O ženách, mužích, potratech a panu Bokůvkovi

Martin Cajthaml

Otázka, zda-li má být lidský život právně chráněn již od okamžiku svého vzniku, je otázkou naprosto zásadní důležitosti, jelikož se přímo dotýká dosahu platnosti nejzákladnějšího z lidských práv, totiž práva na život. Už z toho důvodu by měla být diskuze vedena seriózně a na základě férových argumentů.

Článek „Kdo zakazuje potraty? Muži" (MF Dnes, 13. května 2003) pana Bokůvky takový způsob vedení diskuze bohužel nepředstavuje. Odhlédneme-li od nevhodných a zbytečných invektiv vůči některým našim poslancům, jimiž Bokůvkova argumentace nezískává na věcné přesvědčivosti, nýbrž pouze ztrácí na literární a lidské úrovni, pak se jako zjevně problematický ukazuje již hlavní Bokůvkův „argument", který se ohlašuje i v titulu jeho článku, a sice že stanovisko jím znevažovaných poslanců k otázce trestní postižitelnosti umělých potratů v raném stadiu vývoje plodu je neopodstatněné, protože ti, kdo jej zastávají, jsou muži.

Tento argument je scestný hned z několika důvodů. Zaprvé proto, že obecně platí, že o pravdivosti určité teze nerozhoduje to, kdo ji zastává, nýbrž je-li v souladu se skutečností či nikoli. Proto se ten, kdo se diskreditací oponenta pokouší diskreditovat oponentovu tezi, dopouští logicky chybné argumentace, kterou logikové od nepaměti označují jako argumentum ad hominem.

Oprávněný poukaz na mravní sešlost či intelektuální ochablost určitého člověka sice vrhá na jeho tvrzení stín nevěrohodnosti, nepravdivost jeho tvrzení však nikdy dokázat nemůže. Proto i bystrý postřeh pana Bokůvky, že poslanec Karas není ženou, sám o sobě ještě nijak nedokazuje, že Karasovo stanovisko ke zmíněné otázce je mylné.

Vratkost Bokůvkovy argumentace navíc prohlubuje skutečnost, že otázka, mají-li být potraty trestány či nikoli, se nedá vyřešit na základě nějaké specificky ženské zkušenosti. Jde přeci například o to, zda-li je přípustné, aby nejzákladnější lidské právo, totiž právo na život, a s ním spojený nárok na jeho právní ochranu, bylo člověku přiznáno nikoli v okamžiku jeho biologického vzniku, nýbrž po uplynutí určité lhůty. Tato otázka má svou biologickou, metafyzickou, právní, a pro někoho i teologickou stránku, a není zde nejmenšího důvodu, proč by při jejím zodpovídaní měly být ženy považovány za kompetentnější nežli muži. Samozřejmě že zkušenosti související s biologickým či duchovně-psychologickým ženstvím jsou něčím, co je bezprostředně dáno pouze ženě, a muži je mohou pochopit často pouze nedokonale a jakoby „zvenčí". Otázky, o které v souvislosti s potratem a jeho případnou trestností běží, se však nevztahují k těmto specificky ženským zkušenostem. Jde přeci o otázky jako: Od kterého stádia vývoje lidského plodu můžeme hovořit o lidské osobě? Co je lidská osoba, odkud se bere její „důstojnost" a z ní pramenící nárok na úctu, ba „nedotknutelnost"? Je právo na život a na něm se zakládající nárok na jeho právní ochranu, tzn. trestnost pokusu o jeho záměrné zmaření, do té míry nepodmíněný, že jej nelze ani v určitých extrémních případech legitimně suspendovat (například při otěhotnění v důsledku znásilnění)? V odpovědích na tyto a podobné, s danou problematikou spojené otázky se lidé mohou lišit a liší, rozumný člověk však vidí, že k jejich kvalifikovanému zodpovězení nemusí být člověk ženou. Vždyť proč by měla například žena vědět lépe než muž, je-li plod v jejím těle lidskou osobou, a nikoli pouze biologickým organismem příslušejícím k lidskému druhu, či zda a proč takové bytí lidskou osobou vznáší nárok na právní ochranu její existence?

Pokud by však pan Bokůvka skutečně chtěl trvat na tom, že jedině žena může kvalifikovaně zodpovědět tyto a další zde obsažené otázky, měl by se možná zamyslet nad tím, není-li podivné, že se jako muž v této podle jeho názoru čistě ženské věci vůbec intelektuálně angažuje. Vždyť je-li, jak tvrdí, tato věc výlučně v ženské kompetenci, měl by ji přenechat některé se svých píšících kolegyň.

Pan Bokůvka může samozřejmě namítnout, že o otázce potratů mají sice rozhodovat ženy, jelikož se však neodvažují jít s věcí do novin, tu se musí on jako muž pera jejich věci ujmout. Pak by měl ale totéž dopřát poslanci Karasovi, který se ujímá téže věci přinejmenším ve jménu těch svých voliček, na něž vyvíjí jejich okolí nátlak, aby si dítě nechali vzít, ačkoli by si jej raději nechaly, a to přes všechny potíže a těžkosti, s nimiž je takové rozhodnutí druhdy spojeno. Chce pan Bokůvka odepřít panu Karasovi nárok na to, zastupovat práva žen, který sám pro sebe vznáší? Nebo chce popřít, že existují ženy, jejichž práva a zájmy poslanec Karas zastupuje (např. právě ony zmíněné, které jsou absencí trestní postižitelnosti umělých potratů v raném stádiu vývoje plodu vystaveny psychickému a materiálnímu tlaku svého okolí jednat proti vlastnímu svědomí)?

Ať už je odpověď pana Bokůvky jakákoli, myslím, že by udělal lépe, kdyby se spíše nežli o náboženskou orientaci poslance Karase staral o logickou důslednost své argumentace. Nikdo ho přece nenutí, aby na políčku své duše pěstoval křesťanskou.

Pokud se však chce pouštět do diskuzí o otázkách, v nichž se rozhoduje o životě či smrti statisíců, měl by alespoň kultivovat „pohanskou", a provést důkladný inventář své intelektuální výstroje.