Ohlédnutí za jedním výročím. Do budoucnosti?

Jan Zicha

Je čtvrtek 9. března 1922. Po strmé cestě z Funchalu do Monte na jižním pobřeží Madeiry stoupá mezi palmami a květy divokých strelícií mladý muž se dvěma dětmi. Na první pohled by v něm někdo těžko poznal císaře Karla Habsburského, který byl ještě před čtyřmi lety jedním z nejmocnějších státníků tehdejšího světa.

Karel ve vyhnanství nadále žije velkými politickými tématy. Ve volném čase sepisuje svoji vizi Podunajské konfederace, ve které by národy Rakouska–Uherska znovu našly ztracenou jednotu. Současně má ale také dost obyčejných starostí otce početné rodiny. Správci posledních zbytků jejich majetku nedávno zmizeli se šperky a penězi, takže rodina zůstala bez prostředků a musela přesídlit z hotelu ve Funchalu do nevyhovujícího stavení v horské vesničce Monte, které jim zdarma přenechal místní dobrodinec. Císařovna Zita je navíc znovu těhotná. Karel se dvěma ze svých dětí se právě vrací z Funchalu s drobnou hračkou – dárkem k narozeninám pro čtyřletého synka Karla Ludvíka, které připadají na následující den.

Zatímco na pobřeží je i v tomto ročním období teplo, vyšší horské polohy jsou zahaleny mlhou a Karel, který si nevzal kabát a s ohledem na děti musí jít pomalu, se třese zimou. Doma ve studeném a vlhkém domě pociťuje následující den první příznaky nachlazení. Ve světě, který se teprve vzpamatovává ze španělské chřipky, není radno brát je na lehkou váhu. Císař si ale může dovolit jen nezbytné výdaje, takže lékaře v prvních dnech nevolá.

Když se během pár dnů jeho stav podstatně zhorší, přivolaný lékař konstatuje oboustranný zápal plic. Snaží se pomoci, ale tehdejší medicína s takovým onemocněním mnoho nezmůže. Ani láskyplná péče jeho ženy, která nedbá na riziko a téměř nepřetržitě ho ošetřuje, nepomáhá. Císař se nadále zajímá o světové události, ale současně si uvědomuje, že se blíží konec jeho pozemského života. Pohlíží na tuto skutečnost vyrovnaně z nadpřirozené perspektivy a ochotně ji přijímá jako oběť za smíření svých národů. Říká: „Musím tolik trpět, aby se mé národy mohly opět sjednotit.“

Dvacátý třetí den nemoci, 1. dubna 1922, nastává krize. Teplota nemocného stoupá na 40,5 stupně, kůži na zádech má rozežranou po hořčičných náplastech, končetiny plné abscesů po injekcích, prsty zmodralé nedostatkem kyslíku. Přesto je při vědomí a hovoří německy se Zitou, česky s hraběnkou Mensdorffovou a francouzsky s portugalskými lékaři. Snaží se usmívat a všem se omlouvá za obtíže, které působí. V poledne umírající císař naposledy přijme sv. přijímání, v krátkém dialogu se Zitou ji ujistí o své lásce, zmíní jednotlivě každé z jejich osmi dětí zastoupených nejstarším jedenáctiletým Ottou, který klečí v slzách u nohou postele, a se slovy „Můj Ježíši, jak si přeješ“ ve 12:34 zemře.¹⁾ Následuje prostý pohřeb, kterého se zúčastní asi 30.000 obyvatel ostrova. Vlajky ve Funchalu jsou spuštěny na půl žerdi, obchody jsou zavřené, ale nabídku vojenských poct od guvernéra ostrova Zita odmítá. Císař by nechtěl být doprovázen cizími vojáky, když nemohou být přítomni jeho vlastní.

Tragický 1. duben 1922, v němž vyhasl život moudrého a citlivého státníka, který byl i podle francouzského socialistického básníka Anatola France „jediný muž v čelné pozici, který vyšel z války čestně“, navíc v ponižujícím postavení vyhnance, působí jako špatný aprílový žert krutého osudu. Onoho jarního dne skončily mnohé naděje, které se k císaři ze střední Evropy stále upínaly. A doposud vždy veselá a společenská císařovna Zita po celých zbývajících 67 let svého dlouhého života už nikdy neoblékne jiné šaty než černé.

Smrtí císaře Karla ale současně začíná nový příběh. Jeho citlivý vztah k lidem, mírové snahy za 1. světové války a hluboká zbožnost brzy vyústí do kanonizačního procesu. V této souvislosti je přesně 50 let po jeho smrti 1. dubna 1972 za přítomnosti jeho synů na Madeiře otevřen jeho hrob a je konstatováno, že císařovo tělo zůstalo i půl století po smrti neporušené. Od té doby je jeho rakev vystavena v boční kapli kostelíka Nossa Senhora do Monte. V roce 2000 je císař Karel prohlášen papežem Janem Pavlem II. za blahoslaveného. Rakouský císař a český král Karel Habsburský se tak stal jedním z posledních přírůstků „českého nebe“.

Zde se dostáváme k první zajímavé příležitosti k zamyšlení. Císař Karel miloval Čechy a dokonale ovládal češtinu. V Brandýse nad Labem prožil po svatbě nejšťastnější období svého života, a když začalo být zřejmé, že čas monarchie se naplnil, marně žádal představitele vznikajícího Československa, aby právě v Brandýse mohl nadále žít. Také na pamětní desce v Monte je jeho český královský titul nestandardně uveden před uherským. A tento český král, jehož možnosti cestování byly na konci života omezeny na území o velikosti našeho jednoho okresu, zemřel na nemoc, která se nyní, 99 let po jeho smrti, stala postrachem současné společnosti – na virový zápal plic. Pokud věříme ve společenství svatých, máme všechny důvody předpokládat, že se mezi nimi nachází přímluvce, který má slabost pro český národ a dobře rozumí tíze dnešní

doby.

Smutné 99. výročí smrti Karla Habsburského ale nabízí podstatně bohatší látku k přemýšlení než jen zajímavou souvislost s koronavirem. Abychom ji dokázali uchopit, je třeba investovat určité mentální úsilí do vykročení z paradigmatu, ve kterém bylo vychováno několik posledních generací. Jako správné děti revoluce jsme odkojeni neskromnou představou, že dějiny právě v naší době dospěly jakýmsi evolučním procesem ke svému vrcholu v podobě demokratického uspořádání, o kterém se v lepší společnosti nepochybuje. Čím to, že už Platón před 2400 lety měl zřejmě větší nadhled, když konstatoval, že každý způsob vládnutí má vedle svých silných stránek také nevýhody, které bývají zárodkem jeho konce? Opakujeme bonmot Winstona Churchilla, podle kterého „demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli“ tak automaticky, že si ani neuvědomujeme, že Churchill sám strávil celý svůj život ve službách monarchie. A zapomínáme na moudrost jiného slavného Angličana, Gilberta K. Chestertona, který řekl, že „pokrok by snad mohl být něčím více než otcovraždou“.

Zkusme se na chvíli vžít do atmosféry konce 19. století, o kterém Josef Pekař napsal, že byl jedním z nejšťastnějších období našich dějin, jaká se vyskytují jen jednou za několik století, a položme si pár otázek:

1) Rakouská monarchie existovala a lepším i horším způsobem fungovala ve středoevropském prostoru více než čtyři století. Ze všech nástupnických států žádný neexistoval (v podobě, ve které vznikl) déle než 20 let. Bylo rozbití monarchie skutečně postaveno na dobře uvážené pozitivní vizi, nebo se jednalo především o destrukci? Řečeno textem písně Jiřího Fuchse:

„Zvažte to vážení

zda popravy králů

byly řešení

hodné intelektuálů.“

2) Československo se zrodilo z nacionalismu, který byl vydáván za vlastenectví.²⁾ Nedopadly ideály jeho zakladatelů po 100 letech tak, že vlastenectví je vydáváno za nacionalismus a je kritizováno jako málo eurounijní?

3) Přes všechny chyby a napětí v Rakousku-Uhersku byla drtivá většina jeho obyvatel hrdá na svého císaře. Ještě na podzim roku 1917 byla společným bodem programu všech českých politických stran včetně sociální demokracie korunovace císaře Karla I. v Praze. Čeští poslanci v rakouském parlamentu v létě 1917 vydali manifest, podle kterého český lid „vidí svou budoucnost a rozvoj toliko pod žezlem Habsburků“. Edvard Beneš ve svých pamětech přiznává šokující skutečnost, že se s Masarykem dostávali do „tragických konfliktů se svým svědomím“(!), když za cenu nezměrných obětí záměrně usilovali o prodloužení války a sabotovali Karlovy mírové iniciativy, aby stabilní monarchii v posledním válečném roce dostali na kolena. Masaryk při verbování českých a slovenských zajatců v Rusku do československých legií používal psychologický nátlak – sliboval zajatým vojákům, že se dříve vrátí domů a uvidí své blízké.³⁾ Přesto uspěl u méně než 10 % z nich. Drtivá většina dala přednost ruskému zajetí a zachování věrnosti císaři. Vynesly vůbec někdy za posledních 100 let demokratické procesy do čela naší země osobnost, ke které by náš národ mohl přilnout podobným způsobem jako ke svým posledním králům? A kolik z našich vrcholných demokratických politiků přijímalo své osobní utrpení jako oběť pro svůj národ, jak jsme to viděli u císaře Karla? Jakou perspektivu můžeme ostatně očekávat od společenského uspořádání, které je pouhým naplněním povzdechu císaře Karla z podzimu 1918: „Ti, kdo jsou skutečně odpovědní za tento konflikt a jeho prodlužování, nejenže nebudou obviněni, ale nakonec nad námi vynesou rozsudek.“?

4) Jak se vlastně ve 20. století naplnila naděje na naši svobodu a nezávislost? Jak se naplňuje v těchto dnech a jaká je perspektiva do budoucnosti? Masaryk se v závěru Washingtonské deklarace nezávislosti pateticky zaklíná vírou ve „svobodu stále větší a větší“. Není úsměv, který s odstupem sta let tento text vyvolává, poněkud trpký?

Kde jsou tedy ty zaprášené desky s poznámkami Karla

Habsburského k Podunajské konfederaci svobodných rovnoprávných národů? Za zmínku stojí, že formálně vzato není takové uspořádání pouhou fikcí. Císař Karel ve snaze o záchranu monarchie 16. října 1918 po pětihodinové diskusi se zástupci poslanců za všechny národnostní skupiny monarchie (při které ovšem nebylo dosaženo shody) vydal federalistický manifest, kterým změnil Rakousko–Uhersko na federaci rovnoprávných národů. Narychlo tak uskutečnil reformy odkládané do toužebně očekávaného období míru, ostatně ve shodě s vizí Ferdinanda d’Este, kterého tento plán dost možná stál život.

Je možné, že to nejlepší z odkazu Karla Habsburského máme teprve před sebou? Výše citovaný Anatole France dále říká: „Karel nabízel nádhernou šanci, která byla promarněna.“ Alespoň zatím, mohli bychom dodat.

Příští rok uplyne od jeho smrti 100 let. Pro ty, kteří by toto téma chtěli více rozvinout, se nabízí výstižný slogan:

Podunajská (kon)Federace. PF 2022.

POZNÁMKY:

1. Detaily známe díky poznámkám hraběnky Mensdorffové, která si vedla deník.

2. Britský historik a ministr školství z válečného období Herbert A. L. Fisher dokonce napsal: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se republiky Československé… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Československo je dítětem propagandy.“

3. Paradoxně se legionáři nakonec vrátili domů z války jako poslední.