K ideovému pozadí války na Ukrajině

Miloš Mrázek

V článku V. Podrackého zaznělo, že současný ruský režim ani s jeho expanzionismem nelze chápat jako pokračování starého komunismu a že sovětské symboly mají v novém kontextu jiný význam.1) Následující řádky jsou volně inspirované touto poznámkou. Ptáme se tedy, kde hledat motivy ideologie, jež stojí v pozadí největšího evropského válečného konfliktu od konce II. světové války. Na toto téma bylo před i po loňském 24. únoru napsáno spousta úvah i odborných pojednání – z pohledu politologického, historického, sociologického či ekonomického; lze samozřejmě dohledat i texty a komentáře z hlediska teologie i filosofie. Rozsáhlejší odpověď by jistě měla dosavadní zjištění kriticky zpracovat – a to s vědomím, že k porozumění ideologie, jež nyní vládne ruskému státu a společnosti, je třeba jít hodně hluboko – v historickém i myšlenkovém slova smyslu, jelikož ona pověstná ruská duše je skutečně velmi mnohovrstevnatá a tajemná. To však v žádném případě není ambicí této stručné filosoficko-religionistické glosy, která naopak úmyslně zůstane skutečně jen na povrchu, protože bude pracovat vlastně jen s velmi jednoduchými prameny.

Tím prvním jsou videoklipy poprockového hudebníka Olega Gazmanova (*1951), jež snad skutečně nemají ambici povzbudit posluchače a diváky k hlubokým úvahám, nýbrž primárně zapůsobit na emoce davů. Přesto text a doprovodné obrázky, jež jsou takřka učebnicovým příkladem (skoro až karikaturou) propagandy (Gazmanov se ostatně od října nachází na oficiálním unijním seznamu osob, na něž jsou kvůli podpoře války uvaleny sankce), napovídají mnoho o pohledu na svět, kterému se snažíme porozumět.2) Příkladem mohou být především videoklipy Сделан в СССР (2005)3) a Вперёд – Россия! (2015)4), kde se střídají obrazy ze zářných sovětských dob s všudypřítomnými prapory se srpem a kladivem se symbolikou carského Ruska; doslova jedním dechem, a doprovodnými obrázky, je opěvován Mikuláš II. i V. I. Lenin, tedy doslova oběť a její vrah. Střídají se tu pravoslavné ikony s fotografiemi Stalina, obrazy z budovatelských filmů s pohledy na pravoslavné kostely (ale i synagogy, mešity a buddhistické kláštery), zvláště pak na původní i znovupostavený moskevský chrám Krista Spasitele – symbol snahy o vyhlazení církve i symbol obnovy křesťanství, záběry bohoslužeb i oslav říjnové revoluce, výslovně jsou opěvovány starobylé posvátné tradice i KGB – protože přece „to vše je naše země“. Celé toto „umění“ jistě nelze chápat jen jako pomatenost, snahu zalíbit se všem, projev příslovečné „široké ruské duše“, eklekticismus či inkonzistenci, nýbrž především jako dědictví dialektického myšlení, jež původně nesmiřitelné protiklady povznáší v syntézu krásného nového (v tomto případě) ruského světa. A to je třeba brát vážně.

Zvláště když nejde jen o výtvor jedné popové hvězdy, ale o způsob pohledu na dějiny vlastní širokým vrstvám i elitám ruské společnosti, a to včetně pravoslavné církve. Symbolickým příkladem je chrám Ozbrojených sil Ruské federace v Kubince u Moskvy, slavnostně vysvěcený patriarchou Kirillem na konci minulého roku, který mnozí pravoslavní v Rusku i ve světě označili spíše za pohanskou než křesťanskou svatyni; někteří šli ještě dál a hovoří o démonské atmosféře.5) I současná výzdoba totiž hovoří sama za sebe, ale v původních návrzích byly údajně vedle ikon svatých rovněž obrazy Stalina, jakož i Putina a dalších představitelů současného režimu. Stále zde však dominují obrazy/ikony hrdinů Velké vlastenecké války. Porozumění kultu rudoarmějců je pro pochopení ruské válečné ideologie klíčové. Opět se můžeme vrátit k O. Gazmanovovi, u něhož jde přímo o leitmotiv jeho propagandy. Sám patří k propagátorům pochodu tzv. Nesmrtelného pluku – procesí, jehož účastníci nesou obrazy vojáků padlých v II. světové válce „jako ikony“, jak zpívá ve skladbě Бессмертный полк (2018).6) Zpěvák s nápadným křížkem na krku v ní rovněž zpívá, že padlý sovětský voják svou „smrtí smrt překonal“, což je doslovná citace z nejslavnějšího pravoslavného církevního hymnu (troparu) zpívaného při velikonočních bohoslužbách, takže nemůže být pochyb, že jde o kult skutečně v náboženském slova smyslu, v němž rudoarmějci vlastně doslova nahrazují Krista. Jistě by bylo možno další úvahy směřovat i tímto směrem. Religionisté zde mohou pracovat s pojmem občanského náboženství, jehož cílem je spojovat ideově jinak nejednotný národ,7) teologové zase mohou rozvíjet úvahy o pohanské či antikristovské podstatě takového kultu. Dialektická syntéza tak dává povstat i novému náboženství. A současnou válku lze v tomto smyslu chápat i jako válku náboženskou.

Zůstaňme však nyní ve filosofickém diskurzu a podívejme se na další krátké video, tentokrát na rozhovor s Alexandrem Duginem,8) jenž je považován za jednoho z hlavních ideologů konceptu ruského světa. Dugin (*1962) je sociolog a filosof, často u nás představovaný jako „konzervativní“ nebo dokonce „ultrakonzervativní“, a v minulosti byl jako určitý „exot“ často zván do západních médií (včetně Českého rozhlasu)9). Pro pochopení jeho myšlení by samozřejmě bylo třeba projít si jeho ne úplně snadno čitelné texty, ale pro naši úvahu poslouží zmíněné interview, poskytnuté před šesti lety BBC a věnované otázce vztahu politiky a pravdy. Moudrý člověk dokáže i v krátkém čase vyslovit hluboké myšlenky. Obávám se, že to bohužel není tento případ. Rozhovor totiž není o moc duchaplnější než videoklipy Olega Gazmanovova. Jestli jsme tyto označili za jakousi karikaturu masově mediální propagandy, tak rozhovor s Duginem působí jako sebekarikatura postmoderního uvažování v tom nejhrubším slova smyslu.

Hlavním sdělením ruského ideologa je, že pokud se i na Západě hlásá, že pravda je relativní, nemůže Rusku vytýkat, že prosazuje svou vlastní „speciální ruskou pravdu“. Myslí-li to s postmodernismem a pluralismem vážně, musí ji akceptovat. Rusku jde totiž v podstatě o globální pluralismus, zachování multipolarity světa, kde žádný režim nebude nadřazený jinému – to je cílem i jeho politiky v Sýrii i na Ukrajině. Pokud někdo tvrdí, pokračuje ruský myslitel, že jeho pravda je absolutní, on bude trvat na tom, že absolutní je ta jeho; jde však pouze o rétoriku, jelikož ve skutečnosti žádná absolutní pravda neexistuje. Pravda je totiž pouze otázkou víry – „to je jediný způsob, jak definovat pravdu.“ Proto když věříme, že naše politika je správná, je to pravda. „Neexistuje nic jako fakt. Vše je pouze interpretace“, „argumentuje“ dále. Nemá tedy cenu se ptát, co je pravda, a co lež. Jestliže západní média tvrdí něco jiného než ruská, je to proto, že je za tím odlišná interpretace skutečnosti, jež ve skutečnosti není skutečností, protože nic takového jako skutečnost-fakt neexistuje. Není tedy důležitá, odpovídá na námitku novináře Dugin, bomba dopadající na obytný dům, ale interpretace, proč tam ta bomba dopadá – tedy to, jak se to zdůvodní. Nelze si zde nevzpomenout na trojí nic „otce nihilismu“ sofisty Gorgia: Nic není – nic nelze myslet – nic nelze (pravdivě) říci. Je tedy otázkou, nakolik lze o A. Duginovi hovořit jako o konzervativním či ultrakonzervativním filosofovi – možná v tom smyslu, že konzervuje a koncentruje ty největší omyly moderní filosofie. Spíše zde tedy máme co do činění s ultrapostmodernismem nebo ultrasofistikou a ultranihilismem. Na celém rozhovoru, který můžeme pojmout jako setkání reprezentantů dvou civilizací ve válečném stavu, je nejzajímavější a zároveň nejděsivější věta, kterou novinář nejprestižnějšího západoevropského média, patrně s titulem z nějaké přední univerzity, pronáší na samotný závěr rozhovoru: „Ani já nevěřím, že nějaká pravda je absolutní.“ „Alespoň na tom se shodneme,“ říká s potěšením A. Dugin.

Čtenáři Distance jistě není třeba neustále opakovat, v čem tkví noetický problém relativismu a odmítání poznatelnosti přirozenosti věcí, ani jaké praktické důsledky to má. Viděli jsme je v hrůzné podobě v minulém století, vidíme je i nyní. Ani není třeba opakovat, že z pozice relativismu je skutečně těžké ruskou agresi odsoudit jako něco nelegitimního.10) Odpověď musíme vyžadovat od těch, kteří „majetnictví té jediné“ považovali doteď za projev pýchy, netolerance či dokonce totalitního či fašistického myšlení. Ve vší nahotě se totiž ukazuje, že je tomu právě naopak. Přesně jak píše Jiří Fuchs, „velkorysost, s jakou relativističtí liberálové upozadili kvůli svobodě ‚teroristickou‘ pravdu, se tedy obratem obrací proti jejich nejvlastnějšímu zájmu. Jako etický relativismus legitimizuje egoistickou morálku, tak také ze stejných důvodů legitimizuje totalitární negaci svobody“.11)

Naši úvahu lze dobře uzavřít myšlenkou amerického (skutečně konzervativního) autora a pravoslavného kněze Johna Stricklanda. Ten se v nedávno publikovaném čtvrtém díle svých pozoruhodných kulturních dějin křesťanstva Paradise and Utopia (následujícím po dílech Age of Paradise, Age of Division a Age of Utopia) věnuje poslední éře, již označuje jako „věk nihilismu“. Příklon k nihilismu je zde chápán jako nutný důsledek selhání snah vybudovat ráj (utopii) na zemi, když se funkční alternativa nehledá v transcendenci. Je příznačné, že knihu, jejíž první stránky jsou věnovány F. Nietzschovi (a jeho duchovnímu otci R. Wagnerovi) a jež dále postupuje dvacátým stoletím až k ideovému pozadí současných kulturních válek, uzavírá právě úvaha o charakteru myšlení A. Dugina, jehož sekulární ideologie euroasijství a ruského světa vedla V. Putina coby „dědice jedné z neúspěšných utopických snah“ k rozpoutání současné války. Poslední kapitolu zmíněné knihy uzavírá Strickland slovy, jež mohou uzavřít i naši krátkou úvahu: Tato „válka je příznačným, byť bolestným koncem příběhu tragického, ale pro křesťanstvo nevyhnutelného věku nihilismu.“12)

POZNÁMKY:

1. V. Podracký, „Mylné představy o komunistickém režimu,“ Distance 2 (roč.25), 2022, s. 62.

2. Za inspiraci zde děkuji kolegovi Dr. Jiřímu Jánovi.

3. Neoficiální videoklip s anglickými titulky dostupný z Youtube: <youtube.com/watch?v=v_9n5tImIjg>.

4. Oficiální videoklip dostupný z Youtube: <youtube.com/watch?v=r29k_T_o9To>.

5. Viz např. „Vojáci dostali v Rusku novou kapličku,“ 27.11. 2021, URL: <ambon.or.cz/ambon.pl?thread=1324&>.

6. Oficiální video dostupné z YT: <www.youtube.com/watch?v=hSz7KodTE3E> [cit. 9. 12. 2022].

7. Viz např.: Anastasia V. Mitrofanova, „Civil Religion and Value Politics in Contemporary Russia,“ in Age of Globalisation, Studies in Contenporary Global Processes 4, 2018, s. 136 – 148.

8. „Alexander Dugin: We have our special Russian truth“, BBC Newsnight's, 2016, dostupné na YT: <youtube.com/watch?v=hSz7KodTE3E> [cit. 2. 12. 2022].

9. Rozhovor na stanici Radio Wave ze dne 15. 6. 2020, dostupné z URL: <wave.rozhlas.cz/modernita-osvobozuje-cloveka-od-samotneho-lidstvi-rika-rusky-filozof-alexandr-8191200>.

10. Viz např. slova Jiřího Fuchse: „Zneužívání svobody k ideologicko-mocenské manipulaci či k nespravedlivému upírání svobody myšlení a vyznání je jistě hodné odsouzení. Rozumovou reakcí na tyto skandální společenské jevy ale není vytěsnění, nýbrž naopak prohloubení pravdy. Nebo snad není (absolutní) pravdou, že manipulace a nespravedlnost jsou nemravné, lidsky nepřípustné? Ani dnes oblíbená foucaultovská relativizace pravdy mocenskými zájmy neuniká autoreflexnímu odhalení vlastní plytkosti. Visí nad ní neodbytná otázka, jaké mocenské zájmy stojí za Foucaultovými objevnými genealogiemi a diskurzy [...] Z relativistických předpokladů objektivně plyne dokonalá rovnocennost kontradiktorních opaků. V eticko-politické aplikaci to znamená, že také jakékoliv hodnotové rozlišování dobrého/zlého jednání – spravedlivých/nespravedlivých zákonů – svobodných/totalitních režimů je principiálně nezdůvodnitelné.“ J. Fuchs, Stíny levicového liberalismu. Systematický kurz politické filosofie, Praha: Academia Bohemica 2022, s. 77.

11. Tamt.

12. „Dugin’s ‚fourth political theory‘ was counterfeit of heavenly immanence. It too was designed to create a good place without God. And it was this secular ideology that led to the decision to invade Ukraine on February 24, 2022. The unconscionable act is best explained as the failure of an heir to utopia, Vladimir Putin, to find a truly transcendent alternative to ideological world building. For this reason, the outbreak of the Russo-Ukrainian War makes a fitting if sorrowful end to the story oc Christendom“s tragic yet inescapable age of nihilism.“ John Strickland, Paradise and Utopia: The Rise and Fall of What the West Once Was, Vol. 4, The Age of Nihilism: Christendom from the Great War to the Culture Wars, Chesterton: Ancient Faith Publishing 2022, s. 164.

Redakční poznámka:

Nevidím důvod zpochybňovat málo známá fakta, která M. Mrázek ve svém textu uvádí. Protože jde ale o politicky třaskavé téma, dovolím si poznámku. Vpád Ruska na Ukrajinu je všem zřejmou realitou. Méně zřejmé už jsou jeho okolnosti a hlavně jeho kauzální souvislosti. Máme-li i zde trvat na kritickém myšlení a neopakovat jen jednostrannou oficiální propagandu, musíme především uznat, že nejsme schopni u zúčastněných stran určovat podíl viny na té tragédii. Většina k tomu potřebných informací je veřejnosti dílem utajená, dílem skrytá v husté mlze tupého mediálního školení mainstreamem. Vědomí této vlastní nekompetentnosti by tedy mělo vést drtivou většinu „nezasvěcených“ k větší zdrženlivosti ve vynášení hodnotících soudů.

Pro základní orientaci je rozhodující vědět, jestli jde či nejde o válku vyprovokovanou. Že se situace vyhrotila už před osmi lety Majdanem a že v tom Západ nebyl nevinně, je už veřejným tajemstvím. Jeden z bezprostředních důvodů vypuknutí války vyjádřil i papež František: „NATO štěkalo u hranic Ruska“. Těžko můžeme zodpovědně posoudit míru vojenského ohrožení jedné velmoci druhou. Není tu tzv. karibská krize precedentem? Když Chruščov poslal na Kubu zbraně hromadného ničení, Kennedy to zablokoval a svět byl na pokraji zhroucení. Je to jen analogie, ale upoutává pozornost k složitostem rozhodování druhé strany. O tom, jak se s ruskojazyčnými obyvateli Ukrajiny zacházelo po Majdanu, také mainstream nerad slyší. Tož tak.

Jiří Fuchs, šéfredaktor