Ateismus lhostejnosti nebo lhostejnost k ateismu?

Václav Meloun

Pod názvem Vzdáleným nablízku vydal svou nejnovější knihu Tomáš Halík. Podtitul knihy Vášeň a trpělivost v setkání víry s nevírou dává tušit, že hlavním tématem bude vztah mezi věřícími a nevěřícími. Předobraz pro dialog věřících a nevěřících pro autora představuje příběh o celníku Zacheovi z Lukášova evangelia (Lk 19,1-10), kde postava Zachea symbolizuje moderního, dosud nevěřícího, ale hledajícího člověka.

Ježíš dokázal podle Halíka Zachea oslovit: „Není psáno, že by se snad Zacheus kdy zařadil mezi Ježíšovy učedníky, že by jej následoval na jeho cestách jako jeho kolega Matouš, jako vyvolených Dvanáct či zástup dalších žen i mužů. Víme však, že se rozhodl změnit svůj život a že jeho domu se dostalo spásy. Církve naší doby však své Zachey takto oslovit nedokázaly. (...) Zacheů mezi námi není málo – osud našeho světa, církve i společnosti, závisí možná víc, než jsme ochotni si připustit, také na tom, budou-li tito Zacheové získáni, či nikoliv.“ (str. 23 a 24)

Je vidět, že „Zacheům dneška“ přikládá Halík velký význam. Mimo jiné píše: „Mám rád Zachey; myslím, že mi bylo dáno jim rozumět. (...) Nemyslím, že by mým úkolem měla být klasická ‚misie‘, pokud se tím míní snaha získávat co nejvíc lidí do vlastního církevního či politického houfu. Cítím, že jsem tu především proto, abych nabízel rozumějící blízkost těm, kteří mají nepřekonatelné zábrany se zařadit do jásajících davů a pod rozvinuté standardy jakýchkoliv barev; těm, kteří si zachovávají odstup.“ (str. 24)

V šesté kapitole, nazvané Dopis, můžeme sledovat, jak autor sám oslovuje svého Zachea. Halík zde vypráví o dopisu od jistého ateisty, jehož text ho zaujal mezi mnoha jinými. Autor dopisu nejprve oceňuje nezaujatost a upřímnost Halíkových textů a na oplátku mu nabízí vlastní text na téma Boha a víry. Dejme nyní poněkud delší slovo Halíkovi:

„Autor [dopisu] se hned na počátku hrdě přihlásil ke svému ateismu a v textu sliboval roznést na kusy víru křesťanů, vyvrátit existenci Boha a ukázat naprostou nesmyslnost Bible. (...) Bylo to, po pravdě řečeno, poněkud nudné čtení.“ (str. 119 a 120)

O odstavec dál se ale dočítáme: „Otázky, které spadají do teodicey – teologické disciplíny, zabývající se problémem, jak smířit existenci zla a utrpení ve světě s vírou v dobrého a všemohoucího Boha –, jsou skutečně těžké … mnoho klasických teologických teorií nepřináší uspokojivé odpovědi. Ale přináší je ateismus? Bude nám o těchto věcech více jasno, anebo poradíme si lépe s problémem zla a utrpení, dojdeme-li k závěru, že žádný Bůh neexistuje?“ (str. 119 a 120)

A Halík pokračuje: „Mnohé tyto věci jsou zkrátka tajemství, svět je ambivalentní, plný paradoxů, musíme se na vlastní odpovědnost rozhodnout, kterou z obou variant si zvolíme – vy jste si vybral jednu, já druhou; o čem můžeme ještě diskutovat, milý pane? [V této fázi to s šancí na oslovení Zachea nevypadá příliš růžově, sledujme ale debatu dál. Pozn. V.M.] (...) Mám rád provokativní kritiky náboženství, jako byl Nietzsche, sršící originálními nápady a nutící k novému promýšlení víry; … jsem tomu rád, dožene-li mne někdo až tam, kde mi dojdou všechny mé dosavadní argumenty a musím se sám znovu vyklonit do vzrušující propasti tajemství. Ale v onom textu zatím zdaleka nic takového nebylo; byl to jen onen plochý, vyšeptalý, naivně sebejistý ateismus…

Proč mi to ten člověk posílá? Chce snad obrátit mne a udělat ze mne snadno a rychle ateistu tohoto typu, považuje mne za takového idiota, že na argumenty tohoto druhu nedokážu odpovědět, a mou víru za tak křehkou chaloupku, že se zhroutí po deseti stránkách těchto výlevů jako domeček z karet?

Už jsem chtěl traktát hodit do koše, když mne upoutalo jeho pokračování, psané zřejmě v jinou dobu a úplně jiným tónem. Autor tady Bohu, jehož existenci právě zcela přesvědčivě a s definitivní platností vyvrátil, neuvěřitelným způsobem spílá a končí slovy ‚Jsi kat s krvavými pařáty, proklínám tě!‘

Proklínání Boha je i na mne … poněkud silná káva, a tak jsem se k textu znovu vrátil a hledal v přeskočených stránkách důvod… Jeden odstavec byl klíčový – a zcela změnil můj postoj k tomu textu i jeho autorovi. Pisatel zde prozrazuje, že mu malá vnučka zemřela na rakovinu. Celý předchozí text byl zřejmě racionalizací zastírající to, co autor říká v posledních strašných větách; dříve mluvil vypůjčeným jazykem brožurek, nyní vlastním hlasem těžce zraněného srdce.“ (str. 121-122)

„Na ten dopis jsem dodnes neodpověděl a nevím, zda to byla zbabělost, lenost, slabost a rozpaky mé vlastní víry a teologie, nebo zda jsem správně usoudil, že všechna slova by v této fázi mohla jen přilít olej do ohně a přisypat sůl do ran.“ (str. 127)

„Až tady, v tichu [poustevny], mne napadlo: Možná že mi ten člověk poslal onen strašný dopis s proklínáním Boha, na nějž si nežádal odpovědi, vlastně jen proto, protože kdesi v hloubi duše tušil či doufal, že se za něho budu modlit. Možná i on je Zacheus, vyhlížející z povzdálí, a já jsem mu měl zprostředkovat blízkost toho, který víc než kdokoliv jiný rozuměl lidské bolesti. (...)

Ano, dlouhá konfese toho starého ateisty mne skutečně oslovila až onou vzrušenou rouhavou větou, která šla z větších hlubin, než ty otřepané argumenty osvícenského rozumu, vytryskla ze zraněného srdce. To byl ateismus vášně… Existuje ateismus vášně a ateismus lhostejnosti… S ateismem lhostejnosti, kterého otázka po Bohu prostě vůbec nezajímá, neboť se nehodí do jeho světa ‚vědeckých jistot‘ či materiálních jistot, nemá význam ztrácet příliš mnoho času. (...) Ateismus lhostejnosti je stejně nudný jako lhostejná, líná víra, která se pohodlně usídlila ve svých zvycích a jistotách, v ‚dědictví otců‘, v pokladu, který pečlivě zakopala a nehodlá … nic riskovat, nic investovat do hry, bojí se o cokoliv přijít. (...)

Ateismus vášně má přinejmenším dvě rozdílné podoby: vášeň protestu a vášeň hledání. V této knížce jsme z malého dobrého Zachea z Lukášova evangelia udělali … symbol hledačů. Hledá-li člověk výslovně Boha – a přitom prohlašuje, že je ateista,… rádi bychom zpochybnili ne jeho hledání, nýbrž jeho dosavadní sebeporozumění, jeho sebeoznačení za ateistu. (...)

Kromě vášně hledání se ovšem v ‚táboře ateistů‘ setkáváme i s vášní protestu a s vášní nenávisti. Někdy jen s úzkostí nahlížím do diskusí na internetových chatech – kolik strašné nenávisti a zloby tam vyvolá jakákoliv zmínka o Bohu a víře, církvi a náboženství u tolika lidí… Ale i tady se snažím porozumět. (...)

Ano, za rétorikou nenávisti bývá často bolest, zranění; vášnivé ‚obžaloby Boha‘ – jakou jsem našel i v onom dopise – bývají výkřikem bolesti a protestu. Člověk bolestně cítí ‚nespravedlnost‘ a ‚nezaslouženost‘ zla, které potkalo jeho samého či druhé, a protestuje proti tomu. Zde jsme ale u skrytého paradoxu tohoto vášnivě protestujícího ateismu: sám předpoklad spravedlivého řádu ve světě, smysluplného a dobrého, předem daného, v němž jsou dobří jen odměňováni a jen zlí trestáni, je – jak správně prohlédl Nietzsche – náboženský předpoklad, a tudíž i protest proti němu se pohybuje v témže náboženském prostoru. Bylo by přece absurdní, aby protest proti porušení řádu vznášel člověk, který samu existenci tohoto řádu už popírá.“ (str. 131-136)

Tolik tedy Halík. Setkání s jeho Zacheem se odehrálo takto: Pisatel dopisu kromě jiného předložil Halíkovi rozpor, který vyplývá z evidentního faktu existence zla ve světě a údajné dobroty a všemohoucnosti křesťanského Boha. Halík přiznává, že jde o těžkou otázku a dodává, že mnoho klasických teorií uspokojivé řešení tohoto problému nepřináší. O teoriích, které by uvedený problém řešily úspěšně, se od něj bohužel nic nedozvíme.

Ani vlastními silami se Halík nepokusí o vysvětlení, že se jedná o rozpor pouze zdánlivý, že samotný fakt zla ještě existenci dobrého a všemohoucího Boha nevylučuje. Místo toho se ocitá mimo problém. Jak skloubit existenci zla s Boží dobrotou totiž tíží pouze věřícího. Kromě nepopiratelného faktu zla, přijímaného oběma stranami, počítá věřící ještě s existencí všemocného a dobrého Boha. A právě až z tohoto předpokladu vyvstává zmíněný paradox. Proto není na místě poukazovat na to, že ateismus nepřináší uspokojivé řešení paradoxu. To on nemusí – naopak – to, že paradox trvá, jen potvrzuje pravdivost jeho teze o neexistenci Boha.

Před problémem Boha a zla tedy Halík jen úhybně manévruje. Místo toho, aby poctivě zapracoval na jeho řešení, snaží se vzbudit dojem, že jde o triviální, dávno rozřešenou záhadu. To sice poněkud kontrastuje s údajnou obtížností tohoto teodicejního problému, ale když ony se ty fráze o „otřepaných argumentech osvícenského rozumu“ samy nabízejí. Málokdo odolá… Kdyby se však skutečně jednalo o takovou banalitu, mohl autor ušetřit několik stran své knihy uvedením dotyčného argumentu a vynecháním litanií o slaboduchosti těch, kdo takovou otázku vůbec kladou.

Obrat nastává ve chvíli, kdy pisatel dopisu přichází s osobní tragickou zkušeností. Halíkův zájem rázem pookřeje, probudí se v něm odbornost psychologa a text hned dostává jiný spád. Z autorova spílání Bohu za tragickou událost Halík vyvodí, že je o Jeho existenci vlastně přesvědčen. Předchozí argumenty byly pouhou racionalizací, nástrojem pomsty na krutém Bohu, snahou „zašlapat Ho k neexistenci“. (str. 122)

Psychologickou analýzu pak Halík přeci jen doplní i argumentem vypůjčeným od Nietzscheho: předpoklad spravedlivého řádu světa je náboženský. Protestovat proti porušení tohoto řádu a zároveň popírat existenci Boha je rozporné. Protestem totiž řád spravedlnosti člověk uznává za platný a popřením existence Boha jej zase popírá, protože nezbývá, kdo by takový řád ustanovil a garantoval.

Tento argument je skutečně jednoduchý. Není však na úrovni problému Boha a zla, kde se žádná spravedlnost světa nepředpokládá. Pouze se v něm poukazuje na rozpornost existence dobrého Boha a zla ve světě. Protože zlo je evidentním faktem, pro existenci Boha nezbývá prostor.

Snadnost Nietzscheho argumentu spočívá v tom, že zastánce spravedlivého řádu světa, který je zároveň ateistou, se sám vyvrací. Jeho světonázor není logicky konzistentní. V Halíkově terminologii by se jednalo o ateismus vášně protestu. Ten ateismem v přesném smyslu tohoto slova není. Podobně jím také není ateismus vášně hledání, jak ostatně nahlíží i sám Halík. (srov. str. 133)

Zatímco se však obě verze ateismu vášně u Halíka setkávají s pochopením, o ateismu lhostejnosti něco takového rozhodně říci nelze. Přitom se na rozdíl od předchozích dvou jedná o „čistokrevný“ ateismus, takový, jak mu většinou rozumíme. Navíc by mohl být sympatický právě svou logickou koherencí – podobně nekonzistentní postoje jako ateismus vášně v sobě neobsahuje.

Proč se právě ateismus lhostejnosti dočkal od Halíka tak příkrého odsudku? Zalistujme o pár stránek zpět a podívejme se, jak Halík popisoval autora dopisu na základě jeho úvodní pasáže, dříve, než se dozvěděl o jeho osobní tragédii: „…byl to jen onen plochý, vyšeptalý, naivně sebejistý ateismus“. (str. 121)

Zastánce ateismu lhostejnosti o existenci Boha přesvědčen není. Tudíž Boha ani nehledá, ani proti němu neprotestuje. Může ale poukazovat na nekonzistenci přesvědčení těch, kdo věří v existenci dobrého Boha, a přitom nemohou popřít rozsáhlou a intenzivní realizaci zla ve světě. Smysluplný dialog s takovým ateistou by měl začít v prvé řadě vysvětlením uvedeného paradoxu.

Jak jsme ale viděli, toho Halík není schopen. Trik s poukazem na banalitu paradoxu neuspěje: „Když říkáte, že jde o tak snadný problém, proč ho prostě namísto dlouhých řečí krátce nevysvětlíte?“

Halíkovo pookřání při pisatelově emotivní reakci na životní tragédii tedy nejspíš mělo ještě jiný důvod než jen přechod z nudného textu k něčemu záživnějšímu. Když autor dopisu poodkryl své soukromí, patrně netušil, že uvízl v pasti psychologa Halíka a už mu není pomoci. Ať by byly jeho předchozí argumenty sebepřesvědčivější a logicky nenapadnutelné, jsou nyní zapomenuty, protože ve skutečnosti byly jen pouhou racionalizací, způsobem, jak se pomstít krutému Bohu. Elegantním trikem se Halík zbavil obtížného ateisty lhostejnosti, se kterým si poradit neumí, a namísto něj se už jen bravurně vypořádá se snadným protivníkem – vnitřně nekonzistentním ateistou vášně. Stačí zopakovat Nietzscheho argument a je vystaráno.

Jenže co když Halíkův pacient diagnózu svého terapeuta nepřijme? „Ano, já skutečně v existenci Boha nevěřím. Že ji ve svých, ehm, výtkách na adresu Boha předpokládám? Jen jsem se nechal unést… KDYBY Bůh existoval, musel by být oním ‚katem s krvavými pařáty‘ – kvůli všemu tomu zlu, které dopouští. Pak by ale nemohl být tím dobrým a všemohoucím Bohem křesťanů. Právě v tom je rozpor, který existenci Boha vylučuje.“

Co by asi Halík udělal teď? Zřejmě by trpělivě čekal, až si jeho Zacheus příště zase odplivne a vezme Boží jméno nadarmo. A opět by byl dostatek materiálu na psychoanalýzu a celé kolečko by začalo nanovo. S jakým výsledkem? To není těžké si domyslet…

Ještě by také bylo možné doufat, že se dotyčný zalekne epitet, kterými ho Halík častuje a namísto biče na „lhostejného, líného, nudného, plochého, vyšeptalého a sebejistého“ ateistu lhostejnosti, „se kterým nemá smysl ztrácet příliš mnoho času,“ zatouží po cukříku ateisty vášně „sršícího originálními nápady, nutícího k novému promýšlení víry, ukazujícího složitosti mezi vírou a nevírou, který nedává svými námitkami víře usnout a pohodlně ztučnět ale naopak ji dožene až tam, kde jí dojdou všechny její dosavadní argumenty a je nucena znovu se vyklonit do vzrušující propasti tajemství…“

Pochybuji ale, že by taková taktika měla větší úspěch než zatracovaná snaha „získávat co nejvíc lidí do vlastního církevního či politického houfu“. Zvlášť, když by konverze od vcelku konzistentního ateismu lhostejnosti k protěžovanému ateismu vášně znamenala „zařadit se do jásajícího davu a pod rozvinutou standardu těch, kteří si zachovávají odstup od logického a konzistentního myšlení.“

(Tomáš Halík: Vzdáleným nablízku, NLN, Praha 2007, 256 stran.)