Kolaps absolutizované hermeneutiky

Roman Cardal

Reakce pana Štogra na můj článek „Člověk a umění" je nápadná svou úpornou vehemencí, s níž se obrací proti názorům, které jsem v něm předložil. Na první pohled je zřejmá do očí bijící disproporce mezi charakterem článku publikovaném v předminulém čísle Distance a povahou Štogrovy kritiky, kterou text vyvolal. Článek je totiž čistě expozitivní, výkladový a proto neobsahuje žádné polemické ostny. Naopak Štogrovo hodnocení je prosyceno zbytečným emotivním přepětím, jakoby vycházelo z nějakého nemalého podráždění, k němuž můj článek nezavdává adekvátní podnět. Jak tuto nesrovnalost vysvětlit?

V tom samém čísle Distance, v němž se objevil i můj příspěvek k problematice umění, jsem též odpovídal na Štogrovy výhrady, které autor adresoval redakci našeho časopisu (viz. stať „O limitech kritiky"). Každý se může přesvědčit, že moje konfrontace se Štogrovými tezemi byla čistě věcná, a to natolik, že se leckdo podivil nad tím, proč jsem vzal onu provokativní výzvu tak vážně. Do té doby jsem pana Štogra vůbec neznal a domníval jsem se proto, že mám co do činění se seriózním oponentem. Leč brzy po uveřejnění mé odpovědi jsem od pana Štogra obdržel dosti rozlícený soukromý e-mail, v němž jsem se mj. dočetl cosi o blamáži, vulgárnosti a hulvátství, kteréžto nepěknosti byly přisuzovány mé osobě, J. Fuchsovi a časopisuDistance vůbec. Rozčilení pana Štogra bylo nemalé - hlavně kvůli tomu, že prý jeho dopis nebyl určen k veřejné diskusi na stránkách Distance - a já jsem se mu tehdy z důvodů vstřícnosti a dobrých osobních vztahů omluvil za pro mě nepochopitelnou újmu, kterou snad po mé kritice na sobě zakusil. A právě v tomto „zákulisním dění" okolo Distance spatřuji vysvětlení onoho hněvivého tónu poslední Štogrovy reakce.

Mého kritika rozezlil již samotný úvod článku, ba dokonce již jeho první věta. Ta zněla doslova: „Svět, v němž žijeme, v sobě nese stále výraznější stopy specificky lidské činnosti". Štogr při její četbě předjímal natolik, že v něm povstalo jakési silné očekávání, které jsem katastrofálně zklamal. Čekal prý, že bude následovat reflexe o světě či světech, v nichž nežijeme, zatímco já jsem tuto možnost přešel s trestuhodným nepovšimnutím. Kde leží důvod mého tragického selhání? Prozatím stačil zasvěcený poukaz k autoritám fyziků a metafyziků, ovšem raději nejmenovaných. V každém případě už tu vysvítá kritikova intence až příliš jasně - je to zase již ona pověstná zabedněnost kmenového příslušníka Distance, která mu zaslepuje oči, takže notoricky nezachycuje moderní stimuly, vycházející od současných vědecko-filosofických autorit. Odhlédnu-li od tohoto vágního doporučení pana Štogra, jehož prostřednictvím mne burcuje k probuzení a k nahlédnutí mé zabředlosti do bahna zastaralosti, kladu sobě i jemu otázku, proč bych vůbec měl naplňovat jeho pochybná očekávání živená neprověřenými moderními požadavky?

Z mého inkriminovaného textu, ale i z mé dosavadní publikační činnosti je více než patrné, jaký základní význam spojuji s termínem „svět". „Svět" beru jako přesahující kontext života každého já, jako onu skutečnost, která se ve své jinosti odhaluje smysly a rozumem nadaným bytostem. Tento kontext života člověka má svoji nezrušitelnou, s člověkem a s jeho činností nesouvztažnou identitu. Tuto základní strukturu, vyjádřitelnou jako paralelu identita člověka - identita světa lze kriticky obhájit tím, že dokážeme objektivitu lidských poznávacích schopností. V takových důkazech, které si kdokoliv může na příslušných místech Distance nalistovat, se prokazuje, že to, co se nám v poznání ukazuje a dává, má svoji vlastní, na poznávající subjekt nezredukovatelnou totožnost. To tvoří i pozadí mé první věty článku o umění a celého článku vůbec.

Když po mě tedy Štogr žádá exkurz do světů, v nichž nežijeme, nedoceňuje dosah mých předpokladů. I ony jiné světy totiž vstupují do identické subjekt-objektové struktury - jsou tím, co se nám sice aktuálně neodhaluje, ale co stále zůstává a za všech okolností i zůstane eventuálním objektivním protipólem subjektu poznání. Rýsuje se zde rozdíl našich přístupů a východisek. Já vycházím z jinosti strukturní, založené v objektivitě poznání, která respektuje identitu všech možných světů (tj. těch světů a oblastí, v nichž aktuálně nežijeme), Štogr chce do východiska reflexí dosadit jinost obsahovou, tj. chce aktualizovat stále nové a jiné obsahy, než jsou ty reprezentované omezenou sférou skutečnosti, jež se nám v závislosti na naší nahodilé historické situaci aktuálně odhaluje. Převedeme-li tento rozdíl na odlišnost filosofických škol, máme před očima střet klasické metafyziky s moderní fenomenologií. Štogr mne vlastně nutí, abych zpovrchnil můj přístup, abych dal přednost empirické bohatosti námětů a předmětů. To ale učinit opravdu nemíním. Stojí-li za mnou užívaným termínem „svět" právě uvedené zdůvodnění, není vůbec třeba uvažovat „světy, v nichž nežijeme" a zaměňovat tím hledisko strukturní s hlediskem empiricko-obsahovým. Celý úvod mého článku o umění operuje s pojmem „svět" v osvětleném smyslu.

Jako východisko úvahy jsem tudíž zvolil prasituaci lidské bytosti ve světě, kde každý člen souboru „člověk-svět" vlastní svoji výchozí metafyzickou identitu. To samozřejmě neznamená, že by se tyto póly k sobě chovaly neutrálně, že by výše zmíněná paralelnost byla čistá. Naznačená nesouvztažnost se týká jen metafyzických identit pólů, ne dalších dimenzí těchto oblastí, v nichž se naopak obě strany vzájemně otevírají. V článku jsem vlastně zastával názor, že aby člověk ve svém vědomí přišel sám k sobě (sebevědomí-sebepoznání), musí se kognitivně a volitivně kontaktovat s jiným od sebe, tedy právě se „světem". Postupné povstávání z neurčitosti (potenciality) lidského vědomí do jeho určitého sebeprosvětlení se děje historickou aktualizací ze strany empirických dat, které člověk rozumem uchopuje a svým způsobem zpracovává.

V rovině lidské produktivní činnosti dochází mj. k modifikaci životních podmínek, které nejsou vždy vyhovující. To jsem vyjádřil ihned na počátku úvodu článku takto: „Člověk není bytost, která by se pouze přizpůsobovala svému prostředí. Vedle silných akomodačních schopností má také moc přizpůsobovat svět svým potřebám". Potřeba je prázdnota, která si žádá naplnění, které však v případě člověka v jeho „přírodním prostředí" mnohdy nic plně neodpovídá. Odtud intervence lidské produktivní činnosti směrem ke svému prostředí - modifikací stávajícího přírodního stavu se vytvářejí produkty, které již mnohé lidské potřeby naplňují. Můžeme-li tyto potřeby označit za „lidské" z toho důvodu, že vycházejí z lidské přirozenosti, pak se ukazuje, jak lidská práce aktualizuje určitou část potřeb-potencí zakódovaných v člověku. Jen v tomto značně omezeném smyslu lze říci, že práce zlidšťuje člověka.

Štogr v takových úvahách rozpoznává feuerbachovsko-maslowsko-engels-marxovskou tematiku. Ptá-li se ironicky, zda tedy přece jen práce nepolidštila opici, pak mu na to odpovídám, že si plete metafyzickou identitu člověka se souborem jeho potřeb (a to ještě se souborem potřeb materiálních), jinak by se takto ptát nemohl. Práce nepolidšťuje opici, nýbrž již v sobě metafyzicky ustaveného člověka tím, že ho postupně vyvádí z přírodou neodstranitelné neurčitosti a vytváří podmínky k dalším specificky lidským činnostem (třeba k filosofování). Zříkám se tedy odpovědnosti za Štogrovy neukázněné a chaotické asociace, které můj text spříbuznily s myšlenkami materialistických dialektiků. Jeho otázce, zda člověk opravdu přetváří svět podle svých potřeb, nerozumím.

Štogrovi se nezamlouvá ani mé údajně synonymické užívání termínů „svět", „přírodní prostředí", „nepříznivé prostředí", „živočišná říše" atd.. K pojmu „svět" jsem se již vyjádřil. „Přírodní prostředí" je pak člověkem nezkonstruovaný „svět", nakolik se bezprostředně odhaluje lidskému rozumu vázanému na smysly a nakolik jeho dynamika probíhá nezávisle na činnosti rozumu. Vzhledem k materiální kvalifikaci se tato dimenze světa stává „prostředím", neboť lidské sebe-vědomí, psychologicky nutně sebe-středné, se prožívá jako „střed" obklopený díky extenzivní materialitě skutečnostmi, které se nalézají „mimo" bezprostřední operační situovanost vědomí. I „nepříznivé prostředí" je světem, nakolik některými svými aspekty ohrožuje lidskou existenci. Světem je též i „živočišná říše", tentokrát ve svém aspektu senzitivně-biologickém. „Svět" je nejširší pojem, a je tudíž implikován méně rozsáhlými určeními. Nevím, jak Štogr přišel na to, že diskutované termíny užívám synonymicky - obsahové překrývání těchto pojmů přece ještě nesignalizuje synonymitu, nýbrž i jiné logické poměry.

Už vůbec nerozumím obvinění, že vycházím z neslučitelných předpokladů. To má mj. spočívat v simultánním kladení dvou tvrzení. 1) člověk se vymezuje k ostatním realitám materiálního světa, 2) člověk zajišťuje vlastní existenci v nepříznivém prostředí. Jelikož ani v nejmenším nenahlížím neslučitelnost těchto výroků a ani netuším, v čem ji můj oponent spatřuje, nemohu se k „problému" vyjádřit.

Překvapuje mne, že musím pluralistovi Štogrovi připomínat multidimenzionalitu reality. Svět má různé dimenze, je prostředím, je prostředím příznivým (v jistých ohledech) i nepříznivým (zase v jiných ohledech). Na jeho otázku, kam člověk zavádí umělost, zda do světa, nepříznivého prostředí či do živočišné říše, zní odpověď následovně - i do světa (ve výše uvedeném smyslu), i do nepříznivého prostředí (protože jde o aspekt světa), i do živočišné říše (např. domestikace a výcvik živočichů jako vytváření nových habitů v živočišné říši).

A z čeho je patrné, že je člověk nadán specifickým umem? Myslí Štogr tuto otázku vážně? Dovolává se argumentace právě zde? Jenom mu napovím. Lze ontologicky prokázat (a v jiných mých textech jsem to ad abundantiam dokázal), že činnost svědčí o specificitě činitele a o jeho hierarchickém postavení. Produktivní činnost člověka je ve srovnání s činnostmi ostatních, nám známých jsoucen výrazně specifická - svědčí tedy o zvláštní operativní potenci-umu v činiteli. Opravdu jsem měl zatížit můj článek rozvedením takové argumentace?!

Štogrova nespokojenost sahá ještě dále. Vymezovat uměleckou oblast přes antinomii mezi utilitárností a finální povahou reality je prý nesprávné. Důvod? Každý lidský produkt je prý svým způsobem krásný. Kéž by měl můj oponent pravdu. Skutečně je každý lidský produkt svým způsobem krásný? Kdyby měl Štogr na mysli transcendentální určení „pulchrum", pak mu toto tvrzení ihned souhlasně podepíši. V této rovině však Štogr nemyslí. Je pravda, že funkcionální aspekt věcí (utilita) s sebou mnohdy nese krásu a eleganci - hovoří se pak o tzv. funkcionální kráse, zvláště v souvislosti s vyspělou technologií vytvořenou s respektem k požadavkům prostředí, v nichž je tato technika činná (letadla, automobily, lodě). Bohužel však máme až příliš běžnou zkušenost s možností disociovat užitečnost od estetické hodnoty produktu. Stavby socialistické architektury anebo v menším nevhodné realizace různých artefaktů všude okolo nás i dnes jasně ukazují, jak může užitečnost nabýt navrch nad nadutilitárními hodnotami, a dokonce je zásadně potlačit. Proto se utilitární hodnota de jure nekryje s hodnotou estetickou.

Proč tedy reflektuji hodnotu esteticko-uměleckou jako něco v nejvnitřnější podstatě neutilitárního? Protože jsem přesvědčen o tom, že pravé umění zpřítomňuje hodnotu v sobě samé, tedy že umění je zcela autonomní oblastí. Kdyby umění nemělo hodnotu v sobě samém, bylo by podřízeno něčemu jinému od sebe, pokleslo by na úroveň prostředku k ... Tomu umělecká zkušenost odporuje. Štogr si stěžuje, že zčista jasna hovořím o hodnotách, ale copak není pojem hodnoty spoludán pojmy „prostředek" a „cíl"? Reflexe o dosahování cílů, kterou Štogr v článku postrádá, je tak pro základní rozlišení umění od neumění nadbytečná.

Jiným pseudoproblémem mého oponenta je údajná neslučitelnost tvrzení o „nadpřírodní" povaze umění a estetického prožitku s tvrzením o kráse přírody, která se zdá být bezhodnotová a ostře vymezená vůči umělecké zóně. Umělecký produkt vyvolává estetický prožitek a ten se odehrává v lidském vědomí. Proč by příroda nemohla ve vědomí vyvolat něco podobného, byť se nejedná o lidský artefakt? I při absenci teologického motivu se dá moje stanovisko obhájit. Umělecká hodnota předmětu na něm nevisí jako přívěšek, který se korespondenčně otiskuje do lidského vědomí. Umělecká hodnota je něco, co vnímající lidský subjekt spoluvytváří v samotném úkonu vnímání, a přitom to neznamená totální subjektivizaci této umělecké hodnoty.

Poukázal bych zde na paralelu s časem - ani on neexistuje jako nějaká „věc mimo lidské vědomí", v extramentální realitě má jen svůj základ (ve změně). Complementum temporis est in homine. Čas je tak povolán do existence skrze člověka, aniž by byl dán v mimoantropologické oblasti jako již hotová danost. Neděje se něco podobného i v případě estetické hodnoty? Příroda nabízí pouze jakýsi základ (formositas, harmonie apod.) k tomu, aby člověk zažíval to, co označuje za „krásné". Jelikož je tato struktura vztahu subjekt-objekt člověkem nezkonstruovaná, jde o objektivní určení (čas i krása jsou objektivní, což nevylučuje jejich zásadní subjektivní prožívání). Příroda je tak „krásná" i bez toho, že by byla lidským artefaktem (tj. uměleckým produktem) a že by ji hodnota krásy kvalifikovala v její vnitřní povaze. Je pak ale správné vymezovat umění přes estetickou emoci, když ji vyvolává i příroda, která není uměleckým výtvorem? Ano, myslím, že je, neboť ve vymezování se znak „estetická emoce" pojí se znakem „lidský artefakt", který umění dostatečně specifikuje. To, že se i příroda nabízí k estetickému prožívání tudíž toto vymezení nezneplatňuje.

Nenašel-li Štogr v mém článku o umění odpověď na hledání kriteria stanovujícího rozdíl mezi uměním a pornografií či odpověď na zhodnocení jednání starosty Giullianiho, není to můj problém. Takové cíle jsem si nekladl. V tom prý ale spočívá jedno z mých selhání. Kde je v posledku zakopán pes? Závěr Štogrovy kritiky nám to prozrazuje. Kultura a umění si prý nežádají definici, ale interpretaci. Půjčuji si jednu ze Štogrových vět a ptám se ho: autor se pohybuje na hraně velmi závažných otázek, ale ví o tom? To, co Štogr bezstarostně přejímá jako program filosofického zkoumání, vysvětluje i celý jeho příspěvek. Opravdu nejde o definice? Vystačíme si s absolutizovanou hermeneutikou? Jedna z protismyslností moderní filosofie spočívá v předimenzování interpretace až k popření svého základního předpokladu - definice. Má-li Štogr pravdu, pak ji nemá, protože se vyvrací. Kdyby totiž bylo vše jen interpretací, pak by i samotný hermeneutický princip nebyl zachytitelný v tom, co je, a sám by podlehl nekonečnému rozmělnění v neukončitelných interpretacích. Chce-li proto hermeneutika zůstat smysluplná, musí vycházet z definic, které už samy nejsou výsledkem interpretace - jinak se i hermeneutika vnitřně hroutí v bezvýznamnosti. O definice jde tedy především a hlavně přede vší interpretací. Jinak interpretujeme, a nevíme co. Není to i případ Štogrovy zmatené kritiky mého textu?