Peter Kreeft: Back to virtue

Mlada Mikulicová

Peter Kreeft si v této učebnici morálky klade za cíl obnovu mravních návyků. Vyhýbá se „redukci mravního řádu na osobní preference, jimž pozitivističtí sociologové dali název ‚hodnoty‘“1, ale chce představit ctnosti , klasické i teologální, jako sílu života vycházejícího z víry. Do úvodu staví biblické motto dvojí volby - cestu života a cestu smrti, možnost volit mezi dobrem a zlem (Dt 30,15-20). Rozhodování není jednorázové a definitivní, ale děje se na každém rozcestí (C. S. Lewis, Velký rozvod ). V cíli čeká buď „ visio beatifica “, nebo „ visio Miserifica “ (C. S. Lewis, Perelandra ).

Kniha je rozdělena na dvě části. První probírá ve třech kapitolách společenský rozměr ctnosti - ctnost je nutná, má-li přežít západní civilizace. Druhá, obšírnější, se v jedenácti kapitolách zabývá osobní ctností - ta je nutná, má-li přežít jednotlivec. „Mnozí mají za to, že první část je důležitější než druhá, ale já nesouhlasím,“ říká Kreeft (srov. str. 16). Jediná cesta k přežití civilizace je skrze mravnost jednotlivců. Civilizace je smrtelná, nesmrtelný je jednotlivec.

Podobně předvádí na několika příkladech zvrat v mravním vědomí, zapříčiněný ztrátou pojmu ctnosti. „Vynikající křesťanský spisovatel a pastor opustí svou rodinu a odejde s jinou ženou. Pak napíše knihu, ospravedlňující tento čin. To druhé je větší skandál než to první“ (srov. str. 19). Zatímco první fakt dokazuje pokrytectví, druhý znamená změnu pravidel, která pokrytectví znemožňuje. Důsledkem je, že už nerozeznáváme rozdíl mezi neřestí a ctností. Hřích se dá napravit pokáním, ztráta vědomí o ctnosti se dá napravit poučením.

Kreeft začíná diagnózou nemoci současné západní civilizace. „Ve chvíli, kdy naše luky a šípy z klukovských let přerostly v termonukleární bomby, my sami jsme v mravnosti zakrsli v nemluvňata“ (srov. str. 20). Tento mravní regres se začal odvíjet spolu s filosofickým podložením rozmachu věd. Podle Francise Bacona je summum bonum podrobení přírody člověkem. Převrací tak naruby Aristotelův žebříček, který vidí na vrcholu pravdu, jíž slouží mravní čin, zatímco techné , „know-how“ ctnosti, stojí v pořadí služby pravdě nejníž. Tak se stane, že sice ovládáme do jisté míry přírodu, ale ztratili jsme schopnost, důvod a ochotu ovládat sebe samy, a to ve chvíli, „kdy je sebevlády zapotřebí víc než kdy jindy... Ruce, které mají držet stále mocnější nástroje vlády nad přírodou, nezadržitelně slábnou. Dědičnost, životní prostředí, duch doby, sdělovací prostředky -něco jiného usedá za volant místo nás“.2

Se zápalem vypočítává akutní symptomy a rozehrává obratnou rétoriku paralelismů a metafor. „Víme více o tom, co je méně než my, ale méně o tom, co je více než my.“ - „Ve vakuu zkomírajícího etického vidění se rozrůstá debata o etických hodnotách.“ Fatální zpráva nahrává na závěrečný smeč: „V éře, kdy platí cokoli, se ctnost stane revolucionářem. V času rebelie je radikálním krokem autorita. Ve věku překotného „postupu“ ke zničení přijíždí tradice jako rytíř na bílém koni.“3Jakkoli kontradiktorní se může zdát spojení privatizace a kolektivizace mravních hodnot, je to v západní civilizaci simultánní proces. Subjektivismus předkládá mravnost jako člověkem vytvořenou, soukromou věc individuálního náhledu, spadající do oblasti psychologie. Ale podle sociologického chápání je normou mravnosti společenský konsens: vox populi vox dei . Vnitřní a vnější svět člověka se rozdvojil. Nevěříme už v sapienciální tradici ctností, věříme ve vyjasňování pozic - oblíbená školní aktivita. Učitel není učitel, ale moderátor debaty. Zásada - „jediným mravním absolutem je to, že není mravní absolutum.“4Připustit objektivitu pravdy znamená možnost, že se někdo z debatujících mýlí, což je ovšem hříšné posuzování druhého. Nikdo dnes nemá právo někoho poučovat: hodnoty jsou buď moje, nebo tvoje, jsou to náhledy, žádná objektivní fakta. Etika bez ctnosti je však iluze, v níž chybí spojnice člověk - dobro/zlo - poslední cíl lidského života.

Liberální křesťanství se redukuje na morálku: jde o způsob života v tomto světě místo úsilí o dosažení věčného. Ježíš Kristus je vnímán spíše jako učitel mravnosti než jako náš Bůh a Spasitel. Etika bez této víry znamená vidět zlo a nevidět spásu. Katolická ortodoxie však hledá původ morálky v Bohu a lidské přirozenosti. Bůh je první příčina morálky a člověk, stvořený podle jeho obrazu, je příčina následná. Přirozené i nadpřirozené ctnosti spočívají v lidské přirozenosti a probíhají trojrozměrně: ve vztahu člověka k sobě, k druhým, k Bohu.

V historickém pohledu Kreeft srovnává nauku o zlu a ctnosti ve významných duchovních proudech: Platón vidí kořen zla v neznalosti dobra a cestu nápravy ve výchově k ctnosti u jednotlivců, stoické (a buddhistické) řešení zkázonosné vášnivosti je pěstování apatheia , reakce na racionalistickou skepsi novověku je buď „vsadit na víru“ (Pascal) nebo náboženský prožitek mimo realitu (Kierkegaard), nebo naopak důsledná vědecká analýza jevu (Descartes) či sebe (Freud). Boží řešení je sděleno v dějinách spásy: zlo je smrt, jeho příčina hřích - oddělenost od Boha ani vysvobození si nezpůsobuje sám člověk, ale Bůh Ježíš Kristus skrze posvěcující milost: cesta je víra v Krista a přijetí Krista ve svátostech. Dějiny morálky Kreeft znázorňuje grafem dvou zrcadlových proudů: z mytického období meditací o Kráse a z filosofického obratu k racionální sebereflexi vystupuje jednak židovská víra a věrnost Bohu, jejímž odrazem je mravnost, a jednak helénistický kult logu , pravdy, jejíž poznání se kryje s ctností. Středověké křesťanství spojilo obojí. Z tohoto mohutného jediného proudu se v novověku rozlévají opět dva: renesance se svým návratem k pohanskému humanismu a reformace snávratem kprvocírkevnímu, židovskému křesťanství. Tyto dva proudy se proměňují v moderní dualitu: klasicistický sentimentální naturalismus asekulární legalismus. Postmoderní doba s jeví jako nová axiála, tentokrát v podobě iracionálního egocentrismu. 5 Jako východisko Kreeft obhajuje cestu návratu k lidské přirozenosti - přirozené ctnosti sice nezachrání duši, ale mohou zachránit civilizaci, a k přijetí milosti, jež nás vrací do rajského domova skrze nadpřirozené, teologální ctnosti: víru, naději a lásku.

Na rozdíl od evangelického a fundamentalistického rozpojení přirozeného a nadpřirozeného Kreeft zdůrazňuje Tomášovo učení o přirozeném základu nadpřirozených ctností. Etika je přípravou k přijetí víry. Sekulární humanismus zdůrazňuje význam kardinálních ctností (spravedlnost, prozíravost, pevnost a umírněnost), ale bez ctností nadpřirozených přirozené selžou. Varuje před druhým extrémem: nadpřirozené ctnosti nejsou mimopřirozené. Spojením s Kristem přijímáme milost, ale ta působí aktivní spoluprací („ faith works “). Víru definuje jako spojení intelektuálního a volního postoje („ belief, trust “) a výstižně shrnuje jediným slovem „ano Bohu“. Upozorňuje, že jako je předmětem víry Bůh sám, ne názory o Bohu, tak i předmětem morálky je Zákonodárce, ne zákon. Esenciální charakteristikou naděje je „zaměření k Nebi“, důležitý důraz v dnešním vědomí „stropu“ - hmotné meze zastírající transcendentální výhled.

Naděje interpretuje naše touhy, hodnoty a ideály jako radikální touhu po Bohu a Boží stopu v nás. Kapitola o lásce ( agapé ) je apoteózou Kristova daru v nadšeném duchu svatého Pavla. Odlišuje storgé, erós a filia , aby ukázal na oběť, potřebu spásy a kříž. „Nejpřitažlivější lež, na kterou nás ďábel chytil, je názor, že hřích je pověra aže jsme v zásadě dobří... ‚Všechno dobře dopadne‘, to je pochodová píseň na cestě do pekla.“6 Ale „agapé je láska, která stvořila svět a poslala Krista z nebe dolů, aby za nás rebely vytrpěl na kříži peklo, láska, která přijala zrádce Jidáše s polibkem, strpěla rány a posměch mučitelů a modlila se ‚Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí‘. Najdeme takovou lásku v době před Kristem? Dá se snad zaměnit za obyčejnou lidskou přirozenou náklonnost?“7

Život nadpřirozených ctností ukazuje Ježíš v řeči o blahoslavenství. Odpovědí na četné námitky o neproveditelnosti uváděných ctností je důraz na vlastní smysl Ježíšova horského kázání. Jeho esencí je on sám, ne jeho mravní nauka. Lidsky neuskutečnitelný ideál vede k Tomu, který má moc darovat a uskutečňovat v nás božský život ctnosti. Liberální morálka nás vede k uspokojení: „Díky, Pane, že jsem dobrý.“ Ale Ježíšova řeč přináší zděšení nad vlastní nedostatečností a důvěru v jeho moc nás změnit.8 Pojem blahoslavenství je třeba oddělit od pojmu štěstí; prubířský kámen této zkoušky je utrpení. Blahoslavenství není subjektivní pocit, ale objektivní stav, nepomíjí, ale je trvalé, není dílem šťastné shody okolností, ale závisí na Boží milosti. Mnozí teologové se snaží, aby blahoslavenství vyzněla „přijatelněji“ pro ucho soudobého posluchače. Ale nejde o „přijatelnost“, jde o správnost našeho chování, o svatost, tedy o ctnost. Jak byl pro svět přijatelný Ježíš, je vidět na faktu ukřižování. Jeho nárok svatosti zůstane v rozporu s lidskou přirozeností, ale to nic nemění na úkolu nést jeho zvěst, tak jak je. „...Máme zasévat nepocukrovaná semena. Zakořenění a růst je dílo Boží.“9

Sedmero blahoslavenství je protikladem a „protilékem“ (Scott Hahn v anotaci) sedmi hlavních hříchů. Jako blahoslavenství shrnují svatý život nadpřirozené ctnosti, sedm hlavních hříchů shrnuje bídu nadpřirozené neřesti (hřích vychází ze zdroje, jímž je peklo). Tak proti sobě stojí pýcha (asertivita) a chudoba ducha, chamtivost (mít věci) a milosrdenství (dávat věci), závist (smutek nad štěstím druhého) a strádání pro druhé, hněv (snaha zlikvidovat protivníka) a jemná smírnost, lenost (neochota nasadit se pro dobro) a hlad po spravedlnosti, rozkošnické rozdělení srdce a čistá prostota, nestřídmost (konzumentství) a trpělivost v nouzi. Každé dvojici věnuje Kreeft jednu výkladovou kapitolu.

„Tradicionalisté jsou rebelové dneška,“ šokuje Kreeft v závěru, „neboť ve věku relativismu je jedinou možnou vzpourou ortodoxie“ (srov. str. 189). Na stále příkřejší a kluzké dráze dějin stojí patnáct vytesaných stupů: čtyři kardinální a tři teologální ctnosti a osmero blahoslavenství. „Pokud svobodná vůle není iluzí, můžeme s její pomocí udělat obrat, změnit život a srovnat ručičky hodin, jež jdou špatně“ (srov. ibid.). Pro návrat k ctnosti je však třeba vášnivého zaujetí pro vysoký a hrdinný ideál. „Naši předkové měli vášeň pro ctnost... Ale pro liberály je těžké stavět se k ctnosti vášnivě, protože mají zaujetí pro globální témata sociální spravedlnosti, vzdálená a správná. Konzervativci se zabývají lokálními záležitostmi, jako je rodina, sousedské vztahy a manželství - samé iracionální vášně.“10 Je tu ale trojí pádný důvod pro návrat kctnosti, jeden nebeský a dvojí pozemský: líbit se Bohu z lásky kněmu, který je Láska, mít vskutku zdravou lidskou duši, a konečně - přežít. „V našem atomovém věku se buď budeme snášet, nebo zahyneme“ (srov. str. 192).

S typickou zálibou pro klasické argumentační formy rozvíjí Kreeft známou tezi Dostojevského „není-li Boha, je dovoleno všechno“ sylogistickou úvahou: „Bez ctnosti hyne civilizace. Bez víry hyne ctnost. Tedy bez víry hyne civilizace.“11 Na otázku Camusova doktora Rieuxe, zda je možné být světcem bez Boha, odpovídá: „Pro moderního člověka je to těžší věc než pro pohana starověku, protože modernismus je postkřesťanský, zatímco pohanství bylo předkřesťanské.“12

Americký filosof a teolog Peter J. Kreeft je konvertita ke katolicismu, autor mnoha populárních knih, úspěšný soudobý apologeta a učitel tomismu. Vyučuje teologii na Boston College. Tradiční katolické učení předává objevným a humorným stylem. V syntéze koncepcí křesťanských myslitelů (Tomáš Akvinský, C. S. Lewis, G. K. Chesterton, Matthew Arnold) často zaznívá echo typické klasické rétoriky (Platón, Aristotelés, Minucius, Tomáš Akvinský). Své knihy publikuje hlavně v nakladatelství Ignatius Press ( Fundamentals of the Faith; Heaven, the Heart’sDeepest Longing; Yes or No; Three Philosophies of Life; Prayer: The Great Conversation; A Summa of the Summa ). Česky zatím vyšla parafráze platónského dialogu aktualizovaná jako rozhovor v očistci o očistci Mezi nebem a peklem (Between Heaven and Hell ), Barrister&Principal, Brno 1998.

Peter Kreeft, Back to Virtue . Traditional Moral Wisdom for Modern Moral Confusion. Ignatius Press, San Francisco, 1992, paperback, 195 stran, 6 grafů.

Poznámky:

• 1. Russell Kirk v předmluvě, str. 9: „The positivistic sociologist would reduce our moral order to personal preferences called „values“; Professor Kreeft has taken arms against such reductionists.“

  2. „More and more power over nature is placed in hands that are weaker and weaker. Heredity, environment, the spirit of the times, the „inevitable dialectic of history“, the media - something is always in the driver’s seat instead of ourselves“ (str. 23).

  3. „We know more about what is less than ourselves but less about what is more than ourselves.“ - „Ethical discussion has grown into the gap left by a dying ethical vision .“ - „In an age of „anything goes“, virtue is a revolutionary thing. In an age of rebellion, authority is the radical idea. In an age of pell-mell „progress“ to annihilation, tradition is the hero on the white horse.“ (Všechny citace str. 25-26.)

  4. „The one moral absolute in values clarification is that there are no moral absolutes“ (str. 28).

  5. Graf str. 47.

  6. „...the greater illness of the spirit when we indulge in the conspiracy of lies that „everything’s going to be all right“. That’s the song people sing as they march to Hell“ (str. 77).

  7. „... agape is the love that created the universe and sent Christ down to suffer Hell on the Cross to save us rebels, the love that kissed the traitor Judas, suffered the soldiers’ slaps and sneers, and prayed, „Father, forgive them, for they know not what they do“. Was that love ever seen before Christ? Could that love ever be confused with ordinary, humanly-attainable, natural loves?“ (str. 76).

  8. „Jesus did not soften the Law; the Pharisees softened the Law. They were the liberals, not Jesus. Listen to their demands and you may go home thinking, „Thank you, Lord, that I am a good person“. However when you listen to Jesus’ sermon, you cry out, „God be merciful to me, a sinner“. It shows us our scabs and sends us screaming to the Savior“ (str. 85).

  9. „Many preachers try to make Christianity in general and the Beatitutes in particular acceptable - that key word of modern ethics. Behavior must be „acceptable“ or „appropriate“ rather than „good“ or „right“ or (heaven help us!) „virtuous“ or (most unthinkable of all) „holy“. For if we are acceptable, the world will accept us. And isn’t that the Church’s business, to win the world, to get her message accepted? No, it is not... Jesus was not found acceptable; he was nailed to the cross. And he told his disciples to expect the same kind of reaction, for human nature will not change and the proclamation of the gospel should not change. It is not our job to convert the world or to fill churches; that is God’s job. Ours is to sow the seed, without sugar-coating it; God’s is to make it take root and grow“ (str. 89).

  10. „... It is hard for liberals to feel passionate about virtue because they tend to identify with universal issues of social justice, distant and correct. Conservatives identify with local loyalties like family, neighborhood, and marriage, the things you feel irrational passion about“ (str. 191).

  11. 1. Without virtue, civilization dies. 2. Without religion, virtue dies. 3. Therefore without religion, civilization dies (str. 192).

  12. „Is it possible to be a saint without God? ...it is harder for modern man than for ancient pagan man, for modernity is post-Christian, while paganism was pre-Christian“ (str. 194).