Nedobrovolné očkování proti novému typu koronaviru
Antonín Steinhauser
1. Úvod
V tomto článku reaguji na rozhovor v Českém Rozhlasu z 23. července 20211), jehož tématem je povinné očkování proti novému typu koronaviru. David Černý v tomto rozhovoru hned zkraje prohlašuje: "Pokud selhaly jiná, řekněme méně závažná, opatření, která v menší míře zasahují do lidských práv a svobod, tak k naplnění toho dobrého cíle, jímž je dostatečná proočkovanost populace, a tedy ochrana před chorobou Covid 19, smrtí těch lidí a mnoha dalšími následky, které jsou s tou chorobou spojeny, tak stát skutečně má právo, a já bych dokonce řekl povinnost, to očkování vynucovat, to znamená zařídit, aby bylo povinné, a aby skutečně ta proočkovanost, která je určena pro tu danou chorobu, aby jí bylo dosaženo".
Dále se David Černý odvolává na údajné počty úmrtí: "Jenom v České republice zemřelo v důsledku choroby Covid 19 více než 30 000 lidí, mnoho lidí onemocnělo a budou se potýkat dlouhé měsíce s různě vážnými následky této choroby". Svou úvahu závěrem ukotvuje přímo ve spravedlnosti: "Kolektivní imunita je stav, ze kterýho benefitujeme všichni, protože nám nehrozí nebo minimálně hrozí, že onemocníme nějakou závažnou chorobou a samozřejmě to očkování je spojeno s určitým rizikem, byť je to riziko opravdu malé. Pokud ale ti lidé, kteří se dobrovolně nechají očkovat, jsou ochotni nést to riziko, a ti ostatní se očkovat nenechají, tak v podstatě určitým způsobem jsou jakýmisi černými pasažéry. To znamená, že oni benefitují z toho, že ostatní lidé nesli to riziko za ně, a to považuju za nesprávné, nespravedlivé, a to je podle mě hlavní důvod, proč by očkování mělo být povinné pro všechny. Aby právě to riziko, z něhož pak benefitují všichni, také nesla celá ta společnost".
Zbytek rozhovoru se nese takřka výlučně na pragmatické úrovni, tedy jak obyvatelstvo různými machiavelistickými technikami (propagandou, rozličnými způsoby diskriminace apod.) mocensky dotlačit k tomu, aby se přece jenom nechalo naočkovat a aby politici "nemuseli" přistupovat k plošnému násilí. Jak známo, totalitní režimy našich časů mají tyto měkké postupy již solidně propracované. S tím David Černý souzní: "Je lepší, když zvolíme méně invazivní způsoby, jako je třeba to přesvědčování, ale pokud se ukáže, že to přesvědčování nefunguje, tak nám nezbývá nic jiného, než si připomenout, kolik lidí zemřelo a kolik lidí ještě může zemřít a todleto bychom měli mít neustále na paměti, kolik lidí je ohrožených a jaké jsou benefity a minimální rizika spojená s tím očkováním a na základě toho to očkování nařídit, když to prostě nepůjde
jinak".
Moderátor pořadu na toto drastické zúžení debaty bez váhání naskakuje a druhý host pořadu Jan Payne se zmůže jen k dogmatickým a zkratkovitým citacím agnostického (a tedy dokonale nepřesvědčivého) Immanuela Kanta o lidské svobodě. Respekt k lidské svobodě přitom prezentuje jako specifikum západní civilizace s tím, že v Rusku nebo v Číně by povinné očkování nebylo problémem. Vedle toho argumentuje empiricky tím, že by povinné očkování prý bylo návratem do komunismu, nad čímž vyjadřuje svou nelibost. Následně ale ani Jan Payne nemá problém s tím, aby nenaočkovaní byli státem diskriminováni skrze povinnost nechat se na vlastní náklady pravidelně testovat. Bylo by podle něj dokonce žádoucí nenaočkovaným lidem zvýšit zdravotní daně. Není tedy ani moc jasné, v čem s Davidem Černým konkrétně nesouhlasí.
Pokud je respekt k lidské svobodě nějakým nevyhraněným civilizačně podmíněným fenoménem, potom nelze principiálně argumentovat, proč by se takového haraburdí nemohla civilizace zbavit. Civilizace se přece vyvíjejí. Dnešní západní civilizace je skrz naskrz prolezlá etickým relativismem, který je teoretickou antitezí respektu k lidské svobodě, takže by se jednalo o naprosto organický vývoj. Konstatování údajné nesvobody v Rusku je také přinejmenším povrchním projevem účelového zužování a falešného zobecňování, patrně nekriticky převzatého z mediálního mainstreamu. Rozhodně to nepůsobí dojmem, že by se Jan Payne v Rusku vyznal, nebo že by byl zdrženlivý v hodnocení otázek, o nichž toho moc neví. Jeho strašení návratem ke komunismu může opět přesvědčit pouze již přesvědčené. Celý jeho výstup je tedy naprosto bezzubý. Nepadne v něm jediný platný argument, který by nebyl pouhým dogmatickým postulátem.
2. Motivační příklad
Na celém rozhovoru nepřekvapují ani tak ony zběsilé sociálně inženýrské plány Davida Černého prezentované s pohodovou lehkostí, jako by šlo o banální samozřejmosti, proti kterým mohou něco namítat leda tak stoupenci konspiračních teorií. Překvapivější je, že se jeho tezím nedostalo žádné relevantní oponentury. Ani moderátor, ani druhý host se Davida Černého nezeptali, jestli jeho hypertrofované pojetí státních kompetencí je vůbec nějak elementárně smysluplné, jestli má stát skutečně právo vynucovat cokoliv, co asi nějak prospívá jeho obyvatelstvu, jestli stát vlastně vůbec odpovídá za to, že jeho podřízení umírají na respirační infekce, jestli náhodou člověk sám nemá nezadatelné právo si vybírat, která zdravotní rizika přijme a kterým se vyhne, jestli veřejná spravedlnost opravdu spočívá v údajné rovnosti při nesení rizik, atd. O těchto klíčových obecných principech, které evidentně determinují správnou odpověď na spornou otázku, nepadlo ani slovo. Místo toho se řešilo, že odpůrci očkování proti novému typu koronaviru prý věří hloupostem z dezinformačních kampaní, a jak je tedy vychytrale zmanipulovat nebo donutit, aby jim nezbylo nic jiného, než se nechat naočkovat.
Pro srovnání lze předložit jiný hypotetický scénář. Vládou pečlivě vyselektovaní experti (od profesorů až po generály) se v něm shodli, že nadměrné pití alkoholických nápojů, kouření a přejídání se tučnými a sladkými jídly je v rozporu se zájmem společnosti. Lidé, kteří holdují těmto nešvarům, totiž zbytečně umírají po milionech, zabírají přitom spoustu místa a kapacit ve státních nemocnicích i těm, kteří žijí zdravěji, opilí lidé navíc často bývají agresivní a hluční, kuřáci zase zhoršují kvalitu ovzduší, zvláště pak těm, kdo se rádi zdržují v jejich blízkosti. Obézní lidé místo toho zabírají příliš mnoho místa v letadlech a v autobusech a jejich nedostatečná fyzická kondice je nutí, aby jezdili všude autem, čímž způsobují dopravní zácpy i těm neobézním.
Takže z těchto nesporných důvodů se vláda v našem hypotetickém scénáři rozhodla (na základě jednomyslného stanoviska svých špičkových vědců a odborníků), že je potřeba zavřít do vězení všechny, kteří to přehánějí s konzumací alkoholických nápojů, všechny kuřáky i všechny obézní občany. Ve vězení pochopitelně nedostanou ani kapku alkoholu, ani gram tabáku a bude tam fungovat přísná dieta. Tím se jednak dramaticky zvýší jejich věk dožití, zabrání se milionům zbytečných úmrtí, opilci se nebudou válet po ulicích, nikde nebude páchnout cigaretový dým a všichni budeme v euforii při pohledu na ukázkově štíhlá těla našich spoluobčanů. Ti, kteří jsou principiálně proti tomuto vládnímu opatření, se potom dělí na dvě skupiny. První skupinu tvoří oběti dezinformačních konspiračních teorií o tom, že je zdravé se přejídat a přehánět to s kouřením a s chlastem. Druhou skupinou jsou zase ti, kteří si schválně přejí ty miliony mrtvých na obezitu, alkoholismus a kouření a chtějí, aby nemocnice byly totálně zavalené a beznadějně přetížené těmito pacienty. Slušní lidé naopak diskutují jenom o tom, jak to pozatýkání lstivě zrealizovat a zminimalizovat přitom krveprolití, případně ještě mohou řešit, jak to celé technicky nastavit. Například, jak se bude určovat, kdo je už obézní a kdo je ještě v normě, nebo po kolika letech nucené abstinence lze dřívějšího alkoholika či kuřáka propustit na zkoušku z vězení.
Tento hypotetický scénář je totiž formálně úplně stejný jako to, co obhajuje David Černý. Pouze účinnost podobného opatření proti alkoholu, tabáku a obezitě by byla mnohem vyšší, zasáhlo by jen část populace, a jeho zdravotní dopady by byly mnohem lépe predikovatelné než dopady současných "opatření" proti novému respiračnímu onemocnění. Účelové nekladení klíčových otázek, ledabylé používání rozhodných pojmů, zneužívání vědy i veřejné moci, nerespektování subjektivity jednotlivce ani lidské důstojnosti, případně nahrazování sporných otázek nepodstatnými podružnostmi je v obou případech úplně stejné.
3. Státní informování a faktografická stránka problému
Ačkoliv názory Davida Černého jsou především filosoficky vadné, pro začátek je vhodné se pozastavit u toho, že on sám se dopouští toho, z čeho pokrytecky obviňuje své odpůrce. Sám totiž šíří dezinformace, konkrétně papouškováním a dodatečným ohýbáním státní propagandy. Začíná to jeho tvrzením, že v důsledku choroby Covid 19 prý zemřelo v České republice více než 30 000 lidí (tzn. méně než jeden z pěti set za rok). V tom evidentně vychází ze státních zdrojů, jako je například Český statistický úřad nebo Ministerstvo vnitra. Jimi uváděný počet mezi 30 300 a 30 400 k srpnu 2021 ovšem vyjadřuje zcela bezcennou metriku "úmrtí s Covidem 19", nikoliv "úmrtí v důsledku choroby Covid 19", o nichž mluví David Černý. Počítat "úmrtí s Covidem 19" je podobně smysluplné jako počítat lidi, co měli v okamžiku smrti dvě ruce, a pak tento počet předložit jako důkaz, že mít dvě ruce je extrémně rizikové a způsobuje to prakticky všechna lidská úmrtí, takže je potřeba všem lidem preventivně usekat obě ruce. Samotný Český statistický úřad dokonce už přiznal, že za rok 2020 minimálně ve 40 % těchto "úmrtí s Covidem 19" nebyl Covid 19 skutečnou příčinou smrti.2) Dá se zde samozřejmě namítnout, že Covid 19 mohl v některých případech interagovat s jinými nemocemi, takže mohl přispět i k úmrtím, která přímo nezpůsobil. Tato námitka ale nic nemění na nesmyslnosti a manipulativnosti míchání všech zemřelých nakažených bez ohledu na to, jakou a jestli vůbec nějakou roli hrála nákaza koronavirem při jejich usmrcení. Proč se podobným způsobem neinformuje třeba i o úmrtích s rhinovirem (rýmou)? Ten se také vyskytuje u mnoha umírajících a u některých nepřímo přispívá k jejich smrti. Pro většinu lidí to ale pochopitelně není důvodem, aby se specificky proti rýmě chránili.
Celé státní informování o smrtnosti nového koronaviru je úmyslně zaplevelené demagogicky nahozenými veličinami, které jsou zcela irelevantní ve vztahu k tomu, co je jimi zdůvodňováno. Pokud někdo záměrně míchá mezi oběti nového koronaviru například i oběti dopravních nehod, které byly předtím náhodou pozitivně otestované na nový koronavirus (nespolehlivým PCR testem), aniž by byly jakkoliv nemocné, a nárokuje si počet obětí s přesností na jednotky, ačkoliv se značnou část podezřelých kadáverů lékaři neobtěžovali ani pitvat, potom je nabíledni, že jeho úmyslem není střízlivě informovat o realistických rizicích, ale spíše manipulovat veřejností a účelově prosazovat nějakou ideologickou agendu. To, že David Černý nekriticky čerpá z těchto očividně bezcenných zdrojů, a ještě je přitom dezinterpretuje (pochopitelně k horšímu), vypovídá pouze o tom, že on sám zhusta podléhá dezinformacím.
Státní informování je vedle toho potřeba posuzovat především v celkovém kontextu státní kolektivistické politiky. Ta se již dnes projevuje v rozličných drakonických opatřeních od plošných domácích vězení, přes plošnou likvidaci živností, pracovních míst i celých ekonomických odvětví, až po oktrojované dušení lidí různými náhubky. Nesmyslnost, svévole a nespravedlnost těchto opatření je přitom zjevná již z toho, jak se tato opatření neustále bezdůvodně mění. Napřed bylo povinné nosit náhubek z čehokoliv (třeba ze slipů nebo z trička) a bylo to prezentováno jako naprostá nutnost z hlediska péče o vlastní zdraví i z hlediska altruistické ochrany ostatních. Pokud se tomu někdo odmítl podřídit, tak jej čekal patřičný právní i fyzický postih od silových složek. Ti, kteří se toto opatření dokonce opovážili veřejně kritizovat, byli dehonestováni coby šiřitelé "fake news". Potom jako blesk z čistého nebe přišla zpráva, že takovéto hadrové náhubky jsou k ničemu (jako bychom to nevěděli od počátku), a že všichni musí místo toho všude nosit chirurgické roušky. Opět následovalo totéž nehorázné vymývání mozků dogmatickými postuláty o naprosté nutnosti tohoto nového opatření. Nepřekvapivě, i chirurgické roušky vzápětí čekal stejný osud jako ty hadrové (mimo jiné proto, že pro tento účel nejsou určeny a prakticky nikdo je navíc nepoužíval správně, což bylo opět od počátku jasné, že to tak bude probíhat). Nyní se opakuje do třetice úplně to samé s respirátory bez ventilu. Příčetným lidem musí být po dvou předchozích zkušenostech naprosto jasné, že i toto opatření je kontraproduktivním nesmyslem, který pomáhá možná tak těm, co na distribuci respirátorů vydělávají, ale nikomu dalšímu. Nejiná je situace i u dalších opatření, například u plošných domácích vězení, kde plošné uzavření škol prakticky vedlo především k přednostnímu promořování seniorů, a tedy ke zvýšení průměrné úmrtnosti.
V případě očkování je situace analogická. Donedávna jela státní propaganda na plné obrátky, že vakcíny člověka spolehlivě ochrání před novou vysoce zákeřnou nemocí, že jsou naprosto bezpečné, že se každý má nechat okamžitě naočkovat, a pokud by to nějakému sebevrahovi přesto nestačilo, tak mu bylo důrazně připomenuto, že je jeho mravní povinností chránit alespoň životy ostatních, pokud už chce nezodpovědně a zbytečně hazardovat s tím svým. Tedy, že přijetí očkování proti novému typu koronaviru brání i tomu, aby člověk nakazil jiné, a že pouze bezohledný sobec a potenciální vrah svých bližních by s takovým očkováním váhal. Ostatně celá argumentace Davida Černého na této hypotéze stojí. Dnes se už i v mainstreamových médiích otevřeně píše o tom, že očkování rozhodně nebrání šíření nového typu koronaviru očkovanými, a že je tedy nesmyslné nechat se naočkovat kvůli tomu, aby člověk chránil jiné.3) Celá údajná mravní povinnost k ochraně svých spoluobčanů skrze přijetí očkování je tím postavena na hlavu. Stejně tak se dnes otevřeně píše o tom, že ono údajně vysoce spolehlivé očkování příliš často nefunguje, takže bude potřeba dodatečně zvyšovat jeho dávkování.4) Také se píše o tom, že značná část populace již má protilátky, přičemž pro lidi s protilátkami je očkování nejenom zbytečné, ale i zdravotně nebezpečné, takže by se lidé měli na tyto protilátky před očkováním nechat otestovat, a pokud se otestují pozitivně, potom by se neměli nechat naočkovat.5) Nejhodnotnější informace nakonec přinášejí asi přímo výrobci vakcín.6) Ti se na rozdíl od politiků netají tím, že toho moc nevědí o žádoucích i nežádoucích účincích svých výrobků. Varují před širokou škálou vedlejších účinků od zánětu srdečního svalu až po zánět osrdečníku s tím, že nevědí ani zhruba, jak často se tyto vedlejší účinky vyskytnou. Stejně tak upozorňují, že ani zhruba nevědí, jak často a jak dlouho bude jejich vakcína
fungovat.
Právně je to aktuálně nastavené v podstatě jako kasino, ve kterém nikdo za nic neručí, pokusný králík v něm může vyhrát nějaké ty protilátky, když bude mít štěstí, ale také může přijít o život, když bude mít smůlu. Rozumný člověk musí brát takovýto radikální alibismus vážně, zvláště po zkušenostech s prasečí chřipkou z roku 2009 a s tehdejší plně schválenou vakcínou Pandemrix, jejíž závažné a časté vedlejší účinky (především narkolepsie) se naplno veřejně provalily teprve více než půl roku po zahájení hromadného očkování. Ať už je člověk medicinsky vzdělaný nebo nikoliv, musí mu být už dávno zřejmé, že se od státní propagandy žádných užitečných informací o novém typu koronaviru nedočká. Není přitom sice jasné, jestli se vláda rozhoduje rovnou podle házení pětikorunou, nebo jestli jde například o nějaké její vnitropolitické intrikování, ale její informování ve věci samé žádný smysl nedává. To už i některé ty konspirační teorie posměšně zmiňované Davidem Černým dávají podstatně víc smyslu než neustálé, sebejisté a bezdůvodné střídání tezí a antitezí s citelnými právními sankcemi za neposlušnost, zato však bez špetky sebereflexe.
4. Odpovědnost za umírání na respirační choroby
Člověk, který není úplně semletý zploštělými kolektivistickými mediálními pseudoproblémy, si musí napřed klást zcela obecné politicko-filosofické otázky. To, že šmoci ve státním rozhlase takové otázky ze zásady nekladou, nemění nic na tom, že z obecného pojetí státních kompetencí musí každá korektní úvaha o povinném očkování vycházet. Existuje zde nějaká nakažlivá respirační choroba. Je celkem jedno, odkud se vzala, a do jaké míry je závažná. Nová situace to nepochybně není, protože lehké i závažné nakažlivé nemoci doprovázejí lidstvo napříč celými jeho dějinami. Vzhledem k tomu, že se jedná o zoonózu, si můžeme být poměrně jisti i tím, že nová nemoc tu s námi nějaký čas zůstane a bude neoddělitelně patřit k našim životům. Víra, že ji prozíraví politici dokáží tvrdě vyhubit nějakými příkazy a zákazy, je o dost méně smysluplná než třeba víra v horoskopy. Předpovědi z horoskopů se totiž občas vyplní, zatímco zlikvidovat zoonózu plošnou perzekucí obyvatelstva a očkováním se zatím nikdy nepodařilo.
Lidské zdraví v první řadě není žádným státním majetkem. Člověk sám je subjektem svého těla, a tedy i svého zdraví, které je pouhou kvalitou jeho těla. Z toho také vyplývá, že on sám zodpovídá za to, jak se svým zdravím bude nakládat. K této odpovědnosti pochopitelně náleží i právo na její plnění. Jestliže nikdo přímo nezodpovídá za zdraví jiného dospělého a svéprávného člověka, tak také nikdo nemá právo mu proti jeho vůli vnucovat, jak by on měl své zdraví chránit. Každý má právo se rozhodnout, jak se bude ke svému zdraví stavět. Ve vztahu k novému respiračnímu onemocnění existuje celá řada smysluplných postupů. V první řadě je možné vyhodnotit riziko nové choroby jako zanedbatelné a nový virus systematicky ignorovat. Nebo se člověk může rozhodnout posilovat svou imunitu a začít třeba sportovat a otužovat se, pokud to už dříve nedělal. Jiný může své tělo vsadit ve výše zmíněném kasinu a zapojit jej do experimentálního testování inovativních vakcinačních technologií s nadějí, že se tím může eventuálně ochránit. Další může vsadit třeba na nošení plynové masky s antiseptickým filtrem nebo na dobrovolné domácí sebeuvěznění a začít se přitom věnovat hydroponii, případně si nechat dovážet všechno spotřební zboží včetně potravin z on-line obchodů bezkontaktním kurýrem a omezit svůj styk se zbytkem světa na obrazovku monitoru.
O žádném z těchto postupů přitom nelze tvrdit, že by byl apriori defektní nebo nelegitimní. Pokud se někdo nakazí a kvůli tomu umře, potom je to v drtivé většině případů pouze jeho problém. Lidé jsou smrtelní a jejich umírání je stejně přirozené jako jejich rození. Možná takový člověk zvolil suboptimální metodu ochrany, možná nebyl důsledný při její aplikaci, možná prostě jenom neměl štěstí. A nebo mu to za to riziko prostě stálo a vědomě upřednostnil potenciálně kratší, zato však svobodnější život před delším živořením. Lidský život je přeplněný různými zdravotními riziky, takže nakolik člověk žije, natolik svůj život také vydává všanc náhodě. Má-li člověk přirozené právo řídit svůj život, potom musí mít přirozené právo i riskovat své zdraví a svůj život. Některá zdravotní rizika lze do určité míry předvídat (například cirhózu jater z alkoholismu, selhání oběhové soustavy z obezity nebo rakovinu plic z kouření), ale velké množství jiných zdravotních rizik předvídat prakticky nelze. U mnoha smrtelných nemocí jednoduše nelze dostatečně konkrétně a zároveň dostatečně jistě prohlásit, co způsobilo jejich propuknutí. Stejně tak tomu může být i u nového typu koronaviru.
Mimo jiné je zcela legitimní vyhodnotit riziko spojené s očkováním jako vyšší než riziko z případného onemocnění novým typem koronaviru. Nový koronavirus se většinou projevuje podobně jako chřipka. Pokud někdo s chřipkovými onemocněními nikdy neměl problém, ačkoliv se proti chřipce nikdy nechránil ani neočkoval, potom je otázkou, proč by se měl najednou obávat nového typu koronaviru. Naopak k přeprogramovávání vlastního fungujícího imunitního systému může být tentýž člověk poměrně ostražitý, zvlášť proto, že se jedná o novou technologii (mRNA), případně o adaptaci technologie doposud používané pouze k vakcinaci lišek, skunků a mývalů proti vzteklině (adenovektor). Proč by měl člověk pokusně zasahovat do něčeho, co mu zatím vždycky dobře fungovalo? Lidské tělo má člověk pouze jedno (na pokusy a zároveň i na život) a rozhodně se nejedná o jednoduchý mechanismus, jehož reakce na artificiální zásahy zvenčí by byly snadno předvídatelné.
To, že se experimentální vakcíny pojmenovávají v soudobém newspeaku různými eufemismy (např. podmíněně schválené vakcíny k dočasnému nouzovému použití), nemění nic na tom, že jde z definice o experimentální vakcíny, jejichž empirické testování zatím nebylo dokončeno. Oficiální dokumentace těchto vakcín od jejich výrobců je toho nejlepším důkazem. K povaze experimentu přitom nutně patří i nezanedbatelná možnost jeho negativního výsledku. Pokud k tomu navíc připočteme obecně známé informace o tom, že očkování proti chřipce je notoricky neúčinné, a o tom, že i nový koronavirus mutuje podobně jako chřipka, potom nezní příliš přesvědčivě, že by účinnost vakcín proti novému typu koronaviru měla být najednou kdovíjak vysoká. Žádné z věcných kritérií (závažnost nemoci, rizika vakcinace ani účinnost vakcíny) tedy nemluví nijak výrazně ve prospěch očkování. Podobné úvahy se pochopitelně mohou zpětně ukázat jako mylné, tyto omyly mohou dokonce vést i ke smrti jejich zastánců, ale neexistuje žádný legitimní důvod, aby se do osobního řízení zdravotního rizika jednotlivců vměšoval stát s jeho drakonickými příkazy, zákazy a demagogickou propagandou.
5. Etické aspekty vakcinace
Pokud by se nejednalo o nakažlivou chorobu, mohli bychom zde skončit závěrem, že lidské zdraví, podstupování zdravotních rizik i následné umírání jsou soukromými záležitostmi, do nichž nikdo další (tedy ani stát) nemá co strkat nos. Nikdo nemá právo bránit lidem v jejich počínání, ani když je zcela zjevné, že si tito své zdraví zbytečně poškozují - například výše zmíněným alkoholismem, kouřením nebo obezitou. A maiore ad minus je potřeba respektovat autonomii jednotlivce, jsou-li zdravotní následky jeho počínání těžko předvídatelné, což je případ nového typu koronaviru. Nakažlivost coby externalita ovšem vnáší do předmětné problematiky určitý sociální aspekt. Pokud člověk například ví, že je nemocný, a tedy nakažlivý, potom od něj nemusí být zrovna ohleduplné, pokud zdravé lidi vystavuje riziku nákazy tím, že se s nimi socializuje, aniž by se tak z jejich strany dělo dobrovolně. Dobrovolnost přitom může být narušena jednak nedostatkem informací (tj. exponovaní lidé nevědí, že se stýkají s nemocným člověkem), případně nákladností (je snazší, když se izoluje jeden nemocný člověk, případně za patřičnou náhradu, než aby se musely nákladně izolovat stovky zdravých lidí, jen aby se s tímto jediným nemocným nemuseli stýkat). Lze proto uznat, že může být morálně defektní exponovat zdravé lidi riziku nákazy, pokud člověk ví, že je infekční. I tak se nicméně jedná o prudenciální problém, při jehož zvažování je potřeba brát v úvahu závažnost konkrétní choroby, subjektivní zranitelnost nedobrovolně exponovaných, nevyhnutelnou míru expozice, opačný zájem, jehož nutným vedlejším účinkem je nedobrovolná expozice atd.
V případě nového typu koronaviru sporná otázka ovšem neleží v rovině toho, co mají nebo nemají dělat nemocní, nýbrž toho, co mají nebo nemají dělat zdraví, kteří by pouze potenciálně mohli být infekční. Tedy v plošných opatřeních, protože podle státní propagandy i legislativy je každý člověk potenciálně infekční. Jedná-li se o symetrická opatření, potom zde v první řadě odpadá výše zmíněné kritérium nákladnosti. Mají-li totiž být obtěžováni úplně všichni, potom to nikdy nebude méně nákladné, než aby se ve vlastním zájmu chránili jen ti, kteří mají z nové nemoci strach. A pokud bychom měli metodicky uznat společně se státní propagandou, že nejlepší metodou ochrany je dobrovolné domácí sebeuvěznění, případně nošení několika respirátorů naráz a očkování se kdejakým pokusným sérem, potom těm vystrašeným nic nebrání v tom, aby se takto chránili samostatně. Stačí prostě nevylézat. Pokud někdo z nich takto nepostupuje, potom své zdraví dobrovolně riskuje, a nemůže spravedlivě očekávat od jiných, že se o jeho zdraví budou starat více, než se o něj stará on sám. Člověka, který dobrovolně žije v důsledné karanténě, prakticky nakazit nelze, takže nedává žádný smysl, aby se v jeho zájmu jakkoliv omezovali ti, kteří nový typ koronaviru ignorují, a s expozicí vůči němu nemají problém.
Je tedy protismyslné požadovat izolaci po těch, kteří se izolovat nechtějí, jenom proto, aby se nemuseli izolovat ti, kteří se izolovat chtějí. Trochu jiná otázka by mohla nastat v případě nesymetrických plošných opatření. Například, pokud bychom vakcinaci a izolaci mohli postavit proti sobě. Tedy skoro celá populace by mohla podstoupit vakcinaci, aby se menší část populace, která je na vakcínu například alergická, nemusela izolovat. Taková úvaha (v obecné rovině a při abstrahování od současného politického kontextu) sice není v žádném případě automatická, ale také není apriori úplně nesmyslná. Nechat se jednorázově naočkovat totiž představuje podstatně menší obtíž než se dlouhodobě izolovat. V kontextu nového typu koronaviru tento postup ale trpí několika zásadními problémy. Prvním problémem je jeho nefunkčnost a neúčinnost. Tedy výše zmíněný fakt, že očkovaní mohou být i nadále infekční. Pokud i naočkovaný člověk může danou nemoc přenášet, potom nedává smysl, aby se ve prospěch druhých očkoval. Je pochopitelně teoreticky možné, že očkování alespoň snižuje riziko přenosu, ale tím pouze zabředáváme do neodstranitelných rizik, která by vakcinace právě měla odstraňovat, má-li být smysluplná. Spoléhání se na nespolehlivou vakcínu nepůsobí vůbec seriózně, tím spíše, pokud je zde značná nejistota i ohledně samotné míry nejistoty. Těžko lze tvrdit, že taková ruleta s vlastním zdravím je nějak nadřazená bezstarostnému počínání těch, kteří na nový typ koronaviru i na vakcinaci proti němu programově kašlou, věří jenom své přirozené imunitě a žijí si své životy. Naopak je tomu přesně opačně, protože náklady druhého postupu jsou nulové a člověk jej může plnohodnotně realizovat bez koordinace s kýmkoliv dalším. Druhým problémem je pochopitelně bezpečnost vakcín co do jejich vedlejších účinků. Nechat si aplikovat experimentální vakcínu je obecně nebezpečnější než se prostě izolovat. Tím spíše, pokud jsou některé její vedlejší účinky již známé a řada z nich je závažných. Muselo by se tedy jednat naopak o bezpečný a zároveň dostatečně vyzkoušený preventivní
prostředek.
Třetí problém tohoto altruistického očkování je v současné situaci patrně nejzásadnější a má primárně politickou povahu. V současné situaci totiž vakcinace a izolace vůbec nestojí proti sobě, ale naopak obě tvoří neoddělitelně zpolitizované komponenty hluboce nespravedlivé kolektivistické agendy. Vládnoucí politici, kteří protlačují toto očkování, se už ani nesnaží předstírat, že respektují subjektivitu člověka. Jejich snaha vůbec nesměřuje specificky k ochraně těch, kteří by se chránit chtěli, ale sami nemohou, nýbrž především ke vnucování "ochrany" těm, kteří by se snadno mohli sami chránit, ale nechtějí. Ostatně i David Černý předkládá jako rozhodující "argument" celkový počet úmrtí, což je z hlediska veřejného zájmu naprosto irelevantní veličina (i kdyby se teoreticky jednalo o skutečná úmrtí na Covid 19, nikoliv o nesmyslná "úmrtí s Covidem 19"). Stavět izolaci a očkování proti sobě je proto sice možná teoreticky zajímavou, nicméně v současné situaci naprosto irelevantní otázkou. Zatímco první dva problémy altruistického očkování (jeho neúčinnost a nebezpečnost) směřují pouze k tomu, že se člověk namáhá zbytečně, respektive že si může ublížit, třetí problém spočívá naopak v tom, že přijetím očkování tentýž člověk dláždí cestu současným pseudozdravotnickým diktaturám a upevňuje totalitní politická zřízení. To je z etického hlediska mnohem problematičtější. Zatímco rizika i přínosy experimentálních vakcín jsou málo předvídatelné, těžké nespravedlnosti, které ve velkém produkují kolektivističtí politici prosazující tuto vakcinaci, jsou naprosto jisté a zjevné.
Lze samozřejmě namítnout, že pokud se člověk nechá naočkovat z jiných důvodů než kvůli kolaboraci s kolektivismem (například proto, že novým vakcínám opravdu věří a považuje je za autentický přínos pro své zdraví), potom na kolektivistických nespravedlnostech participuje pouze materiálně a vzdáleně, a nelze tedy jeho jednání bez dalšího odsuzovat. Dokonce se může jednat o autenticky dobrý skutek, protože empirická věda stojí na pokusech a na něčím těle se nové nápady testovat musejí. Taková argumentace je pochopitelně platná, ale stejný metr je potřeba používat i na odmítače očkování. Málokdo z nich totiž odmítá očkování přímo proto, aby mohl infikovat své spoluobčany. Tuto možnost nechávají odmítači otevřenou rovněž jako vedlejší účinek svého rozhodnutí, které je založené primárně na jiných důvodech. Proto ani odmítání očkování nelze bez dalšího odsuzovat. Pokud někdo obviňuje odmítače očkování z bezohlednosti a sobectví, protože prý ohrožují své spoluobčany potenciální nákazou, potom by ze sobectví, bezohlednosti a zbabělosti měl mnohem jistěji obviňovat ty, kteří svým očkováním schvalují kolektivistické nespravedlnosti od plošného věznění obyvatelstva, přes svévolnou likvidaci investic a pracovních míst, až po nesmyslné vnucování dusivých náhubků. Očkování proti novému typu koronaviru tedy nejenže není eticky povinné (k tomu by bohatě stačila jeho relativní neúčinnost, obecně nízká závažnost nemoci, jejímuž šíření má bránit, případně jeho experimentální povaha), ale naopak je jeho přijetí eticky poměrně problematické, protože se jedná o materiální schvalování kolektivistických zvráceností.
6. Legitimní kompetence státu
Argumentace Davida Černého se nicméně nevztahuje k tomu, co by měl nebo neměl dělat svobodně se rozhodující jednotlivec. David Černý se naopak zabývá tím, k čemu by stát měl své podřízené nedobrovolně donutit. Tím se dostáváme opět do odlišné dimenze sociální problematiky. Není sice pochyb o tom, že stát má legitimní donucovací pravomoc. Těžko lze něco namítat třeba proti státnímu věznění zločinců nebo proti státnímu vymáhání dluhů. Zároveň je ale zjevné, že tato donucovací pravomoc státu nemůže být tematicky a kvantitativně neomezená, protože v takovém případě by prakticky popírala subjektivitu jednotlivce a veškerý výkon jeho svobod. Vymezení legitimních donucovacích pravomocí státu je proto zcela klíčovým předpokladem, bez něhož se při řešení problému povinného očkování nelze obejít. David Černý se přitom spokojuje s tím, že se jedná o "dobrý cíl". Dává takové vymezení ovšem nějaký smysl? Může stát opravdu vynucovat cokoliv, co považuje za dobrý cíl? Můžeme zde přitom abstrahovat od toho, jestli se v tomto konkrétním případě skutečně jedná o dobrý cíl. Jelikož lidská vůle je přirozeně zaměřená k dobru, potom vymezení donucovacích státních pravomocí tím, že státu stačí sledovat dobrý cíl, je úplně to samé jako konstatování jejich neomezenosti. Tak, jako jednotlivec vždycky sleduje nějaké (třeba nižší) dobro, i když páchá něco těžce nespravedlivého, tak i vládcové vždycky sledují nějaké (opět možná nižší) dobro, i když blatantně zneužívají svou moc. Výměr státních kompetencí od Davida Černého tedy fakticky popírá jakoukoliv autonomii jednotlivců a legitimizuje libovolnou státní tyranii.
Při determinaci korektního výměru legitimních státních kompetencí je naopak potřeba vycházet z toho, čím stát je, tedy čím je konstituován a jaký je důvod jeho existence. Původ státu totiž leží v přirozené sociabilitě člověka. Člověk se rodí do společnosti a skrze společnost zajišťuje mnohé své životní potřeby. Fungující společnost vyžaduje uspořádanost a nutnou podmínkou uspořádanosti je autorita. Něco, co není řízeno, nemůže být stabilně uspořádané. Existují navíc mnohé přirozené lidské potřeby, které nelze udržitelně obstarávat nejen individuálně, ale ani kontraktuálně (tedy dobrovolnou dohodou všech zúčastněných na každé jednotlivosti). Proto přímo z lidské přirozenosti vyplývá nejen existence státu, ale i jeho donucovací pravomoc. Má-li ovšem stát tuto donucovací pravomoc k tomu, aby společnost koordinoval, potom ji nesmí využívat (přesněji řečeno zneužívat) ke sledování dobrých cílů, které lze účinně a udržitelně obstarávat i bez této koordinace, zvláště pak v případě, že je lze snadno obstarávat dokonce individuálně. Pokud by toto omezení neplatilo, potom by to vedlo opět k neomezenosti státních nároků a k popření autonomie a subjektivity lidské osoby. Zobecnění tohoto omezení veřejné moci bývá také někdy nazýváno principem subsidiarity.
Pokud tento limit donucovacích státních kompetencí aplikujeme na ochranu proti novému typu koronaviru, pak z něj vyplývá v první řadě to, že stát skrze svou donucovací pravomoc nesmí zkoušet chránit nikoho, kdo se může účinně chránit sám, ale nechce se chránit. Má-li tedy být nejlepší ochranou dobrovolná karanténa, potom stát může legitimně leda tak zvýšit daně, aby obstaral prostředky na pomoc v nouzi těm, kteří kvůli této karanténě nemohou chodit do práce a zároveň jejich profese neumožňuje práci z domova (např. hlídači, vrátní, řidiči, zemědělci atd.), ale neexistuje žádný spravedlivý důvod, aby nad tento rámec stát omezoval ty, kteří se chránit nechtějí. Pro úplnost je zde vhodné zmínit, že samozřejmě existuje nějaká poměrně úzká skupina těch, kteří by se chtěli chránit, ale sami se chránit nemohou (např. nesoběstační lidé, lidé ležící v kómatu v nemocnici atd.). Cílená ochrana těchto lidí státem (eventuálně i skrze použití donucovacích prostředků) je legitimní. O specifické ochraně těchto lidí se ale jednak prakticky nediskutuje (vždycky se to naopak automaticky míchá dohromady s lidmi nakaženými v práci, při nakupování, dospělými svéprávnými lidmi nakaženými v rodině atd.), a jednak málokterým z nich prospívají ony plošné buzerace. Člověk, který leží v nemocnici, může mít určitý zájem na tom, aby jej nenakazili lékaři nebo sestřičky, které se o něj starají, ale je mu úplně lhostejné, co se děje mimo jeho nemocnici. Naopak je v jeho zájmu, aby se co nejrychleji promořili ti, kterým promoření nevadí, a aby nedocházelo k plošnému ničení ekonomiky, jejíž nedílnou součástí je i zdravotnictví.
Plošná perzekuce obyvatelstva vede k praktické inflaci právních norem, k prohospodaření důvěry ve státní aparát a následně k nerespektování veškerých protiepidemických opatření včetně těch legitimních. Tuto zákonitost, která je hlavním důvodem toho, že nakonec nefungují ani ta opatření, která by při kooperativním postupu obyvatelstva fungovat mohla, lze stěží dostatečně zdůraznit. Pokud lidé vědí, že se jedná o nelegitimní opatření, jejichž cílem je pouze nesmyslná šikana a vnucování nevyžádané "ochrany" formou jakéhosi státního racketeeringu, potom dělají správně, že na takovém úsilí nechtějí participovat, a že jeho cíle úmyslně sabotují. Bohužel se přitom s množstvím nelegitimních opatření občas sveze i nějaké to legitimní, protože rozlišovací schopnost obyvatelstva v tomto směru je omezená. Plošná opatření jsou tedy ve skutečnosti přímo proti zájmům těch, které by stát měl legitimně chránit. Legitimní opatření ze strany státu by naopak musela být jednak artikulována tak, že jejich cílem je opravdu ochrana jen těch, o jejichž ochranu stát smí legitimně usilovat, jednak by na takovou speciální ochranu musela být mnohem lépe zacílena, a jednak by musela být alespoň zhruba adekvátní vůči tomuto svému cíli. Totéž pochopitelně platí i pro povinné očkování. Má-li být jeho cílem opět i nucená "ochrana" těch, kteří mají být nedobrovolně naočkováni, což je nepokrytý záměr Davida Černého, potom je takové opatření rovněž automaticky nelegitimní a nespravedlivé.
7. K otázce nespravedlnosti
Vrcholným demagogickým kouskem Davida Černého je nicméně ono odvolávání se na spravedlnost, totiž že z kolektivní imunity prý benefitujeme všichni, takže bychom také všichni měli být donuceni nést riziko vedoucí k jejímu dosažení. Jinak by to prý bylo nespravedlivé. Tato úvaha by byla falešná, i kdybychom zcela chybně zaměňovali spravedlnost s rovností. Z kolektivní imunity možná benefitujeme všichni, ale nebenefitujeme z ní stejným způsobem ani rovným dílem. Ti, kteří se expozici vůči novému typu koronaviru nebrání, z ní profitují pouze akcidentálně a nedobrovolně. Naopak člověk, který o takovou ochranu velmi stojí, z ní profituje záměrně. Bylo by proto zcela svévolným rozhodnutím, kdyby tyto dvě skupiny byly nuceny nést totéž riziko v rámci experimentálního testování vakcín. Kromě toho vakcinace není jedinou, a hlavně není ani účinnou cestou k dosažení kolektivní imunity. Naopak, pokud i naočkovaní lidé zůstávají infekční, potom lze v jejich případě mluvit o kolektivní imunitě nanejvýš v nějakém nevlastním odvozeném smyslu. Hlavním účinkem kolektivní imunity je totiž zamezit nakažení těch, kteří imunní nejsou, těmi, kteří imunní jsou. Neexistuje tedy žádný důvod, aby k očkování byli nuceni i ti, kteří místo toho preferují přirozenou imunizaci a eventuální kontakt s infikovanými jim nevadí.
Hlavní vadou dotyčného argumentu je nicméně skutečnost, že spravedlnost nespočívá v rovnosti. Například z činnosti hasičů benefitujeme alespoň eventuálně opravdu všichni, ale bylo by absurdní požadovat, aby z titulu spravedlnosti byl každý státem donucen být hasičem nebo alespoň nějak nést při požárech stejné riziko, jaké nesou hasiči. Samotná kooperace společnosti totiž přirozeně vede ke specializacím, a tedy k nerovnostem při nesení různých rizik. Spravedlnost naopak vyžaduje především to, aby stát neupíral jednotlivcům něco, co jim po právu náleží, tedy například řízení osobních zdravotních rizik. Bylo by tedy nespravedlivé, kdyby stát nutil své podřízené chránit se očkováním, aniž by se pro takovou ochranu oni sami rozhodli. Stát sice nezodpovídá za to, že lidé umírají na respirační choroby, protože do toho mu v zásadě nic není, ale naopak plně odpovídá za plošný rozvrat lidských životů, který svými nelegitimními plošnými opatřeními přímo způsobil a dále působí.
Spravedlnost v kontextu nového typu koronaviru je tudíž potřeba hledat především ve spravedlivých vztazích mezi státem a jeho podřízenými, tedy v tom, aby se stát nevměšoval do lidského soukromí, ani do osobní autonomie jednotlivců. Na této frontě stát totálně selhává, chrlí nespravedlnosti ve velkém a povinné očkování to může pouze prohloubit. Stejná situace je i na poli veřejného informování, kde státu přirozeně náleží přinejmenším doplňování a případné korigování informací poskytovaných různými jednotlivci, neziskovami a ziskovkami, protože stát má mít díky své koordinační funkci nejucelenější obraz, kterým nestátním institucím zpravidla schází. Stěží si lze přitom představit horší a kontraproduktivnější způsob veřejného informování, než je to, kterého jsme právě svědky. V něm se bez rozlišení míchají fakta, domněnky, předpovědi i do očí bijící nesmysly, a z toho, co bylo jeden den tvrdě odsuzováno jako "fake news", je druhý den často hotová věc. Toto informování přispívá pouze k šíření chaosu, paniky a nedůvěry, nicméně nikdo se od něj nedočká srozumitelných informací, na něž má spravedlivý nárok, aby se mohl svobodně rozhodovat a rozumně se starat o své zdraví. Lze tedy konstatovat, že stát je v předmětném kontextu nikoliv pouze nefunkční, nýbrž přímo dysfunkční institucí, která všestranně pracuje na maření toho, co je přirozeně povinna poskytovat.
8. Socialistické zdravotnictví a eutanázie
Poslední sada argumentů, která se objevuje poněkud roztříštěně napříč jinými argumenty, se vyskytuje do značné míry endemicky v zemích se socialistickým zdravotnictvím. Tedy tam, kde má stát dominantní postavení na trhu zdravotních služeb, a kde fakticky fungují zdravotní daně (odvíjející se od příjmů poplatníka), nikoliv zdravotní pojištění (odvíjející se od zdravotního rizika pojištěnce). Není pochopitelně žádoucí, aby se zdravotnictví řídilo jenom trhem, a aby v bohatých zemích umírali chudí lidé na snadno léčitelné choroby jenom proto, že jsou chudí. Opačným extrémem jsou ovšem systémy, kterým zcela scházejí tržní korektivy, a které vedou k podivné podvojné roli státu vystupujícího coby poskytovatel zdravotních služeb a zároveň i jako nositel veřejné moci. Pokud v jeho čele stojí morální analfabeti, potom je poměrně nevyhnutelné, že budou mít tendenci si při výkonu té první role pomáhat zneužíváním pravomocí spojených s tou druhou rolí.
Mezi argumenty z této skupiny patří především panické výkřiky ve stylu: "Ale co budeme dělat, když se začnou JIPky znovu plnit?". Ředitele soukromé nemocnice by ani nenapadlo prosazovat nedobrovolné očkování nebo plošné domácí vězení pro zdravé, když není schopen poskytovat zdravotní služby v jejich obvyklé kvalitě kvůli nedostatku kapacit. Je jeho povinností tuto skutečnost uvést ve veřejnou známost, aby se podle ní mohli jeho klienti nebo potenciální klienti svobodně zařídit, ale je naprosto absurdní "řešit" selhávající poskytování zdravotních služeb zneužíváním veřejné moci a zotročováním obyvatelstva. To, že v nemocnicích umírají pacienti, je úplně normální. Stejně tak je normální, že lékaři mají při epidemiích více práce, a že poskytují horší kvalitu služeb, když jsou přetížení. Pokrytecká úzkostlivost ohledně toho, aby hlavně náhodou někdy neumřel někdo, kdo by v nějakém čistě hypotetickém scénáři dokonalé zdravotní péče umřít nemusel, je zvlášť úsměvná v době, kdy tentýž David Černý prosazuje právní povinnost pro lékaře, aby museli vraždit své pacienty na požádání a zdůvodňuje to tím, že prý "respektujeme jejich autonomii, jejich aktérství ve chvíli, kdy oni řeknou, že již tenhle život žít
nechtějí".7)
Člověk je tedy tak absolutně autonomní, že má mít zákonné právo vymáhat od jiných lidí i vraždu sebe samotného, ale není natolik autonomní, aby mohl v plném zdraví a po zralé úvaze odmítnout nebo odložit experimentální vakcinaci proti mutující chřipkovité zoonóze? Při tomto pochybném očkování najednou není potřeba respektovat autonomii pacienta ani jeho aktérství? Kombinace povinného očkování proti novému typu koronaviru a zároveň i eutanázie na žádost pacienta působí od Davida Černého obzvlášť pikantně. Neměl by o té eutanázii radši rozhodovat také stát, stejně jako o tom očkování? Proč by o tom měli rozhodovat pacienti, kteří mohou podléhat "fake news" nebo konspiračním teoriím? Uvolnila by se tím navíc spousta místa v potenciálně přeplněných nemocnicích, z čehož by benefitovala celá ta společnost, takže povinná eutanázie je v logice Davida Černého také požadavkem spravedlnosti. Perfektně by zapadla do jeho sociálního inženýrství. Na jednu stranu soustavná snaha o uzákonění eutanázie, aby se prý ukrátilo trápení starým a nevyléčitelně nemocným lidem, ale když přijde přirozené řešení k ukrácení života těch samých lidí v podobě nové virózy, tak se propagátoři eutanázie mohou najednou přetrhnout, aby celou společnost zotročili, nedobrovolně obětovali a podřídili svým megalomanským destruktivním plánům, jen aby ti ohrožení prý mohli ještě chvilku dál žít.
Má-li být principem státního úsilí voluntarismus pacienta, ať už je jeho vůle jakkoliv perverzní, proč potom není respektována v první řadě vůle obrovského množství (potenciálních) pacientů, kteří nechtějí nic jiného, než aby je stát nechal na pokoji? Odmítnout zavraždit jednotlivce na jeho žádost je problém, ale nedobrovolně obětovat celou společnost skrze plošná opatření a nutit vakcinaci milionům lidí problém není? Samotný voluntarismus je vedle toho pochopitelně absurdní. V první řadě kvůli své nepodložitelnosti a v druhé řadě kvůli tomu, že lidé často usilují o vzájemně rozporné věci, tudíž stát může vyhovět pouze vybraným jedincům. Má-li být jejich vůle principem státního úsilí, potom je takové úsilí pouhou svévolí privilegovaných. Vůle Davida Černého je ale v rozporu nejen s vůlí odmítačů očkování, ale hlavně je v rozporu sama se sebou. David Černý opakovaně dogmaticky předkládá minimalizaci celkové úmrtnosti jako hlavní kritérium státního donucování. Jak potom ale může chtít vyhovět zájemcům o eutanázii, když jejich (přinejmenším deklarovaná) vůle je v přímém rozporu s jeho donucovacím kritériem?
V socialistickém zdravotnictví pochopitelně i pacienti vystupují v podivné podvojné roli klientů a zároveň i podřízených. To ovšem nic nemění na jejich spravedlivých nárocích. Nevhodné legální a ekonomické systémy nemohou změnit spravedlivé kompetence státu ani přirozená práva člověka. Nakolik klient čerpá zdravotní péči, kterou má (byť oním podivným - tj. povinným, kolektivním, daňově odstupňovaným a paušálním způsobem) předplacenou, potom má na tuto službu právo, a její čerpání jej nikterak neomezuje na výkonu jeho přirozených práv. Mezi taková přirozená práva patří v první řadě právo řídit svá osobní zdravotní rizika nebo právo riskovat vlastní zdraví a vlastní život. Dochází-li k nedostupnosti nebo k riziku nedostupnosti zdravotních služeb z důvodu rizika vyčerpání kapacit (což se pochopitelně může stát – před sto lety plicní ventilátory ostatně neexistovaly, takže byly vyčerpané vždycky a všude), potom má občan coby klient především právo se srozumitelně dozvědět, že na něj v případě hospitalizace nemusí zbýt ventilátor, a nebo mu může být předčasně odebrán ve prospěch někoho, kdo má větší šanci na přežití, případně vyšší potřebu umělé ventilace. Následně má jednotlivec svobodu tuto skutečnost ignorovat, ale stejně tak může svůj přístup ke zdravotním rizikům na základě této skutečnosti přehodnotit (pokud doposud nový typ koronaviru ignoroval, může se proti němu začít alespoň nějak částečně chránit, pokud se proti němu už dříve nějak chránil, může se začít chránit úzkostlivěji atd.). Je tedy pouze matoucí zneužívat nevhodný systém zdravotnictví jako záminku pro okleštění svobod, které člověku přirozeně náležejí, a nahrazovat je dirigismem státu, který v daném politickém systému "milostivě" poskytuje prakticky veškerou zdravotní péči, protože si to tak skrze svou legislativu zařídil.
9. Závěr
Argumentace Davida Černého začíná nesmyslným zploštěním problému a hrubou chybou ve filosofických předpokladech, konkrétně v kolektivistickém pojetí státu a člověka. Na tomto pojetí pak David Černý celou dobu staví a dál už to jenom nestrukturovaně flikuje jako nějaký najatý ideologický agitátor, který se s realitou příliš nezdržuje a pouze účelově vymýšlí dodatečné důvody pro svou agendu. Reprodukování a tendenční ohýbání nesmyslů ze státní propagandy je přitom stylovou dekorací tohoto postupu. Korektní argumentace naopak vyžaduje zprvu obecné kladení relevantních problémů a jejich konfrontování s tím, co vyžaduje lidská přirozenost. Následné aplikovaní takto získaných poznatků na sporný problém vede k antitezi toho, co tvrdí David Černý. Praktické popření autonomie jednotlivce ze strany Davida Černého je navíc vhodné porovnávat s jeho vypjatým odvoláváním se na tutéž autonomii při prosazování eutanázie.7) Je pozoruhodné, že s jeho posledním výtvorem v Distanci8) z roku 2009 lze souhlasit, a jedná se navíc i o poměrně výstižnou kritiku Dawkinsovy iluze. Vypadá to, že za posledních 12 let urazil co do svých světonázorových kvalit poměrně dlouhou cestu. Někteří lidé v průběhu života získávají moudrost, u jiných to vypadá, jako by absolvovali opačný
proces.
Výkon Jana Payna je pro změnu názornou ukázkou intelektuální beznaděje mnoha soudobých akademiků, kteří sice mohou mít v některých otázkách správnou intuici, ale díky své nekritické víře ve filosofické pseudoautority typu Immanuela Kanta, která u nich nahrazuje autentické filosofování, nejsou schopni jakýchkoliv smysluplných teoretických argumentů, a to ani proti těm nejodpudivějším zvrhlostem a zvrácenostem. Samotná Kantova teorie poznání totiž vylučuje poznatelnost objektivního mravního zákona, což pro změnu vylučuje možnost odsoudit jakékoliv zacházení s člověkem tak, aby toto odsouzení platilo i pro toho, komu je adresováno. Kantův agnosticismus i empirismus tudíž principiálně znemožňují jakoukoliv objektivně závaznou obhajobu lidské svobody proti státní zvůli. Bezradné nekritické citování této provařené ikonky, jako by se jednalo pomalu o nějaký zdroj zjevených pravd, je v předmětné problematice tedy úplně protismyslné. Rozsah lidské svobody i rozsah legitimních státních kompetencí lze korektně identifikovat pouze metafyzickou reflexí člověka a státu. Správné řešení těchto sporných otázek tedy předpokládá v první řadě apodiktické vyvrácení Kantova tvrzení o nemožnosti metafyziky. Takové vyvrácení je přitom triviální, protože Kantovo tvrzení o nemožnosti metafyziky je samo o sobě také metafyzickým výrokem, jelikož není empiricky verifikovatelné, a to je důvodem jeho vnitřní rozpornosti, a tedy nesmyslnosti.
POZNÁMKY:
1. "Neočkovaní jsou černí pasažéři, nechtějí nést rizika. Spravedlivé je povinné očkování, tvrdí filozof Černý", Český Rozhlas, 23. července 2021: https://plus.rozhlas.cz/neockovani-jsou-cerni-pasazeri-nechteji-nest-rizika-spravedlive-je-povinne-8540543
2. "COVID-19 jako příčina úmrtí v roce 2020", Š. Daňková, M. Zvolský, L. Dušek, Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 30. června 2021: https://www.czso.cz/documents/10180/163378569/uzis_cr_tk_priciny_smrti_covid_19_prezentace.pdf/6cc6a460-71a0-4378-b607-b062c339c7e0?version=1.0
3. "Vakcína ze solidarity nedává smysl, i očkovaní mohou nakazit jiné", iDnes, 14. června 2021: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/ockovani-koronavirus-imunita-nakaza-vakcina.A210614_112442_domaci_misl
4. "Nutnost třetí dávky je takřka jistá, říká ministr zdravotnictví Adam Vojtěch", Ministerstvo zdravotnictví ČR, 7. června 2021: https://www.mzcr.cz/tiskove-centrum-mz/nutnost-treti-davky-je-takrka-jista-rika-ministr-zdravotnictvi-adam-vojtech/
5. "Před očkováním proti covidu si nechte změřit protilátky, radí profesorka Bílková", Český Rozhlas, 10. června 2021: https://pardubice.rozhlas.cz/pred-ockovanim-proti-covidu-si-nechte-zmerit-protilatky-radi-profesorka-bilkova-8510585
6. "Comirnaty: koncentrát pro injekční disperzi mRNA vakcína proti onemocnění COVID-19 (modifikovaný nukleosid)", Verze 9, 07/2021: https://www.comirnatyeducation.cz/Comirnaty_PIL.pdf
7. "Česká společnost chce eutanazii. Její schválení zdržují politici, říká etik David Černý", Blesk Podcast, 20. června 2021: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/682709/podcast-ceska-spolecnost-chce-eutanazii-jeji-schvaleni-zdrzuji-politici-rika-etik-david-cerny.html
8. "Dawkinsova iluze?", Distance 2009/1, David Černý: http://www.distance.cz/rocnik-2009/1-cislo/dawkinsova-iluze