O liberalismu

Vít Skalský

Roman Joch ve svém článku (Distance 4/1999) ostře napadl ideu přirozené danosti národů. Z této pozice napadl i nacionalismus. Nereflektoval rozdíl mezi národovectvím vycházejícím z tradice a nacionalismem jako ideologií ze všech nejmocnější, která by měla politicko-normativní charakter. Nacionalismus dále označil za jednu z příčin současné politicko-společenské krize. Jako východisko nabídl liberalismus. Nebudu kritiku názorů Romana Jocha koncipovat systematicky, z důvodu širokého záběru problému se omezím na obecnou kritiku jeho idejí.

Klíčem k řešení problému nacionalismu je pochopení politických ideologií. Ideologie je soustavou idejí, které hodnotí a interpretují svět tak, aby vytvářely (měnily), řídily, organizovaly, ospravedlňovaly své způsoby a cíle. V žádném případě nemůže být ideologie v souladu s přirozeností. Nicméně každá ideologie má alespoň jeden moment, který koresponduje s řádem přirozených daností. Tento moment dává ideologii pojmenování. V případě nacionalismu se jedná o vazbu na národ, v případě liberalismu se jedná o vazbu na lidskou svobodu. Tato jsoucna, která mají místo v řádu přirozenosti, jsou v rámci ideologie hypertrofována a na jejich úkor jsou jiná částečně nebo zcela eliminována. Proto antagonismy socialismus-kapitalismus, liberalismus-nacionalismus atd. Prostředí jakékoliv ideologie nedává možnost společenské harmonizace. Ideologie samy o sobě vznikají přičiněním jednotlivců a zájmových skupin, které se chtějí mocensky profilovat. V dané situaci se řídí konjunkturálně.

Národ je objektivně konstantní jednotkou. Jestliže Roman Joch interpretuje národ jako společenství občanské a politické, vztahuje přirozenou konstantu na společenský novotvar. Sami Američané, které prezentuje jako ideální národ, jsou si toho vědomi a spokojí se s teatrálním patriotismem, národně se neprofilují. Podívejme se etymologicky na slovo „národ“. Prvně se toto slovo v našem prostředí objevilo v Dalimilově kronice. V úzu mluvy bylo použito slovo rod. Pojem národ reprezentoval přirozenou nástavbu na rodové společenství. Takto se to také má s přirozeným konstituováním národa. Národy jsou přirozenou jednotkou na bázi kultury, jazyka, hodnot a v neposlední řadě také krve. Tyto skutečné národy nesnesou časovou redukci svého vzniku na jednu generaci. I v našem společenském klimatu jsme si toho vědomi a to včetně liberálních budovatelů nových pořádků. Vzpomeňme na spor o vlastnictví katedrály sv. Víta. Naši politici, kteří se obvykle pojmu národ štítí, spustili povyk o tom, že katedrála je přirozeným vlastnictvím národa. V případě, že by zmínili indiferentní občanskou společnost, kterou sami budují, asi by moc neuspěli. Jestliže bychom se vzdali přirozeného pojímání národních jednotek, tak jak je pojímá každé malé dítě, museli bychom se vzdát celé naší národní historie, i našich národních světců. Vše bychom museli obětovat na oltář postmoderního pluralismu. Mělo by to však jednu výhodu. Neúčastnili bychom se soudu národů, Písmo totiž nehovoří o občanských společnostech.

V případě liberalismu dochází k řízené likvidaci národních jednotek. Stavitelé Babylonské věže se k naplňování svých vizí nezdráhají použít nejmodernější vojenskou techniku. Podívejme se, jak by národní problém byl řešen v odideologizovaných systémech. Řešení v systému monarchie je přijatelné, vhodný exkurs provedl Roman Joch v případě rakouské monarchie. Jelikož repristinace monarchismu objektivně není možná, je třeba najít řešení v jiném systému. Ideologické systémy nenabízejí možnost řešení tohoto ani mnoha jiných problémů. Uspokojivé řešení by nalezl systém stavovské demokracie. V prostředí stavovské demokracie by národní otázku řešil syndikát pro tento společensky horizontální problém zřízený. V něm by byli zastoupeni poměrně příslušníci národů, etnik v rámci našeho státu. Výsledek činnosti by takto odrážel zájem zúčastněných na konsensuální úrovni. Nedocházelo by ani k nucené integraci, ani k přílišnému zvýhodňování státotvorného národa. Současný stav, kdy jsou národní hodnoty systematicky haněny, je dlouhodobě neudržitelný. Buď dojde ke změně, nebo k destrukci našeho národa. Stálé oslavování etnických kultur vede k jednostrannému sociálně kulturnímu tlaku. V oblastech s velkým etnickým osídlením si až příliš často malí kluci hrají s nožem a dívky končí jako prostitutky. Bez zajímavosti není ani ten fakt, že kulturní hodnoty etnických menšin korespondují v mnohém s tím, co prezentuje televizní obrazovka. Tyto fenomény se vzájemně umocňují, výsledkem je naše přespřílišné „multikulturální obohacení“.

Roman Joch říká, že nacionalismus vzešel z Francouzské revoluce. Je třeba zde připomenout, že ani liberalismus nám z nebe nespadl. Zajímavá je diskuse, která intenzivně probíhá posledních deset let. Jde v ní o porovnávání komunismu s liberální demokracií. Tato diskuse probíhá v rovině ideologických floskulí. Hlavním trumfem komunistů jsou sociální jistoty, u liberálů je to svoboda a individuální odpovědnost. Tento spor je však třeba řešit s kritickou distancí, bez ideologických předsudků. Dobré úmysly ani jednu stranu neospravedlňují. Víme, že lidské zlo má základ v lidské pýše, nikoliv ve zlém úmyslu. Na adekvátní porovnání je třeba zaujmout apolitický postoj. Falešné proroky poznáme podle ovoce. Jak se v lidské dimenzi uskutečnil komunismus, je všeobecně známo (koncentrační tábory pro politické oponenty, indoktrinace ateismu atd.). K podobným společenským uskutečněním se však liberál nezná. Odpovědnost izoluje u každého jednotlivě. Tento liberálův alibismus je však zcela perverzní. V prostředí liberálních společností dochází v absolutním měřítku k tomu samému, k čemu docházelo za komunismu. Výčet zločinů liberálů, u nás i za hranicemi na lidském bytí, by se četl jako litanie, proto alespoň zkráceně.

Liberalismus filozoficky likviduje jednotlivce. Liberál, který se „osvobodil“ od vyšších řádů, na první místo postavil hédonismus, spočívající v konzumu a uspokojování lidských pudů. (Zřejmě shodou náhod ekonomické zdroje, které k saturování těchto potřeb jednotlivce disponují, mají sami liberálové.) Lidé, kteří ve třicátých letech v USA toužebně vzhlíželi na luxusní zboží ve výkladech krámů, dnes se stejným pocitem koukají na televizní obrazovku a snaží se identifikovat s hvězdou showbyznysu nebo s úspěšným podnikatelem. Že zrovna v Hollywoodu, kde jsou kumulovaní takto úspěšní lidé, je obrovské procento sebevražd, to nereflektují. Mladí lidé chtějí být také za každou cenu úspěšnými podnikateli, fetovat, zkoušet homosexuální praktiky jako lecjaká populární hvězda. U těchto lidí probíhá systematicky proces odlidštění, stávají se ekonomicky řízenými stroji.

Liberalismus rozbíjí rodiny a celé společnosti. Díky tomu, že přehlíží přirozené determinace, nivelizuje pohlavnost, zastírá přirozené rozdíly mezi etniky, národy, rasami, kulturami. Tento zmatek vede v první fázi k všeobecným interferencím, ve druhé k bolestné destrukci. V posledku dochází k izolaci jednotlivce a vystupňování egoismu spojeného s nenávistí. To vše pod pláštíkem svobodné individuální realizace.

Liberalismus rehabilitoval zlo. Zlo je podle liberála součástí dokonalé lidské přirozenosti. Zloděje, vrahy je třeba tolerovat. Násilí mezi lidmi v některých teritoriích zasažených liberalismem je natolik gradované, že snese srovnání jen se zeměmi, kde je de iure občanská válka (Brazílie, JAR, Rusko).

Liberalismus ve své pýše akceptuje potraty. Počet dětí v potratových koších snese srovnání jen s počtem mrtvých v nacistických vyhlazovacích táborech. Na jedné straně jsou rozvraceny rodiny, na druhé bují prostituce, pornografie a potraty.

Liberalismus uvedl hospodářský systém, kde finanční kapitál tvoří znovu kapitál, a to primárně bez jakýchkoliv limitací. Lichvu povýšil na úctyhodnou ekonomii. Ve starém Řecku tomuto ekonomickému přerozdělování říkali chrematistika. Lhaním o rovné možnosti zbohatnout pro každého jedince frustruje, nebo z nich dělá zločince.

V tomto výčtu bych mohl ještě dlouho pokračovat. Rezultát je jednoznačný. Jestliže srovnáme hlavní ideologické systémy po stránce kvality lidského života a sumy lidského utrpení, vyjdou zhruba na stejno. Každá ideologie má vnitřní akcelerátory, spočívající v individuálních i skupinových aspiracích. Komunismus vystupňoval sám sebe do podoby, kdy už docházelo k autodestrukci. Pronikl do všech oblastí lidského života. Komunisté však podporovali rodinu, vzdělání, národní kulturu (i když v okleštěné podobě). Taková společnost se nedala absolutně zotročit. Jiná situace je v prostředí liberalismu. Lidé v liberálních společnostech se zcela identifikují s nesmyslným bytím, které jim liberalismus nabízí. Liberálové umějí cestu do pekla vsugerovat jako cestu do nebe, v tomto srovnání byli komunisté prostí diletanti.

Liberalismus sám sebe uchovává prostřednictvím systému parlamentní demokracie. S každým novým výsledkem voleb, dochází pouze k akcidentálním změnám. Ústřední směřování zůstává zachováno. Toto podvazuje každý politický subjekt, který vstoupí do liberalistické politické arény, kde si pravicové a levicové ideologie podávají ruce. Výše zmíněná zla jsou nutným výsledkem. Implicitně totalitní liberalismus na výbornou spojil psychomanipulaci s indoktrinací a vytváří ireverzibilní stav. Při současné národní natalitě, při pronikání mimoevropských kultur a etnik do naší společnosti je vytvářen ideově a mravně indiferentní dav, který se spokojí s hamburgery a nějakou tou mešitou. V době, kdy se profiluje jedna liberalistická supervelmoc a vše ostatní je vhazováno do integračního kotle, by měl katolický křesťan zpozornět. Sv. Augustin se ve spise O obci Boží zmiňuje, že křesťan by neměl zasahovat do politiky státu, pokud nevede k nemravnostem a bezbožectví. Jeho slova jsou dnes vysoce aktuální. Jestli prostředí liberalismu je natolik svobodné, aby mohla být začata diskuse o komplexní změně politického uspořádání směrem ke stavovské demokracii, která by korespondenčně, nikoliv ideologicky, navazovala na přirozené uspořádání společnosti, nevím.