Až příliš triviální argumentace fakty

Jan Horník

Řekl bych, že jednak stále trvá nedorozumění o věcné podstatě mé kritiky metody dokazování evoluce, a zároveň došlo k velkému nedorozumění ohledně terminologie, kterou u odhadování pravděpodobnosti v diskuzi vzájemně používáme. Asi hlavně moje chyba, neb nejsem zvyklý pohybovat se v přesně zaběhané terminologii logiků. Možná by ale pro udržení věcné podstaty diskuze pomohlo, kdyby se pan Vohánka o něco víc snažil zachytit podstatu mé argumentace i přes mou nepřesnou terminologii a nechytal mě zbytečně za slovo. Opravdu nejsem až tak mimo, abych tvrdil, že „když jsem nikdy neviděl led, ale vždy jen tekoucí vodu, a nikdy mi nikdo o ledu nepověděl, mohu si být, vzhledem ke svým informacím, 100% jist, že žádný led nikde není“. Přesně naopak: já bych se vždy držel zásady, že z neznalosti nelze nic vyvozovat. Kéž by se jí drželi i evolucionisté…

Když jsem psal o nulové pravděpodobnosti, věcně mi šlo o to, že když někdo přijde s nějakou novou vědeckou teorií a tvrdí, že je nějak reálně pravděpodobná, měl by mít alespoň nějaký objektivní důvod, proč si to myslí – tedy alespoň jeden důvod pro obhájení byť jen o málo větší pravděpodobnosti, než má opačná teorie. Vztaženo na evoluci: Mám noční náhlý nápad, že druhy se mohou přeměňovat (stojím úplně na začátku vědecké práce – nemám žádný argument/fakt/jiný vědecký důvod si myslet, že můj nápad má nějakou šanci shodovat se se skutečností; to jsem myslel onou nulou, výchozí bod dokazování), takže nyní chci zjistit, zda je pravděpodobné, že moje nová myšlenka odpovídá skutečnosti: Najdu například fakt, který ji podpoří, zvýším tak její pravděpodobnost. Pokud tento počáteční stav před ověřováním Vohánka nazývá 50% pravděpodobností, pak jsme si jen terminologicky nerozuměli. Jinak řečeno pokud můj termín „nulová pravděpodobnost“ znamená, že nějaká teorie je již vyvrácena, pak to v případě moderní empirické vědy a evoluce samozřejmě není můj názor.

Již minule jsem se pokusil zdůraznit, že mi v případě vědy o evoluci nejde ani o dokázání 100% pravděpodobnosti. Opravdu mě zajímá hlavně v principu, proč bych se měl na základě vědecké argumentace k evoluci přiklonit nebo se od ní naopak vzdalovat a nezůstat na „čisté“ pozici nevím (50/50).

Opakuji zde tedy znovu základní metodický problém s dokazováním: Mějme teorii evoluce a ne-evoluce (pro názornost můžeme zvolit teorii kreace, kdy žádný druh nevzniká přeměnou z jiného, ale přímým zásahem Stvořitele), které se vzájemně vylučují – zpočátku před zdůvodňováním je to 50/50 – zatím nevíme, bez vědecky ověřených skutečností, ke které se přiklonit, která teorie je pravděpodobnější.

Nyní vzniká otázka: Co může zvýšit (resp. snížit) pravděpodobnost evoluce? Jak vědecky spolehlivě dospět k závěru o vyšší pravděpodobnosti evoluce (třeba 51%). Podle mého názoru by si sice už v tomto momentě měl každý vědec položit otázku, zda je něco takového vůbec v silách vědy, ale o tom jsem (zdá se marně) psal v předchozích textech. Vohánka je přesvědčen, že ano, neboť píše: „Říkám, že i pokud pozorování nemůže evoluci 100% dokázat, ani 100% vyvrátit, stále může její pravděpodobnost snížit či zvýšit nebo ji učinit pravděpodobnou (na více než 50%) nebo nepravděpodobnou (méně než 50%).“ Podle Vohánky nám tedy může v případě evoluce pomoci „pozorování“, což de facto znamená nějaký empirický fakt.

„Horník si žádá příklad. Zde je jeden triviální: kdybychom neměli vůbec žádné kosterní nálezy zvířat, pravděpodobnost evoluce by byla nižší, než je s nimi; a s nimi je vyšší, než by byla bez nich.“ Zde se dostáváme ke klíčovému momentu našeho sporu. Jaký je důvod skutečnosti, že bez kosterních nálezů by byla pravděpodobnost evoluce nižší? Proč by neměla zůstat stále 50%? Věda tu tedy má nějaký další předpoklad, z nějž vyplývá, že samotná existence kosterních nálezů teorii potvrzuje (neexistence oslabuje).

Logicky proto nutně následuje otázka: Proč? Proč fakta jako kosterní nálezy mluví víc ve prospěch evoluce než kreace? Nyní musí evolucionista uvést svůj důvod, jinak nelze změnit poměr 50/50. Nejspíš uvede, že fakt kosterních pozůstatků odpovídá předpokládaným důsledkům teorie, čili že evoluční interpretace faktů samotnou teorii evoluce dokazuje. Vohánka ještě dodává, že: „U pravděpodobnostně relevantního pozorování není nutné, aby bylo přímým pozorováním (vzniku živočišného druhu).“

Otázkou je, zda lze kosterní nálezy označit za „pravděpodobnostně relevantní pozorování“. Můj názor je, že nikoliv. Proč? Skutečnost, že výše popsaný postup dokazování nemůže napomoci k příklonu k evoluci (nebo i kreaci), je zřejmá z toho, že naprosto stejným postupem může argumentovat i zastánce opaku (kreace): kosterní nálezy odpovídají důsledkům odvozeným z teorie kreace, tedy kreace je pravděpodobná (víc než 50%).

Abych uvedl konkrétní příklad, evolucionista například poukáže na podobnost DNA v kostrách, ergo předek, ergo evoluce – kdežto kreacionista v případě DNA uvede, že něco tak dokonalého (šroubovice atp.) může pocházet jen od Inteligentní bytosti, ergo kreace. Oba prostě poukáží na to, že „z evoluce (kreace) plyne či je při ní do nějaké míry pravděpodobné X a X je pravda - a je možné, že X evoluci (kreaci) potvrzuje“.

Pokud by byl tento důkazní postup zvyšování pravděpodobnosti použitelný, máme tu nyní dvě teorie pravděpodobné třeba na 51%, namísto aby byl poměr 51/49. Tytéž kosterní nálezy ale přece nemohou objektivně dokazovat opaky (!), byť i jen pravděpodobnostně. Pravděpodobnost vzájemně se vylučujících teorií se zkrátka nemůže zároveň zvýšit na 51% a 51% (celkem 102%). Pokud ano, pak už se podle mého pohybujeme mimo identickou realitu, kde platí zákon sporu. Subjektivně snad vědec může mít pocit, že logicky kompaktní interpretací (např. faktu DNA) potvrdil vyšší pravděpodobnost své teorie, objektivně ale v žádném případě.

Triviální příklad kosterních nálezů tedy na můj původní požadavek příkladu, který by evoluci objektivně podpořil, neodpovídá. Je to jen další fakt uzavřený v teoretické interpretaci. Pokud je ale výchozí teze (evoluce/kreace) zpočátku dokazování pravděpodobná jen na 50 %, pak jsou nutně i všechny z teorie dedukované interpretace faktů (i pravdivostní hodnota interpretací) také pravděpodobné jen na 50 %, takže všechna interpretovaná fakta ani jednu z tezí reálně ani nepotvrzují, ani nevyvracejí.

Myslím, že nepřeženu, když budu tvrdit, že jakýkoliv fakt, který evolucionista uvede jako důvod pro potvrzení pravděpodobnosti evoluce, dokážu logicky stejně kvalitně interpretovat tak, abych stejnou metodou zvýšil pravděpodobnost protichůdné teze ID, a stejně tak i obráceně.

Protože tedy kritérium podmíněné pravděpodobnosti umožňuje výklad týchž faktů ve prospěch protichůdných teorií, nic reálně nedokazuje, tedy ani pravděpodobnost evoluce.

Když Vohánka poukazuje na příklad s nepřímým důkazem s otisky prstů u soudu nebo na příklad vstávání mrtvých, oba případy podle mne naopak mluví proti Vohánkovi.

Příklad s otisky je na první pohled svůdný, ale uváděná analogie je falešná. Můžete totiž vzít například 1000 lidí a experimentálně jim sejmout otisky, takže získáte indukcí ověřený poznatek (i kdyby třeba jen nějak málo pravděpodobnostní), že lidé svými prsty zanechávají otisky. Když tedy naleznete na místě zločinu otisk, nemusíte teoretickou interpretací (jak podle vyšetřovatele proběhla vražda) otisku před soudem teprve dokazovat, že příčinou vzniku otisku byl (pravděpodobně) dotyk lidské ruky. Můžete se prostě pochlubit zdokumentovanými případy, jak lidé zanechávají otisky.

U evoluce ale při nálezu kosterního pozůstatku nemáte předem vůbec nijak prověřeno, že kosterní pozůstatek vznikl přeměnou z jiného druhu živočicha. Nemáte dokonce ani jeden případ, takže nemůžete kostru použít jako důkaz navrhované kauzální závislosti (přeměna druhů) na kvalitativní úrovni otisku prstů (vysoce pravděpodobná přítomnost vraha na místě činu). Asi jako kdyby žádný policista nikdy nikomu nesejmul otisky prstů a u soudu by někde nalezený otisk přesto předkládal jako důkaz zločinu. Prostě by jen rovnou tvrdil (bez sebemenšího experimentálního ověření podobného případu), že otisk pochází od dotyku ruky, protože to odpovídá jeho výchozí teorii, jak zločin nastal.

Stejně se věc má s příkladem o vstávání mrtvých. Běžná zkušenost stovek generací a milionů pohřbených poukazuje na zákonitost, že mrtví už pod zemí zůstanou, takže v čem je problém? Jednoduše se shodneme, že je vysoce pravděpodobné, že mrtví po pěti letech pod zemí stále budou. V principu zde můžeme získat podobně spolehlivé empirické ověření jako s otisky prstů: můžete například trvale pozorovat nespočet hřbitovů, jestli náhodou někdo nevstane. Pozorovaná fakta tvrzenou tezi podporují (dokazují), takže její pravděpodobnost roste.

V ověřitelnosti takovýchto tezí je právě onen zásadní rozdíl oproti evoluci. Pokud bych použil Vohánkovu logiku ověřování pravděpodobnosti a příkladu teze o vstávání mrtvých, pak bychom měli na počátku dvě teorie: Mrtví z hrobů po pěti letech vstávají/nevstávají – 50/50. Teorie říká, co se stane po pěti letech od pohřbu. Pojďme hlídat hřbitovy a uvidíme. Ani jeden případ se nepotvrdil, nikdo nevstal, ergo je pravděpodobnější teze: nevstávají! – nějak změňme poměr pravděpodobnosti, třeba i jen málo na 40/60, neboť fakta potvrzují druhou tezi.

A nyní zkuste totéž aplikovat na evoluci: Na počátku ověřování máme dvě teze: druhy se přeměňují/nepřeměňují – 50/50. Teorie říká, jak nové druhy vznikají. Pojďme hlídat druhy a uvidíme. Ani jeden případ vzniku přeměnou se nepotvrdil, ergo je pravděpodobnější teze: nepřeměňují se… atd.

V tomto případě pochopitelně evolucionisté dodají, že vznik druhu trvá příliš dlouho, aby byl pozorovatelný, takže je nic nenutí snižovat pravděpodobnost své teorie při neexistujícím pozorování tvrzené zákonitosti. Jinak řečeno, nemusejí učinit závěr jako v případě vstávání z mrtvých, totiž že by snížili pravděpodobnost evoluce. Kvůli povaze samotné evoluční teze je tedy i bez jakéhokoliv pozitivního pozorování možné nadále konzistentně držet pozici 50/50.

Pokud by zároveň někteří evolucionisté chtěli tvrdit, že empirické ověření je v jejich silách, tím hůře pro ně. Dosud ho nemají. Fakt, že si evolucionisté vymysleli tezi, která je empiricky neověřená a navíc neověřitelná, je netrápí. Je to sice nevědecké i podle jejich vlastních kritérií moderní vědy, ale to je jiný problém.

Znovu tedy opakuji: Tvrzená zákonitost o přeměňování druhů je vědecky (myšleno moderní empirická věda) seriózně nedokázaná. I kdyby evoluce v realitě probíhala, nikdo to dosud v rámci metod moderní vědy neprokázal ani pravděpodobnostně (ani na 51%). Tvrdím tedy, že vědecká pravděpodobnost evoluce a např. teorie ID je naprosto rovnocenná. Tudíž jediná rozumná pozice empirického přírodovědce má znít: Nevíme, jestli druhy vznikly/vznikají evolucí nebo kreací (z neznalosti totiž nelze vyvozovat – přeměnu jsme neviděli, ani Stvořitele při práci). Pouze můžeme teoretizovat a logicky obě teze (případně jiné nové) rozvíjet, psát knihy, ale o jejich pravdivostní hodnotě (shodě se skutečností) nevíme nic (!) solidního – je to prostě 50/50.

Toto a nic jiného jsem tedy myslel svým chybným slovním obratem „nulová reálná pravděpodobnost“. Totiž že moderní věda nemá kromě kruhových myšlenkových dogmatických fabulací nic, co by rozumně a kriticky uvažujícího člověka mělo přimět přiklonit se k evoluci jako k pravděpodobnější teorii než k antitezím.

Pokud se tedy shodneme, že pravděpodobnost evoluce a kreace (respektive ID) je podle vědeckých metod teoreticky 50/50, pak mezi námi není žádný spor, ale šlo jen o nedorozumění. Jestli jednoduše stačí zformulovat jakoukoliv teorii, abyste mohl vzápětí prohlásit, že její pravděpodobnost je 50%, proč ne. Můžu zkusit tvrdit, že vyfukováním kouře do vody vniká zlato. Na počátku je pravděpodobnost teze 50%. Pak teorii vědecky ověřme… Ukáže se, že pravděpodobnost je 0,001%. Problém s evolucí je však kvalitativně jiný, neboť ji vědecky nelze seriózně ověřovat, takže třeba i po sto letech jakéhokoliv množství práce přírodovědců (interpretací faktů) bude její pravděpodobnost stále 50 %. Kvanta knih zde nehrají roli.

Podle mě by však vědci měli mít v ruce něco alespoň trochu kvalitnějšího, aby mohli evoluci vyhlašovat dokonce za nezpochybnitelný fakt a vnucovat ji jako kánon státního školství, anebo v mírnější pozici tvrdit, že je pravděpodobná (víc než 50%). Bohužel si zatím ještě ani nevšimli, že předkládají metafyzickou filosofickou tezi, jejíž pravdivostní hodnotu lze ověřovat zase jen filosofickou spekulací.

Filosofům proto nezbývá než buď dál házet hrách na stěnu, nebo se raději soustředit na noetiku s tím, že se možná za několik generací podaří některé přírodovědce filosoficky vzdělat natolik, aby sami dokázali nahlédnout, že v případě evoluce filosofují a navíc ještě špatně.

Bez zmrtvýchvstání metafyziky se to rozhodně nepodaří. Bez ní bude i nadále svět vědy zredukován na empirii, takže seberozumnější argumentace nebude mít žádnou šanci. Anebo snad dnes může nějaký důsledný vědec s čitým svědomím zareagovat na argument vycházející z univerzálního neempirického pojmu druhu, když podle zásad jeho vědy nic takového (neověřitelného!) vůbec neexistuje? Obzvlášť když takové kategorie neuznávají ani moderní filosofové…

Jestli se někdy na stará kolena dožiji skutečného dialogu filosofie a vědy o evoluci, namísto současného dialogu hluchých a scientistické ideologie, budu upřímně překvapen. Spíš nás čeká dlouhá nadvláda novodobé éry „vědecké“ mytologie.