Předsedovi Evropské komise Jean-Cloude Junckerovi

Jan Cholínský

Vážený pane,

prostřednictvím českých médií jsem se seznámil s Vašimi prohlášeními z letošního podzimu a k vlastnímu údivu pocítil potřebu na ně písemně reagovat. Třeba Vám to někdo z 30 tisíců úředníků Evropské komise nechá přeložit.

Vyvíjíte nátlak na Českou republiku (stejně jako na další „neposlušné“ státy střední Evropy), aby se podrobila rozhodnutí Evropské komise o tzv. kvótách pro přijímání migrantů. Své „domluvy“ jste proložil dokonce vývodem v tom smyslu, že Češi prchající svého času před komunismem byli přijati na Západě, tudíž by dnes neměli odmítat pokyny orgánů Evropské unie k přijímání migrantů z Blízkého Východu a Afriky.

K vnucování migračních kvót obecně i k výroku o českých uprchlících před komunismem mám několik následujících poznámek, takže hezky jedno po druhém a polopatě:

Především, Česká republika má vlastní imigrační a azylovou politiku, kterou už takřka celé čtvrtstoletí vykonává. Poskytuje pomoc a azyl těm, které považuje za potřebné, způsobem, jaký uzná za vhodné. Vše v rámci platné legislativy a společenského konsenzu.

Smlouva České republiky s Evropskou unií byla v roce 2003 uzavřena – jistě s oboustranně pozitivními očekáváními – jako svazek partnerský, nikoli vazalský. Proto mají Češi ať již jako stát a národ, nebo jako politické a občanské skupiny či jednotlivci, plné právo veřejně odmítat průběžně se objevující aspekty tohoto partnerství, které považují za nevýhodné či nesprávné.

Český národ trpěl (částečně vlastní vinou, ale částečně i v důsledku západní lhostejnosti na konci druhé světové války) v letech 1945–1989 pod krutým politickým režimem, z toho 41 let v zrůdném komunistickém státě ovládaném Sovětským svazem a jeho českými protektory – většinou za přihlížení Západu strategicko-politicky usilujícího o mírovou koexistenci se zločinnými komunistickými režimy. Česká společnost nese dodnes strašné důsledky oněch 44 poválečných let, ale také se snaží uchovat si historickou paměť, navazovat na své lepší historické tradice a rozvíjet nabytou politickou a kulturní svobodu.

Češi (Slováci, Maďaři, Poláci aj.) mají na rozdíl od národů západní Evropy přímou a dlouhodobou zkušenost s centralisticky silově prosazovanou rovnostářskou sociálně-inženýrskou komunistickou ideologií tzv. marxismu-leninismu, ženoucí národy a státy do zkázy. Proto pocitově i intelektuálně ve své většině odmítají rovnostářský sociálně-inženýrský neomarxistický multikulturalismus a s ním spojenou současnou imigrační politiku a rétoriku byrokratické pseudoexekutivy EU. To však rozhodně neznamená, že nesolidarizují s trpícími doma i v cizině, nebo že odmítají pomáhat potřebným.

Zda máme právní povinnost – vyplývající z našeho členství v Evropské unii – přijímat nadiktovaná nesmyslná rozhodnutí Evropské komise, to by měl rozhodnout spravedlivý nezávislý mezinárodní soud. Nemáme však ani tu nejmenší morální/mravní povinnost přijímat na pokyn Evropské komise jí stanovený počet migrantů z kulturně vzdáleného civilizačního okruhu, protože jsme ve čtyřicátých až osmdesátých letech 20. století sami byli nuceni emigrovat před komunistickým terorem. Snaha sugerovat nám opak je nejen nerelevantní a nesmyslná, ale zároveň i urážlivá, a to z výše uvedených i následujících důvodů:

Část českého národa, která se rozhodla uprchnout před komunistickým terorem (tj. přibližně 200–250 tisíc osob, z nichž většina se dostala za hranice v letech 1948–1952 a 1968–1969), žádala legitimním způsobem o politický azyl z důvodů přímého ohrožení života nebo odmítnutí žít svůj život v otrokářském zločinném státě. Bylo při tom zcela zřejmé, jaká je podstata komunistického Československa, jaký je původ těchto uprchlíků i to, že na Západ přicházejí lidé ze stejného civilizačního okruhu.

Čeští uprchlíci před komunismem se disciplinovaně podrobovali všem azylovým a imigračním procedurám. Pobývali v uprchlických táborech často ve velmi nuzných podmínkách a v hmotném nedostatku, čekali na vyřízení možnosti emigrovat většinou ze západních zón Německa a Rakouska (později ze SRN a Rakouska) do dalších států. Jejich cílem bylo bojovat podle tehdejších možností za osvobození vlasti, pracovat a integrovat se v hostitelských státech, což také po celých 41 let dělali.

Ano, západní státy poskytovaly po těchto 41 let přicházejícím českým exulantům azyl a nutnou sociální pomoc (na které se podílela i OSN), ale činily tak zcela dobrovolně a v rámci vlastní autonomní azylové, imigrační a sociální politiky.

Češi ve 20. století nežádali o azyl ve státech Afriky a Blízkého Východu a ani tam nepřicházeli s cílem využít místní kulturní, politický a sociální systém, případně vnést do něho a ukotvit v něm prvky své vlastní civilizační identity.

Češi nevyvolali konflikty v Sýrii, Iráku, Afghánistánu a dalších státech a nenesou přímou odpovědnost za současnou tamní situaci. Stejně jako nenesou odpovědnost za utrpení bezpočtu lidí podrobených dnes teroru v totalitní Severní Koreji a v dalších otrokářských státech, nebo za chudobu stamiliónů lidí v tzv. rozvojových státech Afriky a Asie.

Pane předsedo, žádná česká morální povinnost podřídit se migračním kvótám Evropské komise na základě jakési reciprocity s ohledem na českou historickou zkušenost neexistuje, je to jen vykonstruovaný manipulativní pseudoargument. Co se týká české odpovědnosti právní (tj. členské) – tedy „povinnosti“ plnit v tomto případě nesmyslné pokyny z bruselského centra – je to věc podrobnější analýzy současné zjevně diletantské, nezodpovědné a zkázonosné bezpečnostní a imigrační politiky Evropské unie, které se zde vystříhám.

Stejně jako mnoho mých spoluobčanů Vás jakožto spolutvůrce a vykonavatele této politiky považuji za nekompetentního úředníka, nicméně k odstoupení Vás nevyzývám. Předpokládám totiž, že svou další aktivní činností přispějete k neudržitelné diskreditaci současného kurzu Evropské unie a tím snad i k jistému prozření a obratu části evropského politického spektra. Ale zbývá mi samozřejmě i naděje, že se jako deklarovaný křesťanský politik začnete sám řídit křesťanskými etickými principy a nikoli postuláty Karla Marxe a jeho následovníků, tj. zarytých odpůrců křesťanství a ničitelů tradiční evropské kultury.

Jan Cholínský

občan České republiky

12. prosince 2015, Praha

/publikováno v Konzervativních listech – viz www./