Vzpoura vystrašených

Vlastimil Podracký

Šibenice na demonstraci proti migrantům jsou signálem nové konfliktní linie ve společnosti, konce ospalých sporů mezi levicí a pravicí. Dnes už není důležité, jestli někdo patří k některé ze starých škatulek, nově se konečně krystalizují dávno existující a dosud odsouvané postoje k národním zájmům. Něco takového muselo jednou vybuchnout, protože už dlouho lidé cítí, že jejich přirozené a dlouhodobé zájmy, nejen ty materiální a momentální, jsou opomíjeny a dokonce zrazovány.

Existenční obavy různé povahy

Výbuch existenčních obav není jen na straně těch, kteří vidí nebezpečí v migrantech, ale nyní, po extrémních obviněních, i na straně těch, kteří zastávají názory vedoucí k nějaké újmě obyvatel současných nebo jejich dětí. Pokud migranti budou znamenat obrovské bezpečnostní problémy a značnou materiální újmu ústící do nějaké revoluce a lidové pomsty, je možné, že se to bude dávat za vinu těm, kteří se dnes zastávají migrace na naše území. Toho je si tato skupina lidí vědoma, proto je šibenice tak pobouřily a povstali proti tomuto způsobu myšlení.

Typický projev je v petici Vědci proti strachu a lhostejnosti: „Především ale prosíme veřejnost, každého jednoho z vás, tedy nás, o opatrnost v soudech a kritický pohled na svět! Své názory musíme stále znovu konfrontovat s fakty, s vlastním svědomím i obyčejným selským rozumem. Jen tak nepodlehneme primitivním pudům a zůstaneme důstojnými bytostmi obdařenými svobodnou vůlí.“

Z petice vyplývá strach, mluví o komunikaci, o metodě, nikoliv o řešení situace. Druhá strana má také strach. Příznivci migrantů mají strach z pomsty ulice a jí nadbíhajících politiků, druhá strana má strach, že establishment pod tlakem ze zahraničí přijme migranty. Ale ontická podstata strachu není jen o ztrátu svobody slova. Odpůrci migrantů mají přirozený strach z migrace jako takové, strach o svoje děti, o jejich budoucnost, protože migranti vytvoří menšiny, kterých se už nikdy nezbavíme, budou dělat problémy, budou chráněny mezinárodně a využívány k zasahování dovnitř státu pod pláštíkem ochrany jejich práv. Příznivci migrantů mají strach o sebe, protože jsou více „odloučeni“ od prostředí, problémy s migranty se jich možná ani tak nedotknou nebo před nimi mohou uniknout. Neohrožují je tedy migranti, ale domácí obyvatelé.

Příčina postojů

Váhám, jak bych nazval obě opoziční skupiny, které se vytvářejí postojem k dlouhodobým zájmům národa a státu. Nemyslím si, že jde o dočasnou konfliktní linii. Skupiny se oddělily způsobem života a myšlení, nemohou jen tak hned zaniknout, budou určitě figurovat v dalších konfliktech, které tvoří nově se formující mocenské paradigma světa.

Už dlouho existuje skupina, která by za našich předků nemohla existovat, protože nebere na zřetel zájmy společnosti a vůbec už ne dlouhodobé zájmy národa. Mnozí z těchto lidí si na to zvykli jako na samozřejmost, ale najednou stojí snad poprvé tváří v tvář drastickému vyjádření, že jejich postoj je nesprávný. Jejich reakce, symbolicky vyjádřená právě shora uvedenou peticí, naznačuje, že si to uvědomují. Proč tedy existuje skupina, jejíž zájmy jsou v naplňování univerzalistických ideologií, ale přirozené zájmy společenstva utvářeného tisíciletí je zajímají daleko méně? Kde se vzala?

Řekl bych, že odklon od ideologického nacionalismu a jeho zatracení jako zhoubného jevu, který vede k nacismu a rasismu, a vůbec odklon od veškerého kolektivismu, měl určitě svoje oprávnění. A to do té doby, než se začala z tohoto odporu formovat další ideologie jakéhosi odmítnutí společenské sounáležitosti a vyzdvižení lidského jedince jako modly. Začalo to lidskými právy, které postrádají reciproční povinnosti ke společnosti, jakoby už společnost neexistovala a práva prostě padala shůry. Jakoby práva prostě bylo možno rozdávat zcela zadarmo každému, kdo přijde třeba z druhé strany světa, a společnost, tedy většina občanů, je povinna je plnit.

Tyto názory jsou podporovány slábnutím státu jako útvaru, který ve světě pozbývá vlivu, jeho občané k němu stále méně něco cítí, nechtějí se nezištně společensky angažovat, stále více od něj požadují jen služby a stále méně mu nezištně dávají. Celý tento odklon od kolektivní sounáležitosti směřuje k izolaci jednotlivce, který je pouhým konzumentem, který už nežije domovinou, nepracuje v politických stranách. Spolky jsou jen účelové a politika je jen příležitost k nahrabání peněz. Vyprázdněná společnost podléhá iluzím více než realitě a beznadějně se vyvíjí k escapismu, stále většímu unikání realitě, a stále většímu příklonu k iluzím. Escapismus je samozřejmě o to větší, o co více jsou lidé vzdáleni životu v této zemi, nemají rodinu a cestují světem; nejsou ukořeněni v domově a jejich zájmy nejsou s domovem spojeny. Únik od reality domova podporuje též únik od zodpovědnosti za něj.

Nihilistická společnost, jež v podstatě nemá jiné cíle než jen uspokojení individuálních potřeb a jež už dávno vychovává děti jen k osvojení dovedností a nástrojům chování, nemůže směřovat k ničemu jinému než k duchovní prázdnotě. Ta se částečně zaplňuje ideologiemi a vizemi. Odmítnutí nacionalismu k tomu přispělo jaksi navíc, ale vidina postnacionální společnosti je stejně prázdná jako celá kultura. Namísto nacionalismu nenabízí nic nebo jen únikové iluze. K těm patří též ta o krásném duhovém světě, ve kterém se budou všechny odlišnosti tolerovat. Nereálné fantazírování nespočívá v toleranci odlišností biologických, ale kulturních a ideových.

Petice „vědců“ má tedy kromě jisté míry vystrašení ještě další náboj – iluzi, že problém migrantů lze řešit přesvědčováním veřejnosti, aniž by ta byla manipulována a její svobodná vůle omezena. To je ovšem jen naznačení, je řada názorů, které to vyjadřují daleko otevřeněji.

Závěr: Domnívám se, že se schyluje především ke konfrontaci lidí, které je možno nazvat vlastenci, s lidmi, které je možno nazvat ideology (nebo fantasty). Vlastenci budou hájit svoji zemi a její budoucnost jako hodnotu skutečnou a přirozeně rostlou a možná se i postaví proti všeobecně uznávaným humanistickým ideálům, ideologové budou hájit psychologické iluze, tedy ideály samy od sebe bez zakotvení v realitě. Přitom tím nemyslím, že ti, kteří napsali a podepsali petici „vědců“, jsou jednoznačně zařazeni v některé ze skupin.

Vlastenci se zatím neprojevují jako ideologičtí nacionalisté, ale jistě budou obviňováni, že podléhají primitivním pudům, že jsou xenofobové, že směřují k fašismu apod. Přesto jsou jejich reakce přirozenou obhajobou kolektivu, ve kterém vyrostli, obhajobou jejich rodin a budoucnosti jejich dětí. Je samozřejmé, že se mohou vyskytnout i extremistické činy, mnohdy jako provokace druhé strany. Přesto tato skupina ke svému úspěchu nepotřebuje omezovat svobodu jiných, protože má na své straně přirozený zájem většiny. Bohužel nemá podporu zahraničí, ani rétorickou, ani finanční. Mohou spoléhat jen na politiky, které zvolí, ale kteří, jak víme, obvykle sliby příliš neplní a také se mnohdy nemohou zahraničním tlakům dostatečně stavět.

Nebezpečí ideologů je v tom, že nebudou mít řešení přijatelné pro většinu lidí, budou požadovat nepřirozené a pro společnost zatěžující konstrukce. V takovém případě nejsou řešení realizovatelná jinak než mediální masáží, dirigistickým násilím, omezováním svobody. Budou požadovat cenzuru, omezení shromažďovací svobody, tresty za spáchání „hříchů“, jejichž definice nemá žádnou objektivní hranici. Myslím si, že budou mít velmi silnou podporu ze zahraničí a o to mohou být obavy z nich větší.

Dovolil bych si parafrázovat petici „vědců“: „Nepodlehněme spasitelům světa a pachatelům dobra, nenechme svoji svobodnou vůli a kritické myšlení ovlivnit nátlaky a psychickou manipulací“.