Možnost existence plurality jsoucen: stručné představení problému

 Benedikt Mrázek

V předkládaném textu si kladu za cíl krátce shrnout motivaci pro řešení problému metafyzického ospravedlnění možnosti existence plurality jsoucen a ozřejmit širší relevanci řešení této obtíže.1) Chci rovněž vysvětlit, o co se zde vlastně jedná, i čtenáři, jenž v tomto ohledu není odborníkem. Pro takového čtenáře přikládám literaturu, jež mu pomůže v problému se lépe orientovat.

1. Obecné uvedení do problému

O problému vztahu jednoty a mnohosti dnes můžeme slyšet poměrně často, ať už z hlediska postmoderně-relativisticky motivovaných úvah, v nichž se vše pojímá jako nějakým způsobem plurální, či přinejmenším připouštějící odlišnou interpretaci, 2) nebo v náboženské oblasti z hlediska ekumenického, v němž se zase zdůrazňuje hodnota individuální identity každé ze zúčastněných církví.3) Jedná se ostatně o jakýsi implicitní politický postulát demokratických státních zřízení: jednota (státu, politického směřování, společnosti…) v mnohosti (jednotlivých názorů, politických stran, partikulárních cílů a metod jejich dosahování…);4) dobře je to vidět na státním znaku Spojených států amerických s charakteristickým mottem: E pluribus unum, z mnohých jeden.

Ačkoliv se bezpochyby jedná o témata zajímavá, tyto, řekněme, sociální aspekty problému vztahu jednoty a mnohosti nejsou nyní primárním předmětem našeho zájmu. Co chceme naopak udělat – či se tomu přinejmenším stručně přiblížit –, je přesunout se takříkajíc o úroveň, a možná i o více úrovní, hlouběji. Jednou ze společných vlastností všech v předchozím odstavci představených možností chápání vztahu jednoty a mnohosti bylo to, že existenci obou těchto realit už předpokládaly. V práci, kterou nyní představuji, jsem se ji naopak pokusil zpochybnit a následně znovu obhájit; jde tedy o to, že na výsledku stanoveného bádání závisí samotná možnost mluvit o vztahu jednoty a mnohosti v jeho zprvu řečených (náboženském, politickém…) rozměrech. Abychom tyto dva rozměry našeho problému odlišili, nazvěme onu první metodu zkoumání vztahu jednoty a mnohosti sociální, zatímco metodu naši označme za metafyzickou*. Obecně se nám tak bude jednat o problém metafyzického vztahu jednoty a mnohosti.

*Definice metafyziky:5) Pojem metafyziky prodělal řadu významových úprav, přičemž zatímco v antice a ve středověku označoval vědu o jsoucnu jakožto jsoucnu**, dnes označuje spíše vědu o realitě, nakolik je základem a posledním vysvětlením zkušenosti přístupných fenoménů. Obecně tedy řekněme, že jde o vědu racionálně zkoumající to, co je nezjistitelné empiricky, co ale empirická realita předpokládá.

**Definice pojmu jsoucna: Jsoucno pro naše účely označuje obecně to, o čem lze říci, že to nějakým způsobem je, tedy že se vyskytuje v realitě. Jde například jak o nás samotné, tak ale i o vše, co vnímáme kolem sebe a tak dále.

2. Motivace problému

Samozřejmou myšlenkou, která teď čtenáři přichází na mysl, je určitá pochybnost nad smysluplností stanoveného programu. Vždyť přece všichni vidíme, že jak pojem jednoty, tak pojem mnohosti mají v realitě nějaké protějšky – vidíme-li například skupinu lidí, tak víme zcela intuitivně, že se 1) skládá z jednotlivých lidí (jedinců), a zároveň že 2) jich je vícero. Jde tedy o jasný příklad koexistence jednoty a mnohosti v témže světě. K řešení našeho problému by nám tak stačil jakýsi zdravý selský rozum.

Existují však přinejmenším dva důvody, proč není vhodné se na této „intuitivní“ rovině zastavit; nazvěme je 1) negativní a 2) pozitivní.6)

1) Negativním důvodem je to, že ačkoliv je v určitém smyslu pravdou, že naše předvědecká intuice nám naši otázku jaksi předem zodpovídá, a v tomto smyslu skutečně není nutné se jí zabývat dále,7) problém nastává, když přijde někdo, kdo se pokusí naše intuice zásadním způsobem zpochybnit, nebo dokonce popřít. Pak už nezbývá, než jeho stanovisko kritickým způsobem reflektovat – a k tomu potřebujeme metafyziku (neboť se jedná o úroveň reality, která celkem přesně odpovídá tomu, jak jsme metafyziku výše definovali).

2) Oním pozitivním důvodem pak může být to, že jediné, co nám náš „selský rozum“ říká, je konstatace určitého stavu věcí, v našem případě je to: „Existuje pluralita jsoucen“; nedokáže nám už ale poskytnout vysvětlení této skutečnosti či její hlubší porozumění. To nám zase umožní pouze metafyzický výzkum.

3. Tradiční pohled na problém konstatace existence plurality věcí

Jestliže jsme v předchozí kapitole hovořili spíše na obecné úrovni o tom, že metafyzika má za úkol jaksi „strážit“ a fundovat lidské intuice, lze to ukázat i na konkrétním příkladu: příkladu jednoty a mnohosti. V 5. stol. př. n. l. se objevil významný filosof Parmenidés, který dosavadní lidské intuice o existenci plurality věcí zásadním způsobem napadl. Jeho argument zněl zhruba takto:8)

Parmenidův argument: Není možné, aby existovala pluralita jsoucen, neboť jednotlivá jsoucna se od sebe liší buď tím, co je samo jsoucí, a tedy opět potřebuje stejné vysvětlení (čímž bychom postupovali do nekonečna), anebo tím, co jsoucí není, což je ovšem nemožné, neboť to, co není, nemůže působit ani žádnou diferenciaci.

Následující staletí vyjadřující se nějak k problému ospravedlnění existence mnohosti věcí se odvíjela ve znaku zápasu s tímto na první pohled bezchybným argumentem.  Začal s ním už Platón,9) ovšem historicky významnou rolí ho obdařil Aristotelés, který ve třetí kapitole třetí knihy své Metafyziky formuloval tzv. aporii rodu.10) Jde o jakousi parafrázi Parmenidova argumentu: Pojem jsoucna se nemůže na sobě podřazené pojmy dělit skrze k němu přistupující diference***, neboť jsou-li diference samy jsoucny, vznikala by tak nutnost vysvětlit také jejich individuální existenci (skrze stanovení pojmu jsoucna a rozlišující diference); na tuto další diferenci lze ovšem aplikovat stejné schéma a naznačeným způsobem bychom pak museli postupovat do nekonečna. Naopak nejsou-li rozlišující diference jsoucny, pak jsou čirou nicotou a pojem jsoucna se nemá čím dělit: Nastává tak Parmenidův monismus.

***Definice pojmu diference: Jde o princip rozdělení obecného pojmu (či obecné vlastnosti) na pojmy jemu podřazené (podřazenou vlastnost). Například rodový pojem živočich se dělí na sobě podřazené druhové pojmy – např. člověka a psa – diferencí „člověkovitosti“ (běžně se uvádí racionalita) a „psovitosti“.

Představené Aristotelovo stanovisko inspirovalo pozdější myslitele k důkladnější analýze různých možností rozdělování pojmu jsoucna na pojmy jemu podřazené.11) V zásadě lze rozlišit celkem tři možné odpovědi na otázku dělení pojmu jsoucna: 1) vnější (na základě diferencí), 2) vnitřní (jsoucno se rozlišuje jaksi vnitřně samo ze sebe na základě své původní plurality a mnohosti svých významů), 3) žádné. První možnost byla odmítnuta jak Parmenidem, tak aristotelskou tradicí; třetí možnost přijal Parmenidés, ale aristotelská tradice ji odmítla. Zbývala jí tedy možnost druhá. Byly přitom vyvinuty různé pokusy, jak tuto možnost ospravedlnit.

Na Aristotela navázal ve středověku novoplatonismem ovlivněný (ale v tomto ohledu striktně aristotelsky motivovaný, jak ukazují moderní výzkumy) Tomáš Akvinský se svým zavedením pojmu aliquid ve smyslu rozdílnosti od jiného (aliud quid) mezi tzv. transcendentální pojmy.12)  Toto zdůraznění původní plurality pojmu jsoucna pak bylo ještě umocněno Tomášovým chápáním tzv. modů jsoucna (modi essendi) – v posledku odpovídajících aristotelským kategoriím13) –, které jsou podle něj nezastřešitelné nějakým jednoznačným pojmem.14) Takový zastřešující pojem (klasicky pojem jsoucna) tedy nemůže být jednoznačný, nýbrž tzv. analogický.

Tyto Akvinského náznaky pak přivedli do úplnosti na něj navazující (zvláště pokajetánští)15) tomisté, kteří řekli, že pojem jsoucna je analogický z toho důvodu, že do sebe všechny své diference jaksi „slévá“ a stává se tak pojmem s nejbohatším významem: Jde jak o nejrozsáhlejší, tak ale i o nejobsáhlejší pojem.16)

4. Parmenidovský aristotelismus

V přítomném textu není mnoho prostoru ke kritice představeného aristotelsko-tomistického chápání vnitřní diverzifikace pojmu jsoucna vedoucího k zavedení jeho analogického charakteru. Za důležité v tomto krátkém příspěvku považuji, aby si z něho čtenář odnesl vědomí kontinuity, jaká panovala mezi Parmenidem a aristotelskou tradicí. Ta, jak se zdá, nevědomky přijala Parmenidův argument proti možnosti existence plurality jsoucen – což je dosti paradoxní ve světle toho, že se jej usilovně snažila odmítnout. Ačkoli vyvinula řadu pokusů o jeho odmítnutí, žádný z nich nepůsobí příliš věrohodně, a to právě proto, že operuje ve stejném – od Parmenida přejatém – konceptuálním rámci.

Jak jinak lze ale, může se někdo ptát, existenci plurality jsoucen vysvětlit? Bylo již řečeno, že celkem lze rozlišit tři pojetí dělení pojmu jsoucna (a tedy vysvětlení plurality jsoucen): 1) vnější (na základě diferencí), 2) vnitřní a 3) žádné (parmenidovský monismus). Chceme-li se ovšem vyhnout jak parmenidovskému monismu (3), tak parmenidovsko-aristotelské reifikaci diferencí (2), nezbývá než přijmout možnost 1), tedy vnější diverzifikaci pojmu jsoucna; jsoucno tak ztrácí kvalitativní odlišnost od ostatních obecných pojmů, již lze nyní vysvětlit čistě kvantitativně. Jsoucno se stává klasickým generickým pojmem. Přitom předpoklad, že diference nejsou jsoucna, a tedy se skrze ně může pojem jsoucna dělit stejně jako jakékoli jiné generické pojmy, není ničím jiným, než důslednou aplikací základního předpokladu umírněného realismu: Princip jsoucna není jsoucnem.

4. Závěr a zhodnocení

Podívejme se ještě krátce, jaké přínosy může alternativní řešení metafyzického problému jednoty a mnohosti, jehož předpoklady zde prezentuji (totiž odmítnutí parmenidovsko-aristotelského ultrarealistického předpokladu ohledně ontologického statusu diferencí), poskytnout. Už bylo naznačeno, v čem spočívá význam metafyzického výzkumu obecně a že nejde o vědní obor, jehož by bylo možné beze všeho se zbavit, jak se domnívala či domnívá (post)osvícenská myšlenková tradice. To už si uvědomují i někteří zastánci současné (zvláště analytické) filosofie, která je často, i když ne úplně přesně, chápána jako snaha od metafyziky se oprostit.17) Ukazuje se, že metafyzický výzkum může mít i významné praktické výsledky.

Kromě toho lze ale ukázat, že chápání vztahu jednoty a mnohosti, které by úspěšně vysvětlilo jednoznačnost pojmu jsoucna, může mít pozitivní vliv i na pochopení principiální a (v pozitivním slova smyslu) svazující jednoty, která se vine napříč celou realitou (vším, co je) a pomáhá tak například poněkud sjednocovat někdy až příliš partikularizované vědní obory.

Představované chápání stanoveného problému může být dále užitečné při vědeckém výzkumu (zvlášť to může být vidět u matematiky či logiky), kde pomáhá uvědomit si, že všechna jsoucna – tedy například i matematické principy a zákony – podléhají určitým všeobecným principům a zákonům metafyzickým; a to nakolik vycházejí z jednoznačného pojmu jsoucna. Ve skutečnosti platí, že kdyby neexistoval žádný jednoznačný pojem, na němž lze podobnost všech věcí nějakým způsobem založit, jakákoli možnost nejen vědeckého výzkumu, ale i běžných jazykových projevů, by se zhroutila. Výrazy našeho jazyka by ztrácely svůj zavedený význam a nastala by situace analogická babylonskému zmatení jazyků. Představovaný projekt tak lze ambiciózně pojmout jako snahu o záchranu samotné možnosti rozumět okolnímu světu a toto své porozumění sdílet s ostatními lidmi.18)

Vybrané texty k dalšímu studiu

Obecný úvod do tématu jednoty a mnohosti jsoucna

• -

• Martin Jabůrek (ed.): Jednota a mnohost, Brno: CDK 2008. 

• -

• Michael C. Stokes: One and Many in Presocratic Philosophy, Washington: Centre for Hellenic Studies 1971. 

Antičtí autoři

Parmenides a Platón:

• -

• Filip Karfík: „‚Vieles wie Eines ist das Sein.‘ Identität und Differenz bei Heraklit, Parmenides und Platon“, in: Acta Universitatis Carolinae – Philologica. Graecolatina Pragensia 15 (1997) / 1, s. 35-45. 

• -

• John Palmer: Plato’s Reception of Parmenides, Oxford: Clarendon Press 1999 

• -

• John Palmer, „Parmenides“, The Stanford Encyclopedia of Philosophy, k datu 16. 11. 2022 dostupné online, URL=<https://plato.stanford.edu/entries/heraclitus/#PhiPri>. 

Platón:

• -

• Roman Cardal: „Platónův sofista – základy pluralistické metafyziky“, in: Distance. Revue pro kritické myšlení 8 (2005) / 1, s. 5-25. 

Aristotelés:

• -

• Pierre Aubenque: Problém bytí u Aristotela, Praha: Oikoymenh 2014. 

Problematika aporie rodu:

• -

• Lukáš Novák: „Conceptual Atomism, 'Aporia Generis’ and a Way Out for Leibniz and the Aristotelians”, in: Studia Neoaristotelica. Časopis pro aristotelsky orientovanou křesťanskou filosofii 6 (2009) / 1, s. 15-49. 

• -

• Benedikt Mrázek: „Problém aporie rodu a analogie transcendentálních pojmů“, in: Distance. Revue pro kritické myšlení 25 (2022) / 1, s. 5-30. 

Problematika kategorií:

Obecně:

• -

• Jorge Gracia – Lloyd Newton: „Medieval Theories of the Categories“, in: The Stanford Encyclopedia of Phylosophy, k datu 26. 5. 2022 dostupné online, URL=<https://plato.stanford.edu/entries/medieval-categories/>. 

V tomášovsko-tomistickém pojetí:

• -

• Joseph Gredt: Základy aristotelsko-tomistické filosofie, Praha: Krystal OP 2009, § 99. 

• -

• David Svoboda: Metafyzické myšlení Tomáše Akvinského, Praha: Krystal OP 2012, s. 84-88. 

Úvod do scholastického pojetí analogie jsoucna:

Obecně:

• -

• Jenniffer E. Ashworth – Domenic D‘Ettore: „Medieval Theories of Analogy“, in: The Stanford Encyclopedia of Phylosophy, k datu 2. 3. 2022 dostupné online, URL= <https://plato.stanford.edu/entries/analogy-medieval/> 

• -

• Roman Cardal: Identita a diference, Praha: Academia Bohemica 2011, kap. 14. 

• -

• Josef de Vries: Základní pojmy scholastiky, Praha: Rezek 1998, heslo „Analogie“, s. 24-33. 

• -

• Petr Dvořák (ed.): Analogie ve filosofii a teologii, Brno: CDK 2007. 

V tomášovsko-tomistickém pojetí:

• -

• Domenic D’Ettore: Analogy After Aquinas: Logical Problems and Thomistic Answers, Washington: The Catholic University of America Press 2018. 

• -

• Joschua P. Hochschild The Semantics of Analogy: Rereading Cajetan‘s De Nominum Analogia, Notre Dame: The University of Notre Dame Press 2010. 

• -

• Petr Dvořák: Tomáš a Kajetán o analogii jmen, Praha: Krystal OP 2007 (na stránkách této knihy je kromě výběru z Tomášova díla k nalezení i český překlad Kajetánova spisku De nominum analogia). 

Předpoklady pro pochopení problému dělení pojmu jsoucna:

Abstrakce:

• -

• Lukáš Novák: „Confusion or Precision? Disentangling the Semantics of a Pair of Scholastic Terms”, in: Studia Neoaristotelica 17 (2020) / 2, s. 151-200. 

• -

• Josef de Vries: Základní pojmy scholastiky, Praha: Rezek 1998, heslo „Abstrakce“, s. 9-16. 

Predikabilie:

• -

• Lukáš Novák – Petr Dvořák: Úvod do logiky aristotelské tradice, České Budějovice: JUČB 2007, s. 68-71. 

Porfyriův strom:

• -

• Tomáš Machula – Lukáš Novák: Traktát o jsoucnu a esenci, České Budějovice: JUČB 2023, s. 2-5. 

Metafyzické části:

• -

• Stanislav Sousedík: Identitní teorie predikace, Praha: Oikoymenh 2006, s. 111-113 et passim. 

Transcendentální pojmy:

• -

•  Jan A. Aertsen: „Medieval Theories of Transcendentals”, in: The Stanford Encyclopedia of Phylosophy, k datu 6.5. 2022 dostupné online, URL=<https://plato.stanford.edu/entries/transcendentals-medieval/>. 

• -

• Alain Contat: „A Hypothesis about the Science of the Transcendentals as Passiones Entis according to Saint Thomas Aquinas“, in: Alpha Omega XVII (2014) / 2, s. 213-266. 

• -

• Giovanni Ventimiglia: „Die Traszendentalienlehre des Thomas von Aquin: Denktraditionen, Quellen, Eigenheiten“, in: Jan A. Aertsen – Andreas Speer (eds.): Was ist Philosophie im Mittelalters?, Berlin, Boston: De Gruyter 2012, s. 522-528. 

Pojetí abstrakce pojmu jsoucna u pokajetánských tomistů:

• -

• Jiří Fuchs: Návrat k esenci, Praha: Krystal OP 2004, s. 37-41. 

• -

• Joseph Gredt: Základy aristotelsko-tomistické filosofie, Praha: Krystal OP 2009, § 93-99. 

• -

• Joschua P. Hochschild The Semantics of Analogy: Rereading Cajetan‘s De Nominum Analogia, Notre Dame: The University of Notre Dame Press 2010, kap. 9 

• -

• Lukáš Novák: „Analogický pojem po Scotovi? Kritika tomistické teorie analogie”, in: Petr Dvořák (ed.): Analogie ve filosofii a teologii, Brno: CDK 2007, s. 141-162. 

• -

• Yves Simon: „On Order in Analogical Sets“, in: Anthony O. Simon (ed.): Philosopher at Work: Essays by Yves R. Simon, Lanham, Md.: Rowman and Littlefield 1999, s. 137-171. 

• -

• Stanislav Sousedík: Identitní teorie predikace, Praha: Oikoymenh 2006, kap. VI.7. 

Pojetí jsoucna u Jana Dunse Scota:

• -

• Stephen D. Dumont: „Henry of Ghent and Duns Scotus“, in: John Marenbon (ed.): Medieval Philosophy, London – New York: Routlege 1998, s. 291-328. 

• -

• Andrew Lazella: The Singular Voice of Being: John Duns Scotus and Ultimate Difference, New York: Fordham University Press 2019. 

• -

• Steven P. Marrone: „Henry of Ghent and Duns Scotus on the Knowledge of Being“, in: Speculum 63 (1988) / 2, s. 22-57. 

• -

• Parthenius Minges: „Beitrag zur Lehre des Duns Scotus über die Univokation des Seinsbegriffes“, in: Philosophisches Jahrbuch 20 (1907), s. 306-323. 

• -

• Stanislav Sousedík: „Jan Duns Scotus. Hlavní rysy jeho metafysiky“, in: František Vilím – Filip Karfík– Václav Němec (eds.): Křesťanství a filosofie: Postavy latinské tradice, Praha: Česká křesťanská akademie 1994, s. 139-146. 

• -

• Allan B. Wolter: The Transcendentals and Their Function in the Metaphysics of Duns Scotus, New York: The Franciscan Institute St. Bonaventure 1946, s. 31-99. 

Poznámky:

1. Předkládaný text byl původně sepsán jako synopse pro soutěž o cenu České hlavičky; šlo o shrnutí mé soutěžní práce pro Středoškolskou odbornou činnost s názvem Jednota a mnohost. K problematice diverzifikace jsoucen a analogie pojmu jsoucna, jež se v roce 2023 umístila v oboru filosofie na prvním místě. Text mé práce je k datu 19. 8. 2023 dostupný online na tomto odkazu: <https: //www.academia.edu/103543597/SO%C4%8C_2023_Jednota_a_mnohost_K_problematice_diverzifikace_jsoucen_a_analogie_pojmu_jsoucna>.

2. Srov. některé úvahy představené ve sbornících Jiří Nosek (vyd.): Úvahy o pravdivosti, Praha: Filosofia 2001; a Martin Jabůrek (ed.): Jednota a mnohost, Brno: CDK 2008.

3. Ibid.

4. Na tomto základě argumentuje J. Peregrin ve prospěch superiority demokratického politického zřízení oproti těm ostatním, neboť demokracie jako jediná umožňuje konvergenci zcela neslučitelných názorů každého z jednotlivých občanů daného státu k nějakému relativně jednotnému kompromisnímu stanovisku; viz Jaroslav Peregrin: „Jak nebýt užitečným idiotem“, in: Petr Hlaváček (ed.): Intelektuál ve veřejném prostoru. Vzdělanost, veřejnost, politika, Praha: Academia 2012.

5. K výkladu problému metafyziky srov. Peter van Inwagen et al.: „Metaphysics“, in: Stanford Encyclopedia of Philosophy, dne 9. 7. 2023 dostupné online, URL=<https://plato.stanford.edu/entries/metaphysics/>; též některé články (zvl. Úvod a první kapitolu) v publikaci Daniel D. Novotný – Lukáš Novák: Neo-Aristotelian Perpectives in Metaphysics, New York and London: Routledge 2014.

6. Přičemž, jak se domnívám, následující argumentace se nevztahuje pouze na náš problém jednoty a mnohosti, ale na metafyzický výzkum jako takový.

7. Což ovšem platí pouze za předpokladu, že lidský „zdravý selský rozum“ je principiálně správný a neomylný. To by samozřejmě vyžadovalo hlubší analýzu toho, co vůbec oním „zdravým selským rozumem“ či „lidskými intuicemi“ míníme, stejně tak jako toho, jaké to má filosofické důsledky. Těmto otázkám se věnuje poměrně nový filosofický směr tzv. experimentální filosofie (pro uvedení srov. Serena M. Nicoli: The Role of Intuitions in Philosophical Methodology, London: Palgrave Macmillan 2016). Pravdou je, že metafyzický výzkum, jakožto vědecký, musí metodicky zpochybnit i tuto zcela principiální sféru našeho porozumění světu.

8. Na tomto místě je vhodné učinit stručnou poznámku týkající se historické věrnosti názorů, které zde připisujeme některým autorům. Spíše než o historickou analýzu se nám bude v následujícím jednat o názory, jaké byly daným autorům připisovány pozdější filosofickou tradicí a které tak byly jejich skutečnou inspirací. To se týká jak Parmenida, tak ale i Aristotela. Stejnou interpretaci Parmenida jako my ale představuje i Andrew Lazella v knize The Singular Voice of Being: John Duns Scotus and Ultimate Difference, New York: Fordham University Press 2019, kap. „Introduction“ a kap. 1.1.

9. A to zvláště v dialogu Sofistés; pro český překlad viz Platón: Sofistés, Praha: Oikoymenh 2009.

10. Aristotelés: Metfyzika III, 3 (998b 21-28): „Ale ani jedno, ani jsoucno nemůže být rodem věcí; vždyť druhové rozdíly každého rodu musí jak být, tak i každý rozdíl musí být jeden; je však nemožno, aby se buď druhy rodu anebo rod bez druhů vypovídaly o příslušných [druhových] rozdílech. A tak kdyby jedno nebo jsoucno byly rodem, nemohla by ani jsoucnost, ani jednost být rozdílem“ (přel A. Kříž); srov. též id.: Met XI, 1 (1059b32-34).

11. Pochopení této obtíže vyžaduje obeznámenost s řadou poměrně obtížných logicko-metafyzických předpokladů, které detailně rozebírá literatura uvedená na konci tohoto textu, zvláště oddíl „Předpoklady pro pochopení problému dělení pojmu jsoucna“, ale i další.

12. Srov. Tomáš Akvinský: Quaestiones disputatae de veritate, q. 1, a. 1. Transcendentální pojmy označovaly ve scholastice ty úplně nejobecnější pojmy, paradigmaticky pojem jsoucna a s ním zaměnitelných pojmů (zvláště jedno, dobré a poznatelné, Tomáš Akvinský přidal ještě určení věc a něco).

13. Za tzv. kategorie označoval Aristotelés (Kategorie, c. 4nn) deset nejobecnějších rodů jsoucna, které, jak později ve svém Isagogé zdůrazní Aristotelův komentátor Porfyrios (který tuto interpretaci zprostředkoval scholastice), jsou neredukovatelné na jednoznačný pojem jsoucna.

14. Srov. Tomáš Akvinský: Sententia super Metaphysicorum, c. V, lect. 9, n. 891-892.

15. Název „pokajetánští“ je odvozen od jména kardinála Tommaso de Vio zvaného „Kajetán“, významného renesančního tomisty a jednoho z předních komentátorů Tomáše Akvinského. Kajetán byl pro církev významný jak externě svou polemikou s Martinem Lutherem, tak interně nejen svými komentáři, ale i vlastními pojednáními, z nichž asi nejvýznamnější je De nominum analogia; traktát o analogii pojmu jsoucna, který významným způsobem determinoval vývoj chápání problému analogie na následující staletí. Pro základní informace, úvod a český překlad Kajetánova spisku viz publikaci Petr Dvořák: Tomáš a Kajetán o analogii jmen, Praha: Krystal OP 2007.

16. Srov. Kajetán: De nominum analogia, zvl. c. 5, et passim.

17. Srov. Peter Simons: „Metaphysics in Analytic Philosophy“, in: Michael Beaney (ed.): The Oxford Handbook of The History of Analytic Philosophy, Oxford: Oxford Academic 2013, s. 709-128; Martin Šimsa – Prokop Sousedík – Martin Nitsche et al. (eds.): Návrat metafyziky? Diskuse o metafyzice ve filosofii 20. a 21. století, Praha: Filosofia 2009; Lukáš Novák – Daniel D. Novotný – Prokop Sousedík – David Svoboda (eds.): Metaphysics: Aristotelian, Scholastic, Analytic, Heusenstamm: Ontols Verlag 2012;  Karel Floss: „Jednota a mnohost jako idea, osud a úkol,“ in: Martin Jabůrek (ed.): Jednota a mnohost, Brno: CDK 2008, s. 197-209.

18. E-mailová adresa: benmrazek@protonmail.com.