Předmluva ke knize Iluze etických relativistů

Jiří Fuchs

Tato kniha navazuje na předchozí díly systematického zpracování hlavních problémů filosofie člověka (Iluze skeptiků a Člověk bez duše, život bez smyslu). Završuje tak kritické zkoumání hodnot lidského poznání, bytí a jednání teoretickým založením mravnosti.

Tak jako nešlo v noetice o celkové pojednání o lidském poznání, nýbrž o jeho podstatnou hodnotu – Pravdu, tak ani v antropologii nešlo v takovém zkoumání o celostní pojednání lidského bytí a života. Také zde byly tematizovány jen hlavní principy, které jsou soustředěné v pojmu lidské Přirozenosti. Na jejich poznání pak závisí orientace v bohatě členěné problematice filosofie člověka i správná lokalizace dílčích poznatků v celku antropologického tématu.

Stejným způsobem je koncipovaná i tato etika. Ústředním pojmem je zde mravní Zákon. Jde v podstatě o důkazy jeho existence a jeho neegoistických obsahů. Na verifikaci mravního zákona zase závisí, jestli se etické zkoumání udržuje ve světě mravnosti, nebo z něj vypadává. V druhém, dnes běžném případě degeneruje etické myšlení v popisech kulturních zvyklostí a společensko-právních konvencí.

Zkušenější čtenáři snadno postřehnou, že zpracování hlavních otázek noetiky, filosofické antropologie a etiky má jeden účel: Kritické ověření základů klasického realismu. Tento mohutný proud filosofického myšlení byl v moderní době vytěsněn na periferii. Pochopitelně, vždyť v zásadním ohledu představuje protikladnou pozici vůči výsledkům myšlení novověku, které jsou tak oceňovány. Skutečný filosof, který se jen neveze s proudem, se ale při takovém srovnání nemůže vyhnout otázce, jestli novověká filosofie získala důvěru dnešního člověka opravdu jen vahou svých argumentů. Jestli nebylo ve hře něco podstatně jiného; například omyly, ideologické zaujetí či politikaření. Zkušenost s absurditami postmoderní filosofie činí takovou otázku naléhavou, neboť postmodernisté plynule navazují na závěry filosofů novověku.

Na základě kritického zkoumání problémů pravdy a lidského bytí můžeme spolehlivě říct, že filosofie klasického realismu je životní moudrosti nesrovnatelně blíž než subjektivistické experimenty, které převládly u autorit novověkého myšlení a které způsobily tak masivní příklon moderního člověka k hodnotovému relativismu a k hédonickému způsobu života; ten byl fixován respektovanými empirickými vědami o lidském těle. Z této podivné symbiózy filosofického subjektivismu a přírodovědné exaktnosti vzešel také oblíbený termín „kvality života“. Z hlediska filosofické pravdy o člověku je jeho ekvivalentem „kultura smrti“.

Tradice klasické etiky, která vychází z Platóna a Aristotela, vypracovala téma mravnosti do takové hloubky a do takových podrobností, že to nemá v dějinách myšlení obdoby. I tady je samozřejmě co zdokonalovat. Jestliže však byla tato životně relevantní moudrost vývojem novověku odvržena, a jestliže taková arogance přinesla tragické sebeodcizení člověka našeho věku, pak je dnes v etice důležité, aby byl znovu aktualizován problém základů.

Z dosavadního výzkumu tedy víme, že vývoj novověké filosofie ustálil v moderní vzdělanosti ryzí antiteze skutečných hodnot lidského myšlení a lidského bytí. Tento kolosální debakl se s logickou neúprosností promítá i do novověkého chápání lidského jednání. Výsledkem je negace mravního zákona: Konvence, které mají tento hlavní zákon lidského života suplovat, slouží k tomu, aby pohřbily pochopení mravních hodnot pod nánosem problematických redefinicí mravnosti.

Neblahý úděl duše v moderní filosofii člověka předurčil i nulovou životnost přirozeného mravního zákona v moderní etice. Vratké filosofické důvody byly opět vyztuženy ideologickými náhražkami. Osud mravního zákona zpečetil především masivní odpor k náboženství. V předchozím, antropologickém zkoumání vyšlo najevo, že zdařilá terapie moderní filosofie člověka, potažmo jeho životní filosofie, musí být primárně noetická. Jen bezrozporný výklad pravdy a jistoty umožňuje úspěšnou rehabilitaci nezbytných metafyzických pravd o člověku a jeho životě.

Dějiny myšlení se ale v novověku dostaly pod vládu negativní noetiky, která se nepřekvapivě rozšířila o negativní antropologii. Systematický a souvislý tlak teoretického negativismu pak s úžasnou jasností vyústil do negativní etiky. Díky této implikační řadě negativních rezultátů si moderní člověk přestal rozumět ve všech podstatných ohledech; o postmoderním člověku to platí tím spíše.

Trojjediný negativismus novověké filosofie člověka je dostatečnou zásobárnou naléhavých problémů, jejichž úspěšné řešení se přes všechny ty navoněné řeči o humanismu stalo prvořadým úkolem v úsilí o záchranu lidskosti v západní civilizaci. Takové řešení přináší pro někoho objevné, pro jiného tristní poznání, že moderním negativním systémům se v průběhu zkoumání rozpadá sám zkoumaný objekt. Jako nominalismus implikuje výkladovou anihilaci lidského myšlení a jako materialismus implikuje výkladovou anihilaci lidského bytí, tak i etický relativismus představuje výkladový rozpad lidského jednání. Půda pro ideologické orgie nemohla být připravena lépe.

Nadužívání termínů krize, hluboká krize, nevídaná krize sice dnes už oslabuje jejich alarmující dojem, ale původní smysl a význam těchto a podobných termínů přesně vystihuje pokleslý stav soudobého lidství. Na tom nic nemění skutečnost, že si jeho zodpovědní tvůrci a jimi vychované elity namlouvají humanistickou vyzrálost.

Jistě, lamentování nad mravním úpadkem doby je v dějinách stálým generačním koloritem. Jenže postmoderní doba je v něčem unikátní: Vytěžila logiku vývoje novověké filosofie směrem k explicitně negativní etice a bez obalu už vyznává teoreticky normalizovaný relativismus jako nezpochybnitelný princip etického myšlení. Konsekventní mravní nihilismus je v postmoderně vítaný jako vysvobození ze svěrací kazajky mravních zábran. Mravnost je tu suplována a pervertována egoistickou svévolí pouhých „uživatelů“ života, k níž se připojila ideologická svévole, s níž fanatičtí napravovatelé světa diktují západním společnostem rétoricky vybroušenou pseudomorálku. Takový rozmach teoreticky fundované nelidskosti dějiny ještě nepoznaly. Krutostí v nich bylo bezpočet, ale elementární vědomí mravní správnosti a špatnosti doposud přetrvávalo.

Dnes je ale vědomí rozdílu mravního dobra a zla ochromeno relativistickou nákazou, která do mainstreamové kultury západního světa vnesla originální morální rovnostářství. Protiklad dobrého a špatného jednání totiž ztratil v kontextu vývoje novověké etiky reálný fundament, a tím i možnost přesvědčivého odůvodnění. Ke slovu tedy přišla typická postmoderní tolerance všemožných, líbivou rétorikou doporučovaných deviací. Jejím ideálem je plošné vyloučení hodnotících kritérií a omezení mravní reflexe na pouhá konstatování a popisy různých způsobů jednání. Obdivovatelé této exaltované tolerance si pochvalují nevídanou šíři prostoru pro svobodnou realizaci rozmanitých způsobů jednání, z nichž mnohé prý byly v neosvícených dobách hanebně opovrhovány a diskriminovány. Dnes už je umíme vnímat jako rovnoprávné obohacení života.

Samozřejmě, že i tady jsou postmoderní romantici schopni sledovat jen pouhý povrch. Vidí pouze tu vnější, domněle ušlechtilou tvář své okázalé tolerance. V euforickém sebezalíbení netuší, že ji zevnitř rozežírá rakovinové bujení rozporů. Zkuste ale zapochybovat o té vzývané, originální toleranci, a hned zjistíte, jak je to vzývání samolibé. Vyjde najevo, že jim ve skutečnosti jde o toleranci toliko výsekovou, vyžadovanou od druhých; těch jinak smýšlejících.

Reakce na pochybnost či dokonce falzifikaci domněle bezbřehé tolerance postmodernistů je zoufale neoriginální: Vášnivě netolerantní. Nejenže Vám vytknou „hluboké nepochopení“, ale jasnozřivě za ním odhalí i zlou vůli. (Proč jim najednou vadí?) Vyslovenou kritiku jejich pojetí tolerance si rovnou vykládají jako špatné jednání, které z nenávisti pochází a k nenávisti i vede. (Odkud najednou to rozlišení dobrého a špatného?) Úmysl a odhodlání zrušit hodnotící kritéria jednání jsou obratem zapomenuty. Nastupuje oblíbená technika dvojího metru.

Taková praktická nedůslednost je u postmoderních buditelů permanentní. Oni totiž jen participují na rozporech teoretiků relativismu. Jejich rozpory dogmaticky přejali a ideologicky vytěžili. Díky tomu nejsou schopni svým kritikům racionálně oponovat. Nezbývá jim, než se v lepším případě uchylovat k jejich moralizování; dost trapnému.

Jestliže však přitom dnešní relativisté zároveň vyznávají hodnotovou rovnocennost všech způsobů jednání, stávají se pro solidní diskusi nezajímavými tlachaly. To samozřejmě nevylučuje příznivou odezvu a moc, jíž se v postmoderních, emočním myšlením prosáklých společnostech těší. Však jsou také postmoderní relativisté pro své odpůrce vážným ohrožením – profesním i existenčním. Neohrožují je silou svého myšlení, nýbrž silou své zlé vůle: politikařením, nátlakem či politicko-korektním udavačstvím.

Morální status postmoderní kultury sice masivně odporuje zdravému rozumu i odkazu dějinných tradic, ale kulturtrégry Západu ani oběti jejich úspěšného působení to nevzrušuje; spíše naopak. Zdravý rozum překonali domnělou kritičností a tradice prý přerostli vývojově: Ve směru osvobozování od předsudků a stereotypů. Pyšné vědomí vývojové nadřazenosti jim mimo jiné usnadnil i marx – nietzschovsko – freudovský morální cynismus. Nepochybují o ní, ani když jsou upozorněni, že výsledkem adorovaného vývoje jsou tři totality v průběhu posledních sto let dějin západní civilizace.

Třetí totalita je přitom politickou realitou současnosti. Její triumf spočívá v tom, že zůstává většinou nerozpoznaná. Je to neuvěřitelné, ale většina populace západních zemí žije v blahé nevědomosti o svém politickém systému. Jako sedativa jí k tomu stačí soustavná mediální manipulace, fakt svobodných voleb a absence viditelného množství politických vězňů.

Ani politologové nejsou v důsledku svých fixací na empirické metody schopni pochopit, že totalitní režim není definován tím, jak realizuje totalitní ideologii, nýbrž už tím, že ji realizuje. Většinou totalitní ideologii neomarxistů jako takovou ani nepoznali; mnohým z nich dokonce přijde úžasně humánní.

Falešné vědomí humánní vyspělosti dnes dotují a na vysoké společenské úrovni zároveň i udržují levicoví liberálové. Ti se na Západě stali ideologicko-politickými hegemony. Levicový liberalismus je fenomén, v němž jsou dobře čitelné nejen krize soudobého myšlení o člověku, ale i její filosofické příčiny. Soustřeďuje totiž v sobě politické důsledky hlavních omylů moderní filosofie, které byly dlouho rovnoměrně rozloženy v liberalismu a socialismu. Spojením jejich krajností byl vytvořen hybrid levicového liberalismu, který extrémy obou systémů umocnil. A to tak dalece, že zkorumpoval i svět teoretického myšlení v podobě zneužité, zpolitizované vědy a ideologického diktátu na univerzitách; jako za komunismu.

Liberálové akcentovali práva jedinců, ale měli problém se společenskou dimenzí člověka. Socialisté ji sice zdůraznili, ale na úkor jedinců. Vyváženější pojetí bylo na obou stranách znemožněno recepcí moderních systémů filosofie člověka, které unisono popřely lidskou přirozenost. V pojmu lidské přirozenosti jsou totiž obsažena i závazná kritéria pro praktickou filosofii. Jeho neuváženým vyloučením je etická orientace v lidské praxi ztracena.

V daném problému z přirozenosti vyplývá jak povinnost jedinců ke společnosti, tak povinnost státní moci respektovat lidská práva jedinců. Při určování poměru jedince a společnosti se ale takový mravní soulad stal moderním směrům politického myšlení z uvedených důvodů nedostupný. Hlavní politické hodnoty, svoboda a spravedlnost, zůstaly v tomto začarovaném kruhu levicového liberalismu jen na papíře; v bombastických proklamacích.

Rámec pro takové hodnotové vakuum vytvořil dominantní, všeobjímající relativismus. Na jeho podkladě se také levicoví liberálové osvobodili od přirozeného mravního zákona, aby pak dialekticky přešli k diktatuře ideologicky určených absolutistických pseudo-hodnot. Ty se zpupně prezentují jako „evropské hodnoty“ ve stylu Sovětský svaz, mírová hráz. Jako každý relativista nakonec v praxi užívá nějaká absolutizovaná dogmata, tak i levicový liberál participuje na této dialektice: okázalá negace mravních norem – rozpor – absolutní afirmace pseudo-norem.

Je to stokrát prokouknutý, ale stále přitažlivý vzorec radikálního skeptika: „není pravda – toto je pravda (nikoli v metajazyce)“. Tak se i levicový liberál sice tváří jako velkorysý relativista, pro kterého je vše relativní a vše dovoleno, ale sám myslí a koná opačně. Pro svůj relativismus nárokuje absolutní pravdu a pro své normy politické korektnosti nárokuje neprominutelnou závaznost a absolutní platnost. Protože však svoje absolutní nároky nereflektuje, podléhá optickému klamu, v němž si pěstuje vědomí spravedlivého, skromného, tolerantního stoupence relativity a všeobjímající plurality. Díky tomu propadá sebeklamu o vlastní morální ušlechtilosti a převaze.

Takové zvýšené sebepojetí pak levicové liberály domněle opravňuje k neúnavnému moralizování explicitních stoupenců jednoznačných myšlenkových i mravních postojů, ačkoli takové postoje sami i v tom moralizování implicitně a nepovšimnutě uplatňují také. Když pak své odpůrce neprávem kritizují jako dogmatiky, pyšné vlastníky té jedině správné pravdy a fašisty, neuvědomují si, jak tyto nelichotivé charakteristiky dobře pasují na ně.

Toto pokrytectví přivedli levicoví liberálové neomarxistické ražby k dokonalosti. Pod líbivou maskou ušlechtilého boje proti všemožnému útlaku se šklebí skutečná tvář rafinovaného, pozvolna stupňovaného politicky korektního útlaku. Proti pýše hanebného etnocentrismu nasadíme masku hodnotové ekvivalence všech kultur. Ta naše relativistická, pluralitní a demo-liberální je ovšem ze všech nejlepší, a proto povinná. Domýšlivou netoleranci zneškodníme tolerancí exaltovanou. V ní už netolerujeme žádnou kritiku účelově vybraných menšin. V pyšném nároku na pravdu odhalíme mocenský motiv, zatímco naše pravdy jsou směrodatné a po zásluze i mocensky prosazované. Ochrana utlačovaných je tak zásadní a vyčerpávající, že nám nakonec zbyde jediná množina tyranů: Heterosexuální bílý muž. Jakkoli ctíme a milujeme lidská práva, tento koncentrát civilizačního zla musí být nemilosrdně potlačen a zbaven všech, i lidských práv. Lidská práva totiž pro dnešek určujeme výlučně my, osvícení levicoví liberálové.

Vysvětlující douška: Lidská práva závazně píší elity té které společnosti. Podle svých, byť sebezmatenějších představ o člověku a jemu odpovídajících hodnotách. O tom, co je spravedlivé, totiž v posledku rozhoduje vítěz mocenského boje.

Teoretici levicového liberalismu už tedy silou svého relativistického vyznání překonali dřívější „etický manicheismus“, který prý násilně preferoval určité způsoby jednání a zavrhoval opačné. Ten podle nich svou černobílou „ideologií“ dobra a zla brutálně omezoval mnohoznačnost a pestrost života. Naproti tomu skutečná ideologie kulturních marxistů těží z relativizace zločinného jednání a mocensky zločinného prosazování svých zločinných programů, zdánlivě koncipovaných mimo dobro a zlo. V této logice pak umějí příslušné, ideologicky kontaminované orgány bagatelizovat kriminalitu privilegovaných menšin nepříznivými sociálními podmínkami pachatelů.

Pod rouškou revoluční humanity a selektivní antidiskriminace berou neomarxisté v ochranu účelově vybrané menšiny, které diktátem politické korektnosti povyšují na úkor většiny. Když dojde na lámání chleba, nemá většina v jejich pojetí na nějakou svobodu či spravedlnost prostě nárok. K praktikovanému relativismu tedy patří právo dvojího metru: Hodnoty tolerance, svobody spravedlnosti jen pro vyvolené. Ostatní mají jen právo na převýchovu.

Levicový liberalismus jako tuplovaný teoretický extrém je mravně problematický v obou svých konstitutivních složkách. Levičáctví žije z kolektivistického omylu, v němž je jedinec vydán napospas Státu, protože je ontologicky chápán jako pouhá část vyšších socio-kosmických celků. Smysl jeho života je tu absorbován funkcemi ve společnosti; člověk je víc občanem než osobou.

Etatismus a rovnostářství jsou pochopitelnými atributy levicové deformace politického života. Totalitní pokušení ovládat celého člověka a zpolitizovat jeho soukromí na padrť vychází právě z takového výkladového zploštění osobního života občanů. Státní dirigismus je tu logickým důsledkem.

Jak ale s takovým kolektivistickým zglajchšaltováním ladí preference osobních svobod liberálů? Po pravdě s ním neladí nijak. Tady ale přichází ke slovu vytříbená tolerance postmodernistů k rozporům. Svou životnost čerpá z kultivovaných propagandistických manipulací a vychytralých sofismat. Ano, tradiční liberálové bojovali za svobodu a lidská práva. Nepřevzali snad levicoví liberálové jejich odkaz? Copak nevzali agendu lidských práv za svou? Nestarají se horlivě o osvobození lidí všude tam, kde úpí pod tyranií nedemokratických režimů či bílého heterosexuálního muže?

Ďábel se zde ukrývá v obsahovém pervertování pojmů. Ano, neomarxisté o lidských právech nejen ustavičně mluví. Také je diktátem politické korektnosti pod sankcí vnucují. To už je ovšem odvrácená tvář jejich rétorického vzývání plurality a tolerance. Odporují tím totiž samotným lidským právům. Vynucování lidských práv odporuje lidským právům? Jak je možné ve jménu lidských práv pošlapávat lidská práva? U totalitních ideologů není žádná špatnost nemožná.

Vtip je v tom, že to, co oni vydávají za lidská práva, ve skutečnosti žádnými lidskými právy nejsou. Jsou to jen jejich ideologické předpisy, vymyšlené k prosazení nemravných revolučních záměrů. Skutečným lidským právům masivně odporují. Neomarxisté úctyhodnou značku lidských práv jednoduše ukradli. Termín zůstal, ale jeho význam (obsahový smysl) dialekticky přepadl do opaku.

Podobná faleš obestírá i předstíraný zájem o svobodu lidí celého světa. Pochází ze stejné ideologické líhně jako komunistická starost o proletáře všech zemí. Celé tažení totalitních ideologů je neseno halasně proklamovaným étosem osvobozování. Jeho rubem je dnes plíživé ubývání svobody názoru, projevu, výchovy, náboženství, a dokonce i vědeckého zkoumání.

Pyšné sebepojetí, falešný mesianismus a arogantní vývoz ideologických slátanin do světa jsou poznávacími znaky totalitních megalomanů. Osvěta, kterou všem vnucují, má temné filosofické pozadí, temné motivy, obsahy i chmurnou perspektivu. Je antitezí zdravého rozumu, vědecké pravdy i životní moudrosti.

Jen politováníhodná filosofická negramotnost, procházející všemi úrovněmi vzdělanosti i všemi stupni nevzdělanosti západních společností, umožnila politickým korektorům tak bohatou sklizeň. Totiž fakt, že jim občané pod rouškou liberální demokracie uvěřili čachrování a triky s lidskými právy, se svobodou a s životními hodnotami obecně. Je to (ne)obdivuhodný triumf ideologické lstivosti na jedné straně a morální otupělosti na straně druhé.

Vlivem totalitní ideologie neomarxistů byl i pojem „liberální“ v západní liberální demokracii podstatně zfalšován. Že by měl znamenat třeba svobodu projevu, tomu věří jen naivní, byť pohříchu početní konzumenti politicko-korektních masáží. Ideologicky zkorumpované elity to jen předstírají. Stejně tak tomu bylo nedávno s termínem „lidová demokracie“. Tato významná politická svoboda je v režimu jejich měkké totality postupně omezována. V posledních letech utahují „ryzí liberálové“ šrouby s pověstným komunisticky znějícím ospravedlněním: „Republiku si dezinformacemi rozvracet nedáme“. Cenzura „nesprávných názorů“, sítě udavačů, ideo-policie či kriminalizace nežádoucích postojů, to vše narůstá takřka geometrickou řadou.

Když například někteří, třeba i světově uznávaní, geniální vědci trvali na genetických rozdílech ras, byli nemilosrdně ostrakizováni jako nenávistní rasisté. Také vědecká obec se od nich až na čestné výjimky zbaběle odvrátila. Tito novodobí „Galileové“ dožívají jako vyvrhelové, protože jejich objevy odporovaly multi-kulti vizionářství a stupidním ideologickým nařízením o jedině správném vyjadřování o rasách. Antirasismus jako bič na jedině možné, totiž bílé rasisty, je prostě víc než vědecké důkazy. Ideologickou nenávistí nesené blouznění má dnes větší váhu než přirozený svět a pravda o něm. Jako pars pro toto mohou také sloužit poměry v Německu, kde se podle průzkumů lidé už bojí veřejně mluvit o muslimech. Co nám (a východním Němcům) to jen připomíná?

V pojetí marxistických „liberálů“ znamená termín „liberální“ jen svobodu k hédonicky definovanému štěstí. O slovo se tu hlásí individualistická kultura vybujelé sebestřednosti, což je u materialistů do jisté míry také logické. Profesionální revolucionáři však k tomuto odvěkému egoistickému pokušení přidávají hlubší motiv: Zlomit kulturní hegemonii tradičního Západu. Ten pro ně především znamená odstranění reziduí křesťanské morálky, která zásadně odporuje materialistickému chápání „kvality života“.

Dějinami průběžně probíhající zápas morální ušlechtilosti s egoismem se v epoše nadvlády empirické racionality překlápí na stranu eticky alternativních hodnot libosti, bohatství, moci a slávy. Je to zase logické: Teoretický spor egoistické etiky s etikou rozumného sebeomezování je problémem neempirickým. Empirické popisy a konstatace na pochopení mravnosti nestačí.

Empirismem povzbuzený materialista přetváří svůj domněle vědecký světonázor v životní filosofii. Logicky tedy hledá životní náplň a úspěch v rámci zmíněných alternativních hodnot, které evidentně korespondují se základními potřebami existenčního zabezpečení, příjemného užívání a uznání. Zajištění pravidelného uspokojování těchto potřeb se pro něj stává hlavní životní motivací. Proto si nenechá od staromilců jen tak namluvit, že povýšení těchto zemitých hodnot na cílové hodnoty života je mravně dekadentní, když ustavuje egoistický způsob života. Eticky alternativní, egocentrické hodnoty jsou pro něj naopak požadavkem reality, jak on jí rozumí. Je ochoten se jich situačně zříci jen v pragmaticko-kontraktualistickém kalkulu.

Materialista totiž nachází identitu svého bytí v těle. Proto nemá problém orientovat svou životní volbu pod tlakem sebestřednosti spontánních emočních programů na prvoplánové dosahování štěstí. Vylučuje tedy mravní omezování egocentrických pudových potřeb. Připouští tu jen právně-pragmatické omezení. V jejich sytém uspokojování pak hledá plnou svobodu a osobnostní identitu. Pohříchu nachází jen infantilní ne-osobnost zapletenou do závislostí všeho druhu. Stejnou metodou kumulovaných předsudků spatřuje materialista příčinu přírodního řádu v nahodilostech hmotných částic, takže nemá „vulgární potřebu“ uchylovat se k nějaké nepředstavitelné stvořitelské Moudrosti.

Na takovém ontologickém půdorysu už může materialista aspoň na první pohled odůvodňovat jak své levicové rovnostářství, tak i morální nivelizaci životních stylů v postmoderním stylu. Jestliže jsme co do svého bytí i co do svých činů jen určitými shluky a interakcemi rovnocenných částic, pak jsme si i v jednání dokonale rovni. Jedna konstelace rovnocenných částic tu není lepší než druhá; je jen jiná. V případě protikladu „kvality života“ a jejího postrádání, na který jsou materialisté přirozeně citliví, sice taková logika nefunguje a podobně nefunguje ani v jednoznačném příklonu důsledných materialistů k egoistické morálce jako k té pravé životní moudrosti: Ale není přece nutné být tak nelidsky důsledný. Prostě se o podobných protipříkladech v argumentaci pomlčí. Nebude to ostatně první ani poslední taktická zámlka ve „vědeckém“ snažení a tažení materialistů, případně ontologicky opatrnějších agnostiků a relativistů.

Postmodernou legitimizovaný a etablovaný hodnotový relativismus je sice teoreticky neutrální k zásadovým postojům zastánců protikladných morálek, ale jako v teorii, tak tím spíše v praxi se žádný relativista nevyhne jednoznačným postojům a souvztažné kritice opačného jednání.

Vzhledem k současnému historickému kontextu jsou tedy relativisté na straně daleko uvolněnější morálky egoistů. Ta je jim daleko sympatičtější, neboť ve jménu autonomie, dospělosti a emancipace moderního člověka boří četná tabu tradiční mravnosti. Na podkladě „vědeckého materialismu“ pak relativisté spolu s přesvědčenými egoisty vytvářejí silnou alianci v konstituci soudobé negativní etiky.

K antropologickému uživotnění materialistického kréda významně přispěli také různí evolucionisté, sociobiologové, psychoanalytici, sexuologové, kulturologové, sekulární humanisté a protagonisté kultury smrti. Ti všichni se naučili malovat obraz člověka hlavou dolů a velmi se jim ta zvrácenost osvícenské ezoteriky zalíbila. Ve spojení s politickou mocí a podle svého šíleného artefaktu se dnes pokoušejí stvořit nového člověka. V něm se má dialekticky snoubit absolutní svoboda od útlaku se zotročením vlastní žádostivostí a všemožnými závislostmi. Politiky na tom láká snadná ovladatelnost odosobněných, zglajchšaltovaných a sebestředností zotročených loutek. Ideologové se spokojí s faktem revolučního boje a s realizováním svých megalomanských utopií.

Vzestup egoistické etiky je snad nejvíce čitelný v sexuální revoluci minulého století; především v oblasti sexuality ztratila mravní omezení podle materialistů, agnostiků a relativistů reálný základ. Logickým důsledkem byla deregulace sexuality. Jejímu hédonickému chápání se otevřely dříve netušené obzory – v kvantech libidinózní slasti přece životní ideál hédoniků kulminuje.

Po triumfu sexuální revoluce se v západních společnostech rozhostil široký konsenzus o morální indiferenci sexuálního života. Vzdělanci se už jen výjimečně odvažují poukazovat na mravní problematičnost následků této masově vítané, strhující revoluce. Odpovědí těm odvážnějším bývá výsměch, ztráta kreditu a hluboké intelektuální opovržení. Ostatní se proto citlivému tematizování mravních aspektů sexuality raději vyhnou. Pokud přece jen sex pojednávají, pak v modu úzkostlivé abstraktnosti a s líčenou neutralitou – čistě vědecky.

Není ale sexuální život praktickým problémem, v němž má člověk osvědčit svou pohotovost jednat s partnerem jako s člověkem? V tom je zahrnuto široké spektrum možností uplatnit buď potřebné sebeovládání a jednat s nesobeckou láskou, ohleduplně, poctivě, spravedlivě, zodpovědně, věrně – anebo jednat opačně. V prvním případě je sexuální energie integrována v celku života. Stává se lidsky oduševnělou. Duchovní kultivace partnerského vztahu usnadňuje i jeho trvání.

V opačném případě se člověk banálně snadno stává otrokem vášní. Odcizuje se skutečné lásce a propadá nezřízené sebelásce, v níž degraduje partnera na objekt – prostředek vlastního uspokojování. Plození dětí je mu také na obtíž; antikoncepci vítá jako dar z nebes. Ovládne-li ale mentalita hypertrofované sexuality společnost, připravuje její civilizační zánik. Taková je řeč logiky života i bohaté historické zkušenosti. Vypojením z morálního kontextu klesá sexualita na animální úroveň, kterou přesahuje už jen rafinovanými způsoby sebeuspokojování; ztrácí lidský rozměr. Jsou to sice obecně známá fakta všelidské zkušenosti, ale dnes už zastřená „solidaritou vášně“. Jejich připomínání je vnímáno jako to nejprotivnější moralizování.

Přesto zůstává pravdou, že neovládaná sexualita je zdrojem patologického vývoje osobního i společenského života: Od atrofie charakteru, přes rodinné tragédie, legalizaci potratářské praxe až po socio-kulturní degeneraci. Normalizovaná, umělecky vylepšovaná sexuální anarchie se tak stává spolupříčinou i podstatným rysem kultury smrti.

Popírání etických norem sexuálního jednání a jeho umělé vyčleňování z mravního řádu tedy není moudré. Ve společnostech, kde má navrch materialistická filosofie a hédonický životní styl však získal tento morální primitivismus široký konsenzus. Sbíhá se v něm krize teoretického myšlení, praktická motivační zaslepenost egoistů a také ideologický záměr na převýchovu mládeže.

„Zkazíme Západ, až bude smrdět“, vyhrožoval jeden exponent kulturní revoluce neomarxistů; měl přitom na mysli i agendu sexuální revoluce. A nezůstalo u výhrůžek. Přidali se napohled seriózní exaktní přírodovědci, méně exaktní psychologové a ideologičtí šarlatáni z humanitních oborů – vesměs ateisté. Ti všichni se už více než jedno století vysmívají křesťanským rodičům s mnoha dětmi: Jen je posílejte do škol, my už je té středověké víry zbavíme. Pokud snad studenti sem tam vzdorují, dostane se jim vědeckého poučení o přednostech a nezbytnosti volné lásky pro zdravý vývoj těla i psychiky. Přesně podle instrukce: Když chcete porazit nepřítele, získejte monopol na vzdělání a výchovu jeho dětí.

Státní moc, výkonný to motor kultury smrti, takový monopol proradným pedagogům na Západě ráda zajišťuje. Dnes už nepřekvapuje, že západní státy v intencích kulturní revoluce zařídily ideologizaci humanitních studií, deklasovaných na výchovu kádrů. Podpora sexualizace dětí, rozvrat rodiny a jiné zvrácenosti jsou její součástí.

Například bílým profesorům, kteří ztrácejí krok s dobou, jsou přidělováni barevní mentoři, aby jim pomohli lépe se zorientovat v rovnosti ras a v různorodosti duhové společnosti. Eko-alarmisté zase šíří novou morálku: Minimalizovat plození dětí, z úcty k Matce Přírodě, kterou ve své náboženské deviaci zbožštili a jsou odhodláni své náboženství prosazovat za každou cenu. Genderisté s vědeckým zápalem objevují po desítkách nová a nová pohlaví. Na pozadí nesmyslného zrovnoprávňování toho, co je přirozeně nerovné, vynucuje mocná homo-loby respekt k účelově vymyšlenému lidskému právu homosexuálů na adopci dětí. Raději ani nedomýšlet, podle jakého klíče se jim přidělují. Na druhé straně jsou skutečná lidská práva dětí a rodičů brutálně pošlapávána tímto výmyslem, uměle vykonstruovanými lidskými právy dětí na úkor rodičů či juvenilní justicí.

Ideologicky uvědomělé, zkažené elity bez viditelného odporu dosazují intelektuálně i morálně zkorumpované pedagogy a povzbuzují zfanatizované studenty, aby ve svém ukřičeném aktivismu vyvolávali revoluční nálady a vybrousili bojový jazyk. Ony samy přece na tom vyrostly, když v osmašedesátém skandovaly „Marx, Mao, Marcuse“. Dnes tito revoltami ošlehaní hybatelé pokroku rozhodují nejen o poměrech na univerzitách, ale i o praktické beztrestnosti ideologicky přijatelných zločinců: od fašizujících bojůvek Antify po řádění migrantů. Přes všechno vzývané rovnostářství se stal dvojí metr axiomem a významným praktickým principem neomarxistické spravedlnosti.

Dosud byl organizovaný zločin chápán jako něco odporného, antihumánního; jako zločin. Doba i redefiniční mánie pokročila. Dnes se organizovaný zločin, který směřuje k plošné likvidaci národů, rodin a přirozené morálky, vydává za planetární humanitu. To vše za vydatné podpory systémové, univerzitně-mediální manipulace a normalizovaného lhaní na nejvyšších úrovních ideologicko-politického establishmentu. Život ve lži a organizovaný zločin patřily vždycky k sobě. V totalitě je takové spojení nezbytné a bohužel i účelově plodné.

O bezkonkurenčním vlivu negativní etiky svědčí také skutečnost, že se její smršť nezastavila ani před branami katolické církve. Tato bašta odporu proti relativistické devalvaci lidství utrpěla v posledním století četné trhliny. Proti všemu očekávání byla dokonce infiltrována i pseudohodnotami sexuální revoluce, i když s jistým zpožděním. Sesterské církve protestantů tyto hodnoty sekulárního humanismu vtělily do svého pojetí křesťanské lásky dříve a daleko pružněji. Ale katolický modernismus se k nim nakonec také dopracoval.

Je známým faktem, že modernističtí teologové čerpají své sebevědomí ze spojení s osvícenskou mentalitou nezastavitelného pokroku ve věku „rozumu“. Němečtí biskupové v tomto duchu už přistoupili na morální deregulaci sexuálního života. V sebeklamu o své humanistické vyspělosti rozhodli, že je mravně přípustné takové jednání v oblasti sexu, které dvoutisíciletá křesťanská tradice pokládala, patrně z neznalosti evoluční biologie a psychoanalýzy, za nepřijatelné, hříšné. Tito modernisté jsou přesvědčeni, že je sekulární humanismus naučil hlubšímu chápání milosrdenství, takže jsou (aspoň v tomto bodě) dokonce milosrdnější než sám Ježíš.

Ano, co jiného než neotřesitelná víra v pokrok vědění o člověku a v ušlechtilejší humánní cítění může stát za odvážným počínáním pokrokových biskupů, v němž opravují svého Mistra a Pána. Ježíš mluví o sexuálních hříších jednoznačně a jasně, takže to bylo srozumitelné pro křesťany všech dob a kultur. Modernisté s falešným vědomím intelektuální převahy a s požadavkem otevřenosti modernímu světu, „s prstem na tepu doby“ a s použitím nejmodernějších hermeneutických fines, překonávají Ježíšovu zastaralou morálku. A přitom věří, že slouží křesťanské věci. Z čeho jen taková zaslepenost asi pochází?

Jinak se taková strategie biskupů podobá předvolebnímu chování demokratických politiků. Jako se tito podbízejí náladám voličů, tak i oni vycházejí vstříc opojení věřících z moderních vymožeností. Přitom to neblahé oblouznění modernitou sami svým modernismem vyvolávají a posilují. Je to smutný případ infiltrace křesťanského myšlení radikálně odlišnou filosofií, která neblaze zasáhla i do jeho mravní orientace.

Aliance ateistických vědců a ideologů, kteří svou kompetenci zakládají v omylech novověké filosofie, nastolila paradigma sekulárního humanismu. V něm absentují jak struktury a opory přirozené mravnosti, tak i garance skutečné smysluplnosti jakéhokoli morálního úsilí. Prostor pro teoretickou rehabilitaci a praktickou expanzi egoismu je tím vytvořen a permanentní společenský konflikt je tím samým také zajištěn.

Mohutný proces odlidšťování soukromého i veřejného života obsahuje revoltu vůči minulosti, kdy lidé v podstatě znali řád života a přes všechnu svou nedokonalost se snažili o jeho uskutečňování. Jejich nezdary se však staly zčásti záminkou, zčásti návodem ke vzpouře. Její protagonisté arogantně zahodili kompas a v revoluční posedlosti vylili s vaničkou dítě. S pýchou nekompetentních arbitrů a samozvaných spasitelů v rouše beránčím proměnili tito zajatci vlastního velikášství protest proti hříchům lidí ve vzdor vůči realitě samotné. V triumfalistické euforii nad zvráceností nových poměrů oslavují falešní proroci každou novou perverzi jako další krok k nápravě společnosti; jako osvobození, jehož pravým pojmenováním je zotročení.

K životní moudrosti patří pokora před realitou a vděčnost za dar života. Jak ji má ale realizovat člověk, který se dobrovolně uvěznil v nehostinné poušti materialistického názoru na svět? Má snad děkovat šťastné náhodě v loterii kmitání neosobních, slepých a hluchých atomů? Mizerná teorie a falešná kritika pravdy o člověku předjímají praktickou životní bídu, jež se projevuje furiantsky animalizovaným životem svobodných bytostí. V něm je skutečný lidský život vtlačen do úzkého rámce masivních smyslových evidencí, zážitků a pocitů, zatímco lidská moudrost sídlí vně. Moudře vedený a demoralizovaný život se k sobě mají jako zdraví a nemoc, ušlechtilost a zlotřilost, radost a tragédie.

Podle převládajícího mínění jsou dnes povoláni k objasnění životní moudrosti evoluční biologové či sociobiologové. Ti měří zdařilost pozemského života v posledku jeho délkou a vysokou frekvencí jeho příjemného užívání. Dřívější mudrci se naproti tomu domnívali, že lidská realita není tak živočišně zploštělá, že je ontologicky i axiologicky daleko bohatší. Proto chápali, že je v lidském životě nejdůležitější, jak se osoba na životních křižovatkách rozhoduje.

Pokleslá kultura života, která se zmítá v extrémech kolektivismu a sebestředného individualismu, se dnes ukazuje jako nezodpovědnost k vlastnímu osobnímu určení života; projevuje se nezájmem o jeho adekvátní naplnění. Nezodpovědnost je tu dána tím, že pravda o mravním smyslu lidského života je dnes jen těžko dostupná. Vychází ze zamlžení primárního významu mravnosti a z následného povyšování alternativních, egoistických hodnot.

Tato etika je tedy koncipována jako konfrontace s negativní etikou. Proč zase konfrontace? Není moudřejší nechat vedle sebe žít různé morální představy, pozice a směry ve vzájemné toleranci a v plodném obohacování? Odpovídá to postmodernou vzývané pluralitě, ale odporuje to filosofickému hledání pravdy. Dnes je takové zodpovědné úsilí terčem posměchu. Všichni prý už vědí, že pravda je relativní a že absolutní nárok na ni je teroristický a fašistický. Taková je řeč namyšlených polovzdělanců, kteří si osvojili filosofické termíny a názory bez filosofického myšlení.

Když se dnes řekne, že jde v životě na prvním místě o osobní mravnost, zní to v době ohromujících znalostí lidského těla a kolektivistických deviací jako z jiného světa, cize a bigotně. A přesto je to ta nejdůležitější pravda pro skutečný vývoj každého lidského jedince, kterou znala celá tisíciletí. Až do doby, než se nad myšlením Západu ujala vlády silná nominalistická aliance empiriků, agnostiků, scientistů, materialistů a historizujících relativistů. V její režii postupně startovaly revoluce vědecká (Comte), kosmologická (Darwin) sociální (Marx), morální (Nietzsche), psychologická (Freud), sexuální (Reich, Marcuse) a nakonec jejich postmoderní syntéza v podobě neomarxistické kulturní revoluce. Ta logicky směruje neblahý vývoj k civilizační sebevraždě Západu.

Africký kardinál Robert Sarah poukázal v jedné přednášce na symboliku ohořelé pařížské katedrály Notre-Dame: „Když jsem vstoupil do tohoto zříceného kostela…nemohl jsem v tom nevidět symbol situace západní civilizace a církve v Evropě…Zdá se být zpustošena požárem mnohem ničivějším, než byl ten v katedrále Notre-Dam. Co je tím ohněm? Je třeba mít odvahu nazvat ho pravým jménem. …tímto požárem…je intelektuální, věroučný a morální zmatek, je to zbabělost hlásat pravdu o Bohu a o člověku a bránit a předávat morální a etické hodnoty křesťanské tradice…“

Když uvážíme, že křesťanská morálka obsahuje etický realismus přirozeného mravního řádu, pak lze číst kardinálovu myšlenku také jako výzvu k otevřenému, čistě filosoficky vedenému zápasu s negativní etikou, která zachvátila současný Západ, a jejíž důsledky jsou katastrofální.