Jaká apologie jaké tradice?

Jiří Fuchs

M. Semín se v minulém čísle (Distance 4/3) ujal apologie tradice, neboť se mu zdálo, že jsem se jí ve své úvaze (Příčiny polarizace, Distance 3/3) nešetrně dotknul. Mého přítele vyprovokoval tento text: „Tak se jim (modernistům) daří ideologizovat koncil... a tlačí tím slabší povahy do opačného extrému, v němž se zase uznává jen to předkoncilní. Někteří pak končí v lefebvristické pasti, kde se ve jménu boje proti protestantizaci církve paradoxně instaluje protestantský princip vlastního výběru, navzdory legitimní autoritě.“

Semín správně postihl, že svou výtkou lefebvristům poukazuji na metodický problém. Ale brání se, když naznačuji, že je to vlastně stejný problém, jaký mají protestanté. Slibuje přitom, že prokáže pravý opak. Celým svým článkem však spíše potvrdil, že stoupencům biskupa Lefebvra podstata onoho metodického problému uniká. (Bylo by skvělé, kdyby jeho vážnost nahlédli a poctivě zreflektovali.)

Proč tvrdím, že Semín nepochopil jádro problému? To se nejlépe ukáže v samotném závěru jeho článku, kde se říká, že stačilo poukázat na jeden případ, kdy je dovoleno bránit se rozhodnutí papeže a Fuchsova konstrukce se bortí - dokonce prý jako ten domeček z karet. No, nebortí. Klidně Semínovi uznám všechny případy, které uvádí, a dokonce bych mohl souhlasit se vším, co na prokázání opaku mého tvrzení uvedl, a přesto mohu dál konzistentně trvat na tom, co jsem o lefebvristech napsal. Je-li tomu tak, pak je ale zřejmé, že Semín problém lefebvristů nepochopil, a proto ani neprokazoval skutečný opak mého kritického tvrzení. Jeho kritika míří do prázdna.

Oč se tedy v metodickém problému jedná? Můžeme se k němu přiblížit právě prostřednictvím Semínova nepochopení. Ukažme si v souvislosti s jeho formulacemi, v čem problém nespočívá. Něco naznačuje odmítání mého termínu „lefebvristé“ - prý je to konfuzní, emocemi obtížený pojem. Proč tak zhurta? Nesoustředí se snad jistí katolíci kolem biskupa M. Lefebvra, který nakonec proti vůli papeže vysvětil nové (své) biskupy? A právě toho se týká problém, který jsem svou výtkou aktualizoval.

Semín naopak označuje ty, které proti mě obhajuje, jako „tradicionalisty“ (i s těmi uvozovkami). Jenže já jsem svými modernistickými odpůrci také chápán jako tradicionalista, ostatně proč ne? A můj oponent snad uzná, že jsem se nechtěl sám vyvracet. Moje kritická poznámka se tedy týkala jen a jen lefebvristů, nikoli (jakýchkoli) „tradicionalistů“. Konfuze je tedy spíše v Semínově posunu. Uvidíme, že to je pro identifikaci problému důležité.

Další náznak nepochopení mé kritiky představuje tato Semínova věta: „Pokud se lefebvristé dopouštějí stejného omylu, který konstituuje metodickou pozici protestanta, pak z takového závěru plyne, že se naukou vylučují z církve...“ Bohužel neplyne. Kdyby Semín přesně zachytil ten omyl, který mají lefebvristé s protestanty společný, pochopil by, že z něj vyplývá jen potenciální naukový defekt, nikoli aktuální. (Jsme totiž v rovině metodických úvah.) Byl instalován princip vlastního výběru zjevených pravd, ne rovnou proveden vlastní výběr. Lefebvristé jsou nastaveni k herezi, ještě ji nerealizovali. Záleží na tom, zda se prosadí optimistický či pesimistický scénář jejich dalšího vývoje.

Moje kritická poznámka, na kterou Semín reagoval, se tedy netýkala ani široce pojatých tradicionalistů, ani nutně těch, kdo se svou naukou fakticky liší od katolické víry. V čem se tedy lefebvristé a protestanté z metodického hlediska shodují? Právě v tom, že si namlouvají autentické apoštolské působení při současném porušení jednoty s Petrovým nástupcem. Jestliže byli Lefebvrem vysvěceni biskupové proti vůli papeže, je konstituována extrapozice a zůstává otázkou času či neblahých okolností, kdy se mezi nimi najde nějaký horlivý apologeta akcidentů, který se v nesvatém zanícení odkloní i naukově. To bohužel není tak nereálná vyhlídka. Sebestředná mentalita tohoto bratrstva, zvýšená (byť pochopitelná) potřeba ustavičného sebepotvrzování a následná snadnost interpretovat sporné výroky či události jednoznačně k horšímu vytvářejí půdu postupného odcizování...

Když tedy Semín tvrdí, že se domnívám, že papež nemůže být obviněn z naukových omylů, pak musím trvat na tom, že se jedná o imputaci - z mých tvrzení to nijak neplyne. Bere-li za svědka svého protipapežského postoje sv. Pavla, měl by mít na paměti, že on nevybízel k svěcení biskupů proti vůli Petra. Zdůrazňuje-li možnost papeže jednat v neprospěch církve, měl by zároveň zvážit intelektuálně-mravní způsobilost případných kritiků takového jednání. Sám se v interpretaci a posuzování citlivých sporných bodů často dopouští omylů z evidentní zaujatosti. Zdůrazňuje-li Semín legitimitu odporu vůči papeži (za určitých okolností) všeobecně, pak to nelegitimizuje každou formu odporu, např. svévolnou instalaci biskupů - zavedení protestantizující extrapozice.

V Semínově textu je také patrný „parmenidovský“ extrém, když se v něm tradice bere jako arbitr i těch rozhodnutí, která se týkají časného řádu čili věcí, které přirozeně podléhají vývoji. Nebylo-li např. vurčité době vhodné přemýšlet o ekumenismu, neznamená to nevhodnost metafyzickou či dogmatickou.

Kdo se tedy chce tak radikálně, všeobsáhle a dramaticky zasazovat o věc církve, měl by s vážnou snahou o objektivitu zvážit své reálné možnosti. Svéhlavých „reformátorů“ znají dějiny až až. V tomto ohledu mám značné pochybnosti, když v Reportu čtu Semínovu reflexi dokumentu Dominus Iesus. V závěrečné zkratce Semín tvrdí: „Bude-li se i nadále postupovat v duchu Assisi, pak již předem můžeme konstatovat, že dokument DI zůstane jen popsaným listem papíru.“ Z čeho tentokrát vyplývá Semínovi takové znehodnocení dobrého a velice potřebného textu? Co hrozného se tenkrát v Assisi stalo, aby to odůvodnilo takový zničující závěr? Snad zrada víry? Nestojí za Semínovou nikoli logickou, nýbrž ideologickou koncovkou spíše přílišná interpretační pohotovost - předem nasměrovaná, předpojatá?