Zatmění ... ale kde?

Roman Joch

Polemiku Jiřího Fuchse jsem četl s rozpaky; nereaguje totiž na problém, který jsem ve svém původním článku rozebral, nýbrž na problém jiný, v němž se ale shodneme. Jinými slovy, Fuchs se vlamuje částečně do otevřených dveří a částečně do dveří, které jsou mimo záměr mého původního textu.

Za prvé, neměl jsem v původním článku ambici podat definici pravice (či, lépe řečeno, toho, co je politicky správné, neboť pravici nepovažuji za esenci veškeré politické moudrosti), nýbrž jen charakteristiku toho, co se jako pravice historicky ustavilo.

Za druhé, ve svém textu jsem rozlišoval mezi konzervatizmem a pravicí; Fuchs je považuje za identické. To je neadekvátní.

Za třetí, můj původní článek nespadal výlučně do sféry politické filosofie; byl svým charakterem i účelem politický. Měl politické cíle: zabránit diskreditaci pojmu „konzervatizmus“ tady a teď a oprostit tento pojem od lidí, kteří se k němu hlásí a postojům skutečně konzervativním – a především jejich akceptaci veřejností – způsobují medvědí službu. Usoudil jsem totiž, že hrozí, že termín „konzervatizmus“ bude v České republice některými lidmi zdiskreditován stejně, jako když určitý český politik postupně zdiskreditoval pojmy privatizace, trh, pravice, liberalizmus, atd. Jak to, že tuto očividně politickou dimenzi mého článku Fuchs nepochopil a vnímal jej striktně filosoficky?

Za čtvrté, jde o jádro Fuchsova sporu se mnou: Zatímco já jsem psal o tom, co pravice je, on psal o tom, co by pravice měla být. Zde se ukazuje, že u tak dějinně podmíněného a historického fenoménu, jakým je politika, samotná (politická) filosofie, jakkoli důležitá a nutná, nestačí. (Politická) filosofie nám řekne, co je správné, o jaké cíle má správná (spravedlivá) polis usilovat. Ale už se od ní nedozvíme, jak. Jaké prostředky jsou nejvhodnější pro dosažení cílů, které jsme (filosofií) stanovili jako správné. O tom rozhoduje praktická ctnost (prudentia). Ta je však, jak dále ukážu, pro vymezení konzervatizmu podstatná.

Za páté, Fuchs považuje termín „pravice“ za identický se správností, s tím, co je správné (spravedlivé), a tedy s tím, o co by pravice, jak reálně existuje, či konzervatizmus, jak reálně existuje, měly usilovat. Na tom posledním se shodneme. Pravici nepovažuji za sumu veškeré politické moudrosti, kterou lze dedukovat z prvních principů, ale za fenomén politicko-společensko-historický, tedy empirický, který někdy usiloval o cíle správné, a někdy zase o nesprávné.

Fuchs píše: „na otázku ‚co je pravice?‘ odpovídá (Joch) třemi charakteristikami: ‚třemi děleními na pravici, jak se historicky ustavily‘. Taková volba se ale nezdá být metodicky nejšťastnější; historicky se ustavilo i mnoho omylů.“ – Přesně tak! Pravice (konervatizmus) na různých místech v různých dobách zastávaly mnohé omyly.

Za šesté, Fuchs velmi dobře ví, že jsem se na jiném místě a velmi podrobně věnoval tomu, co on očekával od mého článku v Konzervativních listech (KL) či co mu přisuzoval: vymezení správného politického postoje; toho, jenž je slučitelný se spravedlností a usiluje v nedokonalých lidských podmínkách o její naplnění – tedy o definici (řekněme tomu) pravice. (Tedy „pravice, jaká by měla být“.) Tím místem byla kniha Vzpoura proti revoluci 20. století. Účelem textu v KL však bylo něco jiného: Nikoli definice správného politického postoje, ale charakteristika pravice jako historického, politického, empirického fenoménu, se všemi jejími kontradikcemi a nedostatky.

Za sedmé, kdyby si toto Fuchs hned zpočátku uvědomil, vyhnul by se mnohým nedorozuměním a zbytečnostem ve své polemice.

Za osmé, a ukažme si celý problém ještě jednou. Termín pravice lze používat ve dvou významech. Jednak jak jej používal Fuchs (a byl naštván, že já jej v tom významu nepoužíval) – ve významu, co je politicky správné, spravedlivé – a ze správných důvodů! (Tedy to, čemu já budu říkat „pravice, jaká by měla být“). A za druhé ve významu, jak jsem ho používal já - „jako historický fenomén“, popis jednoho velkého politického proudu, který zastával různé pozice, ne vždy, leč většinou správné, a z různých důvodů, ne vždy, leč většinou nesprávných!!! (V tom se s Fuchsem shodneme, viz dále.)

Za deváté, všimněme si, že Fuchs dezinterpretuje už mou první charakteristiku (on ji bere za definici) pravice: zatímco já jsem napsal: „historicky první charakteristikou pravice je hodnotový konzervatizmus – či, chcete-li, morální absolutizmus nebo taky filosofický realizmus; přesvědčení, že určité hodnoty jsou objektivně správné a poznatelné rozumem, nebo vírou, nebo obsaženy v tradici Západní civilizace“.

Fuchs věc podává takto: „nazývá /to/ hodnotovým konzervatizmem, morálním absolutizmem a filosofickým realizmem. Z etického hlediska bychom mohli tuto charakteristiku pravice vyjádřit jako přesvědčení o existenci mravního zákona, který nezávisí na lidské omylnosti a svévoli. Není dohodnutý, ani není lidskou autoritou nadekretovaný. Je naopak součástí lidské přirozenosti, a proto zavazuje každého člověka všech dob a kultur – protože je člověkem.“

Kéž by minulí či současní konzervativci takto pojímali hodnotový konzervatizmus! Avšak činila či činí tak jen naprostá menšina z nich! Hodnotový konzervatizmus coby přirozené právo platné ve všech dobách a kulturách a poznatelné rozumem. Většina konzervativců však byla a je fideisty či tradicionalisty, kteří chtějí konzervovat hodnoty svého místa a doby prostě proto, že v ně (jednoduše) věří nebo proto, že jsou (postě) historií naplavenou tradicí! Plně se s Fuchsem shodnu, že takové založení konzervatizmu je filosoficky velice slabé, ale zároveň se v rámci konzervatizmu jedná o založení dominující! A Fuchs to o mně ví, jak tedy mohl nepochopit, že já nepopisuji „pravici, jaká by měla být“, ale pravici, jaká (historicky) je?

Za desáté, Fuchs má zcela pravdu, že definice „pravice, jaká by měla být“ je jen jedna, konzistentní, a z ní pak plynou její parciální pohledy na jednotlivé politické otázky (např. na soukromé vlastnictví či na Západní civilizaci – a také implikace, že Západní civilizace je hodna zachování v míře, v jaké zosobňuje, ztělesňuje a vyjadřuje to, co je objektivně správné). To je triviální. A na této trivialitě Fuchs staví kvanta svého textu i své námitky A, B, C, D, které z tohoto důvodu považuji za irelevantní.

Za jedenácté, vrátíme-li se k linii mého článku, snadno pochopíme, že pokud hodnotovým konzervatizmem nerozumíme jen přirozené právo a rozumem poznatelné věčné a neměnné pravdy, ale i neracionální (a často anti-racionální) tradicionalizmus a fideizmus, pak mé charakteristiky pravice (nikoli „jaká by měla být“, nýbrž jaká se historicky ustavila), jsou na sobě nejen nezávislé, ale mohou být i kontradiktorní. Např. pozice pravice v podání charakteristiky první (hodnotové) může být v napětí s mnohými pozicemi pravice v podání charakteristiky druhé (ekonomické, absolutizující vlastnická práva). Samozřejmě nejen ve věcech, jež se týkají práva dospělých na nemorální, leč svobody neporušující jednání v jejich soukromí, ale i např. v otázce, zda je přípustné, spravedlivé či žádoucí zakázat státní mocí práci, prodej či obchod v sedmý den, jenž se má světit, a tudíž má být dnem klidu, jak nám říkají víra a tradice! Ti první řeknou ano, ti druzí ne.

Za dvanácté, pokud vezmeme v potaz linii mého článku, rozhodně pochopíme i Walesu a Fortuyna. Proč byli pravicoví? Nikoli proto, že je za takové označil politicko-žurnalistický diskurz, ani proto, že by se za takové snad považovali oni sami, a už vůbec ne proto, že „to odpovídá Jochově (empirické) definici pravice. Proč má být ale tato definice uznána jako správná? Protože oba jsou přece nespornými pravičáky; to je ovšem logický kruh.“ Z hlediska „pravice, jaká by měla být“ jsou i Walesa i Fortuyn velice problematické figury, ani ne moc pravicové, téměř vůbec ne. Byly to postavy se synkretickými, nekonzistentními názory; některými pravicovými, mnohými levicovými. Ale jejich příklad ukáže, jak si v politice nelze vystačit s abstraktními teoretickými úvahami: Toto filosofické teoretizování nám sice může dát odpověď na otázku, co je správné (spravedlivé), ale už nevybere ony hlavní politické kauzy dne, frontové linie politických zápasů!

Sporů levice-pravice je myriáda, sporů mezi tím, co je správné (spravedlivé) a tím, co není, je ještě více. V reálném životě, na daném místě a v dané době, je však těch skutečně zásadních frontových liniích nemnoho. Jiné přijdou zítra, jiné tu byly včera, ale v přítomnosti je jich nemnoho a většinou bývá jen jedna. V 80. letech 20. století se v Polsku jednalo o otázku, zda se komunistický režim udrží. Na začátku 21. století se v Nizozemí jednalo o to otázku, zda má být islámská imigrace radikálně omezena. Walesa, Bůh mu žehnej, ať už jeho ostatní postoje byly jakkoli nesprávné (mnohé byly) – byl v této otázce vůdcem správné strany. Fortuyn, Bůh mu odpusť, byl snad levicovým téměř ve všech svých názorech, ale onou linií bitvy byl v Nizozemí před deseti lety spor o islámskou imigraci a on, velice chybující člověk, tím, že tak dovedně bránil velice malé území tvrzením, že pokud imigranti nenávidí svobody, které jsou dobrou věcí, pak omezení imigrace je taky dobrou věcí, byl nejen člověkem pravice, ale i jejím vůdcem – na daném místě a v dané době. Jinde a jindy – téměř všude a téměř vždy – by byl příslušníkem radikální levice.

Takže Walesa a Fortuyn jsou pravicoví nikoli proto, že Joch si svévolně nadefinoval pravici, ale prostě proto, že v nejdůležitějších politických kauzách místa a doby představovali vůdce pravicové alternativy. Uvedl jsem je nikoli jako důkaz, nýbrž jako ilustraci toho, že empiricky má třetí (civilizační) charakteristika (nikoli definice) pravice v reálném životě s ideální pravicovostí nejvyšší korelaci. Ne všechny politické otázky jsou jen morální či jen ekonomické, avšak většina otázek má civilizační rozměr, proto si myslím, že ona třetí charakteristika nejlépe empiricky vystihuje pravici jako celek.

Za třinácté, Fuchs říká: „Myslím, že jsem za ta léta i já pochopil, že Joch si na Západní civilizaci váží právě toho, že dospěla k pochopení a prosazování těch práv a hodnot, které mají svůj výraz ve svobodě politické, občanské a náboženské…“ – ano – „Právě kvůli tomu požaduje od pravicově smýšlejících lidí, aby byli k Západní civilizaci loajální…“ – ano – „Kdybychom mu namítli, že Západní civilizace historicky dospěla také k totalitarizmu, jistě by řekl, že vůči takové civilizaci nepožaduje loajalitu, ale naopak nepřátelství…“ – ano, kdyby – a když – a tam, kde – k němu dospěla, tak rozhodně ano. „Takže nutný znak pravicového smýšlení podle Jocha – totiž loajalita k Západu – je i v Jochově standardním myšlení v logicky nutném spojení s mravními hodnotami, které vycházejí z morálky přirozeného zákona. Jestliže tedy tuto morálku z pravicového smýšlení vypustíme, hroutí se pojem pravice. Joch tím spáchal likvidační faul na svém pravicovém myšlení. Když přitom dál trvá na loajalitě k Západu, pak může být jejím předmětem i morálně zdegenerovaný Západ, v němž už není místo pro svobody, jichž si Joch tak (a právem) cení.“ – Ale odkud Fuchs ví, že já bych na ní trval i nadále? Proč si to myslí?

A dále píše: „V logice jeho definice pravice…“ – sorry, nikoli definice – „(a evidentně proti jeho vůli) jsou najednou pravicově smýšlející občané povinni držet basu i s mravně zdegenerovaným Západem…“ – Proč? Kde a kdy jsem něco takového tvrdil? Proč mi to Fuchs podsouvá? „Neexistuje pak forma degenerace, kterou by takto pokřivený pravicový člověk ve své pravicovosti neustál, jen když přitom hájí soukromé vlastnictví…“ – Opět, tvrdím to já, nebo Fuchs? „Západ může propadnout morálce relativistické, egoistické, může se dokonce znovu vrátit k pseudomorálce totalitních režimů, a přesto si podle Jochovy definice pořád zaslouží loajalitu.“

Takže už dost! Zaslouží si naopak odboj a boj proti němu. S totalitním režimem to už nebude Západ coby civilizace, leda tak Západ geograficky. A opět, nic takového jsem nikde netvrdil, dokonce jsem v onom textu v KL explicitně uvedl dvě příkladně pravicové osoby, které takový boj či odboj zahájily (De Gaulle a Pinochet). Takže Fuchs mi zbrkle připisuje pravý opak nejen toho, co si myslím, ale i toho, co jsem explicitně uvedl. Možná by to chtělo psát o trochu pomaleji…

Za čtrnácté, zásadní otázkou je: Je nyní na Západě totalitní režim? Pokud ano, adekvátní je vypovědět poslušnost a zahájit ozbrojený odpor. Pokud ne, což je hodnocení, jež zastávám, (o tom, že na Západě je toho hodně „morálně zdegenerovaného“, abych použil Fuchsova termínu, není pochyb), pak se dostáváme k rozlišení mezi pravicí a konzervatizmem, jež Fuchs pominul.

Za patnácté, zatímco pravice je více charakterizovaná svým obsahem (obsahem svých postojů), konzervatizmus je více charakterizován (opět, nikoli definován) svým postojem, přístupem ke společnosti, snahou ji zachovat. V tomto smyslu je konzervatizmus svými obsahy ještě nahodilejší, podmíněnější a relativnější vzhledem k době a místu.

Konzervatizmus má již od dob Edmunda Burka za to, že společnost je křehká a vzácná entita, kterou je nutné chránit a zachovávat. Není našim výtvorem, nepatří jen nám, ale představuje partnerství, „smlouvu“ nás, dále zesnulých, a nakonec i těch ještě nenarozených. Mnohým jejím jevům, institucím či zvyklostem nemusíme ani plně rozumět, ale neměli bychom je bezmyšlenkovitě rušit, neboť to, co může nastat, se může ukázat jako horší než přítomnost. Samozřejmě, konzervatizmus neobhajuje neměnnost; cílem změn však má být zachování. Uvědomuje si, že ne každá změna je k lepšímu, ne každá je reformou; skutečná reforma je re-forma, tedy změna za účelem zachování společnosti. Při reformě společnosti je nutné postupovat jako při léčbě člověka: Hlavně neškodit, nezpůsobit větší zlo, než odstraňujeme. Reformou nemá být společnost zničena.

Pro úplnost dodávám, že to platí pro společnost, která se organicky vyvinula, která je důsledkem spontánního vývoje a která je (alespoň do určité míry) svobodná; nikoli pro společnost, v níž proběhla jakobínská revoluce a byl v ní nastolen nelegitimní režim. Režim není identický se společností a je-li nelegitimní, zaslouží si nesmiřitelný odpor, nikoli shovívavost či toleranci.

Vztáhněme ale konzervativní postoj na společnost, jaká je. Představme si, že se v ní toleruje nějaké zlo, zlá praktika, která je jednoznačně nelegitimní a neobhajitelná (je to zlo, jež však není režimem přímo pácháno či vynucováno, jak to bylo v případě jakobínských gilotin, nacistických koncentráků či komunistických gulagů). Představme si např., že je ve společnosti tolerováno otroctví nebo potraty.

Za šestnácté, pravice v pojetí Fuchsově (tedy „pravice, jaká by měla být“) umí konstatovat, že obě praktiky – otroctví i potraty – jsou nelegitimní a neměly by být (bohužel velká část pravice dob minulých, jak reálně existovala, tak velký problém s otroctvím neměla). Fajn, my jsme to nahlédli. Ale co teď dál? Co s tím? Když zlo reálně existuje, v reálné společnosti, co má pravice dělat? Tady nám už Fuchsova definice mnoho neřekne. Řekne jen, že takové zlo být nemá. Ale když je? Má se tedy odstranit… Ale jak? Způsobů může být mnoho.

Za sedmnácté, pravice – či lépe řečeno konzervatizmus (neboť i když konzervatizmus je největší částí pravice, není s pravicí identický) – není charakterizován jen tím, co prosazuje ve vlastní společnosti, ale i tím, jak své cíle prosazuje. Tudíž…

…za osmnácté, mějme dva Fuchsovy „pravičáky“, kteří shodně vidí, že otroctví i potraty jsou zlo. Jeden z nich zaujme postoj Johna Browna, druhý Williama Wilberforce. Jaké byly:

John Brown vidí zlo otroctví, špatnost otrokářství, vidí, že stání moc umožňuje vlastnit otroky všem, kdo je vlastnit chtějí, i když žádného člověka nenutí proti jeho svědomí, aby je vlastnil. Ví, že státní moc otrokům nepomůže a proti otrokářům nezasáhne. Proto vezme „spravedlnost“ do vlastních rukou, začne přepadávat plantáže, osvobozovat otroky a zabíjet otrokáře, pokud se mu postaví na odpor.

Novodobí Johnové Brownové vidí zlo v potratech. Vidí, že stání moc, i když nikoho k potratům (na Západě, na rozdíl např. od komunistické Číny) nenutí, všem, kdo potrat chtějí, jej umožňuje. A vykonavatele potratů – objektivně zabijáky lidských bytostí – nechává beztrestně působit dál. Státní moc je nezastaví. Proto tito „Johnové Brownové“ současnosti vezmou „spravedlnost“ do svých rukou, do potratových klinik kladou bomby a střílejí doktory, kteří potraty vykonávali a vykonávají – a pokud je někdo nezastaví, vykonávat budou.

William Wilberforce nahlédne zlo otroctví a otrokářského systému. Založí společnost za zákaz obchodu s otroky (jako první krok k celkové abolici otroctví) v roce 1787 a pak agituje, argumentuje, přesvědčuje, až se mu po dvaceti letech povede dosáhnout zákona o zákazu obchodu s otroky (v r. 1807). Dalších šestadvacet let potom ještě trvá, než je otroctví všude v britských koloniích zakázáno (v r. 1833).

Novodobí Wilberforcové přistupují k potratům stejnými prostředky, jakými William Wilberforce přistupoval k otroctví. A ano, může to taky trvat až půlstoletí, než zákonem dojde k abolici tohoto zla.

William Wilberforce byl svým postojem k vlastní společnosti a jejímu defektu konzervativcem, John Brown nikoli. Co se týká obsahu mravního, politického či hodnotového přesvědčení, oba byli lidmi pravice (dle Fuchsovy definice), co se týká vztahu ke své společnosti (jak se historicky ustavila), byl konzervativcem jen jeden. Totiž ten, kdo si své společnosti cenil, přál si její zachování a při odstraňování jejího defektu ji nechtěl zničit; a nechtěl zničit ani její politický (ústavní) režim. Usiloval o reformu v rámci režimu.

Za devatenácté, v době Wilberforce a Burka bylo za francouzské revoluce ve Francii a jejích koloniích otroctví zakázáno a zrušeno, přesto Wilberforce a Burke svou loajalitu ze své společnosti na Francii nepřenesli. Tyranský a svévolný režim může diktátem někdy udělat i něco správného, ale stejně tak může – a v praxi k tomu dochází mnohem častěji – svévolně udělat i něco strašného. Ústavnímu režimu trvá dlouho, než nějaké zlo odstraní, ale je mnohem méně pravděpodobné, že strašná zla tak snadno napáchá. Kdyby jediným kritériem legitimity režimu byl zákaz potratů, pak ty (jediné?) legitimní jsou režimy jako v Íránu či v Saudské Arábii. Je to ale dostatečný důvod pro přenesení naší loajality z naší společnosti tam? Konzervativec nemá s odpovědí na tuto otázku mnoho problémů – je-li ovšem konzervativcem.

Což nás konečně za dvacáté přivádí k roli Západní civilizace v sebe-pochopení konzervatizmu. Maršál Pétain a generál de Gaulle se svými názory před druhou světovou válkou až tolik nelišili (oba byli pravicoví /v zásadě/ monarchisté, kteří 3. republiku považovali za, mírně řečeno, defektní). Jeden byl však natolik přesvědčen o její zkaženosti, že mu přišlo adekvátní kolaborovat s Třetí říší, zatímco druhému nikoli. Oba lze považovat za lidi pravice, ale za konzervativce – ve smyslu, v jakém se mu zde rozumí – jen jednoho. Pro charakteristiku konzervatizmu je tudíž negativní korelace s mírou odcizení od vlastní společnosti podstatná, a nesouvisí pouze a výhradně s obsahem konkrétních politických přesvědčení.

Mnohé praktiky, zákony či přesvědčení současného Západu mohou být zločinné, nesprávné či hanebné. Režim Západu však umožňuje svobodnou diskuzi a společenskou konverzaci o tomto problému – o tom, proč případně zločinné, nesprávné a hanebné jsou. Umožňuje (i když negarantuje) i nápravu v budoucnu, budou-li konzervativci v této politické a společenské diskuzi a konverzaci přesvědčiví, a tudíž úspěšní. Umožňuje mně i Jiřímu Fuchsovi naše kritiky neřádů, které dnes vidíme. Umožňuje nám dokonce kritiku do vlastních řad – kritiku pravice, jaká je, či jaká byla, z pozice, jaká by pravice měla být.

To v Íránu či v Saudské Arábii vůbec nelze, a v Rusku jen v omezené míře. Netvoří tudíž charakter režimu, jejž v Západní civilizaci máme, rovněž konstitutivní aspekt toho, co je správné, tedy pravice, jaká by měla být?

V Iránu či v Saudské Arábii mohou zakázat potraty a v Rusku propagaci homosexuality. Ale mohou také snadno a bez systémových překážek zakázat mnohá dobra, která jsou mně i Fuchsovi (a mnohým dalším) tak drahá. V Západní civilizaci může Jiří Fuchs svou kritiku plně a svobodně rozvinout a – spolu s dalšími – v intelektuálním zápasu usilovat o nápravu tím, že názorně ilustruje omyly, jež stojí v pozadí přítomných neřádů. Kdyby v Íránu, Saudské Arábii či v Rusku kritizoval něco, na čem tamní režimy silně lpí, v lepším případě dostane nakládačku, v tom horším bude popraven.

Nepředstavuje tudíž tento aspekt Západní civilizace, tento aspekt jejího režimu, prakticky nezbytný kontext úsilí o to, co je správné? A není tedy loajalita k Západní civilizaci (a její obhajoba) v momentálně existujícím světě prakticky nutnou (avšak nikoli dostačující) podmínkou pravice, jaká by měla být? Není Západní civilizace oním společenským kontextem, z něhož lze v tomto světě vyjít, abychom mohli o reformu společnosti a odstranění jejích neřádů usilovat? A abychom tak mohli činit, není nutné (nejprve) tento kontext zacho(vá)vat?

Pokud ne, pokud si někdo myslí, že k úsilí o to, co je správné, nepotřebuje v tomto světě Západní civilizaci coby praktický kontext, ať zkusí štěstí třeba v Íránu. (Ale rychle, dokud Írán ještě existuje…)

Hodně štěstí.