Krvavé měsíce marxismu – hebdonismu a cena profesora Halíka

Petr Bahník

Zprávy o islamistickém teroru už dva měsíce žánrově kolísají mezi hororem a absurdním dramatem. Na jedné straně mrtví v Paříži, mrtví v Kodani, jednadvacet podřezaných křesťanů v Libyi, třicet upálených v Pákistánu, pět set mačetami rozsekaných v Nigérii a „džihádista John“ - zabijáků šampion. Na druhé straně pohřeb „mučedníka svobody projevu“ z Charlie Hebdo za zvuků Internacionály, hymny ideologie, která moc svobody nepřinesla, projevy evropských lídrů balancující mezi obhajobou multikultu a výhrůžkami, že jakobínské hodnoty si rozvracet nenecháme a Miloš Zeman svolávající protiteroristické tažení z Čech až na konec světa. To vše pro české publikum moudře moderováno články sugestivního politického psychokněze Tomáše Halíka, přesně před rokem obdařeného prestižní Templetonovou cenou. Komika tohoto folkloru samozřejmě nijak nezmírňuje přízračnou hrůzu teroristických zločinů, naopak, dokresluje ji a připomíná nutnost začít věci skutečně řešit.

Teror v České republice nechceme

Ano, i v naší roklince jsme se rozvzpomněli na existenci militantních islamistů. Celá léta jakoby jich pro nás nebylo. Připadali jsme si před nimi bezpeční a mělo to logiku. Náš stát nikdy neměl kolonie a nemá tedy ani relevantní muslimskou menšinu, ani žádný „morální dluh“. Hrozba islamistického terorismu se nám proto oprávněně jevila jako téma nanejvýš odtažité.

Na tomto vnímání mnoho nezměnila ani zkáza newyorských „Dvojčat“, ani zprávy o příhodách a smrti Usámy bin Ládina. Jejich mediální podání ten pocit ireálnosti jen prohloubilo. Ani zprávy o pouličních násilnostech na pařížském předměstí Clichy v roce 2005, které představovaly mimo jiné devět tisíc vypálených automobilů, nás povětšinou nevytrhly z navyklého klidu. Ostatně, nehořela naše auta. A navíc, pokud se přece jen někdo prozíravější pokusil vést o tématu veřejnou diskusi, byl ihned osočen smečkou mediálních Kerberů z xenofobie, rasismu a podobných nemocí. Až v těchto posledních měsících se zřetelně pohnula stavidla a kdekdo má nutkání se k problému vyjádřit, mne nevyjímaje.

Příčinou tohoto oživeného zájmu není jen fakt, že k lednovým útokům došlo v Evropě, tedy nepříjemně blízko, ani to, že s německou Pegidou a francouzskou Marinou v zádech se i v Praze vystupuje proti islamismu lépe, ale spíše okolnosti těch atentátů. Ty totiž obrátily pozornost k problémům, s nimiž je třeba se vyrovnat, má-li Západ nejen efektivně čelit hrozbám, ale má-li vůbec přežít důsledky své letité sebedestrukce. Tyto problémy lze shrnout do tří témat, jichž se ve svých nedávných vystoupeních dotkl , aby je vzápětí obrátil na hlavu, i profesor Halík, a sice témat imigrační politiky, kulturní identity a svobody projevu.

Islamistu do každé rodiny

Již v čase před pařížskými atentáty zčeřil hladinu veřejného mínění pokus EU distribuovat do členských zemí přistěhovalce z islámského světa. V neděli 14. prosince loňského roku byla tomuto tématu věnována talk show ČT Otázky Václava Moravce, v níž profesor Halík neváhal vyhlásit přijímání imigrantů doslova za naši „morální povinnost“. Přizvukoval si při tom ostatně s dalšími hosty pořadu, sociologem Janem Hartlem, který označil Českou republiku za „nepřirozeně etnicky homogenní stát“ a ekonomem Janem Švejnarem , jenž divákům trpělivě vysvětloval, že imigrace může žádoucím způsobem „omladit populaci“. Cyničtější výroky si v dané souvislosti lze představit těžko. Místo toho, aby pánové nabádali mladé lidi k pracovitosti, hospodárnosti a zakládání rodin, případně divákům sdělili, co oni sami dělají na svých exponovaných místech pro to, aby v naší zemi k takovému obratu došlo, bez sebemenšího ostychu navrhují nízkou natalitu „řešit“ dovozem přistěhovalců a nastolit tak (údajně žádoucí) etnickou pestrost. Profesor Halík to prohlásí za mravní imperativ a neopomene zmínit, že kdo by věc nedokázal přijímat pozitivně, ale moc si ji bral k srdci, je vlastně extremista a pravděpodobně ruský agent. Halík takto konzistentně „argumentuje“ už léta. (Vyhledej například pořad ČR 2 Jak to vidí Tomáš Halík z ledna 2010).

Těžko říci, odkud se v podobných náhledech bere optimismus, že právě imigranti z islámských zemí zachrání ekonomiku Evropy. Vynecháme-li ty muslimské země, které žijí v pohádkovém bohatství díky prodeji ropy, a hodnotíme-li islámský svět jako celek, nejeví se zrovna jako hospodářský ráj hyperpracovitých a hyperskromných lidí.

Hlavní problém s muslimskou imigrací však spočívá ještě v něčem jiném a jasně převažuje nad jejím chimérickým ekonomickým přínosem. Jde o to, že islamisté hledí na území osídlené určitým počtem muslimů a vybavené fungujícími mešitami jako na teritorium islámské, na němž má platit dodržování islámských zákonů. Právě z toho vyvozují oprávnění pro své činy. Nebezpečí islamistického terorismu je tak přímo úměrné počtu a rozmístění muslimské imigrace. Ta navíc nebude v éře internetu tvořena nějakými bukolicky naivními a vděčnými alžírskými či kurdskými běženci, kteří kdysi za nízkou mzdu stavěli na nohy poválečné Německo a Francii, ale mnohem spíše lidmi připravenými vznášet vůči hostitelským zemím nekonečné nároky.

Před všemi těmito „detaily“ však část západních osobností nepřestává zavírat oči a donekonečna omílá své navyklé mantry. Profesor Halík ve svém nejaktuálnějším textu (Případ Charlie, Lidové noviny, sobota 21. 2. 2015) opět s rutinním despektem odsuzuje každého, kdo by chtěl takovému vývoji bránit, mluví o „směšné iluzi“, „budování opevněných bunkrů“ a „nezadržitelném procesu“, jako by příliv muslimských imigrantů do Evropy byl přírodním jevem, se kterým se prostě smířit musíme. Tyto jeho výpady, podobné hnědému vzývání „dějinné nutnosti“ či rudým tezím o „zákonech společenského vývoje“, které prý oponenty „vrhnou na smetiště dějin“, vypovídají o skutečnosti málo, zato hodně o vztahu profesora Halíka k demokratické politice a lidské svobodě, a samosebou také o neschopnosti postmoderních vizionářů rozpoznat a uznat, že se vydali slepou cestou.

Kdyby západní elity, včetně orgánů EU, byly v uplynulých desetiletích ochotny vydat třeba jen zlomek sil a prostředků vynakládaných na multikulturní projekty raději na posilování svébytnosti evropských národů a propagaci morálních a rodinných hodnot, vypadala by Evropa dnes jinak a životaschopněji po stránce mravní i ekonomické a nemusela by své naděje vkládat do přílivu imigrantů.

Přesně měsíc po odvysílání výše zmíněného Moravcova pořadu (a týden po pařížských atentátech) se vláda ČR rozhodla přijmout do země 15 syrských rodin, tj. zhruba 70 osob, aniž upřesnila o koho konkrétně má jít. Ministr „pro lidská práva“ Dienstbier junior dokonce varoval před rozlišováním různých skupin imigrantů a označil to za diskriminaci! Jakkoli je uvedený počet přijatých imigrantů zanedbatelný, veřejnost by měla mít právo vědět, zda bude hostit zdecimované syrské křesťany, jezídské kouzelníky, nebo zasloužilé mudžahedíny. Už jenom proto, aby nesílila panika. Nebo je snad před veřejností co tajit?

Pan ministr vnitra Chovanec alespoň médiím sdělil, že se jedná jen o jednorázovou humanitární akci, která „neznamená začátek nějaké velké vlny přílivu těchto uprchlíků“.

Doufejme, že věděl, co říká. Dnes totiž Západ stojí v rozhodujícím bodě, kdy by snad ještě bylo možné otočit kormidlem a vrátit se ke zdravému rozumu. Naopak, otevřít se v současné době ještě více muslimské imigraci a dokonce nutit k přijímání imigrantů i ty evropské země, které se na něm dosud nepodílely, je nezodpovědným šílenstvím. Je třeba se rozhodnout: Buď šlápnout razantně na brzdu, nebo vyrazit plným plynem do pekel.

Dvakrát totéž není totéž, fundamentalismus není terorismus a stát není Bůh

Nabízí se otázka, zda si tváří v tvář realitě nezačínají uvědomovat rizika i výše zmíněné hluchoslepé elity. Inu, určitě si je uvědomují, jejich obsese multikulturní utopií (a investicemi do ní) je však natolik silná, že nejsou s to se jí vzdát. Usilovně hledají ideové koncepty, které by alespoň vzbuzovaly dojem, že je možné rizika minimalizovat a nemuset přitom odvolat ani písmenko z projektu multikulturního světa.

Takového s oblibou využívaného „stébla“ se chytá i profesor Halík, když v odbornické póze a s naléhavou závažností v hlase sděluje publiku známou skutečnost, že muslimové jsou rozděleni do mnoha různých směrů , navzájem kvalitativně odlišných, a s některými z nich se dá mluvit. Jistě. Bylo by hloupé nevidět rozdíly v různých interpretacích islámu či považovat každého muslimského imigranta za teroristu. Je jasné, že většina muslimů nezastává postoje Al Kajdy, Boko Haram nebo Islámského státu. (Už proto ne, že to jsou postoje relativně nové, zformované „obohacením“ islámu o západní „revoluční“ metody někdy v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století). Ale! Minimálně stejně hloupé, avšak daleko nebezpečnější , je, upínat se k heterodoxnosti muslimů jako k možnému zdroji naděje, jako to činí právě templetonista Halík a obdobně uvažující intelektuálové, kteří si namlouvají, že jim rozdělenost islámu poskytne možnost selektovat mezi muslimy ty hodné od nehodných a s těmi prvními budovat společnou budoucnost.

Odhlédněme nyní od toho, že taková představa připomíná vtip z éry socialismu o hodných Němcích z NDR, kteří za druhé světové války jistě stříleli do vzduchu, a podívejme se raději rovnou na její hlavní slabinu. Tou je totiž bohorovnost těchto západních „myslitelů“, že právě oni mají mandát určovat, se kterým směrem či učitelem islámu ještě lze dialog vést a se kterým už ne.

Profesor Halík, jenž svého času kritizoval vedení jedné školy za zákaz nošení šátků na hlavě, v čemž jsem s ním mimochodem souhlasil, neboť nešlo o šátky přes obličej, se najednou cítí být oprávněn muslimy klasifikovat? Patrně si absurditu té věci neuvědomuje. Tak si zvykl kádrovat kdekoho, že už ho ani nenapadne, jak nepřijatelné pro skutečného muslima je, aby mu „nevěřící káfir“ dělal arbitra ve věcech víry. Něco takového může oslovit jen muslimy vlažné, z nichž sice lze sestavit mediálně vděčnou akademickou skupinku, kteří se však nikdy nestanou respektovanou autoritou islámského světa a jejich vliv tam bude vždy marginální, i kdyby také dostali nějaké ty Templetonovy ceny. (Kromě toho se mnozí mohou za „prozápadní“ jen dočasně vydávat. Viz případ odhalené spolupracovnice Al Kajdy v USA, doktorky Afiji Siddikiové PhD., řádně multikulturní, od genderových stereotypů osvobozené mladé dámy, v současnosti zadržované americkými úřady, za jejíž propuštění islamisté nabízeli výměnu dvou před časem unesených českých turistek).

Jak jsem ale již zmínil, Halík nekádruje jen muslimy. Stejný vzorec rozlišování vztahuje též na křesťany, ateisty, komunisty… Mezi těmi všemi nachází (rozuměj on určuje) osobnosti moudré, a naopak choromyslné fundamentalisty (rozuměj potenciální zločince). Vytváří tak jakési „nadnáboženství“ a rozhoduje co a kdo do tohoto klubu patří. Ostatně, úplně stejný „všelék“ nabízejí multi-kulti elity po celém Západě.

Základním kamenem této manipulace je tichý předpoklad, že všechna náboženství a všechny ideologie jsou v podstatě stejné. (Ať už je považujeme za stejně špatné, nebo stejně přínosné). V Čechách se k tomu přidává ještě další oblíbený mýtus, že prý myšlenky byly původně krásné (např. komunismus), ale lidé je zkazili! Tak tomu ale není. Ideové systémy nejsou stejné. Ba i jejich zdánlivě podobné obsahy či projevy mohou mít zcela odlišnou podstatu a důsledky.

Koneckonců, je známým faktem, že každá analogie pokulhává a ani v jazyce neexistují skutečná synonyma. Krátce řečeno, když dva dělají totéž, není to totéž. Kdyby byl naplněn společenský ideál novozákonních apoštolů nebo třeba Konfuciův, byl by to patrně jakýsi pozemský ráj, kdyby byl naplněn ideál Hitlerova Mein Kampfu s chovem nadčlověka, nebo ideál Komunistického manifestu se zrušením rodiny a soukromí, bylo by to pozemské peklo (a jsem proto rád, že lidé ideu komunismu „zkazili“ natolik, že u nás ten skutečný komunismus nikdy nebyl).

Je jasné, že v každém kulturním okruhu žijí lidé dobrých i špatných charakterů a ideje ani struktury nejsou imunní vůči zneužití, přece je však rozdíl, páchá-li někdo zlý skutek v rozporu s nějakou teoretickou naukou či vírou, k níž se hlásí, nebo v souladu s ní či její možnou interpretací. Proto nelze například tvrdit, že taoismus je k šíření víry násilím stejně náchylný jako islám. Není! Samosebou, že nějaký „terorista“ se může objevit v jakémkoli balení, jako třeba „zednářský“ střelec Breivik, ale u takových jednotlivců je zřejmé, že jejich činy vycházejí z choré mysli, nikoli z deklarovaného světonázoru. V prostředí islámu jde ovšem kvalitativně a kvantitativně o něco jiného. Kdybychom měli případy islamistického terorismu přičíst na vrub šílenství, muselo by asi jít o nějakou jeho epidemii.

Anebo to vyjádřeme ještě jinak, snad pro teologa Halíka srozumitelněji. Soudobá žurnalistická či umělecká produkce obsahuje mnohem více urážek křesťanství než islámu, a přece se žádné křesťanské útoky na redakce, ani fatvy na Dana Browna nekonají. Žádná řeholnice si pod hábit neobléká pás s trhavinou a nechystá se odpalovat školní autobusy. Nikdo soudný se také ničeho takového neobává. Proč je tomu s muslimy jinak? Protože ideje, víry a světonázory zkrátka nejsou stejné a je na místě mezi nimi rozlišovat.

Idea Západu vyrůstá ze sokratovské filosofie, římského práva, „barbarských“ bájí, mojžíšského Desatera, křesťanské kultury (betlémskými jesličkami počínaje a „Stabat Mater“ Antonína Dvořáka konče), logiky, racionality a respektu k hodnotě lidského života. A právě uvědomění si těchto tradičních distinktivních znaků Západu a jejich využití jako měřítka pro to, co chceme a co ne, je jedinou cestou.

Opak totiž vede jen ke trojímu typu nešťastných postojů: Buď k naivní otevřenosti, která by celý Západ brzy dostala pod ostří kinžálů Islámského státu, nebo k záchvatům hysterie, kdy frustrovaní Evropané pouští ze řetězu „zvíře v sobě“ a v diskusích na Facebooku či v amatérských videích chlapácky přitakávají: „Jo, musíme bejt stejně hrozný jako islamisti, taky je budem podřezávat…“ a nebo konečně k onomu nic neřešícímu přístupu „halíkovskému“, který sebevědomě lokalizuje linii mezi dobrem a zlem na rozhraní takzvané pozitivní víry a negativního fundamentalismu.

Tento posledně zmíněný koncept je zavádějící nejen svou tendencí k oslavě relativismu, který Halík jako „postmoderní filosof“ patrně sdílí, ale už zvoleným názvoslovím. Neexistuje například žádný nefundamentalistický muslim. Rozdíly mezi různými směry islámu spočívají právě v tom, co který z nich považuje za fundament, tedy základ víry, přičemž každý chce být považován za jeho autentického nositele. Termín fundamentalismus je v muslimském prostředí nepochopitelný.

Ostatně i v západním kontextu je jeho současný obsah nejasný. Původně označoval lpění na doslovném chápání věroučných textů, avšak dnešní multikulturní inkvizitoři vykládají tento termín šířeji, pomocí těžko ověřitelných psychologických charakteristik umožňujících společenskou diskvalifikaci kohokoli, kdo bere své ideové přesvědčení vážně. Je-li nějaký astronom falešně obviněn, že hájí placatost země, může se bránit svými odbornými texty, z nichž vyplyne, že jde o obvinění liché, ale je-li někdo obviněn z fundamentalismu? Co přesně se tím rozumí? Odkud až kam přesně sahá fundamentalismus a kde začíná přijatelná víra? Existuje na to nějaký manuál, abychom se fundamentalismu mohli vyhnout? A jak dokázat, že fundamentalistou nejsem, když někdo vlivný řekne, že jsem?

Právě to se ovšem náramně líbí některým politikům. Není asi náhodou, že brzy po pařížských atentátech zazněly hlasy mluvící jedním dechem o hrozbách Islámského státu i „domácího extrémismu“. U nás to například nedávno takto prezentoval generál Petr Pavel (Tančíme na palubě Titaniku, Hospodářské Noviny, 12. 3. 2015). Ostatně i sám Halík rád používá k dehonestaci svých kritiků z křesťanského prostředí frázi „katolický Taliban“. Jsou to všechno řeči podivné a tradiční svobodě Západu stejně nebezpečné jako ti islamističtí džinové, které koneckonců západní politici kdysi sami nezodpovědně vypustili z lahve.

Je suis Grebeníček?

Zeptáte-li se deseti politologů, co je zásadní podmínkou demokracie, shodnou se nakonec, že je to svoboda a svoboda projevu zvláště. Právě souvislost se svobodou projevu je důvodem, proč se mezi útoky z počátku ledna těšilo největší pozornosti vyvraždění redakce časopisu Charlie Hebdo. V reakci na uvedený zločin bylo kreativci francouzské vlády vymyšleno, graficky zpracováno a do oběhu vypuštěno ono známé logo s heslem „I já jsem Charlie“, jenž se rozšířilo široko daleko a v podobě připínacího odznaku ozdobilo klopy mnohých osobností, které by se tím časopisem normálně moc nepobavily. Míněno to mělo být jako projev oddanosti svobodě slova. Tedy něco v duchu výroku „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu hájit vaše právo to říkat“. Pamětníkům možná vytane na mysli i normalizační proces s kapelou Plastic People, za jejíž svobodu se postavili i lidé, jejichž vkus byl na hony vzdálen poetice českého undergroundu.

Tyto paralely ovšem pokulhávají. Předně je heslo „Je suis Charlie“ příliš silné. Představme si na chvíli, že by třeba nějací islamisté vystříleli vedení KSČM v Praze. Opravdu by si pak kníže ze Schwarzenbergů připnul na kabát placku s nápisem „Jsem Grebeníček“? Těžko.

A dále, časopis Charlie Hebdo nejen že programově šířil vulgární urážky, ale povážlivě se skrze ně přiblížil k hranici, kde se svoboda člověka dotýká narušování práv a svobod druhých lidí. To samozřejmě nikterak neomlouvá islamistické teroristy, nicméně člověka to vede k přemýšlení, zda je „Charlie“ věrohodným symbolem svobody slova a zda je tedy na místě „být Charlie“.

Podrobně se tomuto aspektu věci věnoval hned druhého dne po atentátech konzervativní komentátor Michal Semín v článku Nejsme Charlie - Hon na teroristy klame tělem na stránkách internetového magazínu Protiproud. Také profesor Halík bryskně publikoval vlastní článek s titulkem Proč nejsem Charlie (Lidové noviny 12.1. 2015), příznačně se v něm však vyhnul tomu, o čem se naopak Michal Semín zmínil, totiž, co vlastně absurdita toho francouzského hesla vyjadřuje, z čeho vyrůstá a co jeho nositele spojuje? Je to nekritická, v podstatě quasi náboženská, víra v nadřazenost etatistického sekulárního principu nad všemi náboženstvími a filosofiemi.

Teprve ve svém druhém článku na dané téma, v textu Případ Charlie (cit. výše) si Halík všímá i této věci a zcela po právu odmítá ambice francouzské, státem řízené „laicité“. Bohužel však už není s to dešifrovat iluzornost celé představy hodnotově neutrálního státu a její marné točení v kruhu. Státy a národy neexistují ve vzduchoprázdnu, mají svou historii i kulturní rámec a řízenou snahu státu zbavit se takového rámce rozhodně nelze označit za hodnotově neutrální, naopak, ona sama se stává poměrně vyhraněnou ideologií a představitelé státní moci, premiérem počínaje a učitelkou venkovské jednotřídky konče, jsou jejími nositeli a mají zakročovat proti všemu, co s ní není v souladu. Kruh se uzavírá, po svobodě je veta. Pokročit v kritice tak daleko však Halík odvahu nemá. Co je ale na jeho nedůsledném rozkrytí oné „laicité“ ještě smutnější, je to, že vůbec nevnímá (vnímat nechce?), jak se ve skutečnosti tato ambice všekontrolujícího „Velkého Bratra“ podobá jeho vlastní vizi multikulturního „nadnáboženství“.

Osudová volba

Střet s islamistickým terorismem dnes staví před politické elity Západu jen tři možné způsoby, jak reagovat. Mohou konečně procitnout z hibernace a obnovit své sebezáchovné reflexy alespoň nyní, pět minut po dvanácté. Mohou ale také nadále demonstrovat svou všestrannou impotenci, jak to činí obvykle, a ponechat nás všechny samospádem na pospas islamismu, nebo mohou dokonce pod pláštíkem „ochrany před extrémismem“ islamisty pěkně napodobit, vyhlásit vlastní „šaríju“ a ve jménu genderismu, homosexualismu a pussyriotství postavit všechny své oponenty mimo zákon, což se zkusmo již leckde děje. Je zřejmé, že většina rozumných a svobodymilovných lidí by dala přednost první volbě, ve světle popsaných diskusí je však velkou otázkou, kterou z oněch tří možností by ve skutečnosti dnes preferoval profesor Halík.