Lea Vojteková: Lekce 32

Lea Vojteková

Asi jste již slyšeli o šifrovacím stroji Enigma, který využívali Němci v průběhu 2. sv. války. Tímto strojem si posílali tajné zprávy o svých plánech a útocích. Polským kryptoanalytikům se povedlo kód Enigmy odhalit, takže mohli tajné nacistické zprávy číst.

Na začátku např. odhalily zprávu, že nacistické námořní síly se chystají ke zničení spojeneckých lodí. Takže co teď? Upozornit lodě na nebezpečí? Zachránit životy stovkám lidí? Jenže kdyby je upozornili, tak by prozradili, že rozluštili kód Enigmy. Dokonce na palubě jedné z lodí byl i bratr jednoho z kryptoanalytiků. Rozhodování to bylo velice těžké, ale nakonec dali přednost dlouhodobému řešení. Obětovali stovky lidí s tím, že pak vlastně zachránili mnohem více.

Před podobně těžkým rozhodnutím stál i Winston Churchill. Ten dostal tajnou zprávu, která byla rozšifrována přes Enigmu, že v noci ze 14. na 15. listopadu 1940 má být bombardováno britské město Coventry. „Kdyby se ministerský předseda rozhodl Coventry evakuovat, pak nejen novináři, ale v podstatě každý se mohl domyslet, že jsme o náletu předem věděli, a v tom případě bychom museli udělat zvláštní opatření, abychom uchránili před prozrazením náš informační zdroj, jehož existence by se potom stala problematickou,“ napsal Winterbotham ve svých pamětech. Churchill udělal neobyčejně bolestné rozhodnutí – nenařídil žádná opatření, aby znalosti o Enigmě neprozradil.

Co tím vším chci vlastně říct? Nechci obhajovat takovéto civilní oběti, kterých je mi velice líto. Jenže kdyby se vyzradilo, že spojenci znají kód Enigmy, je pravděpodobné, že Hitler by válku vyhrál a teď bychom tady všichni povinně hajlovali (tedy Češi asi ne, protože Slovany považoval Hitler za podřadné národy). I díky takovému bolestivému neprozrazení se povedlo vyhrát válku. Protože Churchill a další uvažovali z dlouhodobého hlediska.

A tím se dostávám k uprchlické krizi. Jestliže chceme někomu efektivně pomoct, musíme si určit hranice. Limity toho, co zvládneme. Nedělat ze sebe superhrdinu, který spasí a zachrání celý svět. Většina z nás si přeje dobro, aby se lidé všude měli fajn, aby netrpěli, aby byl mír na celém světě. Jenže musíme vycházet z reálných možností. Někdy dělat i těžká rozhodnutí a ne přijímat každého, kdo si o to řekne.

Uprchlíci, to nejsou jenom částice proudící vzduchem.

Víte, co mě zaráží? Že někteří lidé, kteří chápou, že do islámských zemí (např. Irák, Afghánistán, Libye, atd.) nemůžeme “dovážet” demokracii, protože to jednoduše nefunguje, najednou nechápou, že to nebude fungovat, ani když tito lidé přijdou sem. Co je výsledkem tohoto “dovozu” demokracie? Rozvrat, chaos, násilí. A proč? Protože tito lidé na demokracii nejsou připraveni, oni ji vlastně ani nechtějí. Takže je pro mě záhadou, proč si najednou někteří myslí, že když se tito lidé přesunou o několik tisíc kilometrů, začnou najednou vyznávat demokratické principy.

Čím byla Evropa dlouhé roky unikátní? Tím, že sem mohl přijít člověk, kterému hrozilo skutečné nebezpečí nebo pronásledování, a našel tady azyl. Jenže to teď končí. Tady už nenachází ochranu skoro nikdo… ani samotní běženci, ani původní obyvatelé. Musíme se taky sami bránit. Bránit své hranice. Abychom mohli maximalizovat svou schopnost obrany a ochrany, musíme někdy udělat i bolestivá rozhodnutí. Když ta bolestivá rozhodnutí neuděláme, tak nepomůžeme vůbec nikomu… ani uprchlíkům, ani nám.

Když nebudeme schopni a ochotni přemýšlet v dlouhodobém horizontu, tak za chvíli budeme utíkat my…