Proč pragmatismus: diskuze o zákonu sporu pokračuje

Antonín Dolák

Reaguji na již druhou reakci pana Cardal nazvanou Nekritická předpokladnost textualismu. Zvolím stejnou formu jako minule: kostru příspěvku tvoří citace z Cardalova výše jmenovaného příspěvku a mé odpovědi na ně. Občas jsem se nevyhnul odbočkám k širším souvislostem.

Aby mne pan Cardal nepodezíral z toho, že svéhlavě nechci přijmout podle něj nutnou implikaci každého důkazu, kterou má být „možná platnost opaku nedokazatelného (ZS)“, zde ji klidně přijmu. V aplikaci na ZS se ihned vyjeví Cardalův klíčový argument: ZS platí, protože opak je nemožný.

Odpověď: Ano, opak je nemožný, ale nemožnost je vymezena ZS, tedy tento důkaz sporem opět ZS nedokazuje, ale předpokládá. Nejen přímý, ale i nepřímý důkaz již ZS předpokládá.

Neboli to, že je opak nemožný (nelze smysluplně myslet bez ZS), neznamená, že ZS platí. Poukaz na nemožnost pozice toho, kdo si myslí, že ZS neplatí, ZS nedokazuje. Nemožnost je zde vymezena jen ZS, který je již součástí důkazu redukcí ad absurdum. Navíc pozice protivníka není nemožná, jen rozporná, což ji nemůže diskvalifikovat, dokud nebude ZS dokázán!

Podobný argument platí na výpověď kolegy Ondřeje Kočnara, který říká, že ZS ve světě musí platit, protože hypotetický svět bez ZS by zároveň existoval i neexistoval (jeho argument je v zde chybný i proto, že existence světa není vnitřním faktem tohoto světa), měl a zároveň neměl stromy atd., což je přeci nemožné. Je to však nemožné jen podle ZS, což neznamená vůbec nic, dokud tento nebude dokázán.

Pokud pan Cardal mluví v názvu svého článku o předpokladovosti, učiním v této souvislosti malou odbočku k teorii úsudku. Každý úsudek je jen logickým kruhem, protože pouzeopakuje (ovšemže různě zkombinované) výpovědi premis. Někdo namítne, že premisy jsou „dokázány“ jinými premisami a tak dále až k těm základním, které důkaz nepotřebují, protože jsou evidentní. To lze však velmi snadno zpochybnit: ospravedlnění každé premisy spočívá pouze v tom, že se poukáže, že je „odvozením“ (tedy opakováním – jistěže nejde o jednoduché opakování, několik výpovědí se zkombinuje do další, které říkáme závěr, toť princip každého úsudku) z předpokladů, ty zase z jiných předpokladů. Nakonec zůstanou ty základní, „evidentní“. Celé usuzování tedy nepředstavuje nic jiného než opakování (neboli kombinování, což je však opakování: nevzniká jím nic nového) předpokladů.

Když chci někoho přesvědčit, snažím se mu ukázat, že mé přesvědčení, se kterým nesouhlasí, je odvoditelné z jeho (ne mého: to bych ho k ničemu nepřesvědčil!) přesvědčení (neboli že je opakováním jeho přesvědčení). Takže úsudky nevytváříme nic nového, jen opakujeme svoje nedokázané předpoklady. Usuzování je tedy vždy bytostně neproduktivní, naše poznání nijak principiálně nerozšiřuje (je dobré jen k tomu, že nám pomáhá ujasnit si, jaké všechny důsledky nutně plynou z množiny našich přesvědčení a ukazuje pro nás nové vztahy).

Cardal by zde jako správný fundacionista připomněl, že naše třída přesvědčení je ospravedlněna evidencí každého z nich. Avšak každá evidence může být mylná, např. evidentnost ZS. Evidence souvisí silně s emocemi: „evidentní“ přesvědčení na nás silně působí, vyvolávají v nás silné emoce, sugerují nám svou nevývratnou, nutnou a obecnou platnost, tlačí (nutí) náš rozum k tomu, aby je přijal. Nejsou však dokázané. A jak jsem ukázal, ani jejich důkaz by jejich platnost nezaručil: každý důkaz je jen opakováním neospravedlněných a neospravedlnitelných předpokladů. Pragmatismus, konvencionalismus a iracionalismus zde získává hned několik bodů: uvidíme, zda Cardal vyrovná.

Cituji pana Cardala: „Ptejme se, jak vlastně takovou pragmatickou pozici vůbec můžeme zaujmout? Kritická autolustrace myšlení přivádí k uvědomění, že jeho apodiktické sebezaložení není dosažitelné.“

Odpověď: Ano, není. To však nic neznamená. Jak jsem se pokusil ukázat, apodikticky sebezaložit nelze žádný princip (a dokonce i tato věta je založena na ZS, a tedy i princip jí vyslovovaný je zase jen hypotetický).

Cardal: „Budiž mi však dovolena otázka, jak se můžeme možná rozporným myšlením (viz původní/nejzazší situace myšlení) dohodnout na jeho bezrozporném (pragmatickém) užívání, zvláště děje-li se to pod taktovkou iracionálního aktu vůle?“

Odpověď: Možností je hned několik, historicky se mohla uplatnit jedna z nich, všechny, nebo několik z nich ve vzájemné interakci apod. (historie je arbitrární). Zde uvedu jen jednu: naše organismy přežily v konkurenci s jinými, protože mají nahodile „naprogramovaný“ pud sebezáchovy. Pudově zkusíme jednat podle ZS, pak třeba bez něj. Instinktivní mechanismy determinující nás k přežití si „za nás“ vyberou jednání podle ZS, protože nám přináší víc šance na přežití. Také se tak může „rozhodnout“ slepé puzení vůle, které chce co nejvíce slasti apod.

Cardal: „Jak se tedy objevuje na scéně ona prazvláštní pragmatická funkce myšlení?“

Odpověď: Řekněme, že si organismus vybral za nás, protože je determinován k přežití. Nebo se tak slepá vůle rozhodla za nás: ti, kteří se rozhodli opačně či jinak, přežili kratší dobu, nepředali své geny, a proto tu nežijeme s jejich potomky (nebo je jich tu jen méně než nás, což shledávám jako bližší pravdě). Jednání dle ZS je výhodnější, přináší víc užitku: to však neznamená, že ZS ve světě platí, jen tolik, že je to vhodnější nástroj než jednání bez ZS (jednoduše ZS je lepší než vůbec nic, i když by snad bylo možné i něco lepšího, našemu omezenému myšlení však nyní nedosažitelného, např. možná nirvána).

Cardal: „Vždyť abychom mohli zavést smysluplný pojem ‚pragmatický‘, potřebujeme k tomu validitu principu sporu, která je opět toliko pragmatická.“

Odpověď: Je zásadní rozdíl v tom pragmaticky jednat a naproti tomu jen formulovat pragmatické stanovisko. K tomu prvnímu ZS vůbec nepotřebuji, k tomu druhému samozřejmě ano. Jenže my jsme zprvu jen iracionálně pragmaticky jednali, žádný pragmatismus jsme předem neformulovali (James, jak historikové filosofie snadno ukáží, nebyl prvním a už vůbec ne nejlepším filozofem), proto se bludný kroužek jednoduše nekoná.

Cardal: „Nechci být nezdvořilý, ale nemohu nedodat, že jestliže si nějaká teze principiálně zakládá na své nekruhovosti a přitom je ve svých ústavních znacích beznadějně kruhová, pak je patrně autokontradiktorní.“

Odpověď: Údajnou kruhovost pragmatického stanoviska, ke které se uvedená citace vztahuje, jsem už vyvrátil. Nyní ještě ke kruhovosti jakéhokoliv z mých tvrzení: i pan Fuchs by jistě neopomněl připomenout, že každé mé tvrzení je na ZS založeno, ale to jsem v každém svém článku připomínal i já. Tudíž je každé mé tvrzení hypotetické, nedokázané – i toto, neboť i ono je formulováno na základě ZS. Má pozice je jednoduše vyjádřením celkové reflexe našeho myšlení vedené ZS, která si uvědomuje, že i sám ZS je nedokazatelný – jelikož jej však shledává jako užitečný nástroj, ponechala si ho.

I Cardal pak proti mně argumentuje tím, co jsem čekal a minule i výše sám naznačil: vyvodil jsem hypotetičnost celého myšlení, tedy i mé vyvození je toliko hypotetické, a tedy nedokázané. To je však poslední mez mé reflexe vedené ZS a obávám se, že každé důsledné reflexe. Za ZS se nelze dostat, ale on sám, když jej reflektujeme, není ospravedlněn vůbec ničím (jen pragmaticky: ZS vede k přežití + uvědoměním si toho, že k němu vede – toto uvědomění je již samozřejmě vedeno skrze ZS), takže není ničím ospravedlněno ani naše myšlení na ZS založené a jej vždy předpokládající.

Uvedu celou naši situaci: na začátku jsme mohli jít podle červeného provazu (ZS) nebo podle modrého provazu (jednání bez ZS). Kdo šel podle modrého provazu, natloukl si hlavu nebo spadl do propasti. Kdo šel podle červeného provazu, došel daleko (viz technický pokrok). Ale ten, kdo nešel podle červeného provazu dopředu, ale dozadu, k jeho počátku, založení, shledal, že není přivázán k žádnému stromu nebo skále, že není ničím ukotven ani ničím podpírán. Co má tento zoufalec (kterým by měl být každý, kdo postupuje důsledně, tak jako snad já) dělat? Nemá už podle červeného provazu jít dopředu? Nebo má naopak svou cestu zpět k jeho počátku ústícím v ničem vykonanou s jeho pomocí (má reflexe byla vždy vedena ZS) pokládat za nicotnou, když je založena v ničem? Pro přežití je nejlépe sledovat, který provázek vede dále, a toho se držet. Jistě je dobré se rozhlédnout, jestli tu není ještě jiný provázek (např. zenový nebo mystický). Praxe však ukazuje, že lepší než červený provaz zřejmě nenajdeme.

Cardal: „Nezajistitelnost našeho myšlení nás prý nutí k tomu, abychom se iracionálním nasazením dohodli na jeho bezrozporném aplikování. Má ale skutečně pojem ‚dohody-konvence‘ takové privilegium, že může být bezproblematicky položen jako základ naší smysluplné komunikace? Vždyť se rodí v kognitivním prostředí zásadní epistemické negarantovatelnosti.“

Odpověď: Ano, jak jsem však ukázal, je dohoda (např. jednat dle ZS) dobrá pro přežití. Jedna z možných variant, jak k tomu došlo: naši předkové se dohodli. Jejich současníci, kteří se nedohodli, zřejmě povětšinou potomky nezachovali, protože nepřežili tak dlouho, aby se mohli reprodukovat.

Ještě pár poznámek ke Kočnarově argumentaci, kterou mi přednesl soukromě, ale která velmi úzce souvisí s tímto tématem. Kočnar říká, že i iracionální akt vůle volící ZS potřebuje ZS, protože vůle volí A nebo non-A. Je však třeba připomenout, že Kočnarem takto předestřená činnost vůle je pouhou racionalistickou rekonstrukcí toho, jak volíme, která se se skutečným rozhodováním vůbec nemusí shodovat. Proto jako argument neobstojí. Dodávám jen, že v racionalistické rekonstrukci vůle se jistě vždy zdá, že i volní akt vyžaduje ZS, protože racionalistická rekonstrukce je ZS vždy vedena a nesena.

Dále Kočnar říká, že pokud ve světě ZS neplatí, platí v něm vlastně jeho opak, který zde pojmenovávám zákon nesporu. (Za toto pojmenování i část myšlenky vděčím kolegovi Vítězslavu Mikovi, který, ač chemik, se mnou o tomto tématu vášnivě diskutoval.) Kočnarova argumentace je opět v zajetí ZS. Ve světě, kde neplatí ZS, přeci nemusí platit zákon nesporu, ale třeba něco úplně jiného, nebo vůbec nic. Jádro tohoto Kočnarova argumentu říká, že neplatí-li A, platí opak A. To je argumentace vedená ZS, který je však právě zpochybňován, proto jej nelze na možný svět bez ZS aplikovat.

Připusťme však, že v daném svět zrovna platí zákon nesporu. Pak podle Kočnara daný svět existuje i neexistuje apod. To však, jak jsem už podotkl, není chyba do té doby, než bude ZS dokázán. Ve světě možná může „ležet“ spor. ZS totiž není dokázán a je dokonce nedokazatelný.

Ještě dovětek: pan Cardal by mě jistě rád nachytal na nekonzistenci. Některé moje výše uvedené teze se zdánlivě neshodují s doktrínou „textualismu“ či „minimalistické metafyziky“ (lze ji vyjádřit takto: nevíme, zda existuje něco mimo jazyk, proto budeme připouštět jen jeho existenci, která je zřejmější než existence nejazykového světa), kterou jsem minule prezentoval. Mohl bych argumentovat i takto (ale nebudu): jelikož ZS není dokázán, není ani nekonzistence chybou.

Raději však (z pragmatických důvodů, které ZS podporují) sáhnu po tomto vysvětlení – když např. říkám, že racionalistická rekonstrukce rozhodování nemusí postihovat, jak se rozhodování skutečně děje, nepředpokládám žádnou existenci na textu nezávislého světa. Můj textualismus říká, že existuje více textů. Proto lze mou tezi o rozhodování snadno parafrázovat textualisticky: racionalistická rekonstrukce rozhodování nemusí postihovat, jak se rozhodování děje v textu, kterému říkáme „náš svět“ či „Lebenswelt“, tedy v tom textu, který tvoří podle „common sensu“ „svět našeho života“.

Můj textualismus proto může snadno vysvětlit i to, co znamená pravda jako adekvace rozumu a světa. Jde o shodu nějakého teoretikova (např. fyzikova) textu s textem, o němž si myslíme, že je „světem“. Textualismus tedy jen nepatrně mění realistovu domněnku. Podle realisty tu máme „svět“, podle textualisty zde máme „jazykový svět“ (který je kritériem pravdy pro mnoho jiných textů). Realista si myslí, že textem uchopujeme nontextuální skutečnost, textualista proti tomu soudí, že textem uchopujeme opět jen text. Realista má problém, jak text může reprezentovat něco úplně jiného, co jistě nemá s textem zcela identickou strukturu (netextový svět), textualista tento problém nemá: textem můžeme snadno uchopit jiný text.

A naposled: pan Cardal by mě mohl nařknout z toho, že v předchozím odstavci předpokládám existenci subjektu či subjektů, ale tyto věty jsou takto psány pro jednoduchost. Snadno je lze parafrázovat do striktního textualismu, např. různé metatexty se snaží mluvit o textu, který je nazýván jako „svět našeho života“; z pozice meta-metatextu je pak rozhodnuto, který metatext se s textem (nazvaném „náš svět“) nejvíce shoduje a který je tedy „nejpravdivější“.