Přirozený řád, dvě morálky a pravidla demokracie

Luděk Rychetník

1. Jsou pravidla hry morálně závazná?

Kubiceho vystoupení a to, že se tajná policejní zpráva dostala na veřejnost, porušilo nepsaná pravidla demokratických voleb a zřejmě i volební zákon - veřejnosti byla sdělena neověřená a do voleb neověřitelná obvinění a tím narušena férovost volební kampaně. Bylo jeho vystoupení etické? Lze jeho „příspěvek" k volební kampani ospravedlnit jeho obavou o osud vyšetřování korupce ve vládnoucí straně? Je porušení pravidel demokratické hry morálním prohřeškem? Jaká je závaznost pravidel demokratického řádu: mají závaznost jako morální normy, jaký je jejich status?

2. Existují dvě morálky?

Vzniklá debata se dotkla též problému machiavellismu a „dvou morálek". Jedné pro jednotlivce a druhé pro politiky, zejména pokud rozhodují a jednají jako představitelé lidských společenství. V té souvislosti se debata vrátila i k mému článku v Distanci č. 3 ročník 2003 a k formulaci, která opatrně naznačuje existenci dvou morálek, když uvádí: „...příklady politicky a mocensky motivovaných přestoupení přirozených pravidel lidského styku uvnitř komunity, tak jak je formuluje např. Desatero a běžné zákonné normy. ... (P)oliticky motivovaná přestoupení těchto pravidel jsou běžná. ... Politici, veřejní činitelé, soudci zde rozhodují a jednají jako představitelé lidských společenství, zodpovědní za komunitu, národ, stát. Přirozená morálka, přirozená pravidla lidského styku uvnitř komunity, pro ně patrně neplatí plně, pokud jednají jako vládci. ... Kdy ... považujeme přestoupení těchto pravidel za oprávněné? Kdy je to správné?"1

Nejdříve načrtnu pojmové schéma pro zkoumání dané mravní problematiky a budu se zabývat touto druhou otázkou, a poté se vrátím k otázce první.

3. Jak přistupujeme k mravnímu (a politickému) problému?

Je teze dvou morálek správná? Existují skutečně dvě morálky, jedna „(p)řirozená morálka, přirozená pravidla lidského styku uvnitř komunity" pro jednotlivce jednajícího jakožto jednotlivec a druhá pro politika, veřejného činitele, soudce (a vojáka, policistu a kata), jedná-li jako představitel komunity či státu, a kdy sledování obecného blaha - bonum comune - vyžaduje podle odpovědného úsudku politika překročit pravidla pro jednotlivce?

Opatrné formulace jsou na místě. Problematika zahrnuje nejen rozhodování o obecných principech, ale i analýzu konkrétní situace, její interpretaci a pak aplikaci etického principu. Určitou pomoc nám nabízí tomistická teorie role rozumu a vědění ve svědomí. Odvolávám se na podání Arno Anzenbachera.2 Uvádí poznávací rámec, v němž člověk formuluje a řeší mravní problémy. Jeho analýza nám umožňuje odhalit cesty vstupu subjektivních, případně neracionálních prvků a hodnotit objektivní platnost závěrů.

Anzenbacher objasňuje tomistickou teorii rozlišením tří rovin vědění: 1) SYNDERESIS: poznání nejobecnějších mravně-praktických principů na rovině přirozeného habitu společného všem lidem, 2) SAPIENTIA: základní světonázorová orientace na rovině proměnlivého získaného habitu, 3) SCIENTIA: faktické vědění týkající se situace na rovině opět proměnlivého získaného habitu. (Habitus označuje socializací, zkušeností, učením získanou charakteristiku člověka, jeho mysli.)

Postupem od první do třetí roviny se oslabuje objektivita a spolehlivost vědění. Objektivní, univerzálně platné závěry poskytuje poznání pouze na první rovině. Již druhá rovina zahrnuje subjektivní prvky. „Vědecký světový názor" je iluze, i když empirické (historické) hodnocení oprávněnosti převládající světonázorové orientace lze činit z hlediska vývojové úspěšnosti dané společnosti. A lze předpokládat, že takováto orientace vyjadřuje výstižné porozumění době. U třetího stupně objektivita závisí na znalosti, pochopení a interpretaci situace, což ovlivňuje řada neracionálních pohnutek, předsudků apod. Individuální a skupinovou subjektivitu v praktickém rozhodování se svými teoriemi snažili vysvětlit Marx (ideologie) i Freud (podvědomí).

K současné politické problematice se vrátíme názorným příkladem subjektivity v individuálním hodnocení politické situace. Nabízí jej polemika mezi Ivanem Štampachem a Fedorem Gálem v Literárních novinách o tom, zda se pravice pokusila zmocnit vlády terorem. Jeden z diskutujících uvádí přesvědčivé argumenty o hrozbě „modré diktatury", druhý zase neméně přesvědčivé argumenty o hrozbě návratu „rudé totality". Slovo „přesvědčivé" neznamená ironii. Obě strany se mohou odvolávat na „chybějící politickou kulturu, machiavelistické intriky a nadstandardní kontakty s ekonomickou a kriminální sférou", a obávají se, že nad parlamentem schválenou vládou bude „moc nikým nevolených a nikomu neodpovědných skutečných držitelů moci" (Štampach).3

S protikladnými hodnoceními obou pánů by patrně souhlasilo zhruba stejné procento voličů na opačných stranách politického spektra. Již zmíněný Kubiceho vstup do volební kampaně, umožněný poslancem ODS, je pro jednu část voličů hrdinný či zoufalý, případně naivní čin svědomitého policisty, pro druhou část představuje jen opakování „špinavého triku" stranou, která se podobným způsobem pokusila ovlivnit poslední senátní volby na Praze 11.

Zatím poznamenejme pouze to, že porušení pravidel hry je nebezpečné zvláště při takovéto názorové polarizaci. Strany snadno sklouznou do vzájemného trumfování stupňováním špinavých triků. Volební boj se může vystupňovat v zastrašování kandidátů i voličů, v násilná střetnutí bojůvek. K dalším důsledkům pro společnost a možnostem nápravy se vrátíme níže po dokončení pojmového schématu.

4. Lex naturalis

Tam, kde hovoříme o přirozených pravidlech lidského styku, se odvoláváme na to, co Tomáš Akvinský a jeho předchůdci nazývali lex naturalis. Základní struktura lex naturalis podle tomistických představ je následující: „ROZUM v habitu prvních principů (‚dobro se má konat, usilovat o ně a zla je třeba se vyvarovat‘), odhaluje a pořádá ... DOBRA (bona humana - objekty přirozených sklonů člověka) a tím tvoří ... MRAVNÍ NORMY (praecepta legis naturae) se zřetelem k ... POSLEDNÍM CÍLŮM (jež jsou: osobní ctnost, spravedlivé obecné dobro, věčná spása)."4

Tomáš rozlišuje tři typy lidského dobra podle tří rovin přirozených sklonů: 1) sklon sebezáchovy (conservatio sui esse) je společný všem tvorům a lex naturalis přikazuje/chrání vše, co uchovává lidský život (per quae vita hominis conservatur), 2) sklon zachovat druh je společný všem živočichům a lex naturalis přikazuje/chrání vše, co souvisí se spojením muže a ženy a s výchovou dětí (coniunctio maris et feminae et educatio liberorum), 3) sklony, jež jsou vlastní lidem: lex naturalis chrání specificky lidská dobra (bonum secundum naturam humanam): poznat pravdu o Bohu (quod veritatem cognoscat de Deo) a žít ve společnosti (quod in societate vivat).

Např. šesté přikázání Desatera „nezabiješ" (mravní norma) chrání život člověka i společenský život (dobra). Rozum chápe toto Boží přikázání a vede člověka k jeho zachovávání.

5. Jednotlivec a vládce: nezabiješ?

Představuje příkaz Desatera „nezabiješ" součást přirozených pravidel lidského styku pouze uvnitř komunity, nebo je obecný a představuje součást univerzálního morálního řádu? A jak jej máme chápat, když Izraelci, i poté co Desatero obdrželi, vedli vyhlazovací války proti původním obyvatelům Palestiny, patrně se souhlasem Hospodina?

Odpověď nabízí například Jan Milíč Lochman. Uvádí, že použitý hebrejský výraz pro „zabíjet" (rasach) je: „...relativně vzácný. Označuje zabíjení v určitém, vymezeném smyslu, a to ve dvojím ohledu. Primárně jde o zabití osobního protivníka, o svévolný akt ničící život, tedy o vraždu. A zároveň jde o ‚nezákonné, protispolečenské zabíjení‘ - tedy o akt, jímž se člověk staví nad zákony a proti svému společenství."5 Z toho vyplývá, že přečinem proti Desateru a přirozenému zákonu je vraždit a nelegitimně zabíjet. Naproti tomu existuje i „legitimní zabíjení". Snaží se je vymezit např. učení o spravedlivé válce (bellum iustum; kriteria pro ni jsou: causa iusta, recta intentio, debitus modus, legitima potestas, zvažování statků: válečné škody nesmí být větší, než sporné právní nároky).

Domnívám se, že toto učení je určeno především vládcům. Zabití tyrana může často kriteriím vyhovět, ale to zřejmě ve většině případů neopravňuje jednotlivce, aby vzal právo do svých rukou, rozhodl se a zabil na svou odpovědnost. Opatrné formulace odpovídají nejistotě nutně obsažené ve SCIENTIA z důvodů důležitosti situačních podmínek a obtížnosti jejich poznání a interpretace - viz výše. Již proto je nutná a žádoucí státnická úvaha - demokratická rozprava, pokud možno před činem, nebo alespoň po činu, kdy státník skládá účty parlamentu a společnosti.

Existují tedy dvě morálky? Patrně ne, je jen jedna morálka pro všechny lidi, sledující „poslední cíle" přirozeného zákona. Postavení člověka je však různé - v souladu s pravidly politické, demokratické hry. Je buď prostý občan, nebo (legitimní) vládce, soudce, voják atd., a jedná buď jako jednotlivec, nebo (legitimní) představitel pospolitosti, státu. V souladu s jeho postavením pravidla vymezují hranice přípustného jednání.

6. Pluralitní společnost a pravidla boje o moc

Nyní se vraťme k otázce morální závaznosti pravidel demokratického řádu. O jaká pravidla jde? Jedná se o tradicí ustálená nebo normativně zavedená pravidla politického a obecně společenského chování v parlamentě, na veřejnosti či v mediích, jejichž účelem je omezit rizika plynoucí ze subjektivity a nejistoty morálního usuzování. Mají omezit iracionální pohnutky a vlivy obsažené v boji o moc, jenž je ve svobodné pluralitní společnosti nevyhnutelný, zajistit férovost (procesní spravedlnost) politických střetů a konec konců zamezit uzurpaci nadměrné moci jednotlivcem nebo jednou stranou. Jde o pravidla demokratického řádu, která si osvojily vyspělé demokracie.

Pro konkrétnost uveďme země, které se těší demokratické vládě již alespoň století: Británie, USA, Švýcarsko, skandinávské země. Vyznačují se tím, že v politickém dění se tu dodržují osvědčená pravidla demokratického řádu, která usnadňují politický život, jsou zdrojem politické stability a tím umožňují prosperitu země. Můžeme rozlišit pravidla dvojího druhu: a) právní normy - ústava a zákony, b) nekodifikovaná pravidla jednání - politická kultura.

Jedná se zaprvé o principy „konstitucionalismu" (vláda práva - nikoliv lidí, government of laws - not of men): demokratická ústava a princip soudního přezkoumání zákona (ústavní soud může zrušit zákon, který je - podle odborného posouzení - v rozporu s ústavou), zákonně zakotvené nebo soudně a precedenty zajištěné občanské svobody, vláda zákona a zákonem (možnost občana nebo občanského sdružení se soudní cestou bránit proti nezákonnému rozhodnutí státního orgánu). Toto jsou příklady základního principu liberální demokracie - dělby moci ve státě: soudní versus výkonná. Součástí konstitucionalismu je též péče o výkonné, nezkorumpované soudnictví, policii a státní správu.

Pro demokracii je charakteristický zejména princip pravidelných voleb jako spořádané cesty, jak odvolat a ustavit vládu - „vládu lidu", „demokracii". „Demos" v současnosti zahrnuje všechny občany, ale v novodobých počátcích demokracie se omezoval na muže, majitele velkého (pozemkového) vlastnictví. U nás často považujeme svobodné volby za jediné kritérium demokratičnosti a neuvědomujeme si, že bez vlády práva a pevného řádu se volby mohou stát iluzí, za níž se skrývá „neliberální (pseudo)demokracie".6

Je dále zřejmé, že mezi principy konstitucionalismu a vládou lidu existuje napětí a jejich prosazování může vést ke konfliktům. Do jaké míry může ústavní či správní soud omezovat svrchovanost parlamentu či výkon prezidentské moci? Toto napětí je opět nutno řešit v rámci pravidel.

Jiná pravidla jsou spíše zvyková: demokratická „politická kultura" veřejné debaty, ustálených práv a povinností tisku a televize, vedení volební kampaně. Některá pravidla ale mohou být i rámcově formulována zákonem: postavení medií, „férové" vedení volební kampaně v našem zákoně o volbách. Důležitá jsou též férová jednací pravidla pro spolky, místní samosprávu a parlament.7

7. Stabilní demokracie a pravidla hry

Ve srovnání s vyspělými, historicky stabilními demokraciemi máme my Češi poměrně krátkou a přerušovanou tradici demokracie. K naší škodě si to ne vždy uvědomujeme a nejsme příliš ochotni se učit, porozumět a přebírat osvědčené prvky vyspělé demokratické kultury. Vyžadovalo by to podřídit se řádu. V tom je jádro civilizace a křesťanství si toho bylo vždy vědomo. My však pravidla neradi dodržujeme, spíše se je snažíme obcházet a vymýšlet si ospravedlnění. Od pravidel silničního provozu, přes běžné zákony až po nepsaná pravidla politické diskuse a vztahů mezi médii a politiky (pravdivost, férovost), která se ve vyspělých demokraciích dodržují. Proto je naše demokracie vratká (vysoký hlas pro levý extrém), někdy přerůstá ve zvůli a těší se malé úctě. Občanů hrdých na fungující demokracii bylo v roce 1995 u nás 34%, zatímco v Rakousku 71% a v Norsku 80%; v roce 2003 bylo toto procento v ČR jen o málo vyšší - 38%.8

Dodržování pravidel hry je však pro demokracii životně důležité. Férová, procesně spravedlivá demokratická pravidla hry, která jsou jako taková přijímána, civilizují boj o moc. Demokratický boj o moc musí být politickou soutěží, a ne bojem o přežití. Pravidla omezují moc vítěze - podřizují jej řádu. Umožňují tak dlouhodobou spolupráci různých zájmových skupin ve společnosti. Pluralitní společnost je sice nezbytně konfliktní, ale bez spolupráce by nepřežila. V tomto smyslu dodržování pravidel hry slouží obecnému blahu. Bez férových pravidel, bez spravedlnosti se stát stává „tlupou loupežníků" (sv. Augustin) a ztrácí legitimitu. A ztratí-li stát legitimitu, rozkládá se a zhroutí se v příští historické krizi, jakých ve střední Evropě vzniklo v posledních dvou stoletích i dříve v minulosti řada.

8. Morální závaznost demokratického řádu

Vraťme se nyní k první otázce: nakolik morálně závazná jsou demokratická pravidla hry? Demokracii, jež představuje systém vlády, charakterizovaný uvedenými pravidly hry, lze považovat za cestu k obecnému blahu, a proto lze i dodržování pravidel považovat za morálně závazné. Pokud hraji a chci i v budoucnosti hrát fotbal, musím dodržovat pravidla - například se nedopustit faulu v trestním území. Srovnání s fotbalem sice objasňuje potřebu pravidla dodržovat, ale nikoliv již jejich naléhavost.

Jiná analogie tuto naléhavost vystihuje lépe: silniční provoz, v němž nedodržování pravidel může vést k vážný ztrátám i na životech. Politika navíc obsahuje faktor času a zpoždění. Nakonec jde o dlouhodobou stabilitu státu, který je zárukou bezpečí a míru. Péče o náš (!) stát, státotvornost či státnická odpovědnost představuje něco, co jsme si ještě dostatečně neosvojili. Podmiňuje však stabilitu demokratického státu a měli bychom ji vyžadovat především od lidí, které volíme do politických funkcí a jež zprostředkovaně jmenujeme do státní správy.

Jde ale o absolutní závaznost? Patrně ne, neboť demokracie je sice důležitým prvkem obecného blaha, není s ním však totožná. To ovšem neznamená, že mám volnou ruku pravidla porušit, pokud usoudím, že např. hrozbě tyranie mohu zabránit pouze porušením pravidel.9

Znamená to ale, že se především snažím poučit u dlouhodobě stabilních demokracií o institucionálních podmínkách stability demokracie: jaká pravidla, jak uplatňovaná, jaká politická kultura, jaké občanské ctnosti stabilitu demokracie umožňují, a usiluji přenášet tato poučení do politického, společenského života země jako dlouhodobý cílevědomý program politické kultivace. Tím předcházím nebezpečí tyranie. Demokraticky vládnout a žít je tedy do jisté míry umění i občanská ctnost.

V mimořádných krizových podmínkách by proto mohlo být porušení pravidel morálně oprávněné. Je však nutno si uvědomit, že pokud pravidla porušuji, ohrožuji (klíčově důležitou) demokratickou politickou kulturu. Vyzývám totiž protivníka, aby se v budoucnu choval obdobně a oplácel. Znemožňuji tím spolupráci, bez níž společnost nemůže fungovat. Proto musím velice opatrně a odpovědně vážit. V každém případě však musím být připraven nést penaltu, dostat kartu. V politice ji sice nenařídí rozhodčí, ale poškozená strana se odvolá (a v zájmu udržení demokratického charakteru hry by odvolat se měla) k veřejnému mínění, soudu atd.

POZNÁMKY:

    1. Luděk RYCHETNÍK: Umění vládnout: Machiavelliho dilema a hledání řádu, Distance 3/6, 2003, str. 10-11.

    2. Arno ANZENBACHER: Úvod do etiky, Academia 1994, kap. 4, str. 78-81.

    3. Viz Literární noviny 5. června 2006.

    4. Arno ANZENBACHER, op. cit., str. 89.

    5. Jan Milíč LOCHMAN: Desatero. Směrovky ke svobodě, Kalich 1994, str. 80-81.

    6. Fareed ZAKARIA: The future of freedom: Illiberal Democracy at Home and Abroad, W. W. Norton & Company, 2003.

    7. Viz např. Robertova pravidla jednacího řádu. Recenze na ně vyšla v Distanci 1/9, str. 17).

    8. Martin POTŮČEK a kol.: Jak jsme na tom. A co dál. Strategický audit České republiky, CESES FSV UK 2005, str. 149. Tisková zpráva CVVM, 11. června 2003.

    9. Nezbytné otázky: „Neklamu se? Není jiná cesta v rámci pravidel?" Vrátíme-li se zpět ke Kubiceho vystoupení, v rozhovoru s Alexandrem Kramerem v Právu 1. července 2006 ho Václav Havel vidí takto - A. Kramer: „Vy jste plukovníka Kubiceho kdysi podržel proti tehdejšímu premiérovi Miloši Zemanovi; co si myslíte o tom, jak se zachoval nyní? V. Havel: Je to pro mne absolutní záhada. Každý normální člověk by s tím tři dny počkal. Je nesmysl, že bylo třeba jednat neodkladně. Ublížilo to všem bez výjimky." Václav Havel má patrně na mysli škodu, jakou Kubiceho vystoupení způsobilo politické kultuře.