Život ve své negaci, zvané smrt a umírání

Martin Kašpar

1. Smrt a její vnímání v tradiční společnosti

„Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztrácí svoje nejbližší.“ Publius Syrus

Tradiční mytologie uvádějí, že v prvopočátcích bytí mělo lidstvo život příjemnější, snadnější, a především, že život měl smysl. V raných kulturách si lidé uvědomovali, že svět kolem nich upadá, ale byli si rovněž vědomi, jak bohatý a dokonalý byl již dávno zašlý svět. Při svém urputném hledání všemožných způsobů, vedoucích k obnovení toho původního světa, vytvořili naši předkové dominantního ducha doby, který si postupně podřídil veškeré aspekty tehdejšího života, počínaje teologií, přes život společnosti, umění i politiku. V tradičních společnostech, zejména pak v raně křesťanských, lidé neustále hledali sjednocení s Bohem i přes vlastní pocit bezmocnosti, hledali ztracený ráj a spásu. Smrt se v jejich vnímání stala branou, která vedla buď ke spáse a nalezení ráje, nebo k zatracení. Svůj pozemský život tehdejší lidé podřizovali jedinému a hlavnímu cíli – Boží milosti u Posledního soudu, která vyústí v posmrtný věčný život (Orkyniosdrymos, 2013).

Novozákonní svědectví, kanonizovaná do jednotlivých evangelií, v mnohém podporovala myšlenku přemožení smrti: „Ale pravím vám jistě: Jsou někteří ze stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až uzří království Boží“. (Ev. S. Lukáše 9, 1945, s. 71). Boží království, znovunalezený ráj a osvobození se od hříchu, byly více či méně společným jmenovatelem téměř všech tradičních mytologií v kontextu lidského směřování k nevyhnutelné smrti.

Primordiální ráj popisovaný v mytologiích hezky vystihuje Hésiodova zmínka o zlatém věku: „ I stvořil na počátku zlaté pokolení lidí, synů smrti, nesmrtelní, kteří bydlí na Olympu. (…) Žili oni jako bozi, bezstarostné srdce v těle, bez roboty, bez trampoty; ani okem nevídali mdlé staroby, ale věčné na rukou i nohou stejní, těšili se, jedli, pili, veškerého hoře prázdni – a zmírali, jak by spánek na ně chodil; bylo všeho, bylo nazbyt, nezorána nesla plodonosná země žeň bohatou, nelakomou; oni v pokoji, když chtěli, přikládali ruku k dílu, v nepřeberném blahobytě, požehnáni stády bravu, příjemni blaženým bohům…“ (cit. dle Orkyniosdrymos, 2013, s. 4)

Tradiční společnosti rozeseté po celé Evropě byly ve svém vnímání smrti po staletí ovlivňovány mytologiemi, buď importovanými během stěhování národů, anebo původními, které později rovněž přejaly části mytologií z jiných kultur. Například v keltské tradici se postoj ke smrti projevoval v tzv. Samainových rituálech. Kondratiev (1997) uvádí, že tyto rituály zahrnovaly velmi intenzivní spojení s mrtvými. Používaly se společné hostiny se zemřelými, které sjednocovaly společnost posvátnými a trvalými pouty. Pozvání mrtvých na takovou hostinu zavazovalo živé nejen k uctívání a udržování paměti vůči jejich předkům, ale také stmelilo zúčastněné společnou odpovědností. Od pozvaných zemřelých byl naopak očekáván zájem o blahobyt svých živých příbuzných. Naprosto zapovězeno bylo pozřít jídlo mrtvých, byť by měl člověk sebevětší hlad. Takové počínání by se považovalo za svatokrádež a dotyčnému by hrozila exkomunikace.

Pozůstatky zmíněné tradice údajně přežívaly v některých oblastech Irska ještě ve 20. století, jak mi dosvědčil jeden ranger irského původu během mé návštěvy národního parku Glacier v USA v roce 1993. Zmiňoval pro mě neuvěřitelné historky, jak nebožtíka oblékali do svátečních šatů, posadili jej do čela stolu a do ztuhlé ruky mu na stůl umístili pohár s nápojem. Jak hostina gradovala a společnost se dostávala pod stále větší vliv opojných moků, mnozí dokonce neváhali si s nebožtíkem zatančit. Irsko, které bylo původně obydlené Kelty, je známé jako země rozdělená do dvou antagonistických táborů: protestanský sever, ovlivněný skotskými presbyteriány (Severní Irsko, 2013), vs. katolický jih. Zní až absurdně, že by v takto silně věřících křesťanských komunitách docházelo k podobným excesům, na druhé straně, řada jiných pohanských a předkřesťanských zvyků, spojených se smrtí, je rozšířena po celé Evropě. Připomeňme zapalování svíček za mrtvé nebo různé domácí oltáříčky se svíčkami. Jak popisuje Koutský (2009), zvyk, který přerostl v oficiální svátek Dušiček, je spojen s raně křesťanskou tradicí až z roku 998, kdy jej zavedl francouzský benediktínský opat Odillo z Cluny. Tehdy byl oficiálně nazván Vzpomínkou na všechny věrné zesnulé, kteří zatím nedosáhli věčné blaženosti a procházejí fází očišťování duše. Tento svátek však prý má mnohem hlubší kořeny, a to opět v keltské samainové tradici. Svátek Samain byl Kelty držen vždy 1. listopadu, který podle tehdejšího kalendáře znamenal nový rok a symbolický příchod zimy. Během noci Samainu Keltové zapalovali ohně, protože duše mrtvých se údajně mohly navrátit zpět mezi živé, a díky ohni, který dával teplo a světlo, nezabloudily.

Pokojný a věčný život s hojností všeho byla vize, kterou představitelé církví předkládali svým věřícím po staletí, nejen jako útěchu pro zvládání jejich běžných životních strastí, ale také jako přípravu na blížící se konec každého poslušného křesťana. Odevzdání se svému nevyhnutelnému osudu v duchu nejen křesťanské nauky, ale většiny náboženských učení, umožňovalo pojímat smrt jako běžnou součást života (Ducháček, 2001; Kubíčková, 2001), respektive jako rozhodující završení pozemské pouti.

2. Smrt a její vnímání v moderní a postmoderní společnosti

V moderní a postmoderní společnosti došlo a stále dochází k přehodnocování pohledu na smrt, k její tabulaci. Převládá pohled na smrt jako na něco definitivního, nezvratného. Hříbalová (2011) poukazuje na úspěchy současného lékařství, které smrt přesunuly z domovů do nemocničních pokojů. O smrti svých blízkých se tak lidé často dozvídají až z úst nemocničního personálu, mnohdy vyhýbavě, protože smrt pacienta pro lékaře vlastně znamená prohru. Jak moudře doplňuje francouzský historik Phillipe Ariés: „Kmotřička smrt stála už nad kolébkou lidstva. Je všudypřítomná, a přece zahalená tajemstvím. Její podoba i zvyky s ní spojené se během staletí proměňovaly. Někdy byla přátelská a krásná, jindy zákeřná a odpudivá. Někdy probouzela strach, jindy byla toužebně očekávána. Dovedla lidstvo do 21. století, aniž by poodhalila své tajemství. Dnešní doba však nemá ráda tajemství, a proto nemá ráda ani smrt...“ (cit. dle Hříbalová, 2011, s.2),

Britský teolog a religionista Douglas J. Davies (cit. dle Hříbalová, 2011, s.3) upozorňuje na další aspekt našeho současného pohledu na smrt. V minulých stoletích se kvůli menší naději na dožití setkávali lidé se smrtí mnohem častěji. Kojenecká úmrtnost bývala nesrovnatelně vyšší než dnes - bylo běžné, když z dvanácti dětí přežily pouze dvě, a rodiče umírali, když jejich děti ještě nebyly zaopatřené. Dnes se běžně rodiče dožívají svých vnuků a pravnuků, v důchodovém věku často ještě mají vlastní rodiče. Zde Davies (tamtéž) předpokládá určitý posun v myšlení, který způsobuje falešný pocit těchto dospělých dětí, že nikdy nebudou samy, a také to, že o smrti nedokážou hovořit.

Vztah ke smrti podle Juppa a Waltera (cit. dle Hříbalová, 2011, s.4) změnily až obě světové války ve 20. století. Zejména druhá světová válka, v níž zahynuly miliony lidí, způsobila znechucení smrtí a postupný útlum diskurzu smrti ve společnosti. O smrti se nemluví, protože se jí lidé samozřejmě bojí, říká Anthony Giddens (cit. dle Hříbalová, 2011, s.4) a dodává, že tento strach pochází z odklonu od tradiční kultury předků, kde běžně v jedné domácnosti žilo více generací, kde lidé tvořili komunitu. Individualismus, který nahradil tradiční uspořádání, způsobil, že člověk jako samostatnou jednotku nevnímá rodinu, ale jen sebe.

V poslední době se úvahy o tabuizaci smrti poněkud rozcházejí (Hříbalová, 2011). Množí se důkazy o tom, že toto téma již není tabu, jak tomu bylo ještě v nedávné minulosti. Smrt jako fenomén spojený s truchlením se stává častým tématem filmů, beletrie i populárně naučných knih. Jeden z prvních pokusů zpracovat otázku toho, co se skrývá za prahem smrti, podnikl americký lékař dr. Raymond Moody jr. Ve svém bestseleru Život po životě (1991) popisuje zážitky lidí, kteří upadli do klinické smrti, a po resuscitaci si byli schopni vzpomenout na své mimotělní prožitky. Jsou všeobecně známy jako cesty tunelem, na jehož konci je silné světlo, z něhož vystupují duchovní bytosti představující zemřelé příbuzné.

Jak odkazuje Staňková (2010), podobným výzkumem se zabývala také švýcarská lékařka dr. Elizabeth Kübler-Rossová. Se svými spolupracovníky nashromáždila až tisíce případů s prožitky blízkosti smrti (NDE – near death experience). Zajímavé je, že výpovědi jejích pacientů se velice podobají výpovědím pacientů dr. Moodyho bez ohledu na věk, vyznání nebo pohlaví. Společným jmenovatelem všech případů je to, že lidé s NDE odložili své tělo a prožili mimotělní zkušenost. Tvrdí (cit. dle Staňková, 2010), že smrt, jak ji popisuje současná věda, ve skutečnosti neexistuje. Jde prý o vystoupení z fyzického těla, podobně jako motýl opouští svou kuklu, jde o přechod „na druhou stranu“, do jiného stavu vědomí. Člověk v takovém stavu údajně může vše slyšet a vidět, rozumí tomu, co se děje a může pokračovat ve svém duchovním růstu – pouze ztrácí své tělo, které již nepotřebuje.

Pohled na smrt jako na definitivní konec bytí jedince zaznamenal v posledních přibližně sto letech značné změny ještě v jiném směru. Odklon od tradičního pohledu, prezentovaného převážně církvemi, a odklon od různých filozofických euro-amerických pojetí podstaty života a smrti vedl mnohé badatele ke studiu východních, především indických, tibetských nebo staročínských nauk. Přelom 19. a 20. století byl poznamenán poměrně silným hnutím filozofů a spisovatelů, orientujících se na studium a publikování originálních textů o józe, hinduismu a buddhismu. V různých, na duchovní literaturu orientovaných nakladatelstvích, vycházely překlady Bhagavadgíty, učení Maharišiho a dalších. Tento trend podpořily další publikace o autentických transcendentních prožitcích jedinců – mystiků - odchovaných západní kulturou. Připomeňme nejznámější spisovatele mystiky, mezi které se řadili Prentice Mulford nebo Paul Brunton. U nás v první polovině 20. století vynikal jako zakladatel novodobé české křesťanské mystiky, který Bruntona také často překládal, Karel Weinfurter, také např. František Drtikol, více známý jako vynikající fotograf. Ve druhé polovině 20. století se vyskytují jména jako Eduard a Míla Tomášovi, Květoslav Minařík, dále se objevují překlady zahraničních autorů jako jsou americký spisovatel James Redfield, brazilský autor bestselerů Paolo Coelho, libanonský básník Kahlil Gibran, jezuitský kněz z Indie Anthony de Mello, americká lékařka Marlo Morgan, americký letec a spisovatel Richard Bach, indický mnich Osho a mnoho dalších, jejichž knihy plní police esoterické a duchovní literatury ve stáncích českých knihkupectví.

Obrovská popularita esoterické literatury, přinášející metafyzické a mystické nauky o životě a smrti do kuchyní, obýváků a ložnic postmoderního člověka, svědčí o jediném: Tabu smrti patří v jistém ohledu minulosti. Člověk dnešní uspěchané doby, která neúprosně zkracuje jeho vnímání času a žene jej vstříc stáří, je magicky přitahován představou, že smrt je jen transformací pozemského bytí do jiné, vyšší dimenze, která představuje skutečný domov pro duši, jež dočasně obývá naše tělo.

Něco jiného je ovšem smrt, která se nás osobně dotýká. Zde se její tabuizace stále často vyskytuje, protože jen málokdo je schopen o smrti svých blízkých, případně o blížící se smrti vlastní, nezaujatě hovořit. Jak trefně glosuje Hříbalová (2011, s.12): „Vnitřní smutek a pocity spojené se smrtí jsou vytlačovány, protože v dnešní společnosti, která je zaměřena především na výkon a mládí, nejsou truchlící schopni podávat nejlepší výsledky.“ Ve společnosti individuí si nepřejeme, aby nám ostatní „viděli do karet“; maximálně se podělíme s těmi, kdo jsou nám nejbližší.

3. Smrt v přímém přenosu

Případ hromadné katastrofy, jako je pád letadla, potopení lodi, železniční nebo dálniční havárie, zemětřesení, potopa nebo požár, při němž naráz zahyne více lidí, bývá následován mimořádnou pozorností médií i politiků. Nezřídka je spojen s vyhlášením státního smutku, zrušením koncertů nebo hromadných veselic, pořádáním pietních shromáždění za nevinné oběti. Část veřejnosti, která již od dob římských císařů lačnila po krvi, vděčně přepíná na televizní kanály, které naturalisticky zachytily detaily tragédie a další intimní okamžiky obětí i pozůstalých. V kontrastu s tímto jevem se však téměř nikdo neshání po počtech a okolnostech zemřelých na silnicích anebo po počtech zemřelých v nemocnicích. Tyto konce lidského bytí valnou část veřejnosti nezajímají. Tyto „oběti“ zajímají jen jejich nejbližší příbuzné a přátele. Přitom jejich počty jsou statisticky významně vyšší než počty obětí hromadných neštěstí.

Během některých vzpomínkových akcí za oběti katastrof média z pozůstalých vytvářejí nechtěné televizní celebrity. Z obětí se stávají hrdinové nebo dokonce mučedníci. Oproti tomu anonymní zemřelí z autonehod a nemocnic zůstávají v zapomnění. O nich média mlčí, politici státní smutky nevyhlašují. Tito zemřelí tak, krom uren a hrobů, plní pouze tabulky statistik.

Položme si otázku, proč tomu tak je. Co to o naší společnosti vypovídá? Měla by společnost věnovat stejnou pozornost anonymním mrtvým a pořádat každý týden okázalé obřady i pro ně? Nebo by se měla naučit lépe vyrovnávat se smrtí jako takovou, ať je nenadálá a postihne velké množství lidí najednou, na jednom místě a za dramatických okolností, nebo ať postihne jednotlivce v posteli či na cestě v autě? V konečném důsledku je to jen a pouze smrt, nic více a nic méně. Je to konec pozemské existence člověka, bez ohledu na to, v jakém stavu se jeho tělo během umírání nacházelo, kolika dalších lidí se to zrovna ještě týkalo, a zda s nimi seděl v jednom letadle nebo pracoval v jednom dole. Někdo by tyto rozporuplné postoje ke smrti mohl vnímat jako určité pokrytectví naší společnosti. Na jedné straně je možné vnímat neskutečný strach z bolestivého umírání, nebo z umírání za strastiplných okolností. Část dospělých, která již dosáhla jisté moudrosti a životního nadhledu, je s nevyhnutelností smrti vyrovnána a pomyšlení na ni je nechává v klidu. Pak je tu významná skupina lidí, které pomyšlení na vlastní smrt děsí, ale zároveň si nenechají ujít jakoukoli příležitost sledovat smrt cizích lidí v přímém přenosu. Psychologicky vzato, cokoliv znuděný mozek vytrhne z jeho letargie a vzbudí nějaké emoce, stane se předmětem kognitivního zájmu. I kdyby to měla být smrt a neštěstí jiných lidí. Naši předkové tuto lidskou vlastnost zformulovali do přísloví: „Neštěstí druhého vždy potěší.“

Náhlá smrt vlastně hrozí každému člověku kdykoli a kdekoli. Při vědomí počtu nejrůznějších katastrof, dopravních a jiných nehod, teroristických útoků, skrytých i zjevných zdravotních vad, nejrůznějších smrtelných virů, vražedných bakterií apod., si člověk vlastně nikdy nemůže být úplně jistý, jestli tu v příští minutě ještě bude. K této permanentní hrozbě vůči existenci vlastní i blízkých je možné se postavit více způsoby. Jedna moudrost však říká, že bychom měli ke svým blízkým chovat takovou přízeň a lásku, jako bychom je dnes viděli naposledy živé, a že bychom měli mít své vlastní záležitosti vypořádány tak, jako bychom se ráno už neměli probudit.

4. Smrt bližního

„Smrt milovaného člověka patří k nejtěžším ztrátám, které nás mohou postihnout. Smrtí ztrácíme tohoto člověka navždy, definitivně.“ (Špatenková, 2004, s.69).

Freud pojímá truchlení jako reakci na ztrátu blízké osoby ve smyslu bolestného rozladění, které se vyznačuje stejnými rysy jako melancholie, kromě poruchy sebevědomí. Chápe je jako „...ztrátu schopnosti zvolit si nějaký nový objekt lásky – což by znamenalo oplakávaného nahradit, odvracení od každého výkonu, který k památce zemřelého nemá vztah.“ (1971, cit. dle Kubíčková, 2001, s. 18). Freud, jako jeden z nejcitovanějších psychologů 20. století, se svojí prací Trauer und Melancholie (Truchlení a melancholie) stal oporou pro většinu teorií z oboru psychiatrie a sociologie, pro všechny psychoanalytické teorie a pro mnoho psychologických (Kubíčková, 2001).

Kleinová rozlišuje u truchlících lidí více poloh: Mají-li v nejbližším okolí své blízké, kteří s nimi jejich zármutek sdílejí a oni jsou jejich soucit schopni přijmout, neštěstí a obavy těchto truchlících se zmenšují, harmonie se do jejich životů vrací. U lidí, kteří ale nejsou schopni truchlit nebo se jim nedaří zažít smutek, nejsou s to své drahé zesnulé ve svém nitru uchovat a nastolit, musejí se od nich odvrátit a svoji lásku jim odepřít. Takto odepřená láska může u pozůstalého někdy přerůst až v nenávist vůči zemřelé osobě. Tento předpoklad vychází z odpírané lásky v dětství, jež byla vnímána jako matčin trest, když ji jako dítě nejvíce potřeboval. Podobně, jako nyní potřebuje, aby tu s ním zesnulý byl, a on jej trestá tím, že mu skoná. (1948, cit. dle Kubíčková, 2001).

Většina teorií o truchlení má těžiště v psychoanalýze, v hledání „normality“ mezi „… truchlením jako reakcí na ztrátu milovaného objektu a depresí jako patologickou formou zármutku a vytvářením strategií pomoci truchlícím…“ doplňuje Kubíčková (2001, s. 20).

5. Umírání a vnímání blížícího se konce

„Neexistuje situace, která by v sobě nezahrnovala nějaký možný smysl.“ V. E. Frankl

Když se člověk ocitne na prahu smrti, obvykle začne rekapitulovat celý svůj život. Člověk občas slýchá od přeživších různých katastrof, že v momentech, kdy jim šlo opravdu o život, ve vteřině se jim před očima promítl celý život.

Pokud umírání trvá déle a je čas na rekapitulaci, zpravidla (dojde-li ke konečnému přijetí nezvratného osudu a vnitřnímu smíření) lidé obvykle vyjadřují lítost nad věcmi, které během aktivního života zanedbali, nestihli nebo opomněli.

Bronnie Ware (cit. dle Smith, 2012), bývalá zdravotní sestra z Austrálie, která po léta pracovala a hovořila s umírajícími, sbírala tyto jejich zkušenosti a lítosti, si přitom všimla jedné zajímavé skutečnosti: Ze všech ostatních lítostí se jich pět opakovalo nejčastěji stále dokola. Těchto pět nejčastějších lítostí sepsala v knize The Top Five Regrets of the Dying pro inspiraci lidem, kteří ještě žijí aktivním životem a mohou díky těmto zkušenostem ještě leccos stihnout.

Pro úplnost uvádím jejich seznam bez dalších detailů, které jsou dostupné z více zdrojů na internetu:

1. Kéž bych měl odvahu žít vůči sobě pravdivý život, nikoliv život,

který ode mne očekávali ostatní

2. Kéž bych nepracoval tak těžce

3. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity

4. Kéž bych zůstal v kontaktu se svými přáteli

5. Kéž bych si dovolil být šťastnější

„Sedět na posteli umírajícího je dar“, píše Kübler-Rossová (1991, s.8), jež zde spatřuje možnou inspiraci pro pečujícího, který je svědkem, jak umírající tváří v tvář smrti přeroste sebe sama, změní se k lepšímu a vlastně obrátí svůj konec v triumf.

Očekávání smrti pro většinu lidí ale představuje především strach. Strach, který ovládá obě strany – budoucí pozůstalé i umírajícího.

Pohled existenciální psychologie na strach ze smrti, jak jej představuje Yalom (2006, s. 61), uvádí, že „...zbožní věřící se méně bojí smrti. Studenti, kteří ztratili některého rodiče, mají větší strach ze smrti.“ Autor dále zmiňuje, že většina výzkumu na toto téma je založena na korelačních studiích mezi řadou demografických a psychometrických proměnných a vědomou úzkostí ze smrti. Určitou kladnou korelaci lze údajně nalézat mezi velkou úzkostí ze smrti a depresí, brzkou životní ztrátou, absencí náboženského přesvědčení a volbou povolání. Dále se v jiných studiích, zaměřených na hlubší vrstvy vědomí, ukazuje, že podstatná část úzkosti ze smrti spočívá mimo vědomí, a to v narůstající tendenci při přechodu od vědomé do nevědomé úrovně (Yalom, 2006).

Strach ze smrti někteří lidé spíše definují jako strach z umírání, které s sebou může nést velmi nepříjemné a bolestivé prožitky, obzvláště trvá-li dlouho. Strach ze smrti tedy pochází nejspíš z toho, že si ji představujeme příliš živě, jak trefně glosuje Patricie Holečková, česká pisatelka aforismů. Kant kdysi řekl, že nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. Pochopit smysl smrti i okolností skonu se snaží lidé od pradávna. Konec samotný pak často představuje skutečné vysvobození pro umírajícího i pozůstalé. Slovy klasika: „smrt všechno srovná“ (Claudius Claudianus).

Literatura a zdroje:

Ducháček, L. (2001). Truchlení nad ztrátou partnera. Bc DP. Brno: FSS MUNI.

Ev. S. Lukáše 9 (1945). Nový zákon: Pána a spasitele našeho Ježíše Krista. Podle posledního vydání Kralického z roku 1613. Nový York, Londýn: Rada biblických společností.

Hříbalová, M. (2011). Tabu sexu vystřídalo tabu smrti. Psychologie dnes, 11, 1030. Retrieved April 26, 2013, from http://www.umirani.cz/detail-clanek/tabu-sexu-vystridalo-tabu-smrti.html

Kondratiev, A. (1997). Samain - čas zániku a obnovy. An Tríbhís Mhór: The IMBAS Journal of Celtic Reconstructionism, 2, 1/2. RetrievedApril25,2013,from http://www.taxoft.cz/nemeton/filosof/samain.php.

Koutský, P. (2009). Proč o dušičkách zapalujeme svíčky? Časopis Enigma: Mýty a pověry. Retrieved April 22, 2013, from http://rimanka.blog.cz/0911/proc-o-dusickach-zapalujeme-svicky.

Kubíčková, N. (2001). Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: ISV nakladatelství.

Kübler-Rossová, E. (1991).Život a umírání – kurs šťastného umírání. Hradec Králové : Signum unitatis.

Moody, R.A. jr. (1991). Život po životě. Praha: Odeon

Orkyniosdrymos (2013). Velikonoce: mystérium smrti a vzkříšení. Hrdost: ano, ne, přímá linie, cíl. Retrieved April 22, 2013, from http://hrdost.net/2013/03/23/velikonoce-mysterium-smrti-a-vzkriseni/#comment-300.

Severní Irsko. (2013). Wikipedia. Retrieved April 27, 2013, from http://cs.wikipedia.org/wiki/Severn%C3%AD_Irsko.

Smith, G. (2012). ,I wish I´d hadn´t worked so hard‘ and other great regrets of the dying ... as revealed by former nursing home carer: Bonnie Ware has written a book about her experiences looking after the terminality. Mail Online. Updated: 14:39 GMT, 30 January 2012.RetrievedApril27,2013,from http://www.dailymail.co.uk/news/article-2093810/Bronnie-Ware-The-regrets-dying-revealed.html.

Staňková, M. (2010). Prožitek blízkosti smrti jako přínos pro život. DP. Brno: MUNI.

Špatenková, N. (2004). Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada

Yalom, I.D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portal.