Klaus a Weigl - Stěhování národů

Vlastimil Podracký

Bestseller známých politiků a publicistů o migrační krizi je stále beznadějně vyprodán. Je to možná trochu více než manuál, jak je uvedeno v podtitulu. Přesto se k této knize vyslovím, protože migrace je důležitým tématem dneška a kniha zřejmě dosáhne velkého rozšíření.

Kniha podává vysvětlení k tématu migrace, které ve společnosti rezonuje, a v podstatě se shoduje s většinovým názorem. Je dobře, že v tomto textu zaznívají vysvětlení a objasnění mající za cíl eliminovat případné omyly veřejnosti a scestné nasměrování z neznalosti. Tento „manuál“ samozřejmě není na velkou polemiku s příznivci migrace. Zde bych připomenul, že k fundované názorové polemice existuje zcela nová kniha Institutu VK: Masová imigrace – Záchrana nebo zkáza Evropy.

Hlavní náměty

Na začátku bych si dovolil shrnout náměty manuálu, které považuji za důležité, a vyslovit připomínky k nim:

1/ Odlišení individuální a masové migrace je provedeno ve stručnosti dostatečně. K tomu bych dodal, že současná masová migrace má příčiny, které snad dějiny nikdy nepoznaly, a historická srovnání příliš nesedí. Rozhodování lidí k migraci je individuální na základě jakési nabídky, ale mohutnost tohoto migračního impulsu je naprosto nesrovnatelná.

2/ Mimoevropské předpoklady a souvislosti jsou vysvětleny dobře a já osobně se s nimi ztotožňuji. Jenom bych ještě zvýraznil problém přelidněnosti a bídy domovských zemí migrantů. Tato bída předměstských slumů je předpokladem pro přijetí fundamentálního islámu jako sociálního řešení. Bezvýchodnost života evropských předměstí je zase způsobena štědrými sociálními transfery, které berou mladým lidem motivaci k práci a studiu. Oboje napájí radikální islám a ten vyvolává (nikoliv jako jediná příčina) konflikty a války podněcující migraci.

3/ Současná migrace je především evropským problémem a mohou za ni evropské elity. S tím souhlasím a zdůrazním, že bída a války v domovských zemích tvoří jakousi esenci tohoto jevu, kterou bych nepodceňoval.

4/ Iniciace masové migrace evropskými elitami je součástí jejich konstrukce nové Evropy. S tímto souhlasím naprosto. Kritika multikulturalismu je v tomto díle správná a stojí za to si přečíst argumentaci. Samozřejmě, že bychom mohli diskutovat o příčině tohoto chování evropských elit, o to se pokusím níže v textu. Taktéž souhlasím s názorem, že se současným evropským elitám velice hodí masová migrace jako důvod k zavedení regulací a omezení svobody.

5/ Potřebuje Evropa migranty z jiných světů? Argumentace dokazující, že Evropa má dost lidí a migranty nepotřebuje, je naprosto přesná. Ano, Evropa má nezaměstnané a volná místa jsou pouze dána strukturálními problémy a špatně směrovaným školstvím. Jestli jsou migranti potřební do budoucna, mohou přijít v budoucnosti, proč je přijímat jaksi „předběžně“? Dá se předpokládat, že zvyšování produktivity práce v budoucnu bude spíše plodit nezaměstnané než volná místa. Migranti budou na omezeném trhu práce znevýhodněni, skončí v ghettech, bez práce a na podporách. Taková je nejpravděpodobnější prognóza pro nějakou dohlednou dobu.

Polemika s některými názory

Přesto, že se v hlavním tématu shoduji s touto knihou téměř úplně, k určitým argumentacím si dovolím nějaké poznámky.

„Stárnutí evropského obyvatelstva určitě nastává, vymírání nikoliv.“ Takto to vypadá podle jedné jediné základní statistiky sčítající počet obyvatel bez dalšího rozlišení. Ve skutečnosti je to jen optický klam. Jestliže v souboru obyvatel ubývá mladých výrazně pod mez prosté reprodukce, vymírání je nepochybné (současný stav 1,2 – 1,4 dítěte na jednu ženu dělá z vymírání zhoubný jev). Přibývání starých prodlužováním věku je jiný jev mající dokonce i zcela jiný základ, oba jevy dohromady mohou nějakou dobu vést k neubývání obyvatel jako celku a klamat lidi, že se nic neděje. Je jistě pochopitelné, že prodlužování věku donekonečna nejde. Vymírání tady je a jeho projev se zobrazuje v nízkém příjmu veřejných rozpočtů a podílí se určitě na zadlužování státu.

„Demografický vývoj má být evolučním procesem.“ Bylo by dobře, kdyby byl demografický vývoj evolučním procesem, ale současný demografický vývoj není evolučním procesem. Evoluce funguje v prostředí přirozených mechanismů, především v prostředí přirozeného principu rodiny. Přirozené mechanismy jsou dnes v evropské civilizaci rozvráceny hédonismem a relativismem, přičemž působí i nepřirozené technické zásahy jako je účinná antikoncepce a potraty.

Evoluci vnímám jako proces, který vede minimálně k zachování vitality společenstva (ne-li rovnou ke zkvalitňování). Dnešní vývoj vede spíše k degradaci schopností lidí, množí se lidé žijící na podporách, nemající ani pracovní návyky a vychovávaní k příživnictví. Pracující a zdraví lidé výrazně omezují plodnost, protože propadli hédonismu nebo nemají podle jejich představ dostatečné prostředky nebo jim na základě ideových představ v jejich životě děti vůbec nechybějí. Přírodní výběr vyžaduje nějakou dostatečně početnou základnu, ale ta se snižuje vymíráním. Pokud bychom měli přirozenou evoluci obnovit, je nutný návrat k přirozeným principům (nazývám to návrat k domovu – viz moji stejnojmennou knihu). Je ovšem otázkou, jak o něčem takovém přesvědčit společnost, když to vyžaduje od lidí práci a náklady.

Vysoká porodnost v zaostalých zemích je zase dána rozvrácením jejich přirozeného prostředí, které je dříve nutilo k zodpovědnému chování; nejhorším aspektem je v tomto směru představa, že mohou expandovat jinam, že průmysl jim zajistí obživu, že se o ně „někdo“ postará. Tím „někdo“ může být buď socialistický stát, nebo třeba i „alláh“, tedy náboženství působící ve zcela jiném prostředí než dříve, a proto se projevující deformovaně.

Zde je zapotřebí připomenout, že zalidněnost není určujícím parametrem pro životní úroveň a kvalitu života; máme velice zalidněné země s kvalitním životním prostředím. Většina lidí stejně chce žít ve městech a volné prostory mohou zůstat nezalidněné a ekologicky dobře spravované. Obyvatelé měst potom začnou snižovat porodnost s postupující vzdělaností a pomalé nezhoubné vymírání je jistě sociálně únosné bez doplňující imigrace.

„Řešit demografický vývoj migrací není žádoucí“. Žádoucí to určitě není a v knize uvedené důvody lze přijmout. Je ovšem nutno připomenout, že pokud dostatečně dlouho bude stávající zhoubný proces fungovat a k „obnovení evoluce“ nedojde, bude imigrace jediným prostředkem k zachování jakési funkce státu, lépe řečeno převažující armáda starců si vynutí, aby na jejich důchody „někdo dělal“. Takovou migraci je možno považovat za přirozený proces jen tenkrát, když současnou ne-evoluci považujeme za přirozenou. Protože nepovažuji stávající vývoj za přirozený evoluční proces, nemohu považovat za přirozenou ani imigraci vykrývající nenarozené děti.

Příčiny multikulturalistického chování evropských elit. Multikulturalismus je součást relativismu, výsledek falešných představ o „duhové společnosti“. Relativismus se zrodil z marxistického rovnostářství, ponižuje hodnotné a vyzdvihuje nehodnotné. Jedině tímto srovnáním všeho na jednu úroveň může vzniknout představa, že vedle sebe v jedné politické jednotce a pod vládou stejných zákonů mohou existovat různé kultury. Evropa nemá jednotnou identitu, je tedy zapotřebí jednotlivé národní identity potlačit, aby snad vznikla jednotná evropská. Ta ovšem nevznikne, protože tento projekt je nepřirozený.

Působením různých ideálů přehnaného individualismu, vzýváním jednotlivce jako modly (především humanrightismem a rovnostářstvím) vznikl společenský jev, kterému říkám „odloučení“. Je to obrácení člověka do sebe a odloučení od hodnot člověka přesahujících, především od přirozených společenstev – rodiny, obce, národa, státu. Toto odloučení se vede pod praporem „osvobozování“ od závislosti a od zodpovědnosti k těmto společenstvím a celá tato rétorika deformuje pojem svobody, považujíc svévoli a nezodpovědnost za svobodu.

Protože uvnitř sebe člověk nic obohacujícího nenalézá, vzniká prázdnota, zaplněná pouze hédonismem a nereálnými ideologickými vizemi. „Odloučením“ od podstatných společenstev přestávají být tato společenstva součástí ideálů, jejich bytostné zájmy jsou nezajímavé a postupně jsou jen jakousi přítěží pro lidi, kteří se už od přesahujících hodnot zcela „odloučili“ a unikají ze života do svých fantasmagorií. Tento únik nazývám escapismem.

Escapisté chtějí přijmout migranty, protože je nezajímá kontinuita národa, jsou „odloučeni“ od přirozených kolektivů rodiny a obce. Všimněme si, že je vůbec nezajímá funkční společnost, ale jen únik od reality - pseudohumanismus a rovnostářství. Na téma problémů s neintegrovanými lidmi jiných kultur žijících už tři generace ve Francii neodpoví, začnou blábolit o tom, že jsou to vlastně hodní lidé a zlá francouzská společnost nezařídila jejich integraci. Zodpovědné chování ke svému národu považují za nacionalismus, xenofobii a rasismus. To nejsou nějaké nadávky nebo výmluvy, escapisté myslí pouze ideologicky, z reality národa a státu „unikli“.

Závěr

Kniha má velký význam, dává jasně najevo, že nejsme žádní xenofobové nebo rasisté, neodmítáme migranty z důvodů odporu k nim jako k jednotlivcům, kteří eventuálně přicházejí do naší země pracovat a usadit se tu proto, že je země přijme jako potřebné a tím rovnocenné. Zaznívá jasně, že masová migrace kvůli sociálním dávkám nebo pseudohumánním pocitům je nepřirozená, je nebezpečná a je nejspíše nástrojem nějakého záměru. Také se domnívám, že tato kniha obhajuje chování naší veřejnosti před světem, který nám nemusí vždy rozumět.