Nekritická předpokladnost textualismu

Roman Cardal

Když jsem odpovídal na první reakci pana Doláka, předpokládal jsem, že tím naše diskuse ještě nebude zdaleka ukončena. Jak vidno, nemýlil jsem se - můj oponent přispěchal prakticky obratem s replikou, z níž je patrný neúspěch mé argumentace proti jeho textualistické teorii. Kde jsem se tedy dopustil omylu, který dovoluje p. Dolákovi setrvávat i nadále v přesvědčení o nadřazenosti textualismu v porovnání s klasickým realismem? V podstatě jsem prý neřekl vůbec nic nového, neboť dokazuji apodikticitu principu sporu opět jím samým, tedy kruhově, což je nepřijatelný myšlenkový počin stojící v kontrastu s esencí důkazu.1

Dolákova kritika je jistě nepříjemná, neboť je to právě ona, která mne staví na stranu obhájců nevývratnosti prvního principu myšlení, kteří se zaplétají do kruhu, zatímco můj ideový protivník žádnou takovou myšlenkovou nepravost prozíravě nepáchá. Mám tedy v sobě konečně zmobilizovat všechnu svoji čestnost a upřímnost a uznat, že jsem po dlouhé době narazil na filosofa, který definitivně odhalil bezednou epistemickou propast za vším tím, co jsem doposud na své intelektuální pouti zastával? Budu-li k tomu skutečně donucen, učiním to, poněvadž rozhodně nechci být pouhým šiřitelem nějaké nezdůvodnitelné „filosofické" ideologie. Výklad p. Doláka mne však k takové vnitřní konverzi nenutí. Důvody své rezistence uvedu vzápětí.

Dolákův text obsahuje dvě pasáže, které mi poslouží jako dobré východisko. V prvé řadě se rozcházíme v chápání pojmu „nedokazatelnosti". Apeloval jsem na to, že s nedokazatelností něčeho (zde principu sporu) je nutně spojena „možná platnost opaku nedokazatelného" (zde principu sporu). Můj oponent namítá, že „možná platnost opaku nedokazatelného" není definicí nedokazatelnosti, protože nedokazatelné je to, co nemůže být dokázáno. Mám obavu, že se zde kritika míjí svým účinkem, neboť špatně identifikuje svůj cíl. Nezáleží přece na tom, jestli možná platnost opaku dokazovaného patří či nepatří k definici nedokazatelnosti. Stačí, že je její nutnou implikací, neboli nevyhnutelným důsledkem. To ale nechme zatím otevřeno.

Spíše se mi do mysli vkrádá otázka, odkud p. Dolák čerpá jistotu, že právě jím uvedená definice nedokazatelnosti je ta pravá? Když si totiž připomeneme jeho názor ze závěru repliky o rovnocennosti jakéhokoliv tvrzení a sebepopiračského žvatlání, zakoušíme nad mentorským tónem pasáže přinejmenším jemné rozpaky. Proč bych tedy nemohl definovat nedokazatelnost něčeho možnou platností opaku dokazovaného, anebo třeba nutností snědení rajského jablíčka či dokonce nutnou dokazatelností dokazovaného? Ať p. Dolák předkládá jakoukoliv definici čehokoliv, jakákoliv alternativa vůči ní bude přece naprosto rovnocenná. Takže proč to myšlenkové umravňování?

Pojďme dále. V analyzovaném textu se (se stále stupňujícími rozpaky) dočítáme, že „možnost platnosti opaku je jen důsledkem toho, že teze je nedokazatelná" a navíc, že „zmíněný důsledek platí v případě všech tezí, jen u teze o platnosti ZS je to však jiné: tady tento důsledek platí až tehdy, platí-li ZS, ne dřív". Když jsem se tudíž snažil prokázat rozpornost Dolákovy pozice s výpomocí pojmu „možná platnost opaku principu sporu", kalkuloval jsem již s platností principu, o níž se ale mohu přesvědčit toliko kruhově, takže celý můj postup stojí na vodě - nemá nic společného s apodikticitou a můj oponent může i nadále s nadhledem glosovat můj dogmatismus. Avšak zásadně neutrální postoj k platnosti principu sporu možný není, což jsem také svému oponentovi zdůrazňoval, když jsem vyzvedl jím samým uplatňovaný nárok na bezrozpornost jeho vlastního myšlení. Jenže tady jsem zase nedocenil sílu zbraně, kterou p. Dolák disponuje. Naše myšlení je pro něj totiž bezrozporné pouze „pragmaticky", zatímco logická možnost rozporu tím zažehnána není.2

Co teď? Ať nyní řeknu cokoliv v neprospěch mnou kritizované teze, budu znovu poučen o nedokazatelnosti principu sporu, z jehož dogmaticky nezpochybňované platnosti se každá moje argumentace bude odvíjet. Jediná možnost konfrontace s pozicí A. Doláka vede přes uvážený rozbor jím užívaných pojmů, z nichž je jeho teorie „minimální metafyziky" vystavěna.

Zaměřme se nejprve na ono pragmatické stanovisko myšlení, které nám prý umožňuje uniknout z logicky možné rozpornosti našich kognitivních úkonů. Ptejme se: Jak vlastně takovou pragmatickou pozici vůbec můžeme zaujmout? Kritická autolustrace myšlení přivádí k uvědomění, že jeho apodiktické sebezaložení není dosažitelné. Princip sporu jakožto údajný poslední fundament poznání realistů zůstává neustále předpokládán, a tedy nedokázán, což signalizuje, že nemůžeme s jistotou přijmout ani jeho platnost, ani jeho neplatnost. Nevývratná validita principu sporu, stejně jako jeho definitivní neplatnost, neopouštějí prostor pouhé možnosti.

Kdybychom chtěli nahlédnout nekonfutovatelnou platnost principu, museli bychom za tím účelem argumentovat zase s použitím diskutovaného principu. Podobně kdybychom zamýšleli prokázat jeho nutnou neplatnost, ocitli bychom se opět v myšlenkové závislosti na tomto principu. Osudem sebezdůvodňujícího myšlení je tak logicky diskvalifikující kruhovost, takže nezbývá než nechat obě zmíněné alternativy (možná platnost - možná neplatnost principu sporu) provždy otevřené. Setrvání v této epistemicky dramatické situaci ovšem není možné, neboť každý pojem je v ní vystaven možnosti své autonegace. Jak tedy vyřešit tento konflikt, jak vyjít z této epistemické tísně? Přechodem na pragmatickou rovinu, na níž už je vzájemná komunikace možná, neboť došlo k dohodě o bezrozporném užívání myšlení.

Někdo si přitom možná vzpomene na různá pojetí „teorie smlouvy", která podle některých politických myslitelů stojí u zrodu lidské společnosti a která tak zajišťuje možnost civilizovaného soužití lidí. Něco analogického se děje i zde: původní situace myšlení je charakterizována zásadním ohrožením (možnou rozporností, tak jako je v permanentním nebezpečí život jedince mimo zákonně ustavenou společnost), proto je třeba určitého pragmatického opatření, a tím je právě konvence o jeho bezrozporné aplikaci s výhledem na možnost komunikace. A. Dolák k tomu navíc z jistých důvodů, o nichž se ještě zmíním později, povolává vůči takto neutralizovanému myšlení externího hybatele - iracionální úkon vůle.

Autor této hypotézy je spokojen s tím, že na rozdíl ode mne při její formulaci respektoval princip sporu v jeho poslední nezajištěnosti, že se ve svém postupu zbavil všeho nekritického spoléhání. Budiž mi však dovolena otázka, jak se můžeme možná rozporným myšlením (viz původní/nejzazší situace myšlení) dohodnout na jeho bezrozporném (pragmatickém) užívání, zvláště děje-li se to pod taktovkou iracionálního aktu vůle? Vždyť pragmatická funkce myšlení vychází z jeho radikální nezajištěnosti a tudíž i ona zůstává zasažena fundamentální nejistotou. Jakpak asi iracionálním úkonem vůle anebo možná rozporným myšlením určíme, co je vlastně pragmatické?

Odpověď je zřejmě nasnadě. Pragmatické je to, co se liší od nepragmatického. K tomuto základnímu vpravení se myšlení do pragmatického režimu fungování tedy potřebujeme platnost principu sporu. Bez rozlišení mezi tím, co pragmatické je a co pragmatické není, totiž není možná dohoda o pragmatickém užívání myšlení. Pan Dolák nám ale vysvětlil, že pokud spoléháme na platnost principu sporu, pohybujeme se na konvenční, negarantované a vposledku negarantovatelné pragmatické platformě.

Jak se tedy objevuje na scéně ona prazvláštní pragmatická funkce myšlení? K jejímu nastolení je třeba čistě pragmatického spoléhání na platnost principu sporu. Vždyť abychom mohli zavést smysluplný pojem „pragmatický", potřebujeme k tomu validitu principu sporu, která je opět toliko pragmatická. Anebo jinak: pan Dolák klade pojem pragmatického myšlení silou pragmatické platnosti principu sporu, tj. opět pragmatickým úkonem, což je, abych užil jeho vlastních slov, hezký „bludný kroužek".

Snad se proto A. Dolák nebude divit zvýšené intenzitě mých rozpaků, které mne zaplavují při otázce, v čem že je vlastně zaujetí pragmatického stanoviska myšlení a s ním souvztažného textualismu kritičtější ve srovnání s jím odmítanou noetickou pozicí budovanou na objektivní platnosti principu sporu? Nechci být nezdvořilý, ale nemohu nedodat, že jestliže si nějaká teze principiálně zakládá na své nekruhovosti a přitom je ve svých ústavních znacích beznadějně kruhová, pak je patrně autokontradiktorní. Je opravdu tak nezbytné přistupovat na tuto „poučenější" formu filosofie? Odpověď na otázku nechám na p. Dolákovi a na našich čtenářích.3

Snad už by nebylo nutné pokračovat v dalším rozboru. Výše řečené už dostatečně falsifikuje pozici mého kritika. Přesto se ještě vyjádřím k jeho pojmu „nulového bodu myšlení", odkud prý konáme iracionální volní skok k přesvědčení o platnosti principu sporu. Celá Dolákova expozice se hroutí již tím, že se odehrává v limitech pragmatismu, který se autolegitimizuje nejen kruhově, ale přímo rozporně. V detailnějším pohledu vypadá stav této Dolákovy myšlenky následovně:

Jak sám autor tvrdí, dochází ke svému pojmu „nulový bod myšlení" argumentační cestou, tj. diskursivně. Přitom samozřejmě musí spoléhat na platnost principu sporu, kteréžto spolehnutí se je toliko „pragmatické". „Nulový bod myšlení" je navíc takový, že nedovoluje naprosto nic vyvozovat a nedovoluje ani žádné své překonání. Avšak koncept „nulového bodu myšlení" (či eufemisticky „paradoxu myšlení") stojí v pozici závěru jakési oponentovy argumentace, což s sebou nutně nese, že mu předcházejí jisté premisy. Za daných okolností však závěr své premisy ruší, neboť i ony jsou jakožto myšlené v „nulovém bodě", z něhož nevede ven žádná konsekvencialita. I pojem „iracionálního aktu vůle", který má za úkol rozhýbat mrtvou „nulovou" masu „sub-myšlení", je koncipován myšlenkově - nemůže tedy uniknout ze sebestředné gravitace kognitivní „nulovosti", natož pak pojmově osvěcovat překonání nerozhodnutelné statiky „argumentačně" vyblokovaného poznání.4

Teze o nezaložitelnosti myšlení je sama nezaložitelná a rozpadá se vahou svých vlastních předpokladů. Její obhájce nás chce přimět k tomu, abychom principiálně nestabilizovaným poznáním formulovali jednoznačný pojem nezaložitelnosti, pragmatismu, konvence, principu atd., ale to se při bližším rozboru ukazuje jako zcela fiktivní požadavek. Únikový manévr skrze pragmatismus sám zabředá do kruhovosti, ba přímo rozpornosti, a jelikož je Dolákův textualismus formulovatelný jenom díky pragmatické pojistce, je celá jeho teorie stržena do diskvalifikujícího rozporu.

Namísto mytického pragmatismu je proto nutné zajišťovat platnost principu sporu jinak, a to navzdory nutné kruhovosti demonstrativní procedury. Chce to jen zbavit se bezmyšlenkovitého trvání na silně zafixovaném mínění, podle něhož je prý kruhový ozřejmovací proces neslučitelný s vlastní povahou důkazu.

Poznámky:

• 1. „Cardal nakonec říká jen ono známé: ‚ZS (zákon sporu) platí, protože opak je spor - vyvrací sám sebe.‘ Opakuji: spor je chybou až tehdy, když ZS platí. A ona známá teze se tedy opět zakládá na ZS. Cardal tedy znovu dokazuje ZS jím samým (bludný kruh)." (Antonín DOLÁK: Až k zákonu sporu: spor s Cardalem, viz předchozí příspěvek.)

  2. „Odmítám to jen z pragmatických důvodů: neboli není užitečné rozpornost legitimizovat, rozpornost však zůstává nadále logicky možná." O něco dále čteme: „R. Cardal má pravdu, rozpornost však odmítám jen pragmaticky, ne logicky: tam její možnost trvá." (A. DOLÁK: loc.cit.)

  3. To, že Dolákův pojem „pragmatického myšlení" pochází spíše z bájeslovné říše než ze solidní filosofické argumentace, lze ukazovat i jinými způsoby. Uvažme například toto: nezajistitelnost našeho myšlení nás prý nutí k tomu, abychom se iracionálním nasazením dohodli na jeho bezrozporném aplikování. Má ale skutečně pojem „dohody-konvence" takové privilegium, že může být bezproblémově položen jako základ naší smysluplné komunikace? Vždyť se rodí v kognitivním prostředí zásadní epistemické negarantovatelnosti. Je tudíž třeba se dále dohadovat, zda je náš pojem dohody opravdu vyňat z hrozby možné rozpornosti. Totéž platí i o tomto reflektujícím konvenčním aktu - i on musí projít konvenční diskusí o tom, zda si naše dohoda o dohodě ohledně původní dohody neosobuje přehnanou jistotu, jejíž garanci žádná konvence nijak neskýtá. Kouzlení s „pragmatismem" zde nemá žádnou váhu, neboť je vedle své kruhovosti i zjevně rozporné.

  4. Ilustrujme naši kritiku ještě jinak: „nulový bod myšlení" je pojem figurující jako závěr určitého myšlenkového procesu a ve své podstatě indikuje nutnost suspenze naší jistoty ohledně apodiktické platnosti principu sporu. Zároveň se však ve svých předpokladech (premisách) o platnost principu sporu opírá. Nemá-li jít jen o prázdné mluvení, nezbývá než suspendovat naši jistotu o platnosti principu sporu již na úrovni premis. Naše jistota, jak jsme viděli, není ani provizorně zakotvitelná nějakým zaujímáním pragmatického stanoviska. Zamýšlená argumentace proto končí dříve, než vůbec začala.