Embedded Files
Jiří Fuchs
P: Posledně jste říkal, že bez filosofie nemohu tvrdit, že je komunismus podstatně nemravný. To mi hlava nebere.
F: Z hlediska zdravého rozumu to samozřejmě tvrdit můžete. Ale bez filosofického odůvodnění o tom přesvědčíte oponenta nanejvýš rétoricky, nikoli racionálně. V předchozích debatách vyšlo mimo jiné také najevo, že bez dobré filosofie se snadno stáváte obětí všelijakých mýtů o člověku, o vědě, nebo třeba o netotalitní EU.
P: Když slyším tyhle řeči o všemocné filosofii…
F: …tak Vás jistě napadá ten nejlepší argument, jak je umlčet.
P: Minule jsem ho už naznačil. Filosofové jsou mezi sebou až skandálně rozhádaní, na ničem neshodnou. A Vy si klidně mluvíte o dobré filosofii. Není náhodou dobrá jen proto, že je to ta Vaše? Druhým vyčítáte dogmatismus, ale neměl byste začít u sebe?
F: No ovšem, chronický nedostatek konsenzu mezi filosofy. To Vás přesvědčuje? Tenhle důvod údajné jalovosti filosofie uvedl už Kant, když lamentoval nad tím, že se metafyzici v ničem neshodnou, zatímco fyzikové… Od té doby se ten předsudek o filosofii značně rozšířil.
P: Nejste trochu namyšlený, že se poměřujete i s Kantem?
F: Má snad tento obr modernity privilegium neomylnosti a tudíž i nekritizovatelnosti? Že by další povinné dogma dnešní filosofie? Halík by Vás pochválil; také uvěřil v Kanta.
P: Halíka nechte být, je jediným křesťanem, který u nás umí oslovit moderního člověka. Raději mi vysvětlete, proč je zrovna u filosofů absence konsenzu takovou předností.
F: Není předností. Ale není ani takovou poruchou, že by mohla degradovat celé filosofické myšlení na pouhé domněnky.
P: Copak není právě konsenzus biologů, fyziků atd. tím, co nám dává jistotu, že příslušné učebnice obsahují skutečné vědění? Není tedy fakt, že se na něm vědci shodnou, kritériem jeho spolehlivosti?
F: My laici skutečně opíráme své přírodovědné jistoty o konsenzus odborníků. Ale znamená to, že je takový konsenzus obecným kritériem pravdivosti vědeckých poznatků? Předpokládejme, že je teorie relativity pravdivá. Měla konsenzus, když s ní Einstein přišel? Neměla. Byla snad proto méně pravdivější?
P: Podle čeho tedy poznáme, že je nějaký závěr spolehlivý?
F: Když už jste užil slovo závěr, mohl byste si snad odpovědět sám.
P: Podle dobrého důvodu? Na základě pravdivých premis?
F: No vida, pomalu začnu věřit, že jste opravdu studoval logiku, jak jste mi kdysi důrazně připomínal. Jinak z tohoto objevu můžeme vytěžit obecnější poučení, které by mělo řídit i definování mravnosti a totality. Co jsme právě zjistili?
P: Nejspíš to, že pravda vědeckého poznatku nezávisí na tom, jestli ho ostatní vědci uznávají.
F: Přesně. To znamená, že jejich souhlas není pro pojem vědy znakem nutným. Kdybychom tedy chtěli přesně definovat, čím vědecké poznání je, konsenzus bychom do jeho definice nedávali.
P: Proč ne? Vždyť se jím vědecké poznání nápadně projevuje.
F: Protože definice, které mají vyjádřit, čím něco (člověk, věda, mravnost, totalita) je, (tedy jeho identitu/esenci), musí soustřeďovat jen takové znaky, které jsou pro definované jsoucno nutné. Co totiž tvoří identitu něčeho, je pro něj nutné. Nápadné projevy vědy bývají obsahem popisných, empirických definic, které jsou do určité míry libovolné. Naproti tomu definice esenciální, jež vyjadřují, čím to, co definujeme je, libovolné nejsou.
P: Tohle pohrdání empirií je mi podezřelé.
F: Nejde o žádné pohrdání, ale o rozumné vyhodnocení možností empirických metod. Nejsou ve světě vědy ani všemocné, ani výlučné, jak věřili scientisté.
P: Tomu zase nemusím věřit já.
F: Problém absolutizace empirie ve vědeckém myšlení asi také brzo otevřeme. Teď stačí, když uvážíte, co by se stalo, kdybyste do definice vědeckého poznání zařadil silný fenomén konsenzu vědců. Vyřadil byste z něj mnohé pravdivé poznatky jen proto, že nemají konsenzus.
P: Jak to?
F: Tak oprašte svou znalost logiky. Když definujete člověka jako gramotného, nebudete přece chápat negramoty jako lidi. V logice se takové nedopatření klasifikuje jako omyl úzké definice. Ta vylučuje z rozsahu definovaného pojmu členy, které v něm ve skutečnosti jsou. Jak vzniká chyba úzké definice?
P: Asi tím, že se do ní vpašovalo něco, co není pro člověka nutné.
F: Přesně. Co se nám v reflexi pojmu vědy ukázalo být pro ni nezbytné? A co se naopak ukázalo jako pro vědu nenutné?
P: Nutný není konsenzus, ale dobře odůvodněné poznání.
F: Takže to můžeme uzavřít. Když někdo diskvalifikuje filosofii ve světě vědeckého myšlení jenom proto, že se filosofové neshodnou, zcela evidentně se mýlí, byť ho k tomu inspiroval sám velký Kant.
Jestliže se tedy Vaše nedůvěra ve filosofii zakládá jen na tom, že se u filosofů nevyskytuje jednomyslný souhlas, pak už byste se snad mohl odhodlat k filosofickému promýšlení otázek, které Vás zneklidňují: 1/ Jak se dá přesvědčivě odůvodnit morální nepřijatelnost komunismu? 2/ Jak se to má s totalitou EU?
P: Jenže mé pochybnosti o filosofii mají širší základnu. Ale vrátíme se k nim jindy. Sliboval jste nějaké obecnější poučení.
F: Taková soustředěnost! Je radost s Vámi debatovat.
P: Ušetřete mě té ironie.
F: Jak víte, že to nebyl kompliment? Sám mám někdy problém rozlišit, jak jsem ty debatní ornamenty vlastně myslel.
Tak k věci. Když hledáme podstatnou definici člověka, života, vědy, morálky, totality…, musíme se u znaků, které se do ní nabízejí, ptát, jestli jsou nutné či jen nahodilé. Pokud je neumíme dobře rozlišit, zplodíme nevyhnutelně pojmovou zpotvořeninu definovaného jsoucna.
P: Co je na tom tak převratného?
F: Víc než si myslíte. Toto klíčové rozlišování bylo logicky zablokováno nominalismem, který je naneštěstí paradigmatem moderní vzdělanosti. Podstatné definice podstatných skutečností života se v ní díky tomu staly nedostupnými. Nahrazují se libovolnými empirickými popisy, které jsou pak mylně chápány jako vyjádření podstaty definovaných jsoucen.
P: Nerozumím.
F: Zmínku o nominalismu berte jako předběžnou informaci. Zatím se jen snažím ukázat, jaký kolosální význam má rozlišování nutných a nenutných definičních znaků. Jeho principiální znemožnění dominantním nominalismem pak vysvětluje, proč dnes například dochází k osudnému ztotožňování mravního a právního řádu.
P: Proč osudnému?
F: Protože zrovna bruselskou politiku vede k tomu, že jsou legislativně kodifikované absurdity neomarxistů beze všeho vydávány za lidská práva a veřejnost tento podfuk bez odporu akceptuje. Nebo také proto, že legitimní politická pluralita se automaticky chápe jako legitimizace plurality morální, takže se pak oprávněná mravní kritika ideologicky privilegovaných entit posuzuje jako netolerance, rasismus, islamofobie či homofobie. A elity triumfují.
Jiným neblahým důsledkem nominalistické kultury je logické znemožnění podstatné definice totality. Pak nastupují empirické náhražky, které pro změnu znemožňují pochopení totalitní podstaty bruselské politiky.
Ostatně Vy sám jste toho živým dokladem. Vzpomínáte, jak jste při našem prvním setkání rozhořčeně namítal, že Brusel přece není totalitní, protože nezakazuje svobodné volby. Ani Vás přitom nenapadlo, že jste možná vpašoval do podstatné definice totality její nahodilý, nepodstatný znak: zákaz svobodných voleb. Taky jste se nechal unášet (nominalistickým) hlavním proudem.
P: Ach jo, ani nevíte, jak moc si přeju tyhle Vaše filosofické čáry máry zneškodnit. Jaký je tedy stav naší diskuze?
F: Čelíte výtce, že jako prounijní politik nevědomky sloužíte totalitě. Je-li tomu tak, pak se stáváte tragickou postavou.
P: V opačném případě jste za tragéda Vy.
F: Shodli jsme se, že náš spor se dá rozumně rozhodnout jen pomocí obecné definice totality. Spadá-li politika EU pod ní, je totalitní. Jestliže některý definiční znak neobsahuje, totalitní není. Bez obecné definice totality se můžeme jen ideologicky překřikovat.
P: Na první pohled se to tak zdá, ale je tu problém. Kde takovou definici vzít? Spadla snad z nebe? Předpokládám, že Vy už jste si ji sestrojil tak, aby se do ní politika EU vešla.
F: Zatímco do Vaší představy o totalitě EU nezapadá. Spor se tedy posouvá k otázce, co je totalita. Ptáme se na její správnou definici.
P: Nemusíme objevovat Ameriku. Definici totality zavedl už Mussolini: „Vše ve státě, skrze stát a pro stát“.
F: Zajímavé, že si necháte totalitu definovat od takového padoucha.
P: Co je na tom divného? Prostě byl prvním, kdo určil význam slova „totalita“. Takové určování je libovolné. Když už je ale jednou slovo zavedeno, měla by se definice respektovat. Když budete vymýšlet novou definici, rozšíříte jen zmatek v komunikaci.
F: Takže Mussolinimu spadla z nebe? Máte v tom hokej. Mluvíte o definici slova, ale my potřebujeme definici samotné totality. Jen ta, nikoli jazykový úzus, může rozhodnout o povaze EU. Náš spor je na úrovni reálné definice totality, která se libovolně nezavádí; není konvenční. Musí se naopak řídit realitou totality. Má vyjadřovat, čím totalita je. A tady hrozí závažnější chyby, než nějaké posuny významů slov.
P: Jaké?
F: Například Mussoliniho definice je široká. Schází jí potřebná specifikace. Vyjadřuje jen etatismus, nikoli daleko horší systém totality. Vy se zase s eurohujery dopouštíte definice úzké, když bez rozmyslu vymezujete totalitu určitou mírou nesvobody či krutosti.
P: Proč bez rozmyslu? Musíte své oponenty pořád napadat?
F: Pouze konstatuju, že se tu vezete na vlně normalizované povrchnosti. Nebo jste si dal u totality práci s rozlišováním znaků nutných a nahodilých?
P: Co pořád máte s těmi nutnými znaky?
F: Už jsem to posledně vysvětloval. Abyste mohl racionálně obhájit své přesvědčení o netotalitní EU, musíte znát obecnou definici totality. Podmínkou její obecné platnosti však je, že musí obsahovat jen nutné znaky totality.
P: Proč?
F: Kdybychom do ní vpašovali nenutný znak, nebyla by už obecná. Nezahrnovala vy všechny totalitní režimy.
P: To mi není jasné.
F: Je bílá pleť nutná pro člověka?
P: Není.
F: Kdybyste ji ale dal do definice člověka, popřel byste, že černoši jsou lidé. Takový rasismus! Takže, definice jsou obecné právě proto, že soustřeďují jen nutné znaky. Už chápete?
P: Hm.
F: Zavedením nahodilého znaku do definice totality se tedy z množiny totalitních režimů mylně vylučují režimy, které ho nemají. A toho se právě dopouštíte, když na obranu EU uvádíte, že jsou v ní svobodné volby, a že se v ní odpůrci nevraždí.
P: Proč by nemohl být třeba zákaz svobodných voleb pro totalitu nutný. Kdo to rozhodne?
F: Zřejmě ten, kdo pochopí identitu totality. Kdo ji adekvátně vyjádří v obecné definici.
P: Jsme ale vůbec schopni totalitu obecně definovat? Trochu jsem se porozhlédl a zjistil jsem, že v odborném sociálně vědním diskurzu máme jen zřídka kdy obecně přijímané definice. Uznávaný expert na totalitní systémy A. J. Gregor říká, že se musíme spokojit s intuitivním chápáním. Totalitarismus proto můžeme jen charakterizovat, nikoli s obecnou platností definovat.
F: Chválím Vaší snahu. Bohužel jste se rozhlížel na nesprávném místě.
P: Takže respektovaný znalec totality je pro Vás automaticky břídil. Vy ale musíte mít těžký život.
F: Když pominu, že si asi pletete obecné přijetí definic s jejich obecnou platností, musím se zeptat, co si od jeho skepse k obecným definicím slibujete? Nechápete, že taková rezignace vrhá náš spor do víru iracionality, kde rozhodují rétorika a vášně? Že tím vypadáváte z role rozumného obhájce netotalitní povahy politiky EU? Racionálně můžete hrát náš spor už jen na remízu. Na veřejnosti sice vyhrajete. Hravě mě přehlasujete a užijete si další „parlamentární“ vítězství. Myslel jsem ale, že Vás skutečně zajímá, jak se to s tou totalitou má.
P: Jistěže zajímá. Přehlasování by mě netěšilo. Kdy už mě konečně začnete brát vážně?
F: Dobrá. Takže budeme většinovou skepsi k obecným definicím ignorovat?
P: To zase ne. Musíte ukázat, jestli se dá ignorovat s dobrým svědomím.
F: Obecné definice precizují obsahy obecných pojmů, které jsou základním materiálem našeho myšlení. Takové precizace ovšem předpokládají, že jsou jejich obsahy objektivní. Ve vývoji moderní filosofie se však prosadilo nominalistické řešení, které objektivitu obecnin popírá.
Moderní vzdělanost ochořela napříč různými směry a obory nominalismem. Skepse k obecným definicím a definiční skluzy k pouhým slovům patří také mezi důsledky nominalistického znehodnocení lidského myšlení, které jste v diskuzi důvěřivě uplatnil.
P: Proč mluvíte o nominalismu jako o chorobě? Z dějin filosofie si vzpomínám, že nominalismus je na rozdíl od naivního realismu daleko kritičtější. Proto se také vývojově prosadil.
F: Myslíte? Představte si filosofa, který tvrdí, že pravdu nepoznáváme. Jeho myšlenka vypadá takto: Je pravda, že člověk nepoznává pravdu. Je to výkon kritického myšlení, nebo spíš politování hodná naivita?
P: Vždyť si odporuje.
F: Přitom jeho negace pravdy vypadá děsně kriticky; ve skutečnosti je jen naivní pózou. A co negace nominalisty? Také popírá, co nutně předpokládá.
P: Jak to?
F: Moderní myšlení o člověku nejvíce ovlivnili Kant svou teorií poznání a Hegel svou hyperdynamickou ontologií. Obě směrodatné teorie jsou předurčeny nominalismem. Díky němu Kant věřil, že nepoznáváme nutné znaky reálných jsoucen. Hegel zase na základě nominalismu věřil, že v realitě nejsou žádné nutné, a tedy i neměnné struktury.
P: To vypadá střízlivě.
F: Skutečně? Nevykládají nám oba moderní velikáni něco převratného o člověku?
P: No a co?
F: A nezahrnují do svých výkladů všechny lidi všech dob? Nenárokují si pro své výklady obecnou platnost za hranicemi zkušenosti?
P: To filosofové obvykle dělají.
F: Jaká je ale podmínka takové obecné, neempirické šíře záběru našeho poznávání člověka? Není to náhodou objektivní zachycení toho, co je pro něj nutné, bez čeho by nebyl člověkem?
P: Jo, to už jste vysvětloval.
F: Takže Kant a Hegel jako nominalisté také popírají to, co sami ve svých výkladech předpokládají. Užívají obecný pojem „člověk“, v němž nutně předpokládají objektivní poznání nutných znaků lidských jedinců. Jako nominalisté však poznání či existenci jejich nutných určení zároveň popírají. Ještě Vám to připadá rozumné?
P. Musím to promyslet.
F: Je to stejné, jako když skeptik popírá pravdu a nárokuje ji i v tom popření. Až to pochopíte, získáte potřebný odstup od soudobé humanitní vzdělanosti. Ta je totiž prosáklá nominalistickou, absurditami překypující kulturou. Taková distance Vás může osvobodit i od těch předsudků, které jste právě uplatnil v naší diskuzi.
P: Jakých předsudků?
F: Rezignace na obecnou definici totality, záměny definice reálné za slovní a důvěry v pozitivní vývoj filosofického myšlení.
Google Sites
Report abuse