Polemika bez konce?

Antonín Dolák

Ukáži na body, o kterých se ještě argumentovat dá, zbytek by byl jen emotivní hádkou o předpoklady, kterým pan Cardal věří, aniž je má dokázány (víc v závěru textu).

„Textualista konstatuje kruhovost při snaze o dokazování apodiktické platnosti principu sporu,... Tím pádem zůstává ve hře permanentní logická možnost opaku všech našich koncepcí.“ Ne. Logickou možnost opaku by implikoval až dokázaný zákon sporu, ten je však zatím nedokázaný. Cardal se zde tedy opět dopouští kruhu.

„Východisko z krizové situace … je zprostředkováno pragmatickým přijetím validity principu sporu, v němž si … logickou možnost platnosti opaků našich pojmů prostě pragmaticky nepřipouštíme.“

My si ji „nepřipouštíme“ prostě proto, že zde žádná takováto logická možnost není – ta plyne až z nedokázaného zákona sporu. Už to, že Cardal hovoří o „logické“ možnosti, ukazuje kruhovost jeho myšlení: logika není dokázána, proto ji nelze používat na obhajobu zákona sporu. Tak se totiž zase dokola dokazuje zákon sporu zákonem sporu!

„… jsem … upozornil na fakt, že smysluplné zavádění pojmu ‚pragmatismu‘ je v textualismu … stiženo beznadějnou kruhovostí.“

Opět zde spatřuji Cardalův vypjatý racionalismus: vůbec mi nejde o pojem „pragmatismus“, ale o to, že se něco jemu mlhavě podobného neurčitě v „žitém textu“ samo ukazuje! Toto „něco“ (co nelze popsat bližšími určeními, a přece se to ukazuje velmi silně) není – na rozdíl od Cardalova pojmu „pragmatismu“ – vůbec zákonu sporu podřízeno.

„Přímý důsledek toho pak v logice samotného textualismu spočívá v jeho zásadní nedokazatelnosti...“

Každý důkaz spočívá až na nedokazatelném zákonu sporu, proto zde Cardalova řeč o nedokazatelnosti zní poněkud nevhodně. Textualismus je nedokazatelný stejně jako Cardalův realismus, jen toho prostě bez důkazu předpokládá mnohem méně.

„…pojem ‚pragmatismu‘… je v sobě rozporný.“

Rozpornost čehokoliv je určena až zákonem sporu, který je nedokázán. Tedy opět logický kruh: Cardal dokazuje zákon sporu zákonem sporu. Nelze jednoduše proti čemukoliv argumentovat tím, že je to rozporné, dokud nedokážeme ZS, který ukazuje údajnou chybnost rozpornosti. Navíc to, co pragmatismu odpovídá, se samo ukazuje a je to zcela nezávisléna tom, zda to můžeme či nemůžeme vyjádřit v pojmu „pragmatismus“!

„…účinnost (pragmatismu – pozn. A. D.) při imunizaci lidského myšlení před totálním znicotněním v kontradikci se tak rovná nule.“

Zde se zřetelně vyjevuje Cardalův nereflektovaný racionalismus: z údajné rozpornosti pojmu „pragmatismus“ vyvozuje rozpornost vlastního pragmatického jednání. Tedy z toho, že je teorie něčeho rozporná, vyvozuje i rozpornost tohoto něčeho samotného. Zapomíná, že teorie nemusí být (a nebývá) univerzální: věc lze zachytit lépe či hůře (a někdy jen prostě jinak!) různými teoriemi a věc sama je na teorii nezávislá. Teorie může být nastokrát rozporná, ale pokud se nám věc jí zachycená ukazuje-cítíme ji, prožíváme ji, pak prostě tato věc reálná je!

„… jak … mohu … identifikovat nějaký ‚žitý text‘, nějaké ‚prožívání bolesti‘ v jejich nezávislosti na principu sporu? Jedině tak, že je rozliším od interpretujícího metatextového myšlení,… tedy jen a pouze s odvolávkou na jeho … platnost.“

Ne. Nejprve cítím-prožívám-zakouším, až pak interpretuji a podrobuji konceptualizaci. Cardal nevidí samotné prožívání něčeho (i termín „něco“ je zde nepatřičný, žitý text je přeci pojmově neuchopitelný, o to však hlouběji prožívaný), vidí až jeho racionalistickou interpretaci. Jistě, podmínkou každé diferenciace je zákon sporu, ale náš text, který se diferencemi (bolest / ne-bolest, žitý text / metatext, zakoušení bolesti / nezakoušení bolesti,…) jen hemží, jednoduše není žitým textem! Zakoušení samotné nepodléhá zákonu sporu, uchopení bolesti např. v diskursu, kam patří i tato věta, již ano!

Jelikož je zákon sporu nedokazatelný, pak podle Cardala „‚žitý text‘ implikuje svůj pravý opak ‚ne-žitého textu‘, který je současně ‚ne-textem‘, anebo ‚ne-vnímáním bolesti‘, které je zase zároveň ‚ne-vnímáním ne-bolesti‘ i ‚vnímáním ne-bolesti‘ atd.…“

O „žitém textu“ mluvím pomocí zákona sporu jen proto, že jinak myslet neumíme. Ale žitý text a naše zakoušení-prožívání tohoto textu je na zákonu sporu zcela nezávislé, prostě se ukazuje, jak to je. Každá mluva (která již samozřejmě zákon sporu předpokládá) je jen pomůckou, odkazující k těmto prožívaným skutečnostem velice přibližně a velice nezajištěným způsobem!

Podobně Cardal napadá i spojení pojmů „ukazování se něčeho neurčitého“, které je podle něho při nezajištěnosti zákona sporu nesmyslné. Opět mohu odpovědět stejně: toto spojení pojmů zákonu sporu podléhá, ale je to jen nedostatečné vyjádření něčeho, co je prožito.

Musím v této souvislosti důrazně poukázat na Cardalovu velkou argumentační chybu: Cardal neospravedlněným způsobem nenápadně podsouvá důkazní břímě mně, ačkoliv patří jemu. Já jsem ho upozornil na to, že zákon sporu je nedokázaný, on jej však nedokazuje, naopak stále dokola opakuje, že jestliže je zákon sporu nedokázaný, postrádají mé výpovědi zajištěný smysl. Zapomíná na to, že postrádají smysl také jeho výpovědi. Cardal měl vyvrátit mnou vyargumentovanou tezi, že ZS je nedokázaný (což neudělal!), namísto toho vyvozuje z mé teze důsledky (nezajištěnost a nejistota výpovědí), které jsem sám mnohokrát zdůraznil, které však nijak mou tezi o nedokazatelnosti ZS nepodrývají. Navíc, nesmyslnost sama je v tomto případě definována ZS, tedy i Cardalovo obviňování z nesmyslnosti opět není důkazem ZS, ale logickým kruhem ZS předpokládajícím!

Tedy opět opakuji Cardalovi svůj argument: Pomocí ZS zjistíme, že jelikož se každý důkaz na ZS zakládá, ZS sám je principiálně nedokazatelný a každé jeho dokazování je pouze logickým kruhem. Zjistili jsme to uvnitř textu, v němž ZS používáme, a s jeho pomocí! K tomuto argumentu nechť se primárně obracejí Cardalovy možné protiargumenty!

Cardal dále říká, že i kruhovost důkazu ZS je nejistá, protože jsem na ni přišel pomocí ZS, který je podle teze o kruhovosti nejistý. Na kruhovost důkazu jsem skutečně přišel pomocí ZS, jak jsem mnohokrát zdůraznil. To však Cardala nijak nezbavuje břímě důkazu: on je totiž tím, kdo chce ZS dokázat. A přišel-li jsem s tím, že podle ZS samého je ZS nedokazatelný, musí to vyvrátit, pokud chce dále se ZS operovat! Jinak řečeno přišel jsem prostředky jeho teorie na to, že jeho teorie je nedokazatelná. Míček je na jeho straně stolu: on musí předložit argumenty.

Cardal potom napadá textualismus, který je jistě také formulován skrze ZS, což jsem však nikdy nezamlčoval. Jistě, pro textualismus je totiž opět jen pomůckou – jednoduše neumíme myslet bez ZS, tak myslíme s ním, i když je nedokazatelný. Je samozřejmé, že i má teze o poslední nezajištěnosti myšlení nebo o nedokazatelnosti ZS je zformulována pomocí ZS. Pan Cardal toto bombasticky připomíná, jako bych to snad já sám už několikrát nezdůraznil.

Cardal dále hovoří o tom, že neplatí-li v „žitém textu“ ZS, pak tam bolest cítíme i necítíme. Opět je třeba podotknout, že takto se mu to jeví jen proto, že neodlišuje pojem věci od věci samé. Jistě, v racionalistické rekonstrukci „žitého textu“ to je tak, jak říká Cardal, ale nikoliv již v „žitém textu“ samotném! Vždyť pojem „cítění bolesti“ s jeho určitostí danou mu ZS je jen nedokonalou pomůckou, snažící se velmi neuměle zachytit fenomén prožitku bolesti samotný! O fenoménech nemá smyslu říkat, že v nich ZS platí, prostě jsou dány, prožíváme je. A to je bod, ve kterém se s dogmatickým racionalistou Cardalem jistě neshodneme – vždyť on již sám několikrát ve svém minulém textu diskusi explicitně uzavřel. Prostě je to bod, o kterém se podle pana Cardala nepochybuje, kterému se jen bezmezně věří.