Víra nebo ateismus?

Zdeněk Lohel Klindera

V příloze Katolického týdeníku – Perspektivy/16.-22. května 2017 byl publikován rozhovor Aleny Scheinostové s Tomášem Halíkem o knize Svět bez Boha, kterou napsal Tomáš Halík společně s Anselmem Grünem. Na otázku, zdali není dnes daleko palčivějším problémem náboženský fundamentalismus než ateismus, odpovídá Tomáš Halík těmito slovy:

Fundamentalismus nechápe, že řeč víry je analogická, že víra se vyjadřuje v metaforách a obrazech, které je třeba promeditovat a interpretovat. Fundamentalisté si pletou symbol s tím, k čemu symbol ukazuje. Místo tajemství, kterým Bůh je, chtějí jednoduché definice.

Halík tu užívá termín „fundamentalismus“ v zcela negativním smyslu jako hanlivou nálepku. To je sice dnes běžný, ale poněkud jednostranný úzus. Slovo fundamentum překládáme z latiny slovem základ. Člověk, který se vyjadřuje fundovaně, vychází z pevného a jistého základu. Ví, o čem mluví. Jeho projev je zdatný, učený a jasně podložený.

V negativním smyslu jsou naopak chápáni fundamentalisté, kteří ustrnuli v omezeném pojetí určitého výkladu. V náboženské oblasti to mohou být mnozí sektáři, kteří svůj výklad Bible pojímají doslovně tam, kde je to nevhodné. Například biblickou zprávu o stvoření světa v šesti dnech chápou jako šest krát čtyřiadvacet hodin. Nebo v situaci prvotní církve to byli židokřesťané, kteří vyžadovali obřízku pro pohany podle předpisu Mojžíšova zákona.

Jenže v pojetí mnohých teologů modernistické orientace se tento termín rozšiřuje jako kladivo na všechny, kdo svou víru stavějí na „jednoduchých definicích“. Co se však skrývá za těmito jednoduchými, dnešními intelektuály existencialisticko-postmoderního ražení tak opovrhovanými definicemi? Nejsou to snad pravdy víry? Krédo, které církev vyznává v jednoduchých větách, jež pocházejí od apoštolů a prošly brusem po tisíciletí trvajícího tříbení? Nejsou to základní – fundamentální – pravdy víry, které má pravověrný křesťan vyznávat?

Víra, že je jeden Bůh, není žádná metafora nebo obraz, víra, že Bůh je ve třech osobách jako Otec, Syn a Duch svatý, není žádná metafora nebo symbol, víra, že Bůh je nejvýš spravedlivý, není žádný obraz, víra, že Syn Boží se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži spasil, není žádný symbol, víra, že je lidská duše nesmrtelná, také není žádná metafora nebo symbol.

Ano, řeč Písma svatého je často analogická, Boží slovo se často vyjadřuje v obrazech a podobenstvích. Sám Pán tak učí a zvěstuje evangelium, ale víru takto chápat nelze; není rozumně možné ji odvozovat z biblických metafor. Podkladem – fundamentem – víry jsou zjevené pravdy Boží, svěřené církvi, která je předkládá k věření. Ve světle tohoto zjevení svěřeného církvi je možné objasňovat obsah Bible. Ne však naopak, že by se z Bible teprve odvozoval obsah víry promeditováním a interpretováním jejího obsahu. Jinak jsme v protestantském pojetí „sola scriptura“, které otevírá cestu k subjektivismu víry. To je sice pro mnohé teology ekumenicky lákavé, ale pro katolickou víru zůstává noeticky stěžejní pravdou, že Církevní magisterium slouží Božímu slovu tak, že mu závazně dává pravý smysl podle fundamentu zjevené pravdy, tedy ve víře, kterou garantuje přítomnost Ducha svatého.

Konkrétně to platí například ve výkladu Kristových slov při ustanovení eucharistie: „Toto je moje tělo, toto je má krev.“ Autentický církevní výklad těchto slov je ve smylu vere, realiter et substantialiter. Tak je přítomen Pán v eucharistii. Jak to víme? Nikoli z meditace a interpretace metafor a symbolů, ale z učení církve. Totéž platí například o Kristových slovech k Petrovi při ustanovení Petrova primátu: „Ty jsi Petr, to je skála“. Dalo by se to jistě vyložit různým způsobem. Však se o to také protestanti snažili, aby nemuseli uznat prvenství římského biskupa. Kdo však staví na pevném fundamentu církevního učení, netápe, ale správně chápe tato slova ve prospěch papežského primátu.

Být v tomto pozitivním smyslu fundamentalistou tedy není hanbou, ale ctí. U katolického kněze to má být naprosto samozřejmá povinnost, má-li učit a vést svěřený Boží lid. Největším problémem církve není nedostatek kněží, ale modernistická orientace v jejich řadách. Jeden pravověrný kněz přinese více užitku než deset kněží modernistických.

Katechismus katolické církve také připomíná prorocký úkol všech věřících, který spočívá mimo jiné v neúchylném vyznávání pravé víry: „Svatý Boží lid se také podílí na Kristově Prorockém poslání“, a to především pro nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laici i hierarchie, když „neúchylně lne k víře jednou provždy křesťanům svěřené, prohlubuje její chápání a stává se Kristovým svědkem uprostřed tohoto světa.“ (KKC 785)

Další část Halíkovy odpovědi se týká ateismu: „Musíme si být vědomi toho, že mnozí ateisté nepopírají Boha, nýbrž teismus – lidské představy o Bohu. A existují druhy teismu, které si odmítnutí zaslouží.“ Ano, falešné představy o Bohu tu vždy byly a budou. Je třeba je odmítnout. Halík je také odmítá a bojuje proti nim. Neřadí se tím podle svého obsahově dost zúženého či spíše konfuzního pojetí také mezi ateisty? Vypadá to spíš jako určitá omluva či jakési alibi pro takto smýšlející odpůrce Boha. Jistě, Halík nemluví o všech ateistech, ale jen o mnohých, když takto odpovídá na otázku: „Je však ateismus doopravdy „světem bez Boha“, nebo je spíše starozákonním „zápasem s Bohem“? Intelektuální prostředí přesycené humanismem, tolerancí a zideologizovaným dialogem mi však připadá vůči ateismu dosti shovívavé. Jako by ateismus nebyl vážným a snad největším zlem, které Písmo často připomíná. V jednou žalmu čteme slova: „Blázen v srdci svém tvrdí, že není Boha“. Zmínkami o bezbožných se to v Bibli hemží. Sám Pán přísně napomíná nedostatek víry. V příslibu Ducha svatého uvádí, že „usvědčí svět z hříchu, že nevěří“ (Jan 16,8). Nevěřit znamená také podle Kristových slov riskovat spásu: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16, 16)

Neškodí tedy uvést širokou škálu ateismu, jak ji připomíná KKC:

„Výraz ateismus označuje velmi rozmanité jevy. Jeden jeho častý způsob je praktický materialismus, který omezuje své potřeby i své snažení jen na prostor a čas. Ateistický humanismus zastává nesprávný názor, že člověk „je sám sobě cílem, jediným strůjcem a tvůrcem své historie“. Jiná forma současného ateismu slibuje osvobodit člověka prostřednictvím hospodářského a sociálního osvobození, k čemuž prý „stojí v cestě náboženství už svou povahou, neboť odvrací člověka od budování společnosti tím, že ho pozdvihuje k naději na budoucí a neskutečný život. (KKC 2124)

Ateismus je hříchem proti ctnosti zbožnosti, protože odmítá nebo popírá existenci Boha. Odpovědnost za tuto vinu může být podstatně zmenšena úmysly nebo okolnostmi. Na zrodu a rozšíření ateismu mohou mít nemalý podíl věřící tím, že zanedbávají náboženskou výchovu, zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě; o nich platí, že pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírají než ukazují. (KKC 2125)

Často má ateismus svůj základ v nesprávném pojetí lidské nezávislosti vyhrocené až k odmítnutí jakékoliv závislosti na Bohu.“ (KKC 2126)

V textu je na prvním místě, i když ne třeba významově, velmi rozšířený praktický materialismus jako příčina ateismu. V tomto názoru utvrzení lidé jsou vůči jakékoliv náboženské víře a představám Boha lhostejní. S takovými ateisty nelze mluvit o Bohu, pokud zůstávají zakořeněni ve své falešné filosofii, která vylučuje všechno duchovní. Jejich materialismus je praktický, a tak ani nepromýšlejí teorii materialismu, v níž by mohli objevit rozpory a omyly.

Ateistický humanismus je jemnější. Nějaké duchovno jsou jeho stoupenci ochotni uznat, ale silné ego je vede k ulpění na vlastní soběstačnosti. Mají blízko nebo mohou být dokonce totožní s poslední zmíněnou kategorií na Bohu nezávislých ateistů. Jejich postoj tím v sobě může skrývat dokonce určitý satanský rys v podobě „non serviam“, což obnáší nakročení do pekla.

Z těchto důvodů je tedy nutné zaujmout k ateismu a jeho stoupencům nejen chápající, ale také velmi kritický postoj a před tímto zlem důrazně varovat.

Dosti zmatená je Halíkova odpověď na otázku: „Může být tedy ateismus jako odmítání nepravdivých představ o Bohu paradoxně i impulzem na cestě k Bohu?“ Halík odpovídá: „Určitě. Někteří křesťanští misionáři plenili nejdřív „posvátné háje“ pohanů, svatý Pavel zas u jednoho oltáře v takovém háji na Areopagu začal své kázání chválou jejich zbožnosti. Je třeba pečlivě rozlišovat, které náboženské představy, a to i některé, které se vydávají za křesťanské), je třeba nejprve překonat, protože jsou patologické, aby člověk našel cestu zdravé víry – a kdy naopak v prostředí „pohanů“ a ateistů“ můžeme najít „oltář neznámému Bohu“ (protože i jim je něco „svaté“). Pro ty bychom pak podle výzvy papeže Benedikta měli najít místo v „předsíni víry“ - on ho nazýval „nádvoří pohanů“. Držme se Ježíšovy rady „poznáte je po ovoci“.

Podivné je srovnání misijního postupu sv. Pavla s postupem některých křesťanských misionářů. I Pavel plenil svým kázáním „posvátné háje“, odmítal různé formy modloslužby a prosazování judaismu mezi křesťany. Ten, kdo bojuje proti falešným náboženským představám, také v přeneseném smyslu plení „posvátné háje“ jejich stoupenců. Pavel používá určitou (diplomatickou?) nadsázku nebo možná dokonce ironii, která mu byla blízká, když chválí zbožnost těchto pohanů. Oni vlastně nebyli ateisté. Nějakou víru, i když mylnou, na rozdíl od novodobých ateistů měli. Ti totiž jakoukoliv náboženskou víru odmítají. Sv. Pavel tedy ve svém kázání použil určitou antropologickou indukci, když na to navázal zvěstováním víry ve vzkříšeného Krista. Většina lidí si na něčem zakládá, je jim to „svaté“. Co když jim to však nahrazuje Boha, kterého už tím pádem nepotřebují? Divná „předsíň víry“... divné „nádvoří pohanů“...