Korespondenční teorie pravdy
David Černý
Korespondenční teorie pravdy je podle mého názoru jedinou smysluplnou a konzistentní teorií pravdy, a proto se jí budu ve svém příspěvku věnovat, aniž bych přihlížel k alternativním teoriím - vrátím se k nim při jiné příležitosti. V současné filosofii je korespondenční teorie pravdy (dříve se používal termín adekvační teorie pravdy, což lépe poukazuje k definici pravdy jako shody) většinou odmítána, paradigmatický je výrok P. F. Strawsona: „Korespondenční teorie pravdy nevyžaduje očištění, ale odstranění.“1 Pokusím se ukázat, že jeden z hlavních důvodů, pro který je korespondenční teorie odmítána, takzvaný argument praku (The Slingshot Argument) vychází z nepřijatelných, nominalisticky zatížených předpokladů, které je nutné odmítnout tím spíše, že znemožňují tradiční chápání korespondence i z jiného, závažnějšího důvodu - z důvodu, o kterém mluvil Frege ve své stati Der Gedanke , když tvrdil, že snaha vysvětlit pravdu jako shodu mezi představou a skutečností vede k regresu in infinitum ; to samé v logicky preciznější podobě říká na více místech i J. Fuchs.2 Argument praku patří mezi takzvané „hroutící argumenty“, jejichž společným znakem je snaha ukázat, že existuje méně jsoucen, než se předpokládá na začátku - např. že každá pravdivá singulární věta koresponduje se stejným faktem, což je v rozporu s intuicí, že např. věta Petr sedí , pokud je pravdivá, koresponduje s jiným faktem, než věta Petr je nemocný .
V současné analytické filosofii je korespondenční teorie pravdy chápána pod vlivem anglického filosofa, logika a matematika Bertranda Russella (1872-1970), který svou koncepci korespondenční teorie pravdy přednášel roku 1918 v Londýně. Podle Russella a jeho filosofie logického atomismu jsou základními prvky struktury světa fakta, která jsou vyjadřována větami. Protože jsou věty a fakta izomorfní (mají tutéž strukturu), může mezi pravdivou větou a faktem vyjadřovaným touto větou nastat shoda. Zastáncem korespondence jako izomorfismu mezi jazykem a světem byl také L. Wittgenstein, podle kterého je elementární věta pravdivá, pokud jí zobrazovaná situace aktuálně nastává.3 Tyto nominalistické představy korespondenční teorie pravdy jsou základem, od kterého se odvíjejí další úvahy moderních filosofů - ať už směrem k obhajobě základní myšlenky korespondence jako relace strukturálního izomorfismu mezi větami a fakty, či k jejímu diskreditování.
Známý slogan Veritas est adaequatio rei et intellectus , který můžeme najít u Tomáše Akvinského a Bonaventury, se dnes formuluje takto:4
Tvrzení je pravdivé, právě když koresponduje s faktem.(1)
Ptejme se nyní, jak můžeme zpřesnit naše chápání faktu, tvrzení a korespondence . Pod pojmem faktu můžeme rozumět nějakou část empirického světa, která činí výrok pravdivým, nebo nepravdivým. V angličtině se pro slovo fakt užívá termín truth-maker , což docela dobře poukazuje na původní význam faktu, tj. něčeho, co činí výrok pravdivým. 5 Stanislav Sousedík při výkladu povahy faktů cituje B. Russella: „Když mluvím o faktu - nekladu si za cíl pokusit se o exaktní definici, ale o vysvětlení, a tak abyste věděli, o čem mluvím - míním druh věcí, které činí propozici pravdivou či nepravdivou.“6 Hned však dodává, žes touto definicí se nemůžeme spokojit, protože bychom se dopouštěli definice kruhem. Jestliže pravdivý výrok definujeme jako výrok, který se shoduje s nějakým faktem, a zároveň vysvětlujeme, že fakt je část empirického světa, která činí výrok pravdivým, jsme beznadějně zamotáni v definičním kruhu. Sousedík proto navrhuje v intencích Descartesovy metody rozdělit zkoumaný problém na větší počet dílčích otázek. Ve své stati se zabývá fakty, se kterými se podle teorie shodují výroky analytické - tedy takové, které jsou pravdivé na základě významu slov, ze kterých se skládají (např. Každý starý mládenec je svobodný ), a syntetické - složené pomocí výrokových spojek ( a, nebo, jestliže - pak atd.), a nesložené, tedy singulární ( Akvinský je filosof ), partikulární ( Někteří lidé jsou moudří ) a univerzální ( Každý člověk je smrtelný ). Po delším výkladu jednotlivých případů dochází Sousedík k závěru, že generální výroky se neshodují s žádným faktem, a přechází po rozboru Nealova slingshot argumentu k vysvětlení povahy faktů, se kterými se shodují singulární výroky. Sousedík říká: „Uvedené příklady ... naznačují, že fakta shodující se s pravdivými singulárními výroky (či alespoň s jejich převážnou částí) spočívají v reálné existenci určitého individua nebo v reálné existenci jednotlivé vlastnosti (resp. vztahu), jejíž obecný protějšek přisuzuje jednotlivému subjektu příslušný predikát.“7 Protože není naším cílem obhajovat korespondenční teorii pravdy založenou na tvrzení (1), můžeme ponechat diskusi o povaze faktů stranou. Faktem budeme prostě rozumět nějaké strukturované uspořádání věcí a jejich vlastností ve světě, tvořící složený celek a činící pravdivým korespondující výrok.
Pro pozdější výklad je důležité bližší objasnění povahy tvrzení čili nositele pravdivosti - filosofická angličtina má pro tuto funkci termín truth-bearer . Nejčastěji se tvrzením rozumí abstraktní strukturovaná entita, která je významem příslušné oznamovací věty. Konečně korespondence je relací strukturálně-referenčního izomorfismu mezi tvrzením a faktem. Relace je jistá množina, která obsahuje v tomto případě uspořádané dvojice [tvrzení, fakt], pro něž platí:8
(i) Každé části entity A odpovídá právě jedna část entity B a obráceně.
(ii) Každé relaci RA mezi částmi entity A odpovídá právě jedna relace RB mezi částmi entity B a obráceně.
(iii) Pro všechny části entit A, B a všechny relace RA, RB platí: části entity A jsou v relaci RA, právě když jim odpovídající části entity B jsou v odpovídající relaci RB.
Objasněme tento abstraktní výklad na příkladu!9 Mějme dvě věty, první:
Měsíc obíhá kolem Země (I)
a druhou:
The moon revolves round the Earth (II)
Fakt se skládá z uspořádané trojice [Měsíc, obíhá_kolem, Země], tj. z dvojice reálných objektů a vztahu (binární relace), který mezi nimi platí. Příslušné věty korespondují s tímto faktem a jsou pravdivé, protože:
(j) Příslušné plnovýznamové termíny věty referují k příslušným částem faktu.
(jj) Relaci RA1 = ... obíhá_kolem ... a relaci RA2 = ... revolves_round ... odpovídá právě jedna relace RB = ... obíhá_kolem ..., která platí mezi reálnými objekty Měsícem a Zemí (v uvedeném pořadí; relace není symetrická) a naopak.
(jjj) Podmínka (iii) je splněna triviálně.
Mohlo by se zdát, že právě uvedený výklad je konzistentní teorií pravdy založené na korespondenci mezi propozicemi a skutečností. Bohužel tomu tak není, jak se snaží ukázat např. Donald Davidson svým „argumentem o Velikém faktu“ („The Great Fact Argument“) či nověji Stephen Neale, který nedávno rekonstruoval a interpretoval Gödelův prakový argument. Oba argumenty se však dají blokovat, jak ukazuje Sousedík i Kolář, např. Gödelův slingshot argument se dá blokovat užitím Russellovy teorie určitých deskripcí, postup S. Sousedíka budeme mít příležitost sledovat v dalším textu. Nejvážnější námitka proti nominalistické interpretaci korespondenční teorie pravdy jako shody mezi propozicí a skutečností se v textech analytických filosofů nevyskytuje, budeme ji muset tematizovat sami. Postupujme však popořadě. Nealovu rekonstrukci Gödelova prakového argumentu podává ve srozumitelné formě Petr Kolář,10 budeme jeho výklad sledovat. Pro zjednodušení předpokládejme, že členem relačního vztahu je na jedné straně věta (nikoli její významový korelát) a na druhé straně fakt. C(s, f) budeme číst: „Věta s koresponduje s faktem, že f.“ Předpoklady následujícího argumentu jsou tři:
P1. Fa a a = (T)(x=a & Fx) korespondují se stejným faktem.
a je singulární termín, takže Fa může znamenat např. Petr je filosof ,
výraz a = (T)(x=a & Fx) čteme „a je to jediné x takové, že x je identické s a a Fx“. Je-li výrok Petr je filosof pravdivý, pak se shoduje se stejným faktem jako výrok „Petr je totožný s tím jediným x takovým, že x je totožný s Petrem a x je filosof.“
P2. Jestliže nahradíme ve větě s singulární termín koreferenčním výrazem, pak označíme-li tuto větu se substituovaným termínem s*, platí C(s*, f).
Např. výrazy Tomáš Akvinský a autor Summa contra gentiles jsou koreferenční výrazy, které odkazují oba k jedné osobě filosofa a teologa Tomáše Akvinského. Věty Tomáš Akvinský byl vězněn svými bratry a Autor Summa contra gentiles byl vězněn svými bratry mají stejný význam.
P3. Určitá deskripce (T ) ? denotuje tu jedinou věc, která splňuje ?.
Nyní předpokládejme, že věty Fa , a=b a Gb (např. Petr je filosof , Petr není Pavel , Pavel je matematik ) jsou pravdivé čili korespondují s fakty f1, f2, f3; pak platí:
I. C(Fa, f1)
II. C(a = b, f2)
III. C(Gb, f3)
IV. C(a = (T )(x = a & Fx), f1) Z I. podle P1.
V. C(a = (T )(x = a & a = b), f2) Z II. podle P1.
VI. C(b = (T )(x = a & Gx), f3) Z III. podle P1.
VII. C(b = (T )(x = b & a = b), f2) Z II. podle P1.
VIII. f1 = f2
IX. f2 = f3
X. f1 = f3
(Krok VIII. je ze IV, V podle P2, P3> a vzhledem k tomu, že určité deskripce denotují stejnou věc; krok IX. z VI, VII podle P2, P3 a vzhledem k tomu, že určité deskripce denotují stejnou věc; poslední krok se odvozuje z tranzitivity relace identity: (va)(vb)(vc); (a = b b = c => a = c)).
Závěr argumentu je jasný: každé dvě pravdivé singulární věty korespondují se stejným faktem, což je v rozporu s rozumnou intuicí, že různé pravdivé věty by měly korespondovat s různými fakty. Pokud jsou tedy pravdivé všechny tři předpoklady, nesplňují fakta takzvaný „ minimal diversity criterion “11, což znamená, že pravdivé singulární věty korespondují pouze s jediným, Velikým Faktem (Great Fact). Pro stoupence korespondenční teorie pravdy z toho podle Koláře a rovněž podle Sousedíka vyplývá, že pokud chceme s touto teorií operovat, musíme se pokusit zpochybnit, že výše uvedený argument je argumentem dokonalým, tj. že jeho premisy jsou všechny současně pravdivé a závěr je jejich logickým důsledkem. V postupu zpochybňování platnosti našeho argumentu se Kolář od Sousedíka liší. Pro Koláře je předpoklad P1 nezpochybnitelný; protože věty Fa a a = (T)(x = a & Fx) jsou nutně ekvivalentní, musí proto korespondovat se stejným faktem.12 To samé platí pro druhou premisu, Kolář cituje samotného Neala:13 „Mám za to, že by žádný teoretik, operující s fakty, nechtěl tuto premisu popřít,“ a uvádí jednoduchý příklad, na kterém nemožnost odmítnutí premisy P2 demonstruje. Nikdo asi nebude chtít zpochybňovat, že věty Tomáš Akvinský zemřel cestou na církevní sněm v Lyonu a Autor Summa contra gentiles zemřel cestou na církevní sněm v Lyonu korespondují se stejným faktem. A právě o možnosti nahrazení (substituci) jednoho singulárního termínu (např. Tomáš Akvinský ) jiným, který denotuje tu samou jednotlivinu (koreferenční termín Autor Summa contra gentiles označuje stejnou osobu jako Tomáš Akvinský , totiž středověkého filosofa a teologa Tomáše Akvinského), hovoří druhá premisa. Zbývá poslední předpoklad, který říká, že určitá deskripce (T) ? denotuje tu jedinou věc, která splňuje ?. Podle Gödela je to Achillova pata celého argumentu - s použitím Russellovy teorie určitých deskripcí je možné slingshot blokovat. Britský filosof a matematik Bertrand Russell se snažil stanovit přesné pravdivostní podmínky vět přirozeného jazyka, např. věty Současný francouzský král je holohlavý za pomoci analýzy výrazů, které mají syntaktickou strukturu: „ta (jediná) věc, která...“. Určité deskripce jsou sémanticky nesamostatné výrazy, které svůj smysl získávají až vurčitém větném kontextu; od vlastních jmen (v logickém smyslu) se odlišují tím, že denotují nejvýše jednu jednotlivinu, tj. právě jednu, a nebo žádnou. Pro blokování slingshotu je důležité, že Russellovy určité deskripce nejsou singulární termíny, nereferují k nějaké věci. Věta, která má formu: „ta (jediná) věc, která je F, je G“, se podle Russella analyzuje takto:
x((vy(Fy <=> y=x) & 6x)
V uvedené formuli se nevyskytuje žádný singulární termín, a proto je argument blokován: jestliže v krocích argumentu č. IV a V nejsou určité deskripce referenční, nedenotují žádnou věc, a ipso facto nemohou denotovat stejnou věc. Postup argumentu se „zasekne“ v krocích VIII a IX. Odmítnutím předpokladu P3 a jeho nahrazením Russellovou teorií určitých deskripcí se zdá být korespondenční teorie pravdy zachráněná.
Petr Kolář však uvádí ve své jiné práci14 další námitku proti chápání korespondence jako relace strukturálně referenčního izomorfismu, která není na slingshotu závislá. Než Kolářovy námitky uvedu, musím se zmínit o terminologii, kterou ve své knize používá. Pro tvrzení (anglicky truth-bearer ) užívá slova „pravděnec“, pro fakt ( truth-maker ) termín „pravditel“. Po této nezbytné poznámce můžeme pokročit dále. Kolář uvádí hlavní předpoklad svého argumentu, totiž že:
Logicky neboli nutně ekvivalentní věty by měly korespondovat s týmž faktem (pokud jsou pravdivé).(i)
Pak stručná korespondenční teorie pravdy zní:
I. Pravděnce jsou oznamovací věty nebo jejich (strukturované) významy.
II. Pravditele jsou fakty vyhovující podmínce (i).
III. Korespondence je relace strukturálně referenční podobnosti mezi pravděnci a pravditeli.
Podle Koláře nemohou být všechny tři teze současně pravdivé, protože je možné, aby dvě logicky ekvivalentní věty korespondovaly s různými fakty. Např. věta: Praha leží západně od hranic je izomofní s faktem , logicky ekvivalentní věta Pardubice leží východně od Prahy však nekoresponduje podle předpokladu II. s faktem , ale s faktem , jak to požaduje III. ve shodě s definicí strukturálně referenčního izomorfismu. Podle Koláře musíme odmítnout tvrzení III. a relaci korespondence chápat jako korespondenci nepřímou (indirect correspondence) mezi pravděnci a pravditeli, zprostředkovanou konstrukcemi faktů. Ve shodě s touto základní Kolářovou ideou, která je jeho významným příspěvkem do diskuse o korespondenční teorii pravdy, formuluje Pavel Materna nepřímou korespondenci v intencích TIL (transparentní intenzionální logiky). Podle Materny koresponduje věta se svým významem (meaning) - což je konstrukce spojená s větou podle pravidel daného jazyka - a je pravdivá, pokud její význam konstruuje nějaký fakt.
Rovněž znalec středověké filosofie prof. Stanislav Sousedík nesouhlasí se zničujícími závěry Nealovy rekonstrukce Gödelova „praku“ ave svých příspěvcích15 se pokouší na rozdíl od Koláře prokázat, že nejvhodnějším adeptem k odmítnutí je premisa P1. Protože Sousedík vychází ve svých úvahách z aristotelských inspirací, bude zajímavé sledovat jeho myšlenkové postupy a to, jak přijetí několika v současné filosofii rozšířených tezí přivedlo Sousedíka až k odmítnutí platnosti korespondenční teorie pravdy pro generální a analytické výroky.
Sousedík začíná své úvahy tím, že bez výhrad přistupuje na současné chápání korespondenční teorie, kterému budeme říkat pojetí exteriorizační: výrok je pravdivý, shoduje-li se se skutečností čili s určitým faktem. Protože Sousedík odmítá běžnou definici faktu jako něčeho v reálném světě, co činí výrok pravdivým - víme, že z toho důvodu, že bychom se tak dostali do definičního kruhu - navrhuje rozdělit zkoumaný problém na více dílčích témat, kterými se zabývá zvlášť. Sousedík začíná otázkou, jaké povahy jsou fakta, se kterými by měly korespondovat výroky analytické - tj. podle současného chápání takové výroky, jejichž pravdivost závisí pouze na významu jednotlivých termínů, ze kterých se věta skládá ( každý vraník je černý , každý starý mládenec je svobodný - materiální analytičnost) či na významu nikoliv pojmů, ale logických spojek, neurčitých zájmen a částic ( jestliže prší, pak prší - formální analytičnost). Protože pravdivost těchto dvou typů vět nezávisí podle Sousedíka na faktickém stavu věcí, ale pouze na způsobu, jakým jsme se konvenčně dohodli, že budeme jednotlivé termíny užívat, nekorespondují analyticky pravdivé výroky s žádným faktem, tj. korespondenční teorie pro ně neplatí. Sousedík přímo říká: „Ve skutečnosti se ani takové výroky (jsou myšleny analytické výroky, pozn. D.Č.) neshodují s žádnými empirickými fakty, nýbrž jen s pravidly pro užívání slov, která jsme si sami stanovili.“16 V poznámce na šestnácté straně Sousedík uvádí, že vychází z realistické teorie významu, kterou se nemůže blíže zabývat - což je určitě škoda, protože by se mnoho vyjasnilo. Každopádně se mi zdá, že nominalistické řešení problematiky obecných termínů, inspirované pozdním Wittgensteinem (význam jazykového termínu spočívá ve způsobu jeho užívání) se za realistickou teorii významu považovat nedá. Také mi to neladí s tím, jak Sousedík charakterizuje materiálně analytické výroky ve svém úvodu do sborníku Co je analytický výrok , kde doslova říká: „Analytičnost uvedené věty ( každý vraník je černý , pozn. D.Č.) se tedy zakládá na tom, že je v ní pojem vyjadřovaný jejím predikátem zahrnut v pojmu vyjadřovaném jejím subjektem. To nasvědčuje tomu, že by snad bylo možné analytickou větu vymezit tak, že je v ní pojem vyjadřovaný predikátem zahrnut v pojmu vyjadřovaném subjektem .“ 17 Sousedíkovo řešení mi rovněž neladí s tím, že pro singulární výroky je ochoten souhlasit s tím, že korespondují s fakty - v tomto případě tedy chápeme pravdivost věty na základě její korespondence s příslušným faktem, zatímco pro analytické výroky to není s to přiznat. Je to nedůslednost, která podle mého názoru pramení z určité předpojatosti, kterou má prof. Sousedík vůči analytické filosofii a některým jejím neodůvodněným předpokladům.
Když Sousedík uvažuje o generálních výrocích, vychází z premisy, kterou sice můžeme najít vmnoha dílech současných filosofů, kterou však nijak neobhajuje - třebaže rozhoduje o mnohém. Pro větší přehlednost uvedu dvě teze, které Sousedík přijímá a ze kterých vychází, uvedu je zvlášť a označím je symbolem, abych se na ně mohl snadněji odvolávat.
S1. Výrok je pravdivý, korespondujeli s odpovídajícím faktem.
S2. Rozumím-li nějakému výroku, vím zároveň nutně, jak ho verifikovat.
S1 vlastně říká, že se Sousedík hlásí k tomu pojetí korespondenční teorie pravdy, které nazýváme exteriorizační - shoda nastává mezi dvěma „oddělenými“ entitami, větou a faktem. Podle S2 je znalost verifikace výroku jeho propriem, tj. vlastností, která každý tento výrok nutně doprovází.
Když Sousedík začíná své úvahy o povaze faktů, se kterými by měly korespondovat generální výroky, vychází z předpokladu S2. Protože je ovlivněn způsobem, jakým analytičtí filosofové chápou strukturu generálních výroků - že totiž subjekt těchto výroků není sémantickou jednotou - dochází k závěru, že při verifikaci například univerzálního výroku musíme postupovat takto: vezměme např. výrok, týkající se všech chlapců v dané školní třídě:
Všichni chlapci jsou modroocí. (1)
Protože větě rozumíme, víme podle Sousedíka, jak ji verifikovat: vzali bychom všechny žáky a u chlapců bychom zkoumali barvu jejich očí. Verifikační postup charakterizuje následující věta:
Pro každé: je-li to chlapec, pak je modrooký. (2)
Z analýzy struktury univerzálních výroků podle některých filosofů vyplývá, že kvantifikátor netvoří s pojmem v subjektu sémantickou jednotu (třebaže gramatickou jednotou jistě je; z toho plyne, že sémantická struktura není totožná se strukturou gramatickou), a proto je ve skutečnosti jakousi „zkratkou“ za singulární věty Fa =>Ga. Verifikace univerzálního výroku pak spočívá v postupné verifikaci jednotlivých vět singulárních. V dané školní třídě by to jistě nebyl problém, jenže podle Sousedíka je povaha korespondence taková, že mezi myšleným výrokem (který je, pokud jsem Sousedíka pochopil správně, významovým korelátem napsaných či vyřčených vět) a příslušným faktem nastává vztah identity. Protože výrokovým spojkám (tj. takovým, které jsou funkcí skládající pravdivostní hodnotu složeného výroku z pravdivostních hodnot vět jednoduchých) v reálném světě nic neodpovídá, nemůže mezi větou struktury Fa =>Ga & (ale ani Fa & Ga či Fa v Ga) a faktem nastat korespondence - prostě proto, že příslušný fakt neexistuje. Protože, jak již víme, je podle Sousedíka univerzální výrok pouhou zkratkou za výroky singulární, pro něž v reálném světě žádná fakta nejsou, nemůže ani samotný univerzální výrok korespondovat s žádným faktem; korespondenční teorie pravdy je pro univerzální výroky nepoužitelná. Vše, co bylo uvedeno, platí mutatis mutandis i pro výroky partikulární; ani pro ně tedy není korespondenční teorie použitelnou teorií pravdy.
Nebudu se zde zabývat celým postupem, ve kterém Sousedík zpochybňuje první premisu Gödelova prakového argumentu; pro další výklad to není podstatné. Na závěr jenom shrnu, k jakým závěrům prof. Sousedík dospívá. Třebaže tento filosof vychází z aristotelsky inspirované tradice, pod vlivem analytické filosofie tvrdí, že příspěvky současných autorů poskytují příležitost k uvědomnění si nedostatků tradiční nauky o pravdě. Na základě dogmatického předpokladu (nazývám tento předpoklad dogmatickým, protože - ač je regulativem Sousedíkových úvah a svým vlivem je vede k velice závažným důsledkům - nikde v jeho úvahách nenajdeme pokus o jeho vysvětlení a odůvodnění), o tom, že pravdivost spočívá v udílení této hodnoty větě verifikačním postupem - tak alespoň chápu předpoklad S2 a způsob, jak s ním v praxi Sousedík nakládá - dochází pan profesor kjednoznačnému závěru: pro generální a analytické výroky není korespondenční teorie pravdy použitelná, protože v reálném světě neexistují fakta, se kterými by uvedené druhy vět mohly korespondovat.
Než se budu věnovat jednotlivým částem diskuse o korespondenční teorii pravdy, chtěl bych Sousedíkovy závěry dovést ještě o kousek dál: tvrdím, že exteriorizační pojetí pravdy neumožňuje smysluplné chápání pravdy jako korespondence u žádných výroků. Vzpomeňme si, jak je korespondence definována: v relaci korespondence (aniž by bylo třeba blíže upřesňovat, jaké vlastnosti tato relace musí mít) se nachází výrok či jeho významový korelát a nějaký stav, nějaké uspořádání věcí a jejich vlastností v reálném světě. Pravda se v takovém pojetí nemůže realizovat vůbec, důvodem je regres in infinitum , ke kterému nominalistické pojetí korespondenční teorie pravdy nevyhnutelně vede. V důsledku své ontologické struktury totiž věta svou pravdivostní hodnotu neobsahuje jako důsledek shody mezi výrokem a realitou, výrok je pouhým členem shodného vztahu výrok - realita. Pravdivostní hodnotu mu tedy musíme přiznat, například v závislosti na nějakém verifikačním postupu, jak uvádí Sousedík. Jenže pravdivostní hodnotu propozici připisujeme opět pomocí propozice, která sama pravdivostní hodnotu neobsahuje jako důsledek své vnitřní, ontologické struktury. Je tedy také pouhým členem shodného vztahu, kterému musíme přiřknout pravdivostní hodnotu. Tento postup, jak je vidět, vede nutně do nekonečna a jako takový se hroutí - nemůže sloužit jako smysluplná explikace korespondenční teorie pravdy a především naší možnosti pravdu poznávat. Zaběhlé chápání pravdy jako shody mezi propozicí (výrokem, větou, soudem) a skutečností musíme jako nekonzistentní odmítnout. Jestliže odmítáme toto exteriorizační pojetí pravdy, ipso facto > se vyhýbáme Gödelovu praku, protože ten je založen na předpokladu korespondence mezi větou a skutečností. Pojetí pravdy (budu ho nazývat interiorizačním pojetím), které se pokusím v dalším textu více rozvést, není žádným hroutícím argumentem ohroženo, protože pravdivostní hodnota je chápána jako hodnota soudu, která se v něm realizuje v důsledku jeho ontologické struktury. Protože je interiorizační teorie pravdy zasazena do širších filosofických souvislostí, musím začít poněkud zeširoka.
Kontakt s realitou je lidské mysli zprostředkován pomocí pojmů (conceptus, notio), které jsou determinovány a svým obsahem utvářeny reálnými objekty. Pojem je to, v čem zachycujeme věc (id, in quo intelligimus rem). Objektivita obsahů pojmů je rezultátem noetických zkoumání, ze kterých vyplývá, že konzistentní výpověď o možnostech lidského poznání je bezesporná jen za předpokladu, že vypovídáme o skutečném poznání - nikoli o jeho představě, názvu či něčem podobném. Tradičně se rozlišují dva aspekty pojmů - aspekt objektivní (to, co přímo zachycujeme intelektem pod určitým inteligibilním aspektem, objekt jako poznaný, id quod per se primo intelligitur) a aspekt subjektivní čili samotný pojem, tak jak existuje jakožto singulární poznávací akt. Mluvíme-li o objektivním aspektu pojmu, mluvíme o samotném objektu poznání, o jsoucnu pojmem mysli zpřítomněném, zatímco u subjektivního aspektu pojmu nás zajímá celostní pohled na pojem jako to, čím poznáváme realitu.
U pojmů se na chvilku zastavme. Moderní logika a analytická filosofie, která je s logikou nerozlučně spjata, často tradiční logice vytýká psychologismus. Definovat, co je psychologismus, není příliš snadné, protože si pod ním moderní autoři představují to, co se jim zrovna hodí. Nejčastěji se psychologismu rozumí pod vlivem pojetí logiky z Port-Royal. Karteziánský obrat ve filosofii přinesl také obrat v chápání logiky, který se projevil v díle Logika čili umění myslet (La Logique ou l’art de penser, 1662) dvou členů Port-Royalského jansenistického hnutí, Antoine Arnaulda a Pierra Nicolema. Logika v pojetí těchto dvou odpůrců karteziánského osvícenství je pokusem o zkoumání lidského uvažování ve světle karteziánské teorie idejí. Port-Royalskou logicku tradicí byli ovlivněni např. Kant a Hegel, domnívám se však, že na tomistickou logiku a její nauku o pojmu se přívlastek psychologistická nevztahuje. Srovnejme si, co si pod psychologistickou koncepcí představuje např. logik prof. Pavel Materna a srovnejme ji s tím, co tomisté skutečně říkají! Materna ve své knize Svět pojmů a logika 18 nazývá psychologisticky orientovaným pojetím pojmů takové, které spojuje pojmy s mentálními procesy, a vznáší tři námitky:
1. Ptá se, jaký je rozdíl mezi pojmem a představou. Jestli je pojem ztotožněn se smyslovou představou, nedá se vysvětlit poznání abstraktních předmětů, např. všech matematických jsoucen, která jsou smysly nevnímatelná, a dokonce i nepředstavitelná! Myslím si, že tomisticky orientovaný logik by s Maternou vřele souhlasil a dodal by, že přesně to tvrdí i on: pojem je totiž skutečně něco naprosto odlišného od smyslových představ. Jsou to právě tomisté, kteří zdůrazňují podstatný rozdíl mezi poznáním smyslovým (jednotlivé, konkrétní a obsahově měnlivé) a rozumovým, pojmovým, které je obecné, abstraktní a obsahově stálé. Např. Tomáš Akvinský doslova říká: „Výsledkem působení činného rozumu je jakási podoba, která je v trpném rozumu a vznikla obrácením se činného rozumu k fantazijním obrazům. Tato podoba reprezentuje to, co jsou fantazijní obrazy, jen co do druhové přirozenosti. A tímto způsobem dochází k abstrakci rozumem poznatelného intencionálního vidu z fantazijních obrazů: není tomu tedy tak, že by se nějaká numericky táž forma, která byla nejprve ve fantazijním obrazu, později ocitla v trpném rozumu.“19
2. Materna dále připomíná Bolzanovu námitku, že smyslová představa je subjektivní, a proto se subjekt od subjektu liší; smysluplná komunikace mezi lidmi by tak asi byla nemožná, natož vědecká logika. Opět: tomisté neztotožňují pojem se smyslovou představou. Přesto se zde na chvilku zastavme. Tomisté učí, že objektivním aspektem pojmu je nějaké jsoucno, zachycené pojmem pod určitým inteligibilním aspektem. Mohlo by se zdát, že ač pojem není smyslová představa, Bolzanově námitce tomisté neunikají, protože každý člověk může zachycovat jednotlivá jsoucna pod různými inteligibilními aspekty. Tomáš Akvinský může být zachycen pod pojmem autor Summa contra gentiles , ale také muž, který zemřel cestou na koncil v Lyonu , či muž,který se stal členem dominikánského řádu a byl vězněn svými bratry . Pokud bereme vážně noetický rezultát realismu (tj. je to samo jsoucno, které je rozumu pojmem představeno), nemůžeme redukovat obsah pojmu na pouhou množinu výrazů, kterými je pojem tvořen (tak chápal obsah pojmu Bolzano, proto pro něj pojmy učený syn neučeného otce a neučený syn učeného otce , mají stejný obsah, tj. {učený, syn, ne, otec}). Obsah pojmu je tvořen znaky, které jsou ve slovní reprezentaci pojmu explicitně vyjádřeny, ale je také tvořen rozsáhlou strukturou implikovaných znaků, které pocházejí z poznaného objektu. Tyto virtuální znaky nejsou sice explicitně aktualizovány, ale již aktualizované nutně doprovázejí a mohou být vyjádřeny. Pojmy autor Summa contra gentiles a muž, který zemřel cestou na koncil v Lyonu mají v obsahu jiný poměr aktuálních a virtuálních znaků, přesto dávají poznat jediného člověka, Tomáše Akvinského.
3. Třetí námitka vychází z toho, že není možné představit si obecninu - opět je to teze, kterou by každý tomista podepsal.
Pojmy tedy zprostředkovávají kontakt s realitou, musíme si objasnit, jak. Například fotografie, na které je znázorněna nějaká blízká osoba, pokud je poznaná, dává poukaz na něco jiného, od sebe odlišného. Taková znamení, která se nejdříve poznávají, aby dala poznat jiné, budeme nazývat instrumentální. Instrumentální znamení je signum quod . Z předchozího výkladu o povaze pojmů je jasné, že pojem nemůže být instrumentálním znamením - pak by totiž platily všechny námitky, které proti takové koncepci, jakožto psychologistické, vznesl prof. Materna. Pojem je přirozené znamení, jehož signifikativní funkce je dána samotnou povahou jeho obsahu - poznaného jsoucna, a jako takový dává poznat primárně objekt, až sekundárně (druhá intence) - reflexí rozumu nad svými vlastními poznávacími úkony - sám sebe. Pojem je signum quo ; tuto skutečnost pěkně vystihuje následující citace z díla Tomáše Akvinského: „Když však rozum reflektuje nad sebou samým, poznává touž reflexí jednak své poznávání, jednak i intencionální vid, díky němuž poznává. Atak je tento intencionální vid sekundárním předmětem myšlení. Ale primárním předmětem myšlení je věc, jejíž podobou je intencionální vid.“20 Distinkce signum quod a signum quo je nesmírně důležitá v dalším rozvíjení interiorizační koncepce korespondenční teorie pravdy.
Jak si jistě každý čtenář všiml, přešly všechny mé úvahy od původního setrvávání v oblasti jazyka (když jsem psal o příspěvku P. Koláře a S. Sousedíka) do sféry myšlení - kontakt s realitou je totiž, jak již víme, v oblasti myšlení. Zmíním se krátce o realistické teorii významu, kterou zastávám. Teorií významu se zabývá poměrně mladá vědní disciplína, která se jmenuje sémantika; tento termín jako první užil pravděpodobně francouzský lingvista Michael Bréale roku 1904. Podle některých filosofů, např. Rudolfa Carnapa, můžeme sémantikou rozumět nauku o vztazích mezi výrazem a tím, co tento výraz označuje. Význam je něco, co je spojeno s jazykovým výrazem a díky čemu je tento výraz odlišný od nesrozumitelného shluku hlásek či grafických znaků.21 Co „něco“ však význam je? Podle V. Svobody můžeme najít čtyři různé odpovědi na otázku, co je význam:22
Význam je totožný s předměty materiálního světa. Např. významem termínu Jitřenka je planeta Venuše.
Význam je mentální entita.
Význam je abstraktní entita, např. konstrukce (u P. Materny).
Význam není žádná entita, ale způsob, jak daný výraz užíváme.
Analytická filosofie je filosofií obratu k jazyku, a proto v sémantických úvahách současných filosofů převládá pojetí, ve kterém je na jedné straně jazykový výraz a na straně druhé význam (i když existují koncepce, v nichž splývá sémantický a pragmatický aspekt jazyka, např. teorie mluvních aktů). Realistické řešení teorie významu, které se na rozdíl od analytické filosofie opírá o výsledky noetického zkoumání možností lidského poznání a nezatěžuje se nominalistickými a agnostickými redukcemi filosofické reflexe na jazyk a jazykové hry, vychází na jedné straně z teorie pojmů jako signum quo , na druhé straně z konvenčnosti samotných jazykových termínů. Slovo je rovněž znamení, ale takové, které musí být nejdříve samo poznáno, aby mohlo dát poznat jiné; slovo je signum quod . Kromě toho, na rozdíl od pojmů neobsahují slova podobnost se znamenaným a jsou tak znameními konvenčními, jejichž vztah k pojmům je dán lidskou konvencí a jazykovou praxí. Významem slov jsou tedy realisticky chápané pojmy; tak budeme chápat předloženou koncepci významu. Jen na okraj zmíním, že strukturální sémantické principy významu (tj. takové, které nezávisí na řešení „substanciální“ povahy významu, tj. na tom, co význam jazykového výrazu je), jako je princip kompozicionality či princip zaměnitelnosti synonym salva veritate , vyplývají z noetického řešení povahy pojmů a z jeho realistického rezultátu - obsahu pojmu jako abstraktně pojatého jsoucna. Například princip zaměnitelnosti synonym salva veritate říká, že když v dané větě nahradíme jeden výraz výrazem s ním synonymním, nezmění se pravdivostní hodnota věty. Je to proto, že synonymní pojmy mají ve svých obsazích různé poměry aktuálních a virtuálních znaků; přesto odkazují svými obsahy ke stejnému jsoucnu jako celku. Když ve větě Tomáš Akvinský je významný filosof nahradíme pojem v subjektu pojmem Autor Summa contra gentiles , pravdivostní hodnota věty Autor Summa contra gentiles je významný filosof zůstane stejná jako pravdivostní hodnota věty původní - tedy pravda.
Samotné pojmy nemohou být nositeli pravdivostní hodnoty, pravda přichází do hry až v okamžiku tzv. druhé mentální operace, spojování a rozdělování pojmů v jejich objektivních aspektech. Tomáš Akvinský v De Veritate píše: „Je třeba říci, že tak jako se pravda prvně nachází v rozumu a druhotně ve věcech, tak se také prvně nalézá v aktu rozumu skládajícího a rozdělujícího, spíše než v aktu rozumu postřehujícího quiddity věcí.“23 Kategorickým soudem budeme rozumět výsledek (opus) imateriálního aktu mysli, vztahující vůči sobě dva pojmy: subjekt a predikát. Subjektem soudu je rozumu přímo zprostředkováno určité jsoucno - subjekt tedy reprezentuje realitu - zatímco predikát reprezentuje poznání reality. Pokud je vztažení obou pojmů v jejich objektivních aspektech odpovídající, tj. obsahem predikátu je nějaká část obsahu pojmu v subjektu, dochází k respektování identity subjektu, a tudíž ke shodě mezi poznáním a realitou. Identitní teorie predikace, na níž výklad interiorizační teorie pravdy stavím, podle mého chápání znamená, že predikát se k pojmu v subjektu (a tím samým k reálnému jsoucnu jakožto poznanému, tj. k objektu) vztahuje v aspektu identity tohoto subjektu. Jestliže subjektu přidělujeme v kategorickém soudu obsah predikátu, mohou nastat jen dvě situace: celý obsah predikátu se realizuje v obsahu pojmu v subjektu, a nebo ne ( tertium non datur - odtud se také odůvodňuje princip bivalence, (vA) (TA v FA)). Kvalita soudu, ve kterém nastává shoda, se označuje jako pravda. Jak vidno, pravdivostní hodnota soudu je něco, co se mu nepřipisuje v závislosti na aktu verifikace, ale hodnota, která se v něm realizuje v důsledku jeho ontologické struktury. Porovnejme nyní exteriorizační a interiorizační koncepci korespondenční teorie pravdy. Exteriorizační teorii charakterizuje nominalistický slogan, který jsme si vypůjčili od P. Koláře a na který přistupuje asi většina současných analytických (a jak je vidět u Sousedíka, i „neanalytických“ - je-li tak možno Sousedíka charakterizovat), filosofů zastávajících korespondenční teorii pravdy: Tvrzení je pravdivé, právě když koresponduje s faktem. Tato verze korespondenční teorie, i když se ji podaří obhájit proti různým „ slingshotům “ a ostatním námitkám, které bývají tematizovány, se přesto hroutí v důsledku regresu in infinitum , jak jsem se snažil ukázat výše. Hrozí stejné nebezpeční i pro interiorizační teorii pravdy? Rozhodně ne - shoda totiž není vnější relace mezi dvěma entitami, ale realizuje se jako důsledek ontologické struktury kategorického soudu; k regresu nedochází.
Předložil jsem základní koncepci korespondenční teorie pravdy, jejímž největším obhájcem je v našich podmínkách (a snad nejen v nich) filosof Jiří Fuchs. Můžeme tedy vykročit dál a z povahy pravdy jako shody mezi myšlením a skutečností odvodíme některé nejzákladnější vlastnosti pravdy. Tak především: pravda je hodnota, která se v daném soudu realizuje bez nutnosti verifikačního postupu; tím můžeme pravdivostní hodnotu pouze poznávat. Představa, že pravdivostní hodnota některých vět je nedeterminována (zvláště u empirických vět o budoucích událostech) vedla kvzniku historicky prvního systému trojhodnotové logiky, který vybudoval polský logik Jan Lukasiewitz. Problémy s nutností pravdivostní hodnoty každého kategorického soudu vyvstávají u moderních autorů v souvislosti se zaměňováním některých pojmů. Petr Kolář např. uvádí větu:24 “Za deset let bude předsedkyní vlády České republiky žena,“ a říká, že kdybychom se pokusili připsat této větě nějakou pravdivostní hodnotu, dostaneme se do rozporu s intuicí, podle které není jisté, zda budeme mít za deset let ministerskou předsedkyni. Kolář zde zaměňuje dva pojmy: pravdu a jistotu. Zatímco pravda je hodnota soudu, kterou tento soud obsahuje nezávisle na postoji lidského subjektu k němu, jistotou se tradičně chápe postoj lidského subjektu k reflexivně poznané pravdivostní hodnotě. To, že není jisté, jakou má soud pravdivostní hodnotu, neznamená, že ji nemá. Oblíbenou námitkou proti určité pravdivostní hodnotě soudů o budoucích jevech, kterou tematizoval ve svých úvahách o námořní bitvě i Aristoteles, je problém radikálního determinismu: jestliže má soud o budoucích nahodilých jevech např. pravdivostní hodnotu „pravda“, tak musí nutně nastat to, co soud o této události říká. Je-li však pravda, že „Za deset let bude předsedkyní vlády České republiky žena“ , pak je to pravda nutností v řádu logickém, nikoli ontologickém. Nerozlišování řádu logického a ontologického je ostatně pro moderní logiky signifikantní a vede k mnoha zbytečným problémům.
Podle polského logika a filosofa Alfreda Tarského, který ke zkoumání pravdy přistupoval z logicko-matematické perspektivy, neexistuje jediný absolutní pojem pravdy, aplikovatelný na všechny věty všech jazyků.25 Z pohledu peripateticko-tomistické filosofie bychom Tarského závěry mohli jednoduše odmítnout poukazem na noetickou neodůvodněnost přenášení predikátu „pravda“ na věty (nebo jejich významy, které jsou většinou chápány jako platónské entity sui generis ), protože takové exteriorizační chápání pravdy vede nutně k regresu in infinitum . Ale podívejme se na celý problém blíže! Tarski se pokoušel analyzovat charakteristické vlastnosti predikátu „pravda“ tak, aby jeho definice splňovala některé požadavky (např. byla formálně správná, aby pojem pravdy nebyl definován pomocí sémantických pojmů atd.).26 Tarski, který se přímo hlásí k Aristotelské definici pravdy, zdůraznil jako základní charakteristiku pojmu pravdivosti, že výrok, který vznikne připojením predikátu „pravda“ k názvu věty, je pravdivý tehdy a jen tehdy, jestli věta sama je pravdivá.27 Příklad, který vešel do dějin filosofie:
Sníh je bílý je pravda, právě když sníh je bílý. (1)
Obecně je uvedený příklad instancí obecného schématu:
x je pravdivá věta právě tehdy, když y. (2)
Nazývá se T-schéma. Za proměnnou x se dosazuje jméno věty (v (1) je jméno věty kurzívou uvedená celá věta), za proměnnou y samotná věta. Třebaže, jak ve svém přehledu uvádí J. Peregrin, není T-schéma univerzálně platné (neplatí např. pro věty, které postrádají pravdivostní hodnotu, nebo pro věty obsahující indexické výrazy ( Já mám hlad )) poslouží nám při výkladu důvodů, které dovedly Tarského k jeho „šokujícímu závěru“: nelze definovat pojem pravdy pro přirozené jazyky. V jazycích, které jsou sémanticky uzavřené, tj. splňující tři podmínky:28
(i) Přirozený jazyk L obsahuje kromě jmen věcí i jména vět.
(i) Přirozený jazyk L obsahuje kromě jmen věcí i jména vět.
(ii) Přirozený jazyk L obsahuje sémantický termín „pravdivý”, který je aplikovatelný na věty tohoto jazyka.
(iii) V použitém jazyce L je každá instance T-schématu pravdivou větou.
platí (za předpokladu, že Tr je predikát, vyjadřující pojem pravdy, aplikovatelný na věty L):29
Tr(x) <=> x.
Předpokládejme, že jazyk L obsahuje větu s, pro niž platí:
Tr(s) <=> – s
odkud vyplývá:
s <=> – s
a jazyk L je tudíž vnitřně rozporný. Tarski se snažil ukázat, že každý sémanticky uzavřený jazyk obsahuje nutně takové věty jako s a nemůže proto mít svůj vlastní predikát pravdy. Jaká je věta s? Můžeme si uvést jednoduchý příklad, takzvaný paradox lháře. Zacyklení logického rozumu, které slavný matematik Henri Poincaré nazval „bludným kruhem“, spočívá v oscilaci mezi tvrzením a jeho negací:30
Tvrdím-li: „Já lžu“, pak:
1. Jestliže mluvím pravdu, že lžu, pak lžu.
2. Jestliže lžu, pak říkaje, že lžu, mluvím pravdu.
A tak do nekonečna. Věta Já lžu je tedy příkladem věty přirozeného jazyka, která do něj zanáší rozpornost. Moderní filosofové, např. Barwise a Etchemendya31, řeší paradox lháře rozlišením sémantické a pragmatické roviny lidského jazyka; my se pokusíme o tomistické řešení, které se nebude vázat na neodůvodněné a v konečném důsledku sporné upřednostnění jazyka před myšlením.
Esencí soudu je vztažení dvou pojmů v aspektu identity subjektu (přesněji řečeno v aspektu identity objektivního pojmového obsahu subjektu), ze které jako proprium vyplývá respektování či nerespektování této identity. Respektuje-li obsah predikátu obsah subjektu, nazýváme tuto shodu pravdou. V našem případě je subjektem soudu osoba, která daný soud pronáší, tj. například „já“. V soudu já lžu je subjektem soudu osoba, která v okamžiku pronášení soudu lže; obsahem konotativního predikátu je „ten, který lže“, nikoli vztah k pronášenému soudu. Co vlastně znamená lhát? Jistě to není udílet pravdivostní hodnotu soudu, protože ta je dána vztahem dvou pojmů a na postoji soudící subjektu nezávisí. Jestli lež definujeme jako locutio contra mentem , pak soud já lžu je pravdivý, protože mě správně ztotožňuje s tím, kdo lže. Z realistického chápání korespondenční pravdy vyplývá, že uvedený soud, který moderním filosofům dělá takové problémy, je pravdivý a paradox lháře je paradoxem jednak neodůvodněného přenášení predikátu „pravda“ do sféry jazyka a dále předpokladu, že pravdivostní hodnota výroku je mu udílena např. aktem verifikace či pragmatickým postojem mluvčího, který výrok pronáší.
Ve svém článku jsem se snažil ukázat, že většina problémů, které se (a nutno uznat, že s velkým důvtipem a precizním logickým nasazením) řeší v diskusích analytických filosofů o povaze korespondenční teorie pravdy, vychází z logického vyústění vývoje západní filosofie do noetického skepticismu a agnostického zužování možností filosofické reflexe na lidský jazyk a řečové akty. Mnoho problémů jsem pouze naznačil; doufám, že se k nim budu vracet v dalších článcích, porovnávajících řešení tradičních filosofických problémů analytickou filosofií na jedné straně a peripateticko- tomistickou filosofií na straně druhé. Proto si nyní dovoluji svůj článek ukončit; budu vděčný za všechny kritické připomínky.
LITERATURA:
Citováno z: P. Kolář: Argumenty filosofické logiky; Filosofia, Praha 1999.
Např. J. Fuchs: Filosofie - 2. Kritický problém pravdy; Krystal OP, Praha 1995.
Jaroslav Peregrin Wittgensteinovu pozici vyjadřuje takto: „Sentences correspond to (or express) possible states of affairs, and true sentences correspond to those states of affairs which are not only possible, but actually obtain, to facts. Under this view, a sentence is true because what it claims (expresses, depict, states etc.) is a fact; it is made true by the fact. “
P. Kolář: Correspondence, Satisfaction, and Dangerous Connectives, in: T. Childers (ed.), The Logica yearbook 1997; Filosofia, Praha 1998, s. 117-127. Na str. 117: „According to the traditional - „fact-based“ - correspondence theories of truth, the concept of truth can be defined as follows: CORR A statement (or sentence) is true iff it corresponds to af act.“
Např. v P. Kolář: Indirect Correspondence and Tarskian Truth, in: J. Peregrin (ed.), The Nature of Truth (if any); Filosofia, Praha 1997, s. 161-174. Na str. 161: „ A truth-bearer is true if and only if it is made true by (corresponds to) a truth-maker. “
Citováno podle S. Sousedík: Korespondenční teorie pravdy v oblasti empirického poznání, in: Hledání pravdy o pravdě (sborník textů); Trinitas 2000, str. 13-28. Poznámka č. 6 na str. 14: B. Russell píše: „When I speak of fact - I do not propose to attempt an exact definition, but an expanation, so that you will know what I am telling about - I mean the kind of thing that makes a proposition true and false.“ (The Philosophy of Logical Atomism, in: B. Russell, Logic and Knowledge, London 1956, s. 182).
S. Sousedík: Korespondenční teorie pravdy v oblasti empirického poznání, in: Hledání pravdy o pravdě (sborník textů); Trinitas 2000, s. 21
Podle: P. Kolář: Argumenty filosofické logiky; Filosofia, Praha 1999, s. 259, poznámka 5.
Protože mi ve výkladu současných teorií korespondenční teorie pravdy nejde o originalitu výkladu, ale o poskytnutí základních informací čtenáři, o tom, jaký je stav diskusí a s čím se chci vyrovnávat, budu sledovat Kolářovy výklady.
P. Kolář: Correspondence, Satisfaction, and Dangerous Connectives, in: T. Childers (ed.), The Logica yearbook 1997; Filosofia, Praha 1998, s. 117-127.
„The family of fact meets the minimal diversity criterion, i. e. facts should not be as fine-grained as sentences but there should be more than one („Great“) fact.“ In: P. Kolář: Correspondence, Satisfaction, and Dangerous Connectives, in: T. Childers (ed.), The Logica yearbook 1997; Filosofia, Praha 1998, s. 118.
Podle Koláře musí splňovat relace korespondence dvě náležitosti; musí splňovat kritérium minimální diverzity, které je uvedeno v předchozí poznámce, a musí být persistentní, což znamená: „The correspondence relation is persistent , i. e. for all statements Vo , ß and any fact A it holds that if o corresponds to a and o = ß , then ß also corresponds to A. (Symbol “=„ stands for the classical logical entailment.)“, in: Ibid., str. 118.
„I take it that no fact theorist wants to deny (it).“ Citováno z: P. Kolář: Correspondence, Satisfaction, and Dangerous Connectives, in: T. Childers (ed.), The Logica yearbook 1997; Filosofia, Praha 1998, s. 122.
P. Kolář: Argumenty filosofické logiky; Filosofia, Praha 1999, kapitola Korespondenční teorie pravdy, str. 257-272
S. Sousedík: Korespondenční teorie pravdy v oblasti empirického poznání, Filosofický časopis AV ČR, č. 47, 1999, str. 531-544), S. Sousedík: Korespondenční teorie pravdy v oblasti empirického poznání, in: Hledání pravdy o pravdě (sborník textů); Trinitas 2000, s. 13-28
S. Sousedík: Korespondenční teorie pravdy v oblasti empirického poznání, in: Hledání pravdy o pravdě (sborník textů); Trinitas 2000, s. 25
S. Sousedík: Úvod, úvod ke sborníku Co je analytický výrok, Oikoymenh, Edice PomFil, Praha 1995, citace je ze strany 7
P. Materna: Svět pojmů a logika, Filosofia, Praha 1995
Virtute intellectus agentis resultat quaedam similitudo in intelectu possibili ex conversione intellectu agentis supra phantasmata quae quidem est repraesentativa eorum quae sunt phantasmata, solum quantum ad naturam speciei. Et per hunc modum dicitur abstrahi species intelligibilis a phantasmatibus: non quod aliqua eadem numero forma, quae prius fuit in phantasmatibus postmodum fiat in intellectu possibili. STh 1,8, 1 ad 3.
Sed quia intellectus supra seipsum reflectitur, secundum eandem reflexionem intelligit et suum intelligere et speciem qua intelligit. Et sic species intellectiva secundario est id quod intelligitur. STh 1, 85, 2.
J. Peregrin: Úvod do teoretické sémantiky, Principy formálního modelování významu, Karolinum, Praha 1998
V. Svoboda: Význam: věc, iluze, nebo obojí?, in: Filosofický časopis AV ČR, č. 6, 1999, str. 901- 913
„It should be said that just as the true is first in intellect and secondarily in things, so too it is first found in the act of intellect composing and dividing rather than in the act of intellect forming the quiddities of things.“ Tomáš Akvinský, The Meaning of Truth. Disputed Question on Truth, I., Article 3: Is truth only in the intellect composing and dividing?, in: Thomas Aquinas: Selected Writings, Penguin Classics, London 1998.
P. Kolář: Argumenty filosofické logiky; Filosofia, Praha 1999, str. 27
„Tarskis mathematical inquiry into the concept of truth brought a shocking result: we cannot express the concept of truth in the same language to whose sentences the concept be applicable; hence there is no expressible absolute concept of truth applicable to all sentences of all languages!“ J. Peregrin: Theories of Truth: A Guided Tour (An Introduction), in: J. Peregrin (ed.), The Nature of Truth (if any); Filosofia, Praha 1997.
P. Kolář: Argumenty filosofické logiky; Filosofia, Praha 1999, str. 250-256
J. Peregrin: Theories of Truth: A Guided Tour (An Introduction), in: J. Peregrin (ed.), The Nature of Truth (if any); Filosofia, Praha 1997
P. Kolář: Argumenty filosofické logiky; Filosofia, Praha 1999, str. 255
J. Peregrin: Theories of Truth: A Guided Tour (An Introduction), in: J. Peregrin (ed.), The Nature
of Truth (if any); Filosofia, Praha 1997, str. vi - vii
B. Švandová: Role paradoxu v důkazu prvé a druhé Godelovy věty o neúplnosti, in: J. Nosek, J. Stachová (ed.), Myšlení v paradoxu, paradox v myšlení; Filosofia, Praha 1998, str. 32-44
Ibid.