Filosofický kontext levicového myšlení

Jiří Fuchs

Levicové myšlení je v současnosti nejvýraznější a nejrozsáhlejší praktickou reprezentací novověké filosofie. Abychom pochopili jeho úroveň i důvody bezkonkurenčního postavení, bude vhodné, když zachytíme rozhodující místa ve vývoji novověkého myšlení. Levicové myšlení je neseno progresismem. Charakterizuje ho vytrvalá snaha po změně stávajících pořádků, negace tradice a starého člověka. Společensko-politická angažovanost má vést k prosazení (třeba i razantnímu) změn - nejlépe radikálních. Kritika v tomto ohledu poukazuje na tragickou bezohlednost levicových tvůrců dějin. Mohlo by se namítnout, že se progresisté uklidní, až dosáhnou svého. Ale jednak není jisté, zda toho kdy dosáhnou, zda jsou předjaté cíle vůbec dosažitelné, a hlavně: copak se vývoj zastaví? Pořád je co vylepšovat a prst na pulzu doby drží vždy levicoví intelektuálové; mají to privilegium jaksi z povahy věci. Levicovým intelektuálům nikdy nescházely vize planetárního uspořádání, urychlování pokroku... Otázkou zůstává, zda tyto vize nového člověka člověku také odpovídají. Ideály architektů levicových projektů bývají aspoň na pohled eticky přitažlivé. Rovnost, sociální spravedlnost, všelijaká práva reagují na zaběhnuté nedostatky a vyvolávají emočně silnou motivaci. Zase však zbývá otázka, zda zvolené terapeutické prostředky nezpůsobí svým složením a svou razancí víc škody než užitku. Zkušenost učí, že dílčí, jednorozměrné zaujetí v řádu spravedlnosti působí obludnější nespravedlnost, když ignoruje jiné požadavky spravedlnosti, které jsou platné za hranicemi zúžené levicové optiky. Paradoxní kolize sociální a personální spravedlnosti např. vyvolává pochybnost, zda skutečně jde o sociální spravedlnost. Co je tedy potřeba, aby k takovým destruktivním absolutizacím nedocházelo? Zřejmě filosoficky kompletnější, vyváženější pohled na člověka. A nedá se říct, že by levicový intelektuál byl pouhým pragmatikem či technologem moci, emancipovaným od filosofické souvislosti svých pokrokových receptur. Máme-li pochopit fenomén expanze a intelektuální dominance levicového myšlení ve 20. století, pak musíme naopak poodhalit velice určité, rozsáhlé filosofické pozadí daného fenoménu. Proč je tedy možné tak snadno kritizovat levicové socio-recepty poukazem na redukcionismus, na povážlivé vynechání širokých pásem lidské reality? No právě kvůli tomu - právě takovému - filosofickému zázemí. K.Gödel dělí filosofické nauky a světonázory na pravolevé ose podle vztahu k metafyzice, takže skepticismus, pozitivismus i materialismus má za levicové. Přitom konstatuje, že filosofický vývoj šel od renesance doleva a vrcholí ve 20. století; dokládá to na matematice. Gödel hodnotí tento vývoj jako rabiátský. Je známou skutečností, že v novověké filosofii je vše určeno teorií poznání. Kdo chce z hloubky porozumět hodnotě a úrovni novověké filosofie a kultury, která z ní vzešla, musí se orientovat v jejích teoriích poznání, musí je umět kriticky posoudit. Co lze v tomto ohledu kompetentně a ve zkratce říct? Že se novověké výklady lidského myšlení hrubě nezdařily. Že tvůrci novověké gnoseologie nevyřešili hlavní problém, jímž je verifikace pravdy jako hlavní hodnoty myšlení. Přitom na něm v explikaci poznání a potažmo ve filosofii všechno záleží. Neboť hodnotu pravdy každý filosof ve svém myšlení neprominutelně užívá jako univerzální předpoklad svých reflexí. Descartes jediný problém pravdy aspoň zahlédl, ale téma rychle zmařil ve svém cogito ergo sum. Po něm už novověká filosofie degenerovala v dogmatických a naivních, protože autodestruktivních popisech struktur poznání. Proč tak ostře, negativně? Protože pouhý, do východiska jako určující postavený, popis poznání nestačí na vyhodnocení myšlení. O takové vyhodnocení však v kritické reflexi poznání vposledku běží. Je myšlení skutečně objektivní? Je korespondenční pravda skutečně kvalitou myšlení? V jakých mezích a za jakých podmínek se realizuje? Na tyto klíčové otázky poznání nemůže dát pouhý popis z principu kompetentně odpověď. Proč? Protože takový popis bez reflexe a potřebné problematizace rovnou pozitivní odpověď předpokládá. Jestliže tedy instalujeme popis poznání do východiska zkoumání jako zdroj prvních premis celého výkladu a vyvozujeme (např. s Kantem) něco o hodnotě myšlení (např. zda je možná metafyzika), pak si počínáme dogmaticky, logicky konfuzně, svévolně a velice riskujeme krach. V technické terminologii říkáme, že z psychologických premis nelze vyvozovat noetické závěry (tj.závěry o existenci, esenci a dimenzi pravdy), protože premisy jsou těmito noetickými hodnotami nutně spoluurčeny. Novověcí teoretici poznání se objevitelsky vyjadřují o tom, co v objevech nepovšimnutě užívali. Takové počínání v pozitivní verzi vyúsťuje do nezvratného dogmatismu s následným fideismem; v negativní verzi končí v autodestrukci - v popírání vlastních předpokladů. A právě to je úděl směrodatných, „kriticky" naladěných teoretiků poznání novověku. Pro náš problém je důležité, že tento v kostce naznačený kolaps gnoseologie novověku znamenal i podstatnou deformaci filosofického myšlení - jeho agnostickou redukci na empirii. O člověku jen v mezích zkušenosti - taková je výsledná metodická restrikce antropologie 20. století, jak ji reprezentují vládnoucí směry, pozitivismus a fenomenologie. Výchozí výkladová redukce poznání tedy implikuje výkladovou redukci reality. To je pro kritické posouzení levicového myšlení rozhodující spojitost. Z hlediska ontologického výkladu reality navazuje na novověké teorie poznání monismus. Ten tvoří obecný rámec levicového světonázoru. Příslušné specifikace dodává materialismus a hyperdynamismus. Co se za těmito ontologickými ismy skrývá a proč jsou principiální redukcí reality? Monismus v jistém ohledu odpovídá agnostické redukci poznání na empirii, neboť zkušenost máme jen s tímto světem a monismus ho povýšil na Absolutno. Pokažená teorie poznání vytváří prostor pro všelijaké modely reality - a všechny se v něm jeví jako možné. Realistická verifikace pravdy naproti tomu skýtá kritéria, která ve filosofických výkladech spolehlivě a na široké ploše rozlišují pravdu od omylu. Takovými kritérii jsou především objektivní složky myšlení - obecniny a první principy. Jejich objektivita je totiž vyžádána realizací pravdy, kterou nelze bezrozporně popírat. Monismus však koliduje s povinnou objektivitou myšlenkových entit, když např. kumuluje rozpory kladením jednoho Subjektu všech životních aktů i potencialit, takže Subjekt pak týž predikát má (v aspektu aktu) a zároveň nemá (v aspektu potence). Teoretická nepřijatelnost monismu byla ovšem ve vývoji novověkého myšlení překryta ideologicky, neboť monismus se jevil jako pokroková, antropocentrická alternativa vládnoucímu křesťanskému světonázoru. V antropologické aplikaci dochází monismem k radikální přestavbě bytostných struktur člověka. Člověk je ontologicky degradován na akcident Světa a jeho život je zcela začleněn do Života, do Vývoje světového Celku jako pouhá epizoda. Tím se dramaticky mění postavení a význam lidského jedince ve skutečnosti. Jestliže se levicovým architektům společnosti vytýká redukce člověka na částici a funkci v Celku, pak je třeba hledat její základ v monistické dezinterpretaci lidského bytí a života. Osoba v této redukci ztrácí bytostnou autonomii, její bytí a život patří vposledku Jinému. Lidský jedinec je exteriorizován, zapojen do vyšších (společenských, dějinných) útvarů, jeho život má smysl jen v zaměření k vnějším cílům. Výkladová ztráta vnitřní finality a vlastní entelechie značí i privaci interní autonomie. V této autonomii tvoří člověk hodnotu svého života jako svébytný subjekt ne jako akcident Světa či zlomek Vývoje, neboť vlastní realizovatelná hodnota života je výlučným účinkem svobody. Je to hodnota mravní. Na rozdíl od sekundárních hodnot nezávisí na délce pozemské existence, prostředí, povolání, civilizačně-kulturních podmínkách, zjednává osobě jistou transcendenci. V monistickém kontextu je taková hodnota nesrozumitelná. Monistická změna antropologické perspektivy vede v praxi k odpovídajícímu zacházení. Jedinec je zfunkcionalizován, je chápán jako materiál pro vyšší, nadosobní formaci. Jeho vlastní dokonalost a význam jsou měřeny zájmy vyšších útvarů; personální finalita a dignita nemají opodstatnění. Monismus zakládá kolektivizující pojetí a hypersocializující programy života lidských jedinců. V tomto kontextu se ovšem otřásá teoretická i praktická stabilita mravnosti. Vědomí smysluplnosti, významu a relevance mravního úsilí osoby klesá přes všechny humanistické proklamace o řád níž. Notorická fragmentarizace mravnosti a zvláštní etická atrofie levicových ideologů je pochopitelná v souvislosti s implikacemi monismu. Jeho specifikace (materialismus a historicismus) eticky destruktivní vlivy ještě umocňují a levicová ideologie je pilně absorbuje. Materialismus přidává k monistické degradaci personality člověka i negaci jeho primárně duchovní povahy. Biologický život má v celku lidského života principiální postavení a zásadní význam. V životní praxi to přináší principiální problematizaci ideálu mravní osobnosti jako hlavní dokonalosti života. Do centra pozornosti se logicky dostávají jiné hodnoty - sebezáchova, majetek, požitek, uznání, úspěch, sebeprosazení. Mravní nárok se ve světle materialistické explikace ukazuje jako přehnaný, omezující - životu nepřátelský. Dominanci hmotných potřeb odpovídá zvýšený zájem o sebezvýhodnění, neboť organický život je v podstatě egocentrický. Vědomí zániku osoby také zpochybňuje smysluplnost mravního úsilí. Vždyť pro co jiného tu můžeme být, než abychom si trochu užili. Materialistická metafyzika člověka neobsahuje důvod pro etické převýšení sebezáchovy a požitku. Dlouhý život s pozitivní bilancí pohody a slasti je vrcholem. Logika materialismu takto vede k egoizaci života. Egoismus je však antitezí mravní kvality. Materialismus tedy teoreticky odporuje mravní hodnotě života a korumpuje tak životní praxi. Životní filosofie konsekventního materialisty je v podstatě nelidská, byť bývá prezentována jako nový, osvobozený a k sobě přišedší humanismus. V kontextu filosofických předpokladů se už nápadné vynechávky širokých mravních souvislostí v levicové ideologii, jejich snadné podřazování mravních hledisek vyšším zájmům, nemusí zdát tak nepochopitelné. Zatímco materialismus spouští v životní praxi egoizující mechanismy, historicismus, jako druhá monistická specifikace, rozkládá mravnost masivní relativizací. Materialismus dává levicovému myšlení základní rámec a obsah. Historicismus stimuluje revolucionářskou obsedanci. Těží z Hegelova hyperdynamického modelu monisticky pojaté reality, který se v poněkud paradoxní alianci s kantovským (agnostickým) omezením filosofie na zkušenost ujal. Neboť absolutizované změny a vývoj jsou přece jen zkušenostně dostupné. Hegelova ontologická interpretace reality se stala nevyčerpatelným zdrojem inspirace levicového myšlení. Fascinace vždy svěžími vizemi lepšího společenského uspořádání vycházejí z představy Absolutna, které se v Dějinách vyvíjí k stále větší dokonalosti. Profesionální revolucionář z toho čerpá odůvodnění; cítí se povolán a ospravedlněn samotnými Dějinami. Vše se musí přemyslet z hlediska primátu dynamiky, která uvolnila metafyzické ukotvení v předem daném, metafyzickém řádu, z něhož brala rozumnou míru ve formě řádu, který má být vytvořen. Nyní zešílela. Svůj evolučně monistický výklad reality založil Hegel na explicitním rozporu. Proto i myšlení, které myslí podstatu skutečnosti, musí produkovat rozpory. Bohužel i pověstná německá důkladnost narazila na své meze. Hegel svůj smělý požadavek na své jednoznačné pojmy o podstatě skutečnosti nevztáhl - neředil je antitezemi. Kdyby bytí, dění, rozpor, univerzalita, Absolutno...zároveň tím, čím jsou, byly i nebyly, přišla by moderní kultura o Hegerovy strhující objevy a levicová ideologie o filosofická paradigmata. Také Hegel podlehl epidemické slepotě novověkých filosofů k vlastním předpokladům. Tyto teoretické kolize však vypadají jako nevinné přehmaty ve srovnání s brutální invazí amorálnosti do společenské praxe. Lidské činnosti jsou jen prostředkem světového Ducha, který se realizuje v Dějinách a garantuje jejich rozumnost. To mění etickou perspektivu od základu. Nikoli Nietzsche, ale Hegel má primát v radikálním přehodnocení mravních hodnot. Co bylo dříve pokládáno za nelidské, zvrhlé, opovrženíhodné, to Hegel rehabilituje a očišťuje prostým zapojením do monistické finality vyšších zájmů Absolutna. Tato etická perverze je v hegelovském myšlení konsekventní a Hegel sám ji realizuje v apoteóze Státu a v obraně světodějných jedinců. Odtud čerpá etické myšlení levicových intelektuálů své pokrokové maximy. Člověk jako akcident Světa nemá svůj vlastní život, interní finalitu a finální dokonalost. Jeho život je epizodou světového Dění. Je tedy výhradně pro Společnost. A protože je Stát vtělením Rozumu, je člověk bytostně postátněn. Stát je podstata člověka; ten mu vděčí za vše. Divíte se, že po takovéto deizaci Státu, konali straničtí aparátčíci 20. století tak, jak konali? Monistický koncept imanentizovaného božství legitimizuje etickou absurditu mocenské, legislativně-justiční zvůle totalitních režimů.< Tento šílený projekt postátněné mravnosti a organizované zločinnosti Hegel individualizuje apologií světodějných osobností. Tato privilegovaná kasta s dějinným posláním nesmí prý být znevažována malicherným moralizováním. Hegel propůjčuje božské posvěcení takovým motivům, v nichž se sbíhá sebeklam až sebeúchvat s pohrdáním lidmi, posedlost slávou a mocí se sobeckým sebeuspokojováním. Tyto propasti lidské ubohosti Hegel jednoduše překlenuje finalitním přesměrováním života. „Velká postava pošlape mnoho nevinných květů..." Po takové intelektuální masáži ztrácejí revolucionáři zbytky svědomí. Levicový intelektuál, znalec historické zákonitosti je povolán stvořit novou mravnost. V pozadí je hegeliánský kánon: základní realitou je historický proces a lidská přirozenost se v něm mění. Tyto změny se pak dostávají pod lidskou kontrolu. Stvořit novou mravnost je proto imperativem Dějin. Praktické ohledy levicového myšlení přesunuly v konceptech historismu těžiště světové dynamiky z oblasti Ducha na úroveň lidské praxe. Hegel ve výkladu reality odstranil nutná, a proto neměnná určení identických jsoucen. Odnesla to i lidská přirozenost, která je zdrojem života i měřítkem dokonalosti jeho realizace. Tím byly konstanty lidství rozpuštěny v tvořivé korozi Dějin. Ještě pokrokový teolog W. Kasper ujišťuje, že neexistují struktury metafyzických řádů, že skutečnost je až do hloubky dějinně určena, že každý řád je jen momentem uvnitř dějin, které ho hned relativizují. Skutečně, relativizace hodnot je masivním konsekventem hegelovsky fundovaného historismu. Tuto spojitost podtrhuje K. Mannheim, když tvrdí, že nový filosofický systém nelze kritizovat z pozic starého, překonaného, neboť postihuje nové skutečnosti. Na to se snad nemusí ani reagovat. Zrovna tak už není nutné rozebírat, že se relativistické důsledky obracejí i proti předpokladům samotného historismu. Jinak Mannheim s uspokojením konstatuje, že historismus ovládl ve 20. století veškeré duchovědy. To vysvětluje ztrátu smyslu pro řád, který jako předchůdně daný obsahuje nelibovolné, závazné normy veškeré lidské aktivity a vysvětluje tak, proč rozdíl mezi mravním dobrem a zlem nemůže být jiný, než je, proč není dějinně či kulturně podmíněn. Lidská přirozenost totiž nemůže být jiná, než je - jinak by už nešlo o člověka. Mohutný rezultát novověké filosofie však ze všech stran soustřeďuje hlasy pro dekonstrukci lidské přirozenosti. To ovšem znamená teoretickou destrukci mravnosti: je dějinnostně relativizovaná, partikularizovaná, degradovaná na konvence, bezradně přiřazena k jiným činnostem jako nadstavba a překážka. Následná etická dezorientace vytváří prostor levicovým utopiím s jejich pokrokovou pseudomravností. Spojitost abstraktních filosofických omylů s pokleslou mravní praxí 20. století je rozumně nepopiratelná. Je-li člověk výkladově zredukován na smítko Vesmíru, svazek buněk či funkci ve Společnosti, pak musí počítat s tím, že se s ním bude zacházet jako se smetím, s kusem hmoty, se součástkou. To je autentický, filosoficky fundovaný vztah levicového intelektuála k člověku. Levicová ideologie je účinným nástrojem přenosu fatálních omylů novověké filosofie o člověku do společenské praxe. Zároveň z této bezkonkurenčně vládnoucí filosofie čerpá svou zdánlivou oprávněnost a vitalitu. Novověká výkladová redukce lidské reality (popření přirozenosti) získala v praktické aplikaci dynamiku tím, že se stala fundamentem levicové ideologie. Progresistické chápání člověka stimuluje revoluční obsesi, přičemž cíle jsou kladeny v metafyzickém vakuu svévolně, tragicky a hloupě.