Rozhovor pro Christnet - Filosofie a víra

Marie Tejklová - Jiří Fuchs

Je ateismus vědečtější nebo rozumnější než víra v Boha? Co si myslíte o názoru, že víra v Boha je jako víra ve strašidla nebo v UFO?

Vyjděme z podotázky. Působí jistě efektně, když dávají ateisté víru v Boha do jedné řady s pohádkami a pověrami. Jednodušším lidem to může zvednout sebevědomí a posloužit i jako sedativum svědomí. Ve „čtvrté cenové“ taková sugestivní zkratka nepřekvapuje. Když se k ní ale uchylují renomovaní přírodovědci, organizovaní v hnutí ateistické osvěty, vzniká pochybnost, a to nejen o jejich intelektuální úrovni. Dá se pochopit, že nevěří v Boha, že mají potřebu utvrzovat se ve víře v jeho neexistenci a tuto víru šířit. Méně pochopitelné už je, že riskují kvůli lacinému efektu pověst i autoritu odborníků.

Vedle protináboženského zaujetí je asi přitom zaslepuje i ta zdánlivě neotřesitelná autorita vědců, když si paradoxně říkají „brights“ (jasné hlavy). Kdyby jimi opravdu byli, museli by vzít vážně otázku, jestli mohou přírodní vědy zjednat ateistickému přesvědčení racionální evidenci. Jakožto nositelé jasných myslí by přitom rychle zjistili, že jejich metodologický materialismus se nedá beze všeho proměňovat v materialismus reálný.

Jednoduše řečeno: Jako z biologických znalostí buňky nevyplývá, že nemůže existovat duše, tak ani souhrn přírodovědeckého vědění nemůže potvrzovat kýženou neexistenci Boha. Něco jiného je přece vědecký popis faktů, a něco jiného tvrzení, že empirickými metodami poznatelná skutečnost je jedinou realitou.

„Jasné hlavy“ tedy buď naivně věří, nebo předstírají, že přírodní vědy dokazují ateismus; těžko říct, co z toho je kompromituje víc. Ocitají se tím intelektuálně v blízkosti nezapomenutelného Chruščova, který se chlubil, že Gagarin prolétl nebe a milého Pána Boha nenašel. To už jsme ale spíše ve světě hlav tupých. Bojovní ateisté z řad přírodovědců (Dawkins, Wilson…) tu jen nestoudně zneužívají vědu k ideologickému vytěžení resentimentů ateistické mentality. Nevzdělané mohou snadno přesvědčit. U přemýšlivějších však mohou být jen za filosofické analfabety.

První otázka je rovněž filosofická. Týká se sporu materialistů s filosofickým věděním o Bohu. O tom, které řešení je tu vědečtější či rozumnější, by proto mělo rozhodovat racionální kritérium, nikoli rétorická vynalézavost či pouhý soulad s dobovými trendy; mělo by jít především o zdařilost filosofických argumentů.

Co k tomu říkají teologové?

Dnes už i mezi teology převládá názor, že otázka Boží existence se nedá řešit racionálně. Náš nejpopulárnější teolog učí na potkání, že vztah k Bohu je věcí volby, nikoli evidence. Důkaz Boha by znemožnil svobodné rozhodnutí pro víru, opakuje Halík po Kantovi. Proto se prý věřící ani ateisté nemohou dovolávat vědy. Halík z toho správně vyvozuje, že v dialogu věřících s ateisty nemůže ani jedna strana odmítat přesvědčení svých partnerů jako mylné. To se to pak dialoguje: Varujte se zraňující kritiky! Hledejte, co nás spojuje! Mírová koexistence v různosti nadevše! Pryč s monopolem na pravdu i s jejími pyšnými držiteli! Znáte to.

Problém Boží existence vyhnal z filosofie Kant. Jeho obrovská autorita odsoudila filosofy následujících staletí k agnostické impotenci: Rozum je prý principiálně neschopný řešit neempirické, tj. právě ty pro život nejzajímavější otázky; kriticky vyspělí si je prý nekladou. Kant tím posvětil fideismus. Vytvořil ničím neomezovaný prostor pro iracionální skoky víry a žárlivě hlídaného rovnostářství ohledně subjektivních nápadů, které je dobře patrné v euforii postmodernistů z bezmezné plurality.

Jak ke své agnostické skepsi k rozumu Kant přišel? Napsal tlustou knihu, v níž vysvětlil, jak se to vlastně s možnostmi našeho rozumu má. Jeho zdrcující kritika rozumu fascinovala. Fascinovaným ovšem uniklo, že Mistrův výklad neprojde ani testem bezrozpornosti. Ani Kant si nevšiml, že jeho závěr o rozumu naneštěstí popírá bezpočet neempirických premis, jimiž k němu došel; že agnostický verdikt zakazuje neempirickou metafyziku – metafyzicky.

Halík v knize Vzdáleným nablízku dává nahlédnout do své myslitelské dílny, když vyznává, jak je rád, když ho někdo dožene až tam, kde mu dojdou argumenty. To se pak prý vyklání do vzrušující propasti tajemství. Jaké to intelektuální dobrodružství! Kéž by ho aspoň jednou potkalo i při té jeho nezlomné důvěře v Mistry novověké filosofie. Tady naopak pochybnosti vehementně zahání. A divíte se mu? Není v tom zdaleka sám. Pak jsme ovšem nechtěnými svědky agnostických orgií, páchaných filosoficky konformními teology. Boha prý nelze dokázat: protože je Láskou; protože ho nemůžeme položit na pitevní stůl; protože není věcí mezi věcmi; protože jinak by nebyli ateisté…mohou se na pomezí nevkusu a absence elementární logické slušnosti přetrhnout intelektuálně splavní teologové.

Jak tedy podle Vás dopadá srovnání ateismu s teismem?

Necháme-li bokem nerozumné nadsazování přírodních věd a zdánlivou agnostickou moudrost jako jeho zdroj, můžeme bez předsudků srovnávat myšlenkovou úroveň ateismu a teismu. Teismus zdravého rozumu po staletí tušil za účelností přírodních procesů stvořitelskou Inteligenci. Ateisté správně replikují, že zdravý rozum tu teoreticky nestačí. Berou tedy na pomoc přírodovědu, např. přírodní výběr, a se spřízněnými evolucionisty vysvětlují účelné uspořádání hmotných jsoucen a přírodní zákony náhodou. Jako je možné, že kočky na klávesnici náhodou vystřihnou Bachovu fugu, tak prý mohlo vzniknout třeba oko zcela spontánně, náhodou.

Proč by ale měl být takový výklad ateistů rozumnější? Snad proto, že je jeho myšlenková jednoduchost maskována fasádou odborných termínů a speciální učenosti, z níž jde laikům hlava kolem? S tím sice ateisté vtipně počítají, ale prohlédneme-li tento jejich trik, nezdá se, že by měli nad zdravým rozumem navrch. Když zdálky slyším hrát někoho fugu, bude asi rozumnější zatím předpokládat u piana člověka než kočky. Dejme tomu, že je teoreticky nemohu vyloučit. Zato však musím protestovat, když vidím, jak si ateisté pochvalují explikaci řádu náhodou a beze všeho proměňují tyto podivuhodné, málo pravděpodobné možnosti rovnou ve skutečnost.

Je-li tedy kritériem vědecké kvality důkaz, pak k ní má spoléhání na princip náhody v daném problému hodně daleko. Zdravý rozum tu samozřejmě také nic nedokazuje, ale nezdá se, že by z této konfrontace odešel na hlavu poražen.

Jaké je skóre na poli důkazů? Ateisté se v posledku opírají o materialistickou filosofii. Její hlavní tezi o totožnosti skutečnosti a hmotné skutečnosti musí vzít kritické myšlení zpočátku jako hypotézu. Jak ji materialisté dokazují? Prostě nijak. Věří v ni zcela dogmaticky. Subjektivních důvodů své víry mají jistě bezpočet. Stejně tak i jejích konsekvencí, které pilně uplatňují v různém „učeném“ vysvětlování náboženství. Je prý jen: zbloudilým vědomím, odcizením člověka, údělem neautentických osobností, souborem vět bez smyslu… Proč by ale veškerá skutečnost musela být hmotná, to se v té záplavě ideologicky stimulované rétoriky nedozvíme. Z důkazní nouze by tu mohla pomoct prokázaná rozpornost pojmu „nehmotné jsoucno“. To je ovšem nad síly nejen myšlenkově pohodlných materialistů.

Materialistická dogmatika je tedy hluboce pod úrovní jakéhokoli kritického myšlení, o vědeckém ani nemluvě. Pak je tu ještě emočně poněkud vyděračský argument ateistů ze zla. Prý se vylučuje s dobrým Bohem, a hned to ilustrují „Osvětimí“. Tady si ale ateisté neuvědomují, že na sebe berou nadlidský úkol. Měli by totiž nejprve dokázat (ne jen rétoricky exhibovat): 1/ že by bylo lepší, kdyby Bůh nestvořil svobodného člověka; 2/ že nemůže existovat spravedlivé vyrovnání osobního života. Ani jedno v poctivém myšlení a bez dogmatu o zániku osobního života smrtí dokázat nemohou; zbývá hra na emoce.

Teisté naproti tomu mohou falzifikovat materialistickou hypotézu mimo jiné i spolehlivým důkazem Boží existence. Klasický důkaz Boha jako první Příčiny je už dnes možné předložit jako nevývratný. Je totiž možné zajistit každý jeho krok vyvracením příslušných antitezí sporem. A kdyby šel někdo hlouběji a pokoušel se s Hegelem překonat princip sporu, je možné ho rychle probrat ze sna.

Něco takového se zdá sice něčím neuvěřitelným – ale jen v kontextu novověké filosofie a v jí určeném vzdělanostně-kulturním klimatu. Z něho také pochází spousta námitek proti populárním či neúplným formulacím důkazu Příčiny, které ale vesměs vycházejí z nedorozumění. Oblíbenou námitkou bývá otázka, jakou příčinu má Příčina. Namítající se tu ale míjí s logikou důkazu, jehož závěrem je nutná existence nezapříčiněné, nikoli zapříčiněné Příčiny.

Z řečeného vyplývá, že teismus je vědečtějším, racionálnějším řešením klíčové otázky lidského života než ateismus.

Mohou přírodní vědy dokázat nebo vyvrátit Boží existenci?

Odpověď byla naznačena v předchozí úvaze. Jestliže potlačíme ideologickou angažovanost a dáme místo ní prostor metodické rozvaze, není co řešit. Přírodní vědy zkoumají jen empiricky a jen přírodu. Bůh ale není ani v dosahu empirických metod, ani není přírodou; je jejím neempirickým Stvořitelem. Ergo.

Dejme tomu, že máme k dispozici důkaz Boží existence. Vyplývá z toho osobní vztah k Bohu?

Tak, jistěže ne. Ve hře jsou tu hlavně „důvody srdce“. A lidské srdce je vrtkavé, má svou „logiku“. Myšlenková pohodlnost, ideologická zaslepenost, přílišné intelektuální sebevědomí, špatné zkušenosti s věřícími, všelijaká životní traumata, záliba v nevázanosti zaměňované se svobodou, slabá vůle, sebestřednost, neochota vzít za svůj náročnější ideál života než je hédonické užívání, kariéra, společenská prestiž…takové a podobné jsou důvody odmítání „života s Bohem“. A mnohé z nich mohou blokovat i toho, kdo je o Boží existenci teoreticky přesvědčen.

Na druhé straně ale může být racionální jistota o moudrém, dobrém Stvořiteli podstatným nakročením k životu s Bohem. Špatná bilance novověké filosofie, její permanentní konflikt s rozumem stojí i za dnešním podceňováním role rozumu v osobním životě vůbec a v náboženském zvlášť. Také v postmoderním ovzduší poletuje množství umělých polarizací, v nichž je na jednu stranu kladen pyšný rozum a na druhé se střídají uražené a ponížené oběti jeho arogance: intuice, zkušenost, víra, nevědomí, pudy, emoce, vůle, láska, praxe, právo na nekritizovatelnost, tolerance, kult bezpohlavních dialogů…

Vztah náboženství k vědě nebyl vždy bezkonfliktní (z této skutečnosti vychází například zápletka románu Andělé a démoni od Dana Browna). Jaké jsou podle Vás důvody? Co říkáte na označení „křesťanský filosof“? Jak byste se zachoval, kdybyste zjistil, že Vaše víra odporuje vědeckým poznatkům?

Rozlišil bych vztah pravdivého náboženství a skutečné vědy od vzájemných vztahů různých reprezentantů světa náboženství a světa vědy. První vztah by konfliktní být neměl. O těch druhých vztazích už se to samozřejmě říct nedá. Tady může na obou stranách sporu nastat špatná identifikace pravd náboženských i vědeckých. Častým důvodem konfliktů lidí vědy a lidí víry bývá také oboustranné překračování vlastních kompetencí. To může vycházet z omylů, předsudků, vášní, ideologicko-mocenských zájmů…Osvícenská ideologie se proti křesťanství oháněla „vědeckým“ rozumem. Marxisté usvědčovali náboženství z narkomanie „vědeckým“ materialismem. Postmoderní relativisté už sice vědu neadorují, ale utočí na křesťanský „fundamentalismus“(na ten skutečný, islámský, si netroufají) z pozic stejně absolutních, jako jejich předchůdci. A levicoví liberálové zatím dovršují protikřesťanskou hysterii, když nestoudně vymýšlejí a drze vnucují „lidská práva“, která odporují nejen křesťanské morálce, ale i lidské přirozenosti, potažmo přirozené mravnosti. Je trapnou skutečností, že mnozí (spíše vzdělaní) křesťané tak snaživě akceptují pervertovaná lidská práva kulturních marxistů.

Když se mluví o křesťanských filosofech, dochází často k nedorozumění. Jakoby mělo jít o filosofy, kteří si ukládají apriorní soulad s křesťanskou vírou. To by se pak ale jednalo spíše o filosofující teology. Filosofie je svou povahou čistě racionální. Ostatně žádný filosof nepřipustí, že chce jen objektivizovat své subjektivní preference. Pokud tedy filosof vpouští do svého filosofického myšlení osobní víru, pokud z jejích obsahů dělá premisy, pak klesá pod úroveň svého oboru. Falšuje filosofické zkoumání stejně jako ten, kdo ho uvádí do závislosti na ideologických zájmech, dobových trendech či vlastních antipatiích.

Jako tedy neříkáme o fyzikovi, který zároveň věří v Krista, že je křesťanským fyzikem, tak bychom (striktně vzato) neměli filosofa-křesťana chápat jako křesťanského filosofa. Takové označení nemůže smysluplně označovat žádný specifický obsah, ani směr a způsob jeho filosofického myšlení tak, jako když mluvíme třeba o klasickém realistovi, fenomenologovi či analytickém filosofovi. Jestliže tedy někdo mluví v silném smyslu o křesťanském filosofovi, pak vědomě či nevědomě připouští, že dotyčný filosofuje ve službách víry. Někomu to může znít i dobře, ale ve skutečnosti by to znamenalo, že filosofuje špatně, nepoctivě, ideologicky.

Kdyby moje víra skutečně odporovala skutečně vědeckým poznatkům, pak bych ji musel opustit. Není to racionalistická zpupnost? Myslím, že ne. Kolize pravdy s jejím opakem by měla být řešena vždy ve prospěch pravdy. Ta totiž vyjadřuje stvořenou realitu, o niž vždy běží, a která jako taková nemůže odporovat Bohu. Ten také netvoří žádné hegeliánské rozpory. Proto odmítnutím opaku objektivně evidentní pravdy stojíme vždy na straně Boží. A o to by přece mělo v životě jít přednostně. Nebo snad ne?