Hospodářský liberalismus

Lukáš Augustin Máslo

V tomto článku budu postulovat existenci analogie mezi liberalismem politickým a liberalismem hospodářským. Ať ten či onen, liberalismus, jak se domnívám, má dva charakteristické rysy: Požadavek svobody a požadavek rovnosti.

Na poli politickém se požadavek svobody promítá do požadavku svobody svědomí, svobody kultu a svobody myšlení a namířen je proti právu pravdy. Požadavek rovnosti se pak na poli politickém promítá do požadavku suverenity lidu a rovnosti muže a ženy a namířen je proti přirozené hierarchii společnosti (žena a muž, poddaný a král, král a papež atd.) a suverenitě Boha. Na poli hospodářském se požadavek svobody promítá do požadavku smluvní svobody a namířen je proti principu komutativní spravedlnosti a tzv. zločinům bez oběti. Požadavek rovnosti se na poli hospodářském realizuje v požadavku rovných příležitostí a namířen je proti monopolnímu charakteru cechovního systému.

V užším smyslu tedy politický liberalismus vnímám jako požadavek svobody svědomí, kultu a myšlení, zatímco princip suverenity lidu je od něj odlišný1). V širším smyslu politický liberalismus vnímám jako mající dva charakteristické znaky, a sice požadavek svobody svědomí, kultu a myšlení a požadavek rovnosti. Jelikož požadavek rovnosti se na politickém poli projevuje jako princip suverenity lidu, je tedy princip suverenity lidu charakteristickým znakem liberalismu v širším pojetí. Důkaz: Pokud jsou si všichni lidé rovni, neexistuje přirozená hierarchie. Pokud jsou si všichni lidé rovni, jejich zástupci jsou odpovědni pouze jim, lidem. Ten, kdo je odpovědný Bohu, je mu odpovědný proto, že od něj má svou moc. Ten, kdo je odpovědný lidu, je mu odpovědný proto, že má svou moc od lidu. Od principu suverenity lidu je však třeba odlišovat pojem demokratického režimu. Demokratický režim je systém vládnutí spočívající v tom, že legitimní vládnoucí autoritou je lid sám. Čerpá-li přitom lid svou autoritu ze sebe sama, jde o demokracii založenou na principu suverenity lidu. Čerpá-li lid svou autoritu z Boha, jde o demokracii založenou na principu suverenity Boha.

Tržní systém se má k hospodářskému liberalismu podobně jako demokratický režim k politickému liberalismu, tj. není sám o sobě liberalismem kontaminován a může se stejně dobře realizovat v antitezích liberalismu. Platí to i opačně, neboť hospodářský liberalismus se může realizovat i v hospodářském systému aplikujícím jiný než cenový alokační mechanismus, např. mechanismus loterie či mechanismus fronty. Podobně politický liberalismus se může realizovat i v antitezích demokratického režimu, například v monarchii. Jestliže antitezí politického liberalismu v aspektu svobody je právo pravdy být hlásána, je antitezí hospodářského liberalismu v aspektu svobody princip komutativní spravedlnosti a práva Boha2). Jestliže antitezí politického liberalismu v aspektu rovnosti je přirozená hierarchie ve společnosti a suverenita Boha, je antitezí hospodářského liberalismu v aspektu rovnosti cechovní systém.

Tržní systém spočívá v tom, že 1) alokuje výrobní faktory těm, kteří jsou schopni a ochotni vyrábět a prodávat za tržní (tj. rovnovážnou) cenu nebo za nižší; 2) alokuje spotřební statky těm, kteří jsou ochotni a schopni zaplatit tržní (rovnovážnou) cenu nebo vyšší. Stejně jako lze uvažovat demokratický režim bez liberalismu (demokracie založená na principu suverenity Boha), lze uvažovat i tržní hospodářství prosté liberální ideologie (systém, v němž jsou zdroje alokovány cenovým mechanismem, avšak v němž jsou zločiny bez oběti trestány, kde spravedlnost smluv je vynucována, i když obě strany projeví souhlas s nespravedlivými podmínkami atd.).

Hospodářský liberalismus požaduje, aby se tržní (rovnovážná) cena tvořila za podmínek svobodné konkurence na straně nabídky (volný vstup do odvětví), jelikož 1) cílem výroby je spotřeba, a tedy blaho spotřebitele; 2) takové uspořádání nejvíce prospívá spotřebiteli, a spotřebitelem je do určité míry každý, bez ohledu na svou pozici v produkčním procesu. Vyvozujme: Spotřeba je cílem výroby; blaho spotřebitele je cílem spotřeby; v konečném důsledku tedy: Blaho spotřebitele je cílem výroby. Současně: Konkurence na straně nabídky je nejlepší způsob, jak dosáhnout blaha spotřebitele; tedy: Konkurence na straně nabídky je nejlepší způsob, jak dosáhnout cíle výroby. Jinými slovy: Výroba tedy musí být organizována na principu konkurence na straně nabídky. Volný vstup do odvětví tedy charakterizuje onu rovnost příležitostí, která je charakteristickým rysem hospodářského liberalismu.

Rovnost v příležitostech spolu však nese i rovnost v nejistotě. Na rozdíl od cechovního systému nedává volně-konkurenční trh člověku žádné jistoty. Člověk je tak neustále odváděn v myšlenkách od spásy k úspěchu v soutěži. Na volně-konkurenčním trhu je člověk člověku konkurentem; a to jak na trhu zboží a služeb, tak na trhu práce. Zisk jednoho prodejce je ztrátou druhého prodejce. „Tvůj úspěch je můj neúspěch,“ to je důsledek volné konkurence na straně nabídky požadované hospodářským liberalismem. Zatímco v cechovním systému měl člověk garanci, že když svou práci bude dělat poctivě a dobře, tak si vydělá na živobytí, volně-konkurenční trh mu žádnou takovou garanci nedává. Vždy se může najít někdo, kdo bude ochoten produkovat levněji a/nebo kvalitněji. Co je však špatného na tom, když jsou výrobci méně kvalitních či méně technicky vyspělých produktů nahrazeni výrobci kvalitnějších či technicky vyspělejších produktů? Je zjevné, že myšlenka volné konkurence není špatná sama o sobě. To, co na ní je špatné, je to, že odvádí pozornost člověka od toho, co je podstatné. Vytváří prostředí permanentní nejistoty. Nejistotě byl do značné míry vystaven i středověký zemědělec, který nevěděl, zda se mu urodí. To však je nejistota ve věcech, které člověk nemůže ovlivnit, a může tedy člověka vést ke spoléhání se na Boha. Nejistota vytvářená konkurencí na straně nabídky však nevede člověka ke spoléhání se na Boha, ale ke spoléhání se na vlastní schopnosti. Zatímco totiž ve věcech, jako je počasí, si je člověk své bezmocnosti vědom, ve věcech úspěchu v soutěži, který do značné míry může ovlivnit svým úsilím, vede nejistota spíše k soustředění se na rozvoj vlastních schopností, jež jsou koneckonců vnímány jako hlavní determinanty tohoto úspěchu. Lze namítnout, že i ve věci rozvoje vlastních schopností nutných k úspěchu v konkurenci se může člověk svěřit do Božího vedení, a že tedy konkurenční nejistota nemusí člověka vzdalovat Bohu. Člověk se přeci může modlit za to, aby byl lepší než ti druzí. Nedělali snad zbožní vojevůdci před bitvou totéž? Nuže, jistěže se může najít někdo, kdo se navzdory konkurenční nejistotě bude více modlit. Ale sama konkurenční nejistota k tomu nemotivuje. Když se středověkému zemědělci neurodilo, byl to neúspěch, ale on věděl, že to není jeho vina. Zatímco neúspěch v soutěži člověk téměř vždy vnímá jako osobní selhání. Strach z osobního selhání odvrací pozornost od Boha a spásy k sobě samému. Tento druh nejistoty tedy nevybízí k modlitbě a trpělivému čekání, ale naopak k neustálé činnosti, nepřetržité aktivitě a sebestřednosti. V kombinaci s neustálými inovacemi a vývojem stále nových a nových produktů tak konkurenční tlak odklání mysl člověka k pozemským věcem nejenom v jeho roli producenta (zaměstnance, podnikatele, kapitalisty), ale i v jeho roli spotřebitele.

Ale cožpak není tedy pravda, že cílem výroby je blaho spotřebitele? Konám-li nějakou činnost, jež má určitý cíl, bylo by přeci protismyslné nevykonat tuto činnost nejlépe, jak je možné. Má-li tedy výroba za cíl blaho spotřebitele, bylo by tedy přeci protismyslné nezorganizovat ji tak, aby bylo blaho spotřebitele maximalizováno. Výroba organizovaná na principu konkurence na straně nabídky však korumpuje výrobce, neboť odklání jeho mysl od věčné spásy a posiluje v něm vědomí soběstačnosti a nezávislosti na Bohu. Že tato organizace výroby vede k blahu spotřebitele, jež je dobrem, neomlouvá fakt, že často i toho samého spotřebitele v jeho roli výrobce vzdaluje Bohu. Účel nesvětí prostředky.

Dalším zdrojem nejistoty jsou spotřebitelské preference. Permanentní změny spotřebitelských preferencí se stávají nemilosrdným vrtošivým diktátorem, ústícím v prakticky permanentní strukturální změny. Tato schumpeterovská „tvořivá destrukce“ je hospodářským liberalismem glorifikována jako zdravý dynamismus oproti strukturální petrifikaci cechovního systému. Výrobce, který chce přežít, musí mít neustále prst na tepu spotřebitelských preferencí, musí je včas lokalizovat a reagovat na ně. Ale nejenom to. On tyto preference musí sám determinovat. Pomocí marketingové manipulace tak vytváří umělé „potřeby“, které následně pohotově uspokojuje. To, že reaguje na něco, co sám iniciuje, mu dává náskok před konkurencí. Je tedy kapitánem ekonomiky opravdu zmanipulovaný spotřebitel? Nebo je to permanentními turbulencemi spotřebitelských preferencí zmítaný výrobce? A korupce výrobce se zdaleka netýká pouze podnikatelů. Zaměstnanci pociťují tlak konkurence rovněž. Bez ohledu na to, jak dobře člověk svou práci dělá, vždy se může najít někdo mladší, průbojnější, charismatičtější, flexibilnější. Někdo, kdo bude dávat práci přednost před rodinou. Někdo, kdo bude ochotný pracovat v neděli a o svátcích. Nositelem rizika podnikání je sice podnikatel, ale hyperdynamické strukturální změny reflektující vrtkavost spotřebitelských preferencí zasahují právě tak podnikatele, jako zaměstnance.

Na myšlence rovnosti příležitostí, jež se materializuje v principu volné konkurence na straně nabídky, je zrádné právě to, že sama o sobě se nepříčí ani Božímu zákonu pozitivnímu, ani tomu přirozenému3). Sama o sobě je tato myšlenka mravně neutrální. Ale vytváří klima antropocentrické pýchy, charakterizující sebevědomého liberálního osvícence, a klima materialistického konzumerismu, charakterizující neustálých novinek lačného spotřebitele. Toto klima není pro osobní růst ve ctnostech, zejména ne ve ctnosti nábožnosti, příliš příznivé.

Poznámky:

1. V tomto smyslu jsem pojem liberalismu vnímal v článku Liberální rozpor (Distance, 2018/3).

2. Trojským koněm hospodářského liberalismu se v aspektu svobody stala lichva, tedy hřích proti komutativní spravedlnosti, jemuž jsem se věnoval v článku Lichva a úrok (Distance, 2018/4, 2019/1, 2019/2).

3. Narozdíl od rovnosti politické, která se příčí Božímu zákonu pozitivnímu i přirozenému. Analogie mezi politickým a hospodářským liberalismem v tomto bodě neplatí.