Historik, jemuž nevěřili

Michal Janata

Po vynikající knize Genese Československa, kterou vydalo v loňském roce nakladatelství PANEVROPA, zpřístupnilo nakladatelství Dílo českým čtenářům další práci českého exilového historika Josefa Kalvody: třetí díl šaldovsky nazvaných Z bojů o zítřek s podtitulem Historické eseje. Ač se jedná o soubor původně časopiseckých statí s polemickým vyhrocením, prokázaly tyto články právě svým uspořádáním do knižní podoby nejen svou životnost, ale ukázaly též, že mohou vytvořit souvislou interpretační linii, která je naštěstí tak odlišná od mnohdy příliš stejnorodého názorového prostředí českých historiků zabývajících se zejména nejnovějšími dějinami. Především je zde v kritickém světle nuancována postava T.G.M. Kalvoda ho zbavuje legendických rysů a zejména ukazuje jeho základní politické přehmaty, z nichž Masarykovo přehlédnutí nebezpečí bolševismu nejen pro celou Evropu, ale i pro celý svět bylo fatální. Pro Kalvodovo myšlení je příznačný geopolitický realismus, s nímž poměřuje kroky těch, kteří svou politikou formovali budoucnost. Tak se jeví v jeho faktograficky minuciózním výkladu ty politické postavy, jež pozdější vývoj odsunul do zadního plánu, naopak jako osoby s vyostřenějším, prozíravějším pohledem na budoucnost. Neoslavista Karel Kramář, jenž na rozdíl od Masaryka a Beneše prosazoval intervenci v Rusku proti bolševikům, spatřoval v neutralitě vůči bolševikům osudové selhání. Kalvoda dokazuje krok za krokem, jak krátkozraká politika T.G.M. vůči bolševikům přispěla k jejich vítězství, jež mělo nedozírné politické konsekvence. „Mezi těmito státy Československo potřebovalo národní a demokratické Rusko nejvíce. Pokud bylo Rusko ovládáno bolševiky, hrozba rusko-německého sblížení visela nad Československem jako Damoklův meč.“ Pakt Molotov – Ribbentrop neboli Smlouva o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. srpna 1939 jen potvrdil obavu, již sdílel s Karlem Kramářem mezi řadou dalších i agrární poslanec Josef Dürich, jehož zásluhy o vznik samostatného Československa byly později tak hanebně zneváženy. Píše-li Kalvoda, že „formulátoři čs. zahraniční politiky, Masaryk a Beneš, sledovali prozápadní kurs a s posměchem odmítali Kramářovo varování, že je nutno věnovat více pozornosti geopolitickému postavení republiky a nespoléhat se na „kouzlo demokracie“ a Ligu národů“, pak jako by diagnostikoval fatální sklon české politiky podléhat nebezpečným iluzím. Což postkomunistické Československo a později i Česká republika nepodléhaly až příliš snadno kouzlu trhu a vstupu do Evropské unie? A neprovází podobná lehkověrnost vznik České republiky v roce 1993? Kalvoda hodnotí Kramáře takto: „Tvrdil, že ne získání samostatnosti, ale její uchování je úkolem zahraniční politiky.“ Není uchování samostatného státu rovněž až příliš lehkověrně zanedbávaným úkolem na úkor iluzí zakladatelských mýtů?

Kalvodova historiografie je zakotvena v geopolitickém uvažování, což ho favorizuje před celými plejádami jiných, jejichž historické myšlení formovaly spíše ideologické konstrukty, zcela odtržené od konkrétních geopolitických souvislostí. Velmi dobře je myšlenková pregnance Kalvodova demonstrovatelná na stati o Karlu Kramářovi. Kramářem proklamované osvobození Ruska od bolševismu mělo tři závažné důvody: za prvé demokratické Rusko jako protiváha vůči Německu uvnitř evropské rovnováhy, za druhé zastavení postupu komunismu a za třetí posílení úlohy Československa v Evropě, pokud by pomohlo občanskou válku v Rusku vyhrát ve prospěch bílých. Z tohoto hlediska kritizuje Kalvoda uznání Sovětů de iure Československou vládou 10. června 1934 jako krok, jímž jsme se řadou dalších rozhodnutí, jejichž hlavním aktérem byl Edvard Beneš, postupně dostali do vazalského postavení vůči SSSR.

Až velký historický odstup umožňuje vidět linii této postupné ztráty atributů státní svrchovanosti. Nijak nás to nestaví do příslovečné role generálů po bitvě, vidíme- li dnes podobné recidivy téže slepoty vůči geopolitickým souvislostem, které nedávají příliš naděje do budoucna. Ve stati Legie a revoluce v Rusku píše Josef Kalvoda o Masarykově tajném memorandu z roku 1918 pro amerického prezidenta a spojenecké vlády, v němž doporučuje uznání bolševiků de facto jako vlády. Podobně se později Beneš stavěl vší mocí proti otevření druhé fronty v „měkkém břichu“ nacistického Německa, na území okupovaného Balkánu, protože touto operací by ve střední a východní Evropě získali vliv Spojenci, nikoli Benešem tak protežovaný Sovětský svaz. Lze se divit, že český národ se tak houževnatě brání debolševizaci, když je tak nekriticky svázán s takovými tradicemi? Nebyl snad prozíravější také Kalvodou často citovaný Winston Churchill, když pravil, že bolševické dítě mělo být uškrceno už v kolébce? Ti, kdo sdíleli obdobný názor v Československu, byli marginalizováni a tradice krátkozrakosti vůči bolševismu se promítla i do české a československé historiografie. O to více bychom měli číst díla Josefa Kalvody, jenž poskytuje alternativní optiku na to, co je už sice minulostí, ale čím je zformováno naše dnešní historické prizma.

Josef Kalvoda dovedl své statě až na práh současnosti. V jednom z posledních článků Exil a domov Kalvoda píše: „Exilovým znalcům poměrů v „předsametovém“ Československu bylo velmi dobře známo, že tam bylo komunistů moc a že spolu s těmi kdysi vyloučenými ze strany, agenty a důvěrníky StB, členy rodin atd. představovali téměř třetinu obyvatel. Třetinu nesmírně důležitou, protože tito lidé kontrolovali všechny významné pozice.“ Toto na pohled banální konstatování vysvětluje mnohé z toho, co se děje dnes, včetně hospodářského chátrání státu a neochoty nastolit vládu práva. Dodejme jen, že třetina, o níž hovoří Kalvoda, ovládá důležité pozice dodnes a že pokud je bude ovládat nadále, nehneme se z místa ani hospodářsky, ani nijak jinak. Možná jsme odsouzeni k nepoučení se z historie proto, že nejde o stále tytéž chyby, ale proto, že dějiny nám poskytují prostor pro stále jiné omyly. Jejich umenšení můžeme dosáhnout tím, že se budeme pohybovat v co nejširším spektru výkladů naší vlastní minulosti. Výkladů, které jsou alternativní navzájem. Teprve na této vzájemné nepřevoditelnosti výkladů historie se naučíme nejen toleranci, ale také se možná trochu začneme orientovat v tom, co se stalo.

Josef Kalvoda: Z bojů o zítřek. 3. díl. Historické eseje. Dílo 1998. 271 str.