Mylné představy o komunistickém režimu

Vlastimil Podracký

Komunistický režim je uváděn běžně jako nepřijatelný, ale jeho metody už nikoliv. Mnoho metod praktikovaných dnešními ekologickými a liberálními ideology připomíná, že jsme je už prožili.

Marek Eben k novému uvedení Kunderova filmu Žert řekl, že místo starých svazáků, kteří znepříjemňují v Žertu život jiných lidí, podle něj „povstali noví svazáci politické korektnosti“, a proto je film z konce šedesátých let aktuální. Myslím si, že současní potomci komunistických donašečů a ideologických „čističů“ se chovají shodně se svými velkými vzory. Společnost jako by nevěděla, že to už prožila. Paradoxní chování předvádějí noví svazáci politické korektnosti: Hledají odpůrce režimu jako kdysi, aby vyhrožovali a trestali, ale jedním dechem odmítají komunistický režim, který by vlastně měli považovat za vzor.

Seznam mylných představ je asi tento:

1/ Komunistickému režimu se omylem připisují nějaké nacionalistické prvky, odnárodňování některých národů, nadvláda nějakého národa nad jinými apod. Pokud se to stalo, byl to okrajový jev, obecně to není pravda, možná vycházející z nových politických požadavků na výklad historie. Určitou výjimku z toho tvoří poválečná pomsta, odstěhování některých národů z Kavkazu a z Krymu do Střední Asie; většina se vrátila po deseti letech zpět, vyjma krymských Tatarů. I národy, které sovětskou vládu nenáviděly a dlouho proti ní bojovaly, byly sice velmi poškozeny, ale nezanikly a opět se rozvinuly (pobaltské národy). Internacionální zaměření tohoto režimu nedovolovalo násilné nacionalistické řešení. Velké národy, které byly ve státech vůdčí, byly spíše omezovány. Srbové museli dát autonomii Kosovu, kde tvořili střední třídu pronásledovanou režimem jako buržoazii, sami nezískali žádné území, zatímco Chorvati a Slovinci získali Istrii od Itálie. Jazyky se striktně používaly národní pro každou oblast. Slováci získali v Československu autonomii v rámci federace a za Husáka měli daleko větší peníze z rozpočtu na obyvatele. V SSSR byly téměř uměle vytvořeny různé republiky z malých národů, vznikly útvary dříve neexistující, jako je Ukrajina (kde se dokonce nehledělo na národnostní hranici). Totéž je možno říci třeba o Kazachstánu. V SSSR brzy zjistili, že se musejí domluvit, takže prosazovali ruštinu v úřadech a v průmyslových podnicích, což byl přirozený vývoj, který můžeme pozorovat ve všech smíšených oblastech světa, třeba v USA, a vychází z nutné praxe.

Komunistický režim nebyl klasický kolonialismus. Nelze říci, že některý národ vykořisťoval jiné. Nemám přehled o tom, jak se dislokovaly společné prostředky, ale pokud je známo, Rusové se neměli lépe než Češi. Známý ukrajinský holokaust bylo tažení proti určité vrstvě obyvatel, která byla na Ukrajině nejvíce zastoupena, ale akce probíhala v celém SSSR a dotkla se všech národů.

2/ Komunistický režim se vyznačoval především ideologickou nadvládou. Jakékoliv odlišné ideové představy byly podrobeny zkoumání, a pokud striktně neodpovídaly marxistickým představám, byly zamítnuty, případně potlačovány. To je zásadní rozdíl oproti svobodné společnosti, která dovoluje říkat téměř cokoliv, co nepoškozuje druhé lidi, a v rámci svobody zakládat jakoukoliv kulturu. Tento fakt jako by nebyl dnes chápán. Nesouhlasné politické projevy podléhají dnes podobnému pronásledování jako za komunistického režimu; jsou to především kampaně, šikanování nesouhlasných názorů, autocenzura ve sdělovacích prostředcích, zákaz nesouhlasných sdělovacích prostředků, mazání komentářů. Představa, že bychom se měli z historie poučit a komunistické způsoby nenapodobovat, jako by neexistovala. Dnes se mnohé komunistické metody vracejí, aniž by to bylo dostatečně pochopeno. Dokonce někteří bytostní antikomunisté, odsuzující celou dobu komunistický režim pro jeho cenzuru a pronásledování nesouhlasejících lidí, najednou jako by spadli z Marsu a mluví o nutnosti zakázat nesouhlasné weby, prosazovat cenzuru. Proti čemu vlastně bojovali? Jenom proti nějakým osobám?

3/ Komunistický režim se řídil ideologií internacionálního mocenského bloku, která byla založena na třídním principu. V jakékoliv zemi se z tzv. dělnické třídy vždy dokázali rekrutovat lidé, kteří se stali oporou komunistického režimu, a celkově ve světě lidé, kteří SSSR nezištně pomáhali. To trvalo tak dlouho, než třídní princip vyšuměl, proletáři zanikli a náhle SSSR ztratil onu podporu. Naopak komunistické zločiny stále více lidí odrazovaly. Nadvládu v komunistických zemích konali místní soudruzi, věřící, ideově zpracovaní lidé v dostatečném počtu, alespoň takovém, aby mohli vládnout prostředky, které byly pro stát důležité (policie, tajné služby, stranický aparát, všechny státní a místní úřady), a navíc vládli prostředky ekonomickými, tedy administrativou podniků, které vykonávaly paralelní politickou moc ekonomickými metodami. Narozdíl třeba od americké vlády v Afganistánu, kde byla vytvořena mocenská struktura zcela uměle, komunisté měli v každém národě stále mnoho příznivců v lidu a určité velké procento jim bylo nezištně oddáno (Američané v Afganistánu takovou věřící a oddanou skupinu neměli, každého kolaboranta museli dobře zaplatit, aby shromáždili alespoň nějaký počet). Na žádného komunistu nebylo možno ukázat, že by byl kolaborant: Vždy se mohl představit jako věřící komunista internacionalista. Uvažme, že do r. 1968 žádná okupace nebyla ani v Československu a režim zcela úplně spoléhal na domácí příznivce, kteří tvořili v r. 1948 určitě alespoň polovinu obyvatel. SSSR, který zajišťoval jakousi mocenskou nadvládu, musel ovlivňovat vedoucí skupinu komunistů, byl na ní totálně závislý. Když tato skupina selhala, jako v Jugoslávii v r. 1949 nebo v Československu v r. 1968 či v Maďarsku v r. 1956, neměl SSSR jiné páky nadvlády a musel se odhodlat (nebo neodhodlat) k vojenskému vpádu. Takové uspořádání bylo velmi nestabilní, náchylné k nepředvídatelným zvratům. Proto také stačilo, aby vůdce Gorbačov v SSSR selhal ve své víře v ideologii a chtěl nastolit nový systém. Režim se zhroutil nikoliv převládnutím jiné ideologické vize, ale odstředivými tendencemi vůdců jednotlivých republik, které chtěly větší samostatnost. Tato možnost separace byla vypěstována režimem samotným a zároveň vytvořila příští konflikty, protože hranice republik nekopírovaly národnostní hranici a mnohá etnika svůj samostatný stát neobdržela a založila konflikty (Osetie, Abcházie, Čečna), jiná měla problém s menšinami přesahujícími ze sousední republiky (Ukrajina, Azerbejdžán). Považovat hranice ze sovětské doby za legální je samozřejmě nesmysl, neboť byly stanoveny v jiných podmínkách a za jiným účelem, nicméně vládnoucí struktury vzniklé z bývalých komunistických vládců, přetvořené po rozpadu SSSR na oligarchy, nechtěly o změnách hranic slyšet. Tyto skutečnosti se dnes neberou na zřetel.

4/ Komunistický režim vytvářel nepřítele vnitřního i vnějšího. Vnějším byl západní imperialismus a vnitřním agenti tohoto imperialismu a poražená společenská třída – buržoazie, jejíž kultura byla striktně zakázána. Vláda byla založena na strašení tímto nepřítelem. Když se někdo odvážil třeba i z dobrých důvodů nebýt zcela v souladu s oficiální verzí, bylo vždy možno jej prohlásit agentem kapitalismu. Toto paradigma se vrací zcela přesvědčivě. Dokonce když pan Okamura v diskusi na Primě vyžaduje kvůli trestně stíhaným politikům rekonstrukci vlády, obviní jej pan Výborný jako Putinova agenta. Podle něj prý Okamura napomáhá Rusku v rozvratu Evropy. Komunisté používali stejné argumenty, stejné zastrašování. Vnitřní nepřítel byl vždy jen iluzorní, reálně se nedal dokázat ani v komunistickém režimu, ani dnes. Vždy tuto kampaň musela doprovázet jen iluze, jakési „císařovy nové šaty“, muselo se věřit neprokázané vizi jen proto, že lidé byli totalitním režimem zastrašováni. V takovémto prostředí se snadno vládne, lidé se bojí říkat pravdu (především pracovníci sdělovacích prostředků se bojí) a umírněná kritika má prostor pouze v „komunálním prostředí“ (kritika selhání jednotlivců), nikoliv v kritice systémového a podstatného charakteru.

Dokonce kritika vycházející z hospodářských výsledků, která byla ve svobodné společnosti vždy nosným námětem, není v totalitních a totalizujících režimech konstruktivní kritikou, a už předseda senátu pan Vystrčil kdysi vyslovil revoluční zásadu, že se musíme uskrovnit v zájmu ideologie. Tím signalizoval nástup nové epochy. Skončila epocha svobodné a demokratické společnosti a začala epocha ideologie, ve které stát již neslouží přáním lidí, ale iluzím (které byly zkonstruovány ve prospěch nějakých zájmů stojících na univerzalistické platformě). Tím se vracíme k bolševickým metodám zcela samozřejmě, protože nastává bolševické paradigma – nadvláda ideologie. Těžko už existuje námět kritiky, který by nebyl nebezpečný z hlediska obvinění ze služby Putinovi. Putinovým agentem se stává každý, kdo odporuje oficiální linii: Kopie komunistických metod jak vyšitá.

5/ Ke komunistickému režimu neodmyslitelně patřila „povinná nenávist a povinná láska“, která se rozvíjela na principu akcelerace. Ambiciózní lidé se snažili předhánět v nenávisti k buržoazii a v lásce k Sovětskému svazu, vymýšleli si i to, co komunisté mnohdy ani nechtěli, jen aby si zajistili přízeň mocných. Tak se stalo, že především někteří příslušníci nižší buržoazie se vlísali do přízně komunistů donášením a služebníčkováním. Mnozí to dotáhli tímto způsobem poměrně vysoko. V současné době je to nutné především v důležitých politických funkcích a ve sdělovacích prostředcích, které jsou zaprodané vládnoucí garnituře. Vyžaduje se povinná láska k Ukrajině a povinná nenávist k Rusku. Toto vlísávání se začíná obvykle projevem zkráceně vyjádřitelným jako „sláva Ukrajině“, vyvěšením ukrajinské vlajky (proto je jich tolik a jsou všude, dokonce na štítu sochy markraběte Jošta ze 14. století) a pokračováním odsudků Putina jako neuvěřitelného démona. Potom je kariéra zajištěna. Odsuzování nacionalistů a xenofobů bylo zatím odloženo, neobstálo by v prostředí vyzdvihování statečnosti Ukrajinců.

6/ Komunistický režim ve své staré verzi neexistuje (vyjma skanzenů jako je Kuba a Severní Korea), protože selhal v principu. Pokud jsou někde rudé vlajky nebo v Rusku původní sovětská vlajka, má to význam pouze jako aspekt původního režimu, tedy třeba aspekt spolupráce národů, jako vzpomínka na vlasteneckou válku, ve které padli příbuzní, nebo absence nenávisti mezi národy. Nikdy to neznamená kompletní návrat, který si nikdo nepřeje. Ruská vláda tyto nálady kopíruje a Putin se snaží o synkretický ideál složený z pravoslavné církve, komunistických prvků rovnosti, statečnosti a hrdinství ve vlastenecké válce a sounáležitosti lidí (v ruské tradici sobornost) při budování průmyslu ve třicátých letech a poválečné obnovy. Rétorika je zaměřena na impérium, postrádá třídní a transnacionální charakter. Považovat současné Rusko za komunistické na základě těchto aspektů je omyl. Zatímco komunistický SSSR se mohl opírat o přízeň mnoha komunistů z celého světa, o mnoho lidí na Západě věřících ve vítězství komunismu a stranících SSSR, dnešní Rusko sice může využívat starých známostí, ale nelze se opřít o společné myšlenky; spolčovat se je možno jenom na základě zájmů a výhod. Rusko v podstatě nemá ve světě přátele, tak jako je nemá USA – má pouze partnery. Na Západě jsou dnes všechny ideové směry proti Rusku, a Rusko se nemůže o nikoho ideologicky opřít. Přesto se dnes na základě nepravdivých informací o celém vývoji v Rusku, o podstatě komunistického režimu a jeho selhání, vytvářejí obrazy Ruska jako pokračování komunistického režimu. Myslím si, že kontinuita s komunistickým režimem v podstatných skutečnostech žádná není, expanze je jiného charakteru a má jiné cíle.

7/ Lhářům se nevěří, i když náhodou říkají pravdu. Rudé Právo byla snůška propagandy, hlavním úkolem bylo štvaní proti Západu. Jak potom sdělit pravdu? Pravda a lež na stránkách štvavého plátku splývají, nejsou rozeznatelné. Komunistické zprávy proti USA kvůli válce ve Vietnamu jsem bral vždy jako výlev propagandy, nevěřil jsem, že by Američané použili napalm proti civilnímu obyvatelstvu. Lež se nikdy nevyplatí a komunistický režim je příkladem prolhanosti, která režim zničila. Zničila proto, protože komunistům se nevěřilo, ani když náhodou mluvili pravdu. Dnes vím, že komunisté v něčem pravdu měli – Američané opravdu použili ve Vietnamu napalm. A nejen to. To jsem ovšem mohl zjistit až ve svobodné společnosti, kde jsou informace ze všech stran. Nastává ovšem doba, kdy naše sdělovací prostředky Rudé Právo napodobují, kdy jsou opět donašeči a ideologičtí politruci. Takové metody nastoluje režim, který si není sám sebou jist, který ví, že pravdu nemá. Mezi to lhaní zařazuje i nepravdivé informace o komunistickém režimu, především vynechávání některých informací a vytváření falešných obrazů o něm.

Pokud máme být oddáni obraně Západu, musíme zachovat tradiční Západ. To znamená opravdovou demokracii, která předpokládá svobodu slova a informací, odsudky fašizujících a bolševizujících tendencí kdekoliv ve světě (také na Ukrajině) a další atributy svobodného režimu. Pokud budeme používat atributy komunistického režimu, a ještě o něm pravdivě neinformovat, nebude Západ Západem – a není co hájit.