Důkaz, nebo hypotéza Boha?
P.Heřman Keymar
Ve své recenzi knihy J. P. Ondoka Důkaz, nebo hypotéza Boha? Peter Volek píše: „(Autor) je poznačený novodobými prírodnými vedami a skepticizmom, keď tvrdí, že „pojem absolutní jistoty je navždy ztracen...“ Napínavé čítanie celej knihy je takto trochu znehodnotené závermi príliš podnietenými prírodovedeckými názormi a málo si všímajúce metafyzické istoty“ (Distance 4/1999, str. 99).
Nestálo by za to, trochu se v souvislosti s Ondokovou knížkou zamyslet nad tím, co říká nedávno v češtině publikovaná encyklika Fides et ratio , a konfrontovat to s vyzněním zmíněné Ondokovy monografie?
Podle encykliky nemůže člověk svůj život postavit na hypotéze, na pochybnosti; potřebuje jistotu (27). Dále papež konstatuje, že v současné filosofii se opouští metafyzika a vztah k etice. Důsledkem je nihilismus, bádání je samo o sobě cílem, není naděje na dosažení pravdy (46). Encyklika považuje za falešnou skromnost, když se popírá výlučnost pravdy (5). Šíří se fideismus, neuznává se důležitost rozumového poznání. Latentní fideismus se projevuje pohrdáním klasickou filosofií. Rozmáhá se nedůvěra k definitivním výrokům o pravdě, jako by pravda byla výsledkem konsensu mezi lidmi a ne souhlasem rozumu se skutečností (56). Celá encyklika povzbuzuje křesťanské filosofy k důvěře v rozum (57). Podle encykliky se falešně chápe pluralismus a popírá se univerzální hodnota filosofie (69). Je tedy třeba, aby filosofie znovu objevila svůj rozměr jako moudrost, která by sjednotila lidské vědění a ukázala, jak zacházet s nesmírnou mocí techniky (82). Jan Pavel II. tu říká, že filosofie odmítající otevřenost metafyzice je zásadně neschopna pomáhat hlubšímu pochopení zjevení. „Když tolik zdůrazňuji metafyziku, jsem přesvědčen, že toto je cesta k překonání dnešní krize“ (83). U křesťanské filosofie zdůrazňuje kontinuitu s křesťanskou tradicí. V současné filosofii se často zaměňuje modernost za pravdu.
Encyklika dále odmítá scientismus a pragmatismus, které vytvářejí horizont nových filosofií. Tato negace jakékoliv objektivní pravdy vede k popření důstojnosti člověka jako osoby. Encyklika končí výzvou, aby filosofie získala vztah k teologii. Má pomáhat tomu, aby lidé opět získali schopnost k poznávání pravdy (102).
Jenže je dnes tohle vůbec možné? Není tento postoj, který proklamuje encyklika, dnes již zcela ojedinělý? Neslyšíme i v katolickém prostředí, v redakcích časopisů, na teologických fakultách, o úplně jiných autoritách?
Hovořit o metafyzice je jako pronést ve společnosti skutečně vulgární slovo. Lidé se taktně odmlčí a pak začnou mluvit o něčem jiném.
Vzpomínám si, jak kdysi ještě za komunistické éry, když nastalo jakési uvolnění a mohly se takové akce konat, jsem byl na přednášce známého katolického intelektuála o křesťanské filosofii. Říkal tam, že úkolem filosofie je, aby kladla stále nové a nové otázky. Když jsem si dovolil naivní poznámku, že přece filosofie je k tomu, aby dávala odpovědi na otázky týkající se transcendentních skutečností, odpovědí mi bylo, že tohle lze nalézt v nějakých těch starých knihách, které se prý už dávno ztratily. Ale neříkal už Sókratés starým sofistům, že filosofie, která jen klade otázky, není k ničemu?
Je tedy „pojem absolutní jistoty navždy ztracen v kritickém pohledu dnešních teretiků vědy pro celou oblast lidského poznání“, jak čteme v Ondokově knížce? „Nemáme naději na definitivní poznání čehokoli, jestliže úplné poznání se jeví jako nedosažitelný úběžník asymptotického přibližování k pravdě“ (Ondok, op. cit., str. 154) a zbývá nejvýš nějaká hypotéza? Vždyť poznání Boha údajně zůstává něčím „nedefinitivním a nezavršeným“ a „stále otevřeným pro hledání nových cest“.
V tom případě by byl správný postoj mladého kněze, který nedávno v televizi říkal, že jsou dva druhy lidí: jedni pravdu hledají, druzí ji mají. Říkal, že není důležité pravdu mít, ale hledat ji: on že ji hledá. (Napadlo mi, že je škoda, že se aspoň v semináři nedostal k přirozenému poznání pravdy. Vždyť přece má tuto jistotu předávat dál.)
Vzpomínám si, jak jsem sám před mnoha lety přišel do semináře s velkým zájmem o filosofii, ale s podobnými předsudky a zmatkem, jaký má dnes v hlavě většina lidí. Ale díky Bohu jsem se setkal s mladými studenty teologie, kteří mi pomohli krásu filosofie odhalit. (Byli to např. Antonín Mandl, Štefan Nahálka, Josef Paulů, který měl kontakty s P. Garrigou-Lagrangem, a hlavně výborný profesor z Lovaně, jezuita P. G. Delannoye.) Mohli jsme tak objevit metafyziku, krásu učení sv. Augustina a sv. Tomáše, zjišťovali jsme, že filosofie, např. tomistická, vůbec není něco nudného! Právě naopak. Jestliže Einstein hovoří o fyzice jako o dobrodružství poznání, tím spíše je takovým dobrodružstvím metafyzika. Jak potřebné je v dnešní době tyto věci objevovat a osvobozovat se ze zajetí současného skepticismu a nedůvěry v rozum!
Encyklika ovšem nechce kanonizovat určitou filosofii a podotýká, že je tu mnoho cest, jak se dostat k pravdě. Papež hodnotí i bohatství současné filosofie, na níž je třeba hledat, co přinesla dobrého. To ovšem neznamená, že je pro křesťanství přijatelná každá filosofie. Církev je jako živý organismus, který se brání všemu, co by jej mohlo ohrozit. Jako se tělo brání mikrobům, tak Církev na koncilech jasnými výroky odmítala určité omyly. Není možné patřit k Církvi, a být monistou, agnostikem atd. Na to se často zapomíná, a jak pak lze odpovědět na otázku, kam patříme?
J. Maritain kdesi říká, že chce-li se duch vymanit z pout, která jej dlouho svírala, musí se zbavit kantovského předsudku. A cituje Tresmontanta: „Jestliže je duch jakási předem vytvořená struktura, pak si musíme klást otázku, jaká je to zvláštní náhoda, že se shoduje se skutečností... Jestliže však rozum není a priori , jestliže principy rozumu jsou opravdu čerpány ze samotné skutečnosti, kterou pozorujeme, pak není čemu se divit, panuje-li tu shoda s realitou. Rozumné racionální myšlení není nějaký řád nebo struktura předem stanovená, ale je to vztah mezi lidským duchem a realitou. Racionálno se nestaví čistě formálně a priori , ale vztahem ke skutečnosti, ve funkci reálna“ (Comment se pose le probléme de l’existence de Dieu aujourd‚ hui) .
Co je rozumné, se nezjišťuje pouze formálně, to jest logickým myšlením: šílenec také myslí logicky, ale chybí mu to, čemu říkají psychiatři „funkce reálna“. Schizofrenik může myslet velmi logicky; to, co chybí jeho soudnosti, je kontakt se skutečností. Zdá se, že dnes chybí tato „funkce reálna“ mnoha filosofům. Tuto myšlenku naznačuje velmi pěkně Chesterton ve své proslulé Ortodoxii . Chce říci, že dostat se k jistotě pravdy neznamená ani tak mnoho přečíst, velmi logicky myslet, ale jde tu spíše o „uzdravení“. Říká: „Rozum se pohybuje v dobře vyjetém logickém kruhu stále dokola, asi jako cestující ve třetí třídě londýnské okružní dráhy bude jezdit stále dokola, dokud se nerozhodne k ráznému a tajemnému úkonu a nevystoupí na Gower Street... Dveře nutno zavřít navždycky.“
Ondok vytýká Tresmontantovi, že vyvozuje metafyzické závěry z premis opírajících se o empirická tvrzení. Domnívám se, že tu jde o určité nepochopení. Jde o to, překonat nejistotu přírodních věd a nepozbýt kontakt se skutečností, „funkci reálna“, kterou si vždy zachovávala klasická filosofie a kterou současná idealistická filosofie opustila. Na druhé straně, jak správně ve své recenzi uzavírá P. Volek, „Ondok si málo všímá, že mnohí teoretici vedy svoje názory formulovali z prírodných vied a pre prírodné vedy, a málo si všímali osobitný charakter metafyziky“.
Když ve své encykliklice Fides et ratio mluví Jan Pavel II. o přípravě na novou evangelizaci, říká doslova: „Nic není dnes naléhavější než taková příprava... Přivést totiž lidi, aby objevili svou schopnost poznávat pravdu.“ Měli bychom se modlit, aby toto charisma dostávali všichni ti, kterým byl svěřen odpovědný i krásný úkol předávat na křesťanských školách poznání filosofie.
Bylo by velkým obohacením a ziskem, kdyby se autorovi podařilo jeho vzdělání a erudici integrovat do „sapienciální dimenze filosofie“, o níž mluví papež ve své encyklice.