Sebeohlas

Michal Semín

Diskuse o podmínkách spásy s Romanem Jochem vzbudila polemiku, bohužel se však nikdo z kritiků neujal pera, aby svůj názor zformuloval písemně. Pokusím se některé námitky shrnout a odpovědět na ně způsobem, který snad některé pasáže předchozího textu učiní srozumitelnějšími.

Ve své argumentaci budu vycházet z výroků ecclesia docens , zvláště pak z formulací, které mají nejvyšší míru závaznosti. Konkrétně se jedná o vyznání víry na 4. lateránském koncilu (1215), bullu Unam sanctam papeže Bonifáce VIII. (1302) a bullu papeže Evžena IV. Cantate Domino (1442), která byla zahrnuta do dokumentů Florentského koncilu. Všechny tyto dokumenty formulují pravdu víry, že „mimo církev není spásy“.

Kritikové mého článku namítali, že jsem možnost spásy natolik zredukoval, že by svého posledního cíle dosáhl jen málokdo. Ti z nich, kteří se věnují systematičtěji filosofii, byli pohoršeni tím, že jsem ve svém krátkém příspěvku nezhodnotil dostatečně precizně spasitelnost Sókratovu. Budiž, hodlám toto svoje provinění dnes napravit a vyjasnit některá možná nedorozumění z předešlého článku vyplývající.

Tedy opakuji: nutnou podmínkou spásy je úmrtí ve stavu posvěcující milosti. Každý člověk je buď ve stavu milosti, nebo ve stavu zavržení. Tertium non datur . Ve spisech církevních Otců čteme, že celé lidstvo je rozděleno do dvou skupin. Těmi jsouecclesia Dei a ecclesia diabolica . Do první skupiny patří ti, kteří jsou ve stavu posvěcující milosti, druhou skupinu tvoří ti, kdo jsou ve stavu duchovní smrti. Každý člověk se do tohoto světa rodí ve stavu dědičného hříchu. Zemřít v tomto stavu - s výjimkou dětí a těch osob, které nemohou užívat rozum a nejednají svobodně - znamená vyloučit se z řad těch, kteří budou věčně patřit na Boha. První svobodný čin člověka rozhoduje o tom, do které s těchto dvou společností se aktuálně zařadí. To platí pro člověka pokřtěného i nepokřtěného. Pokřtěný si buď svou nevinnost uchová, zůstane tedy ve stavu posvěcující milosti, anebo ji svým činem ztratí. Nepokřtěný může naopak ze stavu hříchu vejít do stavu milosti, a to tehdy, když tento první svobodný čin svou přirozeností odpovídá Bohem stvořenému řádu. Každý člověk dostává od Boha milosti, které mu pomáhají, pokud s nimi svobodně spolupracuje, dojít stavu posvěcující milosti, tento stav si uchovat a rozmnožit. Nespolupracuje- li s nimi, snadno předchozí stav posvěcující milosti ztratí. Spolupracuje-li s nimi, pak ho Bůh postupně dovede do církve, do své společnosti spásy. Nelze jinak, neboť ten, kdo je ve stavu posvěcující milosti, patří církvi, jak dogmaticky učí Florentský koncil. Ten má tedy také ctnost nadpřirozené víry, jejíž přítomnost nedovoluje aktivní vyznávání věroučných omylů.

Pro náš problém je tedy důležité uvědomit si klíčový význam posvěcující milosti. Co církev učí o tom, co je pro stav posvěcující milosti nutné? Opakuji z předminulého čísla Distance: křest (vodou, touhou, ohněm), modlitba, bázeň Boží, hluboká lítost nad vlastními hříchy, vytrvalá snaha žít podle Boží vůle, příslušnost ke katolické církvi. Církev také učí, že stav posvěcující milosti je přítomný jen u těch, kteří jsou nějakým způsobem v katolické církvi. V souladu s celou tradicí rozlišuje Pius XII. v encyklice Mystici Corporis Christi příslušnost k církvi na způsob členství in re a in voto . V tradici se užívá pojmu dvojího pouta jednoty, přičemž jedno toto poutu poukazuje na jednotu ve věci věřeného, svátostí a správy, druhé pouto pak poukazuje na jednotu duší v posvěcující milosti. Zatímco prvním poutem jednoty jsou svázáni lidé v posvěcující milosti i s těmi, kdo jsou mrtvými údy církve, druhé pouto jednoty spojuje ty, kteří jsou v církvi in re a in voto a jsou ve stavu posvěcující milosti.

Jak se to na základě výše řečeného tedy má se spásou jinověrců? Slovy Florentského koncilu nemají podíl na spáse, pokud se před smrtí nestanou syny církve ( in re či in voto ). Spasen tedy může být i ten, kdo nebyl pokřtěn vodou, nepoznal nezaviněně pravé náboženství a nestal se jeho explicitním členem. Musí však zemřít ve stavu, kdy patří k církvi alespoň na způsob touhy, dokonce i jen touhy implicitní. Tím se myslí, že v jeho vůli neexistují překážky pro uznání celého zjevení, za předpokladu, že by je byl mohl poznat.

Budeme-li tedy definovat katolíka jako toho, kdo přísluší církvi, pak tedy opravdu platí onen často zesměšňovaný výrok, a já vyzývám své kritiky, aby prokázali opak tvrzení, že „v nebi jsou jen katolíci“.

A co ty, Sókrate? Ve svém původním textu jsem se až křečovitě opakoval tvrzením, že nehodnotím aktuální stav živých osob, ale že pojmenovávám nutné podmínky spasitelnosti. Do duše člověka vidí toliko Bůh sám a jen on ví, jak se svým životem naložil Sókratés. Pokud je však Sókratés spasen, pak musel splnit ony podmínky, které katolická církev formulovala. Sókratés pochopitelně neznal celé Boží zjevení, i když ani zde nevíme, nedal-li mu Bůh na sklonku života mimořádnou míru poznání. Vzhledem k tomu, že žil před Kristem, nemůže se na něj vztahovat případná podmínka explicitního uznání Boží Trojice či vtělení. Do té míry, do které to pro Sókrata bylo morálně možné, je však i na něj třeba užít stejného měřítka jako na kohokoliv jiného. Nekladl-li Bohu překážky a spolupracoval- li s napřirozenými milostmi až k dosažení stavu posvěcující milosti, pak je spasen, neboť zemřel „v“ ecclesia Dei . Pokud ve stavu milosti nezemřel, pak je zavržen.

Ke spáse, jakkoliv je to pro dnešního člověka závěr nepohodlný, nestačí žít přirozeně dobrým životem či vyznávat jakékoliv náboženství. Přirozeně dobré skutky, které jsou konány člověkem, jenž není ve stavu posvěcující milosti, nemají u Boha spasitelnou cenu, stejně jako u něj nemají spasitelnou cenu nepravá náboženství. Vyjádřím se ještě kontroverzněji: neexistují, jak pravil Gándhí a s ním každý ekumaniak, dobrý žid a dobrý muslim, dobrý hinduista a dobrý křesťan, myslíme- li tím dobrem Boží souhlas s příslušností člověka k danému náboženství. Dobrý vzhledem ke svému poslednímu určení je pouze ten, kdo tím či oním způsobem náleží katolické církvi. Patří-li však církvi, již jej nelze zvát muslimem či animistou.

Bohužel i mezi tzv. konzervativními katolíky je dnes velice rozšířená představa „anonymního křesťanství“, které podsouvá myšlenku, že je člověk spasen i jako člen nepravých náboženství. Tento názor je posilován stávající praxí mezináboženské spolupráce a společných „duchovních“ aktivit, před kterými varoval Pius XI. ve své encyklice Mortalium animos : „Mnozí se snaží uskutečnit tuto jednotu, i pokud jde o novozákonní řád, stanovený od našeho Pána Ježíše Krista. Vycházejí z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev výjimečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany, a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popěrače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání. Katolíci rozhodně nemohou schvalovat takové pokusy, které vycházejí z bludné nauky, podle níž všechna náboženství jsou více méně stejně chvályhodná a dobrá, poněvadž prý jen různými způsoby vyjadřují všem společné cítění, které nás povznáší k Bohu a vede k uznání jeho nejvyšší svrchovanosti. Přívrženci takové teorie však nejsou jen obětí klamu a omylu, ale odmítají také pravé náboženství, falšují jeho pojem a propadají bezděčně naturalismu a ateismu. Z toho zřejmě vyplývá, že všichni, kteří takové teorie a pokusy bezvýhradně schvalují, zříkají se zcela náboženství Bohem zjeveného.“

Na závěr slova povzbuzení od téhož autora z téže encykliky: „Ať se tedy odloučení synové obrátí k Apoštolskému Stolci, zřízenému v tomto městě, který apoštolská knížata Petr a Pavel posvětili svou krví, neboť zde je „kořen a matka katolické Církve“ /sv. Cyprián - Ep. 48 ad Cornelium, 3./. Nikoliv v domnění a naději, že Církev Boha živého, „sloup a opora Pravdy“ /1 Tim 3,15/, se vzdá čistoty víry a bude trpět jejich bludy, avšak aby se svěřili jejímu učitelskému úřadu a vedení. Kéž by se poštěstilo Nám to, po čem tolik našich předchůdců marně toužilo, abychom totiž mohli opět s otcovskou láskou obejmout syny, jejichž nešťastného odloučení litujeme. Kéž Božský Vykupitel, který „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ /1 Tim 2,4/, vyslyší naše neustálé prosby a přivolá všechny bloudící zpět k jednotě Církve. V této tak důležité záležitosti se utíkáme k nejblahoslavenější Matce božské Milosti, přemožitelce všech bludů, Pomocnici všech křesťanů, a voláme k ní, aby nám svou přímluvou přiblížila den, kdy všichni uslyší hlas jejího Božského Syna, zachovávajíce „jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“ /Ef 4,3/.“