Ayn Rand – falešný prorok v zemi zaslíbené
Roman Joch
Ayn Rand se narodila 2. února 1905 jako Alissa Rosenbaum v Sankt-Petěrburgu. Její otec ji dal přezdívku Ájin, což v jidiš znamená oči. Měla krásné, jasné, fascinující oči. Ona sama přijala příjmení Rand, které je odvozeno buď od měny Jižní Afriky, tehdejšího největšího naleziště diamantů, anebo od psacího stroje Remington-Rand.
Ve dvacátých letech 20. století měla to štěstí a dobrý vkus, že se ze sovětského Ruska přestěhovala do Ameriky, kde udělala dobrou kariéru jako autorka, spisovatelka a myslitelka. Kořeny, základy a podstatu Ameriky, amerického úspěchu a americké svobody však nikdy nepochopila. Zastávala myšlenky v mnoha případech opačné k těm, jež učinily Ameriku svobodnou a velkou.
Kdyby se Ayn Rand omezila pouze na obhajobu svobody, omezeného státu, svobodného trhu a kapitalismu, udělala by lépe. Ona se však považovala za největší filosofku od dob Aristotela, a proto vymyslela „etickou“ teorii, která kapitalismus a svobodu diskredituje.
Co pochopila správně? Zastávala správný koncept člověka jakožto bytosti racionální a volní, tedy bytosti schopné svým rozumem poznávat pravdu a na jejím základě svobodně jednat, což mezi našimi dnešními filosofy představuje menšinové mínění. Je to však mínění pravdivé. Na rozdíl od mnoha libertariánů netrpěla fantaziemi o anarchismu, o tom, že by svobodný člověk mohl existovat ve společnosti bez státu. Naopak, byla stoupenkyní minimálního státu, což je podle mého názoru správný politický ideál. Byla ochotna svobodu bránit před zahraničními nepřáteli, nebyla žádnou pacifistkou, nýbrž aktivní antikomunistkou. Válka za svobodu proti komunismu byla podle jejího přesvědčení nejen přijatelná, ale i správná. Za to vše jí budiž vzdána čest.
Avšak její „etická“ teorie, glorifikující egoismus a zatracující altruismus, byla pomýlená od samého začátku – a v dlouhodobé (vlastně už i ve střednědobé) perspektivě je pro svobodu a kapitalismus zhoubná. V čem spočívaly příčiny této její „etické“ bizarnosti?
Za prvé, byla militantní anti-teistkou. Nenáviděla Boha. Nebyla tolerantní ateistkou, která (si myslí, že) ví, že Bůh neexistuje, ale je jinak shovívavá vůči těm, kdo si myslí, že existuje. Nebyla ani agnostičkou, která by poctivě přiznala, že neví, zda Bůh existuje či neexistuje. Byla posedlá Bohem v tom smyslu, že proti Němu – a Jeho existenci – vedla válku. Zde však spočívá její první intelektuální problém: rozumem nelze nijak dokázat, že Bůh neexistuje.
Za druhé, domnívala se, že rozum a náboženská víra jsou v nutném konfliktu. Ve skutečnosti jsou v konfliktu jen potenciálním. Zajisté, některé víry – muslimská, komunistická, nacistická, kanibalská – jsou evidentně proti rozumu. Ale některé víry – židovská, křesťanská – nejsou nutně proti rozumu, nýbrž jsou k němu komplementární. Nepopírají nic z rozumu, jen k němu doplňují jakožto pravdivé to, co rozum sám o sobě není schopen ani potvrdit, ani vyvrátit.
Za třetí, rozum sám je schopen nahlédnout silné indicie, že židovsko-křesťanský pohled na člověka jakožto Bohem stvořenou bytost je rozumný a pravdivý. Proč? Následovně: Především, pokud by člověk neměl rozum a svobodnou vůli (a Ayn Randová i katolické křesťanství se shodují v tom, že člověk rozum a svobodnou vůli má), pak by byl bytostí determinovanou – determinovanou ke svým názorům i skutkům. Pak by možnost poznání rozumem neexistovala. Má-li však člověk rozum i svobodnou vůli (je racionální a volní bytostí), pak není bytostí determinovanou. Pokud by však byl člověk pouze a plně materiální bytostí, jak tvrdí všechny materialismy (marxismus, darwinismus i Ayn Randová), podléhal by světu fyzikální kauzality a byl by determinovanou bytostí. Pak by ale nemohl mít rozum jakožto nástroj skutečného poznání, ani svobodnou vůli.
Filosofie Ayn Randové se v tomto případě nachází ve slepé uličce. Postuluje, že člověk má zároveň rozum a svobodnou vůli, a zároveň je plně materiální bytostí. Obojí zároveň ale není možné. Aby bylo možné zachovat (pravdivý) koncept člověka, který zastávala i Ayn Randová, totiž že člověk je racionální a volní tvor, je nutné uznat, že člověk není pouze materiální, nýbrž že je materiálně-duchovní bytostí. Jako bytost duchovní je schopen poznávat objektivní, tj. univerzální a absolutní, metadějinnou pravdu – pravdu transcendentní. Například pravdu o tom, co je spravedlnost. Právě rozumová znalost pravdy a fakt svobodné vůle umožňují – a zároveň zavazují – člověka k morálce: k jednání podle toho, co rozum nahlíží jako mravně správné.
Nahlédnutí faktu, že člověk není jen materiální, nýbrž materiálně-duchovní bytostí, evokuje existenci čistě duchovní, inteligentní Bytosti, která rozum člověka i objektivní standardy toho, co je správné, stvořila.
Za čtvrté, má-li člověk rozum a svobodnou vůli, tyto dvě kvality jej odlišují od zvířat, rostlin, hub i neživých předmětů. Díky těmto kvalitám má člověk jakožto člověk – každý člověk – vnitřní důstojnost a hodnotu. Člověk jako takový je hodnotou samou o sobě. Každý člověk, i pro nás totálně neznámý – např. oběť tsunami v Asii. (Pouze poznamenám, že toto humanistické, racionalistické až osvícenské tvrzení má svou analogii v židovsko-křesťanské teologii, která postuluje, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, obdařen nesmrtelnou duší, pro jejíž spásu se Bůh obětoval na kříži. Takový tvor má zajisté nesmírnou inherentní hodnotu!) Je-li ale člověk hodnotou samou o sobě, je jistě správné pro něj udělat něco dobrého; rozhodně to není nesprávné. I pro člověka nám neznámého – např. onu oběť tsunami. Tedy dobrovolná (nikoli státem vynucovaná) charitativní pomoc lidem je dobrem v principu. Pak ale celá „etická“ teorie Ayn Randové o mravním dobru egoismu, ba co víc, o mravním zlu altruismu, je absurdní a objektivně mylná.
Za páté, její glorifikace egoismu je zhoubná pro svobodnou společnost, je-li tato společnost ohrožena zvnějšku nesvobodnou, tyranskou, totalitní mocností. Zajisté, Randová by řekla, že když jsou svobodní racionální lidé napadeni tyranií, bylo by neracionální a proti životu smířit se s otroctvím. A v tom má pravdu. Podle ní by svobodní lidé zatlačeni ke zdi raději měli bojovat a riskovat svou smrt, než se smířit s otroctvím – a k tomu jí tleskám. Ale co si s volbou: buď boj a možná smrt, anebo otroctví, mají počít lidé, kteří osobně nejsou v bezvýchodné situaci, nýbrž mají možnost emigrace, např. na Tahiti? „Etická“ teorie egoismu Randové zde sugeruje, že pro člověka je racionálnější emigrovat do klidu a pohody a dožít v dostatku a blahobytu, než riskovat – a případně obětovat – svůj život v boji za svobodu (má-li onen člověk možnost úniku, emigrace). Avšak kdyby takto přemýšleli všichni lidé, svobodné společnosti by se i před tou nejmenší hrozbou tyranie „vylidnily“, a tak de facto kapitulovaly bez boje. Tyranie by se šířila.
Pro přežití svobodných společností je naopak mnohem užitečnější židovsko-křesťanská koncepce člověka jakožto bytosti povolané k transcendentním cílům, s možností života věčného (posmrtného) a s mravní povinností dobrovolně konat to, co je správné. Rozhodně je správné bránit svobodu a odporovat tyranům. A když přitom zemřeme? Tak zemřeme, není to ta největší tragédie. Existence člověka, jeho vědomí, nekončí jeho smrtí.
Za šesté, je třeba případné stoupence Ayn Randové upozornit na jeden praktický paradox: milujete svobodu, kapitalismus, a nenávidíte tyrany, např. islámské teroristy. A nyní si uvědomte následující: ty části Západu, které vy – i já – považujete za nejvíce hanebné, neboť jsou socialistické doma a praktikující appeasement vůči vrahům, teroristům, a tyranům v zahraničí – představuje západní Evropa a „modrá“ Amerika demokratů (severovýchod a tichomořské pobřeží USA). Naopak, tu část Západu, která podle vás – i mě – vyznává správné a racionální politické hodnoty, tj. žádný socialismus doma, nýbrž svobodu a kapitalismus, a zároveň žádný pacifistický appeasement vůči tyranům a teroristům v zahraničí, nýbrž boj proti nim, představuje „červená“ Amerika Bushe, tj. Jih, Středozápad a Západ USA. Socialistická a pacifistická část Západu je zároveň sekularizovaná a sekulární, přičemž svobodná a svobodymilovná část Západu je židovsko-křesťanská! Nepřekvapuje vás, že ti, kdo mají i podle vašeho názoru správné politické názory, jsou lidé religiózní, zatímco ti, kdo mají podle vás špatné politické názory, jsou sekularizovaní? Nemělo by to být naopak? A pokud to není naopak, nenachází se chyba někde ve vaši teorii?
A dále, i když křesťanští voliči George W. Bushe na Jihu, Středozápadě a Západě USA nevyznávají darwinistickou teorii vzniku člověka z opice, neboť vyznávají židovsko-křesťanskou teorii stvoření člověka Bohem, ve svých životech se minimálně v jednom ohledu chovají racionálně a, smím-li tak říci, darwinisticky: mají děti. Tak zní první zákon darwinismu a přežití: mít děti a mít jich dostatek. Jen tak daná populace přežije. Čeho jsme však svědky? Sekularizovaná levicová Evropa i sekularizovaná levicová „modrá“ Amerika má nízkou porodnost. Vymírá. Sama se časem v populaci zredukuje, až se z ní nakonec může zcela odstranit. Na druhou stranu se z hlediska přežití druhu racionálně chovají lidé religiózní, kteří mají děti, reprodukují se a v důsledku toho jejich procentuální zastoupení v populaci roste. Při dnešních demografických trendech bude dlouhodobě stoupat volební a voličský význam „červené“ konzervativní Ameriky a význam „modré“ levicové Ameriky klesat. Budoucnost patří mnohodětným, totiž religiózním, nikoli bezdětným, totiž sekularizovaným. Kdo se tedy v dlouhodobé perspektivě chová racionálně? Lidé sekularizovaní, nebo religiózní?
Zbývá jen otázka, jakého vyznání ti religiózní budou? V Americe zřejmě křesťanského, proto tam svoboda zůstane. V Evropě – vzhledem k demografickým trendům – zřejmě muslimského, proto zde svoboda asi zanikne. Samozřejmě i mnozí židé a křesťané v minulosti byli odpůrci svobody, to není nutné popírat, ale dnes se nejedná o jejich většinu, ani o většinu hlavních křesťanských církví. Příspěvky svobodě – a upřímná láska ke svobodě – takových křesťanů, jako byli Alexis de Tocqueville a lord Acton v minulosti, či Michael Novak a Ronald Reagan v současnosti, jsou nesporné.
Za sedmé, filosofie Ayn Randové představovala variantu nietzscheovské filosofie, alespoň pokud jde o ideál člověka. Je jím Superman, nadčlověk, novodobý Prométheus. Ideál člověka Ayn Randové byl některými jejími kritiky přirovnáván k nacistickému a komunistickému ideálu, což je v určitém ohledu nefér. Randová byla přítelkyní svobody (byť naivní a nerozumnou) a nikoli tyranie; byla proti nespravedlivému, nelegitimnímu agresivnímu násilí zaměřenému proti lidem, kteří nikomu jinému neublížili. Její člověk však byl utopický a nepodobný reálným lidským bytostem. Byl oním nadčlověkem, Supermanem, v tomto smyslu podobným árijskému nadčlověku nacistů či stachanovskému budovateli komunistů.
John Galt, hrdina knihy Atlas Shrugged, představuje postavu doslova kristovskou. Nový Kristus. Všechny její kladné postavy jsou krásné, fyzicky krásné, inteligentní a dobré. Zlé postavy jsou neschopné. To je velmi dětinské, v reálném světě to tak nechodí. Častokrát ti zlí jsou krásní a dokonalí, zatímco ti dobří jsou oškliví či slabí. Felix Dzeržinský, zakladatel sovětské Čeky (předchůdkyně GPU, NKVD a KGB), byl vysoký, impozantní, asketický, inteligentní muž. Zároveň ale velmi zlý muž. Reinhard Heydrich byl vysoký, krásný, blonďatý, modrooký, přísný, všestranně – hudebně i sportovně – nadaný, dokonalý to „nordický bůh pomsty“. Zároveň také velmi zlý muž. Winston Churchill, na druhé straně, byl malý, tlustý, ošklivý skřet. Zachránil ale v Evropě svobodu.
Ayn Randová oplývala naivními, dětinskými iluzemi o nových lidech, Prométheích, dokonalých a soběstačných. Nikdo přitom není absolutně soběstačný. Každý z nás někdy potřebuje od někoho pomoc, milost, slitování a odpuštění. Podle mého názoru není nejlepším zamítnutím všech nietzscheovských fantazií o nadčlověku otevřeně filosofické dílo, nýbrž dílo skrytě filosofické: Povídky otce Browna od Gilberta K. Chestertona. Jedná se o skvělé, napínavé čtení: máte-li rádi Sherlocka Holmese či slečnu Marpleovou, otce Browna budete milovat. Prostředí románů Ayn Randové je navíc sterilní: nevystupují v něm žádné děti.
A konečně za osmé, uvedl jsem, že Ayn Randová nikdy skutečně nepochopila Ameriku; to, co učinilo Amerikou svobodnou a velkou. Totiž onen fakt, že byla společností zároveň svobodnou i ctnostnou. Že byla založena na mínění, podle něhož je svoboda cílem politického a společenského řádu, zatímco ctnosti jsou cílem – a správným obsahem – lidských životů.
Klíč k pochopení Ameriky představuje ctnost ve svobodě. Nikoli ctnost bez svobody, ani svoboda bez ctnosti, nýbrž obojí zároveň. Stará Evropa byla nesvobodná a autoritářská, státy hodlaly lidi ke ctnostem přinutit. To však nelze, neboť ctnosti jsou plodem dobře uplatněné svobody. Člověka nelze státní mocí přinutit ke ctnostem, učinit jej ctnostným. Státní mocí lze lidi učinit jen méně svobodnými. Pokud lidé dělají něco z donucení, nejsou ctnostní. Ctnostní budou jen tehdy, když budou dobré věci činit dobrovolně, sami, a pro jejich dobro samo. „Charakter je to, co člověk tvoří, když se na něj nikdo nedívá“ – říká jedno americké (a křesťanské) rčení.
Američané utekli před starou autoritářskou Evropou za svobodou. Udržet a uchránit svobodu však vyžaduje ctnostné lidi. Tak ctnostné, že například nekradou. Neporušují vlastnická práva druhých. A nekradou ani prostřednictvím legalizované krádeže, tj. konfiskatorního a redistributivního zdanění – nejsou socialisty. Zároveň musejí být ctnostní i v tom, že svobodu brání proti jejím nepřátelům, bojují – riskují a případně i obětují své životy v zápasu – proti tyranům a totalitářům. Kdyby ctnostní nebyli, kdyby k obraně svobody ochotní nebyli, přestali by být svobodnými. Stali by se otroky.
To je paradox ctnosti ve svobodě: ctnostným může být člověk jen svobodně, na základě svého rozhodnutí, nikoli z donucení. Aby ale vznikl svobodný režim, aby se ubránil a přetrval, vyžaduje to ctnostné lidi. Žádní jiní si svobodu neudrží.
Stará Evropa byla autoritářská a chtěla lidi donutit (marně) být ctnostnými. Evropa nová, postmoderní, říká, že je svobodná, ale na ctnosti kašle, či se jim dokonce vysmívá. Dlouhodobě, či skutečně, svobodná tedy být nemůže – je socialistická. A v důsledku svého pacifismu – neochoty svobodu bránit – ji snadno může i ztratit ve prospěch vnějšího či vnitřního nepřítele.
Amerika byla – a Bushova konzervativní Amerika dodnes je – opakem obou: ani autoritářské donucování bez svobody, ani „svoboda“ bez ctností. Je daná a definovaná ctností ve svobodě. Příkladem může být Alamo. V této texaské pevnůstce, bývalé františkánské misii, se opevnili texaští bojovníci za svobodu – plukovník Travis, Davy Crockett, David Bowie, a další. Mohli odejít, utéci před přesilou generála (mexického diktátora) Santa Anny. Oni však dobrovolně zůstali, aby jeho postup zpomalili a umožnili tak veliteli Texasanů, Samu Houstonovi, zformovat své jednotky. Všichni do jednoho padli. Ale díky jejich oběti byl Santa Anna na kritickou dobu zpomalen. Sam Houston zformoval své jednotky a přepadl tábor Santa Anny vychutnávající svou odpolední siestu a diktátora zajal. Ten se ze zajetí vykoupil svobodou pro Texas. To vše by však nebylo možné bez dobrovolné oběti obránců Alama. Díky jejich ctnostem, díky jejich svobodné oběti pro svobodu, Texas nyní není zaplivanou provincií despotické, zkorumpované země jménem Mexiko, nýbrž svobodnou a prosperující republikou ve svobodné Unii jménem Spojené státy americké, nejmocnější to země světa.
To je skutečnost, kterou Ayn Randová nikdy nepochopila. Správně nahlížela Ameriku jako zemi z hlediska svobody zaslíbenou; avšak ona v ní byla falešným prorokem. Kdyby se Američané řídili jejími radami, Amerika by dlouhodobě nemohla být svobodná a velká.