Prezident, papež a premiérka
Roman Joch
Pokud máte hodně peněz, kupte sto výtisků této knihy, jeden si přečtěte a ostatní rozdejte známým. Pokud máte málo peněz, kupte deset výtisků této knihy, jeden přečtěte a ostatní darujte přátelům. Pokud nemáte peníze žádné, prodejte ledvinu a kupte si tuto knihu. Přečtěte ji. Je to nejlepší kniha s politickým obsahem za mnoho posledních let. Čte se jako thriller. Popisuje, jak prezident Ronald Reagan, papež Jan Pavel II. a premiérka Margaret Thatcherová obnovili Západ, porazili komunismus a změnili svět.
John O’Sullivan je britsko-americký publicista, poradce a autor projevů Margaret Thatcherové z osmdesátých let, v letech 1990-97 šéfredaktor amerického konzervativního časopisu National Review. Vypráví strhující příběh. Dnes si už málokdo pamatuje, v jak hluboké politické, ekonomické, morální a duchovní krizi byl Západ v 70. letech 20. století. Na jejich konci měl Sovětský svaz reálnou šanci na vítězství ve studené válce – v zápasu o svět. Znáte onen starý příběh Atén a Sparty: Atény byly demokracie, Sparta militaristická oligarchie. Všichni víme, jak příběh skončil: Sparta zvítězila nad Aténami. Ve 20. století Amerika přestavovala Atény a Sovětský svaz Spartu. Jak mohl zápas dopadnout tentokrát? Podobně jako tehdy: tvrdá militaristická říše zvítězí nad měkkou, rozhádanou demokracií.
A pak se objevili ti lidé. Jan Pavel II., nepředvídaný slovanský papež, dodal zotročeným národům za železnou oponou, především Polákům, odvahu. Proto bylo nutné zabít pastýře; Kreml a Lubjanka vydaly rozkazy. Na papeže byl spáchán atentát. V té době byl Ronald Reagan, svými oponenty vždy podceňovaný, zvolen 40. prezidentem USA – a vzápětí byl na něj spáchán atentát. Prezident i papež byli ve vážném ohrožení života. Oba věřili, že byli Prozřetelností zachráněni pro úkol větší. Porazit komunismus. Přinést svobodu střední a východní Evropě.
Kniha vypráví, jak mezi Reaganem a Thatcherovou a mezi Reaganem a Janem Pavlem II. existovalo hluboké partnerství. Vypráví o oživení západní ekonomiky Thatcherovou a Reaganem, o duchovním oživení katolické církve Janem Pavlem II., a především o politické a vojenské obnově Západu pro konečné zúčtování s komunismem.
Kniha vypráví i o užitečných idiotech z levicového „mírového“ hnutí na Západě v 80. letech. Vypráví o tom, jak Reaganova SDI (strategická obranná iniciativa, zárodek dnešní protiraketové obrany) sehrála klíčovou roli při porážce a rozpadu Sovětského svazu – a o tom, jak se Jan Pavel II. nenechal pacifisty zatáhnout do opozice vůči ní.
Reagan byl prvním americkým prezidentem, který s komunismem nechtěl koexistovat, nýbrž ho chtěl zničit. Chtěl přivést SSSR ke krachu skrze závody ve zbrojení, neboť v nich zkostnatělé sovětské hospodářství nemohlo držet krok. Nejdůležitější byla v tomto smyslu SDI, neboť obdobný projekt by Sověti nebyli schopni financovat. Proto se Gorbačov odhodlal k hospodářské reformě; jinak by závody ve zbrojení prohrál. Proto perestrojka – hospodářská reforma. Ta ale vyžadovala svobodnou kritiku – tedy glasnosť. Začne-li se však tyranie jednou liberalizovat, stává se vnitřně zranitelnou. To byl i případ Sovětského svazu. Ronald Reagan přinutil SSSR zbrojením k reformám, a tedy i k následnému kolapsu.
To si uvědomovali mnozí: aparátčíci, kariéristé a nomenklatura v komunistických zemích, diktátoři v třetím světě, ale i prostí lidé v sovětském bloku. Jak se dívali na prezidenta a papeže, jak je poslouchali, napadalo je: že by přeci jen novodobé Atény nepodlehly? Že by nakonec nalezly dost síly zvítězit? Že by se „poměr sil“ definitivně obrátil v neprospěch Sparty?
Tak se také stalo. Teze, že krach komunismu byl nezbytný, je neudržitelná. Neefektivní režimy se udrží, jsou-li dostatečně brutální, jako dnešní Severní Korea či Stalinův Sovětský svaz v 30. letech. Avšak začne-li se nesvobodný režim reformovat, poleví-li v krutosti, může padnout. To byl případ sovětského bloku na konci 80. let. Co však bylo příčinou touhy vládců po vnitřních reformách? Vnější tlak Západu, eskalace mezinárodního napětí a závody ve zbrojení. V 70. letech Sověti neměli žádný důvod k reformám, neboť je zvnějšku nikdo neohrožoval; v 80. letech měli velký důvod k reformám, neboť vnější tlak byl značný. Tedy zásluhu na pádu Sovětského svazu měla správná politika Západu v 80. letech.
V první lize této politiky stáli dva lidé: Ronald Reagan a Jan Pavel II. (a neměli bychom zapomenout na ty, kdo prezidentovi pomáhali: Cap Weinberger, Bill Clark, Bill Casey a další). John O’Sullivan k nim jako britský patriot sice přidal i Margaret Thatcherovou, ale při vší úctě k ní, jedná-li se o pád komunismu, Margaret Thatcherová představuje druhou ligu, byť tu nejlepší. Na pádu komunismu měli největší zásluhu papež a prezident.
Reagan, Wojtyla, Thatcherová. Muži již zemřeli, lady žije v ústraní. Obři heroického věku konce 20. století. Posílili Západ politicky, ekonomicky a částečně i duchovně. Přesto jeden úkol zůstal nenaplněn, byl předán generacím dalším: Západ je stále duchovně a morálně vyprázdněn. Nenalezne-li opět svou duši, vítězství ve studené válce se vposledku ukáže jako zbytečné a marné. Ale jak říkám, to je už úkol pro generaci další. Prezident, papež a premiérka svou práci odvedli.
(John O’Sulivan: Prezident, papež a premiérka - Trojice, která změnila svět, Ideál, Praha 2007.)