Filosofie holocaustu

Roman Cardal

1. Záhada 20. století

Dějiny 20. století se před deseti lety s konečnou platností uzavřely a dnes je můžeme konečně zkoumat s odstupem. Když lidé stáli na jejich počátku, patrně nikdo netušil, že lidstvo vstupuje do nejstrašnější etapy své historie, jíž padnou za oběť desítky milionů nevinných obětí. Ten, kdo minulé století přežil, se musel s novou naléhavostí ptát, proč se tak obrovská tragédie vlastně odehrála. Šlo jen o anonymní dějinnou Nutnost, která v něm odhalila svou krutou podobu, anebo se před námi otevřela mimořádně temná propast lidské svobody?

Tuto otázku si položil i Jan Horník ve své knize Proč holocaust: Hitlerova vědecká mesianistická vražda. Jak samotný název napovídá, kniha se zabývá érou nacismu. Na problémovém rozcestí se autor nevydává směrem, kterým ukazuje výše zmíněná nutnost. Naopak. Horník odmítá tragédii vysvětlit jen náhodným souběhem nepříznivých okolností a ukazuje vražedné běsnění moderního Molocha jako nepochybný důsledek předpokladů, které jasně působily dávno před vypuknutím osudových událostí.

I člověk, který se nacismem zvlášť nezabývá, ví, že Hitler a jeho režim stále budí značný zájem u odborné i širší veřejnosti. Stačí se projít větším knihkupectvím a počítat tituly, které jsou tématu věnovány. Snadno lze nabýt dojmu, že vše podstatné již bylo odhaleno a napsáno, že na dnešní autory zbývá už jen paběrkování kuriozit. Málokdo by věřil, že například již mnohokrát okomentované a analyzované originální texty samotného Hitlera mohou poskytnout podnět k objevení něčeho zcela zásadně nového. Ale právě na tyto prameny se Horník zaměřuje a předem oznamuje, že navzdory dlouhodobému a pečlivému zkoumání mnoha expertů dosud nevydaly celé své poselství.

2. Metodické vyjasnění

Ambiciózní záměr pochopitelně budí okamžité podezření: Je vůbec možné, aby desetiletému úsilí znalců uniklo něco podstatného? Co zásad¬ně přínosného zde může osamělý badatel nalézt? Zřejmě vůbec nic. Třebaže dnes většinu lidí snadno přesvědčí oficiální vědecké rekonstrukce daných událostí, kritický myslitel bude mnohem opatrnější. Jistě, vědci jsou „skvěle vybaveni“ a díky tomu hledí na problémy stále přesnější optikou. Obtíž se ale ukazuje právě v souvislosti s onou odbornou výbavou. Co když má optika odborníka takovou povahu, že určité skutečnosti jednoduše nedovoluje spatřit? Co když vytváří nepřekročitelné hranice, za něž už nedohlédne?

Kdybychom se začali otázkou zabývat podrobněji, ukázalo by se, že ani nekonečné přidávání specializovaných (částečných) pohledů na skutečnost nikdy neumožní uchopit promýšlenou realitu v její celistvosti. Abychom překonali hranice perspektiv expertů, museli bychom zaujmout platformu filosofie. Horník si je této skutečnosti dobře vědom. Neuniká mu, že například pouhý historický přístup k pramenům Hitlerova myšlení z nich kvůli své metodické omezenosti nemůže vyčíst vše, co skutečně ukrývají. A nejen to, částečné analýzy, které aspirují na kompletní vysvětlení zkoumané¬ho fenoménu, se rozpadají vlastní rozporností. Právě znalost takových nezdařilých pokusů autora přivedla k myšlence pojednat o zdrojích Hitlerovy nacistické ideologie z nezvyklého, avšak naprosto nezbytného filosofického hlediska.

Třebaže si čtenář zpočátku nedokáže představit, co vše taková metoda obnáší, na základě úvodních tvrzení autora oprávněně očekává mnohem více, než slibují specializované metody historiků, psychologů, psychoanalytiků, sociálních vědců apod. Výkladový úspěch a použití filosofické metody podle autora přímo korelují. Hitlera většina současných lidí považuje za zmateného šílence, ale Horník probouzí průměrného čtenáře z pasivity až šokujícími slovy: „Čtenář, který dosud neměl příležitost nebo třeba chuť číst Hitlera, bude jistě překvapen nejen tím, že se ve skutečnosti nejedná o ladnou nečitelnou slátaninu, jak jsou Hitlerovy spisy často charakterizovány, ale i tím, jak logicky ucelený myšlenkový systém Hitlerův světonázor představuje a nakolik se zároveň shoduje s běžnými názory dnešních lidí“ (s. 10).

Zdá se tedy, že Hitlerův myšlenkový svět nedlí kdesi v přítmí zaprášených archivů. Už to je zarážející. Horník však nezůstává jen u překvapivého konstatování. Zmíněný fakt je přímo alarmující. Základní názory lidí na svět mají totiž své praktické důsledky, takže pokud Hitler jednal v souladu se svým světonázorem, když rozpoutal válečné peklo, a jestliže i my, byť nevědomě, sdílíme motivační principy jeho ideologie, přinejmenším myšlenkově bychom měli dospět k podpoře praxe nacistů. Civilizovaného občana západních liberálních demokracií něco takového sice vůbec nenapadne, ale tím jen prozrazuje neschopnost rozeznat implikace svého vlastního myšlení.

První část knihy, v níž Horník mapuje úsilí znalců nacismu o rozluštění zdrojů Hitlerovy mašinérie holocaustu, je důležitá z metodologického hle¬diska. S potřebnou zřejmostí v ní totiž ukazuje, jak výpadek filosofického přístupu k problému a jeho nahrazení čistě historickými, případně sociálně-psychologickými rozbory končí ve slepých uličkách. Pro historika Paula Johnsona zůstává holocaust záhadou i přes značnou erudici, s níž se na poli nacismu pohybuje. Horník přikládá tento nezdar právě metodickému limitu Johnsonovy dějinné perspektivy: místo otázky proč holocaust? řeší problém jak k holocaustu došlo. Ze samotné povahy svého výzkumu se tedy k poslednímu důvodu vyvražďování Židů nemůže promyslet (srov. s. 1619). Jiný expert na nacismus lan Kershaw si znemožňuje průnik k vysvětlujícím důvodům spuštění holocaustu tím, že se soustředí na odhalení časového okamžiku, kdy se Hitler stal antisemitou, a ne na vlastní příčinu Hitlerova antisemitismu (srov. s. 1925).

Další autor John Lukacs se k rozkrytí motivačního pozadí holocaustu blíží nejvíce, když uznává, že jej tvoří jisté Hitlerovo racionální přesvědčení. Lukacs však tuto teoretickou rovinu Hitlerových názorů podceňuje a nepřisuzuje jí rozhodující váhu pro vysvětlení holocaustu:

Tento moment rozhodně stojí za pozornost, neboť Lukacs je jedním z mála, kdo si dobře uvědomuje fakt, že Hitler sám vždy zastával názor, že problém Židů je nutné uchopit střízlivou vědeckou racionalitou. Tato Hitlerova tvrzení o nutnosti rozumového zdůvodnění antisemitismu však nejsou dodnes brána příliš vážné. To je sice pochopitelné, neboť na první pohled se zdá skutečné nemožné, že by něco tak strašného jako holocaust mohlo být výsledkem racionální úvahy, avšak jak postupně uvidíme v dalších kapitolách, tento předsudek je ve skutečnosti neopodstatněný a pochopení pravých příčin Hitlerovy nenávisti k Židům blokuje. (s. 28)

Horníkovi je tedy jasné, že případný úspěch se nedostaví pouhou precizací metod jmenovaných autorů. Rozchod s jejich postupy musí být zásadní. Poněvadž jde o hledání finální příčiny holocaustu, nabízí se k využití metoda autenticky filosofická (srov. s. 3134). Horník se pouští do obhajoby svého stanoviska obezřetně a s vědomím, že musí postupovat systematicky. Proto se nevyhýbá otázce po možném samoúčelu plánu na eliminaci Židů, který však přesvědčivě vylučuje (srov. s. 36). Z toho mu vyplývá, že nějaký motiv k vyhlazování musel v Hitlerově mysli existovat, a uspokojivě se vypořádává s námitkou, podle níž nám tento motiv nemůže být spolehlivě dostupný (srov. s. 3541). Motiv lze nalézt v Hitlerových textech. Přitom je ale rozhodující, jak k jejich studiu přikročíme. Pouhá četba originálů evidentně nestačí. Bude třeba rozkrýt racionální strukturu Hitlerových myšlenkových pochodů a jejich vzájemnou souvislost: „...v případě holocaustu potřebujeme poznat, co bylo v Hitlerové mysli ‚první‘, když zvolil genocidu jako účelný prostředek, a proč svůj motiv měl“ (s. 43).

Inovační Horníkův počin vysvítá i z konfrontace, která čtenáře čeká v první kapitole. Jednak je nutné počítat s pochopitelným odporem hledat racionální zdůvodnění holocaustu, jednak s jinými alternativními vysvětleními. Mezi ně patří například Bullockovo psychologické vysvětlení důvodů holocaustu (srov. s. 4546) anebo Sternova pozice, podle níž šlo Hitlerovi a nacistům v prvé řadě o moc (s. 4648). Bullockovi Horník oprávněně staví před oči vyjádření samotného Hitlera, která jeho interpretaci zpochybňují. Sternův postoj, který je rovněž psychologizující, odmítá poukazem na zřejmý rozpor s fakty:

Kdyby totiž Hitlerovi skutečné šlo především o moc, proč by vůbec uskutečňoval genocidu, když už měl moc pevně v rukou? Pokud měla ideologie a antisemitismus posloužit právě k ovládnutí státu, pak bylo hlavního cíle dosazeno dlouho před samotným holocaustem, a genocidu proto nelze tímto způsobem vysvětlit. Mohlo jít tedy alespoň o udržení moci? Ani to však nedává příliš smysl. Vždyť hlavní část celého masakru nastala až v momentě, kdy se naděje na vítězství ve válce začala vytrácet – po vstupu USA do války, anebo dokonce proběhla, jako v případě maďarských Židů, až v době, kdy byla válka prohraná, tzn. v momentě, kdy už ztratilo smysl holocaust provádět pro udržení se u moci. Proč tolik transportů a vražedného úsilí v závěru války, když by měla být veškerá energie a dostupné zdroje soustředěny k poslední obraně? Aby byla udržena moc? To působí absurdně (s. 48).

Dále autor diskutuje ukázkový příklad empirického přístupu prosazovaného zmíněným Eberhardem Jäckelem. Ten se sice Hitlerovým světonázorem podrobně zaobírá, avšak pojímá jej jako utvářený z mozaiky různých Hitlerových názorů na svět. Horník ukazuje, že takový způsob vysvětlování vzniku Hitlerova světonázoru trpí beznadějnou kruhovostí.

3. Analýza Hitlerova světonázoru

Druhá kapitola již otevírá téma Hitlerových myšlenkových pozic. Nejdůležitější upozornění se týká Hitlerova scientismu. Z četby Hitlerových Monologů vyplývá, že považoval experimentální vědu za kompetentní v řešení otázky povahy skutečnosti jako celku. Filosofie nebyla podle Hitlerova názoru samostatnou vědní disciplínou, nýbrž ji nahlížel jako metodicky úzce spjatou s přírodními vědami: „Zde je důležitě Hitlerovo tvrzení, že je filosofie ‚svou podstatou jen pokračováním přírodních věd‘. Pokud je totiž nějaký člověk přesvědčen, že filosofie principiálně vychází z přírodovědy a že zřetelná hranice mezi těmito dvěma disciplínami neexistuje, pak je scientistou“ (s. 88).

Jak se uvedené mínění promítlo do Hitlerovy vize skutečnosti? Tak, že za autoritativní vysvětlení původu hmotné reality obecně a člověka zvlášť přijal tehdy již plně etablovanou Darwinovu teorii evoluce s mechanismem přírodního výběru, která chápe život jako tvrdý a nemilosrdný boj o sebezáchovu, v němž přežijí pouze ti nejlepší. I člověk je zde chápán prizmatem biologických, rasových určení, neboť ve scientistické optice prostě neexistuje žádný důvod, proč by právě pro člověka měly platit jiné zákony než ty přírodní (srov. str. 106 obsahující ilustrativní citaci z díla Mein Kampf).

Horník ukazuje, že se Hitler nejpozději v roce 1925 domníval, že strategie židovské rasy v boji o přežití je obzvláště brutální a že ohrožuje samotnou existenci nejen národa německého, ale dokonce celého lidstva (srov. s. 9192). Přitom se nikdy neuchýlil k tomu, aby tuto bytostnou subverzi přičítal na vrub etické nedostatečnosti Židů. Scientista totiž nezná jinou „etiku“ než příhodné či nepříhodné jednání regulované železnou logikou přírodních zákonů, v tomto případě logikou evolučního zákona přírodního výběru. Jeli Žid marxista, je tomu tak proto, že používá marxismus jako nástroj k oslabení a nakonec ke zničení jiných národů (respektive ras) a používá tento nástroj proto, že je k tomu nevyhnutelně puzen silou vlastních rasových sklonů: „Skutečnost, že je nějaký člověk slušný, není důvod, proč bychom ho neměli odstranit. Naše ruční granáty nerozlišují mezi slušným Angličanem a ostatními. Slušní Židé pochopí, že je pro nás nezbytné chránit integritu naší rasy“ (A. Hitler, Rozhovor Hitlera s Viereckem, citováno na s. 9495).

Čtenář začíná tušit, že vztah mezi rozhodnutím pro kategoriální likvidaci Židů a přesvědčením o platnosti zákona přirozeného výběru není čistě náhodný. Evoluční zákonitosti neovládají jen chování lidských jedinců, ale též a především jednání lidských společenství. Jedinec vlastně nemá v evolučně pojaté skutečnosti žádnou absolutní a nedotknutelnou hodnotu. Tvoří jen nepatrnou součást společensko-rasového celku, který ho hodnotově převyšuje už jen proto, že společnost-druh-rasa-národ, na rozdíl od něj, trvá (srov. např. s. 99 nebo s. 118).

Dějiny lidstva tak představují jen určitý moment univerzálního evolučního dynamismu. Kdo se v teorii a praxi nepřizpůsobí „militantní“ povaze skutečnosti, podlehne v boji o místo na slunci. Hitler proto chce být naprosto realistický, poučený těmi nejhlubšími vědeckými poznatky. Stát nohama pevně na zemi pro něj znamenalo připravit německý národ na boj o přežití existence v tvrdé konkurenci mezi ostatními národy. Na základě racionálního vhledu do základních zákonů Darwinem formulovaného evolučního procesu se domníval, že nejsilnější a realitě nejpřizpůsobenější lidské společenství musí nakonec v univerzální bitvě o přežití nutně zvítězit: „Stát, který se ve věku otravování rasy věnuje péči o své nejlepší rasové elementy, se jednoho dne musí stát pánem Země“ (A. Hitler, citováno J. Horníkem na s. 107).

Jestliže člověk dospěje k názoru o univerzálně evolucionistické povaze skutečnosti, nemýlí se, když věří, že odhalil něco absolutního a božského v tom nejobecnějším smyslu slova. Zákon vývoje určuje hybnost věčné hmoty, a proto stojí nade vším. Každý protest proti němu je naprosto zbytečný, vše, co se v souladu s ním uskuteční, je správné, dobré a spravedlivé. Hitler se na věčný evoluční zákon přírody díval přesně tímto způsobem.

Při studiu logické propojenosti jednotlivých Hitlerových stanovisek naráží Horník i na jednu souvislost, která uniká naprosté většině současných badatelů. Ani v tomto bodě bohužel Hitlerovi nelze vytknout logickou nedůslednost. O co jde? Jak je všeobecně známo, Hitler byl rasista. Rasismus připadá dnešnímu, vědecky poučenému člověku vrcholně iracionální. Skutečnost se však má poněkud jinak. Za předpokladu platnosti Darwinovy evoluce totiž konsekvent rasismu logicky nutně vyplývá. Horník cituje příslušnou pasáž z Darwinova díla O původu člověka (srov. s. 126), z níž je patrné, že různost lidských ras s sebou zároveň nese jejich druhovou různost. To implikují samotné principy evoluční teorie. Různá lidská společenství se nacházejí v různých prostředích, v nichž panují různé přírodní podmínky, což znamená, že různá společenství musí na různé podmínky reagovat různě, chtějí-li přežít. Tvrdší podmínky v případě úspěchu vedou k získávání nových dědičných kvalit, které lidé žijící v méně náročných podmínkách z logiky věci získat nemohou.

A poněvadž scientista nemá pro rozlišení druhů jiné kritérium než poukaz k souboru určitých pro přežití výhodných charakteristik, musí chtě nechtě vést linii mezi druhy na základě přítomnosti a nepřítomnosti těchto rysů u různých skupin. Přitom zároveň platí, že lépe přizpůsobení jedinci (a jejich skupiny) představují kvalitnější a vyšší druh. Popření těchto souvislostí se rovná svévolné manipulaci s Darwinovým učením. Nepodlehne-li čtenář politicky korektnímu předpojetí, pak by se měl vážně zamyslet nad následujícími slovy:

A právě toto teoretické propojení rasy s druhem, které je nutnou a logickou součástí každé evoluční teorie, má speciálně u darwinistické evoluce a její aplikace pro lidstvo dalekosáhlé, ba přímo fatální následky. Otevírá totiž prostor pro dělení lidstva na rasy, neboli různé druhy, a poskytuje tím teoretický základ a východisko pro rozdílné hodnocení lidí a národů podle jejich vývojové úrovně, čímž v posledku umožňuje ospravedlnit i vzájemné soupeření mezi lidskými rasami, (...).

Rasismus tak z evoluční teorie logicky přímo vyplývá, což je nutné si bez zastírání uvědomit. A nejen to, rasismus je dokonce její nutnou součástí. Pokud bychom totiž u člověka zakázali přechod rasa-druh, popřeme tím samotný evoluční princip vzniku druhů přeměnou, neboť rasy musí být potenciálními novými druhy, aby se vývoj nových druhů mohl vůbec konat. Jeli tedy člověk živočich vzniklý evolucí, pak musí možnost vzniku dalšího nového druhu z lidských ras pochopitelně platit i pro něj. Každý evolucionista a tedy i darwinista proto musí trvat na tom, že různé lidské rasy představují různé úrovně vývoje člověka, a i jejich vývojová úroveň proto musí být z hlediska přírody různá. Jinak by se dostal do rozporu s principy, kterými se evoluce řídí.

Kdyby se tedy darwinista stavěl proti rasismu, v podstatě by bránil přirozenému soupeření druhů a přírodnímu výběru a tím pádem i vývojovému pokroku přírody, kterému podle své vlastní teorie vděčí za své lidské bytí. (...) Když tedy Darwin říká, že téměř nezáleží na tom, ,zda takzvané lidské rasy jsou označeny tímto termínem (čili jako rasy), nebo jsou-li zařazeny jako druhy či poddruhy‘, není to pravda. Je to naopak přímo otázka života a smrti milionů“ (s. 127).

Boj na život a na smrt představuje pro darwinistu nepřehlédnutelnou výzvu. Kdo před tvrdostí života zavírá oči, musí nutně zahynout. Hlavní nástroj tvořený na obranu vlastního života představuje v případě člověka kultura. Kultura v sobě soustřeďuje vše, co kultivuje jejího nositele, co mu dává prostředky pro zdárný boj s nepříznivými okolnostmi prostředí. Kultura je ze své podstaty něčím kolektivním, vznik kultury podmiňuje tvrdá, dlouhodobá a inteligentní práce. Organizovaná součinnost členů společnosti se může uskutečnit jen v dobře politicky organizovaném celku – ve státě. Úroveň státního života proto bude v této perspektivě projevem a znamením kulturní úrovně daného národa-rasy (srov. s. 139140).

Základní hodnotové dělení národů (ras) probíhá v Hitlerově myšlení mezi árijskou rasou schopnou kulturu vytvářet a mezi rasou židovskou, která je kulturně naprosto sterilní. K této klasifikaci dospěl Hitler hned z několika důvodů. V první řadě nahlédl destruktivní vliv marxismu na německý národ. Marx, myslitel židovského původu, vytvořil svoje internacionalistické učení, které se už kvůli svému internacionalismu muselo pří¬čit evolučním pravidlům, neboť spojovalo lidi napříč různými národy a rasami. Kromě toho se mnoho Židů nacházelo i mezi představiteli ruské bolševické revoluce (srov. např. s. 353). Avšak konečný argument na pod¬poru své představy o židovské rase čerpal Hitler z faktu neexistence židovského státu. Národ, který nemá stát, není kulturotvorný a nezbývá mu než zevnitř parazitovat na produktivním úsilí cizích národů (srov. s. 320330, 375). V logice darwinismu se stát neváže na geograficky fixní hranice, ale vyrůstá z čistě rasových základů, takže Židé vlastně rozšiřují svůj územně neurčitelný stát v rámci geograficky ohraničených státních celků, v nichž provádějí svoji smrtelnou diverzi (srov. např. s. 180, 322, 377378).

Představa akutního nebezpečí, které Židé hlavně kvůli marxismu představovali pro Německo a celý ostatní svět, stále více radikalizovala Hitlerovu ideu o vyřešení tohoto „problému“. Jako se musíme zbavit viru napadajícího organismus, tak musí i nositelé nejvyšší kultury zareagovat na židovský mor: „Mnoho židů si ani neuvědomovalo rozkladný charakter svého bytí. Ale ten, kdo ničí život, vystavuje se smrti. Kdo je vinen, požírá-li kočka myš: myš, nebo kočka? Myš, která přece nikdy žádné kočce neublížila? Nevíme, jaký smysl má, že židé ničí národy. Ale jestli to Příroda tak zařídila, aby židé svou rozkladnou činností uváděli národy do pohybu, pak si Pavel a Trockij zaslouží nejvyšší uznání, protože k tomu přispěli nejvíc. Židé svou činností vytvářejí obranné protilátky jako bacil v lidském těle" (A. Hitler, Monology, citováno J. Horníkem na s. 400.).

Čtenář se samozřejmě musí zeptat, co Hitlera přivedlo k přesvědčení o nadřazenosti árijské (nordické) rasy. Běžně rozšířená interpretace se spokojuje s poukazy na chorobnou a iracionální svévoli. Věc se má ale zásad¬ně jinak a Horník nemá ve zvyku přikyvovat nekriticky šířeným mýtům. Hitler byl totiž i v této otázce důsledným darwinistou. Charles Darwin zařadil mezi evoluční faktory stimulující vývoj drsnost chladného podnebí – rasy, které mu byly vystaveny, musely vynaložit více sil a umu, aby pře¬žily, a tím pádem se na vývojové škále zákonitě posunuly do vyšších pozic. Ostatní rasy tak zůstaly oproti těm „nordickým“ pozadu.

Hitler tezi o polidšťujícím efektu práce a o příhodném vlivu studeného klimatu na boj ras o vlastní přežití přijal (srov. s. 310313). Židé pak skončili v roli parazitů kulturních lidských pospolitostí, neboť na rozdíl od Němců neměli severský původ, ale pocházeli z oblasti mírného podnebí, takže se nemohli naučit tvrdě pracovat.

Darwinova teorie tedy svým nezastupitelným způsobem Hitlerovi zprostředkovala vědecké základy pro vražednou praxi. Kdyby chtěl někdo Hitlera označit za šílence, pak by to musel učinit ne kvůli masakrům, nýbrž kvůli skutečnosti, že s dokonalou logikou domyslel Darwinovu evoluční teorii do posledních teoreticko-praktických důsledků. V deváté kapitole autor přesvědčivě vysvětluje, že kdyby Hitler v rámci svého přesvědčení nepřistoupil k celoplošnému vyvražďování Židů, dopustil by se z hlediska svého evolucionistického světonázoru osudové chyby, za níž by sám německý národ zaplatil nejvyšší cenu v podobě ztráty existence.

Čtenář může zapochybovat o spolehlivosti Horníkovy analýzy motivu holocaustu, zvláště když na základě původní textové dokumentace rozšiřuje Hitlerovo spásné úsilí za hranice německé rasy přímo na celý svět. Proč by se měla nacistická ideologie ohánět hrozbou, kterou židovský marxismus představoval pro svět, když přece musela z vlastní povahy implikovat vůli k oslabení ostatních národů jakožto svých rasových nepřátel?

Horník se dokázal elegantně vyrovnat i s touto námitkou. Nalezl totiž logickou harmonii mezi požadavky Hitlerova darwinistického názoru na straně jedné a jeho světovým mesianismem na straně druhé. Jestliže totiž považoval Židy za ničitele lidské kultury a smrtelné nebezpečí pro všechny národy (srov. s. 346349), spatřoval v nich překážku pro realizaci podmínek, za nichž může tvrdý mezinárodní souboj probíhat a bez nichž by tedy k žádnému evolučnímu vzestupu ve světě nemohlo dojít. Nepřátelství nacistů vůči ostatním národům a mobilizace sil ve prospěch mezinárodního celku proto neobsahuje žádnou logickou nesrovnalost:

Pro přesné porozumění Hitlerovu motivu k holocaustu tedy musíme mít neustále na paměti, že v jeho světe mohlo být teprve s úplným zánikem Židů zaručeno, že další evoluční soupeření mezi národy o přežití proběhne v situaci, kdy již nebude hrozit, že by se v něm mohl prosadit národ parazitů, jehož případné vítězství by nevyhnutelně znamenalo zničení všech před¬pokladů nutných pro život lidské populace. Jinak řečeno, po definitivním zničení parazita by už v rámci Hitlerova světa bylo jisté, že nebude hrozit, že by mohl zcela skončit přirozený boj o sebezáchovu mezi národy a tím i další evoluce lidstva. Čili že by byla v principu zachráněna další existence lidstva na Zemi jako taková" (s. 394).

4. Poněkud nezvyklé memento

Mezi představiteli dnešních intelektuálních a politických elit nenachází nacistická ideologie žádnou pozitivní odezvu, takže se zdá, že už je nenávratně pohřbena v minulosti. Horník má však i v tomto případě jiný názor. Upozorňuje jednak na mylnost klasifikace nacismu, který je takřka jednomyslně vydáván za extrémně pravicové hnutí, a v knize předkládá dobré důvody pro zcela opačné hodnocení. A za druhé se vynořuje potíž systematického přehlížení darwinistické složky nacistického světonázoru. Že se Horník dotýká ožehavého tématu, o tom není nutné přesvědčovat nikoho, kdo má alespoň orientační přehled o intelektuálním pozadí současné kultury. Evoluční teorii dnes obestírá téměř aura nedotknutelnosti.

Pro ilustraci situace Horník zvolil rozhlasový rozhovor, v němž se emeritní profesor z lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně Oldřich Nečas naplno přihlásil k použitelnosti Darwinovy evoluční teorie k vysvětlení samotných lidských dějin: „Dovolím si tvrdit“, sdělil Nečas, „že celé dějiny lidstva nejsou nic jiného, pokud to převedeme do biologických pojmů, než boj o potravu, o areál, tj. o životní prostor, a od určité doby i o zdroje pro průmyslovou výrobu, zdroje energie. Když se podíváme, co se dnes děje ve světě, tyto prvky vystupují naprosto jasně" (citováno J. Horníkem na s. 410).

Prof. Nečas a spolu s ním celá plejáda vědců vyznávajících identické krédo jsou sice kultivovaní lidé, kteří se k nacismu nehlásí, avšak jak Horník bravurně argumentuje, činí tak jen za cenu nedomýšlení svého vlastního přesvědčení. Co čtenář zcela jistě nenajde na stránkách učebnic a „vědeckých“ publikací, to si může přečíst v samotném závěru knihy. V jedné takové intelektuálně nekonformní pasáži autor píše:

Darwin sám si všechny strašlivé důsledky své teorie dokázal představit asi jen stěží. Že však v principu chápal, k čemu jeho myšlenky vedou, aplikují-li se na lidstvo, je nepochybné... Z celkové reflexe nacismu by se proto neměla vytratit alespoň ta skutečnost, že když akceptujeme, že řád světa odpovídá teorii darwinistické evoluce, lze velice těžko vznášet námitky jak proti teorii, tak proti nacistické praxi. Naději na úspěch bychom mohli mít jedině tehdy, pokud bychom vycházeli z jiných světonázorových pozic. Uznáme-li ale nacistům například to, že boj o přežití je doslova příčinou vzniku a existence všech živočišných druhů, pak je tou nejpřirozenější věcí, jsou-li i v politice respektovány zákony vývoje. I člověk je totiž v tomto teoretickém rámci druhem, který vznikl bojem o přežití, a je tedy zcela v logice věci, když se respektují zákony přírody a bojuje se všemi prostředky o sebezáchovu.

Zastává-li tedy někdo názor, ze darwinistický evolucionismus logicky nevede k všeobecné bitvě národů o životní prostor na planetě, potom podstatu darwinismu stále nepochopil. V horším případě se jedná o záměrné lakování skutečnosti na růžovo, aby byla uchována nevinnost darwinistické evoluce. Nebudeme-li ale zbytečně chodit kolem horké kaše, lze darwinismus bez obav a zcela oprávněně označit za vražednou teorii, je-li vražda stále ještě činem, který spočívá v záměrném usmrcení nevinného člověka – například nějakého dítěte jenom proto, ze patří k cizímu národu. Darwinismus totiž takové činy nejen teoreticky ospravedlňuje, ale dokonce k nim přímo nabádá jako k žádoucímu způsobu, jak se účastnit údajně přirozeného boje o přežití, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vývoj přírody (s. 411).

Kdyby se podařilo rozptýlit iracionální clonu předsudků, s níž je Hitlerovo působení v dějinách hodnoceno, mohl by být říšský kancléř dokonce povýšen na roveň státníků, kteří se ve své politice zcela a důsledně oddali vědecky obhajovaným zásadám. Zvláště, když šlo o zásady, které jsou i dnes širokou vědeckou komunitou stále akceptovány jako platné. Namísto ideologického kličkování Horník doporučuje prozkoumat hod¬notu samotné evoluční teorie. Na posledních stránkách přivádí čtenáře k náhledu, že tato teorie trpí nepřijatelným defektem zvaným logický kruh (srov. s. 418).

Uvědomění si celkových souvislostí nacistické ideologie s jejími zrůdnými důsledky přivádí autora na závěr k zamyšlení nad příčinami tak rozsáhlého a nezpochybňovaného přijímání evoluční teorie ze strany etablované vědy. Spatřuje je konsekventně ve faktickém vývoji novověké filosofie, která počínaje Descartovým vystoupením ztrácela stále více svou samostatnost, až byla nakonec zbavena svého vlastního předmětu a své vlastní metody a dostala se do vleku empirické a naturalistické vědy. Důsledný, svým principům věrný scientismus pak uvolňuje prostor vnitřně rozporným teoriím vzniku a dynamiky skutečnosti, mezi něž se řadí i Darwinova evoluční teorie.

Komu neuniká vazba povahy moderního vědeckého naturalismu na vývoj novověké filosofie, ten se nebude divit, že brutální ideologie nacismu a komunismu ovládly ve 20. století myšlení a jednání mas:

Obracíme-li se tedy dnes s hrůzou k nedávné minulosti, kterou mají na svědomí evropské národy, a počítáme přitom milióny mrtvých z dob nacismu a komunismu, mělo by toto zděšení konečně doprovodit i kritické a přesné zhodnocení myšlenkových příčin, které stály v pozadí těchto režimů. Filosofové by tedy měli pokud možno rychle a pečlivě přezkoumat základy a hodnotu své dnes již zcela zmrzačené vědy a odstranit omyly novověkých a moderních myslitelů, aby filosofie mohla znovu zaujmout svou nezastupitelnou úlohu v poznávání a výkladu světa a byla tak včas schopna čelit případným novým ideologiím, ještě než dojde na katastrofální praxi.

Podíváme-li se totiž na teoretickou podstatu Hitlerova světonázoru, není těžké si všimnout, že se v základních rysech zcela shoduje s tím, co si dnes drtivá většina lidí myslí o původu a řádu světa. Z tohoto teoretického hlediska se pak hrůzy nacistického režimu nejeví ani tak jako nepochopitelné excesy evropské vyspělé civilizace, ale spíše jako logické vyústění novověkých trendů. (...)

Moderní člověk by se měl zkrátka konečně dozvědět, že jsme se ze světonázorového marasmu předchozího století nikam zásadně neposunuli a že Hitlerovy myšlenky nosíme stále s sebou. Filosofické základy, z nichž moderní společnost vyrostla, totiž nebyly zničeny s koncem nacismu a komunismu. Zatím jsme se jakžtakž vypořádali pouze s politickou mocí, která nebyla líná důsledně domýšlet a žít podstatu moderního západního světonázoru.

Náš zásadní současný problém spočívá v tom, že kolaps filosofie dosud neskončil, její sebedestrukce se v postmoderní době ve skutečnosti ještě prohloubila. Dnes už se hlavní filosofické autority dopracovaly dokonce tak daleko, že se zcela rozpouštějí v totálním relativismu a v jakési smrtelné křeči už jen donekonečna bezmocně opakují, že žádná pravda není a že nic jistého nemůžeme poznat. Filosofie je tedy ještě v horším stavu, než byla před sto lety, kdy k moci nastupovaly komunismus a nacismus. Byl-li však jednou z rozhodujících příčin vzniku moderních totalitních ideologií skutečně právě úpadek filosofického vědění, logicky z toho plyne, že něco podobného nás v nejbližší době nemine. Úpadek Západu totiž nelze zastavit rozvíjením omylů, z nichž vzešel. Bude-li tedy dnešní intelektuální elita i nadále bezstarostně rozpracovávat myšlenky, z nichž povstaly totalitní hrůzy 20. století, na vlastní kůži opět zakusíme, co je pravá podstata dnešní postmoderní západní civilizace“ (s. 421 422).

Kniha Jana Horníka je skvěle napsaná, dokonale promyšlená a tematicky nanejvýš aktuální. Přečíst a prostudovat by si ji měl každý, kdo chce samostatně a do hloubky porozumět nejen významnému období našich nedávných dějin, ale i naší přítomnosti, která se z hlediska takové reflexe rozhodně nejeví jako příslib budoucího, politicky konstruovaného nadnárodního ráje.