Spor o definici totality
Jiří Fuchs
Luděk Rychetník je velmi aktivní účastník mých seminářů. Jako znalec empirických oborů doplňuje jednostrannost mých abstraktně filosofických přístupů. Je sice pravda, že naše názory i jejich filosofická východiska se většinou dost liší, ale za jeho kvalifikovanou oponenturu jsem mu vděčný. Mimo jiné nás donutila k důkladnější reflexi pojmu totality, kterou nyní v diskusi předkládáme.
Všichni intuitivně tušíme, v čem zloba totality spočívá. Když však hledáme její přesnější vyjádření, vychází najevo, že v tom tápou i ti, kdo se soustavně zabývají politickou filosofii. Většinou jen víceméně nahodile vrství projevy totality bez viditelné snahy o rozlišení znaků podstatných a nenutných. Trochu to připomíná známé Augustinovy rozpaky nad otázkou času: „když se neptáš, vím, co je čas; když se však zeptáš…“ Pak se ovšem těžko najde pravdivá odpověď na otázku, zda je ten který režim totalitní či nikoli.
(Doporučení: Pokud se chce čtenář soustředit jen na jádro sporu o totalitu, pak stačí, když si přečte body 2.2 a 4.)
1. Problém bezpečnosti státu
Rychetník navozuje hlavní téma naší diskuse o totalitě krátkou úvahou o bezpečnosti státu. Přitom mi vytýká: a/že při své kritice Bruselu tento problém ignoruju, zatímco b/ na semináři jsem v souvislosti s masivní imigrací zdůrazňoval povinnost politiků zajistit bezpečnost státu; c/ že si odporuji: Mé stanovisko na semináři prý neladí s obecným mravním imperativem, podle nějž má stát zajistit bezpečnost.
Začněme poslední námitkou. Kolega Rychetník tu zřejmě myslí něco jiného, než píše. Na semináři jsem přece zdůrazňoval nutnost aplikovat v současné situaci právě ten obecný imperativ. Rozpor by se dal spíše vidět v tom, že v souvislosti s uprchlickou krizí zdůrazňuju povinnost státu zajistit bezpečnost, a na druhé straně při kritice Bruselu tento aspekt trestuhodně opomíjím, když pochybuju o ruské hrozbě. Rozpor se tedy zdá být mezi mými postoji, vyjádřenými v „a“ a „b“.
Proč naznačuju, že jde o rozpor zdánlivý? Rychetník připomíná naše spojenecké závazky. Ve studené válce jsme ale také měli s táborem míru spojenecké závazky. Bylo správné je dodržovat, angažovat se v jejich směru? Pokud toto srovnání někoho pohorší, pak prosím o trpělivost. Co je hlavním tématem diskuse? Definice totality. Co nás nutí k přesné definici? No zřejmě zjištění, jestli naše bruselská realita není náhodou také totalitní; někteří uvážliví myslitelé se domnívají, že totalitní je. V tom případě by srovnání s nedávnou minulostí nebylo tak skandální.
Takže Rychetník tu zase jen předpokládá, že náš hlavní problém už je vyřešen, a sice ve prospěch jeho kýženého závěru: Bruselská politika není totalitní, zaslouží tedy naši elementární podporu. Na to si však musíme počkat. Co když se ukáže, že se v tom Rychetník mýlí? Pak by měl s celou řadou zastánců soudobého Západu rychle odložit přinejmenším dva zautomatizované předpoklady: 1/ že když tu máme svobodné volby, nemůžeme rozumně mluvit o totalitě; 2/ že Západ je pořád ještě tou morální autoritou, která po světě plnými hrstmi rozhazuje svobodu a spravedlnost, takže spojenecké závazky…
Je to právě totalitní politika Bruselu, jež svým fanatickým multikulturalismem přivodila nevídanou přistěhovaleckou krizi, kterou její kormidelníci vítají jako splnění pokrokových snů kulturních marxistů. To by pak znamenalo: a/že selhávání státu v ochraně bezpečnosti evropských bělochů je záměrné; b/ že hrozba islamizace Evropy je daleko evidentnější než to, že by nás Rusko chtělo okupovat; c/ že zásadní odpor proti bruselské totalitě je zodpovědným, konsekventním postojem a nikoli neuvážeností, jak mi vytýká můj oponent.
V této perspektivě vypadají naše závazky ke spojencům také jinak, než jak se stereotypně předpokládá. Úvahy o naší bezpečnosti by se musely přeorientovat. Hlavní hrozbou by totiž nebyla Moskva, ale samotný Brusel. To je pro Rychetníka něčím neuvěřitelným. Ale zase jen proto, že setrvačně a bez žádoucí reflexe předpokládá, že Brusel není ovládán totalitní ideologií. Proto se mu také jeví spor o to, jestli naši bezpečnost více ohrožuje Moskva či Brusel, jako pseudoproblém. Je-li ale Brusel totalitní, pak to rozhodně není „pomýlený spor“.
1. 1 Ohrožení bezpečnosti: od ideologického k politickému
Rychetník rozlišuje dvě roviny nebezpečí či problému: rovinu státu a rovinu kulturně-morální. K té první jsem prý slepý. Omyl. Ideologicky (kulturně) motivovaná islamizace Evropy či preferovaným genderismem (morálně) předurčené vymírání Evropy představují ohrožení, která plynule přecházejí na rovinu státu; jsou politicky řízené. V tomto ohledu tedy státy na povel Bruselu povinně selhávají v zajišťování bezpečnosti. Např. připuštěním a tolerováním no-go zón, v nichž muslimové beztrestně tyranizují původní obyvatele, nebo tím, že bez odporu otevírají hranice přistěhovalecké tsunami.
Pokud jde o vnější bezpečnost, existovalo NATO před EU a může snad existovat i po její dekonstrukci. Ostatně, když se kolega Rychetník tolik drží našich spojeneckých závazků, nevím, jestli si uvědomuje, že podle jednoho závazného článku má NATO také hájit ve světě lidská práva. Jaká lidská práva? No především ta nová, pokroková, jež vyznávají a do všech koutů světa vnucují Obama, Clintonová, Merkelová, Holland, Cameron… čili pseudo lidská práva, která pocházejí z dílny kulturních marxistů a jsou explicitně nadřazována přirozeným lidským právům, pro něž postmoderní mentalita ztratila smysl. NATO jako vojenská složka absurdního kulturního imperialismu postmoderního Západu – to zní dobře, ne?
Také hodnota podobných úvah o naší bezpečnosti tedy především závisí na tom, jak nahlížíme a hodnotíme bruselskou realitu. Jestli jako totalitní a jako spolučinitele mesiánského šíření západních antihodnot, nebo jako místo kvetoucí svobody a kulminace lidských práv. I z bezpečnostního hlediska se tedy ukazuje důležitost našeho hledání odpovědí na otázky po totalitě: čím je, a jestli dnes třeba méně viditelnými praktikami neovládá zrovna náš prostor.
1. 2 Pragmatika versus morálka
Rychetníka šokovala moje věta z mailové přestřelky s Jochem, v níž parafrázuju evangelní výrok: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo…“. Mluví přitom o inkviziční logice a decentně vysvětluje můj úlet polemickým zápalem; Joch by nejspíš bez obalu řekl, že jsem se pomátl.
Chápu, že specialisty (vojenské odborníky, politiky, politické komentátory…) taková myšlenka nazvedne. Také Rychetník se nad ní jako ryzí pragmatik pohoršuje. Ale i tento problém připouští, neřku-li vyžaduje celostnější, filosofický pohled. Stojíme-li hypoteticky mezi ohrožením Moskvou a Bruselem, pak především s ohledem na aktuální bruselské ataky neřešíme jen čistě politický problém; totalitní indoktrinace vzdělání a výchovy je primárně devastací mravní. Ostatně politické rozhodování také spadá pod kategorie morálního hodnocení. A jestliže nás staví uvažované hrozby před ohrožení existenciální, pak bychom neměli ustrnout u pragmatického kalkulu. Do potřebné orientace tu musí na prvním místě promluvit filosofie člověka a životního smyslu.
V této perspektivě už je zřejmé, že problém mezního ohrožení společnosti nelze rozumně zúžit na bezprostřední reflexi empirických všednodenností a její stereotypy. Pak také vychází najevo, že moje připomínka kvalitativního rozdílu hodnot těla a duše není tak zoufale mimo, jak se to musí praktikům-specialistům zdát. Domnívám se, že se kolega Rychetník pohoršil nad mou „perlou“ také proto, že pořád ještě v zásadě vnímá Rusko jako větší hrozbu než (netotalitní?) Brusel, byť na jiném místě takové srovnání (větší/menší) ne zrovna přesvědčivě odmítá.
Je samozřejmě nadějné, když Rychetník píše, že i „…má civilizace je nemocná, možná smrtelně…“; a je také více než sympatické, když zároveň říká, že „I já jsem bloudil a tápal.“. Sám pamatuju dobu, kdy měl ještě islamizaci Evropy za pseudoproblém potrhlých islamofobů. V politické korektnosti také neviděl žádný problém. Považoval tento evidentní nástroj totalitního myšlení a zdroj hanebných praktik za morálně přínosné zušlechtění jazyka; dnes už je naštěstí jinde. Vzhledem k jeho rozsáhlé erudici to zní sice troufale, ale přesto bych mu vytkl v zásadě špatnou orientaci ve společensko-kulturní situaci současného Západu. Proč? Opravňuje mě k tomu mimo jiné i jím navrhovaný způsob léčby nemocného Západu.
1. 3 Účinná terapie? Špatná diagnóza
K rozpoznání totalitní povahy bruselské politiky Rychetník zatím, podobně jako Joch, nedospěl. Proto navrhuje standardní demokratické prostředky ideově-politického boje v terénu, jenž je ovšem bezpečně ovládán totalitáři, kteří si se společností zkušeně a chytře dělají, co chtějí. Kdyby ale Rychetník s Jochem dobře zmapovali tu dlouhodobě souvislou, spletitou síť ideologicko-filosofického kontextu, který tvoří spolehlivé zázemí tomu bezkonkurenčnímu, vzdělanostně-kulturnímu a ideologicky-politickému působení dnešních intelektuálních a politických elit, museli by svůj nemístný optimismus opustit jako naivní. Lépe by pochopili, s kým mají tu čest a politicky by se nechovali, jako by šlo o nějaký sezónní plevel, který zaplevelené demokratické procedury vbrzku odstraní.
Také mě nepřestává udivovat, jak se naši nadmíru opatrní liberální kritici EU v polemikách ustavičně zaklínají svým obdivem k Západu a jak pateticky vzývají jeho zašlou slávu. Jako by jejich oponenti z řad rozumnějších konzervativců, kteří natvrdo zápasí s těmi, kdo systematicky ničí vše dobré, co západní civilizace světu dala, pohrdali Dantem, Tomášem Akvinským či Bachem. Jakoby měli s těmi tituly ověnčenými univerzitními barbary typu Markuseho, Foucaulta či Bělohradského společnou nenávist k někdejšímu Západu. Když už se naši učení křesťanští liberálové nechtějí pouštět do hlubších filosofických souvislostí dnešní společensko-politické situace, mohli aspoň do svého politického zanícení pro EU přimíchat trochu zdravého rozumu a špetku logiky; ani kompas víry by tu nebyl k zahození.
2. Metafyzická reflexe totality
O hrozbách pro svobodu a spravedlnost jsme zvyklí mluvit především v souvislosti s totalitními režimy – nacismem a komunismem. V protějšku k nim chápeme liberálně demokratické režimy současného Západu jako svobodné. A to nám většinou stačí k tomu, abychom otázku, jestli dnes náhodou také nežijeme v nějaké formě totality, vnímali jako nepatřičnou, ne-li hysterickou. Přesto se čím dál víc ozývají hlasy, které líčí naší společensko-politickou realitu jako totalitní. Ti, kdo spokojeně šlapou s hlavním proudem, sice takové hlasy označují jako extrémistické, ale takové nálepkování už moc nepřesvědčuje. Ještě před rokem pomlouvali lidé mainstreamu své prozíravější spoluobčany jako extrémisty, když dlouhodobě varovali před islamizací západní Evropy. No a dnes, ve zrychleném běhu dějin, už i mnozí sympatizanti multikulti ideologie obracejí.
Když tedy mnozí odborníci hodnotí současný bruselský režim jako měkkou, plíživou totalitu, mohli bychom už být s tím oblíbeným nadáváním do extrémistů či xenofobů opatrnější. Ostatně takového profesora Legutka, který mluví o současném Švédsku jako o totalitní demokracii, nebo profesora Spaemanna, který zase poukazuje na tyranii protihumánní ideologie EU, může za extrémistu/populistu považovat jen ignorant nebo fanatik.
Rozumnější bude se ptát, proč také tito erudovaní filosofové reflektují bruselský režim v termínech měkké, plíživé totality. Proč dokonce stejným směrem ukazovali i dva předchozí papežové. Jan Pavel II. mluvil v souvislosti s homosexualismem o nové, zákeřnější ideologii Zla, která staví lidská práva proti člověku. Benedikt XVI. zase ocenil německou socioložku Gabrielu Kuby za její známou knihu jako statečnou bojovnici proti ideologii, která vede k destrukci člověka. Ta kniha má podtitul ztráta svobody ve jménu svobody a pojednává v ní (pro křesťanské sluníčkáře překvapivě) o současné vládnoucí ideologii Západu.
Komentátoři, nezatížení politickou korektností, tedy mluví o Bruselské politice jako o měkké totalitě. Trochu to připomíná zaběhnuté užívání termínu sametové revoluce. Oba termíny představují jakýsi korektiv naší historické zkušenosti; brání jejím generalizacím. Z historie víme, že zásadní společensko-politické revoluce se většinou neobešly bez chtěného násilí. Přesto jsme v polistopadové euforii bez problému označili tu kýženou změnu jako sametovou revoluci. Nikdo neprotestoval. Na tu sametovost jsme byli naopak pyšní. Kdyby přitom někdo poukazoval na historickou zkušenost s násilnými revolucemi a vyvozoval z ní, že v listopadu o žádnou revoluci nešlo, neboť revoluce takového rozsahu musí být krvavá, nejspíš bychom ho nebrali vážně.
Rychetník zdůrazňuje, že při definování totality je třeba zohledňovat historický kontext; to jistě. Otázkou ale zůstává, do jaké míry. Jak to, že termín „nenásilná/sametová revoluce“ nevadí, ale termín „nenásilná/měkká totalita už vadí? Důvodů bude jistě celá řada, ale jeden z nich spočívá v tom, že v případě sametové revoluce byl poražený nepřítel dlouhodobě veřejně známý; byl to nenáviděný bolševik. V případě měkké totality však její strůjce i provozovatel, a tedy náš nepřítel, zdaleka tak snadno identifikovatelný není. Je spíše skrytý, rafinovaný, a to tak dalece, že i jinak znalý Rychetník zpočátku mluvil o konspirační teorii, když slyšel o totalitních spádech a mocenských vlivech neomarxistů.
V otázce, která je hlavním předmětem sporu, se tedy Rychetník domnívá, že prokázal rozpor v pojmu „měkká totalita“, a že tím falzifikoval moji definici totality, jež pojem měkké totality zahrnuje. Na jeho pokusu oceňuju dvě věci: 1/ že rozpoznal neempirickou povahu problému a pustil se do metafyzické práce s pojmy bez zbytečného rejdění v empirických vodách; 2/ že poměrně věrně předložil moji definici totality, kterou se pak pokouší vyvracet. Přesto nyní oba body ještě rozvedu, aby bylo zřejmější, jestli je Rychetníkovo vyvracení pojmu měkké totality a následně i mé definice totality správné.
2. 1 Jak dospět k esenci totality
Abychom mohli spolehlivě rozhodnout, jestli je nějaký systém, ideologie či režim totalitní, musíme jít v úvaze za běžná schémata z příruček politologie. Ty jsou vesměs fixovány na empirické popisy. Ale problém identifikace určitého politického režimu jako totalitního vyžaduje esenciální (nikoli popisnou) definici totality. Taková definice postihuje její identitu; vyjadřujete, čím totalita je, nikoli to, jak se v různých společensko-politických podmínkách realizuje či projevuje, a jak ji zkušenostně zaznamenáváme.
Totalitní režim vychází z totalitní ideologie. Vtěluje její záměry a obsahy do společensko-politické praxe. Nakolik takový režim totalitní ideologii uskutečňuje, natolik je sám totalitní. Totalitní režimy jsou obecně považovány za nejhorší. V závislosti na různých okolnostech jejich konkrétní realizace přitom mohou být z hlediska míry nesvobody či síly represe tvrdší nebo mírnější. My ale hledáme obecnou definici totality. Proto se ptáme: Čím je dána jejich specifická povaha? V čem spočívá jejich systémová zloba?
Když se takhle ptáme, neptáme se na to, který režim byl v dějinách nejkrutější. Ptáme se na zlo, které je zakódováno v obecné povaze, ve specifické esenci totalitních režimů. Hledáme tedy zlo, které je obsaženo v každém totalitním režimu. Kde ho hledat a jak ho hledat?
Jak řečeno, společné totalitním režimům je, že mají za sebou totalitní ideologii. Zlo totality musíme tedy hledat v příslušné ideologii. Obtížnější je otázka, jakou metodou ho máme hledat. Většinová představa o totalitě je pochopitelně zkušenostní. V ní pak soustředíme znaky, které jsou pocitově nejsilnější – koncentráky, praktiky tajné policie, arogance vyvolených, prolhaná propaganda, absence svobodných voleb…
Empirické popisy totality ale vedou pouze k popisným definicím. Na jejich základě však nemůžeme rozhodnout, které z takto nahodile kumulovaných znaků jsou podstatné a které vedlejší. Musí nás zajímat definice esenciální, která má zachytit identitu totality - čím v silném smyslu je.
2. 2 Co definuje totalitní ideologii?
Každá ideologie je uceleným programem pro společensko-politický život; tíhne k uskutečnění. Proto je esenciálně určena svým cílem. Totalitní ideologie má na mušce celého člověka a celou společnost. To je zde myšleno pod termínem totality. Cílem je: a/ relativně všestranné ochočení občanů; b/ relativně všerozsáhlé zmanipulování společnosti. Donucovacím prostředkem je tu zneužitá státní moc. Celostní záběr lidské reality, obsažený v intenci totalitní ideologie, pak propůjčuje instrumentalizovanému státnímu aparátu ničím neomezenou pravomoc. Totalitní ideologie má tedy individuální i společenskou dimenzi a nárokuje si bezmezné ovládání občanů, které prakticky konkretizuje podle momentálních ideologických preferencí a potřeb.
Ad a/ Totalitní ideologie vnucuje v rovině osobního života občanům prostřednictvím zneužité státní moci (tj. za hranicemi jejích přirozených kompetencí) určitý soubor pseudohodnot, které odporují přirozenému mravnímu řádu; jeho součástí jsou i skutečná, tj. člověkem nevymýšlená lidská práva. Legislativně jim tedy ordinuje pseudomorálku – např. rasovou, třídní, politicky korektní, multikulturalistickou či genderovou. Přitom nestrpí žádné omezení uzurpovaných pravomocí. Taková omnipotence totalitní ideologie je umožněna konceptem kolektivisticky nadřazeného státu (etatismem) a znamená, že jeho předimenzované a mravně destruktivní pravomoci jsou potenciálně zaměřeny na všechny aspekty osobního života; žádný není vůči nim imunní.
Všichni víme, co znamenají legislativní příkazy; staví odpůrce mimo zákon, kriminalizuje je. Jestliže tedy ideologicky infikovaný stát vnucuje legislativně pseudomorálku, v níž je skutečná mravnost pozitivisticky nahrazena nemravnými právními vymyšlenostmi, pak do značné míry znásilňuje svědomí občanů. A není to jen jakýkoli zásah státní moci do soukromí či jakékoli zpolitizování přirozeně před-politické oblasti.
Je to zásah v nejcitlivějším bodě existence jedinců. Neboť atakuje nejdůležitější, centrální aspekt lidského života, jímž je aspekt morální. Ideologická zvůle tu systematicky láme charaktery. Mrzačí to, kvůli čemu má vůbec smysl mluvit o lidské důstojnosti. Taková ideologie je proto v silném smyslu nelidská, zločinná. Stejně nelidské jsou pak i politické, mediální a vzdělanostně-výchovné aktivity, které jí slouží.
Ad b/ V rovině veřejného života vnucuje totalitní ideologie celé společnosti ideově morální a politickou uniformitu. Dělá si nárok na celoplošné ovládnutí socio-kulturní reality. Diktuje jednotný politický kurs a směruje na něj státní aparát, instituce i společenské organizace. V různých světonázorově podmíněných či politicky důležitých otázkách předepisuje vždy jeden správný, mainstreamový názor. Takové podřizování společensko-politického života jednomu ideologicky stanovenému souboru principů se zase děje zneužitím státní moci; společnost je tu unifikována legislativním nátlakem.
Žraločí apetit totalitní ideologie se fakticky nemusí týkat všech aspektů osobního života (sňatků) či všech oblastí veřejného života (sportovního fandovství). Principiálně se jich však týkat může. Vše tu závisí na zvrhlé invenci a horlivosti pomatených a bohužel i všehoschopných ideologů.
2. 2. 1 Definitorické zachycení systému maximalizované zloby
V této komentované esenciální definici totalitní ideologie jsou tedy soustředěny všechny nutné, a ve své jednotě tudíž i postačující znaky totality jakožto nejhoršího z možných konceptů řízení společnosti. Není totiž myslitelnější řádově větší systémová nadvláda nespravedlnosti nad člověkem než ta, která si na základě dogmatiky mravního relativismu a následně preferovaného hédonismu a kolektivismu principiálně činí nárok na ovládání všech aspektů osobního a všech oblastí veřejného života – byť je všechny aktuálně mocensky nediriguje. Právě tím nárokem se totalita dostává do systémového, esenciálního konfliktu s celým přirozeným řádem spravedlnosti, lidská práva nevyjímaje.
Mocenské zavádění programů totalitní ideologie, které ustavuje totalitní režim, nemá žádné logicky myslitelné hranice. Díky této principiální všerozsáhlosti, s níž je orientována k destrukci řádu spravedlnosti, se totalita stává v nejvyšší míře nelidská, zločinná. Je nejhorším možným socio-politickým systémem.
Jestliže ale totalita obsahuje díky uvedeným znakům takovou míru zloby společensko-politického systému, nad níž nelze myslet vyšší, a takový bezmezný potenciál či sílu destruktivní kapacity, jak co do hloubky zásahů v soukromém životě, tak co do šíře záběru v životě společenském, pak je zřejmé, že právě uvedené znaky jsou dostačující pro totalitu jakožto nejhorší myslitelný politický systém; vystihují její esenci.
Všechny ostatní znaky, jak nám je přihrává zkušenost s totalitními režimy, jsou tedy pro totalitu druhotné, odvozené, nahodilé; jsou závislé na proměnlivých konkrétních okolnostech. Jejich absence proto nemůže být důvodem pro tvrzení, že se v daném případě nejedná o totalitu.
Z esence totality je také zřejmé, že identifikace určitého režimu jako totalitního nezávisí na tom, v jaké míře se v něm totalitní ideologie realizuje. Tato míra totiž zase závisí na kontextu a kombinaci nahodilých okolností, jakými jsou: invence a aktuální zájmy totalitních ideologů, jejich strategie a časované utahování šroubů či aktuální stav ovládané společnosti. Režim, který z totalitní ideologie vychází, který je jí podřízen jako nástroj jejího praktického prosazování a v nějaké míře uskutečňuje její obsahy, je už tím samým režimem totalitním. O jeho identitě rozhoduje právě to, že realizuje totalitní ideologii, že je jí instrumentalizován a tím také otevřen k praktickému zavádění jejích zhůvěřilostí.
2. 2. 2 Navození aplikace na dnešní dobu
V souvislosti s uvedeným výčtem definičních znaků totality je úsměvné, když dnes levicoví liberálové pokrytecky moralizují autoritativní režimy. Autoritáři sice omezují demokracii, některá občanská práva či politické svobody, ale to ještě dnešní demoliberály neopravňuje k tomu, aby je skandalizovali jako cynické ignoranty lidských práv.
Takové obvinění má sice v normálním myšlení velkou váhu, ale u bytostných relativistů, jimiž levicoví liberálové nesporně jsou, je všechno jinak. Oni sami svým mravním relativismem lidská práva dokonale vyprázdnili. Přisvojili si jen jejich úctyhodnou značku či jazykový obal, aby ho napěchovali všelijakými ideologickými vymyšlenostmi, které shrnuli do kategorie pokrokových lidských práv nové generace a které jsou z velké části antitezí skutečných, lidskou přirozeností daných lidských práv.
Problém těchto falešných proroků lidských práv je mimo jiné i v tom, že ani demokracie, ani volební právo nejsou požadavkem přirozenosti, a tudíž nejsou žádným lidským právem. Proto v takových případech autoritativní režimy neporušují žádné z lidských práv. Ani kombinace demokratických a autoritativních prvků nemusí být za určitých okolností horší než čistá demokracie. Ve společnostech, které jsou zachváceny relativismem a hédonismem, je naopak pro obecné dobro daleko vhodnější.
Stojíme tedy před jedním z řady nepřekvapivých paradoxů levicových liberálů, kteří autoritativním režimům halasně vytýkají povážlivé manko lidských práv, a přitom jako přesvědčení relativisté nemohou ani vědět, co skutečná lidská práva jsou. V tom jsou především směšní. Jejich svévolné vymýšlení lidských práv nové generace podle ideologického klíče, v němž jsou „lidskými právy“ štědře obdarovávány především subverzivní menšiny, je pak hanebným tažením za likvidací skutečných lidských práv. Také tady osvědčují levicoví liberálové své pověstné pokrytectví samozvaných humanistů.
Autoritář nějaké lidské právo porušovat může, ale nemusí. Levicový liberál však z povahy svého kréda porušuje lidská práva nutně; je na tom o řád hůř. Jeho okázalý boj za lidská práva je ve skutečnosti pouhým tragikomickým divadlem pro myšlenkově zaostalé.
Jedním z důvodů, proč většina lidí nerozpoznává totalitní povahu té ideologie, která ovládla současný Západ, je kromě nepřetržité propagandistické sebechvály Západu jako místa pravé humanity také povrchní chápání totality. V takovém chápání jsou pojmu totality imputovány nenutné znaky, jakými jsou nahodilé průvodní jevy určitého totalitního režimu či emočně silné násilnosti; krutost například nedefinuje totalitu.
V souvislosti s podstatnou definicí se však ukázalo, že totalitu definuje to, „co“ se mocensky vnucuje a v jakém potenciálním rozsahu, nikoli však způsob jejího etablování (násilný/nenásilný – naráz/postupně) či způsob udržování občanů v poslušnosti, daný např. mírou represe.
Někteří levicoví intelektuálové, Rychetníka nevyjímaje, např. koketují s myšlenkou, že Husákův režim nebyl na rozdíl od padesátých let totalitní. To je typický případ pojmového zmatení, umožněného zmíněnou definiční povrchností. Chyba je v tom, že za podstatný znak totality se bez rozmyslu bere to, co nejvíc vyvolává emoce – vysoká míra krutosti režimu. Je-li přitlumena, už se podle této konfuzní logiky o totalitu nejedná. Jenže totalitu adekvátně identifikujeme jako největší systémové zlo společnosti, nikoli jako fyzicky nejkrutější režim.
3. Bruselská totalita v režii kulturních marxistů
V minulém ročníku Distance jsem uveřejnil sérii článků o neomarxistickém původu, cíli, filosofickém zázemí a o neomarxistické podstatě, strategii i antihodnotách této ideologie, jež vládne postmodernímu Západu. Charakterizoval jsem v nich současnou společensko-politickou realitu EU jako totalitní. Příležitostně jsem pro tuto charakteristiku uváděl jednotlivé důvody a zdůrazňoval, že Brusel je zcela ve službách antropologické a hodnotové revoluce kulturních marxistů, ačkoli to jeho elity, ani jim oddaná média nevytrubují jako komunisté tu svou Velkou říjnovou.
Na základě výše předloženého vymezení totality se nyní nabízí systematické odůvodnění takové, pro mnohé neuvěřitelné, charakteristiky bruselské reality. Protože je tato třetí totalita moderních dějin z mnoha důvodů hůře rozpoznatelná, pokusím se ji přiblížit fenoménem politické korektnosti (PC). Jako účinný nástroj ideologie kulturních marxistů zpřítomňuje PC i její totalitní rysy.
3. 1 Totalitní charakter politické korektnosti
A/ První znak totality spočívá v násilném vnucování pseudomorálky. Nacházíme ho i v politické korektnosti.
a/ Co PC vnucuje? Diktuje občanům správné názory. Předepisuje jim pravidla, na jejichž základě si mají vytvářet „ty správné“ mravní postoje: jaké skupiny obyvatel exaltovaně tolerovat, a jaké nenávidět; o jakých problémech mlčet, a v jakých tématech důsledně lhát; jakými nálepkami umravňovat spoluobčany a připravovat je o dobrou pověst, když nepřistoupí na inkviziční hrátky politických korektorů.
b/ Čeho konkrétně se vnucované názory a postoje týkají? Především vztahu k vybraným, ideologicky privilegovaným menšinám. Proč jsou privilegované? V ideologickém předstírání zní odpověď až vlezle sympaticky: přece proto, že jsou utlačované. Patří jim prý tedy status obětí a bezvýhradná podpora.
Pravdivá odpověď však zní jinak. Ideologové kulturního marxismu jsou posedlí nenávistí k tradičním hodnotám, které vlivem platonsko-aristotelské antiky a křesťanství po staletí formovaly západní civilizaci. Romantické vzpouře proti ní dali tito neomarxisté ideologický rámec a revoluční dynamiku. Dekonstrukci tradičních hodnot pak pochopili jako první krok k vytvoření nové společnosti podle vesměs opačných měřítek a kontrárního antropologického paradigmatu. Jako vhodný prostředek pro takový grandiózní cíl zvolili mobilizaci páriů. Přitom zproletarizovali všechny, kdo údajně úpěli pod jhem heterosexuálních bílých mužů.
Z těchto myšlenkových hloubek tedy pochází to systematické, fanatické nadržování ideologicky vytěžitelným menšinám, v nichž kulturní marxisté rozpoznali rozvratnický potenciál a z nichž učinili beranidlo na rozbití tradičních západních společností. Hon na čarodějnice (rasisty, xenofoby, homofoby, islamofoby…) mohl začít.
c/ Proč se tu jedná o vnucování pseudomorálky?
Žádný ideolog nechce vypadat jako morální cynik; to by zřejmě neuspěl. Ve svých proklamacích se ideologové mravních hodnot nezříkají; naopak za ně rádi schovávají své bizarnosti. Ani kulturní marxisté nejsou výjimkou. Svůj podivný (revoluční) étos zakládají na okázalém zájmu o chudé a ponížené. Ačkoli křesťanskou tradici vehementně odstraňují, paradoxně přitom těží z křesťanského soucitu se slabými, na který západní člověk díky té tradici jaksi ještě slyší. Efekt takového paradoxu je úžasný. Západní člověk je dnes sice alergický na sebemenší náznak moralizování, ale inkvizitorské moralizování politických korektorů snáší jako uhranutý. Čím to asi bude? Abychom pochopili morálku politické korektnosti, začneme poněkud ze široka.
Ideolog se snaží na základě svých filosofických představ o člověku a společnosti vytvořit obraz odpovídajícího politického života a otisknout ho do praxe. Přitom v důsledku jednostranného zaměření na praxi (většinou teoretické) pravdy o člověku a podmínkách dobré společnosti nehledá, ale jen prosazuje; tím se liší od skutečného filosofa.
Moderní zkušenost pak potvrzuje, že myšlenkové úsilí ideologů bývá většinou opakem a karikaturou myslitelského úsilí. Vyznačuje se tuhým dogmatismem a následným voluntarismem s širokým, doprovodným arzenálem prostředků iracionálního prosazování věřené doktríny. Pravda je prostě to, co ideolog chce, aby jí bylo. Jako by sama jeho profese dávala ideologovi do vínku celou řadu nepěkných vlastností.
Ale v časech postmoderní relativizace hodnot se handicapy ideologů nejen stírají; proměňují se v přednosti. Relativistické klima skýtá ideologům pravé hody. Na jedné straně má být každá pravda relativní čili naprosto nejistá, subjektivní. Na druhé straně je lidské myšlení bez nároku na objektivně pojatou pravdu nemyslitelné. Ani relativista se ho ve své relativizaci nemůže zříct, nemá-li své myšlení degradovat na nesrozumitelné skřehotání. Praktickým výsledkem takové kombinace protikladů v relativistickém přesvědčení je to, že ideolog se cítí být nezranitelný. Každou kritiku může odpálkovat jako relativisticky znehodnocenou, zatímco tu svou pravdu může klidně předkládat jako spásu lidstva.
V relativistickém světě už není defektem myšlení ani dogmatismus; je naopak jeho jedině možným postojem. V takovém světě jsou pak atributy myšlenkové preciznosti, (logická kázeň, metodické pochybování, namítání, tvůrčí diskuse, argumentační vyspělost) neúčinné a zbytečné. Úspěch naopak zajišťují nablýskaná rétorika, předstírání, demagogie, emoční manipulace, zastrašování…
Postmoderní ideolog má tedy své působení značně usnadněné. Díky opravdu mizerné úrovni filosofické vzdělanosti své doby může nadřazovat své účelové konstrukce realitě, a sice bez obav, že bude odhalen jako fanatik či tlachal. A skutečně: shoda myšlenky s ideologickou šablonou je pro politické korektory víc než shoda myšlenky se skutečností. Politicky korektní „pravdy“ vytlačují za vydatné pomoci lokajských médií a státních aparátů z veřejného prostoru západních společností skutečné pravdy o všem, co s nadřazovanými menšinami souvisí.
Hlavní ideologickou šablonou kulturního marxismu je principiální ochrana účelově privilegovaných menšin, které jsou jakožto principiálně utlačované - samozřejmě většinovou bílou populací – a priori v právu. Tato šablona se pak v aplikaci politických korektorů stává jediným kritériem správnosti interpretace a řešení jakéhokoli konfliktu, který se mezi těmito ideologicky asymetrickými skupinami vyskytne. Menšiny jsou tu z principu nekritizovatelné, za nic nemohou; veškerá špatnost je na straně utlačovatelské většiny. Lépe se snad už revoluční nenávist k Západu vysvětlit nedá.
Tento základní mechanismus maximálního ochranářského nadřazování menšin, v němž se záměrně odhlíží od skutečných poměrů a reálných situací, generuje celé trsy různorodých nespravedlností: počínaje systémovou prolhaností a z ní vyplývající systémovou nespravedlností při vyhodnocování konfliktních situací přes přikázanou participaci na veřejném lhaní a souvztažné potlačování svobodného vyjadřování evidentních pravd, které evidentně slouží dobru společnosti, až po nespravedlivé osočování, šikanování a různé formy citelného postihování těch, kdo dávají přednost skutečným pravdám před politicky korektním falšováním reality.
Politická korektnost tedy zavádí pod sankcí zvláštní morálku, která uráží zdravý rozum, koliduje s elementárním smyslem pro spravedlnost, zakazuje pravdivé a spravedlivé postoje a nutí k životu ve lži. Nejenže tím v jednotlivých aspektech odporuje přirozeným lidským právům, ale celkově paralyzuje právní vědomí ovládané společnosti. Političtí korektoři vnucují pod ochranou zideologizované státní moci svou pseudomorálku celé společnosti. Jsou-li tedy někdy kritikou hodnoceni jako pseudohumanisté, není to vůbec laciná ideologická nálepka ve stylu „rasista“ či „xenofob“. Takové hodnocení má naopak spolehlivé filosofické odůvodnění.
d/ Legislativní vnucování pseudomorálky
Politická korektnost má strategicky důležité místo právě v tom v postupném, relativně nenásilném prosazování ideálů kulturní revoluce neomarxistů; připravuje půdu legislativě. Stala se nezbytným předstupněm totalitní zákonnosti třetí generace. Nejprve se ze západních vzdělanostně-kulturních center, různých neziskovek a médií chrlila nepsaná pravidla zvýhodňování vybraných menšin. Morálně zvučná rétorika (tolerance, rovnost, citlivost pro jinakost, bourání umělých přehrad, stereotypů a předsudků) přitom a priori stavěla rezistentnější jedince do pozice mravně pokleslých individuí, nejlépe rasistů.
Když byla nic netušící a k revolučně zdivočelým elitám přehnaně důvěřivá společnost indoktrinována, začaly se množit případy mediálního lynčování, vyhazování z práce, profesního znemožňování a společenského ostrakizování občanů, kteří se nehodlali vzdát zdravého rozumu a odmítli přistoupit na morálně perverzní hru politické korektnosti.
Inkvizičními praktikami spoutaná a nekompromisním nálepkováním „rasista/fašista“ vyděšená společnost pak bez odporu akceptovala i další logický krok vítězného tažení politických korektorů: postupného vtělování zásad PC do legislativ ideologicky ochočených států. Jejich justice je např. obohacována takovými právními skvosty, jakými jsou antidiskriminační zákon či zločiny z nenávisti – výlučně k privilegovaným menšinám; ideologicky posvěcená nenávist k jiným skupinám je naopak žádoucí.
Ideologická nenávist se nejlépe uplatňuje kriminalizací oponentů. Lidé z justice jsou vystavováni soustavným tlakům k nadržování menšinám. Tím je napadena samotná páteř právního řádu - rovnost všech před zákonem. Následuje diktát lidsko-právních organizací, které na svých konferencích vymýšlejí principy zvýhodňování ideologicky zajímavých menšin, které musejí být nadřazeny všem stávajícím právním normám. Státy musejí vytvořit nezávislé instituce (např. ideo-policii), jež mají zajistit prosazování oněch super principů a odstraňovat překážky kriminalizace odpůrců. Tak se naplňuje jednoduchá logika axiomu revoluční praxe, tzv. represivní tolerance: vše, co slouží revoluci, toleruj, co jí odporuje, potlačuj!
Tímto okupováním oblasti práva tedy splňuje politická korektnost další definiční znak totality: postavení odpůrců mimo zákon.
B/ Druhý hlavní znak totality spočívá v nároku na celoplošné ovládání společnosti. Také ten je přítomný v praxi politické korektnosti.
Kdyby někdo ještě nevěděl, co konkrétně znamená triumfální pochod kulturních marxistů institucemi, může si o tom udělat názornou představu na základě společensko-politického vlivu politické korektnosti na Západě. Z té se stala vesměs státní ideologie. Politická korektnost zcela monopolizovala veřejný prostor; ovládla všechny instituce. Školy, média, zábavní průmysl, nemocnice, podnikatelský svět, odbory, místní úřady, vlády, soudy, armáda, policie… podléhají diktátu politické korektnosti; ani církve tu nejsou imunní.
Není snad oblast veřejného života, kterou by PC nezamořila, není profese, kterou by nezpolitizovala. Ať jste profesor či podnikový ředitel, spisovatel či účetní, politik či novinář, voják či lékař, filmař či fotbalový bafuňář, neuniknete na vyspělém Západě školení v politické korektnosti. Jste-li veřejným činitelem, dobře si rozmyslíte nějakou lehkovážnou či dokonce troufalou nekorektnost; postihy jsou nemalé. Obava, abych nevypadal jako rasista, určuje ladění i tóninu veřejného života. Na tomto principu se také stává pochopitelným to jinak nepochopitelné systémové selhávání západních vlád v zajišťování elementární bezpečnosti původních obyvatel před agresivními imigranty.
Ve jménu a v zájmu kulturní revoluce tedy diktuje politická korektnost pravidla zásadní změny myšlení, jednání i vyjadřování a směřuje k jejich postupnému uzákonění. Její ambice, obsahy, rozpínavost a realizace mají evidentně totalitní parametry. Totalitní charakter politické korektnosti ilustruje i fakt, že její dobře živení agenti či aktivisté z nátlakových skupin, nevládních a lidsko-právních organizací získali, ač nikým nevoleni, obrovskou moc, kterou vydatně uplatňují přes nejvyšší patra politiky s dopadem na celou společnost. Ačkoli kvalifikované kandidáty této nikoli bohulibé profese chrlí humanitní obory jak na běžícím pásu, nezaměstnanost v ní rozhodně nehrozí.
Za zmínku nakonec stojí osobní profil těchto lidí zvláštního ražení. Podle toho, jak se hromadně projevují, moc inteligence zrovna nepobrali, ačkoli si samozřejmě myslí pravý opak. Ale na vstřebání základních pouček postmoderních humanitních studií to bohatě stačí. Ono jde hlavně o to, naučit se tu novou, neotřelou terminologii a věrně stát za jejími obsahy. Když k tomu přidáte nácvik „v asertivitě“ (přeloženo: notnou dávku drzosti), můžete udělat v redakcích či neziskovkách doživotní kariéru.
V postmoderním klimatu dobře etablovaná ideologická dogmatika vybavuje své vyznavače mramorovým sebevědomím; jsou přece nad veškerou pochybnost na straně pravdy. A když pravdy, tak také společenského, ano i mravního dobra. Nic divného, že pak námitky vnímají jako obtížný hmyz. Jsou podle nich nejen hluboko pod úrovní jejich spásonosného poslání, ale ještě k tomu navíc slouží zlu. Proto může vyznavač politické korektnosti s dobrým svědomím ignorovat všechny protiargumenty a jejich nositele po právu umlčovat. Chová se jako nietzscheovský nadčlověk: Nikomu se nezodpovídá, nikomu nemusí nic vysvětlovat či zdůvodňovat, nikomu se nemusí omlouvat; všem může předpisovat, beztrestně je šikanovat, všechny může oblažovat svou nesnášenlivostí. Oponent je pro něj kriminální živel a na tupou masu shlíží jako na objekt svých nezpochybnitelných reedukačních aktivit.
Pseudomorálka politické korektnosti pokřivuje charaktery svých obětí, ale svým věrným pachatelům dobra je rovnou láme. Společnost snad nemůže potkat větší pohroma, než když jí eticky negramotné, pýchou zaslepené a nenávistí hnané mravní trosky kážou spatra novou morálku.
3. 2 Totalitní charakter multikulturalismu
Totalitní povaha vládnoucí ideologie Západu a následně i bruselské politiky se projevuje také v jejích dalších podobách a modalitách, které se diferencují podle různých dříve prý utlačovaných a nyní tedy spravedlivě nadřazovaných menšin.
Multikulturalismus už celá desetiletí diktuje imigrační politiku EU, jejíž absurditu právě zažíváme v dosud nevídané intenzitě. Jako se z temného zákulisí vynořila politická korektnost, aby z ničeho nic svými příkazy a zákazy ovládla bez svobodné diskuse scénu veřejného života, tak ze stejného příšeří přepadl západní společnosti multikulturalismus, aby je zbavil nudy homogenity či kazajky vyžilé kulturní identity; aby je obohatil jinakostí – jedno už jakou. Z povinného školení v kulturním relativismu západní elity vědí, jak by bylo hanebné, kdybychom v pluralitě kultur hodnotově rozlišovali.
Skutečné motivy multikulti tažení jsou samozřejmě zase revolučně destruktivní a utopické. Především je nutné rozbít Západ jaksi zvnějšku; prakticky zrelativizovat jeho mravní hodnoty a jeho panovačnou kulturu přívalem imigrantů. Tady se uplatňuje hodnotová reorganizace západních společností podle zbloudilých představ a nenávistných záměrů kulturních marxistů. Utopickou, líbivější složkou multikulti finality je pak osvícenská vize všelidského sjednocení v jednom multikulturním národě. Jedině v něm je prý šance pro snesitelnou budoucnost. To ovšem předpokládá rozpuštění monokulturních národů; ty musejí být obětovány. Pryč s nostalgií, hlásají odvážní sociální inženýři. Jinak se ráj na zemi, spočívající ve společnosti svobodných a rovných světoobčanů, neuskuteční.
Z těchto vznešených ideálů je hned pochopitelnější to horoucí úsilí multikulturalistů o bezmezně štědré sociální zajišťování imigrantů, i jejich starost, aby si v novém prostředí zachovali svou kulturní identitu, aby se neasimilovali. Ve velkých městech západní Evropy jsou už neblahé následky hodnotové nivelizace kultur i zmíněné revoluční strategie očividné. Barbaři se valí do Evropy a zděšení původních obyvatel je nelíčené.
Po celá desetiletí multikulturalisté excelovali tak dalece, že i naivně „otevření“ křesťanští intelektuálové snaživě naskakovali na jejich zvrácenou humanistiku. Problémy s přistěhovaleckou invazí muslimů do Evropy dokázali dlouho šikovně zastírat; s tím se teď zdá být konec. V režimu měkké totality už není možné vzrůstající problémy utajovat. Čím dál drsnější realita obtížného soužití s agresivními muslimy naopak žene starousedlíky ke střetu s intelektuálními a politickými elitami Západu.
Západní veřejnost už krom toho přestává oslovovat i ten předstíraný zájem kulturních marxistů o utlačované, jímž dosud tak úspěšně ospravedlňovali své revoluční třeštění. Vychází totiž čím dál víc najevo, že jejich okázalý zápas s historickou nespravedlností zákonitě vede k nárůstu nespravedlnosti. Proč zákonitě? Protože ideologicky vyšinutým, domýšlivým napravovatelům světa jsou kritéria spravedlivého řešení čehokoli buď vůbec nedostupná, nebo jim jsou na překážku.
Elity z takového obratu veřejnosti znervózněly, ale nemíní se jen tak vzdát: ani svých zákeřných plánů, které prodávají svým naivnějším kolegům v utopickém balení vyšší humanity; ani svého sebevědomí ušlechtilých světlonošů lidstva; a konečně (proč to tajit) ani výnosného povolání a štědrých dotací v neziskovém sektoru.
Jak se tedy dají v této napjaté situaci, do níž absurdně vstřícná imigrační politika Bruselu dospěla, rozpoznat totalitní spády multikulturalistů? Vzhledem k jejich sázce na postupné prosazování věci revoluce lze říct, že pro širší veřejnost vychází totalitní podstata multikulturalismu najevo také postupně; při současné akceleraci je už ale nepřehlédnutelná.
První hlavní znak totality splňuje multikulti teorie i praxe tím, co jsme obecně sledovali u politické korektnosti: Mocenské, legislativní vnucování pseudomorálky, která gravituje kolem mnohonásobně nespravedlivého zvýhodňování menšin – zde přistěhovaleckých – na úkor většinové veřejnosti. Multikulturalisté vymýšlejí pro své „utlačované“ chráněnce zvláštní lidská práva, což je samo o sobě eticko-právní paskvil. Pojem lidských práv menšin je totiž hybrid, zplozený ze spojení kolektivistického omylu o člověku s relativistickým omylem o přirozeném řádu lidského života. Prozrazuje tedy principiální neznalost skutečného pojmu lidských práv.
Pojem skutečných lidských práv se ověřuje výlučně jako požadavek obecné, personálně konstituované lidské přirozenosti a jako takový hájí důstojnost každého lidského jedince – bez rozdílu. Jelikož multikulturalisté obohacují svou etickou negramotnost o depersonalizující kolektivismus, propadají snadno iluzi, že mohou s pocitem zvláštní ušlechtilosti zavádět lidská práva určitých menšin a jejich prostřednictvím nadřazovat přistěhovalce původním obyvatelům. Těm při sebemenší pochybnosti o skvělosti multikulti receptů a „vyšší“ spravedlnosti spílají do xenofobů a rasistů. Přitom je jasné, že to jsou právě multikulturalisté, kdo ze svých omylů a ideologických vášní vygenerovali čistokrevný rasismus naruby.
To je také jeden z paradoxů, kterému se už po vytrvalých ideo-masážích téměř nikdo nediví. V nenávisti k bílému Západu dobře proškolení multikulturalisté tedy jako skuteční rasisté nasazují psí hlavu rasismu těm, kdo nesouhlasí s jejich filosoficky konfuzním a voluntaristicky-svévolným „lidsko-právním“ zvýhodňováním přistěhovalců. Využívají přitom služeb politické korektnosti a participují na její systémové nespravedlnosti.
Ale současná eskalace konfliktů s muslimskými kolonisty vynáší na světlo, čeho všeho je multikulti totalita schopná. Ukazuje, že se totalitní potenciál multikulturalismu nevyčerpává v sériové nespravedlnosti, páchané za pomoci legislativy na těch, kdo pravdivě a odvážně poukazují na nesnesitelné soužití s muslimy v západních městech; že nekončí u citelných forem jejich umlčování.
To, co současné politické elity v intencích své ideologie provozují, je tyranský diktát přikázaného soužití s muslimy, který naplňuje skutkovou podstatu totalitního ovládání celé společnosti. Neboť jim mocensky vnucuje nastolení zásadně nespravedlivých poměrů, které budou postupnou islamizací Evropy postupně fixovány. Multikulturalismem nakažené elity totiž bez společenské diskuse a bez ohledu na veřejné mínění uvalují na původní občany reálné, bezprostřední ohrožení svobody, majetků, bezpečnosti, zdraví, životů, společenské soudržnosti a civilizačně-kulturní identity.
To vše přináší ten cílený, prudký nárůst muslimské invaze v režii evropských multikulturalistů. Jedná se tu o systémovou frapantní nespravedlnost, která je realizací neomarxistické pseudomorálky, a která se projevuje i tím, že režimy organizovaně selhávají v elementární funkci státu: v zajišťování bezpečnosti občanů. Ti jen v údivu přihlížejí, jak se policie nechá po ulicích honit davem zdivočelých muslimů (aby snad nebyla rasistická), ale mlátí ty, kteří už mají podobných absurdit dost.
Občané jistě nevolili své politiky, aby je převychovávali k absurdnímu tolerování násilníků, ani k tomu, aby jim za pomoci a pod dohledem státní moci zaplavili města nájezdníci, ani k tomu, aby v důsledku toho museli zakrátko trpět pod islámským právem. Zcela jistě je nevolili, aby podstatně a s dlouhodobou vyhlídkou měnili jejich životy k horšímu. Přesto tito selektivní lidumilové –pachatelé dobra nakládají na své spoluobčany (kteří je nota bene živí) břemena nesnesitelného soužití s nesnášenlivými muslimy, kteří vždy nadřazují svůj zákon nad zákony hostitelských zemí; nutí je k solidaritě s jejich budoucími otrokáři a katy. Mírnější variantou takového uplatňování totalitní logiky kulturních marxistů by třeba mohly být povinné adopce nezvladatelných dětí.
Znásilnění občanů multi kulti humanismem je tedy reprezentativním výkonem totalitní moci; má parametry velikánů totality. Bezpečí občanů je tu vydáno všanc vyššímu, ideologickému zájmu, motivovanému nenávistí k Západu a k těm, kteří ještě pořád váhají, když mají zahodit jeho tradiční hodnoty.
Marxističtí revolucionáři mají z podstaty své ideologie zafixováno, že jsou v postavení nadlidí, že jsou Dějinami povoláni, aby vedli lidstvo k lepší budoucnosti. Věří tedy, že mají právo dotlačit společnosti k zářným zítřkům všemi prostředky. Této autosugesci pak propadají i ti, kdo jen uvěřili svůdné demagogii kulturních marxistů a vzali jejich věc za svou. Výsledkem je chování bruselských elit, jejich sympatizantů a lokajských médií v současné přistěhovalecké krizi. Jakási bruselská socio-inženýrka, toho času jakási ministryně EU, symptomaticky oznamuje, že islám je budoucností Evropy a její občané se s tím musejí naučit žít – asi stejně tak, jako Američané na pobřeží s tornády; taková je prostě dějinná nutnost. Inu, na takové posty musíte být zřejmě prokádrováni z hlediska nenávisti k tradičním hodnotám Západu a proškoleni v současných evropských hodnotách – vesměs jejich antitezí.
Ve skutečnosti ale nejde o přírodní, ani dějinnou, nýbrž jen o architekty kulturní revoluce naprogramovanou a mocensky prosazovanou nutnost. Prosazovanou nikoli mocí vnější, ale mocí bruselské politiky, pro kterou je zaplavení Evropy přistěhovalci prioritou. Tak jako je v totalitě právní řád až do svých základů podřízený ideologickým zájmům a z nich vzešlým super předpisům, tak je zde celý život původních obyvatel Evropy vydán všanc agresivním muslimským kolonistům, natěšeným, až na takto lehce dobytém území zavedou své pořádky. Státní moc tu v ochraně západní civilizace selhává záměrně, neboť je ideologicky ovládána fanatickými levičáky, pro něž je muslimská záplava darem z nebes. Vyhlásili přece své civilizaci kulturní boj, protože ji profesionálně nenávidí. Jsou to právě evropské intelektuální a politické elity, které zneužívají moc proti primárním zájmům vlastních občanů. Pod zdáním vyšší humanity „evropských hodnot“ a mediálně vylhaného společenského konsenzu jim vnucují pseudomorálku sebevražedné solidarity, aby je dotlačili do otroctví ve vlastních zemích, proměněných v Eurabii. Plní tím osvícenský sen o všelidském bratrství sjednocení lidstva v jednom multikulti Národě.
Že je tato hanebná zrada elit realitou, je zřejmé i ze dvou nepopiratelných fakt:
1. Australané v souladu se zdravým rozumem i s historickou zkušeností předvedli, že je možné zhoubné imigrační vlny odrazit; musí být ovšem politická vůle. Pro bruselské humanisty je ovšem australský model nepřijatelný, neboť jsou odhodláni dohrát svou pokryteckou hru na nejvyspělejší humanitu všech dob až dokonce.
2. V západoevropských městech už jsou muslimy okupovaná území, v nichž noví páni, dobyvatelé terorizují starousedlíky, násilím vnucují svou nadmíru obohacující kulturu; starousedlíci se často musejí stěhovat ze svých domovů; říká se tomu „bílý odlet“. Státní moc tu vyklidila pole, vládne v nich bezpráví. Antirasismem proškolená policie se do těchto No-Go zón neodvažuje. Halasný utopismus těch naivnějších (ideologicky méně zasvěcených) multikulturalistů o harmonickém soužití protikladných kultur, o umírněných muslimech či o zachování principu rovnosti před zákonem tedy vzal při první příležitosti k realizaci muslimské vyžadovačnosti a rozpínavosti rychle za své. No-Go zóny jsou přímým důsledkem mnohaleté multikulti politiky. Jejich mikrosvět názorně ukazuje, jak to bude při pokračujícím tempu verbování muslimské imigrace zanedlouho vypadat v makrosvětě Eurabie.
Vnucování principiálně nespravedlivé pseudomorálky politickou mocí jakožto hlavní znak totalitního režimu tedy nabývá v současné EU pregnantní obrysy; přehlédnout je může jen omezenec nebo multikulti fanatik (což je podmnožina prvního). Bruselská moc nutí bílé Evropany ke krajně nevýhodnému soužití s muslimy, které se za stávajících poměrů rovná tendenci k civilizační sebevraždě; ordinuje jim zotročení islámem. Všechna skutečná lidská práva původních obyvatel jsou touto ideologickou svévolí pošlapána ve jménu těch náhradních, stejnou svévolí diktovaných pseudo-lidských práv. Virtualita pseudomorálky, kterou v Evropě za potlesku intelektuální obce zavedli kulturní marxisté, tu vyjevuje svůj existenciálně likvidační charakter. Multikulturalismus dnešních dní je vskutku výmluvným svědkem bruselské totality. Kdo není zaslepen politicky korektním mainstreamem, vlastními předsudky či zájmy, nemůže jeho svědectví přeslechnout.
3. 2. 1 Nakřáplý hlas českých vědců
V době, kdy tohle píšu, vyšla u nás petice vědců proti strachu a lhostejnosti. Reaguje na údajně prudký nárůst xenofobních nálad v naší společnosti, který vědci zaznamenávají v souvislosti s imigrační krizí. Hned zkraje přitom dávají veřejnosti pocítit svou kompetenci, když připomínají, že právě oni jsou nositeli kritického, nezaujatého myšlení, kteří umějí rozlišovat fakta od manipulací. Z těchto výšin kárají politiky a média, že dávají prostor šíření nesnášenlivosti až nenávisti vůči imigrantům. České společnosti pak vytýkají ztrátu zdravého rozumu a lidskosti. Cítí se povoláni tlumit její hysterii. Věru výzva, která zřejmě vejde do dějin.
Jak to souvisí s naším sporem? Nevím, jak tuto výzvu hodnotí kolega Rychetník. V optimistickém odhadu tipuju tak padesát na padesát. Kdyby ji odsoudil, byl bych mile překvapen. Dosud jsem byl přesvědčen, že levicoví ideologové (tvůrci multikulturalismu) mají stoprocentní manko kritického myšlení, že jsou navíc zavilými odpůrci zdravého rozumu i lidskosti, plní nenávisti k někdejšímu Západu a nesnášenlivosti k lidem jiného názoru. Politická korektnost (také jejich dílko) tyto defekty myšlení a kazy charakteru dobře zpřítomňuje. A hle, dostalo se mi poučení od masy vědců: všechno je jinak.
Málem bych zakolísal. Pak jsem si ale vzpomněl, že to byl Halík, kdo nedávno ze střech hlásal, že se víc bojí xenofobních nálad než muslimských imigrantů. A hle, jeho multikulti moudrost vydala plody: petici prý sepsal Halíkův intelektuální fámulus, jinak také vědec M. C. Putna. Naštěstí znám pár vědců se skutečně kritickým myšlením, kteří hodnotí výzvu svých uvědomělých kolegů spíše jako pokračování smutné tradice kolaborování vědců se zvrácenou ideologií a s pochybným režimem.
Mezi signatáři lze zřejmě rozlišit pasivní většinu konformistů a aktivní jádro přesvědčených multikulturalistů. Konformisté, pokud jde o jejich společensko-politickou orientaci, většinou nevystrčí hlavu z ohrádky mainstreamových (našich či zahraničních) médií. Prostě věří, že na Západě, a po listopadu i u nás, jsou média svobodná; že ve prospěch nějaké ideologie nelžou.
Ti druzí jsou ovšem ideologicky proškolení. Pracují pro ideály pokrokového lidství podle receptů kulturní levice. U nás je většinou najdeme v havlovském intelektuálním okruhu. Za jejich ideologickou příslušností se často skrývá i hlubší, filosofická spřízněnost. Např. u takového J. Sokola bychom sice možná nenašli pochopení pro všechny ty magořiny militantních gender-feministek, nicméně naši dědicové Patočkova filosofického odkazu mají velké porozumění pro antiesencialismus kulturních marxistů, kteří ho horlivě aplikují v politickém myšlení. A to je i pro druhdy heideggerující křesťanské intelektuály velice zajímavé.
Jaké je tedy skutečné poselství vědců veřejnosti? Za fíkovým listem běžných politicko- korektních keců o xenofobii, nesnášenlivosti a nenávisti k jinakosti (bez rozlišení) se skrývá výzva: Neremcejte proti imigrantům a už vůbec ne proti našemu vysoce humánnímu soucítění s nimi! To naopak obdivujte! Učte se od nás, morálních obrů, jak se civilizovaný Evropan 21. století chová ke všem imigrantům bez rozdílu! Jinak se zasloužíme o omezení Vašich svobod; nejste jich zřejmě hodni. Vězte, že mediální prostor má být monopolizován prokádrovanými experty. Není zřejmě daleko doba, kdy se ten monopol stane jejich lidským právem.
Je to už k uzoufání pořád dokola reagovat na průhlednou demagogii a standardizovaná sofismata dobře živených, leč natvrdlých multikulturalistů. V internetových diskusích demaskuje jejich nepoctivé techniky dlouhá řada ne-vědců s takovým vtipem, nadhledem a hlavně pochopením podstaty problémů, že to v našem filosoficky vyprahlém prostředí působí nečekané osvěžení.
Zato vědci svým pamfletem nepřekročili mizernou úroveň tuctových multikulti agitátorů; dokonce po nich jen trapně opakují. A to se holedbají kritičností, citem pro fakta či uměním diskutovat s chladnou hlavou. Věřme, že aspoň někteří tyto kvality ve svých oborech uplatňují. Ale v daném tématu symptomaticky selhali. To, co podepsali, známe už celá desetiletí z řádění politických korektorů. Ti také jen vyhrožují a deklasují oponenty na rasisty či xenofoby, aniž by se namáhali elementárně rozlišovat. Oni totiž nechtějí o vybraných problémech rozumně přemýšlet, diskutovat. Chtějí jen nařizovat ty a priori (ideologicky) správné/korektní názory; nic jiného neumějí. Proto dávají přednost myšlenkově chatrným, leč úderným sloganům před solidním promýšlením a bezhlavému, tupě bolševickému nálepkování před otevřenou diskusí.
Zdá se, že duchovní otcové petice propadli panice nad náladou veřejnosti, vyvolanou neřízenou (?) záplavou muslimů; jinak se dá ten výplod stěží vysvětlit. Nejenže veřejnou nepřízní utrpělo jejich zvýšené sebepojetí, což je vždycky nesnesitelné. Oni se najednou dostali do nepříjemného postavení podezřelých, kteří nejméně dvě dekády vychovávali veřejnost k tomu, co ji ve výsledku dramaticky ohrožuje. A nakolik v tom ještě dnes (kdy už jsou ty hrozby nepřehlédnutelné) setrvávají, natolik se jeví být kolaboranty. Sáhli tedy po osvědčeném alarmismu: Varují před nárůstem xenofobních, rasistických a bůhví jak ještě zločinných nálad. Jsou tak trochu v roli zlodějů, kteří křičí chyťte zloděje. Milí signatáři, je opravdu za co se stydět.
Tak už asi po stopadesáté: Jak se to má s těmi xenofoby a jejich náladami? Ano, veřejnost je skutečně zneklidněna muslimskou invazí. Ano, v takových situacích se vždycky najde pár extrémistů, kteří halasí proti všem cizincům. Tomu lze jen těžko zabránit. (Také na straně spojenců byly např. válečné zločiny.) Stejně tak se ale nedá zabránit tomu, aby z jejich hloupých projevů nevytloukali multikulti fanatici okamžitě politický kapitál; aby z nich nedělali kauzu. Můžeme tu ale rozumně mluvit o prudkém nárůstu xenofobních nálad v české společnosti? O radikalizaci skrze strach, což je prý jedno z největších nebezpečí v souvislosti s imigrací? Principiálních odpůrců jakékoli imigrace je u nás mizivé procento; Vietnamci většině nevadí. Jaký tedy prudký nárůst xenofobie naši přecitlivělí vědátoři zaznamenávají? Bylo by třeba ten strašně nebezpečný strach specifikovat.
Autoři petice zřejmě diagnostikují xenofobii české veřejnosti ve vztahu k muslimům. Xenofobie je psycho-morální poruchou. Jedná se buď o chorobný strach, např. z neznámého, nebo o nenávist k jinému jakožto jinému. Můžeme ale s chladnou hlavou a spravedlivě vinit českou veřejnost z takového iracionálního chování? Aktivisté multikulti jsou o tom a priori přesvědčeni a ex post své ideologické předsudky s úžasnou myšlenkovou vyspělostí racionalizují. Tak např. přišli s tím, že muslimů je u nás pět a půl, a Češi už se jich preventivně bojí; inu strach z neznámého. Jenže vlastní zkušenost není všechno. Zkušenost ze západní Evropy říká, že úměrně se vzrůstem muslimské populace narůstají i problémy v soužití s ní; velké problémy.
Halík, Šabatová a spol. samozřejmě ujišťují, že soužití s muslimy je v podstatě bezproblémové. Muslimové jsou prý většinou hodní lidé a islám je náboženstvím míru a lásky. To prý jen fašisté a populisté manipulují veřejnost, aby vyvolali náboženskou nesnášenlivost a nenávist.
Tahle, tentokrát skutečně manipulativní sedativa však přestávají fungovat, když se vystavíme realitě, kterou multikulti manipulátoři úzkostlivě tají. Jestliže jsou totiž v západních městech oblasti, v nichž muslimové s narůstající hustotou své populace získávají nadvládu a za uctivé asistence státních orgánů zavádějí násilím své pořádky, pak už se česká veřejnost neobává patologicky. Její strach z přívalu muslimů je naopak velice rozumný, založený v realitě, a je také prozíravý, protože spravedlivě sebezáchovný. Konečně je v protějšku k ideologicky motivovanému chlácholení a vzhledem k blízké budoucnosti i velice zodpovědný.
Jestliže tedy někdo líčí takové obavy jako fašizaci společnosti, jako populistické rozdmýchávání náboženské nesnášenlivosti, pak je buď politováníhodný ignorant, nebo lhář. Možná by ho probralo, kdyby někdo z jeho blízkých (nejlépe on sám) na vlastní kůži zažil kulturní obohacení muslimskou menšinou v nějaké té džungli, zvané No-Go zóna.
Ve sporu „vědců“ s českou veřejností tedy záleží např. na tom, jestli jsou No-Go zóny (oblasti, v nichž se muslimové chovají jako dobyvatelé a kde už fakticky neplatí zákony hostitelské země) výmyslem či realitou. V prvním případě by bylo ještě chvilku možné hrát si s „vědeckou“ myšlenkou, že většina naší veřejnosti je xenofobní a zmanipulovaná; ve druhém případě jsou signatáři petice za blbce. Existence No-Go zón v západních městech je ale dokumentovaná z oficiálních (vládních, policejních) zdrojů a potvrzována řadou věrohodných svědků – dokonce i těmi, kdo donedávna snili multikulti utopii vyšší humanity. Popírají ji jen zarytí, politicky korektní multikulturalisté a jimi ovládaná média. Ti první pořádají diskreditační kampaně na umlčení odpůrců; média jsou zase odhodlaná zatloukat a lhát, jak jen to jde.
Jako správní ideologové multikulturalisté prostě abstrahují od reality, která neladí s jejich myšlenkovými šablonami. Ty, a hlavně sebeobraz ušlechtilých humanistů, jsou jim milejší než životy spoluobčanů; na obé si příliš zvykli. Když jim tedy poukážete na krušné soužití s muslimy v západních městech, hrají oblíbenou hru na hluchoněmé. Ulpívají přitom na obecných frázích a zdůrazňují pravdy, které nikdo nepopírá: Že imigranti mají lidskou důstojnost (tu mají i nacisté a komunisté), že existují umírnění muslimové (což v daném problému nic nedokazuje; všichni komunisté také nebyli sadisté), že islám je mírumilovný, protože v Koránu se mluví o míru a o lásce (Sověti také mluvili o míru; v Koránu se mluví také o zabíjení nevěřících).
Jedna dobrá, také ještě multikulti zasněná duše, mi sdělila, že o No-Go zónách nic neví, protože tam nebyla; že to tedy pro ni není relevantní argument. Nezbylo než podpořit její sebeobranu tím, že v ČT o nich také nemluví. Také jsem se od ní dověděl, že ty mečové texty musejí být správně interpretovány. Už jsem se ale od ní nedověděl, podle jakých kritérií – a také, proč by neměly být interpretovány i ty texty o lásce.
Existence No-Go zón také názorně ukazuje, jak falešná je karta mírumilovných muslimů. Kdo se obává islámské komunity jako agresivní a nepřátelské k lidským právům, netvrdí, že všichni její členové jsou takto špatní, jak hloupě předstírají multikulturalisté. (Predikát kolektivního pojmu není tím samým predikátem o členech kolektivu; je-li les hluboký, neplatí to o stromech v něm.) Multikulti ideologové ale mají jako lidé zvláštního ražení i zvláštní logiku. Podle ní pak s trapným patosem umravňují oponenty, že prý aplikují princip kolektivní viny, že házejí všechny muslimy do jednoho pytle.
Oponent však klidně připustí existenci umírněných muslimů; připustí klidně i to, že tvoří většinu. Ale tahle většina je houby platná, jak mimo jiné ukazuje situace v dobytých zónách. V konfliktech, kde se nehlasuje, nerozhoduje většina. A v islámské komunitě už vůbec ne. Takže se můžeme ptát: Jak se ti umírnění chovají při násilném šíření islámu či přebírání moci? Protestují snad? Zřejmě slabě. Spíše je pravděpodobnější, že poskytují militantům tichou podporu, ať už ze strachu, nebo z (náboženské, kulturní, kmenové) sympatie.
Přes všechny multikulti agitky si už tohle všechno česká veřejnost uvědomuje. Proto se rozumně obává té agresivní teokratické směsi náboženství, ideologie a práva muslimů. Signatáři však věří, že jsou myšlenkově na výši, když v tomto kontextu zpozdile rozlišují islamisty a umírněné muslimy. Stejně tak propadají i morálnímu sebeklamu, když požadují, aby všem, kdo hledají v Evropě útočiště, bylo zajištěno bezpečí a dobré zacházení. Také tento požadavek dokazuje, jak jsou vzdáleni realitě. Musejí od ní hodně abstrahovat, aby udrželi zdání, že se dá problém současné imigrace redukovat na ty, kteří skutečně prchají, aby zachránili holé životy. Zhlížejí se přitom ve zdánlivé ušlechtilosti vlastních motivů a jednoduše ignorují brutální následky svých nedomyšlených návrhů, pokřivených hodnocení, preferencí a činů, z nichž takové státem dozorované vyhánění původních obyvatel z vlastních domovů nepatří ještě k těm nejhorším.
Nikdy jste milé vědecké elity neslyšely o ekonomických imigrantech? Nikdy jste neslyšely o tom, že se mezi ně bez problémů vměšují islamisté - a že jsou k nerozeznání? Podle tajných služeb jsou jich jen ve Francii tisíce a nezdá se, že tyto počty budou vlivem idiotské imigrační politiky EU klesat. Vy si ovšem honíte morální ego apelem na dobré zacházení. Jak dobré zacházení si představujete, když jde z velké části o ilegální imigranty, kteří porušují zákon, protože se prostě jen chtějí mít líp na úkor druhých, přičemž je levicoví pomatenci přesvědčují, že na to mají lidské právo. Spíše než s lidmi kritického myšlení a zdravého rozumu byste si rozuměli s mladými radikály zelených, kteří na svých demonstracích ujišťují, že člověk není ilegál. Svým chladným, kritickým myšlením jim pak z toho jistě vyvodíte, že právo a spravedlnost člověka vlastně jen zotročují. Dost jste se tím pamfletem ztrapnili.
3. 3 Totalitní charakter radikálního feminismu
Vnucování pseudomorálky politickou mocí jako hlavní znak totalitního režimu je dobře čitelný i v gender mainstreamingu. Ten má v rámci revoluční strategie na starosti destrukci západní kultury zevnitř. Pod pokryteckou rétorikou o nápravě křivd na sexuálních menšinách útočí na jádro společnosti – na rodinu. Vždyť nenáviděné tradiční hodnoty se po staletí udržovaly a předávaly především v rodinách. Je tedy nutné rodinu relativizovat. Pro zavedené ideology není nic snazšího než na pozadí žonglování s hodnotami rovnosti a svobody zformulovat nová lidská práva všelijakých alternativců.
Spoluzakladatel frankfurtské školy Willi Munzenberg, který mimochodem přišel s myšlenkou zničit hodnoty Západu za pomoci intelektuálů, pronesl prorocká slova: Zkazíme Západ, až bude smrdět. Hlavním zdrojem slíbeného smradu jsou dnes západní univerzity se svými genderovými studii, která se na nich roztahují jako kdysi u nás marxismus leninismus. Jsou to srovnatelné teoretické slátaniny, které ovšem těží z hlubokých veskrze hegeliánských omylů o člověku; proto jsou pro mnohé intelektuály tak svůdné. Politicky se jejich smrad šíří z Bruselu. Gender mainstreaming je hlavní politickou strategií EU.
Radikální feminismus přivádí levičáckou posedlost rovnostářstvím k dokonalosti, která bere dech. Neúprosný axiom zrovnoprávnění žen vyžaduje zrušení přirozené pohlavní identity mužů a žen a naprosté zestejnění jejich přirozeně daných rolí. K tomuto tažení proti lidské přirozenosti dostaly radikální feministky glejt od moderních filosofů: Žádná neměnná lidská přirozenost neexistuje, vše lidské je podle nich dáno sociálními interakcemi. V tomto široce akceptovaném filosofickém podloží spočívá také jeden z hlavních důvodů, proč se kulturní revoluci i v této oblasti tak daří.
Věc genderismu už dospěla do závěrečné fáze prosazování – ujímají se jí politici. Učí se zacházet s přirozenými rodinnými vztahy jako se zaměnitelnými socio-konstrukty. Převádějí speciálně vymyšlená lidská práva vykořisťovaných žen a utlačovaných homosexuálů do legislativ. Pracují na odstraňování tzv.genderových stereotypů (rozdílnost rolí otce a matky, mateřský instinkt), pojmů otec/matka (uráží a diskriminuje homosexuály), na podlomení otcovské autority (je fašistická), na otevírání manželství všem partnerským vztahům (aby se lépe zničilo), na sexualizaci a homosexualizaci dětí, na obecném odnětí práv rodičů být hlavními vychovateli svých dětí.
Co se tedy jeví jako státní loupeže dětí rodičům, je interpretováno jako ochrana lidských práv dětí. Ta jsou definována podle ideologické svévole, takže vzniká široký prostor pro takové loupení z nesmyslných, malicherných a vymyšlených důvodů. Zločiny juvenilní justice tedy nejsou jen nahodilými přehmaty byrokratů; jsou systémové. Tato zrůdná mašinerie je ve vývoji a vyúsťuje do přidělování odebraných dětí do homosexuálních „rodin“, které jsou rovnocenné, stejnohodnotné a musejí být pozitivně diskriminovány. Že se dětí nikdo neptá? Že se tím mimo jiných traumat vystavují i pedofilnímu zneužívání? Jejich ideologicky předepsaná lidská práva jsou nadevše.
Nemůže být rozumných pochyb, že tímto barbarstvím jsou naplněny podstatné znaky totalitního ovládání občanů. Znásilnění soukromí legislativně kodifikovanou pseudomorálkou fanatických relativistů a vnucování amorálních životních stylů neméně fanatickými hédoniky jde na dřeň života individuálního i společenského. Jedinci, kteří pokládají výdobytky kulturní revoluce spíše za recepty pro dobytek, jsou vystaveni zákonné šikaně, a takto zasažená společnost také zrovna nevzkvétá.
4. Řešení sporu
Rychetník se domnívá, že falzifikoval moji definici totality, a tím i pojem měkké totality. Potvrdil si tak své přesvědčení, že současný režim EU není totalitní. Nechám stranou Rychetníkovu „filosofickou“ fabulaci, podle níž jsem prý (pro jeho kritiku) klíčovou interpretaci adjektiva „celý“ založil na předpokladu neměnné substance (přesněji řečeno esence) totality, která existuje v jejích různých formách – tvrdé i měkké. V těchto sporech o esenci a metafyzice jsme za ta léta ztratili s Rychetníkem tolik času, že už jsem rezignoval. On zřejmě zůstane doživotním antiesencialistou a empirikem se všemi rozporuplnými důsledky takového mainstreamového nominalismu. Já zase ustrnu v trvalém úžasu nad tím, jak chce někdo seriózně diskutovat o člověku či sociálních útvarech bez obsahově pevně vymezených definic, a přitom jen tak libovolně, ideologicky s odpuštěním neplácat.
4. 1 Význam slova „celý“
Rychetník tedy postavil vyvracení měkké totality sporem (měkká totalita=neúplná totalita=netotální totalita) na doslovném chápání mých slov „celoplošné nařizování“, „podřízení celé socio-kulturní reality diktátu“, „převychovat celou společnost“, která jsem užil při definování totality na semináři. K tomu si posloužil běžným významem latinského slova „totus“ jako celý, úplný, (snad aby přiblížil termín problému totality) a důsledně trval na té „celosti“, „úplnosti“.
To se zdá být logické. Problém ale nastává, když se zeptáme, co je přesně myšleno, když říkáme, že totalitní moc chce ovládat celého člověka a celou společnost, že celoplošně nařizuje, že podřizuje diktátu celou socio-kulturní realitu. V jakém smyslu rozumět té celosti, o kterou v realitě totalitních ideologií a režimů skutečně jde? Rychetník si odpověď zjednodušil tím, že změřil užití pojmu „celost“ v mé seminární definici totality významem termínu „totus“ a odhalil, že můj pojem celosti je nepřesný; že připouští ne-celost, neúplnost, systemické mezery. Není tedy na úrovni totality, takže moje definice totality prý nepostihuje realitu totality a je navíc rozporná.
Jeho myšlenkový pochod se dá rekonstruovat následovně: Dobrá, když totalita, tak totalita, tedy celost a úplnost absolutně, ve všech ohledech, po všech stránkách a důsledně – extenzivně, bez systemických mezer; ergo Fuchsův pojem „omezené celosti“ je rozporný; přináší nesmysl netotalitní totality.
V tomto textu (viz 2.2) jsem tedy zohlednil nejasnosti s významem slova „celost“ a definoval jsem totalitu tak, že jejím cílem je relativně všestranné ochočení člověka a relativně všeobsáhlé zmanipulování společnosti. Oponent zřejmě namítne, že si definici upravuju podle toho, jak se mi to hodí – abych uhájil objektivitu pojmu měkké totality. To ale vyvolává otázky: Co brání libovolnosti v definování? Co je vlastně měřítkem správnosti definování reálných objektů? Snad doslovný význam termínů, užitých při vyjádření definice, nebo realita definovaných jsoucen?
Takové otázky si Rychetník evidentně nepoložil, když smetl moji definici totality jen proto, že koliduje s rigorózním významem termínu „totus“. Kdyby si je položil, musel by rozumně uznat, že definování se zde musí řídit právě tím, čím totalitní ideologie a totalitní režim reálně jsou; jinak je adekvátní definování fikcí.
Pro pochopení toho, co nazýváme totalitou, je rozhodující její finalitní aspekt, čili to, oč totalitě vždycky jde. Kde je totalita, tam je nejprve ideologie – plán – cíl. Ať myslíme totalitu jako ideologii (koncepci, která má být uskutečněna) nebo jako režim (její praktické uskutečňování), musí být především definovaná cílem.
Co je tedy cílem totality? Snad úplné, faktické a detailní znásilnění všech aspektů lidského života ideologickými předpisy, jak vyvozuje Rychetník z významu „totus“? Např. diktát životních či sexuálních partnerů? Snad faktické a detailní reformování všech možných oblastí lidské praxe podle ideologických šablon? Např. duhové jeřáby či povinná předehra znělky EU před každým koncertem? To by přece byla teprve ta pravá totalita – bez mezer. Byla by úplná a odpovídala by doslovnému smyslu „totus“. Pak by ale diskuse o totalitě ztratila smysl; žádná by totiž nikdy neexistovala. Takže latinské slovo „totus“ nám tu jako kritérium správného definování totality nepomohlo - ani k adekvátní definici totality, ani k vyvracení té měkké, prý neúplné, netotální; přivedlo naopak k nerealizovatelnému nesmyslu.
Rychetník tedy odhalil domnělý rozpor měkké totality jako prý netotalitní totality jen za pomoci špatné, etymologické metody a absurdní, apriorní premisy, podle níž totalita spočívá v absolutním, detailním ovládnutí „bez mezer“. Když ale hledáme definici totality, musíme vyjít z reality jistých režimů a ideologií, nikoli z významu slova „totus“. Jestliže tedy zjistíme, že existují režimy a ideologie, které v jistém smyslu nárokují ovládnutí celého člověka a celé společnosti, nemusíme hned propadat etymologickému rigorismu a domnívat se, že se v totalitě jedná o fakticitu naprostého ovládnutí –„bez mezer“.
Když Rychetník tvrdí, že „Celá společnost znamená v extenzivním smyslu systemické pokrytí všech lidí a institucí, bez systemických institucionálních mezer“, pak může mít jeho výrok i rozumnější smysl než ten absolutistický, který mu on dává. Podle jeho předimenzovaného pojetí totality by např. převýchova celé společnosti znamenala, že všichni občané jsou fakticky převychováni; že neexistují disidenti. To je evidentně mimo realitu; takovou totalitu démoni ještě nezplodili. Rychetníkův pojem totality je prázdnou množinou.
Ale totalita jako „extenzivní pokrytí všech lidí a institucí“ se realizuje v tom smyslu, že všichni lidé a instituce dané společnosti jsou vystaveni totalitním nárokům ideologie a režimu. Přímý svědek totality v (Rychetníkem tolik obdivované) Británii Anthony Browne (Úprk rozumu, 2006) říká o politické korektnosti: Že se její chapadla roztáhla na celou oblast politiky (příjem žen, rasové vztahy, právo a pořádek, vzdělání zdraví, životní prostředí); že se usadila ve všech institucích od škol po televizi, od podnikových ředitelství po armádu; že se ve všech profesích musí skládat zkouška z politicky korektního myšlení. To je realita, která dostatečně odůvodňuje použití termínu „totalita“ při jejím vyjádření.
4. 2 Motivy a důvody nepřijatelnosti pojmu měkké totality
Jednoduchý pokus o falzifikaci pojmu měkké totality tedy nevyšel. Ale daleko zajímavější jsou důvody a motivy, které Rychetníka k zneškodnění pojmu měkké totality vedly. Psychologické motivy averze k jeho při popisu současného Západu jistě hrají u dlouholetého ctitele liberální demokracie velkou roli. Jestliže jsou Rychetníkovi blízké některé levicové akcenty současného papeže, pak by mu k potřebnému odstupu mohla pomoct i jeho výzva k otevřenosti pro Boží překvapení. Také realita totiž přináší překvapení; bourá naše ustálené představy, zaběhnuté hodnotící šablony i spokojená spočinutí. Hluboká antropologicko-morální proměna západních společností, která v režii levicových intelektuálů už celá desetiletí nenápadně probíhá za fasádou demokratických struktur a běžného demoliberálního provozu, přinesla i zásadní posuny v politické praxi; to Rychetníkovi uniklo. Zřejmě proto deklasuje pojem měkké totality na šidítko, které prý má utěšovat ty, kdo v ideově politické vřavě otevřené společnosti neuspěli. Když přitom nabádá k vnímavosti pro znamení času, ani netuší, jak rád bych mu tuhle výzvu oplatil.
Ale jsou tu ještě věcné důvody, pro které Rychetník odmítá pojem měkké totality. Na pomoc si bere definici totalitarismu z wikipedie a zdůrazňuje v ní znaky, pro které se prý měkká totalita do ní nevejde; jedná se o autokratickou vládu a prosazování politické ideologie do veřejného i osobního života. Pokud jde o ten druhý znak, tak takovou ideologii bychom tu měli; je jí kulturní marxismus. O jejím urputném prosazování v podobě PC, multikulti či gender-feminismu už dnes nemůže být rozumných pochyb.
Pokud jde o autokratickou vládu, pak vzhledem k druhému znaku, který podstatně totalitu definuje, je způsob vládnutí irelevantní, neboť legislativní prosazování pseudomorálky do soukromí je možné – a právě dnes i skutečné – i v demokratických režimech. Rovnostářstvím fascinované a zdegenerované demokracie indoktrinují společnost šílenými ideologickými recepty, ovládají školy, atakují rodiny, diktují ve jménu lidských práv krajně nespravedlivou, marxovskou „spravedlnost“ a v úchvatu ze své demokratické vyspělosti postupně přecházejí v totalitní režim. Legutko v této souvislosti mluví o totalitní demokracii, což musí přesvědčeným demokratům znít jako dokonalý protimluv. Chyby jsou však na jejich straně: Zbožšťují demokracii a nechápou esenci totality.
Když už Rychetník citoval wikipedii, mohl si v tamní definici totality všimnout důležitého slova. Tím kouzelným slovíčkem je „snaží se“ (regulovat všechny…). Právě ono vylučuje tu nerealistickou definici totality jako detailně aktuální regulaci všech aspektů života, v jejíž logice Rychetník odepsal pojem měkké totality. Také měkká totalita „se snaží“, neboť i ona nárokuje celoplošnou kompetenci nad lidskými životy. Na základě toho si pak podle ideologického zadání či potřeb a také bez jakéhokoli omezení vybírá určité aspekty osobního a určité oblasti společenského života k jejich aktuálnímu ovládnutí. Právě v tomto rámci neomezeného regulačního potenciálu a jeho situačních aktualizací má výraz „snaží se regulovat všechny…“ svůj přesný význam. Vyjadřuje procesuální charakter režimu, který postupně realizuje cíle totalitní ideologie.
Domnívám se ale, že Rychetník odmítá uznat totalitní povahu bruselské politiky především proto, že ještě máme mnoho svobod, které jsme za bolševika neměli. Zdůrazňuje přitom možnost legálního odporu. Odvolávka na tuto možnost ale prozrazuje, jak moc Rychetník uvažuje v zajetí formalistních šablon.
Ano jsou tu svobodné volby. Ale reálný stav Západu je dlouhodobě takový, že vlivové, vzdělanostně komunikační posty jsou dlouhodobě a pevně v rukou stoupenců totalitní ideologie kulturního marxismu. Veřejnost je vůči její plíživé, oficializované masáži těmi jedině správnými názory a hodnotovými postoji jako celek bezbranná. Proto volí mezi ekonomickou levicí a pravicí, vždy však konformisty kulturní levice, která už celá desetiletí na Západě monopolizuje intelektuální a politickou moc. Jak příznačné, že se do bruselského politbyra neomylně dostávají jen prokádrovaní, ideologicky spříznění a politicky korektní kandidáti. Ano, občané mohou teoreticky volit ideologicky nezkorumpované „extrémisty“. Vzhledem k úspěšné indoktrinaci západních společností myšlením a hodnotami kulturní revoluce je to však prakticky nemožné. Za tohoto stavu je argumentace možností legálního odporu faktickou podporou totalitního režimu a prozrazuje velice špatné čtení znamení času.
Ale to jen na okraj. Podstata hlavní Rychetníkovy námitky spočívá ve faktu mnohých svobod, které v předchozích totalitách nebyly. Některé svobody v nich ale také byly. Absence jakých svobod tedy spoludefinuje totalitu? A proč zrovna těchto? Soustředěnější hledání odpovědi na tyto otázky u Rychetníka nenacházím. On prostě s Jochem a celou řadou dalších stoupenců EU srovnává dnešní režim s komunistickým a intuitivně rozhoduje, že není totalitní, protože ho můžeme kritizovat. Tím se ovšem vystavuje námitce, že si tvoří pojem totality na základě prosté generalizace zkušenosti s tou komunistickou – např. podle míry svobody a krutosti. A protože se tyto veličiny měnily i v komunismu, dospívá Rychetník nakonec k přesvědčení, že Husákův režim nebyl totalitní; neuvěřitelné. A to přitom z nepochopení vytýká pojmu měkké totality, že je gumový. Co je tedy měkká totalita? Jak zdůvodnit zavedení jejího pojmu?
4. 3 Měkká totalita
Pojem měkké totality reflektuje genezi sametové revoluce kulturních marxistů a způsob realizace jejich totalitní ideologie v prostoru liberálních demokracií. Na rozdíl od svých komunistických bratranců vsadili neomarxisté na intelektuály a zvolili postupné získávání vlivu a rozhodujících postů na univerzitách, v uměleckém světě, v médiích a ve státních institucích. Trpělivost se vyplatila. Vytrvalou rétorikou o svobodě, rovnosti, spravedlnosti, emancipaci, obřích vinách Západu a lidských právech menšin byla veřejnost tak omámená, že brala revoluční změny jako logický vývoj vyspělého Západu k vyšší humanitě. Přitom ani netušila, že byl inscenován a režírován úhlavními nepřáteli Západu. Když na to někdo upozornil, upadl hned v podezření, že holduje spikleneckým teoriím.
Tak byla nenásilně instalována plíživá totalita se zcela novými vlastnostmi. Vedle zkušenosti s tvrdými totalitami jsou to právě tyto vlastnosti, co znesnadňuje identifikaci dnes už vládnoucí ideologie kulturních marxistů a režimu, který ji realizuje, jako totalitní. Když je tedy dnes řeč o měkké totalitě, myslí se tím to nenásilné, postupné uvolňování totalitního potenciálu neomarxistické humanistiky, jehož rubem je postupné zavádění ideologicky motivovaných represí v poměrech liberálních společností. Tím se vysvětluje, proč za demokratickou fasádou může probíhat rakovinové bujení totality.
Totalita tedy není definována ani násilným uchopením moci, ani jejím tyranským udržováním, jak předpokládají ti, kdo argumentují tím, že máme ještě spoustu svobod. Nejde v ní o to, kolik svobody omezí a kolik krutosti napáchá. Husákův režim byl v podstatě stejně totalitní jako Gottwaldův. Totalita nastává, když se politický režim ocitne pod vládou totalitní ideologie, když uvádí její programy do praxe. Jak dalece a jak razantně, je pro existenci totality irelevantní. Podstatné naopak je, že ideologie, která řídí státní moc, obsahuje tyto drsnější modality jako možné.
Právě tento neomezený potenciál společenské zloby určité ideologie, jež má v plánu ovládat svou pseudomorálkou soukromí i společnost v ideologicky výhodných aspektech, dobře manifestuje její totalitu. Když se tedy oponenti pojmu měkké totality soustřeďují na míru svobody, je možné jim totalitu nasvítit i z tohoto úhlu: Totalitu definuje ideologicky založené a potencované odhodlání k mocenskému zrušení jakékoli svobody, pokud aktuálně překáží relativně totálnímu převychování/zotročení jedinců a společnosti podle ideologicky absolutizovaných představ. Záleží pak jen na strategickém odhadu, kolik svobod občanům zde a nyní ještě ponechat.
Protože tedy esenciální definice totality neobsahuje určitou míru upírané svobody, nedá se ani rozumně mluvit o nedokonalé či částečně realizované totalitě. Takové pojetí totality totiž vychází z kvantifikace krutosti či omezovaných svobod jako z podstatného kritéria identifikování totality. Na základě pochopení esence totality jako ambice vnucovat ideologické zvrácenosti státní mocí můžeme naopak tvrdit, že určitý režim, který takovou ambici naplňuje, buď totalitní je, nebo není. Je to jako s rakovinou: Také buď je, nebo není. Jestliže se ideologické nelidskosti realizují v liberálních režimech postupně, je jasné, že v určité fázi procesu prosazování revolučních vymožeností některé svobody ještě přetrvávají. To by však nemělo zastírat, že je to proces zotročování státní mocí pod dohledem hluboce nemravné ideologie, která vychází z hlubokých omylů o podstatě člověka a řádu života.
Klíčem k pochopení měkké totality je tedy plíživost čili postupné okupování druhdy svobodných prostorů, které implikuje aktuální reziduální svobody. A tyto zbytky starých pořádků vytvářejí při srovnávání se známým druhem totality optický klam, že na dnešním Západě nejde o totalitu.
K tomu klamu přispívá i absence tvrdé represe. Měkkost současné totality je dána základní volbou a jistou strategickou zdrženlivostí architektů kulturní revoluce, kteří pochopili, že teror veřejnost nezíská. V logice jejich ideologie je však obsažené i postupné přitvrzování. Tomu odpovídá i současná praxe stupňování restrikcí a represí v zájmu multikulturalismu, radikálního feminismu a juvenilní justice. Kdybychom měli vyjádřit rozdíl tvrdé a měkké totality v dnes oblíbené dichotomii „statické-dynamické“, dalo by se říct, že komunistická totalita byla spíše stavem, zatímco soudobá západní totalita je procesem.
Ke cti mého oponenta se sluší dodat, že už také spatřuje v politice EU totalitní tendence, kterýžto pojem pokládá v protějšku k pojmu měkké totality za smysluplný. Vzhledem k tomu by se mohlo zdát, že celý náš spor je vlastně hádkou o slovíčka. Co on nazývá totalitní tendencí, já chápu jako měkkou totalitu. Jenže totalitní tendence či prvky v určitém režimu ještě neznamenají, že je totalitní. Takže různé pojmenování zde také označuje zásadně různou realitu.
Jestli je či není Rychetníkův popis politiky EU jakožto demokratické s totalitní tendencí adekvátní, o tom může rozhodnout jen pevně vymezující, esenciální definice totality. Nestačí tu pouze popisná, pohyblivá/elastická a více méně libovolná „definice“. Na základě dnes oblíbené antiesencialistické absolutizace proměnlivých vztahů však pokládají současní nominalisté takovou „definici“ v daném problému za jedině možnou. A Rychetník je v tomto bodě přesvědčeným nominalistou. Proto operuje velice špatným, empiricky sflikovaným pojmem totality; ergo.
Politika EU realizuje nesporně totalitní ideologii; proto je totalitní. Politologicky se tu jedná o dosud nevídaný hybrid, zachycený pojmem měkké totality. Formálně je to demokracie s postupně zesilovanými totalitními akcenty, reálně však jde o totalitu s postupně slábnoucími demokratickými prvky.