Fiktivní filosofické rozhovory o nefiktivních problémech  Část 2.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné.

4. Relativismus jako důvod tolerance

N: Dnes se na přednášce mluvilo o toleranci. Profesor nám říkal, že se ve společnosti rozšiřuje xenofobie. Prý je to velmi nebezpečné a může za to nedostatek respektu k názorům a životním postojům druhých lidí. Každý z nás se k tomu měl vyjádřit.

F: Co jsi řekl?

N: Všichni spolužáci s profesorem souhlasili. Já jsem řekl, že znám několik lidí, kteří jsou přesvědčeni, že některé názory a životní styly nejsou dobré, a přitom si o nich nemyslím, že by byli xenofobové. Měl jsem na mysli tebe a tvé přátele, s nimiž často diskutuješ.

F: A co on na to?

N: Rozčílil se. Takové lidi prý velmi dobře zná. Ihned namítl, že není možné rozlišovat pravdivé a mylné názory a že nelze odlišovat dobrý a špatný životní styl. Já jsem se odvážil zeptat proč? Odpověď zněla: Protože naše poznání je relativní. Pak se pustil přímo do mě: „Nebo si snad ty a lidé, o nichž se zmiňuješ, myslíš, že jste v pozici nějakého boha a dokážete určit, co je pravda a dobro pro všechny lidi? Jste omezení a vaše názory jsou také omezené. Jak si můžete dovolit povyšovat své omezené názory nad všechny ostatní a hodnotit jimi životy druhých lidí? To je neuvěřitelná nadutost!“ Když se ode mne odvrátil, oznámil triumfálně ostatním studentům: „Názory lidí nejsou ani pravdivé, ani mylné, nýbrž prostě různé. A to samé platí o jejich životních stylech – žádný z nich není lepší či horší. Je jenom odlišný. Názory a postoje vytvářejí bohatou pluralitu, která je žádoucí. Musíte se ji naučit tolerovat a respektovat! Postoje, jaké má váš kolega, patří do středověku, ne do dnešní demokratické doby. Právě ony jsou příčinou xenofobie, o které jsem mluvil na začátku“.

F: Co bylo dál?

N: Všichni se na mě dívali dost nevraživě. Radši jsem už mlčel. Ani jsem nevěděl, jak bych se měl bránit. Co jsem jim měl vlastně říct? Byl jsem dost nejistý.

F: Chápu tě. Jít za této situace do diskuse nemá prakticky cenu. Diskuse je smysluplná, když názoroví oponenti chtějí slyšet stanovisko toho druhého a jsou ochotni zvážit jeho důvody. Je k tomu potřeba dobrá vůle na obou stranách a taky hodně času. Složité otázky nelze zodpovědět za deset minut. Ani jedna přednáška na to nestačí. Myslím, že nic z toho nebylo v případě vaší dnešní debaty splněno.

N: O přestávce ale za mnou přišel Karel s Monikou a chtěli se o tom se mnou ještě bavit. Neměl jsem zrovna žádné argumenty po ruce. Jak bys postupoval ty?

F: Nejprve je třeba pochopit, proč je po vás požadována tolerance k jiným názorům. Profesor důvod uvedl – relativismus lidského poznání. Docela nepříjemně tě uzemnil. Udělal z tebe namyšleného hlupáka. Chtěl, abys pochopil, že názor každého člověka je hodný respektu a nesmí být snižován jako nehodnotný. Když o něm řekneš, že je nepravdivý, znehodnocuješ ho. Stejnou logiku uplatnil i ve vztahu k životním stylům lidí. V této optice jsou všechny způsoby života stejně hodnotné, a tedy stejně hodné respektu. Příště, budeš-li mít odvahu, můžeš namítnout: Když má každý svou pravdu a nelze ho vystavovat kritice, když názor každého má být respektován a tolerován, proč kritizujete a zesměšňujete můj nesouhlasný názor na relativismus? Vždyť i ten, kdo relativismus nesdílí, projevuje své stanovisko a v logice relativismu si zaslouží být akceptován. Proč ke mně neuplatňujete respekt a toleranci?

N: To asi neznáš našeho profesora. Vím, co by mi odpověděl: Netolerantní názory žádnou toleranci nezaslouží.

F: Pak se ho zeptej, jak pozná, který názor je tolerantní a který nikoliv. Když ti to začne s velkou dávkou jistoty vysvětlovat, vznes otázku, proč se jím deklarovaná zásada relativismu netýká jeho schopnosti rozlišovat názory nezávadné (tolerantní) a závadné (netolerantní). Rozlišení se přece děje poznáním a to má být podle jeho samotného přesvědčení relativní. Relativní poznání nesmí uplatňovat nárok na absolutní platnost a jistotu.

N: To je trochu složité. Nevím, co by mi na to řekl. Je ale pravda, že nás často varuje před jednoduchými řešeními. Populisté prý předkládají jednoduché recepty na problémy, které jsou ve skutečnosti velmi komplikované.

F: No vidíš, to je mu třeba připomenout. Sám se teď dostal do situace „populisty“. Tvrdit, že máme být k názorům a životním postojům druhých tolerantní, protože nikdo z nás stejně není schopen poznat, kde je pravda a dobro, je hodně jednoduchá myšlenková zkratka. Celá věc je mnohem složitější. Kdyby to měl váš profesor poctivě odůvodnit, hodně by se přitom zapotil. Velmi brzy by narazil na komplikace, které by ho vyvedly z jeho vytrubovaných nejistot.

N: Toho bych byl rád svědkem. Ale nedokážu si představit, že by se něco takového mohlo stát. Sice nám často klade na srdce, že dialog je lepší než násilí, když mu však někdo položí nepohodlnou otázku, hned ho dost nedialogicky utne. Tak jako to udělal dnes se mnou.

F: Tak si alespoň takovou diskusi s ním představ a dokonči ji ve své mysli. Navíc bych si tipnul, že ne všichni tvoji spolužáci budou tak ideologicky zablokovaní.

N: To ne, někteří diskusi dokonce vyhledávají.

F: Je tedy třeba vidět toto. Jestliže někdo vyznává relativismus, pak ho nuťte, aby byl důsledný a nedopouštěl se myšlenkových faulů a podvodů. To, co ti dnes váš profesor udělal, byla podpásovka. Když se mu to hodí, je relativista každým coulem. Když se ale setká s nepohodlným protinázorem, svůj relativismus odkládá a s velkou jistotou poznává, že názor jeho oponenta není přijatelný. Jak to může proboha vědět? Vždyť se sám vysmál všem, kdo trvají na nějakých jistotách, kdo si myslí, že poznali pravdu a to, jaký je dobrý a špatný způsob života. Proč na to najednou zapomíná? Odkud bere schopnost oddělovat od sebe názory správné-tolerantní od názorů nesprávných-netolerantních? Nepovažuje snad ty první za pravdivé a ty druhé za mylné? Copak je snad nějaký bůh, aby určoval, kdo myslí korektně a kdo nikoli? A nemyslí si snad, že životní styl, který je v souladu se správnými-tolerantními názory, je dobrý, zatímco styl opačný, třeba ten tvůj, špatný? Odkud se v něm najednou bere taková nadutost?

N: Kdybych mu tohle řekl, tak mě asi zabije. Ze zkoušky bych letěl jak namydlenej blesk.

F: Tak to dnes bohužel chodí. Učitelé tolerance a dialogu tě jednoduše netolerantně a nedialogicky vymetou. Nemůžeš čekat, že se váš profesor chytne za nos. Tvrdě po tobě půjde. Ale někteří tvoji spolužáci by se snad mohli zamyslet a uvědomit si, že je to s tím relativismem hodně podezřelé. Začnou třeba tušit, že tolerance vůbec nemůže na relativismu spočívat. Pak už je jen krůček k pochybnosti o naší údajné neschopnosti poznávat určitá jednání jako dobrá a jiná jako špatná. Možná jim začne svítat a nahlédnou, že když relativisté obviňují své oponenty z xenofobie a kdoví z čeho ještě, jen zakrývají svou myšlenkovou impotenci. Jakmile pocítí, že by měli své přesvědčení obhajovat před kritickými dotazy, ihned zpanikaří a zavalí tě ne zrovna lichotivými tituly. Ani se nepostačíš divit – rázem z tebe udělají fašistu, rasistu, nacistu a podobně. A s takovými ošklivými lidmi se přece diskuse nevede. Mají to opravdu báječně vymyšlené.

5. Hrozba multikulturalismu

F: Vidím, že jsi nějaký zadumaný.

N: To tedy jsem. Dnes u nás na škole přednášel zástupce jedné neziskové organizace. Kromě jiného se dotkl i tématu migrace. To, co říkal, mi stále vrtá v hlavě. Nikdy jsem nesdílel názory zastánců multikulturalismu, ale ten člověk mluvil velmi zasvěceně v jeho prospěch.  Od určité chvíle jsem se začal stydět za svou neznalost. Skoro se bojím přiznat, že jsem byl vůči lidem z jiných kultur tak obezřetný a podezíravý.

F: Byl? Takže jsi svůj původní názor změnil?

N: Ztratil jsem jistotu o správnosti mého kritického postoje k přijímání lidí, kteří v masách přicházejí k nám do Evropy. Přednášející evidentně věděl, o čem mluví. Byl velice vzdělaný. Vůbec bych se neodvážil mu něco namítat.

F: Proč si myslíš, že byl tak vzdělaný?

N: Vyprávěl nám o svých cestách po světě. Byl snad úplně všude. Ukazoval nám, jak výrazně rozdílné postoje jsou v různých oblastech vlastní lidem z různých kultur. Vyznal se i v historii. Jeho výklad o dějinném vývoji kultur mne opravdu nadchl. Když se dostal k jejich srovnávání a vynášel na světlo jejich velkolepou rozmanitost, byl skoro ve vytržení.

F: Snad si do něj neupadl i ty?

N: Nedělej si z toho legraci. Vsadím se, že o kulturách toho víš mnohem méně než náš dnešní host.

F: Naznačuješ, že bych se měl v tomto směru dovzdělat? K čemu by mi to bylo dobré?

N: Možná bys trochu slevil ze svého příliš razantního postoje ve věci multikulturalismu a migrace. Byl bys shovívavější k lidem z jiných kultur. Přestal bys po nich chtít, aby se vzdali své identity. Proč jim nutit názor na svět, který odporuje kultuře, v níž vyrostli? Také bys určitě nechtěl, aby po tobě požadovali zachovávání jejich zvyklostí. Sám přece uznáváš platnost zlatého pravidla „co chceš, aby jiní činili tobě, čiň jim i ty“. Domáháš se toho, aby se lidé z jiných kulturních oblastí přizpůsobili požadavkům tvé vlastní kultury? Pak musíš uznat, že to samé mohou chtít i oni po tobě. Proto je nejlepší nechat každého žít v souladu s názory, které získal ve své vlastní kultuře. Jinak sám porušuješ zlatou zásadu.

F: Zdá se mi, že sis něčeho nevšiml. Nic proti tebou zmíněnému pravidlu. Musíš ho však umět dobře aplikovat. Když si lidé z jiných kultur budou žít podle svého u nich doma, tak ať se ve shodě s touto zásadou zařídí, jak je jim libo. Když však přijdou do „našeho domu“, okolnosti se mění. V něm zase platí naše pravidla a oni jsou povinni je respektovat. Kdybych přišel já k nim, bylo by tomu naopak. Byl bych to já, kdo by se jim musel přizpůsobit. Nerozlišuješ různé situace, v nichž je třeba platnost zlaté maximy modifikovat.

N: Ani bych neřekl. Nerozlišování je na tvé straně. Náš přednášející se dotkl i tohoto tématu. Apeloval na nutnost vytváření hate-free culture a obvinil Západ, že se v dějinách proti ní mnohonásobně provinil. Zápaďané totiž propadli sebeklamu o výlučnosti své vlastní kultury a začali ji exportovat do jiných částí světa. Mysleli si, že jejich kultura je ta jediná pravá a dobrá, že ztělesňuje obecně závazné normy, které musejí být uznány vždy, všude a všemi, a netolerovali, že by někdo mohl žít podle jiných zásad. To vedlo nevyhnutelně k západnímu mesianismu – k agresivnímu vývozu západní kultury do jiných částí světa. Zápaďané chtěli vnutit jiným kulturám buď křesťanství, anebo demokracii. V obou případech se přitom dopustili spousty zločinů na lidech jiných kultur. Po dnešní přednášce jsem došel k názoru, že je třeba těmto tragédiím předcházet. Musíme se poučit z dějin. Nelze již dále trpět, aby si lidé z nějaké kultury namlouvali, že právě jen ta jejich kultura je pravdivá, jistá, obecně platná a ztělesňující nutně závazné pohledy na život. Západ to ale často dělal, vstupoval „do cizích domů“ a brutálně pošlapával v něm zavedená pravidla. Choval se tedy úplně jinak, než ty sám požaduješ. Podle tebe měl přece respektovat zvyklosti a tradice druhých. Na migranty se proto musíme dívat nefalšovanou optikou a vidět kontexty, které trestuhodně opomíjíš. Pocházejí mnohdy ze zemí, které trpěly a trpí západní agresí. Máme povinnost je přijmout, dát volnost jejich názorům a přesvědčením, a alespoň částečně tím odčinit naši historickou vinu.

F: Já tě nepoznávám. Už se nedivím, jak precizně naprogramovaní studenti vycházejí z různých humanitních oborů, když jedna jediná přednáška mazaného aktivisty z nějaké neziskovky dokáže tak rychle proměnit tvá stará stanoviska. I přes toto tvé „humanistické kázání“ setrvávám u svého dosavadního názoru na multikulturalismus a migraci. Hate-free culture není nic jiného než brain-free culture, a tedy čiré barbarství, v němž rozum přichází o všechna svá práva. Řeknu ti k tomu v krátkosti jen dvě věci. Zaprvé ti uniklo, že názor přednášejícího je součástí neo-marxistické ideologie. Nepřipadá ti to podezřelé?

N: Nechápu, co říkáš. Proč sem pleteš nějaký neomarxismus? Co s tím má společného? Mě nezajímají žádné –ismy. Beru si za své stanovisko, které je skutečně lidské. Tady nejde o ideologii, ale o zcela konkrétní lidi v nouzi. Těm je třeba pomoci. Navíc, respekt kulturní příslušnosti druhých je opravdu humánní. Určitě víc než to tvoje vlastenectví a západní etnocentrismus. Kdo vznáší námitky proti respektu jiných kultur, musí počítat s tím, že ani jeho kulturní příslušnost nemusí být brána v potaz. Tím se ale vyvrací. Na to bys měl slyšet. Stále mi připomínáš, že rozporné postoje jsou nepřijatelné.

F: Žádný neomarxismus „sem nepletu“. Bereš si za své neomarxistické krédo, s tím nic nenaděláš. Staří marxisté věřili, že pro život člověka a jeho názory jsou určující hmotné ekonomické poměry. Noví marxisté do role ekonomických podmínek dosadili kulturu. Různé kultury vysvětlují, proč jsou lidé takoví, jací jsou. Chceš-li to ve formalizovanější podobě, pak věz, že jedno z neomarxistických dogmat zní: Myšlení, chtění, cítění a jednání člověka je zásadně kulturně-historicky podmíněno.

N: Já s tím souhlasím. Divím se, co ti na tom vadí. Kdybychom se narodili v antice, myslíme, chceme, jednáme a cítíme jako antičtí lidé. V případě našeho narození ve středověku bychom mysleli, chtěli, cítili a jednali v závislosti na tehdejší kultuře. Ale protože žijeme v 21. století, jsme ve všech zmíněných momentech zásadně podmíněni dnešní dobou a kulturou. To je přece nad slunce jasné. Nemůžeme posuzovat standardy jedné kultury a jedné doby myšlení, chtění, jednání a cítění lidí jiných dob a kultur. Nezbývá ti než uznat, že lidé z jiných kultur mají nezpochybnitelné právo na život „podle svého“ i na naší „domácí půdě“. Přiznej taky jednou, že se můžeš plést! Nehraj si na neomylného.

F: Na prohlédnutí ubohosti „sluníčkářské“ dogmatiky žádnou neomylnost nepotřebuji. Stačí k tomu jen malá špetka rozumu. Dávej dobrý pozor. Výše uvedená multi-kulti zásada vlastně říká, že všechny kultury jsou stejno-hodnotné, a tedy stejně respektu hodné, anebo že jsou nesouměřitelné. Jde o klasický relativismus, tentokrát uplatněný na případ kultur. Kulturní relativismus čili multikulturalismus odmítá názor, podle něhož by nějaká kultura mohla obsahovat hodnoty, které jsou objektivně platné, s jistotou poznatelné, obecně závazné a nutné. Kulturní relativista přisuzuje každé kultuře její vlastní hodnotu a odmítá, že by mohla být posuzována měřítky vzatými z nějaké jiné kultury. Snaží se nás přesvědčit, či lépe donutit, k „přesvědčení“, že náš západní pohled nemůže být nadhodnocován v situaci, kdy vstupují do hry pohledy a postoje lidí z jiných kultur. A migranti si k nám s sebou takové pohledy a postoje přinášejí. Nikdo prý nedokáže překročit hranice své kultury, a proto musí uznat, že nemá v ruce nástroje, které by mu dovolily kritickou reflexi kultur odlišných od té své. Má to ovšem jeden ne zrovna malý háček. Multikulturalisté totiž pijí víno a kážou vodu, a aniž to sami tuší, pojídají zakázané ovoce.

N: Nemluv v hádankách. Buď jasnější.

F: Tak dobrá. Zamysli se nad zmíněným dogmatem. Co musí být splněno, aby bylo přijatelné? Mají-li jeho zastánci pravdu, museli poznat, že každému člověku v každé historické době je vlastní zásadní historicko-kulturní podmíněnost jeho myšlení, chtění, cítění a jednání. Tento poznatek je ovšem obecný. Je též nutný, v jejich očích nemůže neplatit. O jeho pravdivosti (objektivitě) a jistotě jsou skálopevně přesvědčeni. Jen ho zkus zpochybnit. Se zlou se potážeš a možná se probereš až za mřížemi. Přitom všem se tváří velmi poučeně a ostentativně demontují tradičním Západem hájené hodnoty objektivity (pravdy), jistoty, obecnosti a nutnosti. Místo nich opěvují kulturní pluralismus, pochybnost, partikularitu-diferenci a dějinnou nahodilost. Protiřečí si až hanba. Mají delší nos než Pinocchio.

N: To si musím promyslet. Chtěl jsi mi říct ještě druhou věc.

F: Proč naši „sluníčkáři“ tak rádi zdůrazňují zločiny Západu, aby srazili k zemi jeho „údajné“ objektivní, jisté, obecné a nutné hodnoty? Předpokládají přitom, že západní člověk v dějinách nerespektoval práva lidí jiných kultur. Pojímají tedy tato práva jako obecně, trans-kulturně platná. Na tuto pravdu s jistotou přísahají. Tím upadají zpět do nepovšimutého kultu tradičních a jimi nenáviděných západních hodnot. Jejich sebevědomě vztyčený nos vyrostl zase o pár centimetrů.

N: Nechme už raději toho. Obchází mě nepříjemné tušení. Musím to všechno nějak strávit.

F: Hlavně už se nedej svádět humanisty v saku a kravatě. Jejich akademické tituly jsou koupené za jejich loajalitu ke lži a podvodu. O pomoc konkrétním lidem v nouzi jim nejde. Fúze velmi rozdílných kultur zavleče multikulturní společnosti do krvavých konfliktů, protože v nich dostávají prostor i takové kulturní pohledy, v nichž nedotknutelná práva jedinců ustupují do pozadí. Jde o dialektiku abstraktně pojatých práv, které ruší samy sebe. Tomu říkáš pomoc konkrétním lidem v nouzi? Pomůžeš jim možná na pár let, ale nakonec je i nás smete brutální střet kultur. Po takové pomocné ruce je lepší se vůbec neotáčet.

N: Nebuď pesimista. Stát má dostatečné prostředky k tomu, aby něčemu podobnému zabránil.

F: To mě vrhá ještě do většího pesimismu. Každý musí vidět, že protlačování multikulturalistické agendy jde ruku v ruce s posilováním státní moci nad občany. Stát si začíná osobovat právo rozhodovat, co si v těchto věcech máme myslet a co již padá za hranice jím stanovené korektnosti. Naše soukromí je stále více dozorováno. Tak začínala nejedna velká totalita. Humanističtí světlonoši na jejím novém příchodu pilně pracují. Blouzní o respektu tradic a zvyklostí cizích kultur, ale tradice a zvyklosti vlastní kultuře západní zašlapávají nemilosrdně do prachu. Musíme být opravdu ve střehu.

N: Přestaň mě strašit. Co mi tedy radíš?

F: Buď chytrý jako had a obezřetný jako holubice.

6. Islám a svoboda náboženství

F: Minule jsem ti ukázal, že odmítání ideologie multikulturalismu neznamená popření spravedlivého respektu příslušníků jiných kultur.

N: To již chápu a přiznám se, že mě to uklidňuje. Nesnáším nesnášenlivé lidi. Skoro jsem tě již řadil k těm, kdo stále straší hrozbou islamizace naší země. To je samozřejmě nesmysl a tyto přehnané obavy vyvěrají z iracionálního strachu a z neznalosti islámu. Jsem skutečně rád, že k takovým lidem nepatříš.

F: Asi tě moc nepotěším. I já se obávám rostoucího vlivu islámu v Evropě i v naší zemi. Dokonce si myslím, že se jedná o extrémně vážnou hrozbu.

N: Copak nejsi zastáncem náboženské svobody? Kdysi jsi mi přece řekl, že s ní nemáš absolutně žádný problém. Neměl bys proto mluvit o nebezpečí, když jde pouze o projev tohoto základního lidského práva. Náboženská svoboda zaručuje každému nárok na hledání, přijetí a hlásání svého náboženského přesvědčení. Když chtějí být muslimové viditelně přítomni v naší společnosti, na našich školách, když touží šířit svoji víru apod., jednají ve shodě s právem na svobodný projev vlastního názoru. Ti, kdo jim v tom chtějí zabraňovat, nepochopili samotné základy demokracie.

F: Toto právo nikomu neupírám. Myslím si však, že islám je s demokracií neslučitelný a že se jedná o ideologii, jež vnitřně rozrušuje svobody, které jsou každému občanovi zaručeny demokratickou ústavou.

N: Jak jsi na to přišel? No jasně, chceš poukázat na násilné skutky některých muslimů a na jejich základě pak hodnotíš islám jako takový. To jsi ovšem na štíru s elementární logikou. Snad nechceš tvrdit, že podle pár extremistů máme soudit o samotné podstatě islámu. Ti naopak pravý islám zrazují. Ne všichni muslimové páchají násilné činy. Určitě je zde určitý, a já bych řekl zanedbatelný počet muslimů, kteří by chtěli omezovat naše svobody. Neházej je do jednoho pytle s umírněnými vyznavači tohoto náboženství. Nedělej z něj agresivní učení. I někteří křesťané by si přáli, aby společnost tancovala podle jejich not. Nebo snad přece jen patříš k těm netolerantním bláznům, kteří mají islám za ztělesněné zlo?

F: Opravdu není dobré hřešit proti elementární logice. Je potěšující, že hodláš ctít její zásady. Činíš to však jen slovy, ne svým myšlením. Stačí se zastavit nad logikou tvého uvažování. Vycházíš z tohoto předpokladu: Jen někteří muslimové páchají násilné skutky, tedy islám jako takový není špatný a násilný, neboť není možné falešně zobecňovat. Teď si dosaď místo „muslimové“ „nacisté“ – jen někteří nacisté páchali násilné skutky, proto nacismus jako takový není špatný a násilný, neboť nelze falešně zobecňovat.

N: Ty jsi snad zešílel? Srovnáváš islám s nacismem? S tebou se nedá vůbec bavit. Netušil jsem, že jsi až takhle extremistický!

F: Uklidni se. Jen se zamýšlím nad logikou tvé argumentace. Vždyť víš, že ne všichni nacisté fakticky zabíjeli druhé. Byli to mnohdy vzdělaní lidé a nikdy se násilně neprojevovali. Jen akceptovali nacistickou ideologii, o níž často ani nebyli dobře informováni. Nemůžeš je házet do jednoho pytle s nacistickými vrahy. A přesto určitě neřekneš, že z toho plyne neškodnost nacismu. Tady vidíš, že tvá argumentace je nepřijatelná. Nejsem to já, kdo je na štíru s elementární logikou.

N: Dobře, uznávám to. Zároveň je ale zřejmé, že z toho neplyne ani závěr o závadnosti islámu. Jen to, že tímto způsobem prostě nelze platně poukazovat na jeho mírumilovnost. Vysvětli mi tedy, proč si myslíš, že aplikace svobody náboženství na islám není správná.

F: Islám není jenom náboženství. Je to také politická ideologie. K podstatě islámu patří, že z principu nerozlišuje a nechce rozlišovat sféru náboženskou od sféry politické.

N: No prostě jiný přístup, než na jaký jsme zvyklí. Proč by nám to mělo vadit?

F: Protože to má naprosto nepřijatelné důsledky. Mám tady jednu dobrou Encyklopedii politického myšlení. Poslouchej, jak je v ní definována politika: „Politika je proces, v němž skupina lidí, jejichž názory a postoje jsou rozdílné, dosahují kolektivních rozhodnutí, která jsou považována za závazná a jsou prosazována jako normy společného jednání“. Považuji to za přiměřené vystižení toho, jak my Zápaďané rozumíme politice.

N: Co to má společného s tématem naší diskuse?

F: Těmi kolektivními rozhodnutími jsou většinou zákony, které vydává zákonodárná autorita. Takové normy jednání jsou závazné, a pokud se proti nim proviníš, podléháš sankcím. Politická autorita rovněž disponuje represivními složkami jako je třeba policie, která může zasáhnout proti všem, kdo zákony nerespektují. V islámu je to díky uvedenému nerozlišení tak, že zákon náboženský je zároveň zákonem „politickým“ – jeho dodržování je vynutitelné silou. Křesťanství sféru politickou a náboženskou odděluje, a proto odmítá zajišťovat respekt svých norem cestou represí. Žádný křesťan si z tohoto důvodu nemůže přát, aby se křesťanství politizovalo, aby se ustavil křesťanský stát, aby v něm bylo dovolené vynucovat silou křesťanský názor a životní postoj. To by bylo hrubým znásilněním svobody člověka a pošlapání práva na náboženskou svobodu. Platí tedy pravý opak toho, co jsi řekl: Kdo brání šíření islámu na veřejnosti, na školách, je obhájcem náboženské svobody a obráncem demokratických hodnot.

N: Opravdu je výpadek rozlišení mezi rozměrem náboženským a politickým tak fatální? Nepřeháníš? Vždyť podle té definice musí politika spočívat na kolektivních rozhodnutích. Nedokážu si představit, že by se u nás politikové shodli na prosazování islámského práva ve společnosti.

F: Stačí, že budou tolerovat jeho uplatňování v rámci komunit, které žijí na našem území. To je první krok k uznání jeho rovnoprávnosti s naším právním řádem. Svobodné šíření islámu pak může vést k tomu, že se oblast platnosti jeho práva bude rozšiřovat. Vynutitelnost jednání v souladu se spravedlivými zákony vydanými legitimní politickou autoritou je požadavek přirozeného práva. Pokud bys ale takto chtěl na lidech vynucovat respekt zákonů náboženských, dopustil by ses zločinu proti jejich právu na svobodný názor a znásilnil bys jejich náboženskou svobodu. Islám nemůže jinak než vynucovat své požadavky silou, nemá v povaze vyčlenění politické sféry jako autonomní, na náboženství nezávislé činnosti. Považuje to jednoduše za herezi. Nemůže se smířit s tím, že někdo myslí a žije jinak, než jak to stanoví jeho zákony. Pro naše svobody představuje extrémní hrozbu. Kdo popírá uvedený rys islámu, uniká mu radikalita této víry, která tolik přitahuje i mnohé západní lidi kvůli jejich duchovní vyprahlosti.

N: Je to na mě dost těžké. Nemůžeš to říct jinými slovy?

F: Politická organizace společnosti je spojená s možností legitimního použití síly proti narušitelům společenského řádu. Náboženství, které neuplatňuje své nároky mimo politickou oblast, nýbrž vstupuje do ní a upravuje základní společenské vztahy podle svých požadavků, přebírá nutně kompetence nejvyšší politické autority včetně legitimity aplikace síly proti těm, kdo se jim nepodvolí.

N: Zase mám o čem přemýšlet. Máš-li pravdu, pak by to měnilo můj pohled na mnohé diskuse o hrozbě islamizace naší společnosti. Každé chlácholení a rozptylování obav by se tříštilo o skalisko nerozlišení politiky a náboženství v islámu. To se zdá být skutečně zásadní negací práva na náboženskou svobodu.

F: Proto snad již nahlížíš, že obava z islámu není strachem z neznámého, nýbrž z toho, co známe až příliš dobře. My starší jsme totiž na vlastní kůži zakusili, jaké je to žít v režimu, v němž se trestají „nesprávná“ přesvědčení a „diverzní“ postoje. Nechci, aby se něco takového znovu opakovalo.