Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 14.
Roman Cardal
V této rubrice bychom chtěli postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné.
25. Judaismus a evropská kultura
N: Judaismus tvoří jeden z kořenů evropské kultury. Je na něm z filosofického hlediska něco zajímavého?
F: Obrat kořeny evropské kultury je metaforický a nad jeho vhodností se vznáší výrazný otazník. Stanovuje se jím analogie mezi kulturou a rostlinou, což je v mnohém ohledu nepřiměřené. Kultura se totiž liší od rostlin právě v tom, že neroste spontánně podle již daných zákonitostí, že nesměřuje k nějakému predeterminovanému stavu. U rostlin je již od počátku určeno, do jaké podoby se mají vyvinout. Ze semínka kopretiny se stane kopretina, ze semínka pampelišky pampeliška. Kulturní růst se naopak může odvíjet různými směry a může dosahovat různé výše. A když už padla zmínka o kulturních kořenech, nezapomeňme na to, co ne bezdůvodně tvrdí řecký filosof Platón. Učinil podobné srovnání, ovšem namísto kultury dosadil lidskou bytost. V jeho pohledu je člověk obrácenou rostlinou, jejíž kořeny nejsou v zemi, nýbrž v nebi. Z nebe totiž čerpá to, co je pro jeho život nejdůležitější. Ptáš-li se tedy, co může filosofa na judaismu zajímat, mohu odpovědět s využitím Platónova příměru: Judaismus je náboženství a kultura, jejichž kořeny jsou obráceny k nebi.
N: Jak může filosof mluvit o nějakém nebi? To je přece čistě náboženský pojem.
F: Ne tak docela. Pro Řeky bylo nebe nejvyšší sférou viditelného světa, a jak víš, Platón „nad“ ni klade ještě další rozměr skutečnosti, tzv. hyperuranion, což je dimenze ideálních struktur hmotné skutečnosti. S náboženstvím to nemá opravdu nic společného. Jistě by šlo použít i nějaké jiné slovo, ale když už ve starých filosofických textech narážíme na tento termín, musíme mu správně rozumět. Označuje neempirickou, transcendentní skutečnost, k níž má člověk a v případě judaismu i celá kultura zcela zvláštní vztah.
N: Jako filosof si tedy na judaismu všímáš toho, že je jako kultura živen z transcendentní oblasti? Neplatí to ale o všech kulturách? Již dávno bylo prokázáno, že kultury vznikly z náboženských kultů, a že tedy všechny mají religiózní původ. Jelikož je náboženství vztahem člověka k přesažné, nad-světné skutečnosti, mají i kultury, alespoň v původním smyslu slova, své kořeny „v nebesích“.
F: Z hlediska judaismu to není přijatelný výklad povahy kultur. Nikdy jsi nečetl, že Židé neuznávali božstva jiných náboženství a kultur jako legitimní obyvatele „nebes“?
N: Samozřejmě jsem o tom zpraven. Ale nevidím na tom nic zvláštního. Každé náboženství považuje svého boha či své bohy za ty nejlepší a božstva jiných náboženství odsuzuje. Židé svou nevraživostí vůči bohům ostatních národů nečinili nic zvláštního. Proč o tom tedy mluvíš jako o specifickém znaku judaismu?
F: Protože Židé přišli s přesvědčením, že „nebe“ může patřit jen jednomu Bohu, který je Tvůrcem celého vesmíru. Nechtěli připustit, že by v něm mohli sídlit ještě jiní bohové. Z filosofického hlediska je monoteismus jediným akceptovatelným řešením problému Boha, neboť koncepce plurality bohů je vnitřně rozporná. Všimni si, že s podobnou obtíží se potýkali i velcí řečtí filosofové jako Xenofanes, Platón a Aristoteles. Snažili se dospět k takovému pojetí Boha, které by nebylo zatíženo ničím, co není s jeho filosofickým pojetím slučitelné. Filosoficky řečeno, existuje-li Bůh, pak musí být pouze jeden. Vrátíme-li se k otázce kultur, znamená to, že jestliže se opírají o náboženství uznávající vícero bohů či boha s charakteristikami odporujícími racionálně akceptovatelné povaze božské reality, nemají žádné kořeny „v nebi“. Nebe je symbolem pro jediného Boha. Odpor Židů vůči božstvům cizích národů se může na první pohled jevit jako typická náboženská xenofobie, která se objevuje u každého religiózního společenství, ale jeho podstata je ve skutečnosti odlišná. Jde o odpor k falešným podobám Boha, jehož čistý obraz měli Židé za úkol uchovat nejen pro sebe, ale i pro celý svět.
N: Stejně mi není jasné, proč by jen pro judaismus mělo být typické, že má jako náboženství a kultura své kořeny „v nebi“. Jmenoval jsi tři řecké filosofy, takže vedle judaismu bys měl tuto vlastnost přiznat přinejmenším i řecké kultuře.
F: Přehlížíš jeden podstatný rozdíl. Xenofanes, Platón i Aristoteles tvořili naprosté výjimky v záplavě starořeckého polyteismu. Jejich myšlení nemělo na řeckou kulturu a náboženství prakticky žádný vliv. Náboženství antických Řeků, které pronikalo celou jejich kulturou, bylo a zůstalo hluboce antropomorfní. Počet řeckých bohů, polobohů a božských hrdinů je tak obrovský, že se v nich sotva vyznají i ti nejlepší odborníci.
N: Jakže? Platón a Aristoteles nijak neovlivnili řeckou kulturu? To přece nemůže být pravda! Vždyť patří k největším myslitelům celé řecké antiky. Když neměli žádný kulturní vliv tito velikáni, kdo ho tedy měl namísto nich?
F: Prakticky nulový dopad myšlení Platóna a Aristotela na antickou řeckou kulturu nesouvisí s tím, že by nebyli dostatečně velcí a geniální, ale jednoduše s tím, že působili v době zanikání helénské kultury. Platón byl Aristotelův učitel a Aristoteles byl povolán jako vychovatel na dvůr Filipa Makedonského, aby se podílel na formaci jeho syna Alexandra. Nástup Alexandra Velikého na makedonský trůn pak znamenal konec samostatnosti řeckých států a epocha helénská byla vystřídána helenismem. Platón i Aristoteles byli samozřejmě velmi vlivní myslitelé, ovšem jejich práce vydala své plody až později. Takže zůstává v platnosti výše uvedené tvrzení, podle něhož ani kultura a náboženství klasického Řecka nemělo kořeny „v nebi“.
N: Ač nerad, smiřuji se s tím, že pouze staří Židé čerpali to podstatné pro svoji kulturu a náboženství z oblasti, která přesahuje náš svět. Ale stejně je to velmi zvláštní. Proč to byli právě oni, a ne někdo jiný?
F: Na stránkách Starého zákona se píše o vyvolení Izraele ze strany Boha, ale o tom se jako filosof nemohu vyjadřovat. To, k čemu se vyslovit mohu, je bezpochyby doložitelný fakt, že uctívali Boha Tvůrce. Je-li Bůh Tvůrcem, je zaprvé zásadně vyvýšený nad veškerý konečný svět a zadruhé je veškerá aktivita pouze na jeho straně.
N: Vím, že se ve filosofii objevují důkazy stvoření jako naprosté bytostné závislosti světa na transcendentní příčině. Protože nejsem filosof, nejsem schopen posoudit jejich kvalitu, ale beru na vědomí, že se jedná o autentický filosofický námět. Nerozumím ovšem tvému druhému tvrzení. Proč je v kreacionistické koncepci Boha veškerá aktivita na jeho straně?
F: Protože stvoření znamená, že vše, co tvorové mají, vše, čím disponují – i jejich schopnost jednat – nemají ze sebe, nýbrž od Jiného. I ve své činnosti jsou tedy zásadně podmíněni závislostí na svém posledním bytostném zdroji.
N: Má to nějakou souvislost s tématem naší debaty? Mluvíme o judaismu jako o jednom z kořenů evropské kultury, a přitom jsme náš hovor stočili k problému, který s naším původním námětem nemá už nic společného.
F: Že nemá? Kdyby ses více zamyslel, nemohl bys něco takového tvrdit. Sám jsi na začátku použil obrat kořeny evropské kultury, takže se snaž o pochopení důsledků, které jsou v něm obsaženy. V této analogii má slovo kořen význam nejen původu, ale i cíle kultury. Skrze judaismus jsou jím ovlivněné kultury vedeny k uznání transcendentního původu skutečnosti, v níž je třeba spatřovat i jejich konečnou metu. Kultura by nikdy neměla uzavírat průzory, které zajišťují její otevřenost k nad-historickému osudu člověka. Důsledné naplnění odkazu starých Židů by mělo zabraňovat sekularizaci kultury Západu.
N: Sekularizaci? Co jí míníš?
F: Sekularizace je západní kulturní fenomén moderní doby. Jelikož kultura určuje způsob života, týká se i její sekularizace základní modality lidského žití. Sekularizací označujeme takový způsob myšlení, chtění, cítění a jednání západního člověka, z něhož je každý pozitivní odkaz k transcendentní božské skutečnosti vyloučen. Sekularizovaný člověk žije už jen pro tento svět, pro nějž má latina vyhrazen termín saeculum. Uzavření otevřenosti kultury k transcendentní realitě Boha vede kromě jiného k tomu, že kulturní činnost člověka získává aktivní charakter bez jakéhokoli omezení. V kreacionistickém chápání Boha je spoludáno vědomí závislosti lidské činnosti na zákonech, které by měl člověk respektovat jakožto dané vyšší autoritou. V sekularizované kultuře se člověk stává nejvyšším pánem světa, kterého v jeho činnosti již nic neomezuje a neusměrňuje. Je třeba upozorňovat na nebezpečí, která se v projektu sekularizace skrývají?
N: Promiň, ale nebyl to právě judaismus, který svým dílem k sekularizaci západní kultury významně přispěl? Nebyly mnohé velké postavy moderní sekularizace ovlivněny právě židovským náboženstvím?
F: Jsi dobrý partner pro diskusi. Máš naprostou pravdu. Svou námitkou dáváš na srozuměnou, že judaismus není zcela jednotný nábožensko-kulturní jev. Na jedné straně se dá snadno prokázat, že židovská kultura a náboženství poukazují k transcendentnímu Bohu, který na adresu člověka vznáší legitimní nároky. Na straně druhé je důležité upozornit na existenci kruhů v rámci téže kultury a náboženství, které chápaly své vyvolení ze strany Boha jako příslib ovládnutí všech národů světa, a rozuměly mu v politickém, tj. ve zcela sekulárním smyslu. Není nijak komplikované ukázat, že například moderní ideologie nacismu a komunismu jsou sekularizované verze náboženského příslibu, s nímž přišel starý Izrael. Kdybychom se chtěli pustit do této otázky, museli bychom přejít na pole politické filosofie.
N: Mě by to velmi zajímalo. Mohli bychom se u toho někdy chvíli zdržet?
F: Zajisté. I já považuji takovou diskusi za přínosnou. Dokonce si myslím, že bez ní nelze porozumět současnému politickému dění ve světě. Určité mocné skupiny se politickými prostředky snaží realizovat to, co starozákonní proroci ohlašovali jako cíl existence Izraele; členové těchto uskupení se dokonce hlásí k tomuto dávnému odkazu starozákonních dob. Budeme se ovšem muset omezit pouze na fakta a jejich souvislosti, které jsou filosoficky ospravedlnitelné. Na tomto poli totiž číhá riziko nepodložených fabulací, které celý problém bohužel kompromitují. V každém případě jde o téma, jež při diskusi o kulturních kořenech evropské kultury nelze pominout.
26. Moderní opojenost změnou
F: Žijeme v době převratných změn, které se odehrávají mimo nás i v nás. Když se podíváš, jak se u nás žilo před nějakými padesáti lety a jak tehdy lidé smýšleli, budeš mít pocit velmi dávné a nám již zcela cizí skutečnosti. Vše nové velmi rychle zastarává. Jako by síly minulosti stále prudčeji strhávaly přítomnost do svých útrob. U ničeho již nelze na delší dobu spočinout. Jakmile se objeví něco nového, už hledíme do budoucnosti a doufáme, že má pro nás přichystaná ještě lepší překvapení. Máme ještě vůbec schopnost vychutnat si nerušeně přítomný okamžik?
N: Lamentace nad hektičností dnešní doby jsou všudypřítomné. Rozevlátost našich životů je daní za pokrok, který s sebou přinesla naše civilizace. Otevírají se před námi zcela netušené možnosti, o nichž se předchozím generacím ani nesnilo. Lidé minulosti byli až na malé výjimky upoutáni k jednomu způsobu života a jejich existence byla pohlcena fádní monotónností. Nechtěl bych v takových dobách žít. Dnes máme naopak tak bohatou nabídku zboží, názorů a životních stylů, že vlastně ani nevíme, kam dřív skočit. Jako bychom byli v nějakém obchodě plném lákavých nabídek. Kdo by je nechtěl všechny využít? Člověk může být spokojený ve svém jednotvárném způsobu života, pokud se mu nenabízí žádná jiná alternativa. Ale dnes je takových alternativ tolik, že se již nelze spokojit s nějakou konkrétní formou života, v níž bychom setrvávali příliš dlouho. Je třeba vyzkoušet a ochutnat i jiné podoby žití. S tím souvisí i názorová dynamičnost, která je typická pro současnou mládež. Nikdo se již nechce uvazovat k unylé jednosměrnosti života, protože ta velmi záhy plodí nudu. Změna nás z ní zachraňuje. Přináší něco nového, dosud nezažitého, vyvolává v nás nové emoce. Podobný proces je nutné požadovat i ve sféře myšlení. Pokud ho nevystavíme změnám, nakonec zkostnatí. Z člověka se stane zapšklý konzervativec a tesklivý staromilec, který se v naší dynamické civilizaci vyjímá jako uschlý strom uprostřed bující vegetace. Ptáš-li se tedy, zda si ještě vůbec dokážeme vychutnat přítomný okamžik, odpovídám, že nikoliv. Asi se budeš divit, ale nijak mi to nevadí. Moderní člověk si vychutnává silný proud života, který s sebou přináší stále něco nového. Je vzrušen očekáváním. Cítí se jako ten, kdo vyšel ven ze zatuchlé místnosti a vystavuje se příjemnému vanutí čerstvého vzduchu prosyceného vůní dalekých a neznámých krajů.
F: Je vidět, že je mezi námi výrazný generační rozdíl. Obhajuješ dynamizaci všech vrstev lidské existence s vehemencí, která svědčí o tvé komplicitě s přívalem současných změn, pod jejichž vlnami mizí vše, co naši předkové budovali a za co mnohdy nemálo trpěli a umírali.
N: Komplicitě? Chceš ze mě udělat zločince? Co je špatného na tom, že vítám hlubokou proměnnost lidského života? Nebo snad i ty patříš ke zmíněným konzervativcům, kteří se ukájejí přehrabováním veteše svých dávno překonaných myšlenek a mravů?
F: Víš přece, že jsem filosof. Zajímalo by mě, jak své nadšení pro vše-stravující proměnnost života zdůvodníš. Zatím jsem od tebe slyšel jen exaltovaný popis současného stavu. Nyní bys měl ospravedlnit jeho legitimitu.
N: To nemůžeš myslet vážně! Mám začít ospravedlňovat něco, co je natolik evidentní, že to žádné zdůvodňování nepotřebuje? Taky po tobě budu chtít nějaké nesmyslné vysvětlení. Zdůvodni mi třeba, proč se nyní nacházíš zde, a ne na Marsu.
F: Počkej, nepochopil jsi, s čím se na tebe obracím. Neptám se tě na důvod danosti podoby současného života lidí, který se vyznačuje radikální proměnností. Toužím nahlédnout ne to, že něco takového tady fakticky je, ale že to tak má také být. Jinými slovy, rád bych se dozvěděl, proč je dobré, že staré je vysokým tempem opouštěno a lidé se ženou za stále novým a neznámým. A abych se nevyhnul tvému ironickému dotazu, odpovídám: Jsem zde, a ne na Marsu, protože nemohu být zároveň a ve stejném ohledu na dvou místech. Mám ještě pokračovat v dalším zdůvodňování?
N: Ne, toho mě ušetři. Přeji si co nejrychleji vyřídit toto nedorozumění, které mě unavuje. Právě jsi na sebe prozradil, že svým myšlením beznadějně trčíš v dávnověku. Domáháš se, abych uvedl, proč by něco, co fakticky je, také mělo být. Tvůj požadavek považuji za nesmyslný. Zdůvodňovat budeš muset ty, ne já. Jak jsi přišel na to, že existuje něco, co by mělo být, ale co fakticky není? Copak nevidíš, do jaké absurdity ses zapletl? Co není, nemůže vznášet žádné požadavky vůči tomu, co je. To by bylo rozporné. Proto vše, co fakticky je, v sobě také nese ospravedlnění své hodnoty a legitimity. Moderní doba je navýsost dynamická, staré hodnoty jsou pohřbívány v temných hlubinách minulosti a nic z toho nepotřebuje žádného ospravedlnění. Prostě to tak je. Když se s tím nedokážeš vyrovnat, chyba není na straně moderní skutečnosti, nýbrž na straně tvé. Svým myšlením a cítěním ses ocitl mimo realitu, která je od základu proměnná. V tom ti bohužel nepomůžu.
F: Žádnou pomoc po tobě nežádám. Ale budu tě ještě chvíli obtěžovat. Řekl jsi něco velmi závažného. Tvrdíš, že skutečnost je od základu proměnná. Jak to prosím tě víš?
N: To ti mám zase vysvětlovat banality? Vidím, že dnes nejsi vůbec ve své kůži. Naše debata se točí kolem malicherných samozřejmostí, s nimiž bychom vůbec neměli ztrácet čas. Avšak aspoň se procvičím v ctnosti trpělivosti. Tak poslouchej. Patrně jsi obětí optického klamu, protože po celý život okolo sebe vidíš mnoho stále stejných věcí. Třeba támhleta skála, kterou vidíme z našeho okna, se zdá stále stejná navzdory plynoucím létům. V této podobě tam stála i před sto, dvěma sty…tisíci lety. Nebo tamten starý dub – tyčí se zde již po několik století. Ale byla doba, kdy tu nic z toho nebylo a přijde doba, kdy po těchto věcech nezůstane ani stopa. To platí pro veškerou realitu. Po určitý časový úsek se sice ve svých mnohých momentech zdá neměnná, nicméně toto zdání klame. Fakt je ten, že vzniká, stále se proměňuje a nakonec zaniká. Toť vše. Jsi spokojen?
F: Ke spokojenosti mám hodně daleko. Jestli to chápu dobře, tvrdíš, že proměnnost a nahodilost se týká veškeré skutečnosti. Když mluvíme o skutečnosti, máme na mysli vše, co jakýmkoli způsobem je nebo být může. A o ní jsi právě řekl, že i ona vzniká, mění se a nakonec zaniká. Takže pokud zanikne skutečnost jako taková, co nastane? Nebo co bylo, když ještě žádná skutečnost nevznikla?
N: No, patrně nebylo nic.
F: Jak to myslíš? Existovala či bude existovat situace, v níž nic není?
N: Ano, situace naprostého nebytí.
F: Tak pozor, vyslechni si malou lekci z filosofie. Co není, není – a ani být nemůže. Tedy není ani situace naprostého nebytí. Vždy muselo něco být. Vždy musela existovat nějaká skutečnost. Kdo to popírá, vyvrací se.
N: Proč by tato trvale jsoucí skutečnost nemohla být od základu dynamická a proměnná?
F: Protože musí vždy a zcela nutně vykazovat znaky, které ji typizují jako skutečnost. Tady už přichází ke slovu naše milá filosofie. Myslitelé již dávno před námi dokázali, že každá skutečnost, ať je její podoba jakákoli, musí být v sobě totožná, musí se vyznačovat jednotou, její komponenty se musejí vzájemně lišit, což s sebou nutně nese existenci vztahů atd. Vše, co je, buď existuje v sobě anebo v jiném, a i to jsou základní mody existence skutečnosti. Jedná se o naprosto stabilní, nutné, neproměnné a nepopiratelné strukturní znaky reality jako takové. V tom se realita nikdy nemůže změnit, protože by to znamenalo její naprostou negaci, a tedy navození oné nesmyslné situace naprostého nebytí. Takže mi dovol, abych zchladil tvůj entuziasmus pro moderní přesvědčení o naprosté proměnnosti skutečnosti. Takové přesvědčení je mylné, a pokud ho aplikuješ na lidský život, jehož údajnou hlubinnou dynamičnost jsi tak barvitě popisoval, vede to k velmi tragickým následkům. Uvědom si, že k tobě nemluvím jako nějaký nepoučený ideový vetešník, ale jako ten, kdo odmítá žít ve lži moderního kultu změn, mód a novostí.
N: Proč mi chceš kazit radost ze života takovými děsivými abstrakcemi o neměnné struktuře reality? Vnořit se do proudu zásadních změn je přece tak opojné. Měl by sis ty své filosofické výpady nechat pro sebe a nás mladé nechat na pokoji.
F: Měl bych si je nechat pro sebe? To mě udivuje. Před chvílí jsi mě poučil, že dělení skutečnosti na to, co je, a co by být mělo či nemělo, postrádá smysl. Vzápětí mě však káráš, že mé filosofické úvahy nemají nárok na existenci, že by zkrátka neměly být. Chytil ses do své vlastní pasti.
N: Neříkám, že by neměly být, ale že by sis je měl nechat pro sebe.
F: Tedy neuznáváš legitimitu situace, v níž si tyto filosofické názory nenechávám pro sebe. Z pasti se nevyvlékneš. A ještě jedna poznámka. Blahosklonně jsi mě poučil s tím, že se alespoň pocvičíš v ctnosti trpělivosti. Víš, co je vlastně ctnost? Je stabilním sklonem k určitému typu jednání a právě proto, že je stabilní, udává neměnný směr lidské činnosti, která se naopak vyznačuje nahodilostí a dynamičností. Teze o zásadní proměnnosti života a učení o překonanosti určitých starých náhledů na něj patří do oblasti ideologie. To by tě mělo probudit z tvé přílišné důvěřivosti, s níž se necháváš unášet rychlým tokem moderního žití.
N: Rád bych se tě ještě na něco zeptal, ale už musím běžet. Už jsem měl být dávno na jiném místě. Ale určitě budu přemýšlet o všem, co jsme spolu probírali.
F: Přemýšlení vyžaduje zklidnění. Dokud se nezastavíš, bude se ti všechno jevit v pohybu. Už proto musíš vykročit ven z mělkého koryta, jímž se dnešní život žene dravě „kupředu“. Až přivedeš své rozkolísané myšlenky do klidu, ukáže se ti to, co jsi při tvé neustálé honbě za novými možnostmi nemohl vůbec vnímat.
27. O přikrývání skutečnosti jazykem
F: Znepokojuje mě prudký nárůst DPH v několika posledních letech. To nevěstí nic dobrého. Dost často to zaměstnává mé myšlení.
N: Souhlasím, že neúměrné zvyšování daně z přidané hodnoty není zdravý trend. Odkdy se však ty, filosof, zaobíráš ekonomickými problémy? Co tě vlastně na navyšování DPH znervózňuje?
F: Teď jsme si nerozuměli. Neužívám zkratku DPH ve smyslu daně z přidané hodnoty, ale jako iniciály pro dobře placené humanisty.
N: Dobře placené humanisty? Kdo to má být?
F: Soustřeďují se do stále se množícího počtu tzv. neziskových organizací. Jejich neziskovost se počítá v řádu stovek miliónů korun. Ty jim plynou ze státní kasy, tedy z kapes nás daňových poplatníků. Ač se tváří apoliticky, jsou pevně spjaty s politickými strukturami. Na nich se názorně ukazuje, jak se politika proměnila v „permanentní Mnichov“. Rozhoduje se v ní systematicky o nás bez nás.
N: Jsou-li finanční toky směrem k neziskovým organizacím tak silné, proč se vydávají za nezisková sdružení?
F: Oficiální odpověď by byla asi tato: Jejich cílem není zisk, nýbrž pomoc tzv. znevýhodněným lidem – ženám, homosexuálům, migrantům apod. A právě pro ušlechtilost takového programu se jim dostává štědré finanční podpory ze strany státu. Kdyby člověk neznal skutečné poměry, a mnoho lidí je stále ještě nezná, představoval by si typického člena neziskovky jako charakterního jedince, který nezištně pomáhá potřebným, ale k jeho štěstí a údivu se najednou objevil kouzelný dědeček v podobě státu a zahrnul ho nečekaným bohatstvím. Ve skutečnosti je tento mediálně vychvalovaný typ humanismu velmi výnosný byznys, který splňuje všechny znaky podnikatelské činnosti. Akorát v ní nerozhoduje píle, um a konstruktivní invence podnikatele, ale síla instinktu na peníze společně s ideologickou zaslepeností či zlovolností. Neziskovky jsou v mnohých případech jako supi, kteří se slétají k bohaté hostině placené štědrou rukou politických elit. Chudoba spoluobčanů, kteří mají tu smůlu, že se nevejdou do kategorie „znevýhodněných“, vytvořené podle ideologických zásad, je nijak netrápí. Za pomoc takovým „obyčejným“ lidem by se jejich měšce nenaplnily zlaťáčky. Pomáhají totiž za tučný bakšiš a svoji chamtivost zakrývají humanistickým nátěrem. Kdyby jim šlo opravdu o lidi v nouzi, nemohli by si nevšímat tisíců vlastních spoluobčanů, kteří se den co den potácejí v bídných poměrech.
N: Nepřeháníš trochu? Já osobně znám několik lidí, kteří pracují v rámci několika neziskových organizací, a těm rozhodně z jejich nasazení žádný velký zisk nekyne. Dělají tuto práci z vlastního přesvědčení, a proto si jich nesmírně vážím. To, co jsi právě řekl, je ve vztahu k nim neomluvitelnou urážkou. Měl by ses stydět.
F: Můj názor má do přehánění hodně daleko. Nemluvím totiž o všech neziskových organizacích. Jistěže existují i takové, které pomáhají tam, kde je to skutečně třeba a jejich základní motivace není korumpována touhou po zbohatnutí a ideologickou záští. Takové případy jsou však pro politické elity, které reprezentují současný levicový liberalismus, nepříliš zajímavé. Hovořím o neziskovkách, na jejichž bedrech leží realizace přesně určitelných politicko-ideologických cílů. Ty spočívají v pomoci neboli v tzv. osvobození znevýhodněných osob z jejich situace. Ženy je nutné vytrhnout z jejich tradiční role matek v rodinách, jinak sexuálně orientované lidi je nezbytné chránit před starými předsudky homofobů, imigrantům je povinné zjednat právo na nový domov, který odchodem ze své vlasti ztratili. To vše velmi dobře slouží k potření těch společenských struktur, o nichž konzervativci mluví jako o tradičních či přirozených. Díky uvedenému ideologickému pozadí se neziskovkám pracujícím v těchto oblastech dostává mimořádné finančně-ideové státní podpory. Pečovatele o znevýhodněné je zkrátka třeba systematicky zvýhodnit. Humanismus v nastíněném pojetí je značně lukrativním krédem.
N: Dá se tato pozice ještě vůbec považovat za humanismus? Něco mi říká, že to s ním již nemá nic společného. Humanismus je šlechetná víra. To, co popisuješ, je jeho odporná karikatura.
F: Máš pravdu. Humanismus je postoj, v němž se přisuzuje ústřední místo člověku právě proto, že je člověkem. Lidská bytost je v něm považována za nositelku výrazné hodnoty, díky níž si zasluhuje naši speciální pozornost a péči. Tato hodnota člověka je v autentickém humanismu také výlučnou motivací činností, které směřují k podpoře a ochraně lidského života. Stavět se za lidská práva z jiných důvodů a dovolávat se přitom humanity je mimořádná zvrhlost. Já sám se dívám na podnikatele v humanismu jako na zrůdy. Jejich zrůdné myšlení se rodí z různých podnětů. Nejvýrazněji se na jeho vzniku a upevnění podílejí četné humanistické fakulty s jejich humanistickými studijními programy. Jejich absolventi pak v řadách zmíněných neziskovek proměňují osvojené „ušlechtilé“ zásady v realitu revolučních a „osvobozujících“ činů.
N: Vypadá to tak, že nezisková organizace, humanismus a podobné termíny jsou silně zavádějící. Jejich úkolem je přikrýt to, co nemá vyjít na světlo světa.
F: Přesně tak. V zaběhlém žargonu se mluví o politicky korektních termínech. Od určité doby levicově liberální politické elity pochopily, že je nezbytné získat loajalitu občanů ke svým revolučním programům. Ta se dá nejlépe zajistit formováním myšlení nových generací prostřednictvím médií a vzdělávacích institucí. Kdo ovládne jazyk, ovládne myšlení lidí. Když se uživatelé jazyka budou systematicky nutit, aby bílou nazývali černou a černou bílou, po uplynutí určitého času bude mít modifikace jazyka zásadní vliv na modifikaci myšlení těch, kdo takový jazyk užívají a jsou nuceni užívat. Už nebudou bílou pouze označovat jako černou, nýbrž budou si přímo myslet, že bílá je ve skutečnosti černá. Tak to psychologicky u člověka funguje a úspěšnost masivní manipulace s jazykem máme přímo před očima.
N: Mně se zdá, že navzdory usilovné snaze levicových liberálů klade společnost stále dosti tuhý odpor. Denně se na ní sice snáší proud jazykových novostí jako jiná sexuální orientace, reprodukční zdraví, rozlišování islámu a islámského extremismu a podobně, ale lidé si stále myslí svou. Když je slyšíš mluvit v soukromí, vůbec takové ideově posvěcené termíny neužívají. Hovoří hezky postaru, což v tomto případě znamená hezky jadrně.
F: To se týká spíše starší generace, která má ještě v paměti ideové strategie totalitního komunistického režimu. Mládeži, která již prošla institucionální ideologickou masáží ve školách, se této imunity bohužel nedostává. Nepodceňuj vážnost situace. Dala by se totiž popsat slovy, jimiž se v Pánu prstenů Gandalf obrací na Legolase: Věci jsou dále, než si myslíš. Sauronovy síly se daly do pohybu.
N: V moderní době nabyla jazyková válka na důležitosti hlavně díky rozvoji nových komunikačních technologií. Někdy skoro závidím lidem dávné minulosti, do jejichž myslí neměli držitelé politické moci tak snadný přístup. Možná zotročovali jejich těla, duši jim však tak lehce ukrást nedovedli.
F: Možná se budeš divit, ale politikové minulosti nerazili jen mince se svou podobou. Razili dokonce i nová slova, jimž dávali zcela opačný význam, než jim ve skutečnosti náležel. Jazykové lakování narůžovo nepříjemné reality je velmi staré. Aténský zákonodárce Solón použil tuto politickou strategii šest století před Kristem proto, aby do vědomí lidí propašoval přesvědčení o pozitivnosti věcí, které byly fakticky obtížné, nepříjemné či dokonce škodlivé. Poslechni si k tomu úryvek z jednoho slavného starořeckého zdroje: „Zdá se, že způsob, jakým Atéňané v novější době zakrývají ošklivost některých věcí pěknými a ušlechtilými názvy a uhlazeně je zkrášlují – nevěstky například nazývají přítelkyněmi, daně odváděné státní pokladně příspěvky, posádky strážkyněmi měst a vězení obydlím – vymyslel chytře první Solón“.
N: To je neuvěřitelné. Takže politicky korektní jazyk není zase taková novinka, jak jsem se domníval. Vlastně jsme se v mnohých ohledech neposunuli o mnoho vpřed. Lidé, kteří dnes žijí na psí knížku, se mezi sebou také nenazývají pravým jménem jako smilníci, ale jako přítel a přítelkyně. Děvka si jazykově rovněž přilepšila a stala se z ní poskytovatelka sexuálních služeb. Západní ozbrojené jednotky v některých částech světa neprovádějí operace okupačních vojsk, nýbrž mírovou misi podpořenou občasným humanitárním bombardováním.
F: Vidíš, že pozornost k antice pro nás může být velmi poučná. Určitě tě nepřekvapím, když řeknu, že antičtí myslitelé sváděli s rodící se hydrou politické korektnosti nesmiřitelný zápas. Každému je znám Sokratův, Platónův a Aristotelův postoj ve sporu o roli rétoriky v životě člověka, zvláště v jeho životě politickém. Všichni jmenovaní myslitelé hájili názor, podle něhož je mírou myšlení realita, a pokud ji pouze přejmenujeme, nepřestane být tím, čím je. Ve světle jejich odkazu je patrné, že když nazveme nějaké zločinné spolčení neziskovou organizací, zločinnost podniku se odstraňuje jen z myslí lidí, ne ze skutečnosti. Když nazveme nelidskou ideologii humanismem, v realitě se nic nezmění, jen její vnímání je přefiltrováno růžovými brýlemi. Platí to i v opačném gardu. Označí-li ideo-policie nezávislé zpravodajské zdroje za kremelskou propagandu, mnoho lidí k nim sice ztratí důvěru, ale ve skutečnosti jde v mnohých případech o prameny informací o reálném stavu věcí, které se „humanisté“ snaží zoufale skrýt před zrakem veřejnosti.
N: Co má tedy dělat člověk, jenž svým myšlením nechce uváznout v síti nastraženou moderními humanisty?
F: Hledat a říkat pravdu, protože pravda, jak dobře víš, vede k osvobození.