Embedded Files
Ondřej Lehký
V poznámkách ke svému textu o politické autoritě1) cituje Roman Cardal úryvek ze slavné knihy španělského filozofa a esejisty, Josého Ortegy Y Gasset Vzpoura davů2). Po přečtení Cardalovy studie mě napadlo, že by bylo dobré představit či připomenout hlavní myšlenky této knihy čtenářům Distance. Tento záměr jsem pojal před několika lety. Začal jsem psát text na dané téma, nicméně jsem jej nedokončil a odsunul stranou. Nyní, po několika letech, jsem došel k závěru, že by přeci jen stálo za to text dokončit. Vzpoura davů totiž náleží k mým oblíbeným knihám. A především: Jedná se o knihu, která je po mém soudu stále navýsost aktuální. Mnohé z toho, co Ortega napsal, vypovídá více o současnosti než o době svého vzniku. Chtělo by se říci: Autor pořídil před dvaadevadesáti lety náčrt, který se postupně proměnil v obraz, vyzařující plnými barvami. Tak některé pasáže Vzpoury davů vskutku působí. Alespoň na mě.
První část textu bude věnována prezentaci hlavních myšlenek knihy3). V druhé části se pokusím o jejich zhodnocení. Dlužno dodat, že ne vše ze Vzpoury davů považuji za nosné. Kniha je plná vynikajících postřehů a pronikavých úvah, některé autorovy představy a vize však vyvolávají značné pochybnosti. O tom níže.
Vzpoura davů, charakteristika davu
Ortegova nejznámější kniha dnes představuje již klasické, proslulé a hojně připomínané dílo; už samotné sousloví, tvořící její název, se dočkalo jistého věhlasu. Vzpoura davů je totiž mimořádně přiléhavým označením pro unikátní fenomén, který se stal jedním z nejzřetelnějších atributů kulturního vývoje západní společnosti přinejmenším od poloviny minulého století. Zdá se, že Ortega byl prvním myslitelem, který tento fenomén rozpoznal a podrobil důkladné analýze, a to o mnoho let dříve, než vstoupil ve všeobecnější povědomí.
Co tedy přesně termín vzpoura davů znamená? To oznamuje španělský myslitel hned v úvodu svého textu: Pro současný evropský veřejný život je nejdůležitější, ať už v dobrém či ve zlém, fakt, že davy dosáhly plné společenské moci. Protože však davy, právě proto, že jsou davy, nemohou a neumějí řídit svou vlastní existenci, tím méně vládnout společnosti, trpí nyní Evropa nejvážnější krizí, jaká mohla země, národy a kultury potkat. Tato krize není v historii první: Její podoba a následky jsou známy. I její jméno známe. Říká se jí vzpoura davů.4)
Slovo dav obvykle chápeme jako pojem z řádu kvantity. Jedná se o označení pro velké či ohromné množství lidských jedinců, ať už se toto množství nachází na nějakém určitém konkrétním místě, či je jen jaksi abstraktně a nerozlišeně myšleno či nahlíženo. „Davu“ lze ovšem rozumět i jiným způsobem; k tomu je však třeba překročit z řádu kvantity do řádu kvality.
Pojem davu je kvantitativní a zrakový. Přeložme jej bez deformací do sociologické řeči. V ní se setkáváme s ideou společenských mas. Společnost je vždy dynamickou jednotou dvou složek: menšin a mas. Menšiny jsou jednotlivci nebo skupiny jednotlivců určitým způsobem blíže vyznačených. Masa je celek osob bez určitého znaku. Masami nesmíme však chápat pouze především „dělnické“ masy. Masa je „člověk průměrný". Takovým způsobem se to, co bylo čirou kvantitou, proměňuje v určení kvalitativní: je jím jednotvárnost, pan Kdekdo, člověk, který se neliší od ostatních lidí a pouze v sobě opakuje rodový typ… Dav lze rovněž definovat jako psychologický jev, aniž je nutné čekat, až se jednotlivci shluknou. I u jedince můžeme určit, zda patří k davu či nikoli. Davem je všechno to, co si ze zvláštních důvodů necení sebe sama ani ve zlém, ani v dobrém, ale co se samo cítí být „jako ti druzí“, aniž se ho zmocňuje úzkost, a naopak se ze své totožnosti s ostatními přímo raduje. Uvažujme prostého člověka, který si usmyslí hledat zvláštní důvody své ceny: ptá se sama sebe, zda má pro to či ono nadání, vyniká-li v nějakém ohledu, a který shledá, že na něm nic výborného není. Takový člověk se bude cítit jako chatrný, všední, nenadaný, ale nebude se cítit davem.5)
„Přináležitost k davu či mase“ je podle Ortegy synonymem pro průměrnost. Tuto průměrnost si ovšem nelze představovat jako důsledek absence nějakého zvláštního nadání či mimořádných schopností (např. v oblasti umění, vědy či sportu), díky nimž určitý „obdarovaný" jedinec ční nad většinou lidí „všedních, obyčejných". I člověk „chatrný, všední, nenadaný“ může být stále natolik osobitý, že se bude „davové existenci“ vymykat. Člověk se nestane davem, bude-li s to uchovat si dostatečnou míru vnitřní nezávislosti, nepropadne se do neosobnosti masy, pakliže se navzdory všem vnějším tlakům, často velmi svůdným a zdánlivě osvobozujícím, bude snažit žít v souladu s poznanou pravdou, třebaže to nebude vždy snadné. Právě rezignace na jakoukoliv skutečnou osobitost, na potřebu být věrný svému autentickému přesvědčení, k jehož utváření je často třeba vyvinout nemálo sil, nejlépe charakterizuje zástupce davu. Ten přijímá především to, co přichází z vnějšku, co se nabízí snadno a levně. Proto jsou jeho představy o realitě povrchní a plytké.
Proti davovému plebejství Ortega vyzdvihuje aristokratické smýšlení a aristokratický způsob života. Těmto pojmům je ovšem třeba správně rozumět, neboť snadno podléhají dezinterpretaci. Mluví-li se o „skupině vybraných", vždycky se najdou ničemníci, kteří smysl tohoto výrazu obrátí naruby a tváří se, jako by nevěděli, že člověk „vybraný“ není domýšlivec, jenž se považuje za něco víc než ostatní, ale ten, kdo od sebe žádá více než druzí, i kdyby potom ve své osobě vyplnění těch vyšších požadavků nedosáhl. Je nepochybné, že nejradikálnější třídění, které lze mezi lidmi provést, je třídění na dva druhy osob: osoby, jež od sebe chtějí mnoho a hromadí před sebou nesnáze a povinnosti, a osoby, jež od sebe nic zvláštního nepožadují, pro které žít znamená být v každém okamžiku tím, čím dosud byly, bez úsilí zdokonalit se, podobné kusům korku, houpajícím se na vodě.6)
Ortegova charakteristika „člověka vybraného“, stejně jako jeho rozdělení lidských bytostí na dva základní druhy osob, vyniká jednoduchostí a výstižností. Každý vnímavý čtenář má jistě s „duševními aristokraty“ i s „lidmi pokleslými“ bohaté zkušenosti. A pakliže sám sebe považuje spíše za „člověka vybraného“, určitě se nebude nad „člověkem průměrným“ sebevědomě vyvyšovat či pohrdlivě ušklíbat. Pýcha nepochybně nepatří k znakům vybranosti. Zároveň lze však stěží pominout skutečnost, že velké množství lidských jedinců tíhne jaksi samovolně k povrchnosti, pohodlnosti a jakési vnitřní nehybnosti, plodům to zásadní neochoty k bolestnému sebepřemáhání, jež představuje nutnou podmínku intelektuálního a mravního růstu.
S ohledem na výše řečené je nutné zdůraznit, že rozdělení osob, které Ortega provádí, má vpravdě univerzální záběr. Bylo by tedy zásadním omylem domnívat se, že „lidé vybraní“ přísluší k určité společenské vrstvě, zatímco „lidé pokleslí“ k jiné. Ortega zdůrazňuje úpadek tradiční šlechty, která ve značné míře zapomněla na „šlechtictví ducha“ a oddává se povrchnímu, duchaprázdnému způsobu života, stejně jako pozoruhodný nárůst „davově“ smýšlejících i žijících pseudointelektuálů, kteří se rekrutují převážně ze střední třídy. Vedle toho pak poukazuje na fakt, že mezi dělníky, kteří v dřívějších dobách představovali nejryzejší produkt „modu davové existence“, lze nyní nalézt mnoho jedinců se znamenitě ukázněnými dušemi7). Plebejský dav a elitní menšina se tedy nacházejí uvnitř každé sociální skupiny či třídy.
Nástup davů
Nástup davů na společensko-politickou scénu západní Evropy představuje pochopitelný důsledek historických procesů předchozí doby. První třetina dvacátého století s sebou přináší postupné odstraňování sociálních nerovností a zanikání společenských výsad určitých vrstev, čímž jen dochází k realizaci představ a snů osvícenských či liberálních myslitelů osmnáctého a devatenáctého století. Ve většině západních zemí se začíná naplno realizovat koncept liberální demokracie. Sám Ortega se otevřeně hlásí k idejím politického liberalismu, který považuje za nejlepší politickou teorii, zároveň však varuje před hrozivými dopady, jež může způsobit její špatné pochopení. Pravá demokracie nesmí rezignovat na požadavek vlády „duševní aristokracie“, naopak: Pakliže by taková aristokracie ztratila zásadní vliv na chod věcí veřejných, liberální demokracie8) by nutně devalvovala v tyranii mas, a tedy v jakousi „hyperdemokracii“ či snad „lůzokracii“.
Starou demokracii mírnila notná dávka liberalismu a nadšení pro zákonnost. Při službě těmto zásadám se jednotlivec zavazoval, že v sobě zachová nesnadnou disciplínu. Pod ochranou liberální zásady a právní normy mohly menšiny jednat a žít. Demokracie a zákon, zákonné soužití, to byla synonyma. Dnes jsme svědky vítězství jakési hyperdemokracie, v níž dav jedná přímo, bez zákona, fyzickým nátlakem, vnucováním svých přání a svého vkusu. Je nesprávné interpretovat novou situaci, jako by se dav přesytil politikou a svěřil její provádění vybraným osobám. Právě naopak. Tak se dělo dřív, to byla právě demokracie. Dav měl koneckonců zato, že menšiny politiků přes všechny své nedostatky a chyby rozumějí veřejným otázkám trochu víc než on sám. Dnes si dav naopak myslí, že má právo vnutit a učinit zákonem své hospodské rozumy. Pochybuji, že by v historii byly doby, kdy se tak velké množství lidí ujalo bezprostřední vlády, jako je tomu dnes... Totéž se děje i v ostatních oblastech, obzvláště duchovní. Možná se mýlím, ale když spisovatel bere do ruky pero, aby psal o námětu, který obšírně prostudoval, má dojem, že průměrný čtenář čtoucí jeho výtvor nemá v úmyslu, jestliže se pisatel neshoduje s těmi všednostmi, které čtenář nosí v hlavě, nechat se od něho poučit, ale naopak vynášet nad ním soudy. Kdyby se jednotlivci vytvářející dav pokládali za zvlášť povolané, šlo by jen o případ osobního omylu, takto je to však skutečná sociologická zvrácenost. Naši dobu vyznačuje to, že všední duch, vědomý si své všednosti, si troufá hájit právo na všednost a všude je vnucuje.9)
Davovému člověku je tedy vlastní jakýsi zvláštní druh sebevědomí, který představuje skutečné historické novum. Domnívá se, že je oprávněn vyjadřovat se k věcem, jejichž podstata mu často zcela uniká. Cítí se být kompetentní hodnotit záležitosti z oblasti politiky, morálky, umění či náboženství, ačkoliv se jedná o skutečnosti, které mnohdy nechápe a které jej přesahují. U davového člověka lze tedy oprávněně mluvit o výrazné absenci schopnosti sebereflexe, jež pramení z nedostatku pokory. Člověk davu je tak jedincem z principu zpupným, třebaže si toho vůbec nemusí být vědom.
Řekli jsme, že davový člověk představuje v určitém smyslu vpravdě nový dějinný fenomén. Některé základní rysy, které jsou mu vlastní, se totiž u lidí dřívějších dob nevyskytovaly, a pokud snad ano, pak v mnohem omezenější míře. Zároveň však bylo řečeno, že davový člověk je ryzím ztělesněním „duševního plebejství“, a takové plebejství jakožto přízemnost, mělkost či vulgárnost ducha samo o sobě jistě žádné novum nepředstavuje. Od počátku svých dějin jsou lidé sváděni k intelektuální pasivitě a mravní podprůměrnosti. A lze rozumně předpokládat, že vzájemný poměr mezi aktivními, kreativními menšinami a vesměs pasivní, netvůrčí masou byl ve všech dobách zhruba stejný. Nicméně společnosti dřívějších dob, jež byly uspořádány hierarchicky, znemožňovaly jaksi z podstaty, aby se intelektuální a mravní mělkost stala určujícím kulturně-společenským faktorem. Jakkoliv byly aristokratické elity v různých dobách mravně pokleslé a zkorumpované, přece jen si uvědomovaly, často třeba jen díky pudu sebezáchovy, že k samotnému přežití společnosti, a tím i jejich vlastnímu přežití, je třeba pěstování jistých ctností.
Měla-li určitá společnost vzkvétat či jen prostě udržovat svou dosavadní úroveň, bylo zkrátka nezbytné, aby ti, kdo tuto společnost tvořili, byli obeznámeni se skutečným smyslem a zadáním svého života. Přitom bylo všeobecně známo, že správně chápaný a vedený život není myslitelný bez neutuchající námahy a náročného překonávání překážek, a to navzdory tomu, že praxe se s teorií často dramaticky rozcházela. Nebylo však sporu o tom, kde se nachází ideál. Byl-li poddaný či na správě věcí veřejných se nepodílející lid ze strany elit (šlechty, vzdělanců, církví) od dětství formován či vychováván ve zmíněném duchu, pak v zásadě nebylo možné, aby se převládajícím lidským prototypem stal „davový jedinec“, který ovládl moderní dobu.
Situace se radikálně mění s nástupem demokratických režimů na scénu západního světa. Osvícenské ideje všeobecné občanské rovnosti a z ní vyplývajících politických práv se stávají skutečností. Mnohostranná společenská emancipace dříve nějakým způsobem podřízeného či nesvobodného jedince ovšem přináší vedle nepochybných pozitiv i špatné plody. Jedná se právě o zrod oné zpupnosti davového plebejství.
Bylo však možné očekávat jiný výsledek? Ortega je toho názoru, že věci se mohly jen stěží vyvinout jinak. Pakliže ti, kteří byli včera utlačováni, jsou dnes vedeni či vychováváni k vědomí vlastní důležitosti a moci, pak nelze neočekávat, že se tato převratná změna nějakým zásadním způsobem nepromítne do jejich postoje ke světu. Chtěl snad někdo něco jiného, než aby se průměrný člověk cítil pánem, vlastníkem a majitelem sebe sama a svého života? Už je toho dosaženo. Nač si naříkají liberálové, demokrati a pokrokáři z dob před třiceti lety? Jsou snad dětmi, aby chtěli určitou věc, ale ne její následky? Žádá se, aby se průměrný člověk stal pánem. Ať se tedy nikdo nediví, bude-li jednat za sebe a pro sebe, bude-li nárokovat všechny požitky, rozhodně vnucovat svou vůli, nebude-li nikoho poslouchat, bude-li pečovat o svou osobu i zábavu a vypichovat své přednosti: to jsou některé z věčných atributů provázejících vědomí moci. Dnes jejich sídlo nacházíme v průměrném člověku, v davu... Lidský život ve svém celku pokročil. Dnešní řadový voják, abychom tak řekli, velmi připomíná velitele. Armáda lidstva se skládá ze samých velitelů. Stačí pohlédnout na energii, rozhodnost, nenucenost, s nimiž dnes kterýkoli jedinec pečuje o svou existenci, chytá míjející možnost požitku, vnucuje svou vůli.10)
Typologie davového jedince
V další části knihy se Ortega věnuje podrobnější analýze davového jedince. Jakousi jeho hrubou charakteristiku jsme již uvedli výše. Davový člověk je člověkem intelektuálně povrchním, mělkým, samostatné promýšlení věcí pro něj totiž představuje nežádoucí zátěž, které je lépe se vyhnout. Nedisponuje-li člověk davu žádnými vpravdě vlastními názory na svět, podle čeho se ve svém životě orientuje? Samozřejmě podle toho, co se mu nejsnáze, nejvehementněji a zároveň nejsvůdněji nabízí. Davový jedinec je ve svém intelektuálním a mravním ustrojení rozhodující měrou produktem „veřejného mínění“. Od něho přijímá názory na věci okolo sebe, a tím, že je přijímá, stává se sám částí veřejného mínění, jehož podobu tak v posledku spoluutváří. Všestranné podléhání „veřejnému mínění" pak můžeme chápat jako výraz jakési vzpoury nižších složek lidské přirozenosti proti nárokům, jež na nás kladou její vyšší složky, jako ztělesnění vulgárně-plebejské touhy užít svůj život co nejsnadněji, bez námahy a úsilí o vlastní sebepřekonávaní, jež se staví proti požadavkům řádu, které nám ukládá aristokratické pojetí života.
Život davového jedince tedy představuje život myšlenkově i mravně plochý, orientovaný především konzumentsky, jednoduše řečeno: život primitivně hédonistický. Španělský myslitel přirovnává tento typ existence k životu rozmazleného dítěte. Rozmazlené dítě je přirozeně sebestředné, narcistní, egoistické. Chce žít jen podle svých momentálních choutek, zdráhá se přijímat jakákoliv nepříjemná omezení, domnívá se, že je tu jen proto, aby bylo stále znovu a znovu uspokojováno ve svých nahodilých potřebách, přičemž si neuvědomuje, že takový způsob bytí nemusí představovat nic samozřejmého. Neví nic o tom, že blahobyt, kterému se těší, je podmíněn náročnou prací a sebezapřením druhých lidí.
Podobné je to i v případě davového člověka. Ten bezstarostně užívá sladké plody, jimiž ho obšťastňuje jeho vlastní civilizace, aniž si uvědomuje, že komfort, jenž ho obklopuje, nespadl z nebe, že byl vykoupen tvrdým a mimořádně kreativním úsilím předchozích generací. Ortega uvádí dva hlavní rysy, jež jsou davového člověku vlastní: Volnou expanzi jeho životních přání, a tedy celé jeho osobnosti, a naprostý nevděk ke všemu, co umožnilo snadnost jeho života. První i druhý rys skládají známý obraz rozmazleného dítěte. A opravdu ten, kdo by takový obraz použil k alegorickému výkladu duše dnešních davů, by se nemýlil. Současní lidé dědili po předlouhé a geniální minulosti, geniální ve vynálezech i úsilí, a svět kolem nich je rozmazlil. Rozmazlovat znamená neomezovat choutky a vzbuzovat dojem, že všechno je dovoleno a nic přikázáno. Bytost žijící tímto způsobem nenabude zkušenosti o mezích svých možností. Tím, že je ušetřena veškerého tlaku okolí, střetu s ostatními, získá opravdové přesvědčení, že existuje jen ona sama, a navykne si neohlížet se na jiné, a především nepokládat nikoho za vyššího, než je sama...Nové davy nalézají svět plný možností a navíc bezpečný, všechno je hotové a je jim k dispozici, aniž by bylo třeba jejich předchozí práce, právě tak, jako nacházíme na nebi slunce, ačkoli jsme ho tam nevynesli... Dokonalost, s níž XIX. století organizovalo jistá odvětví života, má za následek, že davy, které z ní těží, v ní nevidí dílo lidské organizace, ale součást přírody. To určuje a zároveň vysvětluje nesmyslný duševní stav davů: Zajímá je pouhý jejich blahobyt, aniž by se staraly o příčiny tohoto blahobytu. Poněvadž ve výhodách civilizace nevidí zázračný vynález a stavbu, které lze uchránit pouze velkým úsilím a opatrností, domnívají se, že mají za úkol tyto výhody pouze důsledně vyžadovat, jako by byly vrozenými právy.11)
Jak jsme již uvedli výše, davový jedinec není s to myšlenkově pojmout skutečné požadavky života, jeho základní zadání a zaměření. Chceme-li vskutku žít jako lidé, a nikoliv jako přízemní živočichové, jsme každodenně vyzýváni k ustavičnému sebepřemáhání, k nepřetržitému zápasu s nižšími elementy vlastního já. Náš život tak představuje, navzdory četným selháním, nedopatřením a trapnostem, které by se daleko více hodily do komedie či frašky, opravdové drama. Takové chápání života je však pro davového jedince něčím jen těžko srozumitelným. Proč konat věci, které jsou nepříjemné a leckdy doslova bolestné, pokud je možné se jim vyhnout? Proč se domnívat, že vskutku existuje něco, co nás přesahuje a co po nás něco obtížného žádá? Nemám snad vlastní rozum, abych si sám určil, co je pro mě žádoucí a správné? A neshodují se snad mé představy o životě s představami drtivé většiny mých souputníků, s nimiž se den co den setkávám? Davový člověk z principu odmítá uznat existenci nějaké vyšší instance, jíž by bylo dobré či dokonce nutné se dobrovolně podřídit.
Davový člověk by nikdy neuznal něco mimo sebe, kdyby ho k tomu okolnosti násilně nepřinutily. A protože ho nyní okolnosti nenutí, věčný davový člověk ztrácí v souladu se svou přirozeností ohledy a cítí se pánem svého života. Naopak člověk vybraný či výborný má v sobě intimní cit nutnosti uznávat mimo sebe pravidlo, které jej přesahuje a převyšuje, do jehož služeb dobrovolně vstupuje... Elitě chutná život, jen když spočívá ve službě něčemu vysokému. Proto nutnost sloužit nepokládá za utlačování. Když jí náhodou tato služba chybí, cítí se nesvá a vynalézá nová pravidla, nesnadnější a náročnější, pravidla, která by znovu utlačovala. To je život jako disciplína, život vznešený.12)
Španělský myslitel dále uvažuje o vlivu davového člověka na povahu veřejného života své doby. Protože jsou davy neschopné či neochotné přemýšlet, domnívají se, že vše, co považují a za správné a žádoucí, je třeba si vynutit, a to bez jakýchkoliv okolků, podle zásad „přímé akce“. O tom, nač mají přirozené právo a co je jim tedy státní moc povinna poskytovat, není třeba vést žádné diskuse, to se rozumí samo sebou. Davový jedinec se stává pánem veřejného života, díky čemuž tento veřejný život nutně upadá, degraduje, získává barbarské rysy. Ortega shrnuje typologii davového člověka coby aktéra společenského dění následovně: Zkoumáme-li psychologické ustrojení tohoto nového typu davového člověka vzhledem k účinkům na veřejný život, najdeme následující: 1) vrozený a základní dojem, že život je snadný, vším oplývající, bez tragických omezení; každý průměrný jedinec má tedy v sobě pocit vlády a triumfu, který: 2) ho podněcuje, aby se utvrzoval v tom, čím je, a pokládal své mravní a rozumové jměníčko za dobré a úplné. Tato spokojenost se sebou samým ho nutká uzavřít se všemu zasahování zvnějšku, neposlouchat, nemyslet na cizí mínění a nedbat na ostatní. Jeho niterný pocit vlády ho neustále vybízí, aby tuto vládu provozoval. Proto bude rozvíjet svou činnost tak, jako by na světě existoval pouze on a jemu podobní; 3) tj. bude zasahovat do všeho a vnucovat své prostinké názory bez ohledů, rozmyslu, vyjednávání a zdrženlivosti, čili podle zásad „přímé akce“.13)
Jak již bylo řečeno výše, „duch davu“ ovládl všechny společenské vrstvy, byť třeba v rozdílné míře. „Mentalita davu“ tak pronikla i do sfér, které byly v dřívějších dobách doménou elit: mezi univerzitní pedagogy, umělce, vědce či politiky. Davově smýšlející umělec či vědec se jistě bude v mnohém lišit od davově smýšlejícího dělníka, bude mít patrně jiné životní preference a zájmy, bude si také zřejmě více vědom významu vzdělání a jistého kulturního rozhledu pro lidský život, nicméně onen elementární postoj ke světu, tj. odmítnutí jeho řádu a primárních povinností, které tento řád ukládá lidskému životu, bude u obou stejný či velmi podobný.
Ortega opakovaně zdůrazňuje kulturní slepotu davového člověka. Člověk davu, který nejvíce připomíná rozmazlené dítě či „spokojeného mladého pána“ („syna z dobré rodiny“), si zkrátka vůbec není vědom závazku, jejž mu ukládá jeho vlastní civilizace, netuší, že tato civilizace představuje velkolepý, ale zároveň velice křehký projekt, jenž se zrodil z krve a potu nesčetných generací, že se tedy nejedná o nic samozřejmého, spolehlivě zajištěného pro přítomnost i budoucnost, o něco, o co není třeba neustále pečovat, přičemž taková péče se mnohdy bez krve a potu nemůže obejít. Člověk davu si připadá jako dědic, jemuž byla přiřknuta mnohá práva či privilegia a který je tu pouze od toho, aby jich podle libosti využíval.
Bytost, která se teď vyskytuje všude a všude vnucuje své vnitřní barbarství, je vskutku rozmazleným děckem lidských dějin. Rozmazlené děcko je dědic, který si vede výhradně jako dědic. Tímto dědictvím je dnes civilizace, výhody, bezpečnost, zkrátka civilizační vymoženosti. Jak jsme viděli, lidská bytost, která se skládá ze jmenovaných rysů a inspiruje se výše vykreslenou povahou, se může zrodit jen ze životního pohodlí, jež uvedla do světa civilizace. Je jednou z četných změn, které vytvářejí v lidské hmotě nadbytek. Mýlili bychom se, kdybychom předpokládali, že život ve světě, který vším oplývá, je lepší, plnější a kvalitnější než život spočívající právě v boji s nedostatkem... Právě naopak. Svět oplývající možnostmi plodí automaticky vážná znetvoření a úchylné typy lidské existence, které lze shrnout pod obecným názvem „člověk-dědic"... Oprávněně zdůrazňuji, že člověk naplněný necivilizovanými sklony, tento nejnovější barbar, je automaticky produktem moderní civilizace, zvláště civilizace v té podobě, kterou na sebe vzala v XIX. století. Nepřišel do civilizovaného světa zvnějšku jako „velcí bílí barbaři“ pátého století, rovněž se v jeho lůně nezrodil spontánním a tajemným plozením, jako podle Aristotela pulec v rybníku, ale je jeho přirozeným plodem. Je třeba vyslovit zákon potvrzovaný paleontologií a biogeografií: Lidský život se objevuje a dělá pokroky jen tehdy, když prostředky, jimiž pracuje, jsou v rovnováze s problémy, které cítí. To je pravda jak v ohledu duchovním, tak materiálním...Civilizace XIX. století tedy umožnila průměrnému člověku uvelebit se ve světě oplývajícím, z něhož přijímá nadbytek prostředků, ne však jeho úzkosti. Je obklopen zázračnými nástroji, účinnými léky, předvídavými státy, pohodlnými právy. Zato nemá ani tušení, jak těžké je tyto nástroje a léky vynalézt a zajistit jejich výrobu… nepozoruje, že státní organizace je něco nejistého, a je div, pocítí-li v sobě kus povinnosti. Tato nerovnováha falšuje jeho osobnost, vede ho ke ztrátě styku s podstatou života, který je naprostým nebezpečím, radikálním problematismem. Nejprotimluvnější formou lidského života, která se může objevit, je „spokojený mladý pán“. Proto je nutné, začíná-li převládat, bít na poplach a varovat, že lidský život je ohrožen degenerací, tj. částečnou smrtí.14)
Společnost a stát
Vzpoura davů, jež podle Ortegy zachvátila evropský kontinent, se pochopitelně musela odrazit i ve světě reálné politiky. Španělský myslitel poukazuje na obzvláště nebezpečný trend své doby, jenž představují stále rostoucí tendence k oklešťování základních práv a svobod, které jsou charakteristické pro mnoho evropských zemí, upadajících stále větší měrou do područí autoritativních či totalitních režimů. Za nejtypičtější projev vzpoury davů, přenesený do specifické oblasti politické teorie a praxe, považuje Ortega ideologie fašismu a komunismu (národní socialismus v době vzniku knihy ještě nebyl u moci). Fašismus a komunismus staví na radikálním etatismu a budují mocný stát, založený na principu kolektivismu, v němž se lidský jedinec, jeho nezaměnitelnost a originalita zcela vytrácejí. Zmíněné ideologie tedy představují nejradikálnější antitezi k idejím liberální demokracie, jejíž je Ortega přesvědčeným stoupencem. Forma, která v politice představovala nejvyšší vůli k soužití, je liberální demokracie. Žene úmysl mít k druhému ohled až do nejzazších mezí a je prototypem „nepřímé akce". Liberalismus je právně politický princip, podle něhož veřejná moc, ač všemohoucí, omezuje sebe sama a stará se třeba i na svůj úkor, aby ve státě, který ovládá, bylo dost místa i pro životy těch, kteří nemyslí a necítí v souladu se státem, se silnějšími, s většinou. Liberalismus, a to je dnes třeba zvlášť připomenout, je svrchovaně šlechetný: je právem, jež většina udílí menšinám, a je tedy nejvznešenějším hlasem, který na Zemi kdy zazněl. Vyhlašuje nutnost soužití s nepřítelem, a víc než to: se slabým nepřítelem. Nebylo pravděpodobné, že by lidské pokolení došlo k věci tak pěkné, paradoxní, elegantní, akrobatické, nepřirozené – proto nesmí nikoho překvapit, že toto pokolení onu věc tak rychle a ochotně odhodilo. Byl to pro ně úkol příliš obtížný a příliš složitý, než aby se stal na Zemi zvykem.
Soužití s nepřítelem! Spoluvláda s opozicí! Nezdá se vám už taková něžnost nepochopitelná? Nic nevyjadřuje tvář přítomnosti jasněji než to, jak málo je zemí, v nichž existuje opozice. V téměř všech provádí homogenní dav na veřejnou moc nátlak, drtí a ničí veškeré opoziční skupiny. Dav – kdo by to řekl při pohledu na jeho jednotný, ovčí zjev – si nepřeje soužití s ničím, co k němu nepatří. Na smrt nenávidí vše, co není davem.15)
Radikální etatismus a kolektivismus lidský život zásadním způsobem znehodnocují, vyprazdňují a zplošťují. Tam, kde se dostávají k moci, vhánějí lidské jedince do ryze služebného postavení vůči neosobnímu státu coby údajně nadřazené ontologické entitě. Jejich bezohledný monismus je v principu neslučitelný s přirozenými tendencemi nadanějších jedinců k nezávislému myšlení a kulturní kreativitě. Stát sice davového člověka ovládá, zároveň se však stává neúčinnějším nástrojem k prosazování jeho zájmů. Lze tedy mluvit o tom, že koncepce a ustavení všemocného státu představují (krom jiného) i vítězství destruktivní mentality davů.
Současný stát je nejviditelnější a nejznámější produkt civilizace. A je velmi zajímavé a poučné všimnout si chování, které vůči němu projevuje davový člověk. Stát vidí, diví se mu, ví, že je tady a že mu zajišťuje život, ale neuvědomuje si, že je výtvorem lidským, stvořeným jistými lidmi a udržovaný jistými ctnosti a předpoklady, výtvorem, který se snad včera mezi lidmi vyskytoval, ale zítra se může obrátit v dým. Na druhé straně však davový člověk spatřuje ve státě anonymní moc, a poněvadž on sám se cítí rovněž anonymním-davem-, myslí si, že stát mu patří... Největší nebezpečí, které dnes hrozí civilizaci, je postátnění života, státní intervencionismus, pohlcení veškeré společenské spontánnosti státem; čili zničení dějinné spontánnosti, která udržuje, živí a pohání lidské osudy. Když dav cítí nějaké neštěstí nebo pouze nějakou silnou choutku, je pro něj velikým pokušením ona stálá a jistá možnost dosáhnout všeho – bez námahy, boje, pochybností a ztrát – pouhým zvednutím páky a uvedením divotvorného stroje do chodu. Dav si říká: „Stát jsem já“, což je dokonalý omyl... Současný stát a dav se shodují pouze v tom, že jsou anonymní. Ale věc se má tak, že davový člověk opravdu věří, že je státem, a bude se čím dál víc snažit pod nějakou záminkou uvádět stát do pohybu k potírání všech tvůrčích menšin, které mu v jakémkoli oboru – v politice, v průmyslu – vadí svými myšlenkami.16)
Idea všemocného státu tedy podle Ortegy představuje myšlenku veskrze anticivilizační. Společnost, v níž je lidskému jedinci programově upírán potřebný prostor, který je tolik potřebný k autentickému rozvoji jeho bytí, musí logicky upadat do stavu kulturní degenarace. Zmocní-li se dav reálné moci (třebaže budou stát v jeho čele nějaké nové, antikulturní „elity“) a bude-li své pojetí života a světa prosazovat jako obecnou normu, pak budou vybraní jedinci se svými vysokými intelektuálními a mravními nároky chápáni jako nežádoucí přítěž, budou vytlačováni na okraj společnosti a v případě potřeby eliminováni. Zdá se být navýsost zřejmým faktem, že žádná společnost nemůže z principu dlouhodobě obstát bez tvůrčích elit, jež představují jedinou skutečnou sílu, umožňující její další rozvoj. Esence nového barbarství davového člověka, o němž španělský myslitel mluví, pak spočívá v základním nepochopení tohoto nesporného faktu.
Ortega mluví o ohromné banalizaci všech podstatných aspektů lidského života, kterou nadvláda davové mentality způsobuje. Život zde získává jakousi podivuhodnou lehkost a nezávaznost. Jeho metafyzický rozměr totiž rostoucím blahobytem omámenému Evropanovi první poloviny dvacátého století mnohdy vpravdě alarmujícím způsobem uniká. Lidské bytí tak přestává být vnímáno jako drama a stává se fraškou. Nad evropským kontinentem vane vichr všeobecné a mnohotvárné frašky. Téměř všechny postoje, jež lidé zaujímají a ukazují, jsou vnitřně falešné. Lidé vyvíjejí jediné úsilí, totiž uniknout vlastnímu osudu, zavírat oči před jeho zřejmostí a pronikavým voláním – snaží se obecně vyhýbat námaze s tím, čím máme být. Žije se humoristicky, a to je pravda tím víc, čím je zvolená maska tragičtější... Davový člověk nestoupá pevnou nohou na neotřesitelnou základnu svého osudu…, spíše živoří, protože uměle visí ve vzduchu. Proto se dnes víc než kdy jindy tyto životy bez váhy a kořenů...nechávají strhnout nejlehčím proudem. A dnes je doba „proudů“ a strhujících hnutí. Téměř nikdo neklade odpor povrchním vírům, které se tvoří v umění a myšlení nebo v politice a společenských zvycích. Z téhož důvodu víc než kdy jindy triumfuje rétorství.17)
Vůle k životu
Navzdory tomu, co bylo dosud řečeno, by nebylo správné hodnotit fenomén vzpoury davů jako skutečnost pouze negativní. Ortega soudí, že jeho doba v sobě skrývá přinejmenším jeden nadmíru pozitivní aspekt: Jakkoliv se ukazuje být abnormálně kulturně zmatená až destruktivní, jedno jí rozhodně upřít nelze. Je nadmíru vitální. Průměrný Evropan první poloviny dvacátého století hýří krom nadměrného, zcela neadekvátního sebevědomí též nebývalou vůlí k životu. „Doba davů“ se tak zásadním způsobem odlišuje od dob, které o sobě pochybovaly, byly postižené únavou, depresí či malátností, od dob, jež samy sebe považovaly za pouhý stín či odvar slavnější, mocnější minulosti. Takové bylo zřejmě období sklonku západořímské říše, které se jinak období „vzpoury davů“ podle našeho autora v mnohém podobá. Ony doby zpravidla s obdivem a toužebnou nostalgií vzhlížely k vlastní minulosti coby dobrému či přímo zlatému věku, vedle něhož se prožívaná přítomnost jevila jako ubohá až nicotná.
Nic takového nelze říct o epoše vlády davů. Ta vykazuje rysy zcela opačné. Cítí se být tím nejlepším časem, který kdy v dějinách nastal. O tom, že je tomu vskutku tak, se lze snadno přesvědčit. Stačí se zeptat průměrného Evropana moderního věku na to, v jakém čase by nejraději žil. Jaká by byla jeho odpověď? Myslím, že o tom není pochyb: každá minulost bez výjimky by na něj působila dojmem úzké kobky, v níž se nedá dýchat. To znamená, že dnešní člověk cítí, že jeho život je životem více než všechny minulé, či a vice versa, že celá minulost dohromady je vedle dnešního lidstva maličká. Tento názor na dnešní život svou živelnou jasností ničí veškerá proroctví o úpadku, i kdyby byla sebeopatrnější.
Náš život se zkrátka cítí obsáhleji než všechny životy ostatní. Jak by se mohl cítit v úpadku? Právě naopak… z pocitu své znásobenosti ztratil veškerou úctu a pozornost k minulosti. Tak se poprvé setkáváme s dobou, která odhazuje všechen klasicismus, v žádné minulosti neuznává vzor nebo pravidlo, považuje se za počátek, úsvit, zrod, dětství, ačkoliv nastala po tolika staletích bez přerušení souvislosti. Ohlédněme se zpět: slavná renesance se nám zdá být časem uzoučkým, venkovským, zbytečně posunkujícím – a proč to neříci – směšným.18)
Ortega soudí, že ona abnormální vitalita, jíž se období davů vyznačuje, představuje výjimečnou šanci, která, bude-li náležitě využita, může otevřít evropskému lidstvu dosud netušené obzory. Jako každá šance však může být stejně tak dobře zmařena. V čem by vlastně tato šance měla spočívat? Náš autor má na mysli především mohutný vzrůst životní úrovně, jenž je pro jeho dobu typický a jenž průměrnému lidskému jedinci, zbavenému základní existenční nejistoty, umožňuje alespoň teoreticky získat oproti dřívějším dobám daleko více času a prostoru k vlastnímu osobnostnímu rozvoji. Prozatím si běžný člověk s přemírou volného času spíše neumí poradit. Chytá se nejlehčích proudů, odmítá vyvíjet jakékoliv „nadbytečné“ úsilí, vyhledává především zábavu a rozptýlení, zkrátka a jednoduše: stává se davem.
Je zde však naděje, že tomu tak nemusí být natrvalo. Třeba dojde v převažujícím vědomí západních společností k jakémusi zlomu. Lidé si v hojnější míře, než tomu bylo dosud, uvědomí hlubší pravdy o sobě samých, o povaze vlastní civilizace, o dějinách a začnou na život nahlížet jinak. Pochopí, že výhody, které jim moderní vyspělá společnost poskytuje (svoboda od nedostatku, oproti minulosti netušené množství volného času), není nutno trvale promarňovat v bezduchém konzumním přežívání. Snad západní společnosti jako celek nakonec znovuobjeví a přijmou onu stěžejní pravdu, že žádoucí kvalitu společenského života nelze trvale udržet, natož pozitivně rozvíjet bez toho, aniž by obyvatelé těchto společností projevili větší ochotu zápasit se svou nižší přirozeností a v přiměřené míře usilovali o pěstování základních ctností. Dav, alespoň zčásti probuzený z bludné iluze o radostech konzumního života, jež jsou tu samozřejmě k dispozici, aniž by za ně kdokoliv musel platit účet, a o vlastní způsobilosti udávat určující tón veřejného života, nechá vyrůst novým „aristokratickým elitám“ a dobrovolně se svěří jejich vedení.
POZNÁMKY:
1. Roman CARDAL: Politická autorita – díl.1., in: Distance 2/2013, str. 5-17.
2. José ORTEGA Y GASSET: Vzpoura davů, Naše vojsko, Praha 1993.
3. Budu se zabývat pouze obsahem první části knihy, která je věnována analýze davového jedince. Druhou část knihy, v níž se autor zabývá především politickou situací Evropy své doby a možnými perspektivami jejího vývoje, nepovažuji za tolik podnětnou. K některým k úvahám z této části knihy se nicméně vrátím v druhém díle svého textu.
4. José ORTEGA Y GASSET: Vzpoura davů, str. 37.
5. Ibid., str. 38-39.
6. Ibid., str. 39.
7. Ibid., str. 39.
8. Terním „liberální demokracie“ má dnes podivnou pachuť. Přivlastnili si jej totiž levicoví progresisté, kteří zásadním způsobem obměnili jeho původní obsah. K problému se vrátíme níže.
9. Joseé ORTEGA Y GASSET: Vzpoura davů, str. 40.
10. Ibid., str. 43.
11. Ibid., str. 62-63.
12. Ibid., str. 64-65.
13. Ibid., str. 83.
14. Ibid., str. 83-85.
15. Ibid., str. 72.
16. Ibid., str. 95.
17. Ibid., str. 87-88.
18. Ibid., str. 50.
Google Sites
Report abuse