Jak věcně polemizovat

Roman Joch, Jiří Fuchs

Ohlasu Filosofie u T. Halíka, napsaném šéfredaktorem této ctihodné revue Distance v čísle 1 ročníku 1998, bych vytkl několik námitek. Než je však uvedu, zmíním se nejdřív o tom, co bych mu rozhodně nevytkl, neboť se domnívám, že v tom má pravdu.

Především, jeho kritika Halíkových vyjádření k filosofii – spíše než kritika filosofie u Halíka, neboť na to je ona pasáž Halíkových vyjádření přílíš krátká – je věcná, patřičná a do té míry, do jaké jsem schopen nahlédnout její pravdivost, i správná. Halík skutečně vyjádřil několik odsudků k určité filosofické pozici a vůbec je nezdůvodnil. Kritizovat ho kvůli tomu je tedy plně legitimní. To Fuchs učinil adekvátně. Dále, Fuchsovu kritiku moderní filosofie a mnohých omylů, jež tato nekriticky dogmaticky přijímá, a co hůř, na nichž nezřídka stojí, a co ještě hůř, které mají v posledku závažné negativní společenské důsledky, považuji za impresivní. Konkrétně, velice souhlasím s jeho kritikou historicistických tendencí ve filosofii, jejichž vrcholem je Hegel. Konečně, jeho kritiku noetického agnosticismu považuji za bravurní.

Pokud jde o tohle, a to je skutečně to nejdůležitější v myšlení a článku Fuchse, potud je všechno, jak se mi zdá, v naprostém pořádku.

V nepořádku jsou však tyto věci:

1. Poté, co Fuchs oprávněně polemizoval s nedostatečnou filosofickou hloubkou Halíkových odsudků, připsal mu intelektuální neserióznost. Konkrétně, připsal mu, že zastává své názory proto, že jsou populární: „Halík je bezpochyby mistrem slova, který ví, co chce být v intelektuálních kruzích slyšeno, a tuto potřebu také hojně uspokojuje. To částečně vysvětluje jeho úspěch.“ Fuchs netvrdí, že Halík má určité názory a ty jsou shodou okolností momentálně populární, avšak, naneštěstí, jsou velice mylné, jak já [Fuchs] nyní prokazuji. Naopak jako by říkal, že určité názory jsou nyní populární, jsou shodou okolností nepravdivé, jak já [Fuchs] prokazuji, avšak Halík je zastává právě proto, že jsou polulární. Tento tah je nefér, neboť připisuje Halíkovi pohnutky, které on vůbec nemusí mít. Fuchs nemůže vědět, zdali Halík zastává určité názory kvůli tomu, že jsou momentálně populární, anebo zdali je zastává proto, že jsou to názory jeho a zastával by je, i kdyby populárními nebyly. Navíc, když s někým věcně polemizuji, protože jsem přesvědčen, že jeho názory jsou mylné (a právě takovýmto věcným, kultivovaným a vysoce náročným polemikám je určena Distance), slušnost k oponentovi si vyžaduje, abych mu nepřipisoval liché úmysly či pohnutky, nýbrž abych se pouze věnoval poctivému vyvracení jeho názorů. Když si o někom myslím, že určité názory přebírá z čistě konjunkturálních důvodů a žádná svá vlastní pevná přesvědčení nemá, tak mi za polemiku nestojí a raději půjdu ke „zdroji“ – budu polemizovat s někým, kdo ona přesvědčení skutečně zastává. Jinými slovy, Fuchs se dopustil intelektuální nepoctivosti.

2. Fuchs píše: „Zcela jistě však [Halík] není dobrým filosofem, a proto v podstatě nemůže být ani dobrým teologem.“Naneštěstí pro Fuchse (a naštěstí pro mnohé teology, kteří jsou či byli špatnými filosofy) ona implikace neplatí. Fuchs se snaží tvrdit, že nezbytnou podmínkou toho, aby byl člověk dobrým teologem, je jeho nutnost být dobrým filosofem. Jistě, je pravdou, že kdo zastává špatné filosofické pozice a snaží se je projikovat do své teologie, skončí u špatné teologie. Avšak člověk, který ví o filosofii velice málo, nebo se spíše kloní k nezdravým filosofickým proudům, stále ještě může vyprodukovat skvělá teologická díla – v nichž nezáměrně předpokládá či implicitně přijímá zdravou filosofii, o které nemusí nic vědět. V principu je to možné. Člověk s prachmizernou gramatikou může stále ještě napsat umělecky skvělé literární dílo. Tato Fuchsova teze byla tedy nesprávná.

3. Fuchse Halíkův výraz o „napájení z hlubin tajemství“ natolik fascinoval, že ho po své úvodní reprodukci Halíkových vyjádření v textu citoval ještě jednou. Fuchse tento výraz irituje oprávněně, pokud jde o čistotu filosofického myšlení. Tam odvolávání se na nějaký mysticismus rozhodně neplatí. Avšak myslím (nevím jistě, pouze se domnívám), že v Halíkově záměru měl onen výraz jinou funkci.

Mám-li to podat volně a stručně, asi málo lidí se stane křesťany pouze proto, že se jim předvede logická kritika filosofických pozic s křesťanstvím nekompatibilních. Čili pouze na základě toho, že filosofická pozice křesťanského realismu je udržitelná, střízlivá, racionální. Tedy z čistě filosofických aracionálních důvodů. Naopak, pravděpodobně klíčová asi u naprosté většiny lidí je složka mimo-racionální, „napájená z hlubin tajemství“.

Halíkovi záleží především na tom, aby křesťanství křesťanů bylo křesťanstvím živým, pulsujícím, mám-li použít to ošklivé slovo, „autentickým“. Má oprávněný odpor k tomu, když se stává pouhou formou, pózou, rutinou. Možná proto považuje za méně podstatné racionální hloubání o udržitelnosti filosofických základů té které pozice. Tomu se Fuchs věnuje hodně a brilantně. Aniž by popíral aspekt zdůrazňovaný Halíkem. Pouze ho považuje (myslím) za druhotný ve věcech diskursů. Tak se oba míjejí, neboť každý z nich většinu své aktivity na tomto poli věnuje nečemu jinému.

* * *

KE SPORU O HALÍKA

Jako šéfredaktor ctihodné revue musím samozřejmě navenek pochválit zájem člena redakce o serióznost a úroveň kritik i polemik v Distanci. (Interně si to s ním neméně samozřejmě, nedialogicky vyřídím.) V odpovědi si dovolím změnit pořadí Jochových námitek a začnu tou druhou.

Tvrdil jsem, že jako špatný filosof nemůže být Halík v podstatě dobrým teologem. Někomu se zdál být takový výrok tvrdý, jiní ho chápali jako osobní napadání. Je snad prohřeškem proti lásce, když na základě odůvodnění např. řekneme, že Marx byl špatným filosofem? Nebo snad láska vyžaduje „o živých jen dobré“? Nepletou si mnozí lásku s přecitlivělostí?

Roman Joch šel, jak je jeho dobrým zvykem, rovnou k věci. Moje teze (Halík nemůže být v podstatě dobrým teologem) je prý nesprávná, protože premisa, jíž ji odůvodňuji (dobrý teolog musí být dobrým filosofem), podle Jocha neplatí.

Proč to můj oponent tvrdí? Proč se domnívá, že dobrý teolog nemusí být dobrým filosofem? Protože může existovat případ, kdy člověk podléhá špatné filosofii, a přesto může vyprodukovat skvělá filosofická díla, v nichž uplatní některé filosofické pravdy a nevpustí do nich osvojené filosofické omyly. S tímto „protipříkladem“ nemohu nesouhlasit. Jenom se nedomnívám, že dokazuje Jochovu antitezi (dobrý teolog nemusí být dobrým filosofem), nechápu ho jako skutečný protipříklad, který by vyvracel moji premisu.

V čem se tedy s Jochem lišíme? Možná ani ne tak v tom, že filosofická kvalita nějak podmiňuje kvalitu teologického myšlení. Vždyť Joch také ve svém domnělém protipříkladu udává, že tvůrce skvělého teologického díla v něm implicitně přijímá zdravou filosofii. Myslím, že jádrem našeho sporu je pojem „dobrý teolog“. Z logického kontextu Jochova údajného protipříkladu je zřejmé, že můj oponent přidělí predikát „dobrý teolog“ každému, komu se podaří vytvořit dobrá teologická díla. (Kolik? Pověstných jedenáct a půl?) Zkusím také protipříklad.

Představme si biblistu, který napíše skvělé pojednání o čísle Šelmy (666). Pak se mu podaří ještě pár výborných rozborů nějakých úryvků z listu Římanům. Krom toho se ovšem tento teolog nechal oslovit dnes usamozřejměnými mýty dynamické, hegeliánsko-heideggerovské ontologie, kde dějinnost je vším a esencialita ničím. Píše tedy četná pojednání, v nichž očišťuje teologii od haraburdí archaické metafyziky, energicky polemizuje s neměnnou přirozeností jakožto podmínkou nerelativizované mravnosti a přispívá tím i jinými konsekvencemi krelativizaci katolické morálky. Tento teolog také konsekventně přednáší a diskutuje o měnlivém, složeném, závislém Bohu. Angažuje se i v ekumenismu a inspirován postmoderní pluralitou shlíží svrchu na pyšné držitele jediné pravdy. Přesvědčuje tedy nekatolické partnery, že jejich víra není nijak ochuzena, neboť se můžeme vzájemně obohacovat. Hle, Jochův dobrý teolog!

Můj pojem „dobrý teolog“ je tedy obsahově bohatší a rozsahově skromnější, než je tomu u mého oponenta. To ostatně naznačovala formulace: „nemůže být v podstatě dobrým teologem“. Označení „dobrý“ v nějaké specifické činnosti vyjadřuje získanou kvalitu (habitus), která svůj subjekt uschopňuje ktomu, aby daná činnost v celém svém rozsahu směřovala pravidelněji a snáze k svému cíli.

Jako tedy nenazveme dobrým člověkem toho, kdo jen občas jedná dobře, ani toho, kdo je sice statečný, ale také chlípný, a proto i nespravedlivý, tak také dobrým teologem hned nenazveme toho, kdo v dílčích teologických otázkách sice občas dobře zapracuje, ale prokládá to hrubými omyly např. v dogmatice či v morálce.

Osvojí-li si však teolog vážné filosofické omyly, v důsledku čehož se stává špatným filosofem, pak se takovým hrubým omylům ve svém teologickém myšlení nevyhne. Důvodem je vnitřní obsahová i metodická spojitost teologie sfilosofií, kterou můj oponet zřejmě podcenil. Tato spojitost má charakter podstatné závislosti teologie na filosofii.

Teologie jakožto reflexe Bohem zjevených (věřených) pravd o Bohu a člověku má bytostnou vazbu na filosofii. Neboť filosofie tematizuje podmínky spolehlivosti a dimenze myšlení, čímž zjednává teologii základní metodickou orientaci. Jinak strukturuje a rozvíjí své téma teolog s fundovanou metafyzikou v zádech a jinak teolog agnosticky podvázaný, který je vržen do područí speciálních věd, aby pak kombinoval absenci potřebných pojmů s pokoutním diletováním v oboru metafyzickém. Základní metodická rozhodnutí teologa jsou takto přímo určena filosofií poznání.

Filosofie dále teologii zprostředkovává pojmový aparát úvah o základních lidských skutečnostech (duchovní povaha, zákon, svoboda, hodnota) i o Bohu. Jeho kvalita a rozsah zase přímo rozhodují o úrovni teologické reflexe. Jestliže jiné vědy mají ve filosofických principech vzdálenou axiomatiku, o niž se nemusí starat, pak v teologii je tomu naopak. Úroveň teologického myšlení je přímo určena kvalitou filosofického zázemí. Základní ontologicko- noetické omyly jsou schopny díky svému tematickému postavení zkorumpovat teologickou reflexi podstatně a v širokém záběru teologického tématu. K postupné dokumentaci této destruktivní účinnosti nám náš knižní trh bohatě postačí.

V druhé námitce Joch tvrdí, že jsem se dopustil intelektuální nepoctivosti, která prý spočívá v tom, že Halíkovi připisuji liché pohnutky, píšu-li, že Halík říká, co chce být slyšeno. Joch se domnívá, že nemohu vědět, zda Halík zastává své názory z konjunkturálních důvodů. Věcná polemika vyžaduje jen poctivé vyvracení, zdůrazňuje můj oponent - a s tím nemohu nesouhlasit. Přesto se zatím zdráhám uznat v tomto případě svou nepoctivost.

Především by měl být uvážen fakt, že větě, která Jocha pohoršila, předchází toto: „S ohledem na dlouholeté... Halíkovo působení unás si na závěr dovolím povšechnější posouzení.“ Když jsem se tedy věcně vyrovnal s Halíkovými názory (což můj oponent uznal), přičinil jsem na závěr a mimo problém jakousi glosu, a sice proto, abych upozornil na jistou, silně zavádějící disproporci mezi zdánlivostmi a úrovní Halíkova filosofického myšlení, neboť se mi to zdálo v našem intelektuálním prostoru situačně potřebné. Jochův přísný požadavek věcnosti jsem tedy snad neporušil.

Jak se to ale má s imputací konjunkturalistického motivu? Z textu, který jsem kritizoval, samozřejmě není jasné, proč Halík své názory zastává. Mohl bych se ale odvolat na mnohaletou zkušenost, kterou s ním mám, a trvat na tom, že jsem sklon k intelektuální konformitě, k ochotnému přijímání myšlenkových schémat stávající kultury v jeho vývoji prostě vypozoroval. (Ještě o tom asi bude v Distanci řeč.)

Ostatně v inkriminované větě jsem tvrdil jen to, že Halík říká, co chce být v intelektuálních kruzích slyšeno (což není totéž jako konjunkturální tvorba názorů – může to znamenat, že neříká, s čím by mohl narazit). Tím jsem chtěl naznačit, že mu velmi záleží na tom, aby byl arbitry soudobé kultury akceptován, aby byl vnímán jako intelektuál, odpovídající požadavkům a měřítkům současnosti. Kdo např. sleduje jeho mediální vstupy z tohoto hlediska, nemusel by myslím protestovat.

Ale není nutné bloudit v labyrintu dojmů aletmých postřehů. Pro daný problém je směrodatné, že Halík má svůj „apriori“ pozitivní vztah k současné kultuře intelektualizovaný (ne-li spiritualizovaný). Tím jsou dána mnohá, na pohled překvapivá splývání či „porozumění“.

Z dosavadního Halíkova spisování je např. patrné, že filosofický fundament soudobé kultury samostaně v příslušných tematických okruzích neprověřoval. Vše nasvědčuje tomu, že kdysi filosoficky vsadil (nebo byl vsazen) na tehdy vládnoucí linii heideggerovského myšlení, které mocně spoluurčuje současnou antimetafyzickou kulturu. K tomu přistupuje jednostranný, filosoficky nevyvážený důraz na psychosociologické přístupy. Strategie otevřenosti až vstřícnosti, přecházející místy vkoincidenci s dnešní antimetafyzickou kulturou, je na takovém pozadí dobře srozumitelná.

Třetí bod Jochovy kritiky mého textu není ani tak námitkou, jako spíše konstatováním, že se s Halíkem každý v podstatě věnujeme něčemu jinému. Souhlasím, že různé činnosti mají různou finalitu arůzný modus racionality. Nemohu však souhlasit, když Halík zabrousí do filosofie a počíná si v ní tak, jak to např. předvedl při opsaném posuzování metafyziky nebo při rozlišování novotomismu a tomismu podle jasných idejí a hlubiny tajemství.