Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 21.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli opět postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné. /Vybráno z knihy R. Cardala – Myslet v diktatuře korektnosti 2/ 

34. Paideia a demokracie

N: Antičtí Řekové objevili paideiu ve smyslu péče o člověka po stránce výchovné a vzdělávací. Každý lidský jedinec se podle nich sice rodí jako člověk, avšak do skutečného lidství musí teprve

dozrát. Výchova a vzdělání pro ně byly nástroje, bez nichž se nikdo při dosahování tohoto cíle neobejde.

F: Výchova a vzdělání předpokládá existenci dobrých vychovatelů a vzdělavatelů. Ale ani oni nemají zdar tohoto formačního procesu zcela ve svých rukou. Sokrates kladl silný důraz na svobodu lidské bytosti, a ta při lidském zrání hraje nezanedbatelnou úlohu. Může totiž také zmařit úsilí těch, kdo ve vztahu k mládeži vynakládají pedagogický um a energii. Typickým příkladem byl nadaný Sokratův žák Alkibiades. Ačkoliv strávil mnoho času v přítomnosti svého velkého učitele, nakonec se mu odcizil a stal se pro aténskou obec příčinou tragické zkázy. I to měli aténští soudci ve svých myslích v momentě, kdy rozhodovali o trestu smrti pro Sokrata.

N: Jakou konkrétní představu měli Řekové o formaci člověka?

F: Tato představa nebyla jednotná. Jinak se na problém výchovy a vzdělání dívali Atéňané a jinak třeba Sparťané. Dnes bych se raději zabýval koncepcí Atéňanů. Nechci se zmiňovat o tom, jak u nich výchovně – vzdělávací proces vypadal, ale spíše jaký ideál jeho

prostřednictvím sledovali. V první řadě si byli vědomi, že člověk je komplexní bytostí. Je mu vlastní tělesnost, emotivnost, volní a racionální schopnost. Žádný z těchto momentů lidské bytosti neexistuje na způsob nehybných mramorových bloků. Jde o dynamické aspekty lidského života, mohou podléhat korozním a devastačním vlivům, mohou zakrnět, anebo mohou být rozvinuty do vysoce kultivované podoby. Atéňané měli v krvi výrazný smysl pro řád a krásu, a to se projevilo i v jejich přístupu k výchovnému a vzdělávacímu programu.

N: Podle čeho soudíš o přítomnosti sklonu Atéňanů k řádu a kráse? Takové tvrzení se mi zdá pochybné. Vždyť určitě není těžké poukázat na události z dějin aténské polis, které ukazují spíše opačným směrem. Nebo se snad jedná o nějakou mimořádnou historii, v níž nebylo místa pro odporné a chaotické činy?

F: Jistě, Atéňané dokázali jednat i velmi krutě a brutálně. Stačí si vzpomenout, jak se zachovali například k obyvatelům ostrova Mélos. Thukydides nám tyto události dosti podrobně zaznamenal. Přesto bych byl nerad, kdyby to překrylo určitý rozměr řecké mentality, který se zvláštním způsobem projevil právě u Atéňanů. Tady učiním jen zdánlivou odbočku: Někteří znalci antické řecké kultury poukazují na neobvyklou povahu starých řeckých bájí a pověstí. Třebaže se jedná o mytická vyprávění, projevuje se v nich něco, nač nenarážíme v bájesloví jiných národů.

N: O tom jsem nikdy neslyšel. Co by mohlo být tak zvláštního a mimořádného na mýtech starých Řeků?

F: Odborníci vyzvedají především jeho tři znaky: Zaprvé se zabývají ději, které nemají lokální povahu. I když jsou skutky bájných postav vždy konkrétně situovány do určitého místa a času, děj se odehrává na pozadí kosmického celku. V tom se projevuje otevřenost řeckého ducha k celku skutečnosti.

N: Proti uvedenému výkladu nemám co namítnout, jen snad to, že ani mýty jiných národů nepostrádají vztah k celku reality. Vypráví se v nich přece o vznikání bohů i světa. Znalci v této souvislosti mluví o teogonických a kosmogonických mýtech.

F: Máš pravdu. Nicméně rozdíl mezi bájeslovím starých Řeků a bájeslovím jiných národů se naplno projevuje ve způsobu pohledu na tento celek skutečnosti. Pro Řeky je typické – a to je druhý bod výkladu –, že si nijak nelibují v popisu chaosu, deformity a monstróznosti. Preferují řád a krásu. Když se podíváš, jakým způsobem výtvarně znázorňovali bájné postavy, musíš uznat, že jim nedávali podobu odpudivých příšer. V naprosté většině je malovali v harmonických proporcích, čímž navenek manifestovali i způsob, jakým si tyto postavy představovali. Zatřetí, činy zmíněných postav, jejich duševní rozpoložení a jejich další projevy nejsou v řeckých bájích zcela iracionální. Naopak. Bývá k nim připojeno i vysvětlení, proč se chovají tak, jak se právě chovají.

N: Dobrá, ale v čem má být ona mimořádnost řeckého bájesloví, o níž jsi před chvílí hovořil?

F: Je výrazem mentality, která se v pročištěnější formě vynořila o něco později v řecké filosofii. Řečtí filosofové vždy brali ohled na celek skutečnosti, hledali jeho řád, takže objevili kosmickou, tj. uspořádanou povahu reality. A tento řád se mimo jiné uskutečňoval

v příčinných vazbách, jimiž byly propojeny mnohé části jednotlivých jsoucen stejně jako mnohá jednotlivá jsoucna mezi sebou. Pokud je pravda, že právě uvedené znaky typizují starou řeckou mentalitu, nacházíme v tom zároveň odpověď na tebou vznesenou pochybnost o přítomnosti výrazného sklonu Řeků k řádu a kráse.

N: Netvrdím, že by tento výklad povahy starého řeckého bájesloví nebyl zajímavý, ale abych mu mohl dát svůj souhlas, musím se do něj nejprve sám začíst a ověřit si, zda předložená interpretace odpovídá textům.

F: Jistě. Přeji ti příjemnou četbu. Pojďme se však vrátit k našemu problému. Nediskutovali jsme o výchovném a vzdělávacím programu Atéňanů? U nich se výše naznačená mentalita projevila v nejvyšší míře, protože se vystavili vlivu velkých jónských myslitelů. Nebudu se u toho nyní zdržovat, byli bychom tím odvedeni od našeho tématu. Uvážíme-li právě řečené, nemůže nás nijak překvapit zjištění, že výchovně-vzdělávací ideál Atéňanů nevedl vychovávané a vzdělávané k žádným specializacím. Soustředil se na rozvoj celého člověka. Všechny složky lidské bytosti měly být podrobeny kultivačnímu působení, a jak asi víš, tento ideál se označoval termínem kalokagathia. Člověk se měl nakonec stát kalos a agathos, krásný a dobrý. Harmonie není nic jiného než řád, a ten měl být uskutečněn jak mezi složkami každé jednotlivé lidské bytosti, tak v mezilidských vztazích.

N: Dobře se to poslouchá, ale určitě se to těžce uskutečňuje. Kolik takto harmonických jedinců se po starých Aténách pohybovalo? Tipnul bych si, že jich asi moc nebylo.

F: Bohužel máš pravdu. Ideál byl opravdu hodně vznešený a ležel na samotné hranici dosažitelnosti. Například Platón vůbec neskrýval nezdar výchovných a vzdělávacích snah v jeho době a vylíčil ho mistrným popisem patologických společenských jevů. Kdyby byli občané dobře a všestranně formováni, poměry ve společnosti by musely vypadat jinak, než jaké byly ve skutečnosti.

N: Asi máš na mysli slavnou Platónovu kritiku demokracie jako formy politického zřízení, v němž se přijatelný řád mezilidského vztahování postupně hroutí až do té míry, že zdegeneruje v tyranii. O tom bych ale nemluvil, protože Platónův odsudek demokracie

je veden z pozice člověka, který náležel k vysoké aténské aristokracii. Není divu, že na vládu lidu shlížel s pohrdáním. Aby dal svému třídnímu resentimentu méně křiklavý nátěr, zaobalil svůj výklad do učeného filosofického pláště. Tím chtěl docílit dojmu, že jeho odpor k demokracii má racionální opodstatnění.

F: Obávám se, že tvá interpretace Platónových názorů neodpovídá jejich filosofické kvalitě. Ano, Platón kritikou na adresu demokracie rozhodně nešetří, ale určitě při tom není veden obhajobou zájmů aristokratické vrstvy, s níž ho pojily ty nejtěsnější vazby. Naopak si

myslím, že dával plně za pravdu Hesiodovi, který se ve svém díle ujal práv chudých a nemajetných lidí proti zhýralosti rodové šlechty. Přečti si jeho spis Práce a dni a pochopíš, že ctnost může kvést i v tom nejnižším společenském stavu. I prostý rolník může být aristokratem ducha. Platón tento anti-homérovský pohled také sdílí, protože ve své slavné sociální teorii připouští možnost vzestupu prostých lidí do nejvyšších pater společnosti právě díky jejich mravním a intelektuálním schopnostem, jež mohou být cílenou kultivací přivedeny k rozkvětu.

N: Pak ovšem nechápu, proč na demokratické zřízení tolik útočí.

F: Protože byl velmi inteligentní. Nahlížel, že demokratický režim v sobě skrývá paradox, který je neřešitelný: Jako filosof byl přesvědčen o lidské svobodě. Pokud je člověk svobodný, je protagonistou svého života, má se v moci a spravuje svůj život podle svého uvážení. Dalo by se mluvit o etické samosprávě lidského života. Jestliže je ale člověk svobodnou, sebe samu spravující bytostí, proč nepřenést princip samosprávy i do oblasti

politické? Když jedinci spravují svobodně své osobní záležitosti, proč by neměli spravovat i své záležitosti veřejné? Zdá se, že tady leží jeden z důvodů hovořící ve prospěch ustavení demokratického řádu. Čím více lidí se bude podílet na správě věcí veřejných, tím větší soulad bude existovat mezi povahou politického řádu a svobodnou povahou lidského života.

N: Podíl občanů na správě věcí veřejných ve starých Aténách byl značně omezený. Měli k ní přístup pouze lidé svobodní, a těch bylo ve srovnání s celkovým počtem obyvatel Atiky dosti malé množství.

F: Určitě máš pravdu, ale musíš rovněž uznat, že na tehdejší dobu se jednalo o bezprecedentní politický experiment. V žádné jiné části světa tolik jedinců aktivně nerozhodovalo o veřejných záležitostech. S demokracií je alespoň principiálně spojena masovost – čím více

lidí může mít podíl na aktivní politické správě, tím demokratičtější režim je. Na druhé straně se však ukazuje, že zodpovědné rozhodování ve věcech veřejného života předpokládá nejen patřičné teoretické znalosti, nýbrž i odpovídající praktické dovednosti. Jedním slovem, politicky aktivní občan by měl být dobře formován,

měl by být zdařilým absolventem procesu zvaným paideia. Platónovi byla jasná jedna věc: I kdyby se odstranily všechny institucionální překážky a nastala éra všeobecného vzdělání, skutečně vzdělaných jedinců by vždy bylo málo. Ten samý nepoměr mezi vzdělanými a nevzdělanými Platón konstatoval dokonce i v rámci privilegované aristokratické vrstvy. Ne každý, kdo má ke vzdělání přístup, skutečného vzdělání také dosáhne. V politické rovině to má za důsledek, že demokratický princip vyžaduje co nejširší aktivní účast lidí na správě věcí veřejných, a zároveň se nutně naráží na dramatický nedostatek skutečně politicky kvalifikovaných občanů. Proto podle Platóna demokracie nikdy nemůže fungovat. Vzdělání je vždy záležitostí elity, duchovní aristokracie, zatímco demokracie princip elity ze zásady odmítá. Pokud se demokratický režim po určitou dobu udržel a pokud vydal určité pozitivní plody, pak jen proto, že se vlastně nejednalo o čistou demokracii, nýbrž o vládu aristokracie se souhlasem lidu. Tak o tom Platón hovoří Sokratovými ústy v dialogu Menexenos.

N: Musím připustit, že Platónova úvaha není hloupá. I dnes se vedou debaty o tom, kdo je způsobilý k aktivnímu zasahování do politické oblasti. Moderní autoři by ale asi měli problém s tvrzením, podle něhož je vzdělání dosažitelné pouze malým procentem lidí

účastných vzdělávacího procesu.

F: Zkus si někdy zahrát na Sokrata a vydej se zkoumat názory a znalosti našich vysokoškoláků. Když nebudeš data manipulovat a výsledky svého bádání zveřejníš, jeho osud tě asi nemine.