Embedded Files
Petr Lepeška
Úvod
Minule jsme se zamýšleli nad prvními třemi příkazy Desatera, které se týkají základní životní volby člověka, na níž závisí všechno ostatní, totiž rozhodnutí se pro Hospodina. Kromě nádherné úvodní věty, ve které se Bůh představuje („Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“), jsou všechny tři příkazy formulovány negativně. To znamená, že varují před tím, co zásadním způsobem ničí toto životní spojení s Bohem. Hospodin svému lidu klade tyto nepřekročitelné podmínky: 1) Nebudeš mít jiného boha mimo mne. 2) Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu..., 3) Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Doplnili jsme, že pozitivně je vztah k Pánu zvlášť krásně vyjádřen v hymnu Šemá Jizrael1) a v Novém zákoně zejména v úryvku „O největším přikázání“2). Myslím, že vyšlo také zřetelně najevo, že biblický text tohoto tzv. „prvního přikázání“ (které tyto tři podmínky zahrnuje) je neskonale významově bohatší, než ploché katechetické „V jednoho Boha věřiti budeš.“
Biblické versus katechetické znění
Také v případě dalšího příkazu, který je v katechetické podobě Desatera známý jako 2. přikázání, je mezi jeho katechetickou formulací v jejím běžném chápání a biblickým zněním rozdíl. V tomto případě se však na první pohled nejeví příliš dramaticky:
Katechetické znění: „Nevezmeš jména Božího nadarmo.“
Biblické znění: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“3)
V dalším textu se pokusím ukázat, že ve skutečnosti je i v tomto případě rozdíl mezi oběma vyjádřeními gigantický a na straně nás, katolíků, kteří většinou známe pouze katechetickou formulaci Desatera, tak vzniká nebezpečné manko – v podstatě neznáme význam některých přikázání, mezi nimi i tohoto. Vzhledem k tomu, že tato přikázání jsou, jak jsme si ukázali v předcházejícím článku, trvale platná a zavazující, jedná se rozhodně o nezanedbatelný problém.
Co je Jméno?
Abychom porozuměli, co znamená „nezneužít Hospodinovo jméno“, musíme absolvovat letmý exkurs do způsobu používání výrazu „Boží jméno“ v knihách Písma. To nám pomůže vyjasnit, oč v tomto přikázání ve skutečnosti jde. Nejprve se podíváme, co je myšleno samotným slovem „jméno“.
„Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve.“4)
Již příběh stvoření „v šesti dnech“, který tomuto místu předchází, vyjadřuje podstatnou skutečnost, totiž že stvoření je stvořením řádu nebo lépe v řádu, stojícímu v protikladu k počátečnímu chaosu, prázdnotě a temnotě. „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ 5) Vody jsou zde symbolem chaosu a protibožských sil. Boží stvořitelský akt je jejich překonáním, a to skrze určení čím má tvořené být, které je zároveň vymezením a omezením věci a stanovením jejího místa v řádu (například když Hospodin odděluje světlo od tmy, vody od vod, den od noci…).
Když pak člověk dává všemu stvoření jméno, uskutečňuje své mimořádné poslání v tomto stvoření být Božím „obrazem“, Božím prostředníkem na zemi:
„I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.‘“ 6)
Dání jména tak vyjadřuje nadvládu nad pojmenovaným, „panování“, protože podle starověkých představ jméno umožňuje přivolávat a odvolávat. Ale nejen to, jméno také vyjadřuje, a mohli bychom říci zastupuje, podstatu pojmenovaného. Pojmenování všeho stvoření je tedy potvrzením místa každého tvora v řádu stvoření, místa, které je dáno jeho podstatou7). Boží „obraz“ - člověk tak svým jednáním zjevuje a potvrzuje Boží řád. Tímto způsobem má „panovat“ nad stvořením. Jméno je tedy vyjádřením a stvrzením Božího řádu vloženého do stvoření.
Boží jméno
Další klíčovou scénou, kde jde o „jméno“, tentokrát již o samotné jméno Boží, je setkání Mojžíše s Hospodinem v hořícím keři.8) Hospodin chce svěřit Mojžíšovi poslání, aby jeho mocí (tedy „v jeho jméně“) vyvedl Izraelity z otroctví, jemuž byli podrobeni v jedné z nejstarobylejších a nejvyspělejších říší světa, totiž ve starověkém Egyptě. Zaskočený Mojžíš vznáší námitky: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelity z Egypta?“… „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Aby mohl přijmout takové ohromné poslání, chce Mojžíš znát Boží jméno, aby mohl svého Boha v nesnázích, které ho čekají, přivolat.
Pro starověké národy bylo podstatné znát jména svých bohů, protože jimi mohli být přivoláváni. To ale znamená, že je člověk svým způsobem ovládal, podobně jako Adam, když pojmenovával stvoření, a tím naplňoval příkaz nad ním „panovat“. Mojžíš však z hořícího keře dostává tuto odpověď:
„Bůh řekl Mojžíšovi: ‚JSEM, KTERÝ JSEM‘. A pokračoval: ‚Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.‘“9)
Tento nanejvýš podivuhodný výrok má několik významových rovin. Jednou z nich je odmítnutí sdělit jméno. Jako kdyby Hospodin říkal ‚jsem co jsem, mou podstatu nemůžeš znát‘. Protože svrchovaný Panovník nemůže být ovládán, snaha o to by byla zneužitím Jeho Jména10).
To nám může připomenout tajemný Jákobův zápas s Bohem u potoka Jabok, kde onen Neznámý, s kterým Jákob celou noc zápasil, odmítne sdělit své jméno11). Podobně odpoví Boží posel rodičům Samsona: „Manóach se ještě Hospodinova posla zeptal: ‚Jaké je tvé jméno? Rádi bychom tě poctili, až se splní tvá slova.‘ Ale Hospodinův posel mu odvětil: ‚Proč se ptáš na mé jméno? Je podivuhodné.‘“12)
V Boží odpovědi Mojžíšovi lze ale také vidět odkaz na skutečnost, že pouze Bůh existuje plně („JSEM“) a na ničem nezávisle, naopak, vše ostatní plně závisí na něm. Tak chápe Boží jméno filosofie13). Úkolem člověka je tuto svou bytostnou závislost uznat, přijmout ji rozumem a srdcem a přizpůsobit jí zaměření své svobodné vůle. To je zvláště obtížné v době opojené idejemi nezávislosti člověka a jeho převeliké důstojnosti, která mu prý dává právo na štěstí podle jeho vlastních představ. Boží svrchovanost je však předpokladem všeho, o čem dále budeme uvažovat.
Další způsob, kterým k nám Boží jméno promlouvá, jeho další význam, vychází ze starověké představy, že jméno zastupuje toho, koho označuje. A protože je Hospodin nejvýš svatý, je svaté také jeho jméno. Z úcty k Hospodinu a k neproniknutelnému tajemství jeho jména Izraelité toto jméno vůbec nevyslovovali. V českých překladech je zpravidla nahrazeno slovem „Hospodin“. Také křesťan by měl k Božímu jménu chovat nejvyšší úctu, pociťovat vůči němu posvátnou bázeň, která je základem veškerého náboženství.
„Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.“14)
Bůh, který má své individuální jméno, není již abstraktní filozofickou entitou, ale někým, k němuž se můžeme vztahovat jako k osobě a který se takto může vztahovat k nám. To je naznačeno již tím, že ve jméně, které Hospodin sděluje Mojžíšovi, má v hebrejském textu sloveso „jsem“ tvar vyjadřující účinnou přítomnost. Boží jméno tedy můžeme chápat také jako příslib účinné a posvěcující Hospodinovy přítomnosti v jeho lidu, jak uvidíme dále. Tato přítomnost utváří Boží lid, ale i duchovní cestu jednotlivce.
Izrael je lidem, který má Hospodinovo jméno
„Kdo je jako tvůj lid, jako Izrael, jediný pronárod na zemi, jejž si Bůh přišel vykoupit jako svůj lid, a tak si učinil jméno!“15)
Znalost jména Hospodina činí z Hebrejů vyvolený Boží lid. Právě proto exodu z Egypta předchází scéna, v níž Hospodin zjevuje Mojžíšovi své jméno. Znalost Jména je určitým způsobem zajištěním Boží přítomnosti, dává možnost k němu volat, vyprošovat si jeho požehnání, jeho účinnou přítomnost. Avšak jinak než u model, Hospodin zůstává vždy svrchovaný.
Když Adam pojmenovával tvory, měl tak potvrzovat řád vložený do stvoření a oslavovat Stvořitele. Tím, že lid Izrael „má“ Hospodinovo jméno, stává se vyvoleným Božím lidem, což už neznamená pouze úkol udržovat původní řád, protože ten je narušen hříchem a vyžaduje obnovu. Boží lid získává zvláštní podíl na dynamice dějin spásy, která směřuje k obnově a posvěcení stvoření. Tato obnova začíná u praotců a pokračuje posvěcením Božího lidu, přičemž toto posvěcení je zároveň naplněním Božího plánu v dané etapě, tedy posvěcením Božího jména.
Řečeno konkrétněji – na jednu stranu Hospodin ve svém jménu přislibuje svou účinnou přítomnost, na druhou stranu se Boží lid zavazuje jednat „ve jménu Hospodinově“ 16), což můžeme chápat jako poslání plnit Boží vůli či naplňovat jeho plán. Jméno tak spojuje Hospodina s jeho lidem a sjednocuje lid mezi sebou17).
Plán Boží prozřetelnosti se naplňuje v konkrétních událostech dějin spásy, kde spolupůsobí Boží přítomnost následovaná lidskou součinností. K těm hlavním patří vyjití z Egypta, obsazení zaslíbené země a vybudování Chrámu, v němž má „přebývat Hospodinovo jméno“.
„Ať jsou tvé oči upřeny na tento dům v noci i ve dne, na místo, o kterém jsi řekl, že tam bude dlít tvé jméno. Vyslýchej modlitbu, kterou se bude tvůj služebník modlit obrácen k tomuto místu.“18)
Posvěcování Božího jména
Souhrnně můžeme Boží plán záchrany porušeného stvoření nazvat „posvěcováním Božího jména“. Jeho jednou stranou je posvěcení odděleného Božího lidu, druhou je oslava Hospodina „přede všemi národy“, která v posledku směřuje k posvěcení celého stvoření:
„Buď navěky požehnáno jeho slavné jméno, celou zemi nechť naplní jeho sláva! Amen, amen.“19)
Plán posvěcení Božího jména a posvěcení jeho lidu se naplňuje „vzýváním Hospodinova jména“, ve kterém můžeme vidět oslavu Hospodina a prosbu o jeho účinnou přítomnost. Takto vzývali Hospodinovo jméno již praotcové izraelského národa20) Mojžíš21), Eliáš22 a další postavy dějin spásy. Dále se tento plán uskutečňuje zachováváním Zákona, zvláště Desatera, a starozákonním kultem. Centrem tohoto kultu je zástupná oběť23) (oběť zvířete), smyslem je očištění lidu od hříchu a Bohopocta, oslava Hospodinova jména.
„Budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš dbát na to, co ti svěřil, na jeho nařízení, práva a přikázání po všechny dny.“24)
Ačkoliv ve starozákonní době dominuje převážně kmenová mentalita, jíž je lidská individualita podřízena, má Boží plán spásy také nepochybný osobní rozměr. Posvětit se má každý, kdo patří Hospodinu. To znamená odvrátit se od svých hříchů, dotazovat se na Boží vůli a jednat v souladu s ní, a tak oslavovat Boží jméno. Kdo takto jedná, smí doufat v Boží pomoc a záchranu. Také tato osobní cesta svatosti je v Písmu spojována s Božím jménem. Takto o ní mluví žalmista:
„V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine.“25)
„Bože, naše spáso, pomoz nám pro slávu svého jména, vysvoboď nás, zprosť nás hříchů pro své jméno!“26
„Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu.“27)
„Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno.“28)
„Celým srdcem, Panovníku, Bože můj, ti budu vzdávat chválu, tvoje jméno věčně oslavovat, vždyť tvé velké milosrdenství je se mnou; z nejhlubšího podsvětí jsi vytrhl mou duši.“29)
Znesvěcení Božího jména
Sousloví „posvěcovat Hospodinovo jméno“ sice dobře vystihuje Boží plán a poslání Božího lidu v něm, ale není ve Starém zákoně příliš časté. Častější je naopak sousloví „znesvěcovat Boží jméno“, které je jeho opakem. Znamená smýšlení a jednání protivící se Boží vůli, chování a konání, které je destrukcí Božího spásného plánu. Jde o modlářství a další druhy svévole, především provinění proti přikázáním Zákona.
„Neznesvětíte mé svaté jméno. Ať jsem posvěcen mezi Izraelci. Já jsem Hospodin, já vás posvěcuji.“30)
„Opět posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi pronárody, jméno, které jste vy uprostřed nich znesvětili.“31)
Možná bude zajímavé podívat se na některé konkrétní příklady znesvěcení Božího jména, jež Písma Starého zákona uvádějí:
„Nedopustíš, aby někdo z tvých potomků byl přiveden v oběť Molekovi. Neznesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin.“32)
„Vy tedy, dome izraelský, slyšte. Toto praví Panovník Hospodin: Jděte a služte si každý svým hnusným modlám i nadále, nechcete-li poslouchat mne, ale neznesvěcujte už mé svaté jméno svými dary a svými hnusnými modlami.“33)
„Baží dostat hlavy nuzáků do prachu země, pokorné zavádějí na scestí, syn i otec chodí za nevěstkou, a tak znesvěcují moje svaté jméno.“34)
„Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin.“35)
V některých případech se zdá, jako kdyby prorok hleděl až do našich dnů:
„Syn ctí svého otce a služebník svého pána. Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně? Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou, praví Hospodin zástupů vám, kněží, kteří zlehčujete mé jméno. …
Ale vy je znesvěcujete, když říkáte, že Panovníkův stůl je možno poskvrňovat, a to, co je na něm, obětovaný pokrm, není třeba brát vážně.“36)
Předpověď Nové smlouvy a Mesiáše
„Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar. Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody, praví Hospodin zástupů.“37)
„Všechny pronárody, tvoje dílo, se ti přijdou klanět, Panovníku, budou oslavovat tvoje jméno,“38)
„Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: ‚Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje‘.“39)
„Jméno“ v novozákonní perspektivě
Možná to někoho překvapí, ale v Novém zákoně je symbolika jména používaná přinejmenším stejně často jako v knihách Starého zákona. I zde se Boží jméno objevuje jednak jako znamení, které zastupuje toho, komu patří, dále pak jako označení toho, co je Boží vůle, jeho plánu, který se má skrze novozákonní Boží lid, církev, naplnit v celém stvoření. A tento plán je opět na jednu stranu posvěcením Božího jména, zjeveného v Logu, a na druhou stranu posvěcením stvoření.
Specifické v Novém zákoně je, že se Boží plán naplňuje skrze Krista. V něm vidíme Otce a přijímáme Ducha. A tak se jeho jméno stává novým vyjádřením podivuhodné Boží velikosti i účinné blízkosti, a zároveň novým vyjádřením plánu spásy, jenž se nyní ukazuje v konkrétní podobě jako spása skrze vtěleného Božího Syna. Nová hloubka, kterou tak zjevení dosahuje, je vyjádřena novým jménem, jménem Pána Ježíše Krista. O tomto jméně je řečeno:
„Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“40 )
Podívejme se blíže na tento plán spásy. Boží zjevení se završuje v Ježíši Kristu, v němž se zároveň začíná nová etapa stvoření - posvěcením jím přijatého lidství. Tím, že je tento plán spásy uskutečňován pomocí Prostředníka, v němž je dán základ nového stvoření spojením Božství a lidství, zůstává lidskému tvoru zachována svoboda, může tento základ přijmout nebo odmítnout.
Přijetí tohoto základu vede k přijetí vykoupení z hříchu (k „ospravedlnění“) a dále k přijetí nadpřirozené Boží milosti. Vykoupení a posvěcení je plodem Oběti, od níž se odvíjí nový kult, který je jejím „prodloužením“, zpřítomněním v toku času. Protože člověk může, jak jsme řekli, toto vykoupení a posvěcení přijmout nebo odmítnout, k této Oběti se připojit, nebo si zvolit jinou cestu, znamená toto Jméno i soud.
Soud skrze Jméno
„Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“41)
Ve Skutcích apoštolů o tom čteme:
„Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“42)
A Pavel v listě Římanům doplňuje:
„‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘.“43)
Plán spásy – plán posvěcení Jména
Aby lidé mohli toto Jméno přijmout, musí ho Církev, Boží lid Nového zákona, pod vedením nástupců apoštolů vyznávat, hlásat a vyučovat. Tak se skrze ni má uskutečňovat plán spásy, spočívající v poznání, přijetí a posvěcení „Jména Páně“.
„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“44)
Na toto hlásání mají lidé odpovídat přijetím plánu spásy. Ten se přijímá svatým křtem a rozvíjí prostřednictvím svatých svátostí.
„Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše.“45)
„Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“46)
„Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“47)
Jméno Páně má být v životě jeho následovníků vyznáváno, chváleno a oslavováno:
„Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno.“48)
„Tak bude oslaveno jméno našeho Pána Ježíše ve vás a vy v něm podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.“49)
Přijetí tohoto plánu má však také druhou stránku, kterou je odmítnutí všeho, co je s ním v rozporu, ba dokonce vzdání se i toho, co je samo o sobě dobré, pokud to učedníka připoutává k světu:
„A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.“50)
Nenávist pro Jméno
Naplňování Božího plánu, „jeho jména“, vyvolává vzdor „světa“ i „těla“, tedy toho, co se ve světě nebo v člověku Bohu vzpírá, vybočuje z přirozeného řádu stvoření, nebo odporuje nadpřirozenému řádu milosti. Cesta za Kristem a jeho královstvím proto zahrnuje také jeho následování po křížové cestě:
„Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“51)
„Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží.“52)
Vzpoura a konečné vítězství Jména
Ti, kteří nepřijmou plán spásy, Boží jméno, se nezastaví u pouhé nenávisti a u příležitostného záškodnického narušování Božího řádu. Inspirováni Duchem vzpoury vybudují vlastní plán, protikladný k plánu Božímu, antiprogram, jehož obsahem je Nietzscheovské „přehodnocení hodnot“, obrácení Božího řádu vzhůru nohama až po úplné popření všeho božského. Tento plán je marketingově velmi vhodně vydáván za plán „seberealizace“, pojaté jako spása vlastními silami. Ne již posvěcení Božího jména, ale posvěcení jména člověka, ne již nezabiješ, ale právo na potrat a eutanazii, ne již nesesmilníš, ale právo na sex, ne již „jako muže a ženu je stvořil“, ale právo na výběr z mnoha pohlaví, atd. Tento antiprogram vrcholí utvořením anticírkve, hlásající antievangelium, vysluhující pervertované svátosti a připravené přijmout „člověka nepravosti“:
„Ten se postaví na odpor a ‚povýší se nade všecko, co má jméno Boží‘ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce ‚usedne v chrámu Božím‘ a bude se vydávat za Boha.“53)
Písmo nás však varuje, že podlehnout tomuto lákavému, zdánlivě velmi milosrdnému antiprogramu, přijmout toto „jméno“, nakonec přináší sebedestrukci a nekončící utrpení.
„A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno.“54)
Konečné vítězství bude patřit Spravedlivému a těm, kteří s ním „vytrvají až do konce“.
„A viděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na čele napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce.“55)
Shrnutí a závěry
Letmo jsme se podívali, jak je pojem „jméno“ chápán v knihách Písma svatého. Zjistili jsme, že Boží jméno jednak zastupuje a jistým způsobem přibližuje Boha samého, dále pak že je používáno k vyjádření toho, k čemu směřuje jeho vůle, jeho plánu pro záchranu a posvěcení stvoření. Co z toho můžeme vyvodit pro porozumění přikázání Desatera „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“? Z hlediska katechetického znění tohoto přikázání („nevezmeš jména Božího nadarmo“) by se zdálo, že jde jen o zákaz neuctivě vyslovovat jméno Boží a jména, která jsou s ním úzce spojena (jméno Pána Ježíše Krista, jména Božích osob, ale i jméno Nejsvětější Panny Marie atd.). Podle běžného mínění je právě toto hlavním obsahem přikázání. Je jistě pravda, že úcta je základem lásky, a základem náboženství je úcta k Bohu (reverentia Dei)56), jak jsme již poznamenali. Vyslovit však v úleku, afektu či mimovolně něčí jméno sice může být projevem nedostatečné úcty, pokud to zrovna není střelná modlitba, lze však takovouto neslušnost srovnat s tím, co zakazují jiná přikázání Desatera?
Zneužití Jména
Co Písmo rozumí zneužitím Božího jména přesně vystihuje následující verš ve znění Českého ekumenického překladu:
„Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci.“57)
Zneužívat Boží jméno znamená dovolávat se Hospodina „při svých pletichách“. To jest dovolávat se Boží pomoci k vlastním aktivitám, které se Boží vůli protiví, které nejsou zaměřeny na realizaci jeho plánu pro stvoření ani jeho plánu pro mou osobu. Pro ilustraci: Kdyby se například lupič modlil za to, aby ho při vyloupení banky nechytili, nebo třeba bigamista prosil Pána, aby už ukončil život jeho legitimní manželky, byly by to učebnicové ukázky toho, co je zakázáno přikázáním „nezneužiješ Jména“. Zdá se, že v porovnáním s neuctivým slovem, které někomu uklouzlo, je toto jiný kalibr. Přímo ukázkovým příkladem zneužití Jména by bylo, kdyby někdo svolával Boží požehnání na sodomský pár, protože tento vztah není zaměřitelný k celkovému dobru člověka a cíli Božího plánu s ním. Ještě více vyhroceným případem by bylo, kdyby takovéto požehnání chtěl udělit katolický kněz, tedy vysvěcený služebník Kristův, jednající „v jeho jménu“. Stejně tak by tomu bylo, kdyby takovéto požehnání bylo udíleno jiným vztahům, odporujícím Božímu řádu, například mimomanželským vztahům, přičemž manželstvím rozumíme nerozlučitelné svátostné manželství.
Vedle těchto učebnicově jasných příkladů ale existují více sofistikované formy zneužití Jména, u nichž nemusí být na první pohled jejich mravní povaha zřejmá: Například zamilovaný mladý muž se může usilovně modlit za to, aby získal určitou dívku, nebo se někdo může modlit za úspěch ve své kariéře či úspěch svého díla. Pokud při tom není ochoten podřídit se Boží vůli (ne má, ale Tvá vůle se staň), a to ani implicite, pak by takové jednání také spadalo pod přikázání „Nezneužiješ Jména“. Vzpomeňme jen, kolik starozákonních panovníků a hrdinů Písmo odsuzuje slovy „nedotazoval se Hospodina“.
Obecně lze tedy říci, že „zneužití Jména“ znamená vědomě se dovolávat Boží pomoci nebo svolávat Boží požehnání na něco, co neodpovídá Boží vůli (je svévolné), nebo je s ní dokonce v rozporu (je hříšné). Znamená to pokoušet se využívat Boží moc k dosažení pouze vlastních cílů, bez ohledu na Boží vůli, na jeho plán pro stvoření a pro mě osobně. Namísto „chození po Hospodinových cestách“, realizace Boží vůle, a tedy „posvěcování jeho Jména“, se tak posvěcuje jméno člověka, naplňuje se jeho vlastní program, program seberealizace, jak ji chce člověk.
Uskutečňovat své jméno znamená chodit po cestách směřujících k cílům, které nejsou Božími cíli; konečným cílem by bylo samospasitelství. To je antikristovský program, o kterém jsme se už také zmínili. Zde nelze nevzpomenout stavby Babylonské věže, plánu, v němž se lidstvo sjednotilo.
„Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno...“58)
Pokud by někdo takovýto antikristovský program vydával za Boží plán, jednalo by se o „zneužití Jména“ v jeho společenském rozměru. Takovým kolosálním zneužitím by bylo například, kdyby někdo vytvořil vlastní, byť snad vysoce humánní a „milosrdné“ náboženství, a vydával by ho za katolickou víru. Nebo kdyby se někdo pokusil implantovat Církvi jiné poslání, než jí dal její zakladatel. Ona je nástrojem realizace Božího plánu spásy, pokračováním Kristova díla v čase, prostředkem jeho působení, místem chvály věčného Boha a dílem Ducha svatého.59) Pokud by chtěl někdo toto její poslání změnit a dát jí poslání jiné, například hlásání evangelia nahradit hlásáním humanismu, na místo cíle Církve, kterým je lidská spása a Boží oslava, dosadit cíl lidského pokroku, odstranění chudoby, osvobození utlačovaných, záchranu klimatu, životního prostředí, matky Země…., bylo by to vrcholné zneužití Božího jména, jeho plánu spásy. A byl by to také hřích proti Duchu svatému, neboť on je duší Církve. Proti takovému zneužití Církve by ta zneužití, kterých se na ní v historii dopustili někteří svévolní vladaři, revoluční parlamenty, nebo její nehodní pastýři, byla malicherností, dětskou nemocí, či dokonce pihou krásy.
„Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost!“60)
Pozitivní vyjádření přikázání o Jméně
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“ je, tak jako u ostatních přikázání Desatera, negativním vyjádřením. Označuje hranici, jejímž překročením se vztah k Bohu přetrhne. Jak by se tohoto přikázání vyjádřilo pozitivně? Víme, čeho se máme vyvarovat, ale o co se máme snažit? Odpověď na tuto otázku najdeme v modlitbě, kterou opakujeme denně a která by nám proto měla být důvěrně známá nejen jako sekvence slov, ale také co se jejího významu týče: Posvěť se jméno tvé.
Modlitba Otče náš a praxe posvěcování Božího jména
Jak jsme viděli, znalost Božího jména je biblickým vyjádřením pro znalost Boha samého. Poznáváme-li však, kým on je, poznáváme určitým způsobem také, jaká je jeho vůle. K čemu tato jeho vůle směřuje v celém stvoření i konkrétně v našem životě. Naplnění této vůle je zároveň oslavou Boha, oslavou jeho jména. Pozitivní vyjádření tedy zní: Posvěť se jméno tvé. Zdánlivě je zde přítomen pouze Otec, k němuž se modlitba obrací. Ale uskutečňovat Boží plán pro stvoření, přijmout Boží vůli pro mou osobu, spravovat síť potrhanou hříchem – přirozený řád stvoření, a spolupracovat s řádem milosti, to je cesta, která nutně začíná přijetím kříže a skrze kříž se uskutečňuje. Proto je modlitba Otče náš Kristovou modlitbou, v níž je on přítomen jako její pravý subjekt. A je přítomen v Duchu svatém.
Proto modlitba Otče náš není jen modlitbou tvora, který se prvními třemi prosbami snaží splnit své povinnosti vůči Tvůrci, aby si mohl následujícími čtyřmi vyprosit to, co potřebuje k zabezpečení svého života. Takové pojetí by se míjelo s podstatou věci. Tak jako mše svatá není jen obětí kněze přinášenou Bohu, ale především obětí Syna, který se rukama kněze jako prostředníka obětuje Otci, tak i modlitba Otče náš je především modlitba Syna k Otci. Je to modlitba, kterou přináší tvor svému Tvůrci, ale zároveň Syn Otci. Tvor se v ní spojuje s Kristem a je tak vtahován do nekonečného vztahu dokonalé lásky mezi Božími osobami.
„A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“61)
Spasitel, jehož jméno není v modlitbě vůbec vysloveno, je tak přesto jejím středem. První prosba vyjadřuje celé jeho poslání: „Posvěť se jméno tvé“.
Někdo by mohl namítat, jak se může posvětit Boží jméno, jestliže Bůh je dokonale svatý? Bůh nemůže být světější, svatost vyjadřuje plnost jeho moci a dobra. Jak říkají filozofové, on je „actus purus“, čisté uskutečnění62), nemůže k němu být nic přidáno, nemůže být zdokonalen. Jméno, které se má „posvětit“, tedy naplnit, proto není on sám, ale něco, co ho reprezentuje v jeho stvoření. Stvoření je, na rozdíl od Stvořitele, nedokonalé a porušené hříchem. „Posvěť se jméno tvé“ tedy znamená: Ať se naplní tvá vůle, ať se naplní Boží plán pro celé stvoření, které se má posvětit, a tak oslavit Hospodina. To se však neděje mimo vztahy Božích osob, naopak, toto posvěcení znamená určité vtažení stvoření do těchto vztahů. Znamená, že všechno stvoření, a na prvním místě člověk, který je obrazem Božím, dosáhne své plnosti, kterou mu Stvořitel určil, a to nejen přirozené dokonalosti podle řádu přirozenosti, ale také nadpřirozené, přičleněním člověka ke Kristu, který oslavuje Otce v Duchu svatém. To je „nové stvoření“, jehož je Kristus počátkem, „základním kamenem“. Tento eschatologický děj sv. Pavel popisuje jako podřízení všeho Kristu, který se pak s tímto svým dědictvím podřídí Otci, aby byl Bůh „všecko ve všem“63). Otec tak spatří v posvěceném stvoření obraz své dokonalosti, v každém druhu stvoření podle stupně jeho bytí, tvář svého vtěleného Syna, který je dokonalým „obrazem“ Otce a vrcholným posvěcením jeho jména a jediným adekvátním cílem Jeho lásky.
Posvěcení Jména musí začít v životě toho, kdo o ně prosí. Každý krok ve směru naplnění Boží vůle, ve směru k tomuto posvěcení Jména, je již jeho posvěcováním. Padlý tvor tak překračuje svou narušenou přirozenost nezaslouženým přijetím nadpřirozené Boží milosti až k obětování vlastní vůle ve spojení s obětí Krista. Prosba „posvěť se jméno tvé“ proto, jak jsme již poznamenali, skrytě obsahuje přijetí kříže, který přijímáme s Kristem. Cesta k posvěcení Jména začíná u každého z nás a v přítomné chvíli, ve které se nacházíme.
„Bůh budiž veleben.
Velebeno budiž jeho svaté jméno.
Veleben budiž Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk.
Velebeno budiž jméno Ježíš. …
Velebena budiž slavná Matka Boží, přesvatá Maria.
Velebeno budiž jméno Marie, Panny a Matky. …“
1
Poznámky:
1. Dt 6,4-9
2. Mt 22,34-40;Mk 12,28-34; Lk 10,25-28
3. Ex 20,7 Všchny citace v tomto čánku jsou z ČP.
4. Gn 2,19
5. Gn 1,2
6. Gn 1,26
7. Přsněi řčno „esencí“
8. Ex 3
9. Ex 3,14
10. Srov. Ex 33,18-23
11. Gn 32,23-33
12. Sd 13,17-18
13. Srov. poznámka č. 62.
14. Ž 8,2; srov. Ž 8,10; Ž 48,11 atd.
15. 2.Sam 7,23
16. Analogií této jazykové figury ze svěské sféry můž být soudní rozhodnutí, které je vydáváno „jménem republiky“ to znamená z moci státu a podle jeho zákonů.
17. Podobnou, i když v tomto přpadě negativně zaměřnou sjednocující funkci „jména“můžme vidě v Gn 11 (stavba Babylonské věž).
18. 1.Kr 8,29
19. Ž 72,19
20. Např. Gn 13,4; Gn 21,33; Gn 26,25,
21. Ex 34,5, Dt 32,3
22. 1.Kr 18,24
23. Gn 22,13
24. Dt 11,1
25. Ž 9,11; srov. Ž 23,3; Ž 31,4
26. Ž 79,9; srov. Ž 25,11
27. Př 18,10; srov. Ž 20,2; Ž 91,14; Ž 106,8
28. Ž 33,21
29. Ž 86,12-13; srov. Ž 34,4
30. Lv 22,32
31. Ez 36,23; srov. Iz 48,11; Ez 20,9; Ez 20,14; Ez 20,22; Ez 20,44; Ez 39,7; atd.
32. Lv 18,21. Modla, která je zde jmenována, je v čšině známa pod jménem „Moloch“
33. Ez 20,39
34. Ám 2,7
35. Lv 19,12
36. Mal 1,6-12
37. Mal 1,11; srov. Ž 72,17
38. Ž 86,9; srov. Za 14,9
39. Iz 9,5; srov. Iz 7,14
40. Fp 2,6-11
41. Jan 3,17-19; srov. Jan 5,21-24
42. Sk 10,43; srov. např. 1. Jan 2,12
43. Řm 10,13; srov. Sk 2,21
44. Mt 28,19- 20; srov. Sk 9,15
45. Sk 19,5; srov. Jan 2,23
46. Jan 1,12
47. Jan 17,26; srov. Jan 17,6
48. Žd 13,15
49. 2.Tes 1,12
50. Mt 19,29
51. Mt 10,22; srov. Mt 24,9; Mk 13,13; Lk 21,12; Lk 21,17; Jan 15,21
52. 1.Petr 4,14
53. 2. Tes 2,4
54. Zj 14,11
55. Zj 14,1; srov. Zj 22,4
56. Žd 5,7
57. Ž 139,20
58. Gn 11,4
59. Mt 28,19- 20; srov. Sk 9,15
60. Ž 115,1
61. Jan 14,13-15
62. Protož jde o uskutečěí neomezeného bytí: „esse ipsum per se subsistens“ což je filosofické jméno Bož, které můžme vidě jako jeden z významů ukrytý Prozřtelností v Tetragramu, Božm jméně, jak bylo zjeveno Mojžšvi.
63. 1.Kor 15 „Až mu bude podřzeno všcko, pak i sám Syn se podřdí tomu, kdo mu všcko podřdil, a tak bude Bů všcko ve všm.“
Google Sites
Report abuse