Synodalita

Roman Cardal

Uveřejněno původně v časopise Christianitas.sk

1. Duchovní válka a globální mobilizace Církve

1.1 Synoda a její reforma

Ještě před několika lety se mezi katolickými laiky o synodalitě prakticky nemluvilo. Bylo to způsobeno tím, že se jednalo o záležitost, která se netýkala laiků, nýbrž vyšších pater církevní hierarchie – papeže a biskupů. V roce 1965, v samotném závěru II. vatikánského koncilu, byla založena instituce s názvem Synoda biskupů. Představovala poradní biskupský sbor, na nějž se papež mohl obracet při konzultaci různých aktuálních problémů spojených s životem Církve. Tato Synoda jím také byla svolávána každé tři roky a věnovala se tématům, která určoval on sám. Výsledky synodální diskuse mezi biskupy se pak promítala do post-synodálních apoštolských exhortací, jež po skončení setkání papež zveřejňoval.

V roce 2015, u příležitosti 50. výročí ustavení této instituce, vydal papež František apoštolskou konstituci Episcopalis communio, v níž je vyhlášena reforma způsobu, jakým má napříště synoda probíhat. Nemá se již týkat pouze papeže a biskupů, ale má být rozšířena na celou Církev, což znamená, že má zahrnout i laiky. Právě proto se téma, které dříve mezi laickou veřejností nebudilo prakticky žádnou pozornost, dostalo do jejího zorného úhlu. Ještě nedávno se na půdě jednotlivých farností scházely tzv. synodální skupiny věřících a diskutovaly o ožehavých otázkách souvisejících s katolickým učením a s církevní praxí. Návrhy a podněty, které se na základě těchto setkání zrodily, pak byly předány na příslušná vyšší místa lokální církve. Odtud budou odeslány do Říma, kde poslouží jako konzultační materiál pro Plenární synodální zasedání, jehož začátek je plánován na říjen 2024.

1.2 Vznik synodální Církve

Tím se dostáváme k otázce, proč byl vlastně synodální proces spuštěn. Vyvěrá z potřeby reformy Církve. Jelikož je synoda, na rozdíl od koncilu, institucí permanentní, má být její působnost neustálá a kontinuální. V pozadí tohoto postoje je přítomen názor, že Ecclesia est semper reformanda, tj. že má neustále bdít sama nad sebou, aby si uchovávala svoji původní pravost a čistotu. Vše, co od této pravosti a čistoty odvádí, má být bez přestání odstraňováno, v čemž právě spočívá nezbytnost neustálé obnovy neboli reformy.

Synodální proces si klade za cíl vytvoření synodální Církve, která není vybudována z neprostupných hierarchických zón, protože ty podle přesvědčení některých propagátorů synodality vytvářejí podmínky pro vznik neblahého klerikalismu. Klerikalismus je systém, v němž se rozhodovací mechanismy koncentrují do rukou vysvěcených osob (kněží, biskupů a papeže) a věřícímu lidu je vyhrazena role pouhých „vedených ovcí“. To by měla permanentní synodalita zásadně změnit. Někdy se dokonce mluví o nutnosti převrácení pyramidy stávající církevní struktury: Tradiční Církev má pyramidální hierarchickou podobu. Její spodní a nejširší základna je tvořena laiky, nad nimiž je situována užší skupina kněží, která je zase převyšována biskupy, z nichž se rekrutuje ještě užší vrstva arcibiskupů. Pod úplným vrcholem pak stojí kardinálové se svým právem volit hlavu Církve a papežský stolec se vznáší ještě ve větší výši, takže se obrazně dotýká samotných nebes.

Pokud se tato pyramida převrátí, postaví se na svou špičku, která tím pádem zaujme nejnižší postavení, zatímco nejširší základna se ocitne na nejvyšším místě. Tato metafora má naznačit, že veškerá zákonodárná, výkonná a soudní moc v Církvi by se měla přesunout od úzkého kruhu privilegovaných hierarchů k široké mase Božího lidu. Některé konzervativní kruhy srovnávají synodální skupiny vytvořené v rámci jednotlivých farností k obrovské poslanecké sněmovně, v níž se rodí budoucí zákony cestou diskuse a výměny názorů. Budou-li nakonec odsouhlaseny – a to se rozhodne na zmíněném Plenárním synodálním zasedání – vstoupí v platnost a církevní praxe se pod vlivem pozměněného učení začne ubírat jiným směrem.

1.3 Kde leží zdroj těchto změn?

Zdá se, že jsme na otázku „kde leží zdroj těchto změn?“ již odpověděli. Zmínili jsme potřebu neustálé reformy a obnovy Církve. Tato odpověď však není dostatečná. Záleží totiž na tom, jak slovům reforma a obnova Církve rozumíme. Je naprosto jasné, že se účastníci synodálního procesu na jejich významu nemohou shodnout, a to přímo z principu, neboť jednou ze zásad, která současnou synodalitu uvádí v pohyb, je zásada plurality. Bylo by nanejvýš udivující, kdyby se hlasatelé plurality jednoznačně shodli na tom, v čem reforma a obnova Církve vlastně spočívá. I podle jejich mínění se totiž jedná o tak složitý problém, že je pro jeho řešení třeba mobilizovat celou Církev od papeže až po nejposlednějšího věřícího, a žádné jednoznačné výsledky této mobilizace nejsou dopředu rozhodně nijak garantovány. Shoda snad panuje jenom v tom, že Církev již nemůže působit ve starém stylu, a proto nezbývá než vyhlásit boj (válku) všem konzervativním zpátečníkům.

Kdybychom potřebě neustálé reformy a obnovy Církve rozuměli tradičním a konzervativním způsobem, mysleli bychom na její mravní význam, tedy na nezbytnost kontinuální konverze věřících. Každý, kdo bere požadavky evangelia vážně, zakouší dnes a denně svoji osobní neschopnost, slabost a hříšnost, kvůli nimž se od nich svým smýšlením, slovy i skutky oddaluje. Bez problému proto souhlasí s tím, že musí především reformovat svůj osobní život, což se děje účastí na svátostech Církve a vážným osobním nasazením. Jelikož se tato nutnost týká všech věřících, je v tomto smyslu možné hovořit o nutnosti reformy celé Církve.

Vzniká však závažné podezření, že současný synodální proces míří jiným směrem: Když se v jeho rámci mluví o nutnosti reformy a obnovy Církve, nemyslí se přitom na osobní životy jednotlivých věřících a na jejich intenzivnější napojení na svátostné zdroje nabízené Církví, nýbrž na strukturu samotné Církve, kterou je prý nevyhnutelné přestavět. Takový pohled se ale rozchází nejen s katolickým, ale dokonce i s obecně křesťanským pojetím vztahu člověk – instituce. Již na rovině čistě přirozené a sekulární klade křesťanství důraz na primárnost jednotlivé a jedinečné osoby před kolektivitou a jejími institucemi. Odmítá názor, podle něhož jsou pramenem individuálních a společenských zel instituce, takže jedinec se ocitá v asymetrické pozici jejich oběti. Kdo zastává tento názor, jako například marxisté, napíná svoje úsilí na reformu, případně na úplné odstranění určitých institucí (struktur) a slibuje si od toho nápravu lidských životů nejen ve společenském, ale i v individuálním rozměru.

Křesťanství samozřejmě nepopírá, že by instituce mohly mít, a že fakticky také mají, nežádoucí vliv na životy jedinců – vždyť např. papež Jan Pavel II. opakovaně důrazně varoval před tzv. strukturami hříchu. Nepřijímá však, že by hlavní zdroj zla ležel v nich. Ten naopak spatřuje v oněch svobodných a mravně zodpovědných jedincích, kteří mají až příliš silný sklon vyhýbat se autentickému řešení problému spočívajícím v reformě jejich vlastních životů a hledají únik z tohoto těžkého mravního zápasu (neustálé konverze) přesunutím jeho váhy na instituce, na něž je svalena vina za čistě osobní selhání a hříchy. Jak v jedné své knize výstižně poznamenal kardinál Brandmüller, pojetí Církve hříšníků je v myslích takových lidí vystřídáno pojetím hříšné Církve.

Rád bych se mýlil, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se nejvlivnější aktéři probíhajícího synodálního procesu distancovali od tohoto marxistického pojetí vykoupení a osvobození od zel, která sužují člověka. Proto není na místě oddávat se optimistickému přesvědčení, že Církev díky synodalitě konečně nastupuje cestu vnitřní očisty a obnovy. Ohlašovaná nutnost permanentní reformy se snadno může transformovat do požadavku permanentní revoluce – a to je nástroj, který nemá s křesťanstvím obecně, a s katolickou Církví zvlášť, vůbec nic společného. Jde naopak o smrtící zbraň namířenou na samotné srdce Kristovy Nevěsty.

2. Nepatřičné hledání nového zdroje autority

2.1 Nekritická otevřenost ke světu

Zamyslíme-li se nad důvody, které vedly k odstartování synodálního procesu v Církvi, nemůžeme pominout ani často vzývanou otevřenost k modernímu světu, bez níž by tyto děje měly patrně dosti odlišný průběh. Na počátku své známé knihy Iota unum. A study of Changes in the Catholic Church in the 20th century, se Romano Amerio podivuje nekritickému optimismu, s nímž velká část koncilních otců vzhlížela k vývoji moderního světa a odmítala vidět rizika, která jsou spojena s přebíráním modelů jeho fungování. Papež Jan XXIII. vyhlásil program aggiornamenta, projekt přizpůsobení evangelizace požadavkům světa, který za sebou již dávno zanechal svou starověkou a středověkou éru. Dynamika církevního života se mnohým jevila jako zpomalená, ba v řadě ohledů dokonce protichůdná vůči prudké a vitální dynamice, kterou se vyznačovaly různé oblasti novověké existence člověka. Byla vyslovena obava, že pokud se „nůžky“ mezi životem v Církvi a životem mimo ni příliš rozevřou, bude Kristovo spásné dílo oslovovat stále méně lidí, až ze scény světa zmizí úplně.

Povstal proto problém, jakým způsobem moderního člověka oslovit poselstvím, které nebylo zrovna nejmodernějším objevem současné antropologie nebo psychologie, ale bylo formulováno před mnoha staletími. Jak upozorňovali četní autoři, starozákonní a novozákonní zvěst se zrodily v dobách, jež se historicky, kulturně i sociologicky zásadně odlišovaly od podmínek, do nichž je zasazen život člověka ve dvacátém (a dnes již ve dvacátém prvním) století. Prostá transpozice poselství spásy z již zaniklých poměrů do naší doby se jevila jako neefektivní. Tak jako by bylo naivní si myslet, že ho lze dnes prezentovat v hebrejštině, řečtině či latině bez jeho překladu do současně mluvených jazyků a bez souběžné interpretace, která musí tento překlad doprovázet, tak by byla marná i naděje, že evangeliu lze po dvaceti stoletích jeho historie porozumět bez jeho vtělení do myšlenkových kategorií, které jsou modernímu člověku vlastní.

2.2 Aggiornamento – amondamento

Není ovšem těžké doložit, že projekt zvaný aggiornamento se postupně měnil v projekt, který se dá nazvat obratem amondamento – což už není hledání vhodných prostředků pro komunikaci evangelia s jeho nad-historickým obsahem, nýbrž stále větší přizpůsobování se světu a jeho hodnotám, při němž dochází k zásadní reinterpretaci či dezinterpretaci těchto obsahů. Jako příklad nám může posloužit požadavek, který je na poli Církve již vyslovován s naprostou samozřejmostí – nutnost její demokratizace.

Odkud se tento nárok vynořil? Je vzat evidentně ze sekulární oblasti. Moderní západní společnosti dospěly ve svém politickém vývoji k nastolení demokratických režimů a tento model vzájemného soužití občanů se počal i mnohým křesťanům zdát natolik přitažlivým a cenným, že by měl být podle nich implantován i do Církve. Význačnou roli přitom sehrává vědomí hodnoty rovnosti všech lidí. Ta se zdá kolidovat s principem autority a hierarchie, v souladu s nímž jsou poměry v Církvi organizovány. Nabízí se proto závěr, že struktura Církve není v harmonii s tím, kdo člověk je. Celý moderní vývoj směřoval k dobytí lidské autonomie a Církev zůstala stranou tohoto dějinného směřování. Proto nastal čas nápravy a synodalita je příležitost, jak tuto disharmonii překonat.

Aniž by si toho většina věřících všímala, v Církvi se spustily děje, které obrátily tok života v ní proti směru jeho původního proudění. Dříve se svět učil od Církve a byli to právě křesťané, kteří Evropu a skrze ni velkou část světa civilizovali. Doby se však mění a dnes si již křesťané zvykli na obvinění, že staré civilizace ničili, že zotročovali příslušníky jiných kultur a náboženství, a proto je spravedlivé, aby si nechali udělovat lekce humanity od světa, který se po staletí snažili spoutat svým proti-přirozeným krédem. V tomto kontextu je snadné pochopit, proč k předkládaným světským hodnotám, jimž musí Církev ve své sféře učinit místo, patří i tzv. liberální demokracie. Démos, lid má vládnout i v Církvi. A to povede i k jejímu osvobození (liberaci) od starých struktur, které její rozvoj stále ještě omezují.

2.3 Vox populi, vox Dei?

Aby se tato záležitost nejevila jako nepatřičné vlamování světských hodnot do církevního prostředí, může být uplatněna stará zásada vox populi, vox Dei. Každý teolog ji dokáže ospravedlnit, protože stačí poukázat na to, že křtem se každému křesťanu dostává účasti na královském, soudním a prorockém úřadu Ježíše Krista. Je-li tomu tak, neměl by nový styl synodality nikoho překvapovat. Když je totiž lid vybaven takovými mimořádnými dary, může se i jako celek vyjadřovat prorocky, posuzovat současnou situaci v Církvi a dospívat k nápravě jejího života vydáváním nových zákonů.

Problém je samozřejmě v tom, že věc není rozhodně tak jednoduchá, jak jsme ji právě prezentovali. Pokřtěnému člověku, členu Božího lidu, se sice účasti na zmíněných úřadech skutečně dostává, ale tento dar je do něj vkládán pouze v zárodečném stavu. Vše záleží na tom, jakým způsobem následně spolupracuje s Boží milostí, což není vůbec nic snadného. Existuje nějaký relevantní důvod si myslet, že novozákonní lid je věrnější svému poslání než lid starozákonní? Není neopodstatněné se obávat, že zvláště v dnešní době není takový důvod k mání. Starozákonní lid byl soustavně kárán za porušování smlouvy s Bohem proroky, kteří i přičiněním tohoto lidu nekončívali zrovna nejlépe. Proč by se něco podobného nemohlo odehrávat i v naší době? Nemají v ní zelenou proroci falešní, zatímco proroci praví jsou vystavováni stejné nepřízni, s jakou se setkávali jejich předchůdci již dávno před Kristem?

Při promýšlení této obtíže není nezajímavé obrátit pohled i mimo starozákonní a novozákonní dějiny spásy, totiž do pohanského světa, jímž bychom se podle zásady otevřenosti ke světu měli umět také inspirovat. Když se seznámíme s tím, jak probíhal soudní proces se Sokratem v Aténách, zjistíme, že se obžalovaný nehájil v obvyklém stylu. Před lidovým soudem, který čítal 501 porotců, opakovaně prohlásil, že byl k aténským občanům poslán od Boha, že koná božskou misi, že je darem seslaným z nebe a že bude raději více poslouchat Boha než lidi. Sokrates byl Božím apoštolem, a právě na jeho příkladu si můžeme uvědomit, proč se řada Církevních Otců přiklonila k názoru, že určitý proud starořecké filosofie představuje to, co nazývali preparatio evangelica, přípravou na příchod Krista v pohanském světě. Ani zde tedy neměli praví proroci na růžích ustláno. A byl to opět lid, který je posílal do vyhnanství či dokonce na smrt. Neměli bychom si z toho vzít nějaké poučení?

Když navíc přihlédneme ke stavu víry moderních západních křesťanů, z nichž mnozí mají problém s přijetím božství Ježíše Krista, s jeho narozením z přečisté Panny, s jeho konáním zázraků, s jeho vlastním Zmrtvýchvstáním, s nadpřirozenou působností svátostí, se svatostí Církve atd. atd., není namístě se ptát, k čemu má vlastně vést synodální proces, který bez patřičného rozlišování přisuzuje královskou, soudní a zákonodárnou funkci Božímu lidu a pod jeho vlivem se chystá přistoupit k zásadním změnám v učení a praxi Církve? Tyto změny budou iniciovány lidem, který se podobá spíše polomrtvému pocestnému z podobenství o milosrdném Samaritánovi než vznešenému zastánci úřadů, jež ho opravňují k aktivním zásahům do živoucí tkáně Těla, z něhož má sám čerpat svůj život a léčit své tragické neduhy.

Pokud si neuvědomíme náš skutečný stav hříšníků, povede synodální proces k pokřivení a dezinterpretaci obsahů evangelia, neboť jestliže propadáme iluzi o našem postavení před Bohem, nemůžeme ani chápat pravý význam slov, jimiž k nám náš Spasitel mluví.

3. Společná hostina vlků a beránků

3.1 Synodalita – nový atribut Církve?

Synodální proces by v očích jeho aktérů neměl být jen dočasnou a okrajovou záležitostí, která se dotýká pouze určité části Církve. Spatřují v něm něco jako příslovečný kvas, jenž nakonec pronikne celým těstem. Plánované dalekosáhlé změny se nedají srovnat s kosmetickou úpravou vnějšího vzhledu a fungování Církve. Není málo těch, kdo si od synodality slibují vytvoření nové Církve, tj. takového společenství věřících, které se kromě tradičních atributů jednoty, svatosti, katolicity a apoštolskosti bude vyznačovat novým rysem synodálnosti. Když se však nad tímto problémem vážněji zamyslíme, nemůžeme si nepoložit znepokojující otázku, zda nový „atribut“ synodality nepřivodí rozrušení jmenovaných vlastností, bez nichž se katolická Církev nemůže obejít.

3.2 Absolutizace abstraktního principu rovnosti

Viděli jsme, že tlak na tzv. demokratizaci Církve vychází z vědomí rovnosti všech věřících, a ta se nezdá být slučitelná s principy autority a hierarchie, na nichž je stavba Církve zbudována. Mnozí křesťané se domnívají, že podléhání autoritě a zaujímání nerovného postavení v hierarchickém uspořádání církevní společnosti stojí v protikladu s lidskou důstojností a jejich přetrvávání v Církvi není ničím jiným než pozůstatkem z dávných dob, v nichž se nerovnost lidí považovala za zcela normální.

Vývoj v sekulární oblasti nicméně ukazuje, že autorita a nerovnost postavení jsou pro společnost sice potřebné, ale závisí plně na svobodě a konsenzu lidí. Jako na konkrétní příklad se poukazuje na fungování demokratického režimu: V jeho rámci existují řídící funkce, ale ty jsou obsazovány na základě volby, takže alespoň v principu každý k tomu způsobilý občan může takovou funkci vykonávat. Oproti tomu platí v katolické Církvi zásady, které výkon četných úřadů mnoha jejím členům z principu znemožňují, ačkoliv jsou k němu – alespoň podle soudu kritiků – stejně způsobilí jako ti, kterým je přístup k nim umožněn. V této souvislosti je možné zmínit třeba otázku svěcení žen, na jejichž nezpochybnitelná charizmata se klade důraz, a z toho se vyvozuje závěr, že v době demokratického uvědomění již neexistuje žádný důvod, proč by nemohly stejně jako muži či dokonce ještě lépe než oni přinášet eucharistickou oběť.

Požadavek přetvoření podoby Církve v souladu s demokratickou zásadou rovnosti se může na první pohled jevit jako ospravedlnitelný, ale toto zdání je vyvoláváno tím, že při akcentaci její důležitosti dochází k přehlížení jiných a neméně důležitých aspektů celého problému. Není-li princip rovnosti vyvažován dalším principiálním hlediskem, dochází k jeho absolutizaci, a rizika aplikace takto absolutizovaného přístupu by neměla zůstat nevyslovena.

3.3 Láska objímající vlky a beránky

Opojení rovností vede ke vznášení požadavku radikální inkluze, která by se měla v Církvi uskutečňovat přímo nekompromisním způsobem. Od nemalého počtu aktérů synodality patrně stále častěji uslyšíme, že Církev by se měla stát místem setkávání odlišností, modelem pluralitní společnosti, v níž v klidu a pokoji koexistují lidé nejrůznějších názorů, životních postojů a náboženských přesvědčení. Kde jinde než v Církvi realizovat izajášovskou vizi, podle níž se beránek bude spokojeně pást vedle vlka a žádný strach ho přitom nebude sužovat? Kde jinde než v Církvi by měla být přítomna láska, která obejme úplně všechny a otevře své brány dokonce i jinověrcům a ateistům? Nepodobá se vyhrazování místa v Církvi pouze katolickým věřícím Kristem kritizovanému konání dobra pouze svým přátelům? Nejednají tak i pohané?

Dříve však, než k takovému otevření bran dojde, by bylo dobré vzít v úvahu, co Církev ve skutečnosti je a jaký typ života jí náleží. Je možné zapomenout na to, že je Mystickým Tělem samotného Krista? Je možné vzít na lehkou váhu analogii, kterou svatý Pavel připodobňuje Církev k údům jednoho těla? Nebo se snad jedná o nějaký nezávazný příměr, který můžeme bez vážnějších důsledků přehlížet?

Srovnání Církve s tělem má natolik zásadní důležitost, že bez chápání tohoto vztahu nelze do pravé povahy společenství věřících vůbec proniknout. Tělo je organismus, a kromě jiného se vyznačuje procesem asimilace. Vše, co se dostává do těla, mu musí být připodobněno. Tělo funguje podle svých organických zákonitostí a jakmile do něj vnikne cokoliv cizorodého, začne se pracovat na jeho metabolickém přetvoření. Cokoliv se nepodaří asimilovat, je a musí být z těla vyloučeno. Z toho je zjevné, že tělesný organismus nemůže „poskytovat prostor“ pro něco cizorodého a jeho zákonitostem nepřizpůsobeného.

Myšlenka, podle níž se má Církev vnitřně pluralizovat a obohacovat přijímáním těch, kteří se nemíní podřídit nárokům katolického učení a morálky, je zcela iluzorní, protože spočívá na nepochopení organické povahy Kristova Mystického Těla. Jak svatý Pavel naznačuje, části těla nejsou rovnocenné, některé z nich vykonávají centrálnější a důležitější funkce, ale to se v posledku odehrává ve prospěch všech.

Není proto na místě obava, že by někteří členové Církve přišli zkrátka, že by jim v tomto rozdělení úkolů a funkcí bylo upíráno nějaké právo. Výkon řídících a nejdůležitějších funkcí má za cíl, aby všichni měli život a měli ho v hojnosti. Jestliže si někdo myslí, že má jakožto prostý laický věřící menší podíl na nadpřirozeném životě než kněz, biskup nebo papež, pak se na Církev dívá světskýma očima jako na nějaký bezduchý politický aparát, v němž mají vyšší úředníci a funkcionáři mnohem větší prospěch ze svého postavení než ti, kteří v takové hierarchicky strukturované společnosti zaujímají nižší pozice a žijí své obyčejné životy na okraji společenského tělesa. Právě proto „ti dole“ tak usilovně touží dostat se „nahoru“ a prožívají svou situaci jako zneuznání, ponížení a popírání svých práv.

Jak neblahé důsledky plodí záměna Církve s její živou tělesností za mechanismus politického tělesa, si můžeme uvědomit i na Kristově podobenství o vinné révě, o jejím kmenu a ratolestech. I z tohoto podobenství je patrný tragický osud ratolestí, kterým se nepodařilo otevřít pro proud mízy z hlavního kmene. Ten by je zbavil jejich cizorodosti a učinil by z původně odlišných skutečností něco opravdu jednotného díky jednomu životu, který se ze svého zdroje přelil do periferní části a plně si ji přisvojil a připodobnil.

K pochopení těchto základních úvah není potřeba žádného velkého filosofického nebo teologického vzdělání: Stačí k tomu jen prostá víra, která se nenechá zavést na scestí učenými výklady renomovaných znalců křesťanství, jiných náboženství a záležitostí tohoto světa. Existuje totiž dosti významný rozdíl mezi profesorskou znalostí křesťanství a znalostí Krista.

K této poslední nejsou třeba žádné akademické tituly. Možná jsou to naopak právě ony, které jí často stojí v cestě a vybavují své nositele falešným sebevědomím, kvůli němuž páchají v Církvi více škody než užitku.