Od demokracie k totalitě aneb Platón stále aktuální

Roman Cardal

Přednáška Romana Cardala Od demokracie k totalitě se uskutečnila v roce 2021v rámci Akademických týdnů. O rok později ji vysílala TV Noe v cyklu Noční univerzita a tento text vznikl jejím upraveným přepisem.

1. Předpoklady výkladu

        Při pohledu na název přednášky si řekneme: Tohle téma stojí za to reflektovat. Ale proč ten dodatek Platón stále aktuální? Proč vázat výklad na jednoho autora, kterému jsme časově vzdáleni více než dva tisíce let? Kdo se však dostal trochu do kontaktu s Platónovými texty, ví, že nevzbuzují zájem jen u historiků filosofie. Ví, že v jejich rámci narážíme i na úvahy přenositelné do současné situace a že Platón pochopil určité nadčasové principy, které z velké míry ovládají současné dění.

Téma je velice bohaté. My se zaměříme především na jeden z nejslavnějších Platónových dialogů, na dialog Ústava. Přinejmenším jako studenti mnozí z nás dialog pravděpodobně četli, i když si možná z obsahu už mnoho nepamatujeme.

Ústava

Když řekneme ústava, máme na mysli nejvyšší nebo nejzákladnější normy, které regulují politický život dané obce, případně daného státu. Ovšem Platónova Ústava není politický traktát v běžném smyslu slova. Když řekneme ústava, máme na mysli nejvyšší normy v tom běžném smyslu slova. Platón postupuje tak, že reflektuje poměry v politické sféře a tyto poměry se mu stávají jakýmsi zvětšovacím sklem, skrze něž se chce podívat na vnitřní pořádky v každém jednotlivém člověku.

Centrálním pojmem tohoto jeho pojednání je pojem spravedlnosti jakožto základní kategorie lidského života. A co znamená tedy tento pojem ústava, řecky politeia? Je to konstituce, řád, struktura, uspořádání, a to na dvou úrovních: Zaprvé na úrovni politické, jak jsme běžně zvyklí, protože právě v souvislosti s politikou hovoříme o ústavě. Ale pro Platóna je to i zadruhé, na úrovni individuálního, vnitřního uspořádání člověka. Nejen politické uspořádání, ale i vnitřní uspořádání člověka. A mezi těmito dvěma úrovněmi je vzájemná podmíněnost, jak uvidíme.

Spravedlivý řád, který se týká jak spravedlivého řádu politického, tak i správného uspořádání nitra lidských jedinců, je vyžadován lidskou přirozeností. Odtud také pramení ona přirozená, nesmazatelná touha lidí po spravedlnosti, po spravedlnosti v životě, proto je nesmazatelná. Ale právě proto, že realizace spravedlivého řádu na úrovni politické i individuální se děje prostřednictvím rozumu a svobodné vůle, je jeho realizace složitá a dochází při ní k řadě defektů.

Navíc Platón jasně ukazuje, že základní charakteristikou lidského myšlení je dialektičnost, to znamená, že narazíme-li na problémy, které jsou zcela fundamentální a které nelze osvětlit odkazy k nějakým hlubokým principům, protože už tyto principy jsou principiální, osvětlují se poukazy na své opaky. Jestliže tedy chceme hovořit např. o fundamentální kvalitě lidského života, která se nazývá zdraví, těžko se nám možná popisuje, ale velmi dobře ji chápeme ve světle defektů zdraví, tedy nemocí.

A Platón tímtéž způsobem postupuje, když reflektuje politický řád. Snaží se tak ukázat nejlepší politické uspořádání ve světle méně dobrého politického uspořádání. Říká: Existuje společenské uspořádání, které se poměrně málo odchyluje od toho nejlepšího, a potom jsou politická uspořádání, která se odchylují stále více. To je jako zdraví, a potom jsou nemoci, lehké, těžké, až naprosto letální, smrtelné. V politickém životě je to také tak. Existují veskrze zdravé politické poměry, ale také mohou degradovat až do úplných krajností, do totální smrti politiky.

Jaké jsou tedy předpoklady Platónova výkladu, o kterých se musíme nejdřív zmínit? 

a) vzájemná podmíněnost vnitřního stavu jedince a stavu politiky 

Jací jsou lidé a jak jsou vnitřně uspořádáni, taková je politika. Náš vnitřní režim, naše vnitřní ústava, jak by řekl Platón, se nějak projevuje ve veřejné, v politické atmosféře. Platón říká: Jestliže ve společnosti převažují lidé mravů aristokratických, nemůže se to neprojevit na úrovni veřejné a politické. Celá společnost potom tíhne k určitému aristokratickému uspořádání. Jestliže převládají lidé typu oligarchického, veřejnost je zase nakloněna k přijetí oligarchického způsobu politického uspořádání.

Dnes si to všichni uvědomujeme. Když hovoříme o demokracii, víme, že např. i školy mají ve svých školních řádech začleněnou potřebnost vychovávat mládež k demokratickým hodnotám. Jako by si lidé uvědomovali, že když nebudeme mít formované jedince na úrovni vzdělání i na úrovni výchovy v souladu s demokratickými hodnotami, demokracie se bude těžko realizovat.

To znamená, že Platón by byl proti exportu demokracie na území, kde žijí lidé myslící jinak než demokraticky, kteří mají jiné zvyky než demokratické, kteří mají jiné tradice než demokratické. Říká: Musí existovat soulad mezi vnitřním uspořádáním jednotlivců, jejich vnitřní ústavou, a mezi vnějším společenským režimem.

b) důležitost výchovy

Platón silně zdůrazňuje, že ve výchově a vzdělávání dochází k tradici, tj. k předávání hodnot, norem, pohledu na život, kulturu. Vychováváme mladé lidi, říká Platón, kteří hodnoty, případně informace a znalosti, jež se jim snažíme vštípit v procesu výchovy, nechápou, protože jsou ještě intelektuálně a mravně nevyzrálí.

Proto nastupuje nutnost uplatnění autority, disciplíny a poslušnosti. Jinými slovy, vzdělávaní a vychovávaní lidé ještě nenahlížejí hodnotu norem, které se jim snažíme vštípit, hodnotu vzdělání, které jim chceme zprostředkovat. A proto je třeba vystupovat vůči nim autoritativním způsobem a oni musejí v poslušnosti přijímat to, co jim předáváme. Bez toho se žádné vzdělání a žádná výchova nemohou uskutečnit.

Jde o to, aby vzdělávaní to, co přijímají v první fázi jako externí, vnější normu, v procesu výchovy zvnitřnili, interiorizovali, aby se s tím ztotožnili. A až intelektuálně a mravně dozrají, začnou reflektovat to, co ve vzdělávacím a výchovném procesu získali, jak byli vnitřně formováni. Buď pochopí ty důvody a nahlédnou: Ano, tyto informace, tyto poznatky, tyto mravní hodnoty, ve kterých jsem byl vychován, jsou v pořádku, a protože nahlížím jejich důvod, ztotožňuji se s nimi. Nebo se s tím neztotožní, řeknou: To neodpovídá mému nastavení, s tím nesouhlasím, a může to dojít tak daleko, že člověk dospěje do stavu, který se nazývá krize identity, vnitřní krize, protože byl vychován v něčem, s čím se nemůže z nějakých důvodů ztotožnit.

c) politické režimy

Předpoklad je, to Platón zdůrazňuje, že žádný politický režim není přirozenou přírodní daností, ale je to artefakt, to, co vytváří člověk díky svému rozumu, díky své vůli a díky svému rozhodování.

Všechny lidské artefakty jsou něčím nahodilým. Vznikají, mají nějaký průběh a zanikají. Platón k tomu říká: Žádný politický režim, byť sebelepší, se neudrží navěky, jednou padne. To je zákonitost, protože jsme ve sféře nahodilých artefaktů člověka, a to znamená, že tak jako filosof přírody zkoumá vznik, průběh a zánik jsoucen, i v případě politických režimů se filosof musí zaměřit na to, jak určité režimy vznikají, jakými způsoby a jakými prostředky je lze udržet a na základě jakých zákonitostí degradují a zanikají.

2. Ideální dekadenční sekvence politických režimů

V poněkud zvláštním názvu se můžeme pozastavit nad spojením něčeho ideálního a dekadenčního. Platón říká: Existují politické režimy, které můžeme seřadit na určité sestupné škále, od nejlepšího režimu sestupujeme až k nejhoršímu režimu, a je to v rovině ideality, proto ideální.

Ukážu vám, říká Platón, jak režimy mohou degradovat, jak jeden se proměňuje ve druhý. Ale je to pouze ideální, protože v historické fakticitě to neznamená, že nejprve existuje aristokracie, potom nutně přichází timokracie, a potom nutně přichází oligarchie. Mezi těmito režimy jsou určité ideální provázanosti, ale to neznamená, že ve faktickém běhu historických událostí se režimy střídají v tomto pořadí. Platón uvádí v pořadí jako první aristokracii, potom timokracii, oligarchii, demokracii, a nakonec tyranii neboli totalitu.

Název naší přednášky je přechod od demokracie k tyranii, ale vidíme, že Platón předsouvá popisu tohoto přechodu popis aristokracie, timokracie a oligarchie. A má to souvislost, proto se nelze zaměřit pouze na poslední sekvenci, ale je třeba se podívat také na to, jak Platón reflektuje předcházející režimy, které připravují půdu pro dramatické finále, jež se nazývá tyranie nebo totalita.1)

         Degradace je sestup, evoluce vnitřních momentů těch politických režimů. Platón používá metodu karikatury. Co je karikatura? Má-li člověk např. velký nos, na karikatuře ho má ještě větší. Všechno ostatní ustupuje do pozadí, je tam jen obličej a velký nos. A Platón postupuje podobným způsobem: Zvětšovacím sklem zvětší určité charakteristiky, a ostatní ustupuje do pozadí. V řadě případů by se to mohlo zdát jako přehnaný výklad, ale Platón tímto způsobem postupuje a má pro to určité důvody.

3. Aristokracie

V aristokracii to jsou tzv. aristoi, ti nejlepší, kteří rozhodují o politických záležitostech, rozhodují o věcech veřejných. A řekneme, že je to tak v pořádku, z principu by měli vládnout ti nejlepší, z definice aristokracie rovná se nejlepší politický režim. Problém je identifikovat, kdo jsou ti nejlepší a na základě jakých kritérií určíme, kdo je nejlépe způsobilý k vládě.

Platón říká: V aristokracii vládnou aristokraté, to jsou lidé, kteří jsou zvláštním způsobem vnitřně profilovaní, kteří mají tu zvláštní vnitřní ústavu, zvláštní vnitřní uspořádání, které získali v procesu výchovy a vzdělávání. Jsou tedy hluboce vnitřně kultivovány jejich intelekt, jejich vůle a jejich emoce. A jsou to lidé ctnostní, lidé kvalifikovaní intelektuálními a mravními ctnostmi, to k aristokratickému způsobu života patří.

A protože těch opravdu ctnostných lidí je velmi málo, Platón říká: Opravdu ctnostní lidé jsou nadprůměrní, pozvedli svoje lidství, jsou to kultivovaní lidé. Všestranně kultivovaní na úrovni vzdělání, na úrovni mravů, pozvedli svoje lidství vysoko nad průměr a vědí, že ke ctnostem se dospívá skrze kázeň, skrze disciplínu, a že autorita sehrává v procesu formace člověka velmi důležitou úlohu.

Jde teď o to, předat tyto aristokratické hodnoty z generace na generaci. Musíme je předávat dál a dál. Platón říká: Čím vyšší je realizace lidství, tím hůře se předává, protože se jedná o věci skutečně obtížné. Neboli možnost defektu v procesu vzdělání a výchovy je mnohem větší než na nižších úrovních.

A ještě jedna poznámka: Pravý aristokrat je pro Platóna ten, kdo nepoužívá politickou moc, pokud ji má, k třídním zájmům ve prospěch aristokracie, ale ve prospěch skutečně všech. Není to tedy třídní záležitost, jak se někdy prezentuje. Je tu tedy riziko neudržení té úrovně a Platón říká: Jak vidíte, aristokracie je svým způsobem ohrožena zevnitř. Zosobňuje tak vysoké ideály, že kdykoliv může nastat nějaký defekt.

Udržet se na vysoké úrovni je opravdu komplikované. Platón přichází s modelovou situací: Představme si aristokratickou rodinu, otce, matku, syna, služebnictvo. Otec, hlava rodiny, je člověk s aristokratickým profilem, spočívajícím v tom, že uznává životní hodnoty, které jsou hodnotami samy o sobě.

Platón mluví o hodnotě pravdy, jak to objevili řečtí filosofové. Pravda je, to v každém případě, hodnota pro lidský život, která platí nezávisle na tom, zda chceme, nebo nechceme, nezávisle na naší vůli. Nezávisle na tom, zda se nám to líbí, nebo nelíbí, nezávisle na našich emocích. Jsme to my, kdo se musejí přizpůsobit pravdě, říká aristokrat, a ne naopak, že bychom my přizpůsobovali pravdu našim choutkám a projektům. To by pravda přestala být pravdou. Toto je velké poselství řecké filosofie.

A Platón říká: Aristokrat, aristokratický otec, formuje svůj život podle tohoto ideálu. Je to člověk milující ústraní, protože získal vhled do hlubokých pravd o lidském životě, které nelze získat tzv. za pochodu a při rozptýlení. Vyžaduje to velkou soustředěnost, velký klid, lásku k tichosti, lásku k ústraní.

Aristokrat je bytostně nezávislý na vnějších faktorech. Svůj život založil na tom, co není závislé na tom, zda to uznávají druzí lidé, nebo neuznávají. Jsou to hodnoty samy o sobě. Všichni ostatní to mohou pomlouvat, ale ta hodnota zůstává stejná, ať to společnost uzná, nebo neuzná. Je to hluboce sebeurčený člověk, který založil svůj život na tom, co nejsou vnější faktory, nýbrž co jsou vnitřní faktory.

Hlavní hodnotou je, že člověk má ctnosti, je vzdělaný a mravný. To mu jen tak někdo nevezme. Vzdělání a ctnosti, které jsme získali v náročném procesu, je to, co je skutečně naše a co nám jen tak někdo nemůže vzít. Všechno, co je skutečně moje, nosím s sebou. Aristokrat se nestará o peníze, o slávu, o moc. Samozřejmě kultivuje primárně filosofii. Proč?

Protože je to filosofie, která dovoluje člověku vhled do smyslu lidského života. Není to matematika, není to fyzika, není to chemie, není to biologie, není to sociologie, ani ostatní jiné disciplíny, které nám umožní vhled do smyslu lidského života, je to filosofie. Podle toho se také v životě chováme, podle toho sami sebe vychováváme, případně vychováváme jiné lidi. Filosofie je tu pro Platóna velmi důležitá.

Ale v rámci té aristokratické rodiny je ještě další postava: Jak se říká, za vším hledej ženu – a to je matka. Ženy, o tom snad není pochyb, jsou velmi praktické bytosti, mnohem praktičtější než muži, mnohdy velmi komunikativní, a Platón říká: Ta praktická, mnohdy velmi komunikativní matka má mnoho kontaktů mimo rodinu a setkává se s lidmi, pro něž peníze, sláva a čest mají velkou hodnotu. Vyčítají jí: Tvůj muž je stále zalezlý doma, studuje nějakou filosofii, případně se věnuje nějaké liberální činnosti, jako je hudba, vůbec se nesnaží o to, aby vešel ve známost na veřejném fóru, co to máš za muže, to snad není ani muž.

A Platón k tomu říká: Žena pak přichází domů „a říká: Milý muži, přece jen bys měl trochu změnit svůj životní styl, trošku se ukázat na agoře, trošku tam mít ostřejší lokty, a prosadit se v tom veřejném životě“. A v rámci rodiny vzniká spor, kterého je svědkem člen další generace. To dítě, ten syn. Platón říká: „Syn slyší matku se horšit, že její muž není ve vládě, a jak je proto odstrkována mezi jinými ženami, a pak, že ho vidí, že se hrubě nestará o peníze, ani se pro ně nepouští do bojů a hádek, ani v osobních věcech na soudech, ani v činnosti veřejné, nýbrž pozoruje, že se chová ke všemu takovému lhostejně, stále jen si hledí sám sebe, kdežto k ní se chová tak, že jí neprojevuje ani zvláštní vážnost, ani nevážnost… Proto všechno slyší, jak matka se horší a říká mu, že má otce nemužného a příliš nedbalého, i všechny takové písničky, které ženy o takovýchto věcech rády zpívají“. 

Je to karikatura, upozorňuji, neboli zveličení určitých aspektů. Svět v křesťanském pohledu, žena a prvotní hřích, Eva tady v rámci aristokracie, z nějakých ideálních poměrů pak Panna Maria, která je zase ústřední v díle spásy. I tady ta žena tam sehrála jakožto velmi praktická bytost určitou úlohu. 

Je to zajímavé, mohl bych citovat z jiného Platónova dialogu, jak se mnozí velmi praktičtí lidé dívají na filosofii, tak se dívá většinová veřejnost na tohoto aristokratického otce. Tam Gorgias hovoří se Sókratem: „Kdykoliv vidím staršího člověka, že se ještě zabývá filosofií a neodchází od ní, tento muž podle mého zdání, Sókrate, potřebuje bití (pořádně naložit), neboť, jak jsem právě řekl, na takového člověka čeká, i kdyby byl velmi nadaným, že se bude vyhýbat středním částem města a místům, kde se shromažďují občané, na kterých, jak řekl básník, se muži vyznamenávají. Ale zaleze a prožije ostatek života někde v zákoutí ve společnosti tří nebo čtyř mladíčků a tam bude žvatlat. Nikdy však nehlesne slova svobodného, velkého a závažného.“

Láska k ústraní totiž izoluje člověka od veřejného dění, a to je defekt, který ženě z určitého důvodu vadí. Svědkem těchto sporů je syn v rámci té aristokratické rodiny. A co je důležité, přepadne ho pochybnost. V jazyce jednoho režimu by se řeklo: Přestane být ideově pevný, vnitřně zakolísá. A řekne si: Já nechci prožít svůj život jako můj otec. A matka mu říká: Buď praktičtější. Platón ještě dodává: Služebnictvo mu také našeptává: Až dospěješ, orientuj se v životě trochu jiným způsobem než tvůj otec.

Je to posun od autonomie k heteronomii. Heteronomie znamená to, že založíme svůj život na hodnotách, které nemáme plně ve své moci. Kdežto aristokratické hodnoty, hodnota vzdělání a ctností, tím plně disponujeme, to ve své moci máme. Nyní říká Platón: Dochází k posunu v životní orientaci aristokratického syna k hodnotám, které už ve své moci nemá. Nechá se strhnout, začne pošilhávat po hodnotách, kterými si vydobyde uznání od druhých lidí. A tyto hodnoty spojuje s vojenským životem. Jsem dobrý vojevůdce, podaří se mi mnoho vojenských akcí, ukážu, že jsem statečný a hrdina, to musejí všichni uznat, a založí svůj život na vizi: Jsem statečný, jsem dobrý, můj život je valorizován něčím, co do velké míry závisí na hodnocení druhých.

Už to není scholé, jak Řekové nazývali volný čas. Když se dá na vojenskou dráhu, jako příslušník aristokracie bude patřit k vysokému důstojnictvu, nebude to obyčejný pěšák. Ale už nemá čas na meditaci o smyslu lidského života. Scholé znamená volný čas, ve kterém se můžeme věnovat liberálním činnostem neboli činnostem, které nás skutečně přivedou k libertas, vnitřní svobodě a nezávislosti. K pravé nezávislosti.

4. Timokracie

Rysy timokratického jedince

Platón o něm říká, že má rád kulturu, protože vzešel z kulturního prostředí, byl vychováván ve vysoké kultuře, ke kultuře má pozitivní vztah. Stává se spíše konzumentem než producentem. Protože produkovat kulturu znamená kupříkladu hrát na hudební nástroj a skládat, na to už ale nemá čas, dal se už na jinou dráhu. Má samozřejmě velmi rád vysokou kulturu. Známé jsou scény, kdy se vysocí důstojníci shromáždí v divadle, a přitom třeba vedou brutální válku. Ale do divadla si rádi zajdou, i na velmi dojemné romantické kousky. 

Má vysoké ambice získat úřady, protože úřad je veřejná funkce, kde se může vyznamenat a kde může v očích druhých opravdu vypadat dobře, protože tam už založil své hodnoty, na tom, co závisí na hodnocení druhých. Miluje disciplínu a kázeň, zákon a pořádek, ale pro jinou finalitu. Ne proto, aby dospěl k hodnotám, které mají platnost samy o sobě, ale pro kázeň a pořádek ve vojenském životě.

Disciplína. Platón říká: je tvrdý k otrokům, což by aristokrat nikdy neudělal, a je vysokomyslný, tzn. jeho mysl je vysoká, směřuje k vysokým věcem. K těžko dosažitelným věcem. I ty vojenské úspěchy jsou těžko dosažitelné. A protože je ve vojenském životě úspěšný, je to spojeno s válečnou kořistí, s obohacením. Jakožto aristokrat k bohatství nelnul, ale v okamžiku, kdy si i vojensky vydobyl další a další bohatství, musí mít k němu alespoň pozitivnější vztah, říká Platón.

Rysy timokratické ústavy

 Leží mezi aristokracií a oligarchií, říká Platón. U aristokracie je důraz právě na právo, zákon, pořádek, silnou vládu, příkladem může být Sparta. Platón říká, že vládnou lidé smíšení, nejsou to čistí aristokraté. Mají mnohé z aristokracie, ale jsou to, řečeno moderním jazykem, váleční jestřábi, kteří rozhodují o politických záležitostech.

Smyslem toho režimu a timokracie je tedy vojenský režim, kde otěže vlády drží armáda a armádní velení, je to režim, který je pro válku, ne pro mír. Mír je pouze řekněme přechodné období, příprava na válku. Oligarchie, to je režim, který vyvolává v lidech, v exponentech toho režimu, touhu po bohatství. Válečnými úspěchy bohatství roste a roste i vnitřní pokušení lidí používat ho.

Takoví lidé vedou dvojí život, říká Platón. Protože navenek se musejí prezentovat jako disciplinovaní, skromní vojáci se vší militaristickou rétorikou směrem k veřejnosti, ale za zdmi svých paláců si už nahromadili mnoho bohatství, lnou ke zlatu, ke stříbru, vydržují si za zdmi svých paláců milenky a milence atd., což je dvojkolejnost života. Jejich soukromý život je nepřístupný veřejnému zraku.

U těchto lidí už začíná určitý mravní úpadek. Veřejně se však podle Platóna musejí prezentovat určitým způsobem, tím, že utíkají před zákonem jako děti před otcem. Byli vychováváni násilím, byli vychováváni aristokratickým způsobem života, ale protože ještě nebyli v procesu výchovy intelektuálně a mravně zralí, ještě nepochopili, proč jim rodiče vštěpují toto vzdělání a tyto mravní hodnoty.

Teprve když dospěli, začali to reflektovat, ale zbyl už jen prvek pochybnosti – a najednou nechápou, proč byli vychováváni aristokratickým způsobem života. Neztotožnili se s ním. Proč? Protože dali přednost gymnastice, říká Platón, před múzickým uměním a před filosofií, už nejsou natolik inteligentní, aby pochopili, že aristokratické hodnoty jsou ty nejlepší, které leží v rovině posledního smyslu lidského života.

Proto se s nimi nemohou ztotožnit a chápou onu výchovu jako něco násilného, jako něco odporujícího jejich intimnímu nastavení. Jsou nastaveni jiným způsobem a utíkají před normami, které jim byly rodiči vštípeny, jako děti před otcem. Když otec nařídí, udělej to a to, neodmlouvej, dítě vnitřně sice vzdoruje, ale musí poslechnout. Nejraději by z té otcovské autority uniklo a udělalo si něco podle své vůle.

Platón říká, že timokraté jsou vůči předané výchově v této pozici. Bylo jim stanoveno, že mají to a to nastudovat a tímto způsobem se mají chovat, ale oni už necítí, že by se s těmito hodnotami chtěli ztotožnit. Proč? Protože milují spíše bojová umění, lov a podobně. Už nemají myšlenkovou kapacitu, protože nestudují filosofii k nahlédnutí toho, že aristokracie je opravdu jediná ta nejhlubší možná.

K tomu říká Platón: Můžeme ideálně modelovat přechod timokracie k oligarchii. Znovu si představme timokratickou rodinu: Úspěšný otec, vysoký důstojník s válečnými úspěchy, slávou, ctí, dokonce i bohatstvím. Ale stačí jeden výrazný vojenský neúspěch, drtivá porážka, stačí falešné udání, ostrakizace, zabavení majetku nebo trest smrti, a najednou ze společenských výšin klesne na úplné dno. Najednou spadne do chudoby, do bezectí. Proč tato tragédie?

Zde vidíme, že vzdělání a ctnost nám nikdo nemůže vzít, i když jsou vnější okolnosti velmi nepříznivé. Jestliže založíme svůj život na tom, co nám nikdo nemůže vzít, i přes velmi bolestné okolnosti to hlavní neztrácíme, stále to máme v sobě. Ale, jak říká Platón, jestliže založíme život na vojenské cti, a tedy v podstatě i na bohatství, nemáme to plně pod kontrolou a můžeme to ztratit, můžeme spadnout na společenské dno.

To je totální tragédie, a najednou stojí syn před otázkou. Otec je možná popraven nebo je někde ve vyhnanství, má zabavený majetek, je naprostý chudák vystavený posměchu. Osud se zvrátil. A syn se chce vrátit zpátky na výsluní.

První věcí, kterou musí udělat, je vydobýt si zpět společenskou pozici, na kterou je zvyklý. Začne proto hromadit majetek, protože majetek je klíč ke společenskému vzestupu. Není to žádný chudák, byl vychován v timokratické rodině, která je ještě silně poznamenaná aristokratickými ideály. Není to nějaký bezdomovec neschopný vzestupu, je to člověk vnitřně velmi schopný, určitým způsobem vychovávaný, a také ještě vzdělávaný. Má potenciál ke společenskému, a potom třeba i k politickému vzestupu.

Spočítá si, že musí nahromadit určitý majetek, a to budou stupínky, po nichž vystoupá zase do vyšší společenské úrovně. Vrhne se tedy na podnikatelskou činnost a organizačním principem celého jeho života, celé jeho existence, je touha po bohatství. Musí podnikat a získávat bohatství.

5. Přechod k oligarchii

Rysy oligarchického jedince

Nejvyšší hodnotou oligarchického jedince je, metodou vynucenou okolnostmi, získání bohatství. Na všechno hledí optikou zisku, byznys je byznys, to je základní heslo jeho života. Platón říká: Je z principu nevelkorysý, nerozdává velkoryse ze svého majetku, protože ho ani nemá. V principu je nastaven tak, že nelze rozdávat, je třeba hromadit.

Všechen čas věnuje podnikání. To znamená, že nemá čas na hlubší zamyšlení se nad životem, musí vydělávat. Musí uspokojovat pouze nutné žádosti. Protože kdyby uspokojoval nenutné žádosti, je to příliš nákladné, v rozporu s principem hromadění majetku pro společenský vzestup. Nenutné žádosti musí potlačovat, represí, to je zde důležitý pojem, silou vůle. Už se nemůže kultivovat, k tomu musí být filosofem anebo musí mít vhled do toho, co je lidský život a jakým způsobem si poradit s vášněmi, které jej obtěžují.

Platón říká: Tenhle člověk už je od vzdělání hodně vzdálen a jediné, co mu zbývá, je síla vůle. Represe nenutných záležitostí, jež vyvolává vnitřní napětí. K tomu Platón říká: Jeho osobnost už není vnitřně harmonická, sladěná, je v ní vnitřní napětí. Takový člověk je ponejvíce slušný, říká Platón, protože slušná vnější prezentace je obrovská podnikatelská devíza. Když se s ním setkáme při obchodním jednání, je to slušný, kultivovaný člověk. Platón říká: Něco jiného je vnější prezentace a něco jiného je uvnitř. Tam je vnitřní napětí, určitá disharmonie. A projevuje se to tím, říká Platón, že doma občas vybuchne, dopustí se třeba i domácího násilí.

Když už se podnikatelsky domůže určitého majetku, nevěnuje se liturgii, říká Platón. Liturgie v Řecku byla zákonem, podle kterého vlastníci nějakého majetku museli určitým procentem svého majetku přispět na veřejný zájem. Na stavbu chrámu, na veřejné budovy, na veřejné cesty a podobně. Platón říká: Protože jeho principem je maximální hromadění zisku, snaží se tomuto vyhýbat. Předstírá nedostatek, zakrývá pravý stav svého konta, jak bychom dnes řekli, může se i dopouštět hospodářské kriminality. To je v souladu s oním principem, protože principem je maximální zisk. Vzdělání se nevěnuje; jakmile se cele vrhne na podnikání, nemá čas na nic jiného. Stává se čím dál tím nevzdělanějším.

Platón by řekl: Každý člověk je odsouzen k mravnímu boji, protože v každém člověku jsou neuspořádané sklony, nebezpečné vášně, temné síly, se kterými si každý člověk musí poradit. Ale musí k tomu mít odpovídající prostředky. Nejprve musí intelektuálně vyhodnotit, o co jde a jakým způsobem to lze zvládat. Tito lidé už jsou od vzdělání dost daleko vzdáleni a jediné, co jim zbývá, je síla vůle, říká Platón. Vášně, které jsou v nich, nesmějí spatřit světlo světa, to by je poškodilo jakožto podnikatele. Tedy represe. Vnitřní napětí roste a jednou to musí vybuchnout.

Po této cestě se nedá kráčet příliš dlouhou dobu. Platón říká, že takový člověk je pouze zdánlivě slušný. Slušnost je vnitřní autentická uspořádanost, autentická vnitřní ústava, pro aristokrata je to hodnota sama o sobě. Být ctnostným člověkem, vzdělaným člověkem, je hodnota sama o sobě, pro takového člověka je to však pouze vnější prezentace, která už není ani cílem, nýbrž jen prostředkem, podnikatelskou devízou.

Rysy oligarchické ústavy 

Jestliže lidé tohoto typu převládnou ve společnosti, říká Platón, a získají vliv na společenské dění, začíná se zde rodit oligarchie a oligarchická ústava, pro niž je typické, že veřejné záležitosti spravují bohatí. Z principu, říká Platón, je oligarchie nespravedlivá, je to nespravedlivý společenský řád a je velmi nebezpečný. Proč je nespravedlivý? Uveďme analogii s lodí, dnes bychom řekli s kosmickou lodí nebo s letadlem. Sedneme si do letadla a zjistíme, že kritériem výběru pilota bylo bohatství. To není moc dobré, řekneme si.

A Platón říká: Politický život znamená směřovat k určitému cíli, vést společnost k určitému cíli. Ale když je člověk dezorientován? Nezná pravý cíl politického života a nemá ani technickou dovednost společenský život řídit? Neznalost cíle, neznalost řízení, jak to může dopadnout? Platón říká: Může to dopadnout katastrofálně.

Pro oligarchii je typická vnitřní nejednota, v podstatě existují dva státy: Na jedné straně jsou držitelé majetku, bohatí, na druhé straně jsou méně majetní. Většinou se nemají vzájemně rádi, záleží na hloubce onoho rozdílu. Proto klesá obranyschopnost země, říká Platón. Protože chudším obyvatelům, vůči oligarchům spíše nepřátelským, nemůžeme svěřit zbraně do rukou, případně ochranu země.

Pokud sjednáme mezinárodní úmluvy například s vojenskými aliancemi nebo s nějakými spojenci, které v případě nutnosti povoláme, když vzniknou problémy, zaplatíme žoldáky, a to všechno je velmi nákladné. Opět to koliduje s principem vytváření zisku, nemáme kupříkladu tolik finančních možností, abychom obětovali velkou část svého majetku k zaplacení těch žoldáků nebo nějaké organizace, která nám poskytne bezpečnost v případě nutnosti.

Platón říká: Záměrně odstraní zákon o nezodpovědném nakládání s majetkem. V určité fázi politického života Řeků totiž existoval také zákon, podle kterého, když člověk nezodpovědně nakládal se svým vlastním majetkem, kdokoli ze spoluobčanů jej mohl udat, způsob nakládání s majetkem byl prošetřen, a bylo možné vůči němu vyvodit postih.

Výrazným momentem podnikání oligarchů je tzv. hypoteční politika. Půjčují peníze a uvidíme, jak je to důležité. Půjčují peníze, to je velmi tvrdé, v jejich očích lidé nejsou spoluobčané, protože občanství je vyhrazeno oligarchům, lidé jsou dobytek. V Ústavě je výstižná pasáž, kde Platón říká: Politici tohoto typu se nedívají na ostatní lidi jinak než jako na prameny svého vlastního zisku. Dokud jim slouží a dokud z nich mohou vydobýt něco ve svůj vlastní prospěch, je to v pořádku. Když doslouží, je třeba je utratit. Neboli jsou skutečně jako dobytek.

A teď, říká Platón, už se nám rýsuje jakýsi přechod k demokracii, protože oligarchům jde o maximalizaci zisku, jde jim o maximální politický vzestup a samozřejmě o maximální politickou moc. Platón hovoří běžně o bankéřích, protože jde o kapitalizaci, tedy hromadění zisku a poskytování hypoték, stimulaci finanční nezodpovědnosti skrze určitou kampaň mezi ostatními lidmi a půjčování peněz na vysoký úrok. Říká: To je součástí oligarchické politiky, zadlužit lidi, a to takovým způsobem, že je dopředu zřejmé, že velké procento lidí nebude schopno hypotéky splácet a dojde ke konfiskaci jejich majetku.

Oligarchové získají čím dál tím větší majetky, ale tím dochází k přeskupování bohatství z jedné části společnosti do omezeného počtu držitelů majetku a dochází k proletarizaci, zchudnutí velké části obyvatelstva, říká Platón.

Pokud to postoupí do neúnosných poměrů, může se někdy stát, že lidé zbavení majetků povstanou a podaří se jim, i když někdy se to nemusí podařit, tu oligarchii svrhnout. Je to revoluce zespoda. Mezi bohatými a chudými je jediný podstatný rozdíl, a to je majetek. Platón říká: Chudí lidé jsou většinou nevzdělaní, a hlavně z velké části nekultivovaní, ale pozor, bohatí na tom nejsou o moc lépe. Ti se dlouhodobě věnovali jenom a jenom podnikání, se vzděláním na tom nejsou moc dobře a s autentickými ctnostmi také ne.

Víceméně jediný významný rozdíl mezi chudými a bohatými je, že jedni drží velký majetek a ti druzí ho nedrží, a to se jeví v očích chudých jako velmi nespravedlivé. Jako něco, co je tedy třeba změnit, tyto poměry je třeba napravit. Problém chudých je, že už nerozumějí ani tomu podnikání. Oligarchové jsou aspoň byznysmeni, rozumějí zákonitostem, jak vydělávat peníze, jak se domoci velkého majetku. U lidí, říká Platón, kteří na sebe svržením oligarchie strhnou moc, už tedy většinou toto chybí.

Existují pak dvě linie: Zdola, to je revoluce, kterou jsme teď naznačili, a shora, to je evoluce. Zajímavé je, co Platón říká: I oligarchie má určitý vývoj, který směřuje k nastolení demokracie. Vezměme si modelovou situaci: Oligarchická rodina, matka, syn. Úspěšný podnikatel, oligarcha, stále ještě společensky na vzestupu, je člověk tvrdé práce, tvrdé disciplíny, pracovitosti i sebezáporu. Jeho bohatství roste a v tom vyrůstají i jeho děti, které už jsou ekonomicky vcelku dobře zajištěny, ale jsou také vychovávány v určité kázni, disciplíně, šetrnosti, hospodárnosti. To jsou jisté ekonomické zásady. Ale protože jsou tyto děti už vystaveny bohatství, které se postupně hromadí, roste v nich pokušení bohatství také patřičným způsobem používat a užívat.

Ale otec je vede jiným směrem, k hospodárnosti, k disciplíně. Jestli máš nějaké choutky, které bys chtěl platit z mých peněz, zapomeň na to. Neboli zase potlačování: Já bych chtěl, otec má plné konto, a já nemůžu. Musí potlačit žádosti a jeho vnitřní napětí zase roste. A tento člověk, říká Platón, se může setkat s vrstevníky, kteří jsou už někde dál, kde základním principem je víno, ženy, zpěv, samé zábavy.

Odvrhne kotvy, ke kterým ho poutala oligarchická výchova, a pociťuje to jako velkou úlevu. Když totiž dlouhodobě potlačujeme žádostivosti, které nemůžeme uspokojit, a pak je uspokojíme, je to obrovská úleva. Pociťuje to jako osvobození z tyranie rodičovské výchovy. Platón říká: Najednou se začne chovat stejně, víno, ženy, zpěv, můžeme si představit, co to všechno znamená.

A co stud, nebude se ten člověk stydět? Platón říká: Obrana proti určitému eticky defektnímu jednání založená pouze na studu může nějaký čas trvat, ale dlouho nevydrží. A říká: U těchto lidí dojde k velké vnitřní hodnotové revoluci. Změní úplně životní kurz, ale musejí to nějakým způsobem ospravedlňovat sami před sebou. A nejen situačně (teď jsem udělal to a to a vzhledem k situaci je to dobré), ale systémově ospravedlnit, že nový životní kurz nevázanosti je vlastně správný. A k tomu musejí už mít nějaký systémový ideový soubor, který jim to ospravedlní. Tomu se říká ideologie.

A Platón říká: Začnou na úrovni jazyka, tzv. jazykovou revolucí, tím, že „přepólují“ významy na úrovni jazyka. To, co je podle otce uměřenost, začnou nazývat nemužností a slabostí. To, co je skromnost a hospodárnost, začnou nazývat nevzdělaností a sprostotou. A naopak, to, co by bylo optikou starého řádu hodnoceno jako zpupnost, začnou nazývat vzděláním. Na co by se starší generace dívala jako na anarchii, začnou označovat jako svobodu. Na co by se předcházející generace dívala jako na nestřídmost, označují jazykově jako povznesenost. To, co by se dřívější optikou nazývalo nestoudností, o tom říkají: To je mužnost, překračovat zákon. Překračovat veškerá omezení, to je přece chlapské. Nebýt spoutaný nějakými rigidními pravidly.

Začíná se u jazyka, říká Platón. Když budeme dlouhodobě bílé nazývat černým, přenese se to i do našeho myšlení. Pak to, co je bílé, budeme vidět jako černé a naopak. Vedou tedy nespoutaný život, říká Platón, ale po čase třeba založí rodinu. Je to nevybouřené mládí, říká se. To jsou ty děti bohatých podnikatelů, podívejte se, jsou samé pitky, bouřlivý život, to je nevybouřené mládí, však oni se uklidní. Platón říká: Někdy se to stane, založí rodinu a musejí se zklidnit, nemohou už pokračovat v tomto životním stylu, takže se určitým způsobem zklidní. Ale jejich mentalita?

Protože neprošli systematickou vnitřní, výchovně vzdělávací formací, myšlenkové maximum, kterého jsou schopni, je relativismus. To je myšlenkové maximum lidí, kteří jsou nevzdělaní, říká Platón. Jsou to relativisté, myšlenkově se dál nedostanou. Konfrontace s relativismem vyžaduje určité myšlenkové úsilí a určitý mravní profil. Musejí chtít relativismus překonat. Ale když jsou nastaveni určitým způsobem, ani ho překonat nechtějí. Protože žijí pod diktátem vášní, emocí, a emoce jsou velmi nestabilní.

Považují tedy různé životní styly za styly stejné hodnoty. Oceňují pluralitu jakožto bohatost, protože hlavním organizačním principem jejich života je libost. Tady má Platón výbornou pasáž. Jejich život ovládá to, že dělají, co se jim líbí, a mohou si to taky dovolit, protože jsou ekonomicky zajištění. Opravdu životní styl „co se mi líbí, to dělám“.

Platón říká: „Nuže, pak žije den za dnem, hověje takto choutce, která se právě nahodí. Jednou se opíjí a dává se ukolébati zvuky hudby. Podruhé však pije jen vodu a moří se při hubené stravě. Tu zase provozuje tělocvik. Jindy však lenoší a o nic se nestará. Jindy však jako by se horlivě zabýval filosofií. Často pak vystupuje v životě politickém, a tu vyskakuje ze svého místa, řeční i dělá, cokoliv se mu namane. A jestliže ho někdy napadne závidět některým válečníkům, vrhne se na tuto dráhu. Pakli finančníkům, pak zase na tento obor. A tak nevládne jeho životem ani žádný řád, ani nucená kázeň, nýbrž žije tímto způsobem života až do konce a říká tomu příjemný, svobodný a šťastný život“.

Principem jeho života se stane libost, choutka, určité emoce, základní emoce v lidském životě, a libosti a emoce jsou nestabilní. Jestliže si tedy například zvolí profesi, která se mu právě líbí (pokud to jde, samozřejmě, a on si to může dovolit, tito lidé jsou ekonomicky velmi dobře situovaní), bude se jí zabývat. Když ho to ale přestane bavit, potřebuje změnu, protože potřebuje něco jiného. A pak zase něco, a pak zase něco jiného. Čím víc profesí například v životě vyzkouší, tím víc toho zažije, tím bohatší je život.

Ta pluralita. Co nejvíc toho zažít, pokud možno všechno okusit a zkusit, a to je, řekl by Platón, hluboce anti aristokratický způsob života. Aristokrat je vzdělaný a ctnostný. Ke vzdělání a ctnosti musí směřovat celý život jedním směrem, protože ctnost znamená hluboce zakořenit v nás určité kvality, v našem intelektu, v naší vůli, v našich emocích, hluboce tam zakořenit.

A to znamená, že musíme systematicky dlouhá léta jednat určitým způsobem, jedním, ne střídavým způsobem. Protože jakmile budeme střídat životní styly, názory, k čemu dojde? Ke zpovrchnění našeho života. Nedojde k tomu, že naše nitro hluboko proniknou kvality, na kterých jsme pracovali celoživotně, tvrdě, disciplinovaně.

Tomu se říká hloubka života, hloubka myšlenkového pohledu, hloubka etická. Vyžaduje to určitý řád, celoživotní systematické myšlení, jednání. Smýšlení určitým způsobem. Kdežto pluralita je zpovrchnění, nic v nás nezakoření, jsme rozevlátí, jak by řekl Platón, je to hluboce anti aristokratický přístup k životu. Říká: Lidé, kteří jsou relativisté, jsou přirozeně schopni vplout do demokratických režimů, do demokratických pořádků. 

6. Přechod k demokracii

Rysy demokratické ústavy 

Základními principy jsou rovnost a svoboda. To je demokratické, říká Platón. Princip rovnosti a svobody, tedy nejvyšší zákon, znamená, že si lidé skutečně mohou žít, jak chtějí. Je to obrovská liberalizace, i veřejného života, proto existuje naprosto legitimní pluralita názorů, naprosto legální pluralita životních stylů.

Pro demokracii je typická humanizace penální sféry. Zatímco když se v režimech, kde vládne zákon, právo, pořádek, dopustíme porušení zákona, dopadne na nás spravedlivý a někdy velmi tvrdý trest, demokratům se to jeví jako nehumánní. A proto je třeba omlouvat zločince, řekl by Platón. Demokracie je rájem zločinců, protože jsme v režimu ušlechtilé humanity, říká.

Soudnictví a soudy přestávají mít autoritu, mnozí lidé jsou odsouzeni k žalářům, k vyhnanství, a přitom se bez problémů toulají po obci a nikdo si jich ani nevšimne. Soudy nemají autoritu prosadit rozsudky, které vynesou. Stop diskriminaci, tedy rozlišování, je pro demokracii typické, říká Platón. Už nelze rozlišovat, co je pravda a co je omyl, to by byla diskriminace. Rozlišovat mezi tím, co je dobré a co je špatné, mezi tím, co je zločinné a co není zločinné, podle nějakých norem, jejichž autorem není člověk, to by opravdu bylo diskriminační.

A typická pro demokratickou mentalitu je samozřejmě nenávist ke starému řádu a tradici, protože starý řád a tradice se právě snaží kodifikovat normy, kterými člověk svobodně nedisponuje, kterými nemůže manipulovat. To je pro demokratickou mysl naprosto nepřijatelné. Dochází ke zprůměrnění, protože tam, kde je důraz na aristokratický způsob života, na kultivaci osobnosti, na ctnosti, jsou vysoce nadprůměrní jedinci, a jsou jedinci podprůměrní. V demokracii musíme rovnost i v etickém životě nastavovat. Rovnost, ne aby někdo vyčníval.

A samozřejmě je zde útok na autoritu rodičovskou, vychovatelskou, učitelskou a politickou. Projevuje se to tak, že vzniká takovýto vztah mezi rodiči a dětmi v typické demokratické rodině: Rodiče nemají autoritu, jsou to přátelé a kamarádi svých dětí. Nemohou je vychovávat podle ostrých norem, protože by tím omezovali spontaneitu chování svých dětí, a na to by si patřičné úřady potom posvítily. Rodiče si musejí dávat velký pozor, podle jakých „hodnot“ děti vychovávají.

Ve škole učitelé ztrácejí autoritu, nemohou se stavět do pozice hierarchicky nadřazeného školitele a učitele, žáci jsou zase pouze kamarádi a partneři, všichni jsou na stejné úrovni. Přestává být rozdíl mezi mladší a starší generací. Jestliže musíme vyrovnat všechny společenské poměry, nemůžeme vzhlížet ke starší generaci jako k té, která si zaslouží zvláštní úctu, která by nás mohla něčemu naučit. To je proti principu rovnosti.

Starší generace klesá v očích mladší generace, jež jí už v demokratickém režimu neprojevuje, říká Platón, žádnou zvláštní vážnost, ani se nenechá poučit. Dnes se tomu říká aging. Když starší poučuje mladšího, je to diskriminační úkon, dnes nazývaný aging, kdy starší z titulu údajné větší životní zkušenosti (a teď mluvím jako demokrat) o něčem poučuje mladšího, a on se tomu má přizpůsobit. To je diskriminace, když starší nutí mladšího k nějakému způsobu jednání na základě své údajné životní zkušenosti. Platón říká: V demokratickém režimu toto padá. Rovnost mezi mužem a ženou je všestranná, i tuto oblast to zasahuje. Přistěhovalci, cizinci, kteří přicházejí na naše území, nárokují stejná práva jako původní obyvatelstvo a je jim to politiky, úřady umožněno, ti jsou schopni prosadit, narozdíl od ostatních dekretů, že migranti mají stejná práva jako původní obyvatelstvo. Protože rovnost rovná se humanita. Nerovnost, kdy je někdo je víc a někdo méně? To je nehumánní, všichni jsme přece lidé, ve všem si máme být rovni. K té rovnosti pak patří politika přerozdělování majetku, aby všichni, pokud možno, měli stejně.

Zde je důležité, jak Platón upozorňuje, že nakonec se vynoří určité tyranské momenty. V tomto režimu, říká, masivně podporovaném ideologií rovnosti a antidiskriminační kampaní, protože není možné diskriminovat, pojednou doma rodiče nejen že nemají autoritu a vážnost, ale, říká Platón, děti začnou tyranizovat vlastní rodiče. Tyranizovat. Mladší začnou tyranizovat starší generaci. K muži a ženě se Platón nevyjadřuje nijak detailněji, ale říká: Migranti na cizím území začnou tyranizovat původní obyvatelstvo, takový nastane obrat.

Tato Platónova pasáž stojí za to, aby zazněla: „Tak například otec si zvyká rovnat se dítěti a báti se svých synů, syn pak rovnati se otci a nemít před rodiči ostychu ani bázně, jen aby byl svoboden. Cizí přistěhovalec se staví na roveň usedlému občanu a občan přistěhovalci, a cizinec zrovna tak. To se stává a mimoto i jiné takové menší věci. Za takového stavu učitel bojí se žáků a lísá se k nim. Žáci pak nedbají učitelů, a právě tak ani vychovatelů. A vůbec, mladí se pokládají za rovné starším a hledí je předstihnout. V řečech i činech. Starci pak drží s mladíky, napodobují je a jsou samý vtip a šprým, jen aby se nezdáli nevlídní a pánovití. Vrchol pak svobody, milý příteli, který se jeví v takovéto obci, je to… (atd.) … a jak veliká je rovnost a svoboda v poměru žen k mužům a mužů k ženám, to bychom byli zapomněli málem říci.“

Nejprve vznikne tahle rovnost, která se pak obrátí v nerovnost, říká Platón, kdy autorita se úplně převrátí na druhou stranu. Autoritu a poslušnost už nevyžadují rodiče vůči dětem, ale děti vůči rodičům. Ne starší vůči mladším, ale starší se teď musejí podřídit diktátu mladších. Nejsou to migranti, kdo se musí přizpůsobit právnímu řádu dané země, ale budou to nakonec oni, kdo bude diktovat pravidla společenské hry. Platón říká: Tyranské tendence se najednou prosadí.

7. Tyranie

Uplatňováním politiky přerozdělování bude ekonomika určitý čas stagnovat, a pak bude upadat. Jakmile začne ekonomika váznout a velké společenské nepořádky vyjdou najevo, přijde potřeba silné ruky. Začne se projevovat občanská nespokojenost, a za této situace do toho musí vstoupit silnější ruka. A ten, koho Platón nazývá tyranem, neboli, řečeno moderním jazykem, tyranská vláda, totalitní režim, potřebuje vnitřně nesvobodné lidi, aby mohl na příslušném území působit.

Platón jakoby rýsuje vnitřní profil tzv. postdemokratické mládeže, pro niž život je naprosto nezávazná hra, existenční free style. Ideologii svobody bere za svou a pateticky prožívá svobodu tím, že přestupuje jakékoliv zákony, jakékoliv normy, které jsou pro ni nezávazné. Platón se zmiňuje o věcech jako je sex, alkohol, drogy, a to jsou všechno nákladné věci, nejsou zadarmo. Říká: Když žijeme tímto neuspořádaným způsobem života, to, co konáme, se neděje mimo nás. Každý skutek se na nás podepisuje, každý skutek se do nás zapisuje.

Co zprvu mladí lidé pateticky prožívají jako svou velkou svobodu, nakonec v nich zakoření jako určitý životní styl a oni upadnou do závislosti. Jsou nutkáni hluboce vnitřně jednat určitým způsobem, říká Platón, svoboda se pojednou převrací v nutnost. Když žijeme určitým stylem, a můžeme to prožívat jako velkou svobodu delší dobu, zvyk je železná košile, ven se z toho dostáváme velmi špatně.

Platón říká: Ti mladí lidé k tomu, aby žili tzv. svobodný život, potřebují finanční prostředky, které musejí někde brát, nejdříve ve vlastní rodině. Nejdříve je financují rodiče, dávají jim kapesné, a když zjistí, že je mají na kouření, drogy, alkohol, řeknou jim: Na kapesné zapomeň. Oni začnou doma krást, a když na to rodiče přijdou a učiní opatření, aby nekradli, v některých případech přistoupí k násilí vůči rodičům. Když vyčerpají svoje prostředky v rámci domova, dají se na drobnou kriminalitu, kradou mimo domov. Už jsou svázáni s takovým životním stylem, v podstatě nemohou jinak, už je to neřest, která tlačí psychologicky.

Ti tzv. schopnější se dají na cestu organizovaného zločinu, který může vést k velkým ziskům, a ti, kteří jsou mezi nimi ještě schopnější, díky tomu, že se jedná o velký byznys a velké zisky, mohou dojít až do politických sfér. A protože společenská situace je velmi nestabilní a přerozdělování majetku ekonomicky nakonec narazí na svoje limity, aby se společnost udržela vůbec pohromadě, musí vláda začít zasahovat drsnějším způsobem, říká Platón, musí například zvýšit daně.

To znamená, že v rámci daňového kalendáře budou lidé pracovat do prosince jenom na odvod daní státu, a od prvního prosince teprve na sebe. A Platón říká: Jde o to připoutat lidi k určité činnosti, aby už neměli žádný čas myslet na politiku, a především se vměšovat a vstupovat do politiky, hlavní je, aby měli klid na práci.

Je to hlavní obsah života, ale samozřejmě nepřináší lidem spokojenost. Nespokojenost s vládou bude stále silná, takže je třeba neustále hrozit válkou. Vybrat si nepřítele, který nás chce napadnout, který je agresor, protože lidé se musejí cítit ohroženi, aby psychologicky potřebovali vládu, aby potřebovali ochranu. Bouřit se proti vládě by znamenalo bouřit se proti protektorovi, proti někomu, kdo nás chrání před zlým nepřítelem, který nás všechny ohrožuje. To jsou velcí agresoři. A když už je to hodně kritické, říká Platón, je třeba válku rozpoutat, protože lidé musejí neustále mít potřebu vlády a držitelé moci se za každou cenu musejí udržet u moci.

K profilu tyranů nebo totalitních vládců, a nemusejí to být jedinci, mohou to být určité totalitní skupiny, Platón říká: Jsou ovládáni vášněmi, vnitřními vášněmi, a nejsilnější vášeň je nenávist. Je to nenávist ke starým řádům, ke starým pořádkům, která je samozřejmě překryta ideologicky. Ta nenávist je překryta humanistickou a demokratickou rétorikou, řekl by Platón. Je to humanistická a demokratická rétorika, ale za ní zeje obrovská propast nenávisti vůči určitému typu života, který je z principu aristokratický.

Platón říká, že tento politický systém funguje, je v něm princip vůle k moci. To není nietzscheovský termín, primárně je to platónský termín, protože jaký je původ spravedlnosti, právního řádu země, zákonů, které tady vládnou? Platón by řekl, že většina lidí si myslí, že člověk je bytostně egoistická bytost a původní situace člověka je válka všech proti všem. Protože každému z nás jde primárně o prosazení vlastní životní vize, vlastního existenčního projektu. 

A jelikož jsme každý jiný, naše existenční projekty narážejí na sebe. Když si tedy každý budeme dělat, co chceme, protože to odpovídá tomu, kdo jsme, povede to mezi námi ke střetu. Protože každý máme svůj životní projekt a tyto projekty nejsou automaticky ve vzájemné harmonii. Jak říká Platón, to je válka všech proti všem, člověk člověku vlkem.

To je velmi agresívní válečná situace, nebezpečná pro všechny. Pojďme se tedy dohodnout a podepsat pakt o vzájemném neútočení. Já nebudu útočit na vás, vy nebudete útočit na mě, tomu se říká společenská smlouva. Ustanovíme základní pravidla vzájemného respektu. Já budu respektovat vás, vy budete respektovat mě, stanovíme zákonem, co znamená vzájemný respekt, a to je spravedlivé jednání, to je původ spravedlnosti.

Spravedlnost není v tomto pohledu nic jiného než právní řád země, který překrývá a dusí naši přirozenou agresivitu. Kdybych mohl, zakroutil bych vám nejraději krkem, protože mi v tom a tom bráníte a musím se omezovat. A to nechci, takže bych nejraději některým lidem zakroutil krkem. Protože však vím, že by na mne dopadl postih, ty lidi ze své strany neodstraním, budu slušný občan, budu respektovat zákony. Ale kdybych mohl, dám průchod své přirozenosti, protože agresivita a sebeprosazení je něco silnějšího než konvenční zákon.

Zákon je pouhá konvence, ale přirozeně jsem člověk, který jde za svým cílem. Přitom ale bohužel musím respektovat druhé lidi. Kdyby nastala situace, říká Platón, že mohu někoho odstranit ze své cesty a nebudu potrestán, proč bych to neudělal? Silnější je přece moje přirozená tendence po sebeprosazení než respekt ke konvenčnímu zákonu slušnosti a spravedlnosti. Konvence má menší sílu než přirozenost.

A proto, říká Platón, když máme možnost agrese a naprostého zvýhodnění sebe vůči druhým lidem, aniž by na nás dopadl nějaký trest, dáme průchod své přirozenosti a nemáme důvod to neučinit. Takový ten malý zlodějíček, když dělá: Tady něco ukradnu, teď se nebudete se dívat, vím, že se na to nepřijde, za chvíli zmizím, nikdo mě neviděl, tak proč bych to neudělal. Pak jsou ale vyšší ligy, říká Platón, a ty nejvyšší ligy jsou politické. Když dostaneme pod kontrolu to, odkud by nám mohl hrozit postih za nezákonné jednání, tedy represívní složky, armádu, policii, soudy a média, můžeme jít bezstarostně za svým cílem.

Když se vyskytne určitá skupina lidí, kteří ovládnou sféry, jež by mohly poukázat na to, že jednáme nepřijatelným způsobem, odstraní to, co nás nutí jednat v souladu se zákonem. Respektovat druhé lidi nás nutí to, že budeme potrestáni, když je nebudeme respektovat. Když ale odstraníme zdroj svého možného potrestání za své nezákonné jednání, máme volnou cestu. Platón říká: Pokud přijmeme tuto teorii spravedlnosti jako čisté konvence, jsou politické strany pragmatickými uskupeními lidí, kteří jdou za svým cílem, ale musejí to dělat skrytě.

Je třeba rozestavit kolem politických stran „kulisy ctnosti pro veřejnost“, jak to nazývá Platón, a mít zdatné rétory s humanistickou rétorikou. V případě, že se provalí nějaký průšvih, zase to rétoricky uhladíme, máme soudy pod kontrolou, to vyřešíme, a když už opravdu hodně hoří, musíme určité lidi zlikvidovat. Lepší je zlikvidovat pár jedinců, než aby proti nám povstala celá společnost.

Uveďme na závěr jedno velmi důležité Platónovo memento, které si většina lidí neuvědomuje, ale je pro dnešek aktuální. Pro společenské demokratické pořádky, říká Platón, je i díky tomuto typický pokles společenské obezřetnosti. Jestliže oficiální ideologie rovnosti a nediskriminace neboli nerozlišování přispívá k tomu, že v myslích lidí vládne relativismus, vidíme, že v logickém režimu relativismu nelze nic zdůvodnit. Nelze. Nemůžeme nic zdůvodňovat, když jsme relativisté.

Být relativista znamená, že moje stanovisko je pouze relativní, subjektivní, a někdo jiný může mít úplně opačné stanovisko. Nejsme tedy schopni nic zdůvodnit, musíme připustit, že i ti druzí mají pravdu. Nelze nic zdůvodnit, jen prosadit. V podstatě, říká Platón, relativismus nutně vede k určitému typu uplatňování moci, kdy se koncepce prosazují, ale nejsou zdůvodnitelné. Odpovídají pouze vůli po moci těch, kteří drží politickou moc, protože to tzv. zdůvodnění je pouze rétorika, buď humanistická, nebo demokratická. Ale relativista není schopen zdůvodňovat vůbec nic. Může pouze uplatňovat politickou moc, prosazovat. Je to ten tzv. nadčlověk, kterýžto pojem, jak vidíme v perfektních pasážích Gorgia, není nietzscheovský, ale platónský. V Gorgiovi Platón říká: Běžný člověk podléhá nějakým mravním normám, které považuje za absolutní. Chová se slušně, respektuje druhé lidi, uznává, že rovnost a spravedlnost jsou kategorie užitečné pro lidské společenství. To je všechno velká blamáž, protože hlavní princip života je egoismus a sebeprosazení a jenom pragmatické svazky s ostatními lidmi, kteří mají společné cíle. Respektují se pak vzájemně a jdou společně za stejným cílem. A tady Platón říká: Jednou přijde den, kdy tohle všechno skončí, tahle hra na demokracii skončí.

A jak skončí? Platón říká: My utváříme nejlepší a nejsilnější z nás samých, berouce je již z mládí jako lvíčata, to je výchovný proces. O malé děti už se výchovně staráme už od začátku, berouce je již z mládí jako lvíčata, a zaříkáváním a kouzelnými prostředky si je zotročujeme, říkajíce, že je třeba zachovávat rovnost. A v tom že záleží krásno a spravedlivo. Vezmete děti a demokratické hodnoty… a respektujte druhé lidi … a tolerance … a pluralita… a buďte hodní … a tohle a tohle. A Gorgias říká: Avšak myslím, že jestliže se vyskytne muž náležitě od přírody nadaný, ten všechno ze sebe setřese, prorazí a unikne ven. On je vnitřně zotročen, i každý z nás, to je ta touha po moci, touha po sebeprosazení, je to sešněrováno pravidly demokratické spravedlnosti, tenhle krunýř je třeba rozrazit. To všechno ze sebe setřese, prorazí a unikne ven, pošlape všechny ty naše zápisy, kejkle a říkadla (to je pro něj demokratická ústava), a nepřirozené zákony, povstane a náhle se objeví naším pánem ten otrok a jako plamen vyšlehne právo přírody.

Všimněme si spojení relativismu a moci. Vládci, držitelé politické moci, kteří jsou relativisté, jdou za svým cílem cestou zločinu, který zakrývají před veřejností, ale jsme to my, kteří to nazýváme zločinem. Oni, protože jsou relativisté, nemohou rozlišovat mezi něčím, co je objektivně zlé a co je objektivně dobré, tedy v jejich očích to není zločin. Jestliže například učiní kroky, jež povedou k obrovskému počtu obětí na lidských životech, my řekneme: To je šílené, to je přece zločin. V optice relativismu to ale není zločin.

Spojí-li se relativismus a moc, mohou oni diktovat pravidla společenské hry, jak chtějí. Mohou vydat zákony, jaké chtějí, neexistuje žádná zábrana, mohou učinit cokoliv. Mohou vytvořit úplně nový řád, než tady panoval v minulosti. V Platónově době mohli samozřejmě uplatnit nový řád pouze v omezeném okruhu. Kdežto jestliže se moc, dnes například technologická, spojí s relativismem, je možné nastavit nový řád v mnohem širším měřítku, klidně nový světový řád, „není problém“. Jistě bude problém. Ale v podstatě všechny tyto možnosti se otevírají.

Hovořili jsme o určitých principech, které Platón reflektuje. Není úplně nezajímavé, že Platón vystihl principy, které neplatily pouze pro jeho dobu. Toto jeho memento, jeho poučení je třeba přenést i do naší doby a začít se nad ním vážněji zamýšlet.

Poznámky:

1. Poznámka Jiřího Fuchse: Totalita je druh tyranie. Od osvícenství se politika stala věcí ideologií, to Platón neznal. Tyranie je krutost člověka nebo skupiny lidí, zatímco totalita je krutost vycházející z ideologie.