Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 22.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli opět postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné. /Vybráno z knihy R. Cardala – Myslet v diktatuře korektnosti 2/ 

35. Volání po renesanci

N: Patříš k lidem, kteří upozorňují na kritický stav naší západní kultury a civilizace. Některé tvé úvahy se mně zdají poněkud přehnané a je mi zatěžko se s nimi ztotožnit. K řadě tvých pesimistických závěrů nedokážu připojit svůj souhlas. Je docela snadné vyslovovat kritické soudy, ale nesrovnatelně větší obtíž spočívá v předkládání konstruktivních řešení. I kdybych tedy

připustil, že tvé výtky ohledně současné situace na Západě jsou oprávněné, měl bych stále připravenou jednu zásadní otázku: Jaké východisko z tohoto stavu navrhuješ?

F: Případná záchranná opatření by musela být podniknuta v mnohých oblastech a na mnoha úrovních. Jedno z nich by mělo mít podobu návratu k tomu, co stálo u zrodu Západu. Kromě jiného by tedy bylo třeba se rozpomenout na antické kořeny naší kultury a vyvodit z toho patřičné teoreticko-praktické důsledky.

N: Navrhuješ něco jako návrat k antice? Chceš obnovit renesanční ideál?

F: Dalo by se to tak říct. Určitě ti není neznámé, že existence renesančních hnutí patří k typickým znakům dějin západní kultury. Jistě jsi četl o renesanci karolinské a otonské, o clunyjském reformním hnutí, o renesanci odstartované Petrarcou, o německé humanistické renesanci 19. století atd. Např. francouzský historik Rémi Brague konkrétně ukázal, že dějiny Západu jsou poznamenány periodickou snahou po navracení se k jeho klasickým pramenům, které leží v právě antice. V tom se podstatně liší třeba od dějin kultur proniknutých islámem.

N: Co si od takového „návratu“ slibuješ? Nejde spíše o jakousi sterilní nostalgii po dávno uplynulé, a navíc nekriticky idealizované době, která na současný chod věcí nemůže mít naprosto žádný vliv?

F: Naopak. Četná renesanční a reformní hnutí vyvolávala v dějinách Západu silnou kulturní a duchovní odezvu. Jsem přesvědčen, že by se podobný efekt dostavil i dnes.

N: Tomu nevěřím. Tak dávná minulost je dnes zajímavá nanejvýš z historicko-archeologického hlediska. Obrat k antice nemůže mít jinou než čistě muzeální povahu. Nějaký reálný renesanční účinek od něj nelze očekávat.

F: Tak se to sice může jevit, avšak stále trvám na tom, že znovuobjevení antiky by mohlo být výraznou vzpruhou pro umírající západní společenský organismus. Jsem si jasně vědom dnes převládajícího historismu, který odmítá připustit, aby se z antiky učinil inspirační zdroj při obnovování současných poměrů. V pohledu historismu je  antika,  stejně  jako  každá  jiná  dějinná

etapa, jen určitým časovým úsekem, jemuž nelze přisoudit o nic větší hodnotu než dějinným epochám předchozím či následným. Jde ovšem o to, jakým způsobem je antika pojímána. Její hodnotové zneurčitění je sice imperativem historistického přístupu, nicméně

jsou možné i její odlišné výklady.

N: Kdyby byly skutečně možné, tj. bezproblémově přijatelné, byly by se již dávno prosadily. Pokud vím, antika byla nahlížena jako závazný vzor v období italské renesance a v moderní době např. německým humanistou Winkelmannem v 19. století. Tyto pokusy

o vzkříšení ideálu antiky jsou již dávno překonány a v naší době je již nikdo soudný nemůže brát vážně.

F: S tím rozhodně nesouhlasím. Popisuješ vztah k antice s předpokladem, že se vždy jaksi spontánně a přirozenou vahou prosadí ten nejracionálnější pohled na ni. V tom také spatřuješ důvod převládnutí historistické koncepce – ve světle jejích principů, které považuješ za rozumné, se jakákoli idealizace antiky ukazuje

jako naivní a nepřípustná. Realita je nicméně trochu jiná. Dám ti jeden velmi názorný příklad, který by tě z tvého omylu mohl rychle vyvést. Možná víš, kdo byl Giovanni Reale. Byl profesorem antické filosofie na univerzitě Sacro Cuore v italském Miláně a není pochyb o tom, že se řadí k největším znalcům antické kultury ve 20. a 21. století. Když budeš studovat jeho díla, brzy si všimneš jeho zásadního odporu k historistické, hodnotově neutrální interpretaci antiky. Viděl v ní naopak genetické jádro západní kultury a civilizace

a poukazoval na její velmi výraznou hodnotu, na niž se v moderní době postupně zapomínalo. Současná krize Západu byla Realem uváděna v přímou souvislost s tímto gradujícím oslabováním vědomí hodnoty zosobněné antikou. Přitom je nezbytné připomenout, že nehovořil o nějaké samovolné ztrátě paměti, nýbrž

o záměrně spuštěném a udržovaném procesu, za nímž se skrývají zcela konkrétní ideologické motivy sdílené lidmi patřícími do silných intelektuálních a politických vlivových struktur.

N: To mám přistoupit bez jakéhokoliv důkazu na tuto ztřeštěnou konspirační teorii?

F: Důkaz ti hned předložím. 6. ledna 2014 byl ve známém italském deníku Corriere della Sera zveřejněn Realeho dopis, ve kterém popisuje neblahý vliv západních marxistů na kulturní život na Západě a přikládá k tomu své vlastní osobní svědectví. Sděluje, jak musel již od 60. let 20. století čelit nevybíravým útokům marxistických akademiků míněných jako odplata za publikaci jeho četných děl z oblasti antické kultury a filosofie, neboť v nich velmi přesvědčivě bořil marxistický mýtus o pouze historicky podmíněné

platnosti antických tezí o politickém životě člověka, o povaze lidského bytí, o kvalitě lidského poznání apod. O událostech obklopujících jeho úmysl vydat svůj velký komentář k Aristotelově Metafyzice se vyslovuje následně: „Velmi mocný akademik mi tehdy

otevřeně vyhrožoval, že zničí moji akademickou kariéru, přistoupím-li k jeho zveřejnění.“ Reale se zastrašit nedal a v roce 1993 tento obsáhlý komentář vydal ve dvou svazcích. Následovalo peklo. Nenávist neomarxistů, kteří podle Gramsciho revolučního scénáře

napochodovali do vzdělávacích institucí a zaujali v nich rozhodující místa, se vystupňovala na maximum. Perzekuce nejprve namířená na G. Realeho se záhy přesměrovala na jeho nejlepší žáky a světoznámý italský profesor ukazuje, s jakými obstrukcemi se ve svém akademickém životě museli vyrovnávat. Kdybys byl v pokušení mi nevěřit, můžeš si vše sám osobně prověřit. Příslušné dokumenty jsou přístupné na internetových stránkách.

N: To mě sice zaráží, ale nechápu, jak to má dokazovat ideologické pozadí převládající historistické interpretace antiky.

F: Souvislost je více než zřejmá: Vždyť jsem se již zmínil o Realeho erudovaném a brilantním vynášení na světlo názorů některých antických myslitelů, které by podle marxistů i jejich pozdějších neomarxistických následovníků měly zůstat ležet v prachu dávného zapomenutí. Díky Realeho knihám měly tisíce čtenářů možnost objevit sílu analýz antických autorů a na vlastní oči se přesvědčit, jak inteligentně argumentují ve prospěch objektivity lidského myšlení, objektivity norem pro lidské jednání, existence transcendentní skutečnosti zvané Bůh apod. Ty argumenty jsou příliš silné, a pokud se z nich setře nátěr jejich dobové podmíněnosti, který marxisté a neomarxisté tak důrazně zveličovali, působí i na moderního člověka až šokujícím dojmem. Je pochopitelné, že to režiséry současného „vzdělání“ nemohlo ponechat v klidu. Sype to písek do efektivně pracujícího stroje imanentistických a relativistických ideologií. A aby toho nebylo málo,

pomysli ještě na tuto věc: Ačkoli se Realeho práce vyznačují mimořádnou erudovaností, již za svého života musel zápasit s nemalými překážkami při publikaci jejich překladů do jiných západních jazyků. Konkrétně je to přímo zarážející v případě jeho pětisvazkových Dějin antické filosofie, neboť se jedná o jedno z nejlepších děl, které kdy bylo v tomto oboru napsáno. Možná se budeš velmi divit, ale Rusové po jeho spisech lačně sáhli a s nebývalou rychlostí je začali překládat do svého jazyka. G. Reale v jednom dalším veřejně přístupném svědectví dokládá, že z výše uvedených důvodů nebyl nikdy na západních vzdělávacích institucích příliš vítaným hostem, zatímco ruské univerzity ho vždy přijímaly s nadšením. Moskevská univerzita, která byla po dlouhá desetiletí posvátným chrámem materialismu a ateismu, mu dokonce udělila čestný doktorát. Ocenila tak mimořádného západního myslitele, jehož knihy představují zásadní kritiku ideologie materialismu a ateismu. Nad tím by se mohli dnešní zavilí nepřátelé Ruska, kteří ho vykreslují jako hrozbu pro náš skvělý demokratický Západ, přinejmenším vážně zamyslet.

N: Přiznám se, že mě to docela vyvádí z míry.

F: Nyní snad již chápeš, jak velký revoluční a renesanční potenciál mají myšlenky mnohých antických autorů, když je na ně uvalována tak urputná cenzura ze strany západních korektorů myšlení.

N: Návrat k antice jako výraz revolty proti západnímu levicově-liberálnímu establishmentu! To by mě nenapadlo ani ve snu! Avšak to, jak se Reale vyjadřuje k akademické otevřenosti na ruských vzdělávacích institucích, asi nikdy nedokážu strávit.

F: Stačí si jen počkat na „odhalení“, na jehož základě bude Reale zařazen mezi agenty Kremlu. Pak se vše zase vrátí do „normálu“ a budeš se moci zbavit svých nepříjemných pochybností.

N: Promiň, ale tomu se nedokážu zasmát. Nic z toho, co jsi řekl, nezapadá do mého myšlenkového schématu.

F: Asi je to tím, že i ono potřebuje projít ozdravnou renesanční léčbou.