Měkká totalita EU

Jiří Fuchs

1. Mutace komunismu

Neomarxismus je dnes na Západě dominantní ideologií. Ovládá myšlení a společensko-politickou praxi stejně suverénně, jako komunismus ovládal myšlení a společenskou praxi na Východě. Srovnání s komunismem není náhodné. Jeho krycí politický název „levicový liberalismus“ je sice běžně chápán jako protiklad komunistické totality, ne-li dokonce jako vítěz nad ní. Kritici však nacházejí mezi těmito údajnými protiklady dost podobností. Mluví dokonce o komunistech a levicových liberálech jako o bratrancích. 

Pasivním konzumentům mainstreamových médií uniká, že se na Západě etablovala nesnášenlivá ideologie, která politikům v celé šíři pravolevého spektra diktuje jednotný kurz, a ordinuje jim tak politický kartel. Občanům pak předpisuje i v nepolitických otázkách jediné správné smýšlení. Nedá se ale pravdivě popřít, že veřejný diskurz západních společností je už po celá desetiletí ovládán politickou korektností, která se se svobodou moc nerýmuje. Politická korektnost je však vynálezem kulturních marxistů, kteří tvoří tvrdé jádro levicových liberálů. Stala se účinným nástrojem jejich ideologického prosazování.   

Takový nátlak ovšem vytváří spoustu nespravedlností, neboť člověk má přirozené právo na svobodu projevu, a také na to, aby nebyl nucen k životu ve lži. Kdo však na diktát politické korektnosti nepřistoupí, riskuje skandalizování, ztrátu cti, kariéry i svobody. Přesně tak to ale fungovalo i za bolševika: Lidé si také a ze stejných důvodů museli dávat pozor na jazyk. Tam i tady je ideologická pravda víc než samotná realita. Však už jsou také lidé na Západě vycvičeni v nasazování náhubku politicky korektního myšlení a vyjadřování. Čím vyšší postavení, tím větší náhubek. Kdo ho odloží, riskuje postih; v lepším případě pád do společenské bezvýznamnosti. O tom se však hlasitě mlčí. V této souvislosti mluví kritici o novodobé inkvizici.

Političtí korektoři si přitom arogantně a bez diskuse nárokují monopol na pravdu a dobro jako komunisté; moralizují a převychovávají občany v rozporu se zdravým rozumem se stejnou posedlostí jako oni; jsou systémově prolhaní a agresivně nesnášenliví jako jejich bratranci. Společný marxistický původ a genetické vybavení nenávistí ke „zpátečnickým skupinovým identitám“ prostě nezapřou, jen poněkud pozměnili v dramatu permanentní revoluce kulisy a dobově přizpůsobili osoby a obsazení: „utlačované dělníky“ vystřídaly „utlačované menšiny“ a v roli terče revoluční spravedlnosti nahradil kapitalistu bílý muž.

Krom toho podobnost levicového liberalismu s komunismem neleží jen na úrovni povrchových fenoménů: Filosoficky vzdělaní kritici poukazují na intimnější příbuznost až totožnost v hlubších vrstvách filosofických východisek a předpokladů. Levicoví liberálové mají v podstatě stejný pohled na člověka jako komunisté. Chápou ho materialisticky jako produkt evoluční náhody, jako pouhý organismus; z nicoty vzešel a do nicoty se vrátí.

Vedle materialismu si levicoví ideologové osvojili ještě jednu oblíbenou myšlenku filosofie pozdního novověku – tentokrát o lidském životě. Jsou přesvědčenými etickými relativisty. To znamená, že nevěří v nějaké všelidské, obecně platné mravní normy. O tom, co je ve svobodném jednání lidí dobré a zlé, rozhodují podle nich ti, kdo se společensky prosadili, čili mocní tohoto světa: politici, ideologové, boháči… Materialismus a etický relativismus spolu tvoří základní filosofické pojetí lidské reality; také komunistická ideologie z něj vycházela.

Filosofický obraz člověka a jeho života je přitom pro ideologii rozhodující, neboť ideologové vtělují do společenské praxe své představy o tom, jak by měl společenský život vypadat. Vize společnosti však vždy vycházejí z nějakých filosofických konceptů lidského bytí.

Závislost ideologie na filosofii se dá ukázat na problému vztahu jedince a společnosti: Žije jedinec v podstatě pro společnost, nebo má společnost primárně sloužit rozvoji osobních životů? Řešení této otázky je pro každou ideologii určující – konstitutivní. Jenže takové porozumění nutně vychází z filosofického pojetí člověka, potažmo společnosti. 

Je-li člověk podstatně chápán jako část nějakého většího Celku (třídy, společnosti, Přírody, Kosmu), pak se bude v politickém myšlení jevit jako podstatně podřízený kolektivu a Státu. Jejich role se naopak v lidském životě zmenší, pochopíme-li lidského jedince primárně jako osobu s vlastním životem, která má svou vlastní/osobní zákonitost a finalitu - a sice neodvozenou ze zákonitosti a finality společenského života či Dějin.

Podobně je možné dokumentovat podstatnou závislost ideologie na filosofii na druhém, politicky klíčovém problému vztahu práva a mravnosti. Jestliže nám mravní normy splývají s právem či společenskými zvyklostmi a konvencemi, pak bude právo autonomní a státní moc bude posledním kritériem i arbitrem dobrého a zlého v lidském jednání. Jestliže ale právní normy odvozují svou platnost z nadřazeného mravního zákona, pak je vůle mocných měřena transcendentním, lidsky netvořeným zákonem spravedlnosti – a je mu také mravně podřízena. 

2. Problém definice totality

Nápadná podobnost levicového liberalismu s komunismem vyvolává spor o ideologicko-politickou povahu režimu, který ovládl Evropskou unii. Jde o to, jestli je totalitní, či nikoli. Zdá se ale, že jde o zbytečnou otázku: Na základě nedávné zkušenosti s komunismem přece všichni vědí, co je totalita. Byla nesčetněkrát popsána; důkladně a ze všech stran. Nějakou představu o ní má snad každý gramotný občan. A podle běžné představy se zdá být běžné srovnávání dnešního Západu s komunismem přitažené za vlasy. Narozdíl od poměrů, které panovaly v komunistické totalitě, jsou přece společnosti současného Západu svobodné; viz svobodné volby, svobodné cestování v demo-liberálních režimech.

Máme-li tedy kompetentně rozhodnout, jestli je EU totalitou či nikoli, musíme mít po ruce adekvátní, a tudíž nelibovolnou, obecnou definici, která postihuje podstatu, jádro totality. Taková definice vyjadřuje její obecnou identitu – čím totalita jako taková je. Jen tehdy může ve svém rozsahu zahrnovat všechny totalitní režimy. Takový univerzální záběr je však umožněn jen tím, že se v obsahu definice totality soustřeďují všechny její nutné znaky – a jen ty! Když nepostihneme všechny, bude definice široká. Když do ní vpašujeme znaky nahodilé, které jednotlivé totalitní režimy mohou mít, ale nemusejí, vytvoříme definici úzkou. Takovými omyly v obecné definici totality se ve sporu o tom, jestli je či není EU totalitní, spolehlivě diskvalifikujeme.

Kdo tedy v daném sporu definuje totalitu třeba politickými vraždami či zákazem svobodných voleb, ten si klíčový problém rozlišování nutných a nahodilých znaků totality vůbec neuvědomuje; jeho definice je „vystřelená z pistole“. Toto diletantství masově postihlo i učené politology. Padli totiž za oběť novověkému filosofickému empirismu, který ve světě vědecké racionality zavedl absolutizaci empirických metod.

Obecná definice totality se tedy nedá sestrojit na základě pouhých faktů a už vůbec ne ze dvou historicky známých totalitních režimů. Nespočívá v popisu toho, jak rozmanitě se ten který totalitní režim projevoval. Na mušce musí být jen identita totality. Taková definice vyjadřuje obecnou povahu totalitních systémů. Její sestrojení přitom předpokládá řadu neempirických, ontologicky založených poznatků z filosofické antropologie a etiky. To ovšem diskvalifikuje soudobé, na empirické metody fixované politology.

Empirik J. Gregor v knize o totalitarismu například říká, že v socio-vědním diskurzu se musíme spokojit s intuitivním chápáním. Přitom uznává, že na něm založené definice jsou na úrovni hypotéz, jež mohou být vzápětí překonány. J. Gregor tak nechtěně obnažil neplodnost empirické metodologie v otázce závazného vymezení totality. Pro náš spor tím potvrdil, že rozhodování o tom, jestli je či není EU totalitní, nemůže být na základě pouhé zkušenosti kompetentní. Může být jen iracionální, náladové – jak to kdo cítí či potřebuje.

3. Laboratoř totality

Každá politická ideologie je relativně uceleným programem společensko-politického života a jako taková obsahuje nějakou cílovou vizi. Proto je i ve struktuře totality určujícím principem ideologie. Jí podřízený režim od ní získává obsahy, směr, dimenze i mravní úroveň. Pochopení totalitní ideologie se tedy v podstatě rovná pochopení samotné totality a definování totality se proto musí především zaměřit na vymezování její ideologie, neboť z ní získává svůj vlastní ráz.

Všechny programy praktické realizace jsou pochopitelné i hodnotitelné z jejich Cíle. Moderní totalitní ideologie ve zkratce představují radikální, konsekventní odpověď post-náboženských společností Západu na potřebu jednotného obrazu světa a člověka s důrazem na jeho uživotnění v praxi; staly se tak sekulární alternativou náboženství. Ačkoli představivost totalitních ideologů o lidsky podstatném dobru a zlu nepřekračuje obzor vymezený špatnou filosofií, namlouvají si, že jim to stačí k pravdivému rozlišování toho, co je v osobním i společenském životě vpravdě lidské, a co nelidské. S mesiánským zápalem gnostických zasvěcenců tedy usilují vyhladit zlo a nastolit pozemský ráj.

S teoretickou racionalitou tedy mají ideologové totality společného jen to, že těží z dogmatizovaných omylů moderních filosofů o člověku. Jakožto ideology je vlastní dogmatismus netrápí. Ostatně jakožto mužové činu si pochybnosti zakazují. Naproti tomu praktická racionalita, uplatněná v prosazování zhoubných programů, se jim upřít nedá; místy je i geniální. Tento neblahý, typický mix v mentalitě zločinců se u nich projevuje úspěšným orwellovským vydáváním lži za pravdu, mravní zvrácenosti za ideál a systémové nelidskosti za vyšší stadium humanity – což jsou kanonické prvky totality. 

V této na hlavu postavené realitě nabývají samozvaní arbitři lidských hodnot přesvědčení, že se podílejí na budování té nejhumánnější civilizace; díky tomu získávají neotřesitelné pocity morální převahy. S takovým sebevědomím se podrobené společnosti hned lépe poučují i šikanují. V nadsazeném sebepojetí pak hrají profesionální revolucionáři roli univerzálních a nemilosrdných mstitelů. Fanatická oddanost sobě a perverzním ideálům se jim proměňuje v nesmiřitelnou nenávist vůči údajným viníkům; ti jsou pro jejich elán nepostradatelní. Patří mezi ně lidé různých ras, tříd, náboženství, světonázorů, civilizací či politických přesvědčení – nejlépe všichni, „kdo nejdou s námi“.

Takovému nastavení totalitních ideologů logicky odpovídá snaha o pokud možno největší ideo-politickou moc. Ta totiž spolehlivě zajistí, aby mohly být ideologické manipulace a faktické poručníkování občanů pokrytecky traktovány jako služba pravé svobodě, humanitě a skutečné spravedlnosti. Pak se také lépe vysvětluje, proč musejí být odpůrci takového mocenského dobrodiní stigmatizováni jako úhlavní nepřátelé společnosti, ne-li samotného Lidstva. Totalitní ideologie tedy povyšuje své mesiánské cílové vize na výlučný princip mravnosti, který při jejich uskutečňování zbavuje státní moc jakýchkoli mravních a legálních omezení. Tím jí zajišťuje absolutní nevinnost a beztrestnost.

4. Adekvátní definice totality

Totalitu lze tedy chápat jako kompozitum totalitní ideologie (TI) a totalitního režimu (TR). Obě složky přitom korelují: TI má nutný vztah k realizaci svých obsahů režimem a TR má nutnou vazbu na ideologii, jejíž programy uskutečňuje. Režim reprezentuje totalitu fenomenologicky. Její ontologické těžiště se však nachází v ideologii: TI úkoluje, TR koná. Proto je TI zdrojem specifikace totalitního režimu jakožto totalitního. Jeho totalitní charakter je dán právě tím, že uvádí do praxe ideový program, obsah TI. Tento obsah je diferencován ve třech esenciálních znacích, v nichž spočívá specifická povaha totality, která je zároveň vlastním předmětem její obecné definice.

První definiční znak totality:          

Totalita je ideologicko-politický systém, v němž si vládnoucí elity činí nárok na relativně všestranné ovládání soukromí občanů a na relativně celoplošné ovládnutí společnosti za účelem radikální revoluční změny stávající společnosti.

U prvního znaku se musí vyjasnit, co znamená relativní všerozsáhlost totalitních nároků a celoplošné ovládání společnosti.  Univerzální „vše-nárok“ nemůže znamenat totální dirigismus. Neznamená, že by v plánu totalitní ideologie bylo fakticky naprosté znásilnění osobního a společenského života; neznamená totální zotročení občanů; to je ostatně nemožné. Jde o snahu „reorganizovat“ (deformovat) vše, co překáží dosahování revolučních cílů. Destruktivní záběr je všerozsáhlý jen potenciálně a relativně – ve vztahu k potřebám permanentní revoluce – nikoli aktuálně. 

Relativní všerozsáhlost tedy znamená, že člověk si v totalitě nemůže být v žádném aspektu soukromého a společenského života jistý před zásahem mocenské svévole. Koncepční mocenský vše-nárok zahrnuje veškerou myslitelnou mocenskou svévoli jen potenciálně, jsou v něm ale obsaženy všechny možné způsoby nespravedlivého zacházení s občany.

Toto relativně všerozsáhlé ovládání občanů a společnosti ovšem v praxi závisí na mnoha proměnných, jakými jsou: Způsob získání a udržování moci, stav vývoje a rezistence zotročené společnosti, strategické odhady a rozmary mocných… Na těchto konkrétních, měnlivých, a tudíž i nahodilých okolnostech působení totalitního režimu pak závisí i míra jeho restrikcí a represí. A to je také důvod, proč žádná aktuální kvantifikace negativních zásahů totalitního režimu do života občanů (určitá míra krutosti, nesvobody či intenzita, tempo a rozsah uskutečňování totalitní ideologie…) nedefinuje totalitu; ta je definována jen nutnými znaky.

Druhý definiční znak totality:

Totalita je systém, který pro své velikášské účely zavádí radikální pseudomorálku (rasovou, třídní, údajně lidskoprávní), jež představuje relativně všerozsáhlou obsahovou destrukci přirozeného mravního řádu. 

Relativní všerozsáhlostí se tu zase myslí to, že každá skutečná, tj. lidskou přirozeností daná mravní norma může být v totalitě legálně, z důvodu vyššího zájmu, překročena nebo zrušena. Pokud koliduje s ideologickou pseudomorálkou, je ve své platnosti suspendována. Jedná se tedy o nárok na ničím neomezované a všemu nadřazené pravomoci, který také vyplývá ze sakralizace utopického cíle totality. Praktickým výrazem této mravní idiocie je automatické povýšení zásady účel světí prostředky na hlavní, nosný princip ideologicky přijatelného jednání. Ten je zde vzhledem k megalomanskému záběru totality také důvodem její maximální systémové nelidskosti. 

Ze zkušenosti známe ideologicky nadřazené pseudomorálky: komunistickou – třídní; nacistickou – rasovou; demo-liberální ve formě: politické korektnosti, multikulturalismu, genderismu, ekologismu a „lidsko-právního“ fanatismu. 

Třetí definiční znak totality:

V systému totality je politický režim primárně instrumentalizován ve službách ideologie. Jeho hlavním úkolem je tedy mocenské uvádění ideologických programů do praxe všemi situačně dostupnými prostředky: Právně-silovými (legislativa, justice, policie…), kulturně-propagandistickými (vzdělání, média, angažované umění …) i korupčními (společensko-profesní zvýhodňování oportunistů). Politická agenda je tomuto cíli systematicky podřizována a beztrestnost jejích vykonavatelů je systémově zajištěna.

Totalita se bez kolektivisticky založeného etatismu neobejde, protože je ze své povahy opresivní; nemůže nechat občany na pokoji. Bytostná nemravnost totalitní ideologie určuje i bytostnou nelidskost totalitního režimu.

Formulační sjednocení esenciálních znaků v definici totality tedy vypadá následovně: 

Totalita je ideologicko-politický systém, v němž si vládnoucí elity činí nárok na relativně všestranné ovládání soukromí občanů a na relativně celoplošné ovládnutí společnosti.

Pro takové účely musí instalovat radikální pseudomorálku, která představuje relativně všerozsáhlou obsahovou destrukci přirozeného mravního řádu. Právě z toho důvodu je totalita monumentálním zločinem proti lidskosti. 

K tomu je nutné podřízení politického režimu ideologii. Režim musí realizovat její programy všemi dostupnými prostředky. Proto je vybavován potřebnými pravomocemi a beztrestností. 

5. Odůvodnění definice totality

Je ale uvedená definice totality správná, adekvátní? Problémem není ani tak samotná identifikace uvedených konstitutivních znaků totality. Ve sporu o povahu politiky EU jde především o to, jestli je jejich výčet dostatečný; jestli adekvátně vystihuje esenci totality. 

Stoupenci „bezúhonnosti“ EU namítají, že je to definice široká, nedostatečně vymezující. Že v ní tedy chybějí některé nutné/specifické znaky totality, které známe z komunismu a nacismu. Proto nastolují problém „čtvrtého esenciálního znaku“ totality. Vyjasněme ho. 

Totalita je konsenzuálně vnímána jako nejhorší politický systém. Tato intuice zavádí k tomu, abychom se při hledání podstatné definice totality zaměřili na režimy, které prosluly krutostí v zacházení s poddanými. Abychom právě v krutosti hledali jádro totality, její ustavující znaky. K takovému chápání totality spontánně inklinují i empirici, kteří jsou v definování odkázáni na popisy příslušných historických faktů. Ve sporu o obecnou definici totality ale nejde o to, který režim byl/je nejkrutější. Problém nás situuje na úroveň systémové nespravedlnosti, na nelidskost, kterou totalita produkuje díky své povaze. Taková nespravedlnost potenciálně zahrnuje a podle situace aktualizuje všechny druhy nespravedlivého zacházení s člověkem.

Podle námitky příznivců EU, kteří jsou fixováni na představu tvrdé, násilnické totality, by tedy pokles míry krutosti v rámci jednoho režimu logicky znamenal, že už není totalitní. Zdařilá reflexe povahy totality však nezjišťuje ani neporovnává míru krutosti různých despotických režimů. Nesčítá kvanta jejich historických hrůz, aby v nich nalezla konstituantu a definiční znak totality.

Je-li měřítkem lidskosti úroveň mravnosti, pak politický systém, který svou povahou odporuje mravnímu řádu jako takovému, je nelidštější než nahodilé mocenské excesy různých historických režimů specificky odlišných politických systémů. A právě takovou systémovou úroveň zloby obsahuje správná definice totality jako své jádro. Proto nemůže být historická zkušenost s různými despotickými režimy logickým vodítkem hledání správné definice totality. Už běžná intuice totality jako nejhoršího politického režimu postihuje fakt, že nelidskost je v ní zakódována. Že tedy není ve své obludnosti a mega-rozměrech dána teprve proměnlivými existenčními podmínkami totalitních režimů. Že v podstatě nezávisí na společensko-vývojových nahodilostech či aktuálních rozmarech totalitních komisařů či komisařek. 

Ve struktuře totality jsme rozlišili ideologii jako obsahově určující princip a režim jako nástroj jejího uskutečňování. Ideologie je v celku totality prvkem konstantním, režim prvkem dynamickým. Ideologie obsahuje esenciálně nutná určení totality. Režim jakožto realizující programy totalitní ideologie obsahuje konkrétní způsoby jejich uskutečňování, které už jsou ve své konkrétní rozmanitosti pro totalitu existenčně nahodilé. Proto ji také obecně nedefinují.

Z toho vyplývá, že těžiště definice totality spočívá v totalitní ideologii. Právě ta činí z totality ten nejhorší politický systém, jelikož je v ní koncentrována naprogramovaná a na maximum vystupňovaná systémová mravní zloba. Taková míra nelidskosti pak logicky stigmatizuje i režim, který ji prakticky uskutečňuje; vtiskuje mu svou obludnou podobu. Proto se právě tím uskutečňováním ideologických zvráceností stává i samotný režim nadmíru morálně zvrhlým – totalitním. Jádrem totalitárnosti je totiž systémově daná, potenciálně bezmezná mravní špatnost.

Z tohoto strukturního poměru bytostných komponent totality je zřejmé, proč všechny eticky hodnotící predikáty totalitní ideologie nutně přecházejí i na její politickou realizaci režimem a činí ho totalitním. Obsahy těchto predikátů vyjadřují radikální konflikt s mravním řádem a vyplývají z esence totalitní ideologie, která jako taková k politické realizaci bytostně tíhne. Režim, který takovou hloubku nelidskosti uvádí do společenské praxe, je už proto tím samým vržen do radikálního konfliktu s přirozenou mravností; už tou politickou realizací ideologie se stává totalitním. 

Je-li tedy totalitní ideologie systémově nejhorším programovým Zlem a realizuje-li ji režim prakticky, pak se už tím samým stává systémově největším politickým Zlem. Tato implikace odhaluje, že obsahy totalitní ideologie jsou jakožto režimem realizované dostatečným důvodem jeho maximální systémové nelidskosti čili jeho totalitárnosti – bez ohledu na to, v jakých institucích a jakými způsoby je uskutečňuje. To znamená, že samo jejich uskutečňování je dostatečnou specifikací, specifickou diferencí totalitního režimu.

Kritériem rozpoznávání konstitutivních znaků totality je tedy i jejich nezbytnost pro nastolení takového politického systému, jehož potenciál nelidskosti je neomezený. Jádrem nelidskosti totality je její druhý znak, který vyjadřuje tendenci k univerzální destrukci mravnosti ve vysvětleném smyslu. První znak totality (nárok na potenciální ovládnutí všech aspektů života) obsahuje důvod šíře záběru této ideologicky naprogramované devastace mravnosti. Třetí znak totality představuje pokyn k praktické aplikaci ideologické zlovůle zvůlí mocenskou.

Tyto tři znaky dostatečně definují totalitu jako nejhorší myslitelný systém společensko-politického zla, neboť jejich sjednocením získává totalita potenciál, který je nastaven ke všem způsobům nespravedlivého zacházení s občanem. Totalitní ideologie v ní představuje nejhorší mocenský program a totalitní režim představuje nejhorší politický systém. Totalita se tak stává systémem, v němž je potenciálně zahrnuta jakákoli myslitelná mocenská zvůle. 

Jestliže tedy totalita obsahuje teoreticky založenou a mocensky realizovanou tendenci k amorálnosti bez hranic, pak je logické sjednocení uvedených znaků dostatečným vymezením totality jakožto systému, schopného produkovat nelidskost v nejvyšší možné míře.

6. Měkká totalita EU

Pro spor o povaze politiky EU vyplývá z právě řečeného rozhodující závěr. Všechny ostatní pravdivé predikáty, které se v reflexích totality běžně uvádějí jako pro ni příznačné, jsou vzhledem k její obecně pojaté esenci nahodilé. Nemohou ji tedy definovat. Sem také patří emočně působivé znaky totality, které jsou vzaty ze zkušenosti s komunismem a nacismem (absence svobodných voleb, svobody projevu, vláda jedné strany, policejní teror, justiční vraždy, koncentráky…). Vyjadřují totiž jen to, jak se totalitní ideologie v jednotlivých režimech konkrétně uskutečňuje, jak se v nich projevuje (přičemž se mohla podle okolností realizovat i jinak). Nevyjadřují však to, čím totalita obecně je; nevyjadřují její identitu.

Obhájci koncepční legitimity bruselské politiky víceméně uznávají tři definiční znaky totality. Uznávají i to, že jsou primárně soustředěny v totalitní ideologii. Vesměs však vyžadují, aby bylo patřičné definiční úsilí věnováno i totalitnímu režimu. S poukazem na něj pak vytýkají předložené definici nedostatečnou specifikaci. Ve skutečnosti je však totalitní režim dostatečně definován tím, že realizuje zločinné programy totalitní ideologie; různé způsoby jejich realizace už do obecné definice totalitního režimu nepatří: Jsou totiž situačně nahodilé. 

Politický režim je totiž dynamickou veličinou, a tak i totalitní režim se realizuje procesem, jehož totalitně represivní dynamika závisí na širších společensko-politických stavech a souvislostech, které se v čase mění. Proto mívá diktát totality fáze mírnější a drsnější: Může probíhat v rytmu povolování a utahování šroubů. Proto také nemohou být specifické negativní projevy (určitý vysoký stupeň nesvobody či krutosti) jedné existenční fáze totalitního režimu katapultovány z nížin empirie do obecné definice totality. Takovou absolutizací pro totalitu nahodilých skutečností by se vylučovaly projevy opačné fáze, čímž by se popřela existenční procesualita totalitních režimů. 

Z toho je také zřejmé, proč jsou v definici totality zahrnuty všechny projevy nelidskosti jen jako možné – ne jakožto aktualizované. Jejich aktualizace závisí na měnlivých podmínkách a nahodilých okolnostech (momentální stav společnosti, invence a strategie totalitních politiků…), v nichž se totalitních plány v rámci jednotlivých totalitních režimů uskutečňují.

Jejich různé negativní projevy se tedy realizují, pokud to momentální situace podle strategického kalkulu mocných vyžaduje a umožňuje. Proto je veškerá myslitelná nelidskost v totalitě obsažená virtuálně – jako skrytá síla, kapacita – jejíž potenciál se uskutečňuje podle strategických odhadů v dané situaci.

Takto pochopená ontologická povaha totality je ve sporu o EU rozhodující, protože z ní vyplývá hlavní premisa: O tom, jestli je nějaký politický systém totalitní, nerozhoduje žádná kvantifikace jeho negativních projevů, jakými jsou míra krutosti či nesvobody. Jejich výskyt závisí na nahodilých podmínkách realizace totalitní ideologie. Je situován v řádu konkrétních existenčně proměnných okolností, v nichž se každý totalitní režim realizuje individuálně. Proto nemůže být ani totalitní režim jako takový esenciálně definován určitým, právě takovým uskutečňováním totalitní ideologie. Jako je válečný stav definován tím, co se děje (vojenským bojem), a nikoli tím, jak se bojuje, tak je i totalitní stav společnosti definován tím, co ve společnosti působí, a nikoli tím, jak působí.

Konkrétní kvantifikace stavů a projevů totality definičně spadají do nižší kognitivní kategorie empirických popisů historických zločinů a bezpráví totalitních režimů. Politologové většinou reflektují totalitu ve stínu empirické metodologie, a proto ji bez filosofického rozhledu často definují znaky, které se prvoplánově jeví jako významné, reprezentativní, a také nejvíc pohoršující. V takovém přístupu k problému je ani nenapadne rozlišovat znaky nutné a nahodilé. Proto nemohou pochopit, že v obecné definici totality nejde o faktickou míru zvůle, nýbrž o konceptuální nárok, který je potenciálně nastaven na jakoukoli mocenskou zvůli.