Desatero – Část 3.

Petr Lepeška

Přikázání o svátečním dni

Krása stvoření

Jaká byla letošní dovolená? O dovolené lidé často prchají do prostředí, které je schopné jim dodat nové síly. A jaké prostředí člověku nejvíce pomáhá, občerstvuje ho a povznáší? Může to být vznešená krása hor, věčný neklid moře, tajemství jeho hlubin či rozmanitost hlubokých lesů. Krása, bohatství a hloubka stvoření se svými tajemstvími asi většinu z nás občerstvuje. Může vést k údivu a obdivu a vyvolat pocit pokoje, plynoucího ze „spočinutí“ v uspořádaném celku, který nás objímá, a přitom nekonečně přesahuje. Jako se všechny osy mistrova plátna protínají v jednom bodě, tak všechna krása přírody ukazuje k jednomu úběžníku. Tímto směrem zaměřují pozornost ti, kteří od povrchu směřují k příčině, od krásy a harmonie stvoření k jeho Nejkrásnější Příčině. O této cestě mluví sv. Pavel, když v Listě Římanům zmiňuje, že i pohané mohou poznat Boha z toho, co stvořil1). Jeho úvahu, která nebyla ani v prostředí antické kultury zcela neznámá2), dále rozvíjejí církevní otcové, když v různých obměnách chválí krásu, velikost a účelnost stvoření jako projev Boží moudrosti, moci a dobroty3). Sv. Augustin pak na tomto základě přináší metaforu o dvou knihách zjevení; první knihou je samo stvoření, druhou pak jsou svatá Písma4). Tyto knihy vypovídají o stejném Bohu, neprotiřečí si, i když druhá tu první dalece přesahuje. Později, ve dvanáctém století, věnuje Hugo od sv. Viktora cestě zprostředkovaného poznání Tvůrce z jeho stvoření samostatný spis „De tribus diebus“, kde také používá metaforu dvou knih zjevení: „Celý tento smyslový svět je jakoby kniha napsaná Božím prstem, tj. stvořená božskou mocí, a jednotliví tvorové jsou jako tvary [písmen], které nevynalezl člověk podle své libosti, ale ustanovilo je božské rozhodnutí, aby ukazovaly neviditelnou Boží moudrost “5). Na konci této dlouhé myšlenkové tradice o poznávání Stvořitele z jeho stvoření je závazný magisteriální výrok I. Vatikánského koncilu, citovaný také II. Vatikánským koncilem: „Posvátný sněm vyznává, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu...“6). Tento výrok však předpokládá možnost objektivně poznávat, a to, považte, pomocí rozumu. Z hlediska etablované gnozeologické skepse společné pro většinu vládnoucích filosofických směrů je dnes takovéto smýšlení pouze důkazem rigidní zkostnatělosti a tmářské zaostalosti katolické církve. Tato kruciální kontroverze však není tématem dnešní úvahy. V ní chceme vycházet nejen z postřehu, že Stvořitel je poznáván z konečných a nahodilých jsoucen jako jejich nekonečná a nutná poslední příčina, ale i z poznání, že každá stvořená skutečnost je se svými diferencovanými kvalitami dílčí manifestací jeho nediferencované Plnosti. Ačkoliv jsou parciální jsoucna od Jsoucna, jemuž náleží plnost bytí7), nekonečně odlišná, zároveň každé z nich zjevuje určitý aspekt jeho slávy.

Šabat, šalom, šekina

Nejen člověk však poznává ve stvoření stopu Tvůrce8), také Stvořitel se obrací ke svému stvoření a raduje se v něm9). Na počátku Bible vypráví, jak Hospodin v šesti „dnech“ stvořil svět, přičemž opakovaně konstatuje „Viděl, že to je dobré.“ Sedmého dne pak ve svém stvoření spočinul a tento den posvětil: „Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“10) Toto spočinutí je „Hospodinova šekina“, manifestace Boží přítomnosti, jak ji zná Starý Zákon a s ním židovství. V případě šabatu (soboty) znamená vidět ve stvoření Hospodinovo požehnání a skrze stvoření pak vidět Stvořitele, který v něm s láskou spočívá, neboť toto stvoření je chtěné a milované11). Přikázání desatera týkající se dne odpočinku v podstatě přikazuje spočinout v tomto Božím spočinutí, to je princip šabatu.

Židé vítají v pátek před západem slunce příchod šabatu jako královny, zprostředkující Hospodinův šalom („pokoj“). Není pokoje tam, kde je vůle rozdělená, proto pokoj spočívá v úplném podřízení vůle Hospodinu. Spolu s přijetím a oslavou Božího stvořitelského díla přijímáme také řád, který do něho vložil. Člověku dal cíl, který je transcendentní vzhledem k „světu“, jejž může ovlivnit svou prací. Proto je sobota odmítnutím otroctví práce. Dílčí cíle, ke kterým člověk směřuje svými činnostmi a které jsou konány v šesti dnech, snáze najdou svůj konečný cíl ve spočinutí v Bohu, jemuž je zasvěcen sedmý den, jestliže je tento den věrně slaven. Tyto cíle se mohou snadno stát cíli samy o sobě, odděleně od posledního Cíle, a tak se stávají skrytou modloslužbou, porušením prvního přikázání. Narušená lidská přirozenost samozřejmě tíhne k tomuto úpadku, sobota jí však hází záchranný kruh. V sobotu nemají panovat cíle, které si určí člověk, protože pravý cíl je jednou provždy dán.

Ve stavu padlé přirozenosti platí, že „v potu tváře budeš jíst chléb“. V protikladu k tomu je šabat připomenutím radosti ráje, Boží blízkosti. Sobotní radost, potěšení ze soboty, patří v judaismu k slavení šabatu. Zachovávání soboty je také projevem úcty k Bohu, která je základem náboženství - je bohopoctou. Je dílčí realizací přikázání, kterým jsme se věnovali v předcházejících částech tohoto povídání o Desateru. Vyplývá totiž z přikázání ‚milovat Hospodina, svého Boha, nade všechno‘ jako jeho specifická realizace. Je posvěcováním Božího jména uvedením své vůle do souladu s jeho vůlí, s cílem, který stanovil člověku. Tak jako Chrám je svatým místem, určeným k uctívání Boha způsobem odděleným od všedních činností na místě odděleném od všedních míst, a tak určeným k posvěcení celého prostoru, v němž je zasazen, je sedmý den určen k posvěcení času. Vedle posvátného místa je tu i posvátný čas, ve kterém máme poznávat a ctít Boží Přítomnost.

Biblické znění přikázání

Desatero je v Bibli uvedeno na dvou místech, ve 20. kapitole knihy Exodus a v 5. kapitole knihy Deuteronomium12). Je to právě přikázání týkající se soboty, které se v obou verzích Desatera nejvíce liší. V knize Exodus zní takto:

„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče, ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“

V knize Deuteronomium zní takto:

„Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče, ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně, tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“13,14)

Přitom samotný zákaz v sobotu pracovat se v obou verzích neliší („nebudeš dělat žádnou práci...“), zásadně odlišné je ale jeho zdůvodnění. Kniha Exodus opírá zákaz pracovat sedmého dne o zprávu o stvoření: „v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ Tím se vynořuje princip následování a napodobování Boha (imitatio Dei) - Boží lid má jednat tak, jako jedná jeho Bůh. Maximou tohoto principu je Spasitelova výzva „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec"15), která je ozvěnou obdobných výzev Starého Zákona, např.: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“16). V knize Deuteronomium je zákaz práce v sobotu naopak zdůvodněn potřebou, aby si člověk odpočinul, což je ještě umocněno připomínkou egyptského otroctví17). Ve skutečnosti nejsou tato zdůvodnění protikladná, nýbrž jsou to dva aspekty téže věci. Člověk si odpočine od svých prací, a zároveň posvětí své úsilí tím, že se obrátí k tomu, kvůli němuž to všechno dělá, a uctí toho, pro něhož vše bylo stvořeno.

Máme světit sobotu?

Při porovnání biblického a katechetického znění přikázání narážíme na problém, který ze samotné katechetické formulace nebyl na první pohled zřejmý. Ta nám říká „Pomni, abys den sváteční světil“, ale neříká už, který den to je. Biblický Dekalog je však v této věci, jak jsme viděli výše, jednoznačný. Neukládá světit sváteční dny, i když i to je ve Starém Zákoně nařízeno, ale „pamatovat na den odpočinku“, přičemž tímto dnem odpočinku je sedmý den v týdnu, tedy sobota, jak je v obou biblických verzích přikázání výslovně uvedeno. Vyvstává proto otázka, proč křesťané, jak se zdá18), nedodržují Desatero a světí neděli namísto výslovně přikázané soboty. Proč porušují jasný Boží příkaz? Zkusme shrnout některé známé, ale i méně známé důvody, proč tomu tak je:

1) Prvním důvodem je svědectví evangelií o tom, jak chápe sobotu Spasitel, jak ji se svými učedníky sám světí a jakými slovy reaguje na kritiku ze strany židovských autorit. Zvlášť obsažný je v tomto směru úryvek ze sv. Matouše:

„V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst. Když to viděli farizeové, řekli mu: ‚Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!‘ On však jim řekl: ‚Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on i ti, kdo byli s ním? Jak vešel do domu Božího a jedli posvátné chleby, ačkoli to nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho provázeli, nýbrž jen kněžím? A nečetli jste v Zákoně, že kněží službou v chrámě porušují sobotu, a přesto jsou bez viny? Pravím vám, že zde je víc než chrám. Kdybyste věděli, co znamená ‚milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné. Vždyť Syn člověka je pánem nad sobotou.‘ Odtud šel dál a přišel do jejich synagógy. A byl tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Ježíše: ‚Je dovoleno v sobotu uzdravovat?‘ Chtěli ho totiž obžalovat. On jim řekl: ‚Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.‘“19)

Zdá se, že Pán nechápe sobotu jako přikázání, jehož dodržování by mělo smysl samo v sobě. Spíše ho vnímá jako kultické ustanovení, jehož smysl je v tom, co zprostředkovává. Jde o podobný „důraz na obsah“, jaký nacházíme už v Tóře (pěti knihách Mojžíšových) a který je velmi expresivně vyjádřen na několika místech u proroků: „Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.“20) Proroci bouří proti slavení svátků, které není doprovázeno adekvátním způsobem života, ale má naopak zakrývat mravně špatné jednání, nebo je chápáno jako úplatek Bohu, bez skutečného pokání. Podobně Spasitel odmítá pouze formální zachovávání soboty; přitom zasazuje sobotu do kontextu ostatních dober, z nichž některá mohou mít za určitých okolností přednost. Tak může převážit naléhavá potřeba člověka. To uznávala i rabínská tradice, ale pouze pro případ ohrožení života. V citovaném úryvku je však takovouto potřebou i hlad učedníků. Pán se zde odvolává na krále Davida, který, ještě jako psanec pronásledovaný Saulem, snědl se svou družinou předkladné chleby určené pro bohoslužbu21). Takovou naléhavou potřebou může být i uzdravení člověka, jestliže je k němu příležitost právě v sobotu, jak vidíme v závěru citovaného úryvku a na dalších místech.

Sobota je zvláštním dnem, vyhrazeným pro službu Bohu. Právě služba Bohu však může být důvodem pro nedodržení kultických předpisů soboty. Pán Ježíš v citovaném úryvku připomíná, že služba kněží v Chrámě má přednost před sobotním klidem. Smyslem soboty je osvobodit člověka pro objevování Boží přítomnosti, a to v čase pro tento účel záměrně vyčleněném. V tomto smyslu však učedníci „mají sobotu“ od chvíle, kdy následují svého Mistra. A zde je něco více než Chrám, totiž vtělený Bůh. Proto nelze odsuzovat učedníky, kteří jsou ve službě Pánu („odsuzovat nevinné“). Ze stejného důvodu je Syn člověka „pánem nad sobotou“, protože on sám je jejím smyslem a cílem. Výrokem „Syn člověka je pánem nad sobotou.“22) Pán potvrzuje svou Božskou autoritu, která ho opravňuje opravit rabínský výklad Zákona. Tuto autoritu později využije k tomu, aby smlouvu s Bohem spočívající na Zákoně nahradil Novou smlouvou, spočívající na jeho oběti. Z té pak organicky vyroste nový kult.

Na Boží svrchovanost Spasitele ukazuje také výrok „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“23) Jestliže má sobota dovést člověka do Boží přítomnosti, nesmí omezovat Boží působení na člověka, to by nedávalo smysl. K tomu směřuje i Spasitelova otázka: „Ptám se vás: Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?“24) Podobně platí také, že „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“25) Sobota má vést člověka k Pánu, ne omezovat „Syna člověka“ v jeho Božském působení. Tento výrok má ale také horizontální rozměr, který navazuje na „humánní“ aspekt soboty, jak je zdůrazněn v knize Deuteronomium: „Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče, ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak, jako ty.“ Sobota proto nemá být člověku na škodu.

2) Proč křesťané neslaví sobotu, ale neděli, vysvitne jasněji, když se na problém podíváme pohledem vztahu Starého a Nového Zákona. Vyvolení Božího lidu, smlouva, kterou s ním uzavírá Hospodin a jejímiž smluvními podmínkami je Desatero, následná služba Bohu v zaslíbené zemi, která spočívá na jedné straně v dodržování Zákona, na druhé ve starozákonním kultu, směřuje k svému naplnění v oběti Božího Syna a založení Církve, která má být novým Božím lidem, jemuž bude Zákon zapsán do srdcí působením Ducha svatého a jehož kult bude vycházet z Kristovy oběti. To je počátek „nového stvoření“, založeného na nadpřirozené Boží milosti. Proto „první den po sobotě“26) nabývá v Církvi od samého počátku většího významu než sobota. Vždyť prvního dne po sobotě Pán vstal z mrtvých, a tak dokončil dílo vykoupení člověka. Prvního dne po sobotě byli učedníci shromážděni za zavřenými dveřmi a Pán za nimi v tento den opakovaně přichází ve svém oslaveném těle27). Že se učedníci shromažďovali k „lámání chleba“ v neděli, dosvědčují i epištoly28). Z raných mimobiblických zdrojů lze uvést např. sv. Justina Mučedníka (†165)29). Neděle tak nenavazuje vývojově na sobotu, ale je to „nový den stvoření“, den, kdy se jistým způsobem začíná naplňovat „Hle, všechno činím nové“.

3) První směr úvah (ad 1), který jsme naznačili, vede k závěru, že slavení soboty je podřízeno dobru člověka a službě Bohu. Druhý směr úvah (ad 2) ukazuje důvody, proč je pro křesťany zásadním kultovním dnem neděle. Ani jedna z těchto úvah však neodpovídá beze zbytku na otázku, proč by neměla být slavena vedle neděle i starozákonní sobota, jak je v Desateru výslovně uloženo a jak pravděpodobně činili první křesťané. S jistotou víme, že tak činily židokřesťanské obce (místní církve vzešlé ze židů), ale zřejmě inklinovaly k jejímu svěcení i některé obce vzešlé z pohanů, což nakonec vyvolalo potřebu legislativního řešení. Císař Konstantin I. proto vydává zákon, kterým určuje neděli jako den, kdy se nepracuje a neúřaduje. Rozhodujícím teologickým důvodem, proč vedle neděle neslavit také sobotu je však skutečnost, že Boží posvěcující spočinutí ve stvoření se uskutečnilo na zcela nové „kvalitativní“ úrovni vtělením Božího Logu, „skrze něhož je vše stvořeno“, ale i vykoupeno, a v němž má být vše posvěceno. Sobota tak nachází své naplnění v následování Krista, jak se uskutečňuje v životě každého křesťana v celé křesťanské éře30,31) a zcela zvláštním způsobem ve slavení neděle.

Rozhodujícím formálním důvodem pro neslavení soboty vedle neděle pak je rozhodnutí prvního církevního sněmu, jak o něm referují Skutky apoštolů32). Jím byl dovršen vznik křesťanství jako samostatného náboženství, jím došlo k formálnímu oddělení od židovství. To, o čem shromáždění apoštolové, vedeni Duchem svatým konkrétně rozhodovali, byla palčivá otázka, zda ti, kteří se obrátili ke křesťanství z pohanství, mají zachovávat kultovní předpisy židovského náboženství33). Jejich rozhodnutí se nedotýká oblasti mravních a obecně platných náboženských principů34), ale pouze specifických ustanovení starozákonního kultu. Ten je právě pochopen jako „příprava na Krista“ a „předobraz“ toho, co se naplňuje v Kristu a jeho působení. Proto je rozhodnuto ustanovení tohoto kultu na pohanokřesťany neuvalovat, s uvedenými čtyřmi výjimkami, které by nově obrácené křesťany mohly svádět k náboženskému synkretismu35). Církevní sněm tedy rozpoznal, že nahrazení Staré smlouvy uzavřené na hoře Sinaj Novou smlouvou uzavřenou ve večeřadle znamená nahrazení starozákonního kultu kultem novým. Spolu se starým kultem a jeho svátky by tak měla být opuštěna i sobota.

Znamená to tedy, že křesťany zavazuje z deseti přikázání pouze devět, že ustanovení o dni odpočinku už neplatí? To by byl ukvapený závěr. Faktem je, že přikázání o dni odpočinku vyžaduje zvláštní interpretaci. V jeho konkrétním určení daném příkazy slavit sobotu, zachovávat odpočinek od veškeré práce36), zdržovat se ve svém příbytku37), nerozdělávat žádný oheň38), nevydávat se za svými pochůzkami39), nenosit břemena40), atd., je toto přikázání neaktuální a je nahrazeno novým kultem. Ale v obecné rovině, chápáno jako výzva k tomu, aby byl zachováván čas obětovaný Bohu, čas, kdy je člověk uvolněn od břemene běžných činností pro oslavu svého Pána a prohloubení vztahu k němu, v tomto smyslu je přikázání o dni odpočinku platnou součástí Desatera i pro křesťana. V předchozích povídáních o Desateru jsme varovali před brutálními redukcemi, které přináší katechetická formulace Desatera oproti jeho biblickému znění. V případě přikázání o dni odpočinku však musíme konstatovat, že katechetická formulace nahrazením požadavku „světit den odpočinku“ požadavkem „Pomni, abys den sváteční světil“ zcela vystihla podstatu věci.

Chvála neděle

Sobota je zaměřena na láskyplné spočinutí Stvořitele v jeho stvoření: Hospodin ve stvoření nachází svůj obraz tříštící se na vlnící se hladině oceánu stvořených věcí (jednotlivých jsoucen). Ve vykoupeném a ospravedlněném lidstvu však nachází svůj dokonalý obraz, totiž svého Syna. Ten, skrze něhož je všechno stvořeno41), sestupuje, aby „spočinul“ ve svém stvoření. Logos se stal tělem a přebývá mezi námi. To je dokonalá „Hospodinova šekina“, počátek posvěcení celého stvoření, nadpřirozená Boží přítomnost v tvoru, který se tak stává „novým stvořením“, jež je v Kristu vykoupeno a spojeno se svým Stvořitelem. Je to počátek nové éry, kdy je Pán přítomen uprostřed svého lidu zcela novým způsobem, mesiášská doba, na níž byla sobota přípravou42).

Křesťanská neděle je připomenutím všech těchto skutečností, těchto „podivuhodných Božích skutků“. Jejím vrcholem je mše svatá, která je zpřítomněním Kristovy oběti i jejích plodů, jeho posvěcující přítomnosti. Vykoupený člověk tak žije pro Krista a skrze Krista v Duchu svatém ke chvále Boha Otce. To je počátek nového stvoření založeného na nadpřirozené Boží milosti, počátek spočívající v přivtělení ke Kristu skrze Ducha svatého. Tento počátek ukazuje k budoucí slávě Božích dětí, k obnovení celého stvoření v Kristu: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se v něm.

Pomni, abys den sváteční světil

Smyslem neděle je oslava Ježíše Krista a prohloubení vztahu k němu. Proto je samozřejmostí mše svatá, také svatá zpověď, pokud je potřeba. Vedle toho jsou vhodné všechny činnosti, které napomáhají pozdvihnutí mysli k Bohu, poznání Hospodina a jeho Pomazaného, vše, co přivádí člověka k Bohu. Vhodné jsou činnosti zaměřené na duchovní růst, na které ve všední dny není čas nebo je ho málo, ale i činnosti relaxační, které mají vytrhnout člověka z rutiny všedních dní, pokud jsou zaměřeny k duševnímu občerstvení a obnovení odvahy přijmout službu Bohu podle svého postavení a stavu. Vyloučeny jsou naopak práce, které by tento ráz narušily, zejména výdělečná činnost, není-li nutností.

Shrnutí

Sobota se naplňuje ve slavení neděle. Slavení neděle, jež je v křesťanství hlavním svátkem, nahrazuje slavení soboty, které bylo rozpoznávacím znamením starozákonního Božího lidu. Starozákonní kult, jehož hlavní znaky byly sobota, Chrám a zástupná oběť (zejm. zvířete), byl vystřídán kultem Nové smlouvy, koncentrovaným na Kristovu zástupnou oběť a jeho vzkříšení. Zatímco sobota byla oslavou a zpřítomněním momentu završení a posvěcení Božího stvořitelského díla, neděle je oslavou nového stvoření, založeného na nadpřirozené milosti vycházející z oběti Ježíše Krista, nadpřirozené milosti, kterou si tvor nemůže získat svými prostředky, ani jakkoliv zasloužit, a která nepatří k dokonalostem jeho přirozenosti.

Změna kultu se samozřejmě netýká věčného Božího zákona (lex aeterna), který je podstatně určený Boží přirozeností43), a přirozeného zákona (lex naturalis), který je podstatně určený přirozeností tvorů. Přikázání Desatera světit sobotu zůstává v platnosti v obecné rovině, tedy jako výzva světit sváteční den44), tak, jak ho pochopila katolická tradice, kdežto jeho konkrétní naplnění je dáno konkrétním kultem, který věřícího zavazuje.

Poznámky:

11. Řím 1,18-21: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“
Srov. též Mdr 13,5-9; Ž 104.

Všechny citace z Písma sv. v tomto článku jsou uváděny podle ČEP.

. Např. Platonův Timaios; myšlenku dále rozvíjí stoa i novoplatonismus.

. Např. Bazil Veliký, Řehoř z Nyssy, Ambrož z Milána, Augustin z Hippo (in: Hugo ze svatého Viktora: De tribus diebus, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 42, poznámky prof. Lenky Karfíkové)

. Poznámkový aparát prof. Lenky Karfíkové, tamtéž, str. 125

. Hugo ze svatého Viktora: De tribus diebus, OIKOYMENH, Praha 1997

. DV 6

. Přesněji řečeno, které má bytí ve své esenci.

. Jako stopa Tvůrce – „vestigium Dei“ - byl tradičně chápán nerozumný tvor, nepokřtěný člověk je „similitudo Dei“ a pokřtěný „imago Dei“.

. Ž 104,31; tento žalm je celý oslavou stvoření.

. Gn 2,2-3

. Mdr 11,24-25 „Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl, anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí?“

. Povinnosti plynoucí ze smlouvy s Hospodinem jsou v určité obměně zopakovány také v Ex 34,21 u příležitosti obnovy smlouvy po zradě lidu, který se klaněl zlatému býčku.

. Ex 20,8-11; Dt 5,12-15

. K svěcení soboty se vztahují i další zajímavá místa v knihách Starého Zákona, např. Ex 16,22-30, Ex 31,12-17, Ex 35,1-3, Ž 92, Iz 58,13-14, Jer 17,19-27, Eze 20,10-13 a další.

. Mt 5,48

. Lv 19,2, srov. Lv 11,44-45; Lv 20,7 atd.

. Nelze přehlédnout výrazný sociální aspekt: odpočinout si má otrok i otrokyně „tak jako ty“.
Další zajímavý aspekt tohoto přikázání je skryt v příkazu, aby si odpočinul také „host, který žije v tvých branách“. Host je cizinec, neizraelita. Zákon se tedy vztahuje i na něho. Jak ukazují i jiná místa Starého Zákona, není zde prostor pro žádný multikulturalismus, o přistěhovalci nerespektujícím Zákon naopak platí co v Ex 34,11-16, Dt 7,1-6 a jinde.

. Nemluvíme zde o adventistech sedmého dne a jiných křesťanských denominacích, které starozákonní sobotu určitým způsobem světí.

. Mt 12,1-12; srov. Mk 2,23-28; Lk 6,1-9; Lk 13,10-17; Jan 5,5-18; Jan 9,13-16

. Iz 1,12-14; srov.: Ámos 5,21 „Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. ...“

. 1.Sam 21,7

. Mt 12,8; Mk 2,28; Lk 6,5

. Jan 5,17, srov. Lk 13,10-16; Jan 9,16

. Mk 3,4; Lk 6,9

. Mk 2,27

. Tím je první den týdne, tedy neděle, ačkoliv je v kalendářích řazena na jeho konec.

. Jan 20,19; Jan 20,26

. Sk 20,7 „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci.“

Žid 10,25 „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“

. Justin Martyr, Apologie, 1,67 „Shromažďujeme se v den slunce, protože to je první den, v němž Bůh vyvedl z temnot hmotu a stvořil svět; tohoto dne také Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal z mrtvých.“ In: KKC, Třetí část, Druhý oddíl, 3. článek
Srov.: Didaché

. Mt 11,28-29: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

. Jürgen Moltmann v tomto smyslu mluví o vyústění soboty do „mesiášské doby“.

. Sk 15,28-29 „Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi.“

. Horkou otázkou v tomto směru byla například obřízka. Mají být křesťanští muži obrácení z pohanství před křtem obřezáni? Mnozí se domnívali, že ano.

. Z toho je zřejmé, že „smilstvem“ se zde rozumí chrámová prostituce, která se vyskytovala v orientálních kultech, a také příbuzenské svazky („krvesmilstvo“). Ty byly chápány jako kultovní zákaz, nikoliv jako ustanovení přirozeného zákona (stejně jako např. „nečisté pokrmy“). Z toho také vidíme, jak správně chápat „výjimku“ z nerozlučitelnosti manželství, kterou zaznamenal Matouš (Mt 19,9). V opačném případě by totiž rozhodnutí apoštolského sněmu zrušilo platnost Desatera pro pohanokřesťany s výjimkou přikázání „Nezcizoložíš“, které by jediné bylo pro křesťany z pohanství potvrzeno, což je zjevně absurdní.

. Sv. Pavel v 1 Kor 8 obecnou platnost některých těchto výjimek oprávněně relativizuje, což je základem dnešní praxe.

. Ex 20,10; Dt 5,14

. Ex 16,29

. EX 35,3

. Iz 58,13-14

. Jer 17,19-27

. Kol 1,16; Kristus je tak přítomen i „v sobotě“ jako ten, skrze něhož bylo vše stvořeno, ale v jejím rámci zůstává nepoznán.

. Viz poznámka č. 31.

. Zde ve smyslu esence

. Důvodem je základní povinnost ctít a milovat Boha, která má své přirozené i nadpřirozené naplnění.

Google Sites

Report abuse