Stále k trestu smrti
Tomáš Lajkep, Roman Joch
S potěšením jsem si přečetl odpověď pana Jocha na mé námitky, které jsem proti trestu smrti uvedl. Patřím k těm, kteří se rádi nechají přesvědčit přiléhavou argumentací, a jak jistě nebylo přehlédnuto, v úvodu svého příspěvku jsem napsal, že sám nemám ve svém stanovisku jasno. A člověk, který nemá jasno, má jistě právo na rozpory ve své mysli a snad má i právo se polemicky ozvat.
Ve svém způsobu vedení argumentace R. Joch opustil tak trochu dané tema a pustil se do rozboru svobodné vůle, což je jistě vzhledem k danému problému záslužné. Považuji to za důkaz, že názory na trest smrti jsou až pozdější (filosoficko- etickou) výpovědí, a že tedy důkaz oprávněnosti vlastního stanoviska nemůže být prostudován jen na základě logických argumentů.
A tak mě napadá první otázka: Pokud bychom snad prokázali, že naše svobodná vůle je přece jenom ovlivňována (byť ne zcela) něčím, co na nás nezávisí, pak by mě zajímalo, zda by pan Joch byl ochoten uznat, že trest smrti je trest nespravedlivý. Ale i tak by měl souhlasit s tím, že arguemtace A. Cammuse proti trestu smrti je přece jenom logicky konzistentní, neboť se nemusíme bát, že by si existencionalisté představovali svobodnou vůli stejně jako autor.
Ale já nejsem logik, a tak bych poprosil ještě o jedno poučení. Souhlasím s tím, že může být správné člověka za určitých okolností usmrtit. Souhlasím i s tvrzením, že člověka lze za spáchané zločiny trestat. Ale není mi jasné, jakým logickým kouzelnictvím lze z těchto dvou premis vyvodit závěr, že člověka lze trestat smrtí?
Cit. Já jsem ukázal, že člověku život lze vzít... a pak jsem dodal, že tedy i formou trestu, neboť by bylo absurdní, kdybychom tvrdili, že člověka, který je dosud nevinný..., lze zabít beze všeho, zatímco člověka, který je vinný, nelze usmrtit ani po řádném soudním procesu.
Tady je toho trochu moc najednou. Nikdo přece netvrdí, že člověka, který je neviný, lze zabít beze všeho. K tomu musejí existovat velmi závažné důvody, které autor nezamlčuje (válka, přímé napadení). Stále tvrdím, že zabití člověka v těchto případech není míněno jako trest. Případy, které autor srovnává a vyvozuje z nich pro svou argumentaci příznivé závěry, jsou podobné jen tím, že na konci jejich příběhu je mrtvý člověk. Ale když je něco podobné, tak to není stejné. Domnívám se, že trest smrti a obrana proti napadení jsou natolik různé entity, že souhlas s jedním neznamená automaticky souhlas se druhým.
(Musím však dodat, že to, jak autor svou výpověď formuloval, je stoprocentně pravda. Alespoň podle logiky známého vtipu o knězi, který tvrdil: „Bylo tam napsáno: „Nelze použít třetí antifony“. Zkusil jsem to a šlo to.“ Tedy opravdu, dějiny nás přesvědčily, že lze člověku vzít život i formou trestu.)
Ostatně, osobně neznám žádného člověka ani pacifistu, který by zastával názor, že se člověk nemá bránit ani v nutné obraně, a který by si uměl představit, že by se lidé podle této zásady mohli řídit a společnost fungovat.
Problémem, který je ovšem značně složitější, je otázka svobodné vůle. Jsem rád, že tuto záležitost autor otevřel, protože to je další oblast, ve které bolestně tápu.
První, s čím nesouhlasím a to tak hluboce, že to nemohu srovnat do žádné zdvořilostní fráze, je tento autorův výrok:Neexistuje tedy konání, ke kterému by byl (člověk) předem determinován. Není to nic vytrženého z kontextu a člověk se diví, jestli tohle není napsáno omylem. Každému je přece jasné, že takových konání, ke kterým je člověk determinován, je obrovské množství a ne jen jedno nebo málo. Už třeba to, že člověk musí chodit na záchod (ať se někdo zkusí „svobodně rozhodnout“, že nebude močit), ale také to, že člověk musí komunikovat, vytvářet sociální vazby, pravidla chování a podobně. Antropologové o tom podávají přesvědčivé důkazy. Kdyby bylo pravda to, co píše autor, pak bychom museli kromě jiného uznat, že neexistuje ani žádná esence, neboť esence sama je zdrojem specifických požadavků, které by člověk měl ve svém životě realizovat, aby tak uskutečnil to, k čemu jej jeho přirozenost povolala. Tedy naše přirozenost nás determinuje k lidsky zcela specifickému konání. Nemůžeme si vybrat, že budeme žít jako šimpanzi, protože to prostě neumíme. Opak je tedy pravdou. Existuje konání, ke kterému je člověk předem determinován. Jako příklad uvedu jen některé z mnoha antropologických charakteristik: dávání darů, pravidla dědění, sexuální omezení, zdobení, pravidla společenského styku, léčení, rituály dospívání, etická pravidla, bydlení, tabu incestu a podobně.
Pan Joch asi namítne, že všechno to jsou sklony a člověk je může a nemusí realizovat. Celý problém je ale postaven jinak. Člověk je musí realizovat, aby byl tím, čím je. Nikdo z nás se svobodně nerozhodl být člověkem. Být člověkem znamená nejenom přijmout jistá omezení, ale také povinnost usilovat o sobě přiměřené cíle. Takže je prakticky možné porušit tabu incestu, ale není možné očekávat, že by toto porušení nemělo závažný dopad na penitenta i společnost. Proč? Jedině proto, že k zachovávání tohoto tabu je člověk determinován.
Co je v této diskusi problémem, je, že nějak nevím, co si vlastně pan Joch představuje pod pojmem „být determinován“. Mluví o různých vlivech, které se uplatní v našich rozhodnutích, ale zároveň odmítá myšlenku, že tyto vlivy nějak naše jednání determinují. Pokud mluví tedy o svobodné vůli jako o něčem, co není ničím determinováno, pak tedy vlastně říká, že svobodná vůle je něčím, co není příčinně podmíněno.
Takže pokud se pan Joch zeptá, jak je možné, že člověk neudělá něco, k čemu je determinován, pak lze jednoduše odpovědět, že člověk není determinován v jedné věci, ale v mnoha, a v rámci soutěžení mezi nimi prostě něco nevykoná a něco ano. Být k něčemu determinován totiž ještě neznamená, že to nutně budu v životě realizovat.
Co se dotýče pyramidy, kterou pan Joch postavil, tak i zde mám celou řadu námitek.
...a spor mezi stoupenci svobodné vůle a determinismu ... se vede o to, zda nad všemi těmito determinujícími vlivy je ještě malá špička pyramidy, jež není vůbec předurčena žádnou vnější silou, totiž svobodná vůle člověka...
Zlomyslná otázka: A čím je tedy předurčena? To tedy asi ta špička pyramidy nemá s tou pyramidou vlastně nic společného. Vlastně by ta pyramida byla spíš jakýsi futrál svobodné vůle. Protože buď je to vůle skutečně nezávislá na všech těch spodních vrstvách a jedině tak může být svobodná, anebo přece jenom přiznáme, že má jakousi zpětnou vazbu na níže popsané struktury determinací, a pak je po svobodě. Ale já si myslím, že tato vůle není svobodná, i kdyby byla bez jakékoli kontaminace našich biologických a sociálních charakteristik.
Ta naše svobodná vůle totiž musí mít nějakou strukturu. Musí po něčem toužit, musí být nějak uschopněna něčeho dosáhnout a něčemu odolat. Nevím o člověku, který by si vytvořil svobodnou vůli podle svých představ. Svobodná vůle – pokud něco takového je, nám byla vnucena v podobě a formě, do které jsme nemluvili ana které jsme nespolupracovali. Dokonce se nás ani nikdo neptal, jestli svobodnou vůli chceme. A ne dosti na tom, dokonce tato naše „svobodná“ vůle touží po Bohu, a jestliže Boha nedosáhne, propadá se do zoufalství. Vůbec tedy není svobodná v konečném určení své touhy.
Pan Joch považuje za nejsilnější důkaz svobodné vůle ten evidentní fakt, že neexistuje volba, kterou by člověk nemohl odmítnout.
Já však namítám, že v životě lidském se mohou objevit situace, ve kterých existuje volba a člověk odmítnout nemůže. Například schizofrenní matka pod vlivem halucinací může a nemusí zabít své děti.
Znamená to tedy, že tato matka buď přechodně nebo trvale nemá svobodnou vůli? Pokud ovšem nemá svobodnou vůli, a přesto je člověkem, pak musíme uznat, že svobodná vůle není nutná pro to, aby člověk byl tím, čím jest. To ale věřící přiznat nemůže. Proto honem pospíší s odpovědí, že i u této matky je svobodná vůle nějakým způsobem vyjádřená, ale překrytá buď nějakou patologií, nebo, pokud uvažuji o dítěti, nedostatečnou zralostí, tedy právě tím, co pan Joch umístil mezi inertní vlivy. (Možná je právě tohle případ „trochu těhotné“ (mimochodem, i panna může být těhotná, může být dokonce i trochu těhotná, pokud bude mít p. Joch zájem, tak to rád vysvětlím).)
Nebo jinak. Když pan Joch uznává, že u duševně nemocného, senilního nebo člověka vmrákotném stavu není přítomna schopnost svobodného rozhodnutí, pak musí uznat, že k této ztrátě došlo vlivem nějaké somatické patologie, která dokonce zasáhla svobodnou vůli. To však znamená, že somatické procesy mají vliv na aktuální stav svobodné vůle. Mohou tedy naše rozhodnutí závažným způsobem ovlivňovat a nakonec i determinovat, například prostřednictvím bludů a halucinací. A somatické vlivy nejsou plně pod naší kontrolou – ergo, ani naše svobodná vůle.
Nakonec ani tvrzení, že pokud by neexistovala svobodná vůle, nemohli bychom cítit výčitky svědomí, neobstojí. Schizofrenní matka, která své děti zabije pod vlivem nemoci, pociťuje trýznivé výčitky svědomí.
Pokud by tedy pan Joch chtěl být konzistentní, měl by uznat, že svobodná vůle existuje i u embryí, u lidí v alkoholovém deliriu, u lidí dementních, u lidí v mrákotných stavech a podobně. Pokud si myslí, že kožená řeč soudu v termínech: „Je schopen rozpoznávat a není schopen rozpoznávat“ je solidní filosofickou výpovědí o svobodné vůli, pak možná může hájit trest smrti, ale měl by jej požadovat pro všechny subjekty, o kterých uvažuje jako o nositelích svobodné vůle.
* * *
Ano, stále
1. Tomáš Lajkep nemusí začínat tak omluvným tónem a již vůbec nemá důvod pochybovat o tom, zda má i právo se polemicky ozvat, neboť jeho polemický ohlas obsahoval relevantní námitku.
2. Nemyslím si, že jsem opustil tak trochu dané téma (tj. téma trestu smrti), když jsem přistoupil k úvaze o svobodné vůli, neboť hlavní námitkou doktora Lajkepa proti adekvátnosti trestu smrti bylo tvrzení, že člověk nenese za své jednání absolutní odpovědnost, a za své zlé konání tedy nemůže nést ani absolutní vinu. Já jsem tuto námitku popíral, tvrdil jsem, že člověk za své jednání absolutní odpovědnost nese, neboť má svobodnou vůli – což jsem proto logicky musel prokazovat.
3. Doktor Lajkep mi dává první otázku: kdyby se prokázalo, že člověk nemá svobodnou vůli, byl bych ochoten uznat, že trest smrti je nespravedlivý? Odpověď jsem naznačil již ve své polemice s jeho článkem: Domnívám se, že pokud by člověk neměl svobodnou vůli, kategorie spravedlnosti by se na jeho konání nevztahovala, protože by se ani vztahovat nemohla. Člověk by byl jako zvíře – plně neodpovědný za své konání. Když necvičený pes hnaný neodolatelným pudem zardousí sousedovu kočku, nemá smysl ho trestat – protože on za to nemůže, a jakkoliv bych ho zbil, příště další kočku zardousí opět. Na druhé straně neexistuje rovněž žádný důvod ho neutratit. Je-li tomu tak i v případě člověka, jsou stejně legitimní oba přístupy – ten, který jsem označil jako levicově-liberální (netrestat, nýbrž „léčit“ a „vychovávat“), i ten, jenž jsem nazval totalitním (netrestat, nýbrž likvidovat, vyhladit). Osobně bych dal přednost tomu prvnímu (zde odpovídám panu Lajkepovi), ale neměl bych jediný argument proti těm, kdo by obhajovali druhý přístup.
4. Doktor Lajkep mě dále žádá o další vysvětlení: Jakým kouzelnictvím lze ze dvou premis, z teze A: člověka lze za určitých okolností usmrtit – a z teze B: člověka lze trestat za spáchané zločiny, vyvodit závěr (tezi C): člověka lze trestat smrtí. Já jsem ve své polemice uvedl pouze toto zdůvodnění: lze tak učinit proto, že by bylo absurdní, kdybychom tvrdili, že člověka, který je dosud nevinný... lze zabít beze všeho, zatímco člověka, který je vinný, nelze usmrtit ani po řádném soudním procesu. T. Lajkepa však takovéto zdůvodnění neuspokojuje. Po právu? Ano, po právu. Musím uznat, že můj argument byl příliš rychlý a stálo by za to jej trochu zpomalit. Pan Lajkep má plnou pravdu v tom, že z premis A a B nutně výsledná teze C logicky neplyne. Jsem však i nadále přesvědčen, že tezi C vyvodit lze, když si uvědomíme, proč platí teze A. To vzápětí ukážu. Nejdřív se ale zeptám pana Lajkepa, proč si myslí, že teze A (člověka lze usmrtit) platí. On souhlasil s mými příklady nutné sebeobrany a spravedlivé války jako s příklady situací, v nichž lze člověku vzít legitimně život. Proč tak lze učinit, jsem však v eseji O trestu smrti (Distance č. 1, r. 1) nikde nedokazoval. Proč tedy lze v případě sebeobrany či válečného konfliktu zabíjet lidské bytosti? (Na tento problém narážím rovněž ve své odpovědi na polemiku Lukáše Nováka v tomto čísle Distance, kde se mu věnuji podrobně. Panu Lajkepovi se omlouvám, že zde nechám tuto otázku bez odpovědi a odkazuji na svou odpověď L. Novákovi, konkrétně na paragraf G 1.)
5. Většinu svého článku doktor Lajkep věnuje problematice svobodné vůle. On její existenci popírá, já na ní trvám. Na tomto se s panem Lajkepem neshodneme. A u toho to asi i zůstane, neboť lépe, než jak jsem to učinil posledně, ji zdůvodnit neumím. Omezím se proto pouze na několik drobných vyjasnění:
a) Pan Lajkep na vyvrácení mé teze, že neexistuje konání, ke kterému by byl člověk předem determinován, uvádí příklad biologických potřeb člověka. Ale já pod konáním nerozumím biologické funkce organismu (např. spánek, pocení, tlukot srdce) – ty člověk rozhodně nemůže vůlí ovládat. Pod konáním rozumím výběr z těch praktických alternativ, jež se v průběhu života kontinuálně nabízejí. Člověk defekovat musí, ale ať již byl vychován jakkoliv a byla mu vštípena jakákoliv tabu, záleží pouze na jeho svobodné vůli, zda bude defekovat na WC, nebo uprostřed obývacího pokoje.
b) Souhlasím s tím, že lidská přirozenost stanoví určité normy a postupy, jež by člověk měl dodržovat, chce-li být hodným toho jména. Ale prakticky vzato, je v jeho moci je nedodržovat a nerealizovat – amísto toho se chovat jako vepř. Zkrátka, povinnost realizovat normy chování je povinnost mravní. Není to nutnost, jíž by se nebylo lze vyhnout.
c) Ano, když říkám, že svobodná vůle není ničím determinována, mám tím na mysli, že není ničím příčinně podmíněna. To je tautologie. Pak ale není možné tvrdit, jako to dělá pan Lajkep, že: Být k něčemu determinován totiž ještě neznamená, že to nutně v životě budu realizovat. Znamená to přesně to. To je definice determinace.
d) Píšu-li, že svobodná vůle není předurčena žádnou vnější silou, pak otázka pana Lajkepa: A čím je tedy předurčena? – není zlomyslná, nýbrž absurdní. Není předurčena ničím. Jinak by to totiž nemohla být vůle svobodná. Jak prosté.
e) Uvedl jsem, že děti, psychicky nemocní a senilní nejsou plně svéprávní, neboť nejsou schopni uvědomit si smysl svého konání a vlastní situaci. Proč tedy pan Lajkep proti mě vznáší námitku schizofrenie? Domnívá se totiž, že já pak napíšu, že u někoho je svobodná vůle nevyvinutá, potlačená či zastřená. Ano, to skutečně udělám. Aco má být? Má to snad znamenat, že takový člověk není plně člověkem? Ne nutně: jedním z atributů člověka je např. to, že má rozum a dvě ledviny. Dítě rozum zatím nemá a někteří nemocní mají pouze jednu ledvinu (někdy ani tu ne). Proto ještě nepřestávají být lidmi. Pan Lajkep má jistě pravdu, když píše, že somatické patologie mohou mít vliv na míru svobodné vůle člověka. Mohou vést i k její ztrátě – právě tak, jako mohou vést i ke ztrátě rozumu. To však není žádný argument proti existenci svobodné vůle, stejně jako to není ani argument proti existenci rozumu: normální, zdravý člověk je schopen řešit kvadratickou rovnici (neboť má rozum) a nechovat se impertinentně (neboť má svobodnou vůli), opilý není schopen ani jednoho, ani druhého. Je to důkaz toho, že opilý nemá rozum? Nikoliv, ale pan Lajkep naznačuje, že je to důkaz toho, že nemá svobodnou vůli. A podobně: aby svobodná vůle existovala u zdravého, dospělého člověka, není nutné, aby existovala už u embryí – stejně jako pro existenci rozumu u zdravého, dospělého člověka není nutné, aby rozum měla již embrya. Předpokládám, že pan Lajkep nebude popírat existenci fakulty rozumu u člověka (jako popírá existenci svobodné vůle) pouze proto, že dosud ještě žádné embryo nikdy správně nevyřešilo žádnou kvadratickou rovnici. Dokonce ani pouhou rovnici lineární. (Při vší úctě k embryím.)
f) Nepopíral jsem, že panna může být těhotná. Pouze jsem tvrdil, že nelze říci, že dívka je částečně panna, či tak trochu těhotná – tedy žádné qui pro quo. Panna může být těhotná (znám tři způsoby, jak k tomu může dojít – má-li někdo zájem, rád mu je sdělím), ale dívka nemůže být částečně panna (např. panna napůl ano, napůl ne). Právě tak žádná dívka – ať již panna či nikoliv – nemůže být trochu těhotná (ku příkladu z jedné třetiny těhotná, ze dvou ne). Pan Lajkep si myslí, že to možné je. To je ten problém. Pozn. Roman Joch prosí čtenáře, aby zvážili, zda ještě zůstalo k otázce trestu smrti a trestu obecně nevyřčeno něco tak zásadního a důležitého, že stojí za to, aby se na stránkách Distance o této problematice ještě dále diskutovalo. Neboť R.J. si již k této problematice řekl své, dokonce i více, než původně zamýšlel, a rád by se už věnoval jiným, mnohem příjemnějším tématům, jimž se však věnovat nemůže, neboť musí stále diskutovat o trestu smrti. Kdyby mu laskaví čtenáři toto umožnili, brzo by se dočkali pojednání, v němž hodlá kritizovat nacionalismus, popřít oprávněnost tzv. práva národů na sebeurčení, nezatracovat imperialismus, kritizovat dekolonializaci, vyjádřit se pochvalně o Rakousku-Uhersku, méně pochvalně o Československé republice a z morálního hlediska zhodnotit sudetskou otázku.