K problému pacifismu

Hofírek - Joch

Vážený pane Jochu,

Vaše reakce na moje výhrady vůči Vaší úvaze o pacifismu (Distance 3/98, str. 75-82) mne vedla k zamyšlení nad tím, v čem vlastně spočívá podstata našich rozdílných názorů. Jakkoliv jsem Vám totiž vděčen za Vaši odpověď a kritiku, nemohu neuvést, že i nadále jsem přesvědčen (a musím říci, že ještě silněji) o Vašich zásadních omylech při posuzování této problematiky. Příčinu Vašich pochybení pak vidím ve Vašem nekritickém obdivu k tzv. svobodným západním společnostem, v tom, že jste si nejdříve vytvořil řadu mylných či značně rozporných základních axiomů, na něž se pak snažíte převést politickou a sociální realitu. Výsledkem je potom zákonitě to, že Vaše řešení a závěry sice vypadají na první pohled přesvědčivě a logicky, při bližším zkoumání však vykazují evidentní slabiny a rozpory. Pokusím se tato svá tvrzení doložit.

Říkáte, že může existovat tzv. spravedlivá válka, přičemž odmítnutí účasti v ní je projevem nemorálnosti. Za spravedlivou pak považujete např. takovou válku, kdy je svobodná země napadena totalitním agresorem a brání se vůči této agresi. Dále pak za příklad takovýchto svobodných zemí považujete západní civilizaci, o níž tvrdíte, že dospěla k ideálu osobní svobody lidských bytostí a tuto svobodu její politické řády svým občanům zajišťují. A zde se dostáváme k jádru našeho sporu.

Konstatovali jsme, že v západních zemích jsou uzákoněny potraty, které jste i Vy charakterizoval jako svévolné zabíjení lidských bytostí. To Vám ale nebrání i nadále západní civilizaci obhajovat a tvrdit, že jde pouze odefekt na jinak dobré stavbě. Ajak toto své přesvědčení dokládáte? Pouhým verbálním ujišťováním o tom, že západní náhled na člověka zdůrazňuje jeho hodnotu, důležitost a důstojnost. To je však nelogické a absurdní. Pokud jsou v těchto zemích každoročně „utraceny“ statisíce nenarozených dětí, jak se to shoduje sonou deklarovanou důležitostí adůstojností každé lidské bytosti? Není stavba, která má takovéto „defekty“, nutně stavbou zlou a prohnilou? To, že si viditelně protiřečíte, lze dokázat i následovně: při charakteristice totalitního režimu uvádíte, že může jednat naprosto svévolně a tak i jedná. Vpřípadě potratů pak říkáte, že je zde části lidských bytostí svévolně odejmut lidský statut. Ergo – i svobodné země v záležitosti potratů uplatňují totalitní princip. Vy však hovoříte o pouhém defektu či politováníhodném faktu...

V konečném důsledku nejde ani tak o celkový étos té které civilizace nebo o to, co např. vyhlašují ústavy jednotlivých zemí. Jde o praktickou aplikaci oněch deklarací. Kdybychom např. vycházeli pouze z litery ústavy SSSR za éry Brežněva, byli by sovětští občané nejsvobodnějšími bytostmi. Není Vám v této souvislosti nápadné, že podobnou schizofrenii vykazuje např. naše současné zákonodárství? Že je např. lidský život prohlašován za něco, co je hodno úcty již od svého početí – současně je však možno tentýž život beztrestně „přerušit“? Že smutně proslulý totalitní zákon o umělém přerušení těhotenství byl kompletně převzat i do dnešního demokratického zákonodárství?

Nesdílím Vaše přesvědčení, že západní společnosti mají mechanismy, kterými mohou postupně odstraňovat své defekty. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že opak je pravdou. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že tato civilizace má již ve své přirozenosti zakódován sklon k destruktivnímu řešení sociálních problémů. Konzumně orientovaná většina populace těchto zemí totiž nikdy nepřipustí, aby byl její blahobyt ohrožován rušivými elementy, a je připravena se s nimi v případě nutnosti vypořádat (třeba i pomocí potratů a eutanazie). To se pochopitelně děje formou demokraticky přijatých zákonů a je maskováno různými pokrokově znějícími hesly, např. právem ženy rozhodovat o svém těle, právem rozhodovat osvém životě apod. Jaká je ale realita? Tak např. v Holandsku jsou každoročně zabity stovky starých lidí, aniž by k tomu dali souhlas. Lékaři, kteří je usmrtili, nejsou trestáni buď vůbec, nebo jen čistě symbolicky. V této souvislosti se domnívám, že není příliš složité nahlédnout, jakým směrem se státy západní civilizace budou v budoucnu ubírat. Není to výhled optimistický, neboť vše nasvědčuje tomu, že to bude cesta postupné dehumanizace. Jsem rovněž přesvědčen o tom, že současný papež má velkou pravdu, když např. ve své encyklice Evangelium vitae, která je jednou velkou obžalobou oněch „svobodných zemí západní civilizace“, používá takové termíny jako „spiknutí proti životu“, „kultura smrti“, „návrat do období barbarství“ apod. Když říká, že demokracie bez etických norem se mění ve skrytou či otevřenou totalitu.

Pokusme se nyní představit si hypotetickou situaci, kdy by např. některá západní země byla napadena totalitním agresorem. Podle Vás je morální povinností jejích občanů bránit svoji svobodu. Ale jakou svobodu? Že budou i nadále zabíjeny malé děti? Že budou usmrcováni staří lidé? Že pornografický a antikoncepční průmysl bude mít stále vyšší zisky? Že homosexuálové budou moci adoptovat děti? Samozřejmě mohou si myslet, že bojují i za jiné věci, např. za svobodu cestování či osmihodinovou pracovní dobu, ale cožpak mohou tato pozitiva vyvážit výše zmíněná zásadní negativa?

Kdo by nesouhlasil s tím, že je třeba bránit svobodu proti totalitě? Touto rétorickou otázkou z minula jsem měl na mysli pouze to, že jen v jakémsi ideálním případě (kdy by totiž mimo jakoukoliv pochybnost šlo dokázat, že absolutně svobodná země je napadena absolutně barbarským agresorem) by pacifismus byl nemorální. Že takováto situace nemůže reálně nastat, že mezi režimy tzv. svobodnými a totalitními nejsou principiální, nýbrž jen podružné rozdíly a že každá válka je nutně více či méně nespravedlivá, jsem se právě snažil dokázat. Domnívám se tudíž, že za této situace není principiální odmítání jakéhokoliv válčení postojem nemorálním, nýbrž naopak vysoce etickým a uvědomělým. Ukazuje totiž, že jeho nositel je svobodnou bytostí, která chce sama rozhodovat o svém životě, o svém náhledu na dobro a zlo, která se nedá strhnout politickými či nacionalistickými vášněmi a dokáže nepodlehnout státní propagandě.

Chtěl bych se nyní ještě v několika bodech vrátit k některým Vašim názorům, na něž mám rovněž poněkud odlišný náhled. Jde např. o válku v Zálivu, kterou jste označil jako klasický příklad války spravedlivé. Já jsem tvrdil opak. Nechci se v této souvislosti alibisticky schovávat za autoritu papeže, který ji rovněž odsoudil. Dokonce s Vámi plně souhlasím v tom, že se i papež může v záležitostech tohoto druhu mýlit. Ale dovolím si jednu poznámku: při četbě encyklik či nejrůznějších dokumentů Jana Pavla II. jsem nabyl přesvědčení, že je to člověk, který je nejenom vynikajícím teologem a filosofem, ale že se dokáže velmi dobře orientovat i v politickém dění současného světa. Pokud se kriticky vyslovil vůči útoku spojenců proti Iráku, pak se tak jistě stalo po zralé úvaze a zevrubné analýze tehdejší situace. Tvrdit tedy, že se papež mýlil, mi připadá přinejmenším odvážné.

Přiznám rovněž, že některé Vaše názory ve mně vyvolávají nejen nesouhlas, ale přímo zděšení. Například když tvrdíte, že i vysoce morální člověk může zastávat vysoce nemorální názor – např. obhajovat potraty. Pokud bychom totiž uvažovali takto, mohli bychom přicházet ke zcela absurdním závěrům. Tak např. životopisci jednoho z největších nacistických zločinců Heinricha Himmlera uvádějí, že to byl ve svém soukromí člověk velmi skromný, pracovitý, s asketickým způsobem života. Rovněž tak Reinhard Heydrich prý byl vzorným manželem a otcem rodiny. Bylo by ale zcela zvrácené, pokud by někdo chtěl tyto zločince pro některé jejich snad i dobré vlastnosti označit za morální jedince s nemorálními názory. A stejně tak je nutně nemorální ten, kdo obhajuje potraty, byť by třeba nosil své ženě každý den květiny či v neděli chodil do kostela. Copak to nejsou právě tito „slušní a morální“, kteří svým mlčením a tolerancí jsou spoluzodpovědni za současnou tragédii potratů? Vždyť politici a tvůrci zákonů se odvolávají právě na veřejné mínění, které s potraty souhlasí. Kdosi řekl, že největší tragédií dnešní doby nejsou zločiny špatných, ale strašlivé mlčení dobrých.

Vážený pane Jochu, přijměte, prosím, tyto moje řádky jako kritiku Vašich názorů, nikoli Vaší osoby. Zároveň Vám chci poděkovat za Vaše příspěvky do Distance, které spoluvytvářejí vysokou myšlenkovou úroveň tohoto periodika.

* * *

K PROBLÉMU SVOBODY

Úvaha Romana Jocha o trestu smrti a následná diskuse na toto téma zcela zákonitě vyústily v tázání se po prvotních pohnutkách veškerého lidského konání a tedy do otázky, zda člověk má či nemá svobodnou vůli. Ve stati „Svoboda vůle – aneb proč je člověk zodpovědný za to, co dělá“ (Distance 3/98, str. 69-74) nám Roman Joch předložil své řešení této problematiky. Rád bych se k tomuto tématu též vyslovil, neboť zde zastávám názor diametrálně odlišný od pojetí Jochova. Nejdříve však jedna poznámka úvodem.

Základní podmínkou správnosti a adekvátnosti veškerého filosofování je potlačení citového či jakéhokoliv jiného zájmu na konečném výsledku zkoumaného problému. Jinak se člověk vystavuje nebezpečí, že nebude vidět skutečnost takovou, jaká je, nýbrž jakou by ji mít chtěl, že přání se stane otcem myšlenky.

Bohužel, právě proti této elementární zásadě se podle mne Roman Joch zcela evidentně prohřešuje. Ve své úvaze totiž říká, že pokud přijmeme teorii o tom, že člověk je determinovanou bytostí, riskujeme tím zároveň možnost jejího eventuálního zneužití nějakým totalitním režimem. Atak „jedinou obranou proti tomu je trvat na nádherném faktu... svobodyvůle“.

Zneužít lze snad opravdu všechno, a jistě tedy i teorii o nesvobodě vůle. Samotná tato skutečnost však přece nemůže hrát rozhodující roli při teoretickém posuzování azkoumání této problematiky, kníž se tedy po tomto krátkém úvodu chci opět vrátit.

Podle Jocha je to tak, že „svobodná vůle (vnitřní svoboda) člověka je taková jeho kvalita, která mu umožňuje, aby si z alternativ, které se mu kontinuálně v životě nabízejí, nemusel nutně zvolit žádnou“. Zřejmě tedy chápe svobodnou vůli jako určitou duševní mohutnost substanciálního charakteru, jež je imanentně přítomna v lidské mysli. Domnívám se, že tento náhled je mylný, že neexistuje vůle jako taková, nýbrž pouze jednotlivé volní akty, jež jsou pak determinovány tím, co bych nazval základní zaměřenost lidské přirozenosti. Pod tou pak rozumím skutečnost, že každý člověk nutně usiluje o své dobro a blaho. Každý člověk již ze své přirozenosti chce (a nemůže nechtít) být šťastný, nechce (a ani nemůže chtít) být nešťastný. A od tohoto základního axiomu se posléze zcela zákonitě a nutně odvíjí všechno lidské snažení a konání. Pokud máme volit např. mezi několika výhodnými eventualitami, volíme tu nejlepší; mezi špatnými pak tu nejméně špatnou (takovéto nejmenší zlo je totiž v tomto konkrétním případě vlastně dobrem) apod. Samozřejmě platí, že co člověk, to jiný názor, takže se lidé ve svých náhledech na to, co jim prospívá a o co je tedy třeba usilovat, značně liší, mnohdy zcela zásadně.

Joch říká, že z nabízejících se alternativ si člověk nemusí nutně zvolit žádnou. V tom má samozřejmě pravdu, v žádném případě to však není argument pro jeho následná tvrzení, že totiž „neexistuje konání, ke kterému by byl člověk předem determinován“. Vždyť nevybrat si žádnou z možných alternativ ve skutečnosti znamená též si určitým způsobem vybrat. Ony alternativy v takovémto případě totiž člověk považuje za natolik špatné a nevýhodné, že nejlepší se mu jeví nevolit žádnou. Ono nevybrání si je tedy také volbou a i k ní je člověk pochopitelně determinován podle výše zmíněných mechanismů svého duševního života.

Domnívám se též, že nepřímým důkazem determinace lidské vůle je i fakt, že u naprosté většiny lidí pozorujeme evidentní kontinuitu, čitelnost jejich osobnosti a jejich jednání. Svoboda vůle by naopak byla nutně spojena s iracionalitou a nevypočitatelností. Znamenala by např., že jeden a týž člověk by dnes žil jako světec, konal by jeden dobrý skutek za druhým a zítra by třeba vraždil a loupil. Takovéto náhlé proměny charakteru jsou však zcela výjimečné a většinou je lze vysvětlit duševní poruchou. Normální a přirozená je naopak ona kontinuita osobnosti, jež by bez determinace vůle nebyla možná.

„Skutečnost, že člověk má svobodnou vůli, dokazuje i fakt, že neexistuje v životě volba, ke které by člověk vnitřně nemohl říci ne!“ I tento Jochův důkaz považuji za chybný, což se pokusím demonstrovat na jednoduchém příkladu: Představme si člověka (pro lepší názornost předpokládejme, že se vyzná v malé násobilce), který se setká s tvrzením, že 2x2=4. Je jasné, že správnosti tohoto jednoduchého úkonu je nucen přitakat, neboť je k tomu determinován svou znalostí elementární matematiky. Pochopitelně může např. slovně tvrdit něco jiného, dokonce i to, že 2x2=5, to však nic nemění na faktu, že ve své mysli zná správný výsledek. Ve svém důkazu tedy Joch zaměňuje pojmovou stránku myšlení s pouhým slovním či jiným přitakáním nebo odmítnutím.

Pro potvrzení svého náhledu Roman Joch uvádí i praktické příklady, např. příběh Maxmiliána Kolbeho, katolického kněze, který v Osvětimi obětoval svůj život za jiného vězně. Podle Jocha je toto důkazem pro svobodnou vůli – bylo by prý absurdní tvrdit opak, že totiž Kolbe byl již k volbě své smrti determinován. Chtěl bych se u tohoto příkladu zastavit a rovněž jej použít – ovšem k prezentaci opačného stanoviska.

Předně je tedy třeba uvést, že když byl vedle stojící muž označen jako určený k smrti, reagoval Kolbe okamžitě a nabídl svůj život. Na žádné dlouhé rozmýšlení a zvažování možných pro a proti ostatně ani nebyl čas. Přitom je jasné, že toto jeho rozhodnutí nebylo nějakým zkratovým jednáním, nýbrž naopak zcela uvědomělým činem, který byl důstojným a vlastně i logickým vyvrcholením jeho života, života hluboce zbožného a statečného člověka. Ke svému rozhodnutí obětovat život byl tedy zcela evidentně determinován celým svým předchozím životem, svou vírou azaměřením své mysli, a naopak je absurdní předpokládat, že se mohl rozhodnout jinak.

V této souvislosti je ovšem možno se setkat s námitkou, zda za tohoto stavu, kdy jsme vlastně k veškerému svému konání determinováni, nedochází k naprosté relativizaci všech našich skutků, a to jak dobrých, tak špatných.

Chtěl bych nejdříve poznamenat, že tato a podobné výhrady jsou na tomto místě zcela irelevantní, neboť již dříve bylo konstatováno, že se zabýváme výlučně otázkou svobody či determinace lidské vůle a nikoli důsledky nebo praktickými aplikacemi jejího výsledku. Přesto však budiž řečeno následující: Skutečnost, že jsme ke všemu svému jednání determinováni, neznamená v žádném případě, že by snad naše dobré činy byly tímto méně hodnotné či naopak, že naše špatné jednání by tím samým ztrácelo svoji mravní nedokonalost nebo dokonce zavrženíhodnost. Právě naopak! Vždyť kdyby např. Kolbe dospěl ke své oběti na základě zvažování různých alternativ, znamenalo by to, že váhal, že musel svádět vnitřní boj s vlastním strachem, nerozhodností atouhou uchovat svůj život na úkor druhého. Jestliže však reagoval spontánně a bezprostředně, svědčí to o tom, že v něm nebyl ani stín pochybnosti, a jeho čin je tedy tím hodnotnější a dokonalejší.

Teorie o svobodě lidské vůle je tak pouhou iluzí, jež nemá racionální podklad, nýbrž vychází z ignorování elementárních zákonitostí lidské psychiky, popřípadě se opírá o „přání srdce“. „Svobodná“ vůle je totiž všeobecně pokládána za velkou lidskou dokonalost a přednost (či za Jochův „nádherný fakt“), vůle determinovaná pak za nedokonalost avadu. Že je tomu ve skutečnosti právě naopak, jsem se pokusil v předchozím dokázat. V životě jde tedy především o to, aby naše vůle byla determinována správným směrem, tj. aby veškeré naše konání vycházelo z pravdivého poznání.

* * *

POTRATY A CIVILIZACE

Nechci být tentokrát příliš polemický; s mravním rozhořčením i s většinou předpokladů pana Hofírka souhlasím. Lišíme se v důrazech a v závěrech, jež z oněch předpokladů vyvozujeme. Nechci rovněž opakovat to, co jsem napsal již posledně, proto se zaměřím pouze na tři okruhy problémů.

Jak mohou vysoce morální lidé obhajovat vysoce nemorální věci? Prostě tak, že si jejich nemorálnost azlo neuvědomují. Značná část obhájců potratů prostě neví, co obhajuje, vskutku „nevědí, co činí“. Nedomnívají se, že bytost, která se potratem zabíjí, je skutečně člověk. Toto je např. pozice velké části seriózních protestantských církví. Fakt, že tito lidé nevědí, co činí, nemění nic na tom, že se jedná o zlé věci, nicméně znamená, že těmto lidem nemůžeme připisovat zlé záměry. Pouze omyl. Který má v tomto případě – to uznáván – příšerně fatální důsledky. Někdy je ale neskutečně těžké přesvědčit lidi iotěch nejjednodušších a nejjasnějších věcech. Natožpak o věcech složitějších.

To je případ i západní civilizace – lépe řečeno toho, co z ní zbylo. Stále připisuje lidskému životu mimořádnou hodnotu – na rozdíl od civilizací ostatních –, pouze se mýlí v otázce, co všechno je lidský život. Proto jsem napsal, že její základy jsou zdravé, zatímco celková stavba má defekty. Co s tím dělat? Úplně stavbu zavrhnout? To mi připadá příliš manichejské.

Možná to pana Hofírka překvapí, ale sdílím jeho pesimistické hodnocení budoucnosti a osudu západní civilizace vEvropě. Jak doufám, z mých článků by mělo být zřejmé, že pod západní civilizací nemíním ten intelektuální, mediální a politický establishment, jenž nyní na Západě převládá. Západní civilizací rozumím kombinaci západního křesťanství a politické svobody – tedy to, co mělo svůj vrchol před první světovou válkou. Je evidentní, že tato civilizace v Evropě končí a Evropa se dostává do postcivilizačního věku – do podobné situace, v jaké byly Atény po pádu periklovské polis a popravě Sókrata (přelom 5. a 4. století př. Kr.) či Římská říše v době svého kolapsu (5. století po Kr.). V obou případech následovala adekvátní reakce, jež umožnila později civilizaci opět vybudovat. V případě prvním to bylo filosofické dílo Platóna a Aristotela, v případě druhém dílo sv. Augustina. Najde se někdo, kdo by byl schopen adekvátní reakce na civilizační krizi, v níž žijeme nyní? Byly zde nadějné pokusy – Eric Voegelin, Leo Strauss, vzdáleně snad taky Friedrich von Hayek –, ale každý z nich měl ve svém myšlení určitý defektní aspekt, jenž nakonec jejich myšlení do značné míry invalidizoval. Takže zatím nevidím nikoho.

* * *

O VŮLI ČÍM DÁL MÉNĚ SVOBODNÉ

Fakt, že člověk si volí to, co se mu subjektivně jeví jako největší dobro, není důkazem neexistence svobodné vůle a determinace oním dobrem. Není samozřejmě ani důkazem její existence.

Fakt, že člověk nějakou volbu učinil, není důkazem determinace učinit právě tuto volbu: klidně mohl učinit volbu jinou.

Kontinuita konání není důkazem neexistence svobodné vůle – klidně může být důsledkem toho, že člověk svou svobodnou vůli užívá konzistentně a systematicky. A podobně skutečnost, že slunce vychází každý den (a to dokonce pokaždé na východě), není důkazem neexistence svobodné vůle Boží. Možná Boha skutečně baví každý den vypustiti na lidi (tu nevděčnou chásku) sluníčko a možná – jak tvrdil sám báječný Chesterton ve své Ortodoxii – má skutečnou, téměř dětskou radost z toho, jak si každý den ráno říká: „Zkusím to s nimi ještě jednou!“

Kdyby byl člověk determinován, klidně by mohl být determinován k jednání totálně chaotickému.

Ve svém článku jsem svobodnou vůli skutečně nedokázal. Argument, jejž jsem uváděl – tj. silné subjektivní přesvědčení, že člověk může jednat jinak, než jedná – samozřejmě determinismus nevyvrací. Důkaz existence svobodné vůle, který na jiném místě tohoto čísla Distance uvádí její šéfredaktor, však považuji za neprůstřelně platný.

To, že člověk je schopen poznat pravdu (2x2=4) není důkazem neexistence svobodné vůle, nýbrž naopak, v posledku je důkazem její existence (viz Fuchs).

To, že se člověk rozhoduje i pro dobro (Kolbe), není důkazem neexistence svobodné vůle.

Kdybychom byli determinovaní, naše skutky by měly nulovou mravní hodnotu – právě takovou, jakou má činnost sekačky na trávu, když je v chodu. Ostatně, i když v chodu není.

Teorie o svobodné vůli není pouhou iluzí (z tohoto Hofírkova tvrzení by měli radost lidé tak rozdílní, jako byli Kalvín či behaviorista B. F. Skinner), nýbrž mimo jiné i článkem víry církve, jíž je pan Hofírek členem. Naštěstí článkem víry rozumově dokazatelným – viz Fuchs.

Přečtěme si poslední větu pana Hofírka: „V životě jde o to, aby naše vůle byla determinována správným směrem...“ Jeli naše vůle determinovaná, nemůžeme sami onu determinaci měnit. Neboť by to znamenalo, že máme vnitřní svobodu. Pan Hofírek se tedy konzistentně nedrží svého (mylného) přesvědčení a i přes všechny věty o determinaci v hloubi duše počítá se svobodou vůle. Což je vlastně fajn.